Karel Boleslav Štorch

* 18. 11. 1812 Klatovy

† 21. 11. 1868 Praha

Gymnázium navštěvoval v Klatovech a (1827–29) Českých Budějovicích. Po studiu komptability (účetnictví) v Praze v l. 1829–31 nastoupil jako praktikant ve Státní (od r. 1860 Zemské) účtárně, kde časem dosáhl hodnosti účetního rady. Na gymnáziu začal psát vlastenecké básně. V 30. l. publikoval v Langrově a Tomíčkově Čechoslavu, Hýblově Jindy a nyní, Šafaříkově Světozoru, v Čechu, Květech, Kroku (kde otiskoval aforismy pod názvem Třísky; podle A. Nováka je „náš první skutečný aforistik“). Redakčně působil ve Vlastimilu (1843–44), Pražských novinách (1844–46), České včele (1845) a v Květech (1848; ty přeměnil na politicky angažovaný „týdeník pro vzdělané obecenstvo“ Květy a plody). V politické publicistice měl blízko ke K. Havlíčkovi, jemuž v r. 1846 předal řízení Pražských novin. Po r. 1848 se soustředil na odborné zájmy. Psal do ČČM, „pro potřebu školy“ vydal Dějiny Německa a Francouzska (1849). Rezignoval na členství v Lípě Slovanské, byl však činný ve Společnosti nauk, Muzejním sboru, Matici české a později i ve Sboru pro postavení Národního divadla, ve Svatoboru aj. Svůj rozhled po dějepise, zeměpise a filozofii uplatnil v komisi pro českou vědeckou terminologii a jako spolupracovník Riegerova Slovníku naučného. K redakční práci se nakrátko vrátil r. 1855, kdy s V. Zeleným a K. J. Erbenem řídil měsíčník Obzor („list pro národopis, dějepis, veřejný život, literaturu a umění“), v němž také přivítal Babičku Boženy Němcové jako umělecky zdařilé dílo.

Filozofií se zabýval od svého příchodu do Prahy. Při studiu dějin filozofie, filozofie dějin a filozofie práva se zaměřoval na Schellinga, Hegela a zejména na K. Ch. B. Krause (jehož na pražské univerzitě propagoval H. K. Leonhardi). Články Hlas o německé literatuře (Květy 1847) a Filosofie a naše literatura (ČČM 1848) se zúčastnil polemiky o významu německé literatury, především filozofické, pro českou kulturu. Soudil, že „filozofii potřebujeme“, jde ovšem o to, „jaká by naše filozofie měla být“. Měl zato, že se do filozofické tvorby sice mohou promítat charakterové rysy filozofovy národní příslušnosti, že však „národní filozofie“ je „stejný nesmysl“ jako „národní fyzika“. Filozofie má za předmět veškerenstvo: „Všeho zvláštního a jednotlivého se odmýšlejíc jen k tomu hledí, co na všem podstatné a všudy platné jest“; tím směřuje k „nejvnitřnější pravdě“ a k posledním příčinám. Filozofické pojmy sice „mohou všude se stejnou platností procházeti“, filozofii je však třeba bránit před redukcí na obecná, od „živých výtvorů a úkazů“ vzdálená schémata. (Přílišnou spekulativnost-systémotvornost vytýkal německé filozofii; svým duchem mu byla bližší filozofie anglická.) Filozofie, tj. její „stranné a kusé“ a historicky podmíněné systémy, je důsledkem neukojitelného lidského pudu přivádět poznání v nejvyšší jednotu; tento pud je specifickým výrazem jednoty skutečnosti samé. (Za „nejvyšší“ vědu byl však Š. ochotný označit spíše historii.) Při výkladu problémů filozofie (i umění a kultury vůbec) uplatňoval podle Krausova vzoru „zákon trojčlennosti“: Původní a bezprostřední „jednost“ (teze – „loha“) předpokládá „rozmanitost“ (antitezi – „rozlohu“, bez ní by bylo pouze „jedno to samé“); jejich spojením vzniká skutečná jednota (syntéza – „sloha“). Život je výrazem protikladnosti ducha a hmoty. V jejich stálém potýkání vítězí duch, „všude se projevuje pokrok života tím, že duch opanovav hmotu, co nejméně ji k největším účinkům potřebuje“. Zůstává však zákonem lidského života, aby „těše se i síle dosaženým i nedosažené před sebou měl, které by činnost jeho pružilo a pobádalo“. Ve filozofickodějinných úvahách ( Historie a vzdělanost aj.) kladl důraz na vědu a obecnou vzdělanost, byť ony samy nemohou vyřešit všechny (zejména společenské) problémy. Varoval, že proletariát který zatím představuje jen „domácí svízel“, jednou může znamenat i „krutou bouři a neštěstí“. Volal proto po „celistvosti člověka, vroucí humanitě na základě nezkalené nábožnosti“. Za nejlepší vzor, jemuž také věnoval průkopnickou badatelskou pozornost, uváděl „apoštola člověčenství“ J. A. Komenského. (Také v jeho filozofii hledal uplatňování triadické metody.) – V literární pozůstalosti Š. jsou i četná slovenika, např. soubor dopisů Ľ. Štúra, dokládající Š. zájem o Slovensko.

Bibliografie:
Dějiny Německa a Francouzska, 1849.

Časopisecké příspěvky:
Hlas o německé literatuře, ČČM 1848;
Komenského snahy pansofické, ČČM 1851;
Zeměpis filosoficky pojatý, ČČM 1853;
Historie a vzdělanost, ČČM 1856;
Noviny a novinářství, ČČM 1857;
Komenského Panegersie, ČČM 1861;
Velké a malé literatury s obzvláštním ohledem na naši, ČČM 1861.

Překlady:
◦ Několik bajek Lafontainových, ČČM 1856;
◦ Z Racina, ČČM 1858;
Komenského Panegersie, ČČM 1861.

Literatura:
◦ OSN;
◦ J. Vlček: Několik slov o zapomenutém publicistovi, Česká revue 1907;
◦ J. Vlček: K. Š. za konstituce 1848–1849, Obrodné slovesné snahy doby Fričovy III – „Obzor 1855“, in Některé kapitoly z dějin naší slovesnosti, 1912;
◦ J. Pešek, F. Čáda: K. B. Š. jako filosof, ČM 1913;
◦ J. Pešek, F. Čáda: Soustavný nákres filosofie Š., ČM 1914;
◦ J. Pešek: Časopis Obzor z r. 1855 a tvůrce programu jeho, LF 1915;
◦ J. Pešek: Z literární činnosti K. B. Š., Osvěta 1915;
◦ J. Pešek: K. B. Š. na prahu tvorby literární, ČČM 1916;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ A. Boháč: K. B. Š. Literární pozůstalost, Literární archiv PNP, 1968;
◦ K. Mácha: GuV II, 1987;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989.

jg