Lucie Hrubá

„Každý má svou pravdu“

 

„Rozverná básnička o tom, jak tři moudří mužové spolu ke shodě došli.“

 

Na křivatce prašných stezek,
Střetl se velbloud, kůň a mezek,
Na jejich sešlých hřbetech,
Potkali se muži v letech.

Jeden veze kříž, své břímě,
Druhý si modlitební kobereček tříme,
Třetí osvícen hvězdou Davidovou,
Vyděšen je jejich zlobou.

Napřímí se všichni kvapně,
Mlčení se jeví trapně,
Ostrých slov tam padne spousta,
Než je spojí jídla sousta.

Připijí si kalichy,
Na rabíny, na mnichy,
Na světě je bordel,
Proč si nevzít korbel.

Vepřové či hovězí,
V tom teď pravda nevězí,
Jedna, mnoho, žádná žena,
Otázka je vyřešena.

K Poslednímu Soudu jako dlaždičky
nevedou malé pravdičky,
Každý svou pravdu může mít,
Musí však Jedinou v potaz vzít.

Kdo v Pravdě Největší stojí jak tyč,
Může hned sevřít v ruce bič,
Poučit lidstvo třeba je nyní,
Ať se z něj nestane stádečko sviní.

Světu se mravnost vrátit musí,
Než duše proklaté hříchy zdusí,
Na tom se shodly hlavy tři,
Nikdo je více nerozbratří.

Konečně tak ze všech sil,
Nastolit můžou světový mír,
Lidstvo se už může začít těšit,
Problémy budou se bleskově řešit.

Ať každý zví, že pravdu má svou,
Žádná však neskolí Největší Jedinou,
Plameny, meče a skřípot zubů,
Jednou Vás vytrhnout z každého bludu!