Málokdo se podiví nad nelogičností, nad zdánlivou nesmyslností těchto dvou vět, jež běžně užíváme. Vybral jsem je záměrně jako jakési motto své práce, neboť podle mne ukazují, jak se jazyce projevuje „skutečnost“, kterou bych rád dále rozvedl. Na dalších řádcích se budu ptát spíše než po prostoru a času, po prostoru nebo času. Domnívám se totiž, že vyčerpávající není stanovení dvou dimenzí; prostoru a času, ani používání kategorie časoprostor. Rád bych poopravil zažitou představu o prostoru a čase, chci poukázat na vlastnosti světa (především v rámci vztahu času a prostoru), které jsou podle mne opomíjeny. Chci nabídnout možnost dvou protikladných pohledů na svět, „pohled“, jenž vnímá buď prostor nebo čas.

Předem se vzdávám možnosti ukázat své pojetí prostoru a času jako jediné možné a vyčerpávající řešení. Mou koncepci by snad bylo možné zařadit mezi nefyzikálních koncepce času a prostoru. Nebudu tedy na těchto stránkách využívat posledních vědeckých poznatků, protože s nimi nejsem dostatečně obeznámen. Prostoru a času budu se věnovat takřka z výhradně antropocentrických pozic, samozřejmě determinovaných „lidskou optikou“, neboť jsem skeptický k nějakému odhalení „skutečnosti o sobě“. Pokusím se ukázat, jak může být prostor a čas vnímán lidmi, kteří podobně jako já neoplývají znalostmi moderní vědy, zvláště fyziky, a jak snad mohl být vnímán před dlouho dobou.

Mnozí přede mnou se pokoušeli odhalit, která kategorii je prvotní, která je základní nebo významnější. Netroufám se přít s vědou, která tvrdí, že není možné hovořit o prostoru a času před velkým třeskem a že prostor, jak jej chápeme, musel vzniknou zároveň s časem, jak to předeslal již Augustin. Ovšem tyto závěry mi nebrání rozhodovat se o prvotnosti prostoru nebo času bez použití vědeckých poznatků a metod, pouze tak, jak jsme schopni vnímat čas nebo prostor bezprostředně. Domnívám se, že člověk začal nejprve vnímat prostor, přestože si uvědomuji, že je to značně problematické tvrzení. V prostoru se člověk pohyboval, prostor musel jistým způsobem poměřovat, aby se v něm orientoval. Bez prostoru je člověk nemyslitelný. Pochopitelně že podobně nemyslitelný je také bez času, ovšem zdá se mi, že prostor můžeme abstrahovat od času – dokážeme myslet statický prostor, mezi jehož vlastnostmi chybí čas. Nyní jsem zmínil pojetí času jako vlastnosti prostoru, což v této práci zastávám také. Čas shodně s Augustinem považuji za měřítko pohybu, čímž je čas velmi pevně svázán s prostorem - čas podle mě není myslitelný bez prostoru, podobně jako bez prostoru není myslitelný pohyb. Zdá se tedy, že čas je na prostoru závislý – dokážeme myslet prostor bez času, ale nikoli naopak. Z toho podle mne plyne, že čas vznikl s prostorem, čas vznikl jedině proto, že vznikl prostor. Jak jsme již napsal, nechci zde popírat, že čas a prostor vznikly zároveň. Snažím se pouze ukázat, že přijetím mého tvrzení dosazujeme prostor za primární, snad určující kategorii vzhledem k času. Navíc čas, jak také ukazuje Augustin, nemůže být sám sobě měřítkem, což ale naplatí o prostoru. Prostor měříme, prostorově vymezeným mírami, které musíme použít i při měření času. Samozřejmě, že taková tvrzení jsou snadno napadnutelná a těžko dokazatelná. Přesto si dovolím uvést ještě jednu poznámku, jež s tvrzením o prvotnosti prostoru úzce souvisí. Prostor a čas nejen že mohou být vnímány odděleně, jako samostatné entity, ale můžeme je chápat i jako dva protikladné principy, z nichž jeden může lidem nahrazovat druhý.

Za východisko mi poslouží první věty, které jsem napsal na začátku práce. Mé pojetí tak budu odvozovat z hypotetické cesty vlakem. Člověk, jenž nastoupí do vlaku, se ocitne v určitém prostoru, který je odlišný od prostoru mimo vagón, což je patrné zejména v době, kdy se vlak hýbe. Zde je podle mne nutné uvést, jak chápu prostor, o kterém jsem se nyní zmínil. Prostor považuji za prostředí, jak je vymezeno ve skriptech (Úvod do ontologie), s tím že uvažuji o prostředí bezprostředně vnímatelném lidmi, tedy výhradně o makrokosmu. Člověk, který sedí v jedoucím vlaku, se pohybuje zprostředkovaně - pohybuje se především určitý prostor (jehož je součástí a jenž také spoluvytváří) vzhledem k jinému prostoru. Pohyb určitého prostoru vůči prostoru jinému podle mne ukazuje, že je možné prostor jako celek dělit podle toho, jak jej vnímá zúčastněný pozorovatel. Zde by bylo možné namítnout, že je to dělení umělé, antropocentrické. Nezbývá pochopitelně než přijmout námitku, že je to dělení antropocentrické, neboť jsem sám jinými slovy o několik řádků výše uvedl, že budu prostor a čas zkoumat jako vnímající člověk, který se vyrovnává s prostředím, jež ho obklopuje. Že je to dělení umělé však odmítám z podobných východisek – autorova skepse k poznání skutečnosti jinak „než lidskýma očima“, s připomenutím často omílané Gorgiovy věty.

Člověk, který se pohybuje zprostředkovaně např. ve vlaku, ztrácí po určité době, respektive pod dosažení určité rychlosti, možnost „přestoupit“ z pohybujícího se prostoru do prostoru, který je jinými vnímám jako statický. Tím, že se stane součástí určitého prostředí, se vylučuje z možnosti stát se částí prostředí jiného (vůči němu se pohybujícímu). Pochopitelně že může toto „pravidlo“ porušit, může „vystoupit z pohybu“, ovšem to se neobejde bez následků na jeho zdraví a v určité rychlosti je to skutečné nemožné, nejedná-li se o sebevraha. Člověka, který se pohybuje takovou rychlostí (rychlostí, z níž nemůže vystoupit, aniž by zemřel), už nepovažuji, za pohybujícího se v prostoru (pohybuje se prostředí, jehož je součástí, nikoli on samotný). Nyní pomíjím pohyb v rámci prostředí, jehož je součástí a v němž se samozřejmě pohybovat může - nepohybuje se tedy pouze v prostoru jako celku. Ukazuje se tak, že pohybující se prostor vede člověka k tomu, aby si prostor rozdělil na „svůj a okolní, vnější“. Proč by se ale člověk neměl pohybovat v prostoru, jak jsem výše napsal? Protože vnější prostor je pro něho těžko vnímatelný, vnější prostor ztrácí svůj původní smysl – stává se neuchopitelným okolím, do něhož bez obtíží nemůže vstoupit, nemůže se jím bezprostředně pohybovat – okolní prostor se stává pouhou kulisou. Pohyb tak akcentuje nehomogennost prostoru.

Mohu-li tedy použít větu, že člověk se přestává pohybovat v prostoru, respektive není schopen pohyb prostoru správně měřit, přesně se k němu vymezit, znamená to potom, že se pohybuje už pouze v čase, což odpovídá našemu mottu. Čas začíná nabývat převahy a svět se pro pohybujícího se pozorovatele redukuje na nejbližší okolí (prostor) a na v tuto chvíli určující entitu, čas, přičemž svět jako nepohybujíce se prostředí přestává být podstatným. Čas je tak pro pohybujícího se člověka „určujícím, elementárním atributem tohoto světa“. Vůči prostoru se podobně jako náš imaginární průvodčí musíme tedy vymezit časem, pohyb, respektive prostor musíme časem i poměřovat. Pohyb tak podle mne zvyšuje význam času.