KONEC EVOLUCE

Autor: Marek Picha

Vedoucí práce: Doc. PhDr. Josef Krob

10. ledna 1998

“Člověk ještě nevyrostl. Vyrostly pouze jeho možnosti činit druhým dobro nebo zlo.”

Stanislaw Lem

Každý filozofický systém má jistý počet dále neanalyzovatelných více či méně skrytých předpokladů. Může jít o uznání existence Boha, o konstituci čtyř základních živlů, o Ducha, o Všechno nebo o Nic. Karl Jaspers to nazývá filozofickou vírou, my říkejme axiomy. Toto nepřiznat, skončíme u zoufalého: “Pochybovat lze o všem, až na to, že pochybuji, ergo jsem a konec.”

Pokusme se na jednom konkrétním příkladu ukázat, jak bychom mohli postupovat v případě evoluční ontologie, tj. zkusme nastínit její axiomy, či stávající axiomy podrobit kritice a přitom neskončit v bezvýchodné pozici.

Mějme přitom stále na paměti, že celý tento text by se tak stal fragmentem jednoho velkého implikačního antecedentu, obrovským jestliže, jakousi nevyžádanou předmluvou k Ohrožené kultuře. Šlo by o pokus převést některá tvrzení na argumentované konstatování, o zmenšení počtu postulátů a zprůhlednění odvozování.

První a zásadní axiom:

Existují dva globální OPOZITNÍ ontotvorné řády. “Nemůžeme ji (kulturu) považovat ani za součást, ani za přímé pokračování evoluce přirozené.” (str. 24)

Druhý axiom:

Funkcí obou systémů je homeostáze.

Třetí axiom:

“Teprve na prahu krize zjišťujeme, že příroda kulturu nejen umožnila, ale uchovala si nad ní i absolutní systémovou převahu.” (str. 12)

“...kultura - v rozporu s tradiční představou - není strukturou evolučně vyšší a organizačně složitější než příroda.” (str.33)

Zatímco první dva axiomy - uznání existence dvou řádů a jejich funkce - je výhradně věcí rozhodnutí podobně jako uznání (nebo neuznání) objektivnosti vesmíru, v případě axiomu třetího se objevuje potíž, vyplývající z nejednoznačnosti a vágnosti. Hovoří se v něm o systémové dominanci, což znamená, že předpokládádme obecný souhlas s tvrzením, že příroda je složitější než kultura, aniž bychom dostatečně již v této fázi vyjasnili termín “složitější”.

Systémy, které chceme v našem případě porovnávat, musíme hodnotit z hlediska jejich funkce, protože nic dalšího se v našich axiomech neobjevilo. Touto funkcí je homeostáze - zachování vnitřního rovnovážného stavu (druhý axiom). Pomineme skutečnost, že u každého ze systémů se týká odlišného prostředí - kultura, jakožto subsystém, se vždy vymezovala vůči celku přírody, biosféra totéž činila vzhledem k entropizujícím vlivům kosmu - globalizací kultury se kontexty zaměnily, došlo ke změně homeostatického zacílení.

Všimněme si tedy některých alternativ ke komparativnímu hledisku “složitější”.

I. Kvantitativní rozložení

Předpokládejme dva programy zapsány v tomtéž jazyce. Jeden bude zabírat deset řádků, druhý tisíc řádků. Intuitivně: je nutně program s větším počtem znaků “složitější”? Je nutně miliarda paralelně zapojených dětských počítadel “složitější” než mikroprocesor?

I.1. Strukturní informace: Vyšší počet korpuskulí nutně neznamená vyšší strukturní informaci!

I.2. Sémantická informace: Vyšší kvantitativní zastoupení korpuskulí je pouze předpoklad pro vyšší relevantní (tj. funkčně významný) informační tok mezi nimi.

II. Univerzálnost

- tj. kolik kvalitativně různorodých vstupů, jak širokou škálu vnějších skutečností je ten či onen systém schopen účinně zpracovat. Za jakých podmínek ještě může splnit svoji funkci. Zdá se, že v případě přírody a kultury (především díky jejich společné funkci) je vyšší univerzálnost podmínkou pro vyšší stabilitu - únosnou míru zatížení, kdy výstupy systému nerostou do extrémních hodnot (jakými jsou v případě přírody zánik života a v případě kultury zánik člověka).

A naopak:

Jedna ze zásadních myšlenek teorie systémů zní, že čím složitější systém je, tím je křehčí. Budeme-li v tomto okamžiku chápat univerzálnost jako složitost, pak čím je systém univerzálnější, tím je méně stabilní.

Konkrétní příklad: Padá meteorit, schopný způsobit škody globálního rozsahu. Kultura za současného stavu techniky má možnost si s ním poradit (vyšší univerzálnost), příroda nikoli. Ale: Meteorit určité velikosti, který by nyní dopadl na Zemi, může narušením spletitých energetických a centralizovaných informačních vazeb snadno definitivně zničit kulturu, přírodu však díky její rozptýlené konstitutivní informaci ne (vyšší stabilita).

Závěr:

Díky odlišným typům konstitutivní informace kultury a přírody je míra univerzálnosti nepřímo úměrná míře stability.

Poznámka o presupozici univerzálnosti: Stanislaw Lem na 15. straně Summy technologiae používá klasifikaci efektorů - systémů schopných činnosti, kterou uvádí Pierre de Latil ve své knize Umělé myšlení:

“Rozlišuje tři základní třídy efektorů. Do první třídy determinovaných efektorů patří jednoduché nástroje (kladivo), složité (počítač, klasické stroje) a spojené (ale ne zpětnou vazbou) s okolím (automatický hlásič požárů). Druhá třída organizovaných efektorů zahrnuje systémy se zpětnou vazbou: automaty se zabudovaným determinismem činnosti (regulátor parního stroje), automaty s proměnným cílem činnosti (programované zvenčí, např. umělé mozky) a samoprogramující se automaty (zvířata, člověk). Ještě o jeden stupeň volnosti výš jsou systémy, které jsou schopné k dosažení cíle měnit samy sebe (de Latil to nazývá volností “kdo” v tom smyslu, že zatímco člověku je uspořádání a materiál jeho těla “daný”, systémy tohoto vyššího typu nemají sice volnost pokud jde o stavební materiál, mohou však radikálně měnit uspořádání svých orgánů - příkladem je živočišný druh v průběhu biologické evoluce). Hypotetický efektor ještě vyššího řádu má volnost i ve výběru materiálu, z něhož “staví sám sebe”. Systémem tohoto druhu je technická evoluce.”

III. Rychlost reakce

Homeostáze je zachování vnitřní rovnováhy. V časově exponovaných okamžicích (například při razantní skokové změně teploty po dopadu meteoritu) a v případech, kdy se možnosti přizpůsobení u obou systémů překrývají, je rozhodujícím faktorem dominance systému rychlost návratu do rovnovážného stavu, která je rovna rychlosti evolučních změn.

A zatímco příroda je odsouzena k fenotypové realizaci a spontánnímu postupu, kdy je výběr prováděn až následně, kultura se díky mohutné dodatkové energii a schopnosti modelovat vymanila z determinace zápornou zpětnou vazbou. Rychlost kulturní evoluce je tudíž o několik řádů vyšší.

Globální ekologická krize je způsobena právě zmíněným nízkým tempem přírodních změn, udržujících daný systém v rovnováze, nebo naopak přílišnou rychlostí kulturní evoluce. Pokud bychom však chápali evoluci jako spontánní a “nevratný protientropický proces, který vytváří, zachovává, ruší a transformuje prvky, subsystémy i globální a kosmické struktury jako celky tak, že výsledný systém stále úsporněji využívá svého evolučního zdroje.” (str.44), neznamená překotné a stále se zrychlující tempo technického vývoje nic víc, než tendenci k samostatnosti, k energetické nezávislosti na biosféře, k vyšší efektivitě.

IV. Efektivnost

je nejvhodnějším pojmem, jímž by se dal nahradit nejasný termín “složitost”. Efektivnost jako míra využití systémových zdrojů -> poměr výkonu a příkonu -> vztah délky existence homeostatického regulátoru k množství degradované energie. Efektivnost jako míra energetické uzavřenosti (tj. co nejmenší délky základny energetického řetězce; soběstačnosti).

Zatímco Příroda funguje na primárních zdrojích energie a bude mít dostatečný příkon ještě nejméně 4 miliardy let, Kultura je závislá na dodatkové energii a jejím kondenzátoru - na biosféře. Avšak Kultura má možnost “odhodit maso” a přesměrovat svoji energetickou závislost k mnohem trvalejším zdrojům. Příroda tuto potenci nemá.

Jednou spuštěná technická evoluce musela proběhnout tím způsobem, jakým proběhla. Bez tepelných elektráren by nebyly jaderné a bez jaderných by nebyla ani možnost ovládnout jadernou syntézu. Globalizací kultury, ekologickou krizí a následným uvědoměním si energetické závislosti ale končí předregulační éra, končí spontaneita realizací, končí evoluce. Měla by nastat doba modelování a konstruování.

Explicitní shrnutí:

Sub specie aeternitatis je kultura jakožto homeostatický efektor třetího řádu schopna přežít mnohem déle. Díky zmíněné vyšší volnosti a centralizované konstitutivní informaci je vyšší i univerzálnost kultury; tok sémantické informace roste každé čtyři roky dvojnásobně; díky mohutné dodatkové energii je rychlost evolučních změn nesrovnatelná; toutéž energií kompenzujeme nedostatečnou provázanost zpětných vazeb a z toho plynoucí nízkou stabilitu.

Analýzou třetího axiomu evoluční ontologie jsme se dostali na pole světonázoru, kterému nelze neříkat technooptimismus. Pokusme se předvést jeho základní myšlenky parafrázováním některých ze sedmi obecných rysů evoluční ontologie (str. 24):

2. Technooptimismus je vědomě antropocentrický, nadřazuje snahu o zachování lidského druhu jakékoli jiné hodnotě. Je si vědom primární funkce systému - homeostáze, individualizované jako pud sebezáchovy. Technooptimismus je pragmatický a z hlediska ostatních biologických druhů sobecký. Nicméně je upřímný. A jakožto ontologie i politika vřazená do kulturního schématu jediný utilitární.

3. Technooptimismus umožňuje definovat člověka a kulturu věcně, bez zbytečných hodnotových zabarvení. Technooptimismus je humanistický a amorální (tj. stojí mimo jakékoli morální hodnocení). Vše podřizuje přežití jediného druhu, člověka. Jiné tvrzení z úst příslušníka téhož živočišného druhu týkající se ontologického statutu sebe sama je patologické.

5. Technooptimismus odhaluje a reflektuje energetickou závislost kultury na přírodě. Rehabilituje přírodu jako původní strukturu s dokonalejší disipací, rozptýlenou konstitutivní informací a z toho plynoucí stabilitou.

6. Technooptimismus vychází z uznání dvou různých řádů: původního, staršího a širšího řádu přirozeného a odvozeného, relativně mladého a vyšší volností obdařeného řádu artificiálního. Pokračuje uznáním dvou odlišných konstitutivních informací a končí s konceptem dvou opozičních ontických procesů evoluce.

7. Zjištění současné energetické závislosti kultury na přírodě přivádí technooptimismus k přijetí filozofické odpovědnosti za osud přírody. Ve snaze odvrátit ekologickou a z toho plynoucí civilizační katastrofu už neusiluje pouze o adekvátní výklad světa: iniciuje radikální změnu kulturní strategie, přijímá antropocentrické zdůvodnění hodnot, významu a smyslu a vše podřizuje přežití druhu.

“Z části teoretické filozofie se stává filozofie praktická, z tradiční spekulativní ontologie bytí teoretická analýza ekologicky ohrožené kultury - předpoklad globální ekologické politiky.” (str. 26)

Třetí cesta není a něco musí být jinak. Můžeme fandit přírodě, sklánět se před její úsporností a doufat ve schopnosti regenerace nebo se slzami vědecké fantastiky v očích hledět vstříc “krásnému novému technickému věku”, pokud se nezměníme nebo velmi rychle nezměníme sebe, všechno bude jinak.

Nepřipustit si to, říkejme si lumíci.

Použitá literatura

Josef Šmajs: Ohrožená kultura (Brno, 1995)

Stanislaw Lem: Summa technologiae (Praha, 1995)