Karel Václav Bedřich Zenger

* 17. 12. 1830 Chomutov

† 22. 1. 1908 Praha

Byl synem vojenského lékaře. Gymnázium navštěvoval v Německém Brodě a potom v Praze na Malé Straně (1846). Dvouletá filozofická studia konal při pražské univerzitě. R. 1848 se zapsal na PF, navštěvoval však i přednášky na FF. Postupně převládl jeho zájem o přírodovědné obory. Studium práv ukončil absolutoriem, na FF získal r. 1853 aprobaci pro matematiku a fyziku. V l. 1853–61 působil na gymnáziu v Banské Bystrici, 1861 v Ettingshausenově fyzikálním ústavu ve Vídni. V r. 1862 se habilitoval na české polytechnice v Praze, v r. 1863 byl jmenován prozatímním a v r. 1864 řádným profesorem všeobecné a technické fyziky. V r. 1900 byl penzionován, ale jako soukromý docent přednášel až do r. 1906. Byl členem mnoha zahraničních i domácích vědeckých společností (např. KČSN, ČAVU). Své monografie, studie a články uveřejňoval především v zahraničí, a to německy, francouzsky (Comptes rendus), italsky, španělsky, anglicky (Philosophical Magazine), od r. 1863 i česky (Živa).

Byl především fyzik. Jeho výzkumy, pokusy a teoretické studie se týkaly astronomie, optiky, meteorologie, hutnictví aj. Své teorie se snažil zdůvodňovat experimentálně nebo je statisticky vyhodnocovat, nicméně většina jeho názorů i vynálezů byla po zveřejnění označována za fantastické. S uznáním se setkaly jeho vysokoškolské přednášky a učebnice Fysika zkušebná a Fysika pokusná i výkonná (napsaná ve spolupráci s F. F. Čecháčem). V r. 1890 konal v Praze přednášky, v nichž dokazoval elektrodynamické působení Slunce na všechna tělesa sluneční soustavy. R. 1893 je vydal v Paříži pod názvem Le systéme du monde élektrodynamique, česky r. 1901 jako Soustava světová elektrodynamická (2. vydání vyšlo r. 1908 pod názvem O nové soustavě světové na základě elektrodynamických zákonů). V návaznosti na Descartovu filozofii přírody a jeho teorii vírů (v tomto směru ho Francouz H. Parenty označil za Descartova žáka) se pokusil vysvětlit vznik, vývoj a budoucí zánik všech nebeských těles. Domníval se, že k pohybu původní nebeské mlhoviny, začínající se seskupovat v rotačních drahách, došlo určitými elektrickými výboji. Největší centrum seskupené mlhoviny se stalo zárodkem Slunce; ostatní nebeská tělesa vznikla tak, že se další „uzlovité kondenzace“, vytvořené na závitech „spirálně se roztáčející mlhoviny“, oddělily a působením mohutného elektrického potenciálu Slunce začaly kroužit kolem něho. K zániku těles dochází buď postupným ochlazením povrchu, což je přirozený vývoj, nebo jejich kolizí s jinými tělesy a rozpadem v původní látku, z níž povstaly. Toto pojetí vede Z. k přesvědčení o neustálé změně, a tedy i o neustálém trvání smyslového (hmotného) světa. Osudy nebeských těles mu asociovaly situaci lidských jedinců, avšak do etických (ani jiných) úvah o člověku se nepouštěl. Podobně nechával stranou i otázku, jaké důsledky má jeho pojetí světového dění v oblasti náboženského myšlení. Jediným textem, který poněkud šířeji zabíhá do filozofické problematiky, je úvod k Fysice pokusné i výkonné. Z kontextu lze vyvodit několik tezí dokládajících, že Z. své přírodovědné názory budoval na pozicích přírodovědeckého materialismu: 1. věčná, nestvořená a nezničitelná hmota existuje nezávisle na vnímajícím subjektu, 2. všechny změny v přírodě se mohou dít pouze pohybem hmotných částic, 3. základem našeho poznání je zkušenost, působení vnějších těles na naše smysly. Tímto noetickým stanoviskem se postavil proti subjektivistickým tendencím některých tehdejších fyziků (zvl. E. Macha, který v 70. letech působil v Praze jako vysokoškolský profesor fyziky): „Jelikož tělesa, na nichž výjevy pozorujeme, jsou mimo nás, v přední řadě pak účinkují na smysly naše, můžeme se dodělati jasného názoru pouze pozorováním a zkušeností, nikoliv představami a pojmy, ty nepřipouštějí poznání skutečnosti mimo ně“ (Fysika pokusná i výkonná).

Bibliografie (z prací):
Fysika zkušebná, 1865–1866;
Fysika pokusná i výkonná, 1882–89 (s F. F. Čecháčem);
Die Meteorologie der Sonne und ihres Systems, Wien – Pest – Leipzig 1886;
Le systéme du monde élektro-dynamique, Paris 1893;
Soustava světová elektrodynamická, 1901.

Literatura:
◦ H. Parenty: Les tourbillons de Descartes et K. V. Z., disciple de Descartes, in Compte-Rendu de la Société du Musée de Riom, de la session 1897–98;
◦ Poggendorf Biographisch-literarisches Handwörterbuch zur Geschichte der exakten Wissenschaften, IV. Bd., II. Abt., Leipzig 1904;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ F. Křeček: Prof. K. V. Z. jako vynálezce, 1940;
◦ Z. Horský: Význam vědecké činnosti K. V. Z., 1957 (kandidátská dizertace);
◦ Z. Horský: Místo vědecké práce K. V. Z. ve vývoji fyzikálních věd u nás, in Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky VI, 1961;
◦ Dějiny exaktních věd v českých zemích, ed. Luboš Nový, 1961.

hp