Některé momenty Heideggerovského pojmu bytí.

Martin Heidegger na počátku tvrdí, že veškerá dosavadní ontologie byla odvrácena od svého filosofického úkolu, kterým je tázání se po smyslu bytí, a tázala se po definici bytí. Dospěl k tomu tak, že se rozhodl tázat následujícím způsobem: označil bytí jako pojem snoubící obecnost s temnotou, tedy: bytí je transcendentálně všeobecné, překračuje artikulaci podle všeobecnosti rodové i druhové, zároveň je nedefinovatelné, protože potom by muselo být definováno jako jsoucno, zároveň je pojmem nejtemnějším, protože, nemůžeme-li se ptát po bytí samotném, musíme se ptát po jeho smyslu, který je zahalen. S tím souvisí i Heideggerovo uchopení apriorního porozumění bytí. Tvrdí, že v každé výpovědi o jsoucnu, v každém k němu se vztahování se užívá sloveso být tak, že toto užití je "bez dalšího srozumitelné". Zároveň tato apriorní srozumitelnost je pouhou demonstrací nesrozumitelnosti (nejasnosti). Užití slovesa být pouze poukazuje na jeho předporozumění, ale nevypovídá nic o bytí - smysl bytí zůstává zahalen, chybí dokonce i vůbec možný horizont uchopení tohoto smyslu. " Toto průměrné a vágní porozumění bytí je faktem."* Člověk bytí vždy už nějak rozumí, aby se na něj mohl tázat, nicméně, toto tázání je třeba směřovat ke smyslu bytí, respektive, ví vždy jen, že tu něco je, co nezná a jehož smysl je zahalen. Právě jeho neurčitost a zahalenost nutí k dalšímu tázání. Jasné je jen, že bytí není jsoucnem, ale je jeho bytostným předpokladem, je tedy nutné tázat se po jeho smyslu, je nutné zvolit takové jsoucno, skrze nějž se bude smysl bytí zjevovat. Zcela logicky a nevyhnutelně Heidegger formuluje, že zkoumání bytí je nejadekvátnější skrze jsoucno, v němž se, díky jeho tázání, projevují samotné mody bytí, skrze takové jsoucno, které se ve svém vlastním bytí táže na bytí. Přičemž ono zníněné předporozumění bytí patří k samotné skladbě bytí zmíněného jsoucna. Pro toto jsoucno autor zavádí pojem "Dasein" (do češtiny přeloženo jako "pobyt").

Pobyt má před vším ostatním jsoucnem přednost, a to a) přednost ontickou (pobyt je ve svém bytí určeno existencí), b) ontologickou (pobyt je určeno existencí, tedy je ontologické), a konečně c) onticko-ontologickou (pobyt rozumí bytí všeho takového jsoucna, které není pobytem). Z tohoto Heidegger usuzuje, že pobyt jest takovým způsobem, že jsa jsoucím, rozumí něčemu takovému, jakým je bytí. Pobyt pak nahlíží a vykládá bytí v časovém horizontu. Čas je horizontem porozumění bytí z časovosti jakožto bytí pobytu, které bytí rozumí. Pobyt existuje konečně, tzn. jeho tázání směřuje v posledních důsledcích ke konci. Pobyt je svou časovostí, tato je podmínkou bytí pobytu a podmínkou rozummění bytí pobytu. Jestliže pobyt ve svém bytí rozumí něčemu takovému jako bytí, neí mu lhostejné jak jest, je interesován na svém bytí, tedy existuje. Pobytu v jeho bytí jde o toto bytí samo. Interesovanost pobytu na vlastním bytí je možno nahlížet jako neustálé bytí v předstihu sama před sebou, neustálé tázání se po budoucím bytí z bytí minulého. Veškeré konání pobytu je pak produktem zájmu pobytu na svém bytí.

Pokud tento fakt vztáhneme i na vztah pobytu k ostatním jsoucnům, která nejsou pobytem, zjistíme, že každé takové jsoucno se nám ukazuje ve své zjevnosti ve struktuře poukazů vzhledem k otevřenosti svého významu. Bytí takového jsoucna, které není pobytem, je charakterizováno nitrosvětskostí, která vyvstává ve zjevnosti ve struktuře poukazů světa. Celek struktury těchto poukazů je svět, prvotní platforma zjevnosti. Světskost je chápána jako jako pojem pro strukturu jednoho z momentů pobytu. Pobyt ve svém každodenním bytí vždy nějak zachází s nitrosvětským jsoucnem ve světě a nejbližší způsobem tohoto zacházení je obstarávání - to něčím manipuluje, něco používá a má svůj vlastní způsob poznání. Jsoucno, se kterým se pobyt střetává při obstarávání, je prostředek a způsob jeho bytí je příručnost. V obecných souvislostech vzhledem ke způsobu bytí pobytu a nitrosvětského jsoucna je příručnost určení jsoucna, jak je o sobě. Pobyt je ve struktuře svého bytí charakterizován vržeností, která je způsobem bytí jsoucna, jež je svými možnostmi a v nichž a z nichž si rozumí. Tato charakteristika ústí k pojmu úzkosti jako bytostné charakteristice pobytu. Bytí pobytu se pak odhaluje jako starost, která plyne ze způsobu existence pobytu.

Starost je tedy pojmem strukturálním a nese v sobě několik momentů. Odemčenost jakožto vůbec možnost přístupnosti je prvním. Vrženost odhaluje, že pobyt ve svém bytí je vždy už v určitém světě. Rozvrh se vztahuje k pobytu tak že pobyt si rozumí ze své nejvlastnější možnosti bytí. Rozumění pobytu svým možnostem jako možnostem a nakládání s nimi je rozvrhem pobytu. Upadání charakterizuje ztracenost pobytu ve světě, rozptýlenost v neurčitém ono se. Odkrytost (přísluší nitrosvětskému jsoucnu) a odemčenost (přísluší pobytu) je skrze zvědavost a dvojznačnost opět posouváno do modu zastřenosti a uzamčenosti. Uzamčenost a zakrytost pak patří k bytí stejně jako odemčenost a odkrytost. Pobyt ve své existenci na základě struktury starosti může své bytí směřovat dvěma různými směry. Terminologicky je to bytí autentické a bytí neautentické. Tyto možnosti vychází z toho, že pobyt je vždy svou možností, že se může zvolit. Autentické bytí pobytu znamená jeho uchopení sama sebe jako existence, pobyt je sobě vlastní. Neautentické bytí je takové bytí, v němž jde pobytu také o jeho bytí, ale tento před ním utíká, zapomíná na ně. Tyto dva mody bytí nejsou vzájemně hierarchizovány.

Tolik k opravdu jen k mé velmi základní rozvrženosti heideggeroského pojmu bytí, která je snad mnohde simplifikována a mnohde postrádá hloubku, které by se jí zasloužilo v případě zevrubnějšího uchopení.

* Heidegger, Martin: Bytí a čas. Oikumene, Praha 1996, s. 21.