8. Německá klasická filozofie a chápání společnosti a dějin
Německá klasická filozofie bývá většinou vysvětlována jako intelektuální reakce
na vnitřní i vnější podněty, tj. na společenskou, politickou a hospodářskou
zaostalost Německa na jedné straně a na osvícenství a francouzskou revoluci na
straně druhé.
Německo v té době ještě nebylo národně sjednocené. Pokračovala situace ze
středověku, kdy bylo Německo rozděleno na několik menších států a svobodných
měst. V německých státech většinou vládli absolutističtí panovníci. Hospodářství
bylo ještě založeno na feudálních nebo polofeudálních velkostatcích.
Německá inteligence na tuto situaci reagovala částečným přijímáním osvícenských
myšlenek. O osvícence se zajímali i panovníci (viz Voltairův pobyt na pruském
dvoře). K francouzské revoluci alespoň na počátku vzhlíželi někteří němečtí
intelektuálové s nadějí. Zejména v Napoleonově době však přinesla zahraniční
výboje, které zasáhly i Německo, a vedly tam ke zvýšení národního cítění. Němci,
kteří prožili francouzskou revoluci zpočátku jako diváci a později i na vlastní
kůži, si i při svém případném nadšení pro rozum začali uvědomovat, že věci
nejsou tak jednoduché, jak se zdály osvícencům. Proto má německá klasická
filozofie více smyslu pro diferenciaci, pro úlohu zla, záporných a iracionálních
činitelů, než mělo osvícenství. To se názorně projevuje ve všech filozofických
disciplínách, filozofii dějin a společnosti nevyjímaje.
Immanuel Kant
Immanuel Kant (1724-1804) má největší význam v teorii poznání. Inspirován
svým zájmem o vědu a problémy, na něž narazil anglický empirismus (D. Hume),
formuloval tzv. kopernikánský obrat v teorii poznání. Vyšel z názoru, že naše
poznání je omezeno jen na naše smysly, které jsou však nedůvěryhodné. Jak tedy
máme dospět k jistému poznání, k vědě? Aby mohl na tuto otázku odpovědět,
obrátil se k aktivitě myšlení, které bylo v předchozím empirismu chápáno jako
spíše pasivní. Domníval se, že v našem myšlení (lidí jako rodu) jsou obsaženy
formy, kterými teprve organizujeme chaotické vjemy, které dostáváme
prostřednictvím smyslových orgánů z vnějšího světa a tak si teprve vytváříme
srozumitelný obraz o něm.
Kant dělí svět na dvě zásadně odlišné oblasti: Oblast věcí o sobě (noumenální)
je oblastí, která je našim smyslům a rozumu v zásadě nepřístupná. Přesto jsou to
právě věci o sobě, které na nás působí a způsobují, že máme vjemy. Vjemy však
patří už do oblasti věcí pro nás (fenomenální) a s nimi dál pracuje naše
poznání. O oblasti věcí pro nás se dovídáme spíš uvažováním o předpokladech
našeho vnímání a jednání.
Do oblasti věcí o sobě patří i svět lidí a jejich morálky. Pokud je člověk
chápán jako smyslová bytost nebo jako živočich, patří do oblasti jevů - fenomenů
a tam je podřízen přírodním zákonům. Jako bytost z oblasti věcí o sobě je však
člověk především svobodnou bytostí. Aby se jako svobodná bytost choval, musí se
chovat rozumně. K tomu mu pomáhá pravidlo, které Kant označil jako
kategorický imperativ. ("Jednej tak, aby se maxima tvého chování mohla stát
všeobecným zákonem".)
Kategorický imperativ je zcela racionálním mravním příkazem. Je tak racionální,
že Kant dokonce nepovažuje za zcela morální, jestliže člověk vykoná dobrý skutek
veden soucitem, láskou nebo jiným citovým hnutím. Dobré jednání by mělo být od
citových motivů oproštěno. Proto bývá Kantově etice vytýkána přílišná
formálnost. Kantovým cílem bylo dosáhnout, aby člověk uměl jednat dobře bez
ohledu na okolnosti, včetně svých pocitů. Protože dospět k takovému jednání je
pro člověka obtížné, připouští Kant víru v nesmrtelnou duši, boha a odměnu na
onom světě jako dodatečný motiv k dobrému jednání. Náboženství u něj tedy
vyplývá z etiky, nikoli etika z náboženství, jak tomu bylo ve všech dosavadních
učeních.
Do určité míry podobným způsobem uvažuje Kant i v oblasti filozofie společnosti.
Nejznámějšími jeho díly z této oblasti jsou Idea všeobecných dějin ve
světoobčanském smyslu (Idee zu einer allgemenen Geschichte in
weltbürgerlicher Absicht) a K věčnému míru (Zum ewigen Frieden).
Podle Kantova názoru bylo záměrem přírody rozvinout v lidských bytostech (jako
rodu) jejich specifické schopnosti, tj. rozum. Prostředkem k tomu jí měly být
rozpory ve společnosti a zlo, které z nich plyne. Toto zlo mělo být pro člověka
pobídkou, aby se mu snažil uniknout a aby k tomuto účelu rozvinul svou rozumovou
schopnost. To se děje v okamžiku, kdy člověk přechází od přirozeného stavu k
občanské společnosti. Občanská společnost se svými zákony a sankcemi za jejich
neplnění je tedy útvarem, v němž se rozum v mezilidských vztazích už prosazuje.
Jiná je však situace v mezinárodním měřítku. Tam se státy chovají tak, jako by
ještě byly v přirozeném stavu. Proto je nutno přistoupit k tomu, aby i mezi nimi
byl zaveden režim podobný režimu občanské společnosti, a aby tak vznikl mírový
stav.
V této souvislosti Kant uznává trojí druh práva: 1. občanské právo, tj. právo
lidí ve státě, 2. ius gentium, tj. právo, které řídí vztahy mezi státy navzájem
a 3. světoobčanské právo, které nařizuje, aby byli lidé ve vzájemném vztahu
považováni za občany všeobecného lidského státu; světoobčanské právo tedy
nařizuje, aby byli cizinci pokládáni za hosty v zemi, v níž se právě nacházejí.
Pokud jde o občanské právo, pak Kant vyjadřuje sympatie k tzv. republikánskému
zřízení. Jeho republika však není demokracií. Může to být i monarchie, ovšem za
podmínky, že v ní je výkonná moc oddělena od zákonodárné, tedy určitý typ
konstituční monarchie. Ideálem je osvícená monarchie, ve které by fungoval
reprezentativní systém. Kant kritizuje státy, v nichž o válce a míru rozhoduje
panovník nebo šlechta. To jsou vrstvy obyvatelstva, kterých se válka netýká v
tom smyslu, že nenesou její hlavní zátěž. Kant se domnívá, že o válce a míru by
měli rozhodovat ti, kdo by jí byli nejvíce postiženi, tedy občané, a ti by byli
ve svém rozhodnutí daleko opatrnější.
V oblasti v vztahu mezi národy je Kant pro vytvoření federace svobodných států.
Ta by měla být vytvořena na podobném základu jako společenská smlouva, s tím
rozdílem, že žádný stát by se v ní nemusel vzdát své suverenity. Kant zde
polemizuje proti tvrzení některých svých současníků, kteří věčnost válek opírali
mj., o tvrzení, že člověk je přirozeně zlou bytostí a že tedy bude vyvolávat
války a spory za všech okolností. Kant v možnost zlepšení člověka věří.
Podobně jako kategorický imperativ v oblasti individuální morálky, měl by v
oblasti společenských vztahů, ať uvnitř státu nebo mezi nimi pomáhat právní
princip publicity: "Činy týkající se práva jiných lidí, jejichž maxima se
nesnáší s publicitou, jsou nespravedlivé." Z toho plyne, že "všechny maximy,
které potřebují publicitu (aby dosáhly svého cíle) se shodují s právem a
politikou. Kant argumentuje tím, že připravují-li lidé něco, co se negativně
dotkne práv jiných lidí (např. vzpouru), musí to dělat tajně. Tak lze předem
odhalit, které jednání je společensky nespravedlivé. Stačí si uvědomit, zda
úvahy o něm a přípravy k němu se musí dělat vskrytu nebo ne. Totéž platí o tzv.
vnitřní výhradě, tedy např. podpisu smlouvy s tím, že podepisující si sám pro
sebe a mlčky vyhradí právo porušit ji, jakmile to okolnosti dovolí. Tuto výhradu
samozřejmě také nelze veřejně vyjádřit, proto jednání s vnitřní výhradou musí
být automaticky považováno za nespravedlivé.
Johann Gottlieb Fichte
Fichte (1762-1814) vycházel v mnohém z Kantovy filozofie, ale také ji
kritizoval. Odmítal především Kantův předpoklad existence věci o sobě: jestliže
věc o sobě nemůžeme poznat, nemá smysl předpokládat její existenci.
Protože Fichte neuznává věc o sobě, musel celý svět vyvodit z činnosti
neosobního principu, jemuž říká Já. Já je absolutně aktivním principem, který ve
své činnosti vytváří objektivní svět (ne-Já). Ten, jakmile je jednou vytvořen,
se staví proti aktivitě Já a v momentu, jakmile na něj Já narazí, začne si
uvědomovat sebe samo, čímž teprve vzniká člověk a společnost. Dialektikou Já a
ne-Já vysvětluje Fichte také morálku, kterou chápe především jako dobrovolnou a
uvědomělou činnost směřující k uskutečnění cílů řádu světa. Protože se však i
tyto cíle vyvíjejí, nemůže být ani morální činnost stále stejná, nýbrž podléhá
historickým změnám.
Ve Fichtově pojetí společnosti můžeme odlišit dvě jasně rozdílné etapy. V první
z nich byl Fichte obdivovatelem francouzské revoluce. Vycházel z konstatování
rovnosti lidí a požadoval svobodu smýšlení. Ostře kritizoval poměry v tehdejším
Německu i jednotlivé vládce za to, že tyto principy nerespektují. Tvrdil, že
pokud nedojde k reformám, které by vedly k uznání principu svobody a rovnosti,
prosadí se revoluční cestou.
Zlom ve Fichtově myšlení znamenaly Napoleonovy výboje v Evropě, které se
negativně dotkly i Německa. Fichte si uvědomil význam své příslušnosti k
německému národu a význam národa vůbec. Začal zdůrazňovat národ jako organickou
jednotku, která vznikla historicky. V této souvislosti ospravedlňuje válku,
ovšem pouze válku na obranu národa proti cizímu uchvatiteli.
Změna Fichtových názorů na společnost je vidět v díle Uzavřený obchodní stát
(Der geschlossene Handelstaat). Jde o stát, který rozhoduje o všech činnostech
svých občanů. Na základě ekonomického propočtu stát např. přiděluje lidi k
jednotlivým povoláním, a to téměř bez ohledu na jejich vlastní sklony. Stát také
na sebe bere tíhu jednání se všemi ostatními státy, a to nejen na poli
politickém, nýbrž i na poli obchodním, tj. mezinárodní obchod je zcela v jeho
kompetenci. (Mimo tento obchod je zrušeno zlato jako platidlo; ve vnitřním
obchodu se platí penězi určenými státem, zlato je státem monopolizováno.)
Protože však nutnost obchodní výměny mezi státy znamená určitý typ závislosti,
má se stát snažit, aby byl co nejvíce hospodářsky samostatný. Jestliže například
potřebuje nějaké zboží, má se snažit vyrobit je na vlastním území vlastními
prostředky, nebo na něm hledat adekvátní náhradu. Teprve, když v hledání náhrady
ztroskotá, může být dané zboží předmětem jeho zahraničně obchodních zájmů.
Stát se tedy uzavírá také v tom smyslu, že se jeho občané nesmějí stýkat s
občany jiných států. Veškerý zahraniční styk je monopolizován státem. Výjimku
tvoří mezinárodní styk učenců a intelektuálů, který Fichte pokládá za užitečný.
Předpokládá ovšem, že tito lidé budou státu uvědoměle sloužit. Ukazuje to na
svém vlastním příkladu: domnívá se totiž, že znalost jeho učení (Vědosloví -
Wissenschaftslehre) je předpokladem pro dobrou správu státu, protože je (zatím)
nejvyšším stádiem uvědomění si světového řádu a jeho cílů. Proto je povinností
všech lidí, kteří se budou zabývat správou státu a výchovou, aby se s ním
seznámili. Tak budou moci společnost vést v souladu s tímto světovým řádem. Ti,
kdo nemají dostatečné intelektuální schopnosti, aby Fichtovo učení pochopili,
mají svým vůdcům důvěřovat a plnit úkoly, jimiž jsou pověřováni.
Georg Wilhelm Friedrich Hegel
Německá klasická filozofie vrcholí systémem G. W. F. Hegela (1770-1831).
Hegel vyšel z toho, že svět je neosobním vyvíjejícím se duchovním principem.
Hegelovým specifikem je mj. popis tohoto vývoje. Neděje se totiž pouhým
přidáváním, nýbrž vytvářením, bojem a vzájemným překonáváním protikladů. Na
počátku tohoto vývoje je nehmotná logická idea, z níž se sebeodcizením
vytvoří příroda. Překonáním přírody je absolutní idea (lidé, společnost a
kultura), v níž si Hegelův duchovní princip prostřednictvím lidí uvědomuje sebe
sama a dochází ke svému vyvrcholení. Každá z těchto velkých etap hegelovské
triády obsahuje řadu triád menších a ty opět ještě menší triády, takže
celkový systém je poměrně komplikovaný. My se budeme zabývat těmi jeho
součástmi, které se týkají společnosti a dějin, tj. duchem. Toho Hegel dělí na
subjetivního (týká se spíše člověka jako jednotlivce), objektivního (právo,
mravnost, stát) a absolutního (umění, náboženství a filozofie).
Dějiny chápe Hegel jako pokrok ve vědomí svobody. Tomu také odpovídá jeho
periodizace dějin. Prvním jejich obdobím byly východní despocie, kdy byli otroky
všichni, v jistém smyslu i sám despota; v antice už byli otroky jen někteří lidé
a konečně v období germánském jsou svobodní všichni. Avšak i tato jednotlivá
období procházejí vývojem, takže skutečné svobody je dosaženo až na konci
germánského období, v době vytváření pruského státu. Ten staví Hegel do
protikladu k feudální anarchii, ve které byla svoboda pouze neuvědomělá, tj. ve
které si každý dělal, co chtěl. Skutečná svoboda je u Hegela spojená s vědomím
odpovědnosti a dobrovolně převzaté povinnosti a toto vědomí se prosazuje právě v
pruském státu.
V Hegelově pojetí vývoje se spojuje myšlenka univerzálního lidského pokroku a
nutného řádu. Nejde však o vývoj autonomní. Nesmíme zapomínat, že
prostřednictvím pokroku lidské společnosti se vyvíjí samotný Hegelův duchovní
princip. Lidé tedy podle Hegela nejsou autory, nýbrž pouze herci (ne-li
loutkami) svého dramatu. Tomu odpovídá Hegelův pojem lest rozumu. Aby
mohl vývoj pokračovat svým určeným směrem, musí lidé jednat jistým způsobem. To
není možné nechat na vůli lidí. Proto jim absolutní rozum "podstrčí" jisté
motivy a zájmy, které lidi inspirují k žádoucímu jednání. Lidé si tedy myslí, že
jednají podle své vlastní vůle, ve skutečnosti však jednají tak, jak si přeje
duch.
Odhlédneme-li však od této skutečnosti, vidíme, že v Hegelově pojetí společnosti
a dějin se objevuje mnoho podnětů, jichž se později chopila společenská teorie.
Je to zejména ocenění práce jako prostředníka vytváření nového. Ve
Fenomenologii ducha (Phänomenologie des Geistes) vypracovává Hegel
dialektiku pána a raba, v níž ukazuje, že ne pán tím, že otroka nutí k
výrobě nějakého předmětu, jenž potom spotřebuje a tím zničí, nýbrž otrok tím, že
tento předmět vytváří, přispívá k dějinnému vývoji. Stejně tak Hegel upozorňuje
zcela realisticky na význam zeměpisného prostředí apod.
Už náš zestručněný výklad ukazuje, že Hegelova filozofie dějin a společnosti v
sobě uzavírala možnosti protikladného výkladu. Někteří Hegelovi interpreti se
chopili myšlenky významu státu - zejména pruského státu - a použili ji k obraně
existujícícho německého zřízení. Jiní zdůrazňovali spíše vývojovou myšlenku a
pojetí vývoje jako vývoje ke svobodě, odmítli závěr, že pruský stát je vrcholem
dějin a očekávali jeho překonání svobodnějším zřízením. První z nich začali být
nazýváni pravými hegelovci, druzí levými nebo mladohegelovci.
9. Marxistická teorie společnosti a dějin
Podmínky vzniku marxismu
Mezi mladohegelovce se na počátku svého působení mohli počítat i Karel
Marx (1818-1883) a Friedrich Engels ( 1820-1895). Nicméně, jejich
filozofie se vyvíjela jiným směrem a nabyla v dalších desetiletích daleko
většího významu než filozofie kteréhokoli z Hegelových následovníků.
Marxismus jako takový vzniká na počátku druhé poloviny 19. století jako reakce
na předchozí učení, tj. nejenom na hegelovství, ale i na anglickou politickou
ekonomii a na utopický socialismus (a jeho prostřednictvím na osvícenství).
Vyrůstá ze specifické společenské situace západní Evropy své doby: francouzská
revoluce sice přinesla politické osvobození, avšak ekonomické sny širokých
vrstev, které s ní byly spojeny, zůstaly nesplněné. Naopak, nový výrobní způsob,
zejména rozvoj tovární výroby nebrzděné sociálním zákonodárstvím vedl k takovým
pracovním a životním podmínkám nejnižších pracujících vrstev1, že
vyvolával sociální nepokoje. Ty se ostatně objevovaly i v souvislosti s
krystalizující politickou situací. Charakteristické jsou vlny revolucí kolem
roku 1830 a zejména 1848.
Ideově i společensky tedy marxismus vyrůstal z podobných kořenů jako
pozitivismus a reagoval na podobné problémy. To se projevuje i v některých
podobnostech mezi nimi. Obě učení spojovala víra v nezadržitelný pokrok a důvěra
ve vědu. Naopak, způsob, jakým se pokrok měl prosazovat, i jeho nositele, viděly
marxismus a pozitivismus různě. Zatímco pozitivismus sázel na pokojný vývoj
(evoluci) a vzdělané vrstvy jako jeho nositele, marxismus viděl pokrok
dynamičtěji, jako sled revolucí, jejichž nositelem jsou utlačované vrstvy
společnosti, v posledním případě, v tom, který měl teprve nastat, proletariát.
Marxistické pojetí společnosti
Zakladateli marxismu byli Karel Marx a Friedrich Engels. Filozoficky měl větší
význam Marx, Engels nejenže jej materiálně podporoval, ale byl i popularizátorem
jeho myšlenek. To mělo své důsledky v pozdějším vývoji marxismu, protože právě
marxismus v Engelsově pojetí, tj. zjednodušený a částečně převedený do systému,
se mohl šířit v méně vzdělaných vrstvách a stal se základem ideologie silných
socialistických a komunistických hnutí a posléze oficiální ideologií tzv.
socialistických států. K jejímu vytvoření ovšem přispěl i vliv Vladimíra
Iljiče Lenina (1870-1924) a některé specifické politické okolnosti, které
nakonec udělaly z marxismu uzavřený a dogmatický systém.
Tak tomu ovšem nebylo na samotném počátku marxismu. Zejména v Marxově filozofii
a politické ekonomii byly vysloveny hluboké filozofické a ekonomické myšlenky,
jejichž význam je uznáván dodnes.
Hlavní oblastí Marxova a Engelsova zájmu byla společnost a její vývoj. Zpočátku
pokračovali ve Feuerbachově2 kritice Hegela. Záhy si však uvědomili,
že i Feuerbachova filozofie je příliš abstraktní. Feuerbach sice požadoval, aby
člověk byl chápán jako živá a smyslová bytost, ale nezasazoval tuto bytost do
historického kontextu. Feuerbachův člověk byl stále stejný, bez ohledu na to, v
jaké době žil.
Naopak Marxovi a Engelsovi šlo zejména o člověka, který se ve svém jednání řídí
svými zájmy a který žije ve společnosti, která tyto zájmy a zejména způsob
jejich prosazování modifikuje a zprostředkuje. Hlavním zájmem člověka je podle
Marxe a Engelse zcela prostý zájem žít, tj. uživit se. A protože se člověk živí
prostřednictvím hospodářství, objevuje se zejména u Marxe živý zájem o tuto
sféru společnosti, což se projevilo i Marxovým ekonomickým dílem (Kapitál,
Ke kritice politické ekonomie - Das Kapital, Zur Kritik der politischen
Ökonomie).
Důraz na hospodářství se projevil i při vytváření schématu společenské
struktury. Marx a Engels zde pracovali s dvěma dvojicemi pojmů, které se ne
zcela překrývaly: 1. společenské bytí (včetně přírodního základu existence
společnosti) - společenské vědomí a 2. společenská základna - společenská
nadstavba.
Společenskou základnou bylo pro ně hospodářství, a to zejména tzv. výrobní
vztahy. Výrobní vztahy byly chápány jako vztahy uvnitř výroby a jako
nejdůležitější z nich byly charakterizovány vztahy určující vlastnictví k
výrobním prostředkům. Výrobní síly se skládaly ze surovin, strojů a nástrojů k
jejich zpracování a pracovní síly, což byl člověk, a to včetně svého duchovního
potenciálu.
Na společenskou základnu navazovala společenská nadstavba, což byly zejména
společenské instituce, ale i ideologie, kterou se společnost řídila.
Hybnou silou vývoje společnosti v tomto pojetí byl pohyb uvnitř společenské
základny, který se objevoval díky konfliktu mezi výrobními silami a výrobními
vztahy. Autonomní vývoj výrobních sil byl totiž rychlejší než vývoj výrobních
vztahů, takže se mohlo stát, že výrobní vztahy tvořily pro další vývoj příliš
úzký rámec. V momentu jejich střetu vzniká revoluce, která podle Marxe a Engelse
musí konec konců skončit změnou výrobních vztahů, takže se uvolní možnost pro
další vývoj společnosti. To bylo schéma vlastní období, které mělo skončit
socialistickou revolucí. Jak měl vývoj pokračovat dál, nebylo u Marxe a Engelse
jasné. I tak právě zde můžeme hledat jeden z utopických prvků jejich díla.
Popsaný vývoj měl podle Marxe a Engelse charakter přírodního zákona, tj. byl
nutný. Co měli v této situaci dělat lidé? Marxisté totiž na druhé straně
zdůrazňovali, že vývoj se nemůže obejít bez lidí, že právě lidé svou činností,
ať vědomou nebo nevědomou, jsou hybateli tohoto vývoje. Tento rozpor řešili
různí marxisté různě, často v závislosti na politické situaci. Např. Karl
Kautsky předpokládal, že vývoj k socialismu dospěje automaticky, kdežto
Lenin3 zdůrazňoval nutnost revolučního boje. Později byl přijat
názor - ostatně známý i z pozitivismu - že lidé mohou nutný vývoj svou činností
buď zpomalovat nebo urychlovat, že jej však nemohou zastavit nebo převést do
jiného směru.
Marxistická filozofie dějin vzniká chronologicky nejdříve, i když začínala
zpočátku především jako kritika společnosti. Teprve později byl marxismus
doplněn a filozofii přírody a poznání. O to měl zásluhu spíše Engels (Anti-Dühring).
Ontologicky bylo důležité zavedení pohybu do celé přírody a myšlenka
dialektického vývoje, tj. zejména tvrzení, že vyšší vývojové vrstvy jsou
neredukovatelné na vrstvy nižší (např. živé na neživé).V tom se marxistická
ontologie řadí do velkého proudu moderních filozofií a do jisté míry patřila k
prvním. Nebyl však řešen problém vzniku nového (problém vzniku vesmíru, života,
člověka), což je ovšem potíž, se kterou se dodnes setkávají všechny filozofie,
které se nechtějí uchýlit k náboženství nebo k iracionalismu. Marxismus si
vypomáhal použitím Hegelových zákonů dialektiky, ale toto "řešení" je pouze
slovní.
Teorie poznání se v marxismu zakládala především na teorii odrazu, ve které byla
do značné míry zanedbávána otázka aktivity subjektu. Byla připuštěna pouze v
souvislosti s otázkou tzv. ßtranickosti" poznání, tj. v souvislosti s problémem,
zda a nakolik ovlivňuje společenská pozice vědce jeho názory. Zde přechází
marxistická teorie poznání až k tzv. sociologismu, tj. k názoru, který toto
ovlivnění do značné míry absolutizuje.
S tím souvisí i Engelsova formulace tzv. "základní filozofické otázky". V ní se
řeší vztah mezi materialismem a idealismem a v podstatě se i tento vztah váže na
společenskou situaci přívrženců možných stanovisek. Především dogmatické chápání
této otázky mělo katastrofální vliv na marxistické pojetí dějin filozofie ( a
ostatně celé vědy a kultury), protože vedlo k ideologicky podmíněnému vylučování
celých problémových okruhů z možné úvahy.4
Vývoj marxismu po Marxovi
Už koncem Marxova života a ještě více po jeho smrti je vývoj marxismu do značné
míry spjat s politickým vývojem obecně a s vývojem socialistického a
komunistického hnutí zvlášť.
Období na přelomu 19. a 20. století určoval především spor o povahu vývoje a o
úlohu lidské aktivity v něm, tedy spor, který jsme už vysvětlili na příkladu
názorů K. Kautského a V. I. Lenina. Vedle těchto osobností však je třeba
zaznamenat např. Görgy Lukácse a Antonia Gramsciho, kteří každý
svým způsobem zdůrazňovali úlohu lidského činitele ve společenském vývoji,
stejně jako G. V. Plechanova, který se zasloužil o poznání marxismu v
Rusku a pokusil se rozšířit marxistické schema společenské struktury.
Zlomem ve vývoji marxismu byla ruská revoluce a vznik sovětského státu, v němž
se marxismus stal státní ideologií. Od této doby musíme rozlišovat mezi v zásadě
dvojím vývojem marxismu, a to marxismu v tzv. socialistických státech a ve
státech ostatních.
Vývoj v první oblasti byl většinou vývojem tzv. dogmatického marxismu, přičemž
dogmatičnost byla posílena i tím, že ideologie byla pod stranickým a státním
dozorem. Do jisté míry je pro to charakteristické, že za přední marxisty byli
vydáváni i vůdcové státu, zejména J. V. Stalin. Spory uvnitř marxismu
mohly vést i k vyústění v inscenovaných soudních procesech a popravách, což je
případ N. I. Bucharina a nejen jeho.
V obdobích politického uvolnění měl marxismus i zde určitou možnost reagovat na
světovou filozofii. Charakteristická jsou pro to především šedesátá léta, kdy se
např. v naší filozofii rozhořel spor mezi tzv. scientismem (odpovídajícím spíše
pozitivistickým tendencím) a antropologismem (reagujícím především na
existencialismus; u nás byl předním představitelem antropologické tendence
Karel Kosík). V té době se objevuje důraz na tzv. mladého Marxe5
a na humanistický obsah jeho myšlení.
Filozofie té doby také využívá možností zabývat se takovými tématy, které neměly
bezprostřední politický dosah, zejména staršími dějinami filozofie, gnozeologií
a logikou.
Je nutné poznamenat, že situace v jednotlivých zemích tzv. socialistického
tábora byla v mnohém odlišná. Např. polská filozofie požívala o něco větší
volnosti než naše. Avšak zajímavé práce bylo možno sporadicky najít i ve
východoněmecké a někdy i sovětské produkci.
Vývoj filozofie v ostatních zemích bylo možno rozdělit do několika proudů. Na
jedné straně to byl opět proud dogmatický. Zejména po II. světové válce se na
západě v rámci komunistických stran objevovaly podobné tendence jako ve
východním bloku, samozřejmě bez soudních doher. Tato tendence se do značné míry
začala vyčerpávat po roce l956, v 6O. letech a po roce l968. I nadšení příznivci
marxismu a socialismu, jakým byl např. Roger Garaudy se přesvědčili o
tom, že socialismus a komunismus je nereformovatelný a to je vedlo k opuštění
buď marximu jako takového, nebo alespoň jeho dogmatické verze.
Marxismus se v této oblasti také opíral o některé nemarxistické směry. Např. ve
Francii se objevila strukturalistická verze marxismu, jejímž čelným
představitelem byl Louis Althusser. Althusser a skupina filozofů, kteří
se kolem něho shromáždili, se snažili interpretovat zejména Marxovy ekonomické
spisy ve strukturalistickém duchu. Zdůrazňovali ëpistemologický zlom" v Marxově
díle, zlom, který odděloval díla "mladého" a "zralého" Marxe. Na rozdíl od
filozofů tendujících k existencialismu se domnívali, že z Marxova díle je
nejdůležitější jeho strukturní pojetí společnosti a jeho definice člověka jako
ßouboru společenských vztahů". Stejně jako klasický strukturalismus mebyli s to
vyřešit otázku příčin společenského pohybu.
Vedle škol, které se k marxismu přímo hlásily, existuje množství jednotlivých
filozofů a filozofických, historických a ekonomických směrů, které byly
marxismem ovlivněny různými způsoby: např. dialektikoum důrazem na ekonomický
aspekt dějin, důrazem na sociální dimenzi jednotlivce (J.-P. Sartre), na
strukturu (C. Lévi-Strauss) apod. V tomto případě se jedná o normální proces
prorůstání filozofických názorů, který ovšem byl ze strany dogmatického marxismu
zcela zbytečně kritizován.
1
Celkem přístupně a zajímavě tuto situaci popisuje Engels v jednom ze svých
prvních děl Postavení dělnické třídy v Anglii.
2
Ludwig Feuerbach (1804-1872) kritizoval hegelianismus zleva. Kromě
kritiky motivované politicky se u něj objevila i závažná myšlenka, že Hegelova
filozofie je příliš spekulativní a že člověka je třeba chápat v jeho celku, tj.
především jako živoucí a smyslovou bytost.
3
Lenin vytvořil teorii revoluce, která počítala nikoli s tím, že ke vzniku
socialismu dojde (automaticky nebo téměř automaticky) v zemi, kde je
kapitalismus nejvíce vyspělý, nýbrž v zemi, kde sice už existuje, ale ještě je
slabý, a to díky vystoupení revolučních mas.
4
Paradoxně se to týká i filozofie poznání. Součástí "základní filozofické
otázky" byl i poměr mezi poznávacím optimismem, subjektivismem a agnosticismem.
Veškeré úvahy, které se vztahovaly k úloze subjektu v poznání - a tím
automaticky zpochybňovaly jeho objektivitu - byly považovány za idealistické a
odmítány. Tak v marxismu sice vládl noetický optimismus, ale založený na
zastaralé teorii poznání.
5
Mladý Marx je Marx v podstatě před tím, než se začal zabývat politickou
ekonomií. Klíčovým dílem z tohoto období, na které pozdější filozofie navazovala
byly Marxovy poznámky z roku 1844, které byly vydány pod názvem
Ekonomicko-filozofické rukopisy.
6
Ačkoli jsme příklady pro projevování se marxismu v západních zemích čerpali především z Francie, neznamená to, že by se tato skutečnost omezovala pouze na Francii.