Josef Tvrdý
* 19.
9.
1877 Tuř u Jičína
† 13.
3.
1942 Mauthausen
T. je přední postavou českého meziválečného navazování na tradici pozitivismu a jeho obnovy (jako „vědecké filozofie“) na proměněných základech. V r. 1921 začal vycházet Ruch filosofický, v němž vystoupili představitelé „mladší generace idealistické“ (termín E. Rádla) s heslem „boje za svobodu české filozofie proti nadvládě pozitivismu“ (reprezentované především F. Krejčím a jeho pozicí v českém filozofickém životě). T. snaha doložit životaschopnost vědecké filozofie (jako rozhodující tvůrkyně „světového názoru moderního Čecha“) směřovala jak proti dogmatickému pozitivismu, upírajícímu filozofii schopnost pronikat za hranice jevů, tak proti těm jeho kritikům, kteří se při hledání cesty do transcendentna orientovali na iracionalismus, popřípadě náboženství (teologii). Dovolával se přitom domácí tradice, především Masarykova realismu, i poučení „z mohutného proudu realistické filozofie světové, který vznikl reakcí proti idealismu a pragmatismu“. – Filozofii (úsilí o jednotný světový názor) považoval za svébytný kulturní útvar; filozof při řešení svých problémů přihlíží nejen k výsledkům vědeckého poznání, nýbrž i k tomu, co mu o světě a životě říkají umění, náboženství, zkušenosti ze života osobního i společenského. Filozofický obraz o světě, odpověď na otázku smyslu života atd., se vytváří na základě filozofovy osobní syntézy (odtud T. zájem o noetiku vůbec a o „racionální indukci“ – jako hlavní metodu filozofování – zvláště). Filozofické konstrukce přesahují vědecky ověřený a na daném stupni poznání ověřitelný „materiál“, neměly by však být s ním v rozporu. Při takovém uvolňování filozofie z úzké vazby na speciální vědy se T. dostával k problémovým oblastem, jež dosavadní český pozitivismus tabuizoval nebo alespoň přehlížel: od filozofie hodnot (patří k zakladatelům české axiologie; jedním z jeho žáků byl Blahoslav Zbořil) a filozofie dějin až k metafyzice, kterou považoval za nejvlastnější jádro a vyvrcholení filozofie. Proti Krejčímu dokládal, že filozofie musí odložit „poustevnické roucho resignace“ a s odvahou tvořit metafyzický obraz světa; jen tím může čelit jak té metafyzice, jež je ve skutečnosti dědičkou staré teologie, tak úzce pojaté vědeckosti pohybující se pouze v hranicích odborné vědy. Ve svých historickofilozofických pracích ukazoval, že „základní úkol filozofie se odedávna nazýval metafyzikou“. V knize Nová filosofie odmítl sám ústřední pojem dosavadního pozitivismu – nepoznatelné transcendentno. O noetické problematice psal i v Logice, v níž zvláštní pozornost věnoval rovněž fenomenologické filozofii a jejím postupům. Zajímavá byla i T. polemika s Englišovým „noetickým biologismem“, s jeho pojetím teleologie jako zvláštní formy poznání, postavené na stejnou úroveň s kauzalitou. – V rámci ontologie se zabýval zejména otázkami monismus–pluralismus a tělo–duch. Uvažoval o tom, zda svět, v němž žijeme a jehož jsme součástí, je jednotný, nebo se skládá z nějakých „samostatných center“: Domníval se, že obě krajní stanoviska jsou nepřijatelná (krajní pluralismus vede k indeterminismu); každý individuální prvek světového dějství má své stránky a odlišuje se od druhých; svět je jednotou v rozmanitosti, je vnitřně diferencovaným celkem. Tímto „monopluralismem“ si T. připravil i příklon k teorii emergentního vývoje, kterou v Nové filosofii označil za zatím nejlepší odpověď na filozofické nesnáze dosavadních vývojových teorií. Poznatek anglických emergentistů, že emergenci (vynořování nových kvalit) nelze v pravém slova smyslu předvídat, nevysvětloval odkazy na záhadné duchovní síly, ale úvahou o strukturálním determinismu: Kvality vynořující se náhle v procesu vývoje jako něco nového jsou dány vzájemnou souvislostí komponent struktury. T. tím pokročil za obvyklé pozitivistické kvantitativní pojetí evolučního vývoje a mechanické kauzality a podílel se na formování českého strukturalistického myšlení. Jeho řešení otázky vztahu těla a ducha (hmoty a vědomí) vychází z přesvědčení, že duševno tvoří specifickou skutečnostní vrstvu se svými zákonitostmi, že však nelze přiznat duševnu existenci nezávislou na hmotě (těle). Potíže dualistických koncepcí a některé zkušenosti z experimentální psychologie vedly T. k pojetí duševna nikoli jako svébytné substance, nýbrž zvláštního druhu energie (v tom se odvolával i na Whiteheada): Už anorganická hmota může obsahovat zárodky toho, co se později vyvíjí jako duševní energie, „co bychom mohli nazvat duchovními prvky“; jejich syntézou by mohla vzniknout i „vědomá duševní energie“. – T. překračuje dosavadní českou podobu pozitivismu, ovšem směrem, který v podstatě nebyl protikladný rozporuplným a nerealizovaným snahám F. Krejčího. S domácí pozitivistickou tradicí zůstal spjat také důrazem na její demokratismus a sociální angažovanost, na světonázorovou dimenzi filozofie (T. vedle noetiky a metafyziky vysoko oceňoval i význam etiky jako filozofické discipliny), kterou pokládal za východisko ovlivňování a kultivace národního vědomí.
Bibliografie:
◦
Filosofie náboženství,
1921;
◦ Vývoj filosofického myšlení evropského,
1923;
◦ Světový názor moderního Čecha,
1925;
◦ Problém skutečnosti u Davida Huma a jeho význam v dějinách filosofie,
1925;
◦ Moderní proudy ve filosofii,
1925;
◦ Úvod do filosofie,
1926,
2.
přeprac.
vyd.
(Systematický úvod do filosofie),
1938,
31947;
◦ Filozofia a ĺudské poznanie,
1926;
◦ Masarykovo mládí a činnost učitelská,
1927;
◦ Teorie pravdy,
1929;
◦ Sovremena čechoslovačka filosofia,
Skoplje 1931;
◦ Nová filosofie.
Analysa dnešní filosofické situace,
1932;
◦ Průvodce dějinami evropské filosofie,
1932,
21947;
◦ Masarykova filosofie,
1935;
◦ W.
M.
Kozlowski,
1936;
◦ Logika,
1937;
◦ J.
P.
Vychodil,
1940;
◦ Názory o hrdinství v životě společenském,
1940;
◦ Nová renaissance,
1942;
◦ Humanita a její problémy,
in J.
Gabriel: Filozofie J.
T.,
1982.
Sborníky:
◦ Volně stoupající představy,
Program gymnázia ve Vyškově,
1908;
◦ Jest Tyršova filosofie positivismem? Tyršův sborník,
1920;
◦ Tyršova filosofie,
Tyršův sborník,
1922;
◦ Vlivy positivistické a Brentanovy na Masarykovy myšlenky o dějinách filosofie,
Masarykův sborník,
1924–25;
◦ O poměru náboženství a církve,
Poměr pokrokového člověka ke katolicismu,
1927;
◦ Česká filosofie za posledních deset let,
Katalog k Výstavě soudobé kultury,
1928;
◦ Krejčího dělení filosofických směrů,
Sb.
ku poctě F.
Krejčího,
1929;
◦ Masarykův hlavní problém noetický,
Vůdce generací,
1930–31;
◦ La verité personelle et ses relations avec la verité impersonelle,
Sb.
na počest Losského,
1932;
◦ Soudobá filosofie polská,
Dnešní filosofie u jižních Slovanů,
Současná filosofie u Slovanů,
ed.
F.
Pelikán,
1932;
◦ Dítě a světový názor,
Program sjezdu pro výzkum dítěte,
1933;
◦ Slovenská filosofie a československý problém,
Sb.
I.
Dererovi k padesátinám,
1934;
◦ Descartes a Spinoza,
Tvůrcové dějin III,
1935;
◦ Masaryk als Philosoph,
La bibliographie de T.
G.
M.,
ed.
B.
Jakovenko,
1935;
◦ Masaryk a slovenské školstvo,
Pamätnik slovenského školstva,
1935.
Časopisecké
příspěvky:
◦ Kontrast.
Studie psychologická,
ČM 1904;
◦ Asociace citů,
ČM 1905;
◦ O temperamentech,
ČM 1909;
◦ Jean Marie Guyau.
Nástin jeho filosofie,
ČM 1912;
◦ Problém geniality,
Nové Atheneum 1921;
◦ Problém metafysiky,
ČM 1922;
◦ K diskusi o Masarykovi,
Moravská revue 1923;
◦ Kantův temperament,
ČM 1924;
◦ Drtina filosof, Subjektivní pravda,
ND 1925;
◦ Masaryk o demokracii,
Morava 1925;
◦ Pojem existence a pravdy u Spinozy,
ČM 1927;
◦ Poměr vědy a filosofie a jeho význam pro pedagogiku,
Školské reformy 1927–28;
◦ Problém dějin filosofie,
Vztah Dobrovského k filosofii,
Bratislava (B) 1930;
◦ Forma teleologického poznání,
Sociální problémy (SP) 1931;
◦ Teleologie jako forma vědeckého poznání,
SP 1932;
◦ Pavel Hečko a jeho národní pravda,
B 1932;
◦ Josef Král,
Nové obzory 1932;
◦ Na obranu Herderovu,
Nové Čechy 1934;
◦ Filosofický význam celistvosti,
Tvořivá škola 1936–37;
◦ IX.
mezinárodní kongres filosofie v Paříži,
B 1937;
◦ Descartes a filosofické myšlení československé,
ČM 1937;
◦ Problém totality ve výchově československé,
Věstník pedagogický 1937;
◦ Filosofie dějin,
Tvořivá škola 1937–38;
◦ Kritický finalismus,
ČM 1938;
◦ Komenského filosofie,
Komenský 1938;
◦ Bláhova etika,
SR 1939;
◦ Úkol filosofie,
VaŽ 1939;
◦ Komenský,
renesanční filosof a pedagog,
Věstník pedagogický,
1941;
◦ Indukce a její význam,
ČM 1947;
◦ Komenský a Descartes,
Archiv pro bádání o životě a díle J.
A.
Komenského,
1959;
Školské reformy,
Školská správa,
Realistická stráž,
Realistický obzor.
Edice:
◦ Výbor ze spisů T.
G.
Masaryka,
1930.
Literatura:
◦ I.
A.
Bláha: Padesátiny J.
T.,
ČM 1927;
◦ F.
Šeracký: Glosy k T.
Nové filosofii,
ČM 1932;
◦ J.
Metallmann: Poměr J.
T.
k polské filosofii,
M.
Novák: T.
stanovisko ke sporu o smysl českých dějin,
L.
Rieger: Profesoru J.
T.
k šedesátinám,
ČM 1937;
◦ B.
Zbořil: J.
T.
šedesátníkem,
SR 1937;
◦ J.
Král: ČsF,
1937;
◦ E.
Urx: Prof.
J.
T.
k šedesátinám,
Tvorba 1938;
◦ P.
Brosz: Svetový a životný názor J.
T.,
1938;
◦ S.
Štúr: Problém transcendentna v súčasnej filozofii,
1938;
◦ K.
Engliš: Horror finalitatis,
ČM 1938;
◦ J.
Král: Za prof.
J.
T.,
ČM 1945;
◦ B.
Zbořil: Život a dílo J.
T.,
in J.
T.: Průvodce dějinami evropského filosofie,
1947;
◦ J.
Patočka: Předmluva,
in J.
T: Úvod do filosofie,
1947;
◦ F.
Poláček: Materialismus a právní věda,
1947;
◦ L.
Tošenovský: Příspěvky k základním otázkám teorie pravdy,
1962;
◦ J.
Gabriel: Filosofie J.
T.,
FČ 1968;
◦ J.
Macků: K vývoji strukturalismu v české filosofii a humanitních vědách,
SPFFBU l968,
B 15;
◦ J.
Cetl: Český pozitivismus,
1981;
◦ J.
Gabriel: Filozofie J.
T.,
1982 (s bibliografií prací J.
T.);
◦ V.
Bakoš: Filozofické myslenie na Slovensku v medzivojnovom období,
1988;
◦ K.
Mácha: GuV III,
1989;
◦ Antologie,
1989.
jg