Smysl dějin

Čas od času se přihodilo většině z nás, že jsme s někým diskutovali o dějinách a někdy jsme se možná o tom, co a proč se stalo v minulosti, i pohádali.Pokud jde o historická data a fakta, je rozhodnutí sporů poměrně snadné - máme o nich informace, zprávy a na základě toho existuje řada příruček, které z tohoto hlediska podávají vcelku spolehlivé poznatky. Zkreslení nastává jen v případě, když se některé údaje úmyslně nebo neúmyslně opomenou.

Ale daleko horší to ve sporech o dějiny bývá, když přemýšlíme o smyslu a významu toho, co se v minulosti odehrálo. Jak vůbec můžeme ke smyslu a významu minulých událostí proniknout? Znamená to snad, že se máme snažit porozumět důvodům, které vedly lidi v minulosti k určitému jednání? Tito lidé přece sledovali jistě často i své osobní zájmy, o nichž mnohdy nic spolehlivého nevíme a které ani nemusely být skutečně naplněny. Všechno třeba dopadlo jinak, než zamýšleli. Odhalení smyslu dějin by v tomto případě znamenalo pochopit motivy historických činů a vcítit se do psychiky historických osobností. Co však v tomto případě spojuje jednotlivé události a jejich individuální záměry do celku, za který dějiny můžeme pokládat?

Proč vlastně přemýšlíme o smyslu minulých dějů? Je to snad proto, že potřebujeme vědět, odkud přicházíme a na co navazujeme? Někteří spíše chtějí tímto způsobem odhadnout, jaká bude budoucnost. Ale takto uvažovat lze jen za předpokladu, že dějiny snad mají nějaký svůj vlastní, vnitřní nebo vyšší, nadřazený princip, že se v nich například prosazuje rozum, svoboda, humanita, spása nebo ekonomické zákony, že mají svůj začátek a konec, že jsou dokonce jakoby napsány dříve, než se odehrají. A my tento údajný záměr dějin odhalujeme, abychom předvídali příští běh událostí a přizpůsobovali mu naše konání. Ale co potom s našimi vlastními rozhodnutími a s vlastní odpovědností za naše činy, má snad náš život svůj smysl pouze v naplňování záměrů nadosobního dějinného principu? Je možné předvídat, jak budou konkrétní lidé jednat v konkrétních situacích v blízké či vzdálené budoucnosti? Není takové hledání smyslu dějin vlastně nesmyslem?

Význam minulosti pro nás může být přece určován v první řadě naší přítomností, našimi současnými přáními, zájmy a očekáváními. Jejich prostřednictvím teprve rozumíme tomu, co bylo. Přítomnost nám jakoby otevírá dějiny k určitému způsobu čtení. Stejné události mohou podle toho být různě čteny. Vadí to snad příliš? Vždyť vlastní logiku dějiny zřejmě nemají, dáváme jim ji my sami, abychom se v nich vyznali, abychom se mohli v přítomném světě, který je jejich výsledkem, orientovat. Filosofování o dějinách není a nemůže být hledáním neměnných vlastností věcí a dějů, je hledáním významu, který se neustále rodí ve složitém vztahu člověka ke světu.

Jan Zouhar