Tomáš Czedron

filosofie-estetika, 1. ročník

René Descartes

Život a dílo

René Descartes se narodil roku 1596 v Touraine v šlechtické rodině. Byl dán na studia do prestižní koleje v La Fléche, dále studoval na Sorbonně. Historickou kulisu jeho života tvoří třicetiletá válka, do které Descartes sám vstupuje na straně holandského protestantského vojska. Jeho Úvahy o první filosofii se po vydání v Paříži setkají s příkrým odmítnutím a vzhledem k situaci, jež v Paříži panuje se Descartes odebírá do Holandska. Krátce před smrtí přesidluje do Švédska, kde záhy umírá zřejmě vlivem klimatických podmínek. Stalo se tak roku 1650.

Jako své první dílo publikoval v roce 1637 Rozpravu o metodě, a to anonymně, když jeho prvním sepsaným dílem bylo zřejmě Compendium musicae. Díky procesu s G. Galileim zničil své již téměř sepsané dílo Svět. Další významná díla jsou Úvahy o první filosofii a Filosofické principy. Zabýval se také matematikou a optikou, je mu připisován objev zákona lomu světelných paprsků na vstupu do prostředí s odlišnou optickou hustotou.

Descartesova filosofie

Počínaje Descartem dochází ve filozofii k pozvolnému gnoseologickému obratu, jenž definitivně vrcholí dílem I. Kanta. Descartes pokládá základy k novému způsobu uvažování, objevuje nové východisko pro své tázání. Nespokojuje se s předchozí tradiční metafyzikou a jejími samozřejmě přijímanými předpoklady, je ochoten pochybovat o všem, zároveň však není tradičním metafyzickým představám vzdálen, například v pojetí pravdy jako míry objektivní reality předmětu. Pronikavý rozdíl je ale v tom, že Descartes je schopen k takovémuto poznatku dospět, či je o tom přesvědčen.

V Úvaze o existenci Boha uvádí: “...poněvadž je (idea Boha v mé mysli) nanejvýš jasná a zřetelná a má více objektivní reality než která jiná, není žádná jiná sama o sobě pravdivější a u žádné není menší podezření z klamu.”

Ústředním bodem Descartesovy filosofie se stává člověk, člověk který poznává, pochybuje, představuje si, vnímá. Descartesovou snahou je vybudovat poznání co nejjasnější a prosté všech pochybností. Hned na počátku odvrhuje smysly, neboť “je moudré nevěřit těm, kteří nás třeba jen jednou oklamali,” čímž se staví do opozice Aristotelovu “smysly nás neklamou, alespoň ne zpravidla.” Přestože smysly nejsou zárukou správného poznávání, je nutno s nimi počítat, protože o něčem vypovídají. Představy, které si utváříme jsou reprezentacemi skutečných věcí. Není však nutné předpokládat něco ve smyslu Platónovy jeskyně, Descartes uvažuje tímto způsobem: “I kdyby tyto věci, oči, hlava, ruce a podobně, mohly být neskutečné, přece nezbytně musíme přiznat, že některé jiné věci ještě jednodušší a obecnější jsou pravdivé. Z těch jako ze skutečných barev se tvoří všechny obrazy věcí, jež jsou v naší mysli.” A také vyzdvihuje vědy, které pojednávají pouze o nejjednodušších a nejobecnějších věcech a nestarají se, zda tyto věci jsou v přírodě. Má na mysli samozřejmě aritmetiku a geometrii.

Východiska

Tři východiska jeho filosofie jsou známá - vlastní existence, Boží existence a pravdivost (ve smyslu poznatelnosti, neskrytosti) toho, co se nám ukazuje. Tvrzení “Ego cogito, ergo sum” je nejjistější a první ze všech poznání. Kritériem pro uznání nějakého poznatku je jeho jasnost a zřetelnost stejná jako u tohoto prvotního poznatku.

Lidská mysl je to, co poznáváme jako první. Proto i důkaz Boží existence je u Descartesa odvozen z vlastního myšlení. Tvrdí, že ideje, jež ukazují substance jsou něco vyššího a mají v sobě více objektivní reality než ty , které reprezentují pouze mody nebo akcidence. A idea nekonečného, věčného, všemohoucího Boha má více objektivní reality než ty, jimiž se vyjadřují konečné substance. Dále je také naprosto zřetelné, že v působící příčině musí být nejméně tolik reality, kolik jí je v účinku příčiny. To znamená, že pouze reálná nekonečná substance, tj. Bůh, může dát vzniknout takové ideji.

Třetím bodem je postulát, že Bůh neklame. Patří to přirozeně k jeho vlastnostem nejvyšší bytosti. Descartes totiž ukazuje, že klam je nedostatkem a nejdokonalejší bytost je přirozeně bez nedostatků.

 

Descartesovy představy o světě - Descartesova ontologie

Descartesův koncept světa (ve smyslu universa) je dualistický. Počítá se dvěma základními principy - myšlením a hmotou (rozlehlostí, rozprostraněností).

Pro Descartesa je přirozenější a přednější předpoklad myšlení, které chápe zcela neprostorově a netělesně, je to “vše co se v nás děje tak, že jsme si toho vědomi bezprostředně z nás samých.” Takovými procesy jsou rozumění (chápání), chtění a představovaní, které nazývá mody myšlení. Myšlení je jediná vlastnost, jež patří k lidské přirozenosti, veškeré další vlastnosti náleží tělesnému (lidské tělo je tak vlastně jen mechanismus, podobně jako zvířata).

Ve své mysli ale také máme poznání některých schopností, které nemohou být pochopeny bez prostorové substance, které obsahují prostorovou složku - například schopnost měnit místo, brát na sebe různé podoby. Tedy z idejí těchto schopností v mysli a faktu, že Bůh neklame Descartes odvozuje existenci hmotných věcí. (musí existovat něco, čeho tyto ideje jsou reprezentacemi)V dalším výkladu v Úvahách Descartes silně antropomorfizuje a hovoří bez výraznějšího přechodu o odlišnosti těla a ducha. Pronikavou odlišností těla oproti duchu je jeho dělitelnost. Je zřejmé, že odnětím nohy nebo paže se odebere něco tělu, ale duchu takto odebrat nic nelze, tedy nelze jej dělit.

Charakteristickou vlastností pro těleso je rozprostraněnost, což demonstruje na příkladu s voskem. Můžeme měnit různým způsobem jeho kvality (zahříváním teplotu, objem i délku) aniž bychom ho přestali vnímat jako vosk, ovšem kromě kvality jediné - nelze vosk (čili voskové těleso) vnímat jako něco nerozlehlého.

Myšlení i rozprostraněnost Descartes považuje za substance. Vyplývá to z toho, že své prvotní a základní vyhlášení “já jsem” chápe ve smyslu něco je. Substanci samotnou definuje jako “věc, která existuje tak, že ke své existenci nepotřebuje jiné věci.” Takovou je samozřejmě pouze Bůh, ale můžeme chápat myšlení a rozprostraněnost jako stvořené a vzniklé pouze přičiněním Boha a tedy jako nejobecnější principy. My samozřejmě poznáváme substanci jen podle jejích atributů.

Principy hmotných věcí

Rozprostraněnost je tedy přirozeností hmoty. Platí přitom, že velikost se od rozprostraněnosti substance nijak neliší. “Představíme-li si těleso o délce desíti stop, nemůžeme z této velikosti odebrat ani minimum, abychom současně neodebrali tolik i ze substance a naopak nemůžeme ubrat část ze substance, abychom právě tolik neubrali z velikosti a rozprostraněnosti,” říká Descartes. Rozprostraněnost je také přirozeností prostoru, a ještě zesiluje své tvrzení - přirozenost těles i prostoru je táž.

Descartes odmítá existenci prázdna (vacuum) tj. takového bez substance. Nebytí (ne-substance) jako takové nemůže mít rozprostraněnost, jenže prostor nahlížený jako prázdný nějakou rozprostraněnost má, a tedy je v něm nutně i substance. Za prázdnotu běžně označujeme jenom takové místo, kde chybí nějaká z věcí, o kterých si myslíme, že by tam měly být. (například “prázdný” džbán na vodu naplněný vzduchem)

Svět, tj. celek tělesné substance je nekonečný, nemá žádné hranice své rozprostraněnosti. Pokud nějaké hranice předpokládáme, vždy si za nimi představujeme další prostory (ohraničené i hranice jsou nemyslitelné bez ohraničujícího).

Vesmír je, co se materiálu z něhož je složen týče, homogenní. Ve vesmíru je jen jedna hmota a jejím charakteristickým rysem je rozprostraněnost. Tato hmota je ze své podstaty nekonečně dělitelná, pro Descartesa neexistují žádné atomy, nejmenší a nedělitelné části hmoty.

Pohyb, tělesa pevná a fluidová

Veškeré vlastnosti, které ve hmotě poznáváme, vyplývají z její dělitelnosti a z toho, že se její části pohybují. Pohyb je chápán jako “přemísťování jedné části hmoty nebo jednoho tělesa ze sousedství těles, jež se ho bezprostředně dotýkají a které chápeme, jakoby byly v klidu, do sousedství jiných těles.” Pohyb a klid nejsou principiálně odlišné, jsou to dva rozdílné stavy pohybovaného tělesa.

Jak již bylo uvedeno, Descartes odmítá existenci prázdného prostoru, nu a protože jsou všechna místa vyplněna tělesy, mohou se tělesa pohybovat pouze v kruhu. Pohybující se těleso vytlačuje jiná, ta další až nakonec “poslední” těleso kruh uzavírá a zaujímá místo prvního tělesa.

Primární příčinou pohybu je Bůh, ten na počátku stvořil hmotu i s jejím pohybem a klidem. Nyní Bůh zachovává svým obvyklým působením počáteční míru pohybu a klidu, kvantita pohybu se tedy nemění, a zůstává v celém světě konstantní. Descartes zde vlastně předjímá zákony zachování, i když z pouhého pohybu (a ne hybnosti, enrgie) jen těžko vysvětluje některé jevy.

Sekundárními příčinami rozmanitých pohybů jsou přírodní zákony:

Každá jednoduchá a ze sebe samé nedělitelná věc setrvává v tomtéž stavu a změnit jej mohou jen vnější příčiny.

Každá část hmoty se snaží pohybovat v přímočarém směru

Při srážce se silnějším tělesem těleso neztrácí nic ze svého pohybu, při srážce se slabším tělesem ztrácí tolik, kolik odevzdává.

Ve svých Principech také klasifikuje různé druhy srážek - pohybů, z hlediska dnešní fyziky ovšem mylných. (právě kvůli neznalosti pojmů jako hybnost, kinetická enrgie)

Tělesa mohou být dvojího druhu - fluidová a pevná. Odlišuje je od sebe míra vnitřního pohybu jejich částí. Nejpevnější (nejobtížněji dělitelné) by pak bylo to těleso, jehož části jsou v úplném klidu. Opět třeba zdůraznit, že části těles se nepohybují v prázdnotě, ale v prostředí jiných těles (jemnějších, menších).

Fluidová tělesa se od pevných liší větším pohybem svých vnitřních částí. To že ona sama o sobě se nepohybují nebo že nepohybují jinými tělesy, je způsobeno různorodostí pohybu částí. Součet momentů všech jejich pohybů je totiž roven nule.

 

Elementy

Descartes považuje za prokázané, že ve všech tělesech světa je jedna a táž hmota, libovolně dělitelná ze své podstaty a rozdělená na různé části, které se pohybují. Když se ale pokouší formulovat zákonitosti jejich pohybu je opatrnější. Zmiňuje se, že popsat blíže jejich mechaniku v souladu s požadavkem jasnosti a zřetelnosti, - jen z rozumu- dost dobře nelze, existuje mnoho variant, jak mohl Bůh svět “rozpohybovat”. Vyvstává proto potřeba, aby hypotéza o sestavení komponent světa co nejvíce odpovídala zkušenosti, včetně všech důsledků, které z ní vyplývají. S touto výhradou formuluje Descartes svou představou, o tom co bylo na počátku “viditelného” (hmotného) světa:

“Všechnu hmotu, z které sestává tento viditelný svět Bůh na začátku rozdělil do vzájemně přibližně stejných částí střední velikosti, tj. takových, které představují střed mezi těmi, z kterých se nyní skládá nebe a hvězdy; a že všechny tyto částice v sobě měly dohromady tolik pohybu, kolik se ho nyní vyskytuje ve světě, a že měly stejný pohyb; pohybovaly se buď jednotlivě okolo svých vlastních středů a od sebe oddělené, takže tvořily fluidové těleso, jak si představujeme nebe, anebo víceré dohromady okolo určitých jiných bodů, stejně vzájemně vzdálených a stejně rozdělených jako jsou nynější středy stálic; nakonec se všechny ještě pohybovaly okolo několika jiných bodů, které se rovnají počtu planet. ...Všechny tvořily tolik různých vírů, kolik je ve světě hvězd.”

Z Descartesova odmítnutí představy prázdného prostoru plyne, že na počátku částice nemohly mít kulový tvar. Koule by totiž nemohly vytvořit spojitý prostor. Částice byly do pohybu uvedeny zřejmě velikou silou, která stačila na to, aby se jedny oddělily od druhých, a dále aby se i obrousily hrany těles. Tímto způsobem vznikla kulatá tělesa, obrušování hran vysvětluje také proč právě kulatá. Hrana je totiž vše co z takového tělesa vyčnívá. Tedy pohyb těles je příčinou jejich kulového tvaru.

Prostory mezi kulatými tělesy jsou vyplněny nepatrnými částečkami hmoty, jež pro to mají vhodný tvar. Tyto částečky vznikly právě díky obrušování hran při pohybu větších částic a jejich zakulacování. Rychlost těchto nepatrných částí je tak veliká, že vede k jejich samovolnému rozpadu, čímž vznikají části ještě menší, které snadno zaplní jakoukoliv škvírku.

V předchozích řádcích je naznačeno, co se podle Descartesa dělo “na počátku” světa - tedy prvotní rozvržení a po rozpohybování postupná diferenciace těles. Lze tedy nyní vysledovat vlastně tři druhy hmoty, jež by bylo lze nazývat elementy viditelného světa. Jsou to:

Hmota pohybující se takovou rychlostí, že se při střetu s jinými tělesy rozpadá a přizpůsobuje se tvarům, tak aby vyplnila sebemenší mezery, které jiná tělesa opustila.

Hmota ve tvaru kulových částí, tak malých, že nejsou prostým okem viditelné, ale mají svou určitou a stálou velikost. Jsou dále dělitelné na menší části.

Hmota ze silnějších částí a z těch, jež nejsou uzpůsobeny pro pohyb.

Z těchto elementů se skládá podle Descartesa celý viditelný svět. Slunce a stálice jsou z prvního nebo druhého, Země s planetami a kometami je z třetího.

Sluneční soustava

Descartes zůstává na půli cesty mezi heliocentrickým a geocentrickým kosmologickým názorem. Sám tvrdí, že popírá pohyb Země důsledněji než Kopernik a pravdivěji než Tycho de Brahe. Podle něj se sama Země i ostatní planety nacházejí v klidu ve své oblasti nebe (fluidové těleso prvního elementu), a každá změna jejich polohy vyplývá z toho, že se pohybuje celá část nebeské fluidové hmoty, jež je obsahuje a unáší.

LITERATURA

René Descartes: Úvahy o první filosofii, přel. Z. Gabriel, Praha 1970

René Descartes: Princípy filozofie, přel. J. Špaňár. Bratislava 1970

Karel Mácha: Cartesius. Brno 1991