Ivo Osolsobě

* 26. 3. 1928 Brno

† 27. 9. 2012

Vystudoval divadelní vědu a estetiku na FF MU (1947–53). Až do důchodu (1989) pak pracoval jako dramaturg zpěvohry Státního divadla v Brně. Zároveň se zabýval teoretickými fundamenty divadla i sémiotiky, historií a teorií hudebního divadla a Estetikou dramatického umění Otakara Zicha, kde byl iniciátorem jejího překladu do angličtiny (Samuel Kostomlatský) a s Miroslavem Procházkou editorem jejího kritického vydání (1986). Na podnět Romana Jakobsona byl v r. 1971 kooptován do exekutivy právě založené Mezinárodní asociace sémiotických studií. R. 1972 spolu s Karlem Palou, Miroslavem Procházkou a Bohumírem Palkem inicioval zrod Pracovní skupiny pro sémiotickou a matematickou lingvistiku při Čs. kybernetické společnosti, nejdříve v Brně (zde stačilo obnovit Skupinu pro exaktní metody a mezioborové vztahy, založenou Jiřím Levým a zaniklou r. 1967 jeho smrtí), poté i v Praze pod záštitou Otakara Zicha ml. Aktivně se zúčastnil řady mezinárodních sémiotických setkání (kongresy Miláno, Vídeň, Barcelona – Perpignan, letní školy Tampa, Urbino, Lovaň). Léta 1980–81 strávil jako „fellow“ Nizozemského ústavu pro pokročilá studia ve Wassenaaru, r. 1993 jako stipendista Americké rady učených společností na Graduate School Městské univerzity v New Yorku. Byl čestným členem Americké sémiotické společnosti (1985) a Mezinárodní společnosti pro sémiotiku obrazu (1990). Od r. 1994 do smrti byl docentem JAMU.

O. vztah k převládající sémiotické doktríně je kontroverzní: hned svou první práci o ostenzi označuje za antisémiotiku, později mluví o sjednocené teorii znaku a modelu, alternativní sémiotice, či „sémiotice pošlé z kybernetiky“. Východiskem mu byla kybernetická teorie modelování, přičemž modelování a sdělování – ať už sdělování pomocí modelu jakožto kognitivní náhražky, či pomocí originálu, jeho ukázáním, ostenzí – chápe jako dvě základní řešení situace epistemické nouze (tj. situace „nepřítomného originálu“). Ikony a symboly bere jako mezní formy modelu, naproti tomu indexy (přirozené znaky) jako fragmentární či stopové, synekdochické výskyty originálu, a tzv. konotace (o „patro“ výš, kde originálem jsou samy znakové systémy) jakožto fragmenty či „pachy“ svých systémů. Extrémní formou materiálních modelů jsou token: token modely (Rosenbluethova a Wienerova kočka jako nejlepší model kočky), opačným pólem modely existenční; prvního, „naturalistického“ extrému využívají hra a citát, druhého mj. jazyk. Divadlo ve své „krystalické formě“ (Zichovo „dramatické dílo“) je „komunikace komunikací o komunikaci“ (tj. lidská komunikace, etc.), což je vlastně přepis klasické Zichovy definice. Ač odvozeno z kybernetiky, je tedy toto pojetí tradičně zichovské, ba komeniovské (Panglottia, Methodus), protože augustinovské, či „adeatovské“, tj. plně v souladu s prvotní formulací sémiotiky v Augustinově dialogu De magistro.

Bibliografie:
◦ Muzikál je, když ..., 1967;
◦ Divadlo, které mluví, zpívá a tančí. Teorie jedné komunikační formy, 1974;
◦ Mnoho povyku pro sémiotiku. Ne zcela úspěšný pokus o encyklopedické heslo „Sémiotika divadla“, 1992.

Sborníky:
◦ Dramatické dílo jako komunikace komunikací o komunikaci. Variace na téma definice Otakara Zicha, Otázky divadla a filmu – Theatralia et cinematographica, ed. A. Závodský, 1970;
◦ Segni, modelli, teatro. Il teatro che parla, canta e balla, La semiotica nei Paesi slavi, ed. C. Prevignano, 1979;
◦ Quaranta ans apres ou Le quattre courants de la sémiologie tchécoslovaque contemporaine, Panorama sémiotique, ed. A. Helbo, 1979;
◦ Sémiotika sémiotika Otakara Zicha, Vědecký odkaz Otakara Zicha, ed. R. Pečman, 1981;
◦ Typology of Signs in Terms of Typology of Epistemic Situations, Sign, System and Function, ed. J. Pelc a T. A. Sebeok, 1984;
◦ Ostension, Encyclopedic Dictionary of Semiotics, ed. T. A. Sebeok, 1986;
◦ Two Extremes of Iconicity, Iconicity. Essays in Honor of T. A. Sebeok, ed. P. Bouissac, M. Herzfeld, R. Posner, 1986;
◦ Slovo jako exponát, jako herecká postava a jako hrdina – Enklávy divadla v jazyce a literatuře, Znak, systém, proces, ed. N. Krausová, 1987;
◦ Teatro che parla, canta e balla – Teorie di una forma communicativa, Introduzzine alla Semiologia dello Spettacolo, ed. M. Grande, 1990;
◦ On the Three Frontiers of Theatrical Freedom – The Liberated Theatre of V \verb|&| W, Dramatische und theatralische Kommunikation, ed. H. Schmid, J. Stridted, 1992;
◦ The Role of Theatre in the Velvet Revolution, before et after it, O teatro e a interpelacao do real., ed. M. Serodio, 1992;
◦ Tylova a Škroupova operetta aperta, Tylovské monology, ed. F. Černý, 1993;
◦ Pokus o dorozumění, Tichý přístav duše, 1995.

Časopisecké příspěvky:
◦ Ostenze jako mezní případ lidského sdělování a její význam v umění, Estetika 1967;
◦ Tractatus de artis genere proximo, Estetika 1969;
◦ The Role of Models and Originals in Human Communication – The Theory of Signs and the Theory of Models, Language Sciences 1971;
◦ Fifty Keys to Semiotics, Czechoslovak Semiotics Past and Present, Semiotica 1973;
◦ K teorii parodie, Slavica slovaca 1973;
◦ Funkce myšlení v hudebním zážitku a hudební myšlení. Funkce hudby v prožitku myšlení aneb Myslíme hudbou, Opus musicum 1973;
◦ Sémiotika v Tampě a okolí poslouchaná divadelníkem, Program 1975;
◦ Cours de théatristique générale, Études littéraires 1980;
◦ Jméno Eco a sémiotické záhady divadla, Dramatické umění 1988;
◦ Analýza hudební a analýza interakční, Opus musicum 1989;
◦ Sémiotika pošlá z kybernetiky. O tzv. modelovací variantě čs. sémiotiky, Opus musicum 1990;
◦ Paradox muzikálu, Svět a divadlo 1992;
◦ Mnoho povyku pro sémiotiku, Tvar 1993;
◦ Počítače jako „divadlo zevnitř“ / Virtuální realita jako „nejlepší modely“ situace zevnitř, Svět a divadlo 1995;
◦ Sdílené světy – Hra jako únik ze sebe k druhému, Host 1995;
◦ Jiří Veltruský se omlouvá a drží palce, Jarmarečníci, encyklopedisté a počátkové komické zpěvohry francouzské, Divadelní revue 1996;
◦ Velmi, velmi velmi ztížená možnost soustředění na psaní o Václavu Havlovi, Svět a divadlo 1996.

Literatura:
◦ E. Udalska: Teatrologia czeska. Antologia, 1981;
◦ E. Dufková: Postavy brněnského jeviště II (autor hesla V. Kudělka), 1989;
◦ I. Slawińska: Wspólczesna refleksja o teatrze, 1989;
◦ I. Slawińska: Teatr v mysli wspólczesnej – Ku antropologii teatru, 1990;
◦ R. Ibler: Zum Stand der tschechischen Dramen- und Theatersemiotik II, 1991;
◦ J. Machalická: I. O. – Všechny mé scestné teorie jsou pravda pravdoucí, Scéna 1992;
◦ A. Kosík: Liška na poli, Tvar 1993;
◦ J. Císař: Proč potřebují lidé divadlo, Divadelní revue 1996.

a