Vít Zahradníček

Bonaventura

Metafyzika

Bonaventurova metafyzika je jako celá jeho filozofie poznamenána jeho neochvějným přesvědčením o pravdivosti zjevení a přednosti Krista nad Aristotelem a jinými filozofy.

Emanace

Tato novoplatónská nauka, převzatá Araby jako např. al-Farabím, Avicennou či Averroem, je u Bonaventury smířena s Biblí. Narozdíl od Arabů, kteří nepřipouští, že by Dokonalost mohla působit něco nedokonalého, tvrdí Bonaventura, že Bůh je svobodný konat méně dokonalé než je sám. Serafínský Doktor též zavrhuje učení Arabů, ale i Plótina, že emanace je věčný a nevyhnutelný proces. Naopak tvrdí, že svět byl stvořen v čase a to svobodným rozhodnutím Boha. Odmítá též věčnost látky a dualismu dobra a zla obhajujíc Bibli, podle níž Bůh stvořil svět z ničeho.

Exemplarismus

Tato Bonaventurova nauka se týká Boha a ideí. Jako v celém jeho učení i zde považuje samotnou filozofii za nedostačující, aby se dostala až k samotné pravdě. Přesto však podle něj filozofové na mnohé přišli a této pravdě se přiblížili. Platónovi vyčítá, že se zaměřil pouze vzhůru, kdežto Aristotelovi vytýká jeho setrvávání v pozemském. Dává však přednost Platónovi, který se snaží pochopit věčné a neměnné příčiny, kdežto Aristoteles si k jejich poznání cestu uzavřel. K pravému poznání však může dospět jen křesťan - u Bonaventury jím je Augustin -, který umí spojit Platónské ideje se zjevenými pravdami, především s učením o Nejsvětější Trojici.

Bůh totiž svět stvořil svět podle idejí - k tomu došel i Platón ve svém učení o demiurgovi -, ale tyto ideje jsou zvláštním způsobem spojené s druhou Boží osobou, se Synem. Syn, nazývaný též Logos, Slovo je vlastně plozen jakýmsi sebe-uvědomováním si Otce, a je prostředníkem veškeré jeho stvořitelské činnosti. Toto Slovo, naznačené už u Plótina jako Duch či u Filóna jako Logos, je výslovně jmenováno na začátku Janova evangelia. Je to věčná pravda a nikdo, kdo nepozná Krista, nemůže dosáhnout dokonalého vědění.

Protože Aristoteles neuznal vzorové ideje, mohl jeho Bůh myslet pouze sebe sama a tak být ke světu vztažen jen jako jeho finální příčina, nikoli jako jeho stvořitel. Aristotelovi vytýká i jeho cyklické pojetí světa, které Bonaventura pod vlivem Arabů považuje za zcela deterministické a neumožňující člověku svobodné rozhodování. Naopak Platóna si Bonaventura váží, protože, ač pohan, dokázal se přiblížit věčné pravdě.

Připustíme-li ovšem exemplarismus (tzn. ideje jako vzory, podle nichž je stvořen svět), musíme zákonitě dojít k přesvědčení, že tento svět je jaksi posvátný a posvěcený, protože je stínem a stopou Boží. Ještě větší „posvěcení“ má lidská duše, která je podle Geneze obrazem Božím. A andělé jsou jeho podobou.

Díky těmto indiciím mohou filozofové zkoumáním přírody zjistit i určité věci o Bohu. V De Mysterio Trinitatis říká, že vidí-li filozofové závislé věci, musí existovat něco nezávislého, nahodilé implikuje nutné, relativní absolutní, nedokonalé dokonalé, složené jednoduché, měnitelné neměnitelné ap.. Tím se mnozí pohanští filozofové přiblížili poznání Boha.

Nejlépe se však Bůh dává poznat v lidské duši - je totiž obrazem Boží Trojjedinosti. Paměť připomíná Otce plodícího Syna (Rozum). Z jejich vzájemné touhy a lásky vzniká Duch (Vůle). Je zde patrná Augustinova nauka o Trojjedinosti vtisknuté všemu stvoření.

Dovršení, spočinutí v Bohu

Bonaventura v tomto učení, obsaženém především v jeho Itinerariu, popisuje životní cestu člověka, který se snaží nalézt cestu k poznání Boha, ba cestu k spočinutí v něm. Tento proces nazývá „reductio“, návrat. Tato nauka se zdá být v mnohém podobná nauce jiných mystiků, je zde však nový prvek a to následování cesty Krista na cestě k Bohu - Otci. Jako u jiných mystiků je zde požadavek mystického návratu k Bohu zdůvodňován odpadnutím lidské duše od věčné pravdy. Duše, místo toho aby hledala věčnou pravdu, se oddává plané zvědavosti, její vůle je místo touhy po dobru ovládána planou chtivostí, a člověk používá svou moc nikoli k prosazování Boží vůle, ale k vlastnímu osamostatňování se. Bonaventurovo schéma putování duše do Boha by se dalo znázornit následujícím diagramem:

Na tomto místě je jen třeba připomenout, že ve fázi očištění hraje důležitou roli filozofie, která pomáhá zaostřit mysl na Boží stopy zanechané ve stvoření, poté je třeba se obrátit do nitra duše k Božímu obrazu v nás a posléze nechat se „osvítit“ jasem Božích idejí (contuitio). Při následování Krista po vzoru jeho pozemské pouti je třeba znovu sejít dolů, žít láskou k bližním, zakusit tíhu kříže a znovu se tak dostat k Bohu, abychom na něj pak patřili již přímo (visio, intuitio).

Kosmologie

Jedním ze zajímavých postřehů Bonaventury je, že lidská duše i andělé by měly obsahovat i látku. Je to logický důsledek východiska, že jedině Bůh je čirý akt, vše ostatní tedy musí obsahovat i látku, která je nositelem potence. Bonaventura však tvrdí, že látka duchovních bytostí je neodlučitelná od jejich formy, a proto jsou lidská duše i andělé nesmrtelní.

Další ze zajímavých učení, objevujících se v díle Bonaventury je jeho učení o světle, přejaté z metafyziky světla Roberta Grossetesta. Rozlišuje světlo (lux), světlost (lumen) a barvu.

Lux je stvořena přímo Bohem. Podle Grossetesta Bůh stvořil na počátku nerozprostraněnou látku, princip čiré potence, obsahující „semenné příčiny“. Zároveň též stvořil lux a zaměřil ji do tohoto bodu potence. Procesem tzv. „multiplikace“ lux se vytvořil prostor ve tvaru koule, který byl uprostřed hustší, kdežto na obvodu řidší a již neměnný. Z této vnější vrstvy, která představuje nebe a jeho svítící, neměnná, tělesa, se odrazilo lumen, dále zahustilo prostor v nižší vrstvě a zředilo vrstvu vyšší. Takto se vytvořily všechny sféry kosmu. Lumen je tedy lux vycházející zprostředkovaně z nebeských těles. Je zvláštní substancí s vlastnostmi akcidentu. Šíří se procesem „multiplikace“ a existuje jen akcidentálně na mediu jiné substance aniž by tuto substanci měnilo. Působí též probouzení vyšších forem ze „semenných příčin“ skrytých uvnitř látky.

Tyto „semenné příčiny“ jsou jakýmisi skrytými silami uvnitř látky, které čekají na podněty dané zvenčí, aby mohly vyklíčit a rozvinout se. Z nich vznikají všechny formy, kromě původního lux, ale také lidské duše, které jsou stvořeny přímo Bohem.