Struktura Proklovy hypostaze Nús

Druhá Proklova hypostaze – tj. hypostaze nús, Duch – je z hlediska popisu a Proklova zájmu vůbec mnohem výtěžnější než hypostaze předchozí. Jde zejm. o to, že na hladinu Ducha jedině a ve vlastním slova smyslu je možno uplatňovat rozumové úvahy. Vyšší hladina (Jedno) je totiž nad všemi schopnostmi rozumu, resp. ducha (jednotlivého) a tedy ve vlastním slova smyslu není předmětem úvah. Je to mj. způsobeno i faktem, že teprve (a jedině) hladina Ducha je vskutku jsoucí. Toto na první pohled paradoxní tvrzení vyplývá z celého ducha Proklových úvah: Jedno ve skutečnosti „není“, neboť je nad Bytím; Duše zase ve skutečnosti „není“, neboť se jedná o hladinu vzniklou, a tedy podléhající času, uplývání a změně. Jedině Duch, který nevznikl a nemění se, je věčný – jedině on „je“ v pravém slova smyslu. S Duchem se také pojí hlavní problémy Proklových úvah, jako existence Ideí, participace na nich atp. Tento fakt je zapříčiněn tím, že Proklos identifikuje Ducha s Platónovým Demiurgem, resp. s Živokem o sobě (autozoon) z Tímaia a do něj také umísťuje Platónské Idee. Další identifikace celé hladiny je Zeus. E.R.Dodds ovšem zcela oprávněně upozorňuje, že naprosto není nijak jednoznačné jakékoliv označení, které kde Proklos použije.

Každý Duch je nedělitelné jsoucno (prop. 171; pas nús ameristos estin úsia) a z toho nutně vyplývají další věci: je netělesný, navrací se sám do sebe; je věčný, jeho aktivita (energeia) je totožná s jeho bytím, podstatou (úsia); je sjednocený, neboť pochází z henad – a tedy je každý duch sjednocená mnohost. Znakem Ducha je duchovní aktivita – jeho tvořivost je totožná s myšlením (prop. 174) a myšlenka je tvorbou. V Duchu jsou myšlení a objekt myšlení totožné a bytí každého ducha je totožné s jeho myšlenkou. Každý Duch je celek (prop. 180): ale neparticipovaný Duch je celek bez určení. Zároveň první Duch zná jen sebe (tj. jsou v něm totožné objekt a subjekt poznání), ale nižší duchové znají sebe i své (duchovní) předky – mají tedy svůj objekt poznání v sobě i před sebou (prop. 167). Dále je důležité, že počet duchů je omezen (prop. 179) – neboť předchozí hladina je Jedno a to tvoří nejprve věci sobě podobnější před těmi, které jsou méně podobné.

Samozřejmě, jako je tomu u všech ostatních hypostazí, dělí se i Duch na tři základní prvky – neparticipovaný, participovaný a participující aspekty. Toto primární dělení je dále doplněno jemnějším, které ovšem na mnoha místech je prováděno odlišně – Proklos patrně měl jakýsi základní „katalog“ hladin, Ideí, hypostazí, ale upravoval jej jaksi ad hoc dle momentální potřeby. Další obtíž zde je v terminologické oblasti. Musíme mít rozhodně na paměti, že Proklos pojmenovává jako Ducha o sobě jednak celou duchovní hypostazi, ale zároveň používá toto označení pro i pro její nejnižší část – pro to, co v dalším budu nazývat intelektuální hladinou (kosmos noeros). Podobných nesrovnalostí bohužel najdeme zejm. v textu Parmenidovského komentáře mnoho. Podobná připomínka je pak také u Ideí, které jsou na mnoha místech zaměnitelné (protože Proklos často necítil potřebu je výslovně odlišit) se stejnojmennými henadami – tedy s nejnižším členem bezprostředně vyšší hypostaze. Také je nutno odlišit skutečné Idee od nižších kausálních principů, jmenovitě od fysikoi logoi. Ty se zase od Ideí liší tím, že jsou v a o sobě; Idee jsou jen o sobě – jsou nehmotné. Fysikoi logoi nelze oddělit od Hmoty (In Parm. II, 732).

Základní informace o Duchu, kterou nám Proklos podává je ta, že Duch není konečnou, tedy první příčinou všech věcí. Jednak je to dáno tím, že ještě nad Duchem je vytvořena vyšší hypostaze, jednak to vyplývá z oněch obecných zákonů Proklova myšlení tak, jak byly popsány výše. Byl-li by totiž Duch konečnou příčinou všech věcí, pak by z definice takovéto příčiny nutně vyplývalo, že všechny věci budou rozumné (což je obecná vlastnost Ducha). Jelikož ne všechny věci jsou rozumné, není Duch poslední příčinou Všeho. Duch je také již jistý stupeň mnohosti (tak jako jsou svým způsobem mnohé již henady) – a jelikož jednota byla odhalena jako vlastnost, společná všem věcem, nemůže nejednotný Duch být první příčinou. Proklos několikrát Ducha nazývá „jedním před mnohým“. Zároveň ovšem Duch nevznikl jako obraz Jednoho, tak jako z Ducha vzniká Duše jako jeho obraz. Duch „vznikl“ (při plném vědomí nedostatečnosti tohoto slova) z Jednoho via Totožnost, nikoli pomocí Podobnosti. In Parm. III, 808: Božský a demiurgovský Duch (ho theios kai démiurgikos nús - III, 32.12 St.) obsahuje pluralitu v jednotě, dělitelné věci nerozdělené a viditelné věci nerozlišeně.

Základní členění hladiny nús odpovídá triadickému principu, který je pro Prokla charakteristický na mnoha místech. V Základech theologie nám říká, že každá hypostaze se nutně skládá z neparticipovaného člena, participovaného člena a člena (členů) participujících. To je zdůvodněno několika Proklovými „zákony“: jestliže je nejvyšším členem Universa Jedno (tŐ žn) a jestliže se tvorba děje postupně skrze podobné členy, pak nutně bližší členové musí být Jednomu podobnější. Protože je Jedno nejen absolutně jednotné, ale také naprosto transcendentní, je nutné, že nejvyšší člen každé hypostaze, který se snaží Jedno o sobě napodobit jak jen je to možné, je také transcendentní, odtržený od ostatních členů své hypostaze – je neparticipovaný. Jelikož se však tvorba děje v zásadě formou triadickou skrze členy moné – proodos – epistrofé, pak nutně je první člen triády (zde neparticipovaný Duch o sobě) zástupcem typu moné; druhý člen je proodos – zde participovaný Duch („jinobytí“ Ducha); třetí člen pak je epistrofé – tj. jednotlivý Duch se participací na participovaném Duchu vrací (potud, pokud je to možné) k neparticipovanému Duchu. Názvy oněch tří duchovních hladin pak jsou: intelligibilní hladina (kosmos noétos) – intelligibilně-intelektuální hladina (kosmos noétos kai noeros) a intelektuální hladina (kosmos noeros) (In Parm. III, 806-7). Toto pojmenování jsem zvolil za základní, ale jak uvidíme v následujícím, není rozhodně pro Prokla nijak závazné a svazující. Tak např. v ET, prop. 181: První Duch je božský a neparticipovaný (ho theios kai amethektos nús), druhý je božský a participovaný (nús theios kai metechomenos) a třetí je duch čistě („o sobě“).

Intelligibilní hladina (noétos taxis):

Monáda duchovní říše, nejvýše postavená část, vůdčí prvek. Je spojena se skutečným Bytím – přesahuje do vyšší hladiny (hen). Jako taková nemůže být mnohá, ale obsahuje i tak všechny Idee, které se ovšem jaksi naplno „rozvinou“ až v nižších hladinách. Obsahuje je tedy jednotným, monadickým způsobem. Z tohoto důvodu ji Proklos také zve Demiurgovským Otcem, resp. Otcem, který je také Tvůrcem (IV, 78.10-11 St. – patér hama kai poiétés). Vložil do Přírody (Universa) svůj obraz. Specifická vlastnost této hladiny (tj. vlastnost, která se poprvé objevuje až zde) je Omezení a Neomezené (to peras kai to apeiron - In Parm. III, 31.11 St.), resp. jinde Počátek, Střed a Konec. In Parm. IV, 964-5: tato hladina zná všechny věci jednotně, monadicky a obecně (dalo by se říci druhově). Intelligibilní Idee (ta noéta eidé - In Parm. IV, 240.15), resp. intelligibilní bohové (hoi noétoi theoi), jsou nepoznatelné a jsou schovány ve svatyni Otce a pozná je jen bezprostředně nižší hladina bohů. Předávají na stupnici Bytí vlastnost neměnnosti (ta ametabléton), jsou primárně věčné (aiónia). Tyto Idee jsou zcela oddělené, a tedy nepoznatelné (In Parm. IV, 911-920).

Další pojmenování této hladiny: neparticipovaný universální Duch – ho amethektos kai pros ton holon nús - In Parm. I, 108.7-8 St.; neparticipovaný božský Duch spojený se skutečným Bytím – ho amethektos kai theios nús - In Parm. I, 628; Živok o sobě (autozoon); Fanés; Bytí (z triády Bytí – Život – Duch); iynges Chaldejců (snad „kouzlo, které vrací odpadlíky zpět k počátku“; In Parm. IV,941); Kronos (In Parm. VII, 1139). V alegorické předmluvě Platónova Parmenida jej representuje Parmenidés samotný, který přichází na setkání zájemců o filosofii až poslední a čeká, až jsou ostatní připraveni nižšími hladinami přijmout jeho jednotné učení.

Intelligibilně – intelektuální hladina (noétos kai noeros taxis):

Druhý člen hypostaze nús je v Parmenidovském komentáři členěn minimálně na tři základní hladiny; případné jemnější dělení je patrně k nalezení až v Platónské theologii. Tato hladina se také neobjevuzje v Základech theologie, což je jedním z důvodů pro zařazení Základů na rané místo mezi díly Prokla. Dále se objevuje jak v Platónské theologii, tak i v komentářích k Parmenidovi, Tímaiovi, Kratylovi a dle odkazu v komentáři In Parmenidem byla tato hladina použita i v komentáři k Faidrovi, který je ovšem ztracen. Autory této hladiny jsou patrně Proklos sám nebo spíše Syrianos. Je to tedy výstup z klidu v příčině – tedy Duch, který je participován Božskou Duší (In Parm. I, 628), snaží se „vyrvat“ (chaldejský termín) z mnohosti směrem ke Jsoucímu Jedna. Je to Otcovský Demiurgos, Tvůrce, který je také Otcem – ho poiétés kai patér - In Parm. I, 78.11. Je to kosmos jako celek. Speciální vlastností je Číslo (Jedno a Mnohé – In Parm. III, 806-7) a tedy ohraničení. Tyto Idee lze poznat pomocí gnósis – ale to je jen filosofický pohled na věc; theologicky jsou nepoznatelné (In Parm. IV, 911-920 a 925).

Další pojmenování: universální participovaný Duch – ho pros ton holon kai methektos nús - In Parm. I, 108.7-8 St.; Duch, který je participován Božskou Duší – ho metechomenos men kai hypo tés theias psychés nús - In Parm. I, 17.9-10 St.; Život (z triády Bytí – Život – Duch); synocheis Chaldejců („spojovatelé; starající se; vyživující – In Parm. IV, 941). V alegorické rozpravě počátku Parmenida mu odpovídá Zénón, který předává poselství o intelligibilní říši.

slučující Idee (ta synektika tón holón - In Parm. IV, 240.16-17 St.); mají vlastnost být v jiném i v sobě; poskytují vlastnost být celá a sdružovat mnohost částí

zdokonalující Idee (ta telesiurga pantón - In Parm. IV, 240.17 St.); dávají Klid a Pohyb; aktualizují potenciální.

Intelektuální hladina (noeros taxis):

Vlastní intelektuální hladina, vlastní Duch, jednotlivý duch – ho merikos nús - In Parm. I, 108.9 St.; má oddělenou znalost lidských věcí co lidských atp. (In Parm. IV, 964), naplnil kosmos všemi živými tvory – proto je to Demiurgos (démiurgos), resp. Tvůrce o sobě (ho poiétés monon - In Parm. IV, 78.12 St.); jako takový obsahuje Platónské Idee – intelektuální Idee. Duch (z triády Bytí - Život - Duch); teletarchai Chaldejců (snad „zasvěcující do mystérií; nadávající věci potencí; posvěcující“; In Parm. IV,941); Zeus (In Parm. IV, 204.10 St.). Tyto Idee lze poznat pomocí epistémé (In Parm. IV, 911-920). V alegorické předehře jim odpovídá Sókratés, který je připraven k vedení zpět vzhůru ke svým intelligibilním vzorům a obcuje s intelligibilně – intelektuálními vůdci.

demiurgovské Idee v demiurgovském neparticipovaném Duchu (ta noera eidé - In Parm. IV, 240.18 St.; noeroi theoi - In Parm. I, 4.1 St.); hegemonikoi theoi (Vůdci - In Tim. I,269.24nn; In Parm. V,1027); smyslové věci jsou jako jejich obrazy; In Parm. II,734n: jsou to nejobecnější (genikótatois) Idee - např. Bytí, Totožnost, Různost, Omezení, Neobmezené (on, tautotés, heterotés, peras, apeiron či apeiria); zejména Totožnost a Různost jsou charakteristické Idee této hladiny. Rozlišují jednotliviny – jsou již tedy spojeny se sekundárními věcmi (In Parm. IV, 925).

assimilační Idee v participovaném Duchu (ta afomoiótika eidé - In Parm. IV, 240.19 St.); apolytoi theoi (Bohové nezávislí na kosmu - In Tim. I,269.24nn; In Parm. V,1027; In Parm. V, 315 St.; Bohové řídící Universum, kteří jsou nad nebesy – In Parm. I, 4.2 St.) - ztotožněno s bohy z mythu Faidrova; smyslové věci jsou jako jejich odrazy v zrcadle; In Parm. II,734n: jsou to střední Idee (tón mesón eidón) jako Podobnost a Odlišnost (ty především – In Parm. III, 806-7; IV, 911nn), Spravedlnost, snad Klid a Pohyb (homoiotés, anomoiotés, dikaion či autodikaion, kinésis, stasis). Všechny věci jsou díky nim připodobňovány intelektuálním Ideám; také jsou někdy zvány nadkosmické (In Parm. IV, 969n).

kosmické Idee (ta enkosmia eidé - In Parm. IV, 240.22 St.); enkosmioi theoi (Kosmičtí bohové - In Tim. I,269.24nn; In Parm. V,1027); působí jako pečeť - smyslové věci jsou jako jejich otisky; In Parm. II,734n: jsou to nejspeciálnější (eidikótatois; jinde nejatomičtější) Idee - Rovnost a Nerovnost (ison či isotétos a anison – Rovné, Větší a Menší jsou opět charakteristické Idee této třídy – In Parm. III, 806-7), jinde však Člověk o sobě, Kůň o sobě aj. (anthropos či autoanthropos a autohippos). Tyto Idee snad nelze oddělit od jejich přirozenosti – i když spíše ano – budou to spíše Idee v a nad kosmem. Kosmické Idee se dále dělí na Idee v kosmickém Duchu, Duši, přírodě a objektech smyslového vnímání; a tyto opět na nehmotné a hmotné.

Dále: In Parm. I, 687 je intelligibilní řád zván otcovský (patrikos taxis) oproti intelektuálnímu, který je mladý.

Teorii Ideí probírá Proklos ve velké části Parmenidovského komentáře, zejm. pak ve třetí a čtvrté knize, kde vytýčil čtyři základní otázky s touto oblastí spojené: Jsou Idee? (In Parm. III, 783 – 815); Které věci mají Ideu? (In Parm. III, 815 – 838); Co je to participace? (In Parm. IV, 838 – 890); Kde sídlí Idee? (In Parm. IV, 891 – 953). Úvodem řekněme, že skutečné Idee sídlí v nejnižší části Ducha, tj. na intelektuální hladině, v Demiurgovi (In Parm. IV, 897 – jsou v Duchu o sobě). Je jich konečný počet, neboť sestup od Jednoho níže se děje pomocí Podobnosti – a tedy příčina tvoří vždy nejprve věci sobě podobné před nepodobnými. Je-li tedy příčina Jedna, stvoří nejprve omezený počet svých následků a až potom počty omezené stále méně. Není zcela pravdivé ovšem tvrdit, že Ideí je mnoho – toto je pravda z pohledu Duše, tedy i z našeho pohledu, ale nikoliv z pohledu samotného Ducha. V něm jsou Idee jednotným, nerozlišeným a nerozděleným způsobem. Teprve Duše, která je stvořená a není schopna nazírat tuto jednotu jí vlastním způsobem, nutně neobsáhne Idee v jejich nerozlišenosti – atedy musí je kontemplovat jednotlivě. Zároveň se ale musíme oprostit od hmotného chápání Ideí – ač tedy existují jednotným způsobem, spolu, jedna v druhé, přece si uchovávají každá svou specifickou vlastnost, nejsou ušpiněny – je to nesmíšená jednota a nedělící rozlišení (In Parm. II, 768-9). Také je nutné, aby všechny Idee spolupracoval při své činnosti, takže opět není nejvhodnější (byť jinak nemůžeme) odlišovat striktně činnost jednotlivých Ideí – každá Idea je tím, čím je, je neposkvrněná, ale zároveň participuje na ostatních Ideách (např. Podobnost je odlišná od ostatních Ideí díky participaci na Odlišnosti).

Aby celá věc ovšem nebyla až tak jednoduchá, je zároveň nutno vidět více hladin toho, co pro zjednodušení musíme pojmenovávat „Idee“ – neboť kromě stejnojmenných henad jsou i vyšší a nižší Idee, které pak sídlí v různých hladinách hypostaze nús. Nejjednodušší rozdělení Ideí je pak na nejobecnější Idee, střední Idee a nejspeciálnější Idee. Obecné Idee, tedy ty, které jsou společné snad všem věcem, jsou tři (In Parm. II, 734) – Bytí, Totožnost, Různost. Střední Idee pak působí na méně jsoucen – minimálně nejdou užít na nerozlišenou Hmotu. Jsou to např. Spravedlnost, Podobnost a Odlišnost, snad i Klid a Pohyb, In Parm. III 809n však Dobro, Krása, Spravedlnost, snad i Moudrost. Speciální Idee pak jsou již ty, na nichž participují jednotliviny – např. Idea Člověka, Koně, Psa. Zde je ovšem nutno mít na paměti, že se jedná o nejnižší typ Ideí, které snad jsou použitelné již jen pro ilustraci předkládaných teorií.

Zároveň není možné pouze konstatovat, že Idee jsou v Duchu (tedy Demiurgovi). Ve skutečnosti se takto mluví toliko o Platónských Ideách – ale v zásadě Idee jsou i na ostatních hladinách hypostaze nús: In Parm. IV, 905 ukazuje, že Idee jsou již na intelligibilní hladině (kosmos noétos) – tyto nejsou pro nás poznatelné, jsou zcela transcendentní a jsou naprosto jednotné. Níže stojí Idee na hladině intelligibilně – intelektuální – ty jsou sice zcela odděleny od druhotných jsoucen (theologicky řečeno), zároveň jsou však i spojeny (řečeno zase filosoficky) – In Parm. IV, 925 – je tedy možná jistá znalost těchto Ideí, ale je to rozumění (gnósis). Nejníže pak stojí Idee intelektuální – tj. Idee v Demiurgovském Duchu, které jsou spojeny se svými participanty, a jsou tedy i poznatelné věděním (epistémé) – In Parm. IV, 920. Závěr, co se týká poznatelnosti těchto Ideí je pak In Parm. IV, 949 – 950:

„V této pasáži z dříve uvedených premis vyplývá následující: transcendentní Idee jsou o sobě; co je v sobě a u sebe, není v nás; co není v nás není na naší hladině vědění; co není na naší hladině vědění, je našimi poznávacími schopnostmi nepoznatelné; tedy jsou transcendentní Idee našimi poznávacími schopnostmi nepoznatelné. Mohou být kontemplovány jen božským Duchem. Tak je tomu u všech Ideí, ale zejm. u těch, které jsou nad intelektuálními bohy; neboť ani smyslové vnímání, ani poznání založené na úsudku, mínění, ani čistý rozum, ani intelektuální poznání našeho typu nejsou schopny spojit duši s těmito Ideami, ale jen osvětlení od intelektuálních bohů nás může přiblížit k těmto intelligibilně - intelektuálním Ideám, jak někteří říkají, pod božskou inspirací. Přirozenost těchto Ideí je nám nepoznatelná, neboť je nadřazena našemu rozumu a parciálním koncepcím našich duší. A z tohoto důvodu Sókratés ve Faidrovi, jak jsme řekli výše, přirovnává jejich kontemplaci k mystickým rituálům, visím a zasvěcováním, veda naše duše ke klenbě pod nebesy a k nebesům samotným a k místu nad nebesy, nazývaje visi těchto Ideí dokonalým a stálým zjevením a také „jednoduchým“ a „šťastným“. Již dávno jsme ukázali (jak věřím) s velmi jasným výkladem v komentáři k Faidrovi, že všechny tyto řády bytí jsou bezprostředně mezi intelektuálními bohy a primárně intelligibilními bohy; je tedy jasné, že v naší pasáži je nutně obsažena jistá pravda. Znalost intelektuálních Ideí pak, jak jsme řekli výše, nám byla dána Demiurhem a Otcem duší, ale co se týče oněch Ideí, které jsou nad hladinou Ducha, jako jsou Idee výše zmíněných tříd, jejich znalost je nad našimi silami a je automatického původu, dosažitelné jen božsky posedlými dušemi, takže závěr tohoto odstavce vychází z našich představ intelligibilně - intelektuálních Ideí; a tedy „nemáme podílu ve vědění jako idei“, které, říká, „poznává jednotlivé rody jako idee“.“

Charakter Ideí popisuje Proklos nejjednodušeji výrazem „sama o sobě“ (auté kath hautén) – toto označení dle něj dokonale vystihuje jednoduchost, transcendentní nadřazenost a dokonalost esence Idee (In Parm. IV, 931-2). Také říká, že není možné oddělovat u Idee Ideu samu a bytí Ideou, neboť Idea není složená. Není tedy možné rozlišit její dva aspekty jako je tomu např. u člověka, kde je možné oddělit Člověka o sobě (tj. transcendentní Ideu) a participant, který je člověkem.

In Parm. V, 985n: „Nyní by se však někdo mohl otázat - je možné definovat Idee? Neboť co je jednoduché a nedělitelné, nesnáší různé a složené popisy. Vše, co je definovatelné, je nějak objektem poznání. Ale Idee nejsou nijak objekty poznání. Sám Platón v Listech ukázal, že Idea Kruhu je nám známa ne jménem nebo svými zástupci nebo definicí nebo demonstrací, ale jen přímou intuicí. Nutně zde, jako už dříve, termín „definovat“ neznačí tvoření definujících tvrzení o Ideách, ale říká, že každá z nich je nezávisle v sobě, oddělena od všech ostatních a rozlišená od svých participantů. Ale pokud přesto chceme zkoumat tuto otázku samu, totiž je-li možné definovat Idee čili nic, jako např. Ideu Krásy nebo Spravedlnosti, pak, na základě toho, co opět praví v Listech, je nutno říci, že každá Idea je uchopitelná jen rozvažováním a ani jméno ani definice ji neobsáhne adekvátně, zatímco z pohledu toho, že dialektika se sama zabývá Ideami, musíme říci, že dělení tvoří jakousi definici Ideí (neboť každá z těchto aktivit je částí dialektiky) - pokud řekněme tedy takto chceme zkoumat toto pro sebe, zda lze říci, že Idee jsou definovatelné čili nic, nutno říci, že Krása o sobě a Spravedlnost o sobě a Dobro o sobě nejsou jen v duchu, ale i v duších a smyslových objektech; a ona první třída není definovatelná, zatímco ty druhé ano. Nesmíme, kvůli dodatku „o sobě“, myslet, že vyšetřujeme intelligibilní Idee v pravém slova smyslu. Jen díky tomuto omylu mohli někteří theoretici vytvořit Idee špatných věcí a umělých objektů, když viděli ono „pendlování o sobě“ v Kratylovi a kvůli „bezbožnosti o sobě“ v Euthyfronovi, neboť přídomek „o sobě“ dáváme všem třídám Ideí, abychom je odlišili od jednotlivin. Když už jsme to nakousli, pak smím-li vyjádřit svůj názor, intelektuální Idee, ač jsou přítomny v mnoha jednotlivinách, nejsou definovatelné pro svou jednoduchost, jednak proto, že jsou chápány intuicí a ne syntetickým rozumem, ale také proto, že všechny věci, které jsou objektem definování, musí participovat na nějakém společném elementu v nich, který pak hraje roli substrátu, který je něčím odlišným od nich. Na hladině božských Ideí není nic takového (Jsoucno, podobně, jak praví Tímaios nevstupuje v nic jiného). Ale, i když jsou obsaženy v nějakém druhu řetězce z nich vycházejícího, stále to jsou Idee o sobě, vznikající na druhotné hladině.

Naopak, Idee na hladinách Duše a smyslového vnímání jsou definovatelné a stejně tak i všechny ty entity vůbec, které vznikají dle paradigmatické příčiny a ty, o nichž tvrdíme, že participují na Ideách. Ale co se týče oněch primárních ideí, které ani nepostupují podle⁸ vzorů ani na nich neparticipují, ty samozřejmě nejsou definovatelné, ale jen obsažitelné duchem. Je úkolem dialektiky kontemplovat tyto primární entity, zaměstnávajíc se čistými koncepty, ale při definování či dělení musíme hledět na obrazy věcí hledaných. Neboť jak bychom mohli provádět dělení věcí nedělitelných nebo skutečné definování nesložených věcí? Je-li takové dělení nejčistším elementem ducha a mysli, je jasné, že užívá také čisté rozvažování, které se vztahuje k intelligibilům a metody mnoha typů, jimiž omezuje objekty kontemplace, které jsou na hladinách sekundárního bytí. Takto můžeme potvrdit pravdu Platónova tvrzení o primárních Ideách a o metodě dialektiky.“

In Parm. V, 992-3: „Ze všeho co bylo řečeno dosud toto můžeme vybrat na hladině metafysické pravdy - že Idee jsou, jakých věcí pak jsou Idee, jak věci na Ideách participují, jaká jsoucna to vlastně jsou. Vždyť jsme řekli, že jsou netělesné, nefysické, nepsychické, ale intelektuální, paradigmatické a nevztažené a že jsou přítomny všem sekundárním věcem bez poskvrnění. A dále jsme odhalili, kolik řádů Ideí je - neboť jsme definovali i toto - a kde jsou jejich pouta umístěna, kde se poprvé zjevují a jak prostupují středními řády.“

Proclus, Commentary on Plato´s Parmenides, (přel. G. R. Morrow et J. M. Dillon); Princeton 1987