Víme, co je filosofie?

Vítězslav Bican

 

 Když někomu řeknete, že studujete na vysoké škole filosofii, většinou nebo alespoň dost často se vám jako odezvy dostane pouze jakéhosi nejistého a zmateného výrazu, jenž prozrazuje, že dotyčnému váš obor činí značné potíže, že si pod ním nedokáže nic představit, že neví, co znamená. Obyčejní lidé, přičemž slovo obyčejní používám v jeho pokud možná co nejméně pejorativním smyslu, spíše jako běžní nebo prostí, neví, co si mají pod takovým pojmem představit. Většině ovšem vždy vytane na mysli alespoň nějaká asociace, jednou třeba filosofie jako něco velkého, neuchopitelného a pompézního, jako něco vznešeného a pro mé chápání vzdáleného. Jindy je asociace zcela opačná, filosofie je prázdným tlacháním, přemýšlením "o nesmrtelnosti chrousta" a zbytečnou ztrátou času. Bohužel je nutné uznat, že tímto přístupem se vyznačují ve velké většině ti nešťastníci, kteří již někdy v životě měli příležitost nějakého filosofa, respektive spíše osobu nechávající se jako "filosof" označovat, vidět nebo slyšet, a to především prostřednictvím všeobjímajícího média televize, jehož obrazovka je schopna jakékoli "filosofické" "výkony" strávit. Ne už tak diváci. Tato skupina si podle prvního setkání utvoří buď dojem ten, že dotyčný zaštiťující se hrdým titulem filosofa mluví natolik nesrozumitelné, že nemá cenu jej poslouchat a sledovat, což s sebou přináší přesně stejný nebo analogický vztah k filosofii. Nebo si naopak utvoří dojem, že osoba s titulkem "X. Y. - filosof" říká věci, které ví každý, na které bych přišel i já sám a já s tím přece nikam do televize nechodím. Vzniká pak ukázkový dojem vztahu k filosofii jako plácání o věcech, které jsou těmi nejzbytečnějšími na celém světě a pro praktický život, protože je ví každý, nemají žádného valného smyslu. V obou polohách se tak ve finále dostáváme k tomu, že se v úvahu bere především to, co filosofie přináší pro praktický život člověka, jaké je její uplatnění v tomto životě, na tomto světě. Obě polohy nakonec docházejí k tomu, že filosofie (ať už tím myslíme cokoli) je zbytečná, protože na jedné straně nemůže říci nic nového a objevného a na straně druhé neumí říci nic smysluplného a srozumitelného.

První skupinu lidí je nutné považovat za šťastnější než druhou, protože myšlenka filosofie jako pompézního a neuchopitelného je u nich většinou tou zcela poslední myšlenkou o filosofii vůbec. Dále již nemají potřebu se filosofií zaměstnávat a celkem lehce (ó jaké štěstí pro ně) ji pustí z hlavy. Ovšem lidi, kteří ji vidí jako zbytečnou a nicneříkající irituje více a více a ač by asi chtěli, nemohou si ji tak jednoduše vytlouci z hlavy. Měla by jim přitom být blízká, ale je rozčiluje, že něco, co ví a myslí si téměř všichni, dostává honosnější název jen proto, že to říká nějaké otitulovaný, neoholený až zarostlý, roztržitý a absolutně "neobyčejný" jedinec, říkající si a nechávající si říkat Filosof. Skupina těchto iritovaných je pak protivníkem filosofie, ačkoli o ní neví téměř nic, zatímco druhá skupina okouzlených nechává filosofii být v jejích domnělých výšinách. Existuje ovšem ještě třetí, nejšťastnější skupina, a to skupina lidí, u nichž se při vyslovení slova filosofie nedostaví asociace žádná. Těmto lidem je taková věc jako filosofie zcela cizí, jde úplně mimo ně. Každý filosof (ať už tím myslíme kohokoli) by si jistě alespoň jednou v životě přál být v takové pozici, v pozici, která zajišťuje imunitu před filosofií. Ti, co vůči filosofii imunní nejsou, kterým do života vstoupila nebo vletěla (formy a obsahy mohou být samozřejmě různé) mají prostě a jednoduše smůlu. Filosofie totiž není něco, co by se dalo jen tak přejít mlčením, potřebuje, aby k ní byl stavěn nějaký postoj, jen tak může zůstat naživu. Lidé, kteří tento postoj nejsou schopni zaujmout, nemají pro filosofii žádný přinos. Mnohem spíše jí způsobují problémy, protože to jsou nejčastěji oni, kdo klade tu nejtěžší filosofickou otázku, otázku, které se každý filosof chce vyhnout, otázku, na níž se odpovídá tak těžce, že na ní žádný z dosavadních "soutěžících" nedokázal odpovědět ani uspokojivě, otázku co je to filosofie? (Existuje přirozeně ještě čtvrtá kategorie lidí, a to těch, kteří jsou s filosofií obeznámeni, ať už více, či méně. Úkolem těchto lidí je mimo jiné snažit se odpovědět na před několika znaky uvedenou otázku. A to také zhusta činí.)

Každý filosof vám potvrdí. Nejtěžší je vysvětlovat, co je to filosofie, posluchači, který neví, co je to filosofie. Často je to i zbytečné, stejně jako je zbytečné vysvětlovat, co je to filosofie, někomu, kdo to ví. Není potom celá taková otázka sama zbytečná? Není. Není, a to ze dvou důvodů. Jednak není zbytečná proto, že žádná otázka, která je reálně položena (a není pochyb o tom, že u této otázky tomu tak je, jak mohu potvrdit z vlastní zkušenosti) nemůže být považována za zbytečnou. A jednak tato otázka není zbytečná, protože nám umožňuje různými kličkami a nekorektnostmi přeskočit naoko legitimně k otázkám, na které je trochu snazší odpovídat. K otázkám po smyslu filosofie, po účelu filosofie, ano i dějinách filosofie a jejím systému. Takto se z primární otázky vytvářejí otázky dílčí a zástupné. Na tyto zástupné problémy se potom vždy lehce přenese pozornost toho, kdo se chtěl vypořádat s problémem primárním. Střet vzniká tehdy, když je předestíráno, že pokusem o zodpovězení otázek zástupných je možné odpovídat i na otázku primární. Tak tomu přirozeně nemůže být, cesta zpět - od zástupných k primární - je mnohem delší a složitější, ne-li nemožná. Ti, kteří se tímto způsobem snaží postupovat, všechny minulé pokusy zatemňují a budoucí znesnadňují.

Ani já se ovšem nevyhnu této úskočné lsti. Přestože již několikrát tázán, co je to vůbec ta filosofie, nikdy jsem lidem, kteří se ptali a o filosofii nevěděli zhola nic, nedokázal odpovědět. Vždy si asi pomysleli něco pěkného o mé inteligenci i o filosofii samé a já jsem pouze sklopil hlavu se studem, že nedokážu vysvětlit, co je to za věc, kterou studuji. Otázkami po smyslu, účelu a kompetencích filosofie nelze nahradit otázku po tom, co je to vůbec filosofie. Ani případné odpovědi na první nedají nikdy a za žádných okolností odpovědi na druhou. Jsou to odlišné úrovně problémů a je otázkou, zda je vůbec otázka Co je filosofie? filosofickou otázkou, zda ještě vůbec patří do filosofie. (Heidegger se pokusil vyjmout tuto otázku z filosofie tím, že určil, že otázka sama i každá odpověď na ni zůstává a musí zůstat mimo sféru filosofie. Tento postup, kromě toho, že se zdá být spíše alibismem, než reálným odhadem možností filosofie, je ovšem jen těžce přijatelný. Otázka co je filosofie? zůstává otázkou filosofickou a to, že filosofie není schopna ne ni odpovědět, je pouze systémovou chybou a substanciální vadou filosofie, která v ní byla, je a vždy bude přítomna.) Čekalo by se ovšem, že bychom jako filosofové měli být schopni otázku na svůj obor zodpovědět, vysvětlujte někomu, že je problematické určit, kdo je vůbec kompetentní dát uspokojivou odpověď. Nakonec ovšem stejně skončíme u nějakého "to je složité", "to je na dlouhý povídání", "to se těžko vysvětluje" nebo prostě "nevím". Opět přicházejí protáhnuté obličeje a nechápavé nebo opovržlivé pohledy. Je to tedy něco, co neznám a co ani ten, kdo to studuje nedokáže vysvětlit. Takže je to něco, co nemá smysl, něco zbytečného, něco, čím mohu pohrdat, protože to, co dělám já, čím se zabývám já je tak jasné a jednoznačné, každý ví, co to znamená a i já to dokážu vysvětlit, zatímco toto, filosofie, je něco docela opačného.

Všichni, kteří se takto ptají, zůstávají nutné neuspokojeni a naši filosofickou kliku to musí vést k jasnému znepokojení, protože odhalujeme onu systémovou chybu a vrozenou neléčitelnou nemoc filosofie. Stalo se ale filosofickým zvykem, jak jsem již zmínil, že je otázka zastírána a problém odsouván. Ptáme se poté na smysl filosofie a podle vzoru oněch "obyčejných" lidí na její přínos pro život. Celý tento žebříček končí v otázce po kompetencích filosofie, po tom, co filosofie v moderním světě a životě může, k čemu je schopna a mocna, co jí ještě náleží.

Pokud se ještě jednou vrátím k obyčejným lidem, nesmím zapomenout, že kromě filosofie existují ještě tak zvané filozofie. To jsou totiž (alespoň foneticky) stejná jména pro odlišné věci. Ovšem lidé se tak často řídí podle zvuků a fonémů, že jim filosofie a filozofie do značné míry splývají. Evidentně ke škodě filosofie. Pod filozofiemi totiž nutno vidět vše jiné než filosofii. Jak často se setkáváme s "filozofií našeho podniku", s "trenérskou filozofií" ve sportu nebo s "filozofií malby" v umění. Proč se těmto věcem dává téměř stejné jméno jako naší vědě, je záhadou a zůstane to bez odpovědi. Jedno je však jisté: tyto filozofie jsou mnohem spíše strategiemi, vyznáními a přesvědčeními jejich nositele. Bohužel užívání stejného jména vede k ještě většímu znejasnění pojmu filosofie. Ten je poté nutné očistit od těchto nečistot. To by však měl být teprve začátek velkého očišťování, protože nánosy nefilosofické špíny na filosofii už dávno přesáhly meze únosnosti. Až toto velké očišťování skončí (skončí-li vůbec někdy, je-li v lidských silách tento projekt dovést do konce), mohla by před námi filosofie stát čistá, neposkvrněná a tak malá, že bychom ji mohli přehlédnout a zašlápnout do země.

Ano, filosofie, která se zbaví těchto nesmyslných zkomolenin, svých falešných nároků a svých zbytečných snah bude malá. Proces tohoto zmenšování filosofie nastal už na jejím úplném počátku. Patří téměř k filosofické latině legenda o původním všeobjímajícím charakteru filosofického uvažování a tázání u Řeků. Legenda pak pokračuje tím, jak se z filosofie postupně ztrácejí témata původně v ní přítomná, jak se pomalu ale jisté vyčleňují další a další speciální obory, vědy a "logie" nebo "nomie" o všem možném. Množina toho, co filosofie zkoumá, k čemu je oprávněna se tak neustále zmenšuje a zmenšuje. A tím se zmenšuje i celá filosofie, bohužel (i když pro mnohé možná bohudík) i co do jejího významu. Ostatní vědy se zcela podle potřeby obyčejného člověka orientují na uznání svého praktického významu, ať už se jedná o vědy přírodní nebo společenské a duchovní. Filosofie nemá schopnost prokázat svou upotřebitelnost a proto se neustále zpožďuje a zaostává za ostatními, vpřed uhánějícími obory. Hledejme ale i pozitivní stránky, filosofie se neunaví, protože její tempo není tak závratné. Jeden ze zajímavých autorů zabývajících se touto problematikou postavení a úlohy filosofie Odo Marquard dokonce řekl, že celé dějiny filosofie jsou dějinami ztráty kompetence filosofie, ale jestliže filosofii nakonec nezbudou kompetence žádné (až na jednu), snaží se to chápat nikoli jako odejmutí či vyvlastnění, nýbrž jako ulehčení filosofii. Neboť ztráta kompetencí a tím i ztráta povinností je ve skutečnosti ziskem svobod, její potlačení může znamenat její úlevu. Podle Marquardqa tak filosofii, která byla na počátku kompetentní ke všemu a později jen k něčemu, zbývá nyní jediná kompetence. A to kompetence k uznání vlastní nekompetentnosti. Toto krajní stanovisko Marquardovo (v němž se do jisté míry skrývá logický kruh, protože kompetentní uznání nekompetentnosti sebe sama bude vždy zpochybnitelné, jeho vlastními slovy, nebude dostatečně kompetentní) je asi až příliš vyhraněné. Žádný filosof se s čistým svědomím nemůže jen tak lehce vzdát. Být skeptikem je sice pro filosofa věc naprosto nutná, ovšem proč se vzdávat bez boje. Proč se nejprve nepokusit nějakým způsobem to řešit. Ano, namítne se, snažili se mnozí, ne-li všichni, ale s jakým výsledkem? Došli k závěru o jasných a evidentních kompetencích filosofie? Nalezli nezpochybnitelný smysl filosofie? Dokázali určit význam filosofie pro život a pro "obyčejného člověka"? Nikoli. Nebo alespoň ne pro nás uspokojivým způsobem. Celá cesta Marquardovské ztráty kompetence je také součástí onoho očišťování filosofie, které je nutné vykonat, abychom se dostali k malé filosofii.

Může mít ovšem tak malá filosofie nějaký vliv, neztratí se úplně, bude mít nějaký smysl? Koho to ale zajímá? Současná filosofická praxe si volně plyne na obláčku dějin filosofie, aniž by se jen snažila tyto problematizující otázky si pokládat. Dnešní (a nejen dnešní, nýbrž i drtivá většina minulých - a to již snad dvaapůl tisíce let) filosofická situace je celkem jednoduchá, protože až na pár černých ovcí, které udržují vlastní filosofii v chodu, se většin afilosofického osazenstva zcela nerušeně věnuje bezproblémovému, nestresujícímu a poměrně nenamáhavému (kromě časového aspektu, přirozeně) zkoumání dosavadní filosofické produkce, kterému poté na rozvrzích kateder filosofie (a někdy i filozofie) všech univerzit říkají Dějiny filosofie - pokud možno pěkně odstupňované jako poutavý seriál latinskoamerické provenience, čím více pokračování, tím lépe.Tato mašinerie dějin poté pohlcuje všechny nadějné a snaživé filosofické mozky a již v zárodku jim vsugerovává, že náplní jejich studia a práce je právě toto, dějiny filosofie. Dějiny filosofie, ta z nejokrajovějších filosofických oblastí, spíše součást historie a dějepravy se stále více stává hlavní záležitostí filosofického "zkoumání". Nepopírám jistou užitečnost této filosofické disciplíny, může být jisté přínosné seznámit se s názory a myšlenkami, s filosofickou produkcí dob minulých, s historií oboru, ale toto se nikdy nesmí stát dojnou krávou pro celou oblast filosofování. Bude jistě dobré, pokud budu znát filosofii Platónovu, Kantovu nebo Patočkovu, ale proč bych si společně s Wittgensteinem nemohl říci: "Nepotřebuji číst Aristotela, co by mi mohl dát takový Aristoteles?" Nikdy zkrátka filosofii nesmíme ztotožnit s dějinami jí samé. Ty jsou jenom dalším znečišťujícím faktorem, který musíme omezit a odstranit při očišťování, kterým chceme přijít na goethovské jádro pudla.

Nikdy bychom se neměli nechat odradit takovou školskou filosofií, která vydává dějiny filosofie za její hlavní součást, za její podstatu. Musí nás zajímat, zda filosofie nějaký smysl má, co je jejím úkolem a kam směřuje. Nesmíme se vzdát tohoto tázání, přestože otázky se zdají nemít odpovědi. Již jen pokusy o vyslovení otázek jsou svého druhu odpověďmi. Již jen formulace nebo pokus o formulaci otázky po smyslu filosofie je do jisté míry možné chápat jako odpověď. Školské profesory dějin filosofie musíme pustit ze zřetele, protože , protože jsou to nejčastěji právě oni, kdo nejvíce brání tomu, abychom vlastní otázky dokázali zformulovat a vyslovit. Naše filosofie má být přece o něčem jiném. Negativní vymezení čehokoli byla v minulosti používána tak často, že se ani my nemusíme stydět za to, když takové vymezení použijeme i pro náš případ. Ano zatím filosofii vymezujeme negativně, zatím se snažím říci, čím není. Takto skutečně očišťování postupuje, jsou odstraňovány předpoklady, které platné nemohou být, aniž by - zatím (snad) - byly nahrazovány těmi, které platí. V tomto se pohybujeme mezi dvěma proudy, mezi optimisty a pesimisty.Tyto skupiny se dívají odlišným směrem nikoli na existenci, či neexistenci nějakých kompetencí a smyslu filosofie, nýbrž na možnost, či nemožnost jejich nalezení, ať už existují, či nikoli. Na počátku totiž existuje jistá, možná trochu dogmatická důvěra v to, že filosofie přeci jen nějakou tu šanci má, že může mít nějaký smysl. Rozlišení na optimisty a pesimisty je jiné, než rozlišení na dogmatiky a dvojí skeptiky (akademické a pyrrhónské). Je to rozlišení na odlišné úrovni úvah o filosofii a svou charakteristikou je součástí právě pyrrhónské skepse, která jako jediná dává možnost skrze pochybování přemýšlet o možnostech i o pochybování samém.

Celé dějiny filosofie (toto spojení zde používám ve smyslu historie filosofie, nikoli v podobě nějaké soustavy filosofie dějin filosofie) jsou neustálými ukázkami, příklady a důkazy toho, že filosofie neví, co je to filosofie. Věčné bloumání mezi různými žánry, promiskuita filosofie s ostatními vědami i snahy o nadřazení filosofie nade vše ukazují, že filosofie neví, čím sama je, co sama chce. Nelze jí to asi ani nijak naordinovat, můžeme se potom spokojit s Feyerabendovým "Anything goes", přičemž co označíme jako "filosofické" záleží pouze na autorovi a na tom, jestli své "dílo" jako takové označí též. Co znamená ono "filosofické" nelze ani nijak vyjádřit, nelze to nijak definovat.Přesto ovšem cítíme, že onu filosofičnost dokážeme nějak vytušit, a to bude muset k požadovanému vysvětlení stačit. Cítíme, co to znamená "filosofické", cítíme, když se toto filosofické dostane až na samý okraj našeho stylu myšlení: filosofického stylu. Ale definici nechtějme mít. Žádná by nás neuspokojila a pouze bychom stále více zabředali do výjimek z definice, jejího měnění, rozšiřování a zužování. S definicemi jsou vždy problémy. Proč se jich tedy nevyvarovat tím, že na definici "filosofického" jednoduše rezignujeme. A stejné to bude s filosofií, pochopitelně, pokud "filosofické" tímto způsobem odložíme stranou, musíme stranou odložit i filosofii samotnou. Opět se to bude mnoha zatvrzelým blouznivcům a důvěřivcům nelíbit, ale nevidím jinou možnost. Proč se ale i zde nespolehnout na cit, na náš filosofický nos, který nám ukáže, co to filosofie je (ačkoli je to vlastně to poslední, co musíme a potřebujeme jako "filosofové" vědět) a jak s ní nakládat. Měli bychom si najít jiné starosti, jinou zábavu.

Ovšem co s těmi, kteří po nás, stejně jako na začátku budou nějaké vysvětlení, v nejlepším případě definici, kterou by si jako velkou znalost mohli natlouci do hlavy, chtít. Říci jim pravdu a udělat ze sebe velké upřímné hlupáky, nebo si něco uspokojivého vymyslet, i když to nebude v souladu se zásadou, kterou jsem se zde snažil navrhnout? Má filosofická čest se silně staví za první možnost, ovšem vědomí toho, jak to na světě a v životě chodí, mne utvrzuje v tom, že pro klid a mír mezi filosofy a obyčejnými lidmi (nyní již v částečně pejorativním smyslu) bude lepší nějaké definiční klišé použít. Tato magická formulka potom bude rezonovat v důvěřivých mozcích a škatulkovat filosofické třeba mezi humanitní (duchovní, společenské - volně podle výběru) vědy. Co se dá dělat, musíme se pokusit nějak to už překousnout, třeba si filosofie dokáže říci, čím vlastně je. A i kdyby ne, neznamená to přece, že není. Vždy bude existovat pár chytrých hlav, které přemýšlejí právě tímto nedefinovatelným způsobem a kterým nikdo nevymluví, že jejich přemýšlení (protože se zdráhám nazvat onu "činnost" činností nebo dokonce snad prací) má nějaký smysl. Nechci zde kritizovat filosofii, filosofy ani "filosofické", nechci se posmívat ani obyčejným lidem. Pouze jsem chtěl poukázat na některé problémy, které vznikají, když se filosofové (filosofie, "filosofické") střetnou s obyčejnými lidmi. Už se mi to jako zastánci filosofie (nikoli jako filosofovi) několikrát stalo a tak si chci svou deklasující prohru trochu zmírnit.