V dialogu Timaios podává Platón své názory na vznik světa a kosmu (kosmos není vesmír tak jak jej dnes chápeme, ale pouze Země a její blízké okolí, ze Země viditelné). Svět je živým tvorem a jako každý jiný tvor má duši a tělo. Celek světa (kosmos) byl vytvořen demiurgem ze čtyř živlů, které uspořádal rozumem (rozum ale není jediným činitelem při vzniku světa, dalším a neméně významným je nutnost). Svět však není stvořen tak jako v křesťanství z ničeho a jako naprostá novinka, ale je utvořen z již existující hmoty. Nejprve byla tvůrcem vytvořena duše. Platónův stvořitel vyrobil duši tak, že smísil podle předem daných poměrů živly (množství látky je symbolické, ukazuje dokonalost světa, číselné poměry jsou převzaty z teorie hudby a mají vyjadřovat dokonalou harmonii, jíž se duše stala. Hotová duše má podobu dvou soustředných kružnic, které se otáčí kolem společného středu. Platón považuje kruh za nejlepší geometrický obrazec, stejně jako považuje kouli za ideální těleso), svět pak stvořil podle věčných jsoucen, idejí. Až jako další bylo vyrobeno světové tělo. To mělo podobu koule (má tedy ten nejlepší tvar) utvořené z nejtěžšího živlu, ze země a bylo umístěno ve středu vesmíru. Ze zbytků hmoty vytvořil demiurgos slunce a stálice. Demiurgova role při tvorbě světa je tedy omezena na pouhé správné uspořádání již existující hmoty, jeho úkolem je uvést chaos v řád a tím vytvořit nejlepší možný svět. Demiurgos tedy pro Platóna není všemocným stvořitelem, není ani Bohem, protože se nechal pro své dílo inspirovat věčnými a neměnnými idejemi, je vlastně jen řemeslníkem, který dobře vykonal nutností mu uloženou práci.

Svět je pouze jeden, demiurgos na jeho tvorbu spotřeboval všechnu hmotu, proto je náš svět jediný a zároveň nejlepší možný. Platón zde vyvrací tezi jiných filozofů o nekonečnosti vesmíru a o existenci nekonečného množství dalších světů. Neomezenost je naprosto neslučitelná s dokonalostí, tvrdí, že by bylo spíš možné, aby dalších světů bylo omezené množství, ale i tuto možnost jasně vylučuje( V Timaiu píše: „tak vznikl tento jediný svět, jednorozený, největší a nejlepší i nejkrásnější a nejdokonalejší”). Svět však nebyl svým stvořitelem doveden do dnešní podoby. Když byl svět hotov, stvořil demiurgos ještě nesmrtelné bohy, kteří dotvořili zbylé druhy živých tvorů, tedy tvory létající, žijící ve vodě a suchozemské člověka nevyjímaje. Dílo bohů však již není tak dokonalé jako výtvory demiurga, stvořené bytosti jsou proto smrtelné. Na tvorbě těchto tvorů se již demiurgos nepodílí, nechává jejich vznik bohům, ani se o svět nijak dále nestará a jeho řízení přenechává rozumu světové duše. Stejně tak, jako ze zbytků hmoty po stvoření světa byly utvořeny hvězdy a další vesmírná tělesa, byly ze zbytků materiálu po vytvoření světové duše demiurgem utvořeny duše individuální. Právě těmito dušemi jsou vybaveni živočichové stvoření bohy a jsou jedinou částí člověka, kterou utvořil sám demiurgos, jsou tedy nejdokonalejší a nejlepší částí. Každý člověk tedy má díky vlastní duši podíl na světovém dění. Individuálních duší byl vytvořen konečný počet a protože se demiurgos o svět dále nestará, nemůže duší ani ubývat ani přibývat. Není totiž možné aby kdokoliv jiný vytvořil něco tak dokonalého jako je duše a stejně tak není ani možné, aby duše zanikaly, tím Platón ve Faidónu útočí na atomistické představy o duši.

Dialog Faidón je věnován otázce věčné existence individuální duše. Platón zde podává prostřednictvím Sókrata důkazy její nesmrtelnosti. Duše je božskou součástí člověka a vede jej k dokonalosti, ale lidské tělo je smrtelnou, tedy nedokonalou složkou a proto je tělo jen vězením duše (tělo duši omezuje a vpodstatě jí i škodí, pokud je duše spojena s tělem, nemůže poznávat věčná a dokonalá jsoucna, ideje, smrt tedy není ničím špatným, je jen osvobozením duše). Během života se ale duše přiravuje na zánik těla. Vztah duše k tělu během jejího spojení s ním určuje její další osud. Duše po smrti odchází ze smyslového světa do Hádu a odtud dále do světa idejí, kde se připravuje na své další vtělení jejich zřením. Duše se dělí podle svého předešlého života na ty, které se snažily co nejvíce oprostit od těla a na ty, které se o ně příliš staraly. První z duší mohou na nějakou dobu odejít do světa idejí a tam se připravovat na co nejlepší vtělení co nejdokonalejším poznáním idejí, ale duše druhé skupiny se po smrti nemohou dostat do světa idejí, protože jsou svým tělem příliš zkaženy, do příštího vtělení se tedy dostávají v horší kvalitě, než duše, které měly možnost nahlížet ideje. Pravé vědění, tedy vědění idejí je tímpádem možné až po smrti, ale přesto je užitečné se snažit o co nejlepší poznání ještě během života a tím svou duši připravit na posmrtný život a nezatěžovat ji zbytečně přehnanými starostmi o tělo, protože by mohly po smrti těla škodit. Tímto duše, která poznala ideje co nejlépe může žít život v co nejlepším vtělení, ideálně se stane filozofem, odtud pramení i naše poznání.

Bibliografie:

Asmus V. F.: Antická filozofie, Praha 1986

Novotný F.: O Platónovi, Praha 1949

Platón.: Timaios a Kritias, Praha 1919