Ondřej Sládek

Filosof a počítač

Každý, kdo si přečte nadpis této práce se jistě lekne a ze svého uleknutí se už neprobere nebo přinejmenším začne dost vážně pochybovat o duševním zdraví pisatele. "Cože, filosof a počítač? No to tu ještě vskutku nebylo! Jak je vůbec možné spojovat dvě tak naprosto si odporující skutečnosti (filosoficky: entity)? " Takto se začne ptát každý tzv. Obyčejný člověk, který alespoň matně tuší, co filosofie vlastně znamená. Příležitostný zájemce o filosofii je totiž zmatený, neboť mu při prvním seznámení připadne víc než spletitá. (Zde bych směle jako studující zástupce druhu Homo philosophicus hledal jistou analogii v seznamování s počítačem.)

Ale pěkně popořádku, chci říci totiž toto: Naše doba je dobou mučedníků. Ano, protestujte si jak chcete, naše doba (ten informační chaos), je dobou trpících, sužovaných, nemocných a zmatených aristokratů ducha (filosofů), jako nikdy v dějinách. Nebudu se zdržovat definováním filosofie

a celé této nanejvýš temné záležitosti, upozorním jen na to, že kultura této činnosti (jelikož filosofie není předmět, ale činnost) je už po 2500 let založená na textech, knihách, knihovnách, knihovničkách,...Bylo by nanejvýš neuctivé, tuto starou dámu omlazovat nějakými technickými těmito... pomůckami. Myslí si valná většina ortodoxních filosofů. Ale pokrok je nezadržitelný, a tak i Paní Filosofia se dočkala nového kabátu. Nese to s sebou mnohá úskalí, kterými by případný zájemce neměl být odrazen. 1) Okamžitě je vyobcován z vlastních řad - kolegy, pro které je počítač něco nanejvýš temného až mystického. 2) V očích veřejnosti je každý filosof už od dob, kdy sebou Thales sekl do studny, považován za víceméně nepoužitelného pro život.

Proto každý filosof, který se rozhodne pracovat s počítačem je mučedník, který si zaslouží náležité ocenění.

Samotný proces kontaktu s počítačem je plný překvapení a údivu, když mučedník poprvé usedá, hypnotizován září, před svítící obrazovku. Po chvíli pronese: "Jé, to pěkně svítí! " S dalšími pokusy se jeho výkřiky radosti nemenší: "Jé, ono to funguje," když se dotkne klávesnice a na obrazovce se cosi změní. Vyvolaná změna, jemu naprosto nepochopitelná, v něm vzbudí pocit nedůvěry. "Cože, co to je? ...bych na to neměl šahat!", a už se pleská přes ruku, aby odolal pokušení opět si šáhnout na klávesnici, dětina. Je mu jasné, že spolu budou jen těžko hledat společný jazyk. Následuje ještě několik desítek marných pokusů, před totálním kolapsem milovníka moudrosti. Dožaduje se oprávněné pomoci Obyčejného člověka, s nímž se pravděpodobně jěště nesetkal, ale možná o něm na své životní pouti nějakou tu historku zaslechl.

Po mnohaleté činnosti se to snad přece jenom podaří. Avšak po tomto prvním setkání v něm zůstal jen pocit prázdnoty a nostalgie. Nostalgie z toho, že už jsou dávno pryč Austinova "sobotní odpoledne". Kdy se u něj scházela skupina význačných filosofů - význačných především proto, že všichni kouřili dýmku - a diskutovalo se v jemných nuancích běžného jazyka. Přesto pro mnohé (a nejen filosofy), zůstává počítač němým nepochopitelným ďáblem.

Co nelze pochopit, o tom se má mlčet.