Filmové Brno
Dokumentace dějin uvadění filmů a diváckých preferencí v Brne v letech 1918-1945

 
 







 
Autor citátu
Jiri_(1922).txt
 
Kategorie citátu
Celý rozhovor
 
Citát
Rozhovor vedla: Mgr. Lucie Česálková, Ph.D.
Rozhovor přepsala: Eva Horová
Datum a místo: 11.1.2010, Brno











Rok narození: 1922, matka polská Ruska, otec Čech.

Bydliště do roku 1945: Narátor se narodil na Ukrajině, kde žil osm let.
Roku 1930 se jeho rodina přestěhovala do Brna do Bohunic a o tři roky
později z Bohunic do Židenic na Starou Osadu.

Povolání: Narátor byl po maturitě, roku 1942, nasazen do Německa. Po
roce 1945 pracoval jako učitel v Mikulově na měšťanské škole, od roku
1951 do 1960 byl ředitelem školy v Dolních Dunajovicích, pak byl 5 let
zástupcem ředitele ve škole v Opatově. Poté pracoval jako učitel v Brně.
Povolání rodičů: otec holič, matka švadlena
Sourozenci: žádní










LČ: takže dobrý den, já bych se vás nejprv zeptala na vaše jméno.

JH: no tak já se jmenuji Jiří H.

LČ: a na rok narození?

JH: devatenácet dvacet dva.

LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět? kde jste se
narodil a kde jste pak bydlel?

JH: no tak, narodil jsem se na Ukrajině, a bydlel jsem tam na Ukrajině
osum roků, čili v roce devatenácet třicet, to se přestěhovali, otec tam
byl jako zajatec českej, český, a maminka byla rozená polská Ruska. ona
byla totiž tam, no, po třicátejch letech, ve třicátých sme se
přestěhovali do Brna do Bohunic, a tři roky na to sme se přestěhovali do
Židenic, no a tam jsem vlastně byl až do toho pětaštyrycátýho roku.

LČ: mhm.a do jaké, do jakých jste chodil škol tady?

JH: no tak kromě té základní školy, měšťanské školy, pak mám učitelský
ústav, no a potom sem dělal vysokou školu pedagogickou.

LČ: a na ten na ten, hm po té měšťance, to bylo v jakém roce, když jste
skončil měšťanku?

JH: měšťanku? no tak mně bylo patnáct let, to znamená dvaadvacet a
patnáct, třicet sedum let.

LČ: a pak jste nastoupil...

JH: do učitelskýho ústavu v Brně.

LČ: do učitelského ústavu?

JH: tam jsem se učil štyry roky, a ve dvaaštyrycátým roce sem byl
nasazenej do Německa, do pětaštyrycátýho roku.

LČ: a po válce ste začal na vysoké?

JH: po pětaštyrycátém, to já sem až potom později, v pětaštyrycátém roce
sem nastoupil v Mikulově na normální měšťanskou školu jako učitel.

LČ: jako učitel, mhm.

JH: tam jsem učil šest roků, pak jsem byl devět roků v Dolních
Dunajovicích jako ředitel školy. potom pět roků v Opatově jako zástupce
ředitele, no a poslední léta to už jenom v Brně. a mezitím sem teda jako
dálkově studoval na pedagogické fakultě.

LČ: a jaké bylo teda povolání vašich rodičů?

JH: no tak můj tatínek byl holičem, kadeřníkem a maminka byla vyučená
švadlena.

LČ: a měl jste sourozence?

JH: zemřel prostě hned při narození, takže ne.

LČ: a jak jaké, vlastně o tom jsme se bavili, o těch povoláních, a kdy
ste přestal vůbec chodit do kina? jako ve svém životě?

JH: kdy sem přestal chodit do kina? no chodím pořád, chodil sem, dokuď
mohu chodit, teď už nechodím teda, ale až do stáří.

LČ: dobře. a teď bychom se vrátili úplně do dětství, eh vzpomínáte si,
když ste byl poprvé v kině?

JH: no tak zrovna jako poprvé né. ale my sme, já bych vám řekl jenom
jakou sme měli výhodu. na to, totiž tatínek tam měl holičství. a tehdy
bylo zvykem, že se do těch holičství dávaly plagáty ((plakáty)) z kina,
a my sme tam měli právě ten jeden plagát ((plakát)), z toho jednoho kina
židenickýho ((Kino Slávia Židenice)) a měli sme prostě takzvanou volnou
vstupenku, čili jednou za týden sme mohli, teda rodiče, já jsem tehdy
jako i když mně bylo deset roků, tak sem šel s nimi do kina, ale tam se
do kina smělo chodit až od patnácti let.

LČ: aha.

JH: a to sem ( ) vždycky schoval, když tam náhodou byl nějakej učitel
nebo <ředitel> nebo ředitelka. vždycky sme přicházeli prostě už po, to
byly reklamy napřed, pak byl žurnál, že, tak potom žurnálu sme vždycky
přicházeli, a měli sme tam svoje už jako takový vyhrazený na boku místo.

LČ: a to už ste byl vy a eště kdo?

JH: no tatínek a maminka.

LČ: [vaši rodiče. takže vy ste tam měl svoje rodiče.]

JH: [tatínek, maminka a já], já jsem sám jako do kina do patnácti roků
vůbec nechodil.

LČ: takže s nimi ste dycky chodil...

JH: vždycky jsem chodil prostě.

LČ: a to bylo jaké kino v těch Židenicích?

JH: tam byly tři kina. tam bylo Hvězda, to bylo na sokolovně, pak byl
Světozor, to bylo takový parádnější kino, a teď to my sme měli tu ten
plagát ((plakát)), já přesně teď nevím, jak se menovalo, esi Slávie
((Kino Slávia Židenice)) nebo...

LČ: možná Slávie (se jmenovalo).

JH: já mám dojem, že Slávie, jo, tak tam v té Slávii ((Kino Slávia
Židenice)) sme měli tady toto. čili do té Hvězdy ((Hvězda)) sem už potom
až po patnácti letech sem jako šel a do toho Světozoru ((Světozor)) taky
až později, ale hlavně do toho do té Slávie ((Kino Slávie Židenice)).

LČ: a to bývalo tak jednou týdně teda?

JH: no tak eh, promítalo se středa, sobota, neděle.

LČ: mhm.

JH: a my sme chodili v tu středu.

LČ: jo.

JH: no prostě, když nám to nevyšlo, tak sme nechodili, že, ale
pravidelně, dost pravidelně sme teda jako chodili tak, já od těch deseti
jedenácti let.

LČ: a v té době ste teda do žádných jiných kin nechodil, až do těch
patnácti?

JH: no. tak takový (nějak), já si nepamatuju, jestli byly dětský
představení nebo ne. rozhodně sem teda nechodil nějak odpoledne nebo
něco.

LČ: a jaký byl rodičů názor na film a na kina?

JH: no tak zamilovanou tatínkem byla Anny Ondráková, to jak se prostě
hrál film s Anny Ondrákovou, tak to se šlo. to se třeba <šlo i dvakrát>,
no a jinak sme to brali, rodiče prostě byli normálně nevystudovaní, že,
takoví z těch prostředních vrstev, že, protože jeho tatínek byl stolařem
a maminčin tatínek byl nějakým mistrem v té textilce nebo něco takovýho,
takže nějaký velký vzdělání, měli prostě základní vzdělání a ten náhled
prostě byl (vytvořen), když se jim to líbilo, tak to byly hezké kina a
když se jim to nelíbilo... ale chodili sme i jak se říká na hezký i na
škaredý.

LČ: a rodiče chodili teda společně vždycky teda?

JH: společně, no, to u nás byl takovej jako středa...

LČ: zvyk.

JH: ten <kinový den>.

LČ: a vzpomněl byste si, jestli se ve škole nějak vyjadřovali o kinu?
učitelé třeba, nebo jestli k tomu měli nějaké komentáře?

JH: to já nev- dovopravdy, mám dojem, že ani celkem ne. no tak někdy
byla taková zmínka, že třeba nějaký učitel někoho viděl z těch do
patnácti let, tak se to jako ve škole muselo probrat, že, ale, a
pamatuji si, že sem taky jednou nebo dvakrát měl taky nějaký ten pohovor
s panem učitelem nebo s někým, že bych neměl chodit jako.

LČ: a byl v té době, v těch deseti až patnácti letech, pro vás film
nějak důležitý, jako zvlášť, že byste si třeba em...

JH: že by to ve mně něco zanechalo? nebo něco takovýho? ne, já sem to
bral asi jako takovou legraci. nebo prostě nějakej přídavek k tomu
<svému životu> tehdy.

LČ: a jaké jiné zábavy ste třeba měl nebo koníčky?

JH: no tak, v zimě to bylo teda bruslení, na lyžování a tak dále jednak
nebyl terén, jednak nebyly peníze na vybavení a tak, ale brusle prostě,
jako to sem od malička teda jako, a pamatuju se teda, tam jak bylo kino
Hvězda, tak tam bylo velké kluziště, tak to byl teda od rána nebo od
rána, vod odpoledne nebo tak večer, dokonce když mně bylo těch třináct
štrnáct patnáct roků, tak sme s kamarádem sme učili tancovat na ledě,
chodili sme <za děvčatama, že jo>, no tak to byl jako takovej. no tak v
létě, jak bych to řekl, no tak hlavně teda kolem Brna, prostě Hády, a to
byl můj teda rajón, hlavně execirák, jestli víte co je to execirák, ne?
nad židenickými, jsou kasárna v Židenicích, a nad Židenicemi je kopec
Hády, a na té stráni pod těmi Hády, bylo vojenské cvičiště a tomu se
říkalo execirák, takže tam prostě sme sváděli boje s Majlontem, to byli
kluci z Maloměřic, a tak tam se dělaly války a tak dále, prostě to bylo
takový.

LČ: a myslíte si, že třeba takové ty bojůvky, že třeba ste měli
odkoukané z filmů, nebo ze čtení ste to měli? nebo to bylo přirozeně?

JH: to byla taková přirozenost, totiž to byla tradice. víte? židenický,
Židenice a Maloměrice, to byl Šimice a Majlont, že, jak se říkalo tehdy
a tam prostě, já vím že (.) co tam bydleli v Židenicích před námi ještě,
jo, tak vždycky vykládali, tak to byli staří jako tatínek nebo něco, jak
dělali boje prostě na tom execiráku, no.

LČ: a teďka bych se bychom se mohli bavit o tom, jak vlastně se to
změnilo po těch patnácti letech, když už ste mohl chodit chodit do kina
sám,

JH: ano.

LČ: a jak často ste chodil potom? chodil ste třeba častěji do kina?

JH: no, (.) tak já jsem studoval na tom učitelském ústavu ty štyry roky,
to do toho dvaaštyrycátýho, čili osmatřicátej až dvaaštyrycátej rok. no
a to byl samozřejmě už teda jako údobí, osmatřicet, devětatřicet,
štyrycátej a tak dál, takže tam se změnila vlastně skladba filmů, že?
prostě většinou teda byly filmy, který vyhovovaly, že, té době že a,
nevím, esi to byl nějakej už můj jako nějaká moje záliba velká nebo něco
takovýho, chodit do kina.

LČ: takže ste chodil málo?

JH: už méně, rozhodně méně, to jako, jednak, víte, jako študák mladej,
tak sme měli jiné zájmy taky, že, už pomaličku sme se koukali po
děvčatech, měli sme taneční, že, do toho dvaaštyrycátýho roku to byla
prostě eště možnost, že sme mohli prostě chodit na zábavy a podo- a tak
dále, na takový ty čaje vo páté, jak bývaly. a to sme chodili na Marxově
ulici, jak bylo taky kino ((Lidový Biograf)) a pod tím kinem byl velkej
taneční sál, tak to bylo takový jako študácké čaje vo páté tam byly.

LČ: a v té době ste teda ale cho- ste přece jenom ste ještě chodil do
kina, ne?

JH: no chodil jsem, chodil jsem.

LČ: a do kterých kin ste chodil?

JH: no, měl sem kamaráda, se kterým prostě sem prožil vlastně až do
stáří tak jako, až dokuď teď ještě žijeme a to byl jako velký kamarád,
se kterým sme chodili. my sme se totiž v jeden den narodili.

LČ: mhm.

JH: a chodili sme do toho učitelského ústavu a seděli sme štyry roky
vedle sebe, tak si dovedete představit, že všecky naše výpady a tak dále
byly společné. tak to byl takovej případ, a nó a s ním sme chodili a vím
například, že tehdy byla, já nevím Lili Marleen nebo něco takovýho se
jmenoval ten německej film, potom eh třeba film s tým (.) stepařem, já
už nevím, jak se pamatuje. to byly takové filmy, které prostě jako nás
zaujaly, i když byly teda jako německé.

LČ: a kam ste chodili, do jakých kin?

JH: tak, do toho (.) sem teď říkal Hvězda, Slávie ((Kino Slávia
Židenice)) a

LČ: a Sokol ((Hvězda)).

JH: ne, ten třetí, ten parádnější. teď mně to vypadlo, já jsem to ze
začátku řekl. prostě v Židenicích to třetí kino ((Světozor)), já jsem ho
jmenoval na začátku jo, tak tam sme jako víc chodívali, protože tam to
bylo takový příjemnější prostředí, jak se říká, jo, kulturnější, ta
Slávie ((Kino Slávia Židenice)), ta prostě byla, té se říkalo blechárna
tehdy v té době, že, to bylo takový obyčejný prostě tam kdokoli, kdežto
tam ((Světozor)) (.) teď si to nevzpomenu, nevadí, já myslím, že
vzpomenu si potom později. tak...

LČ: no ale chodili ste jenom v těch Židenicích nebo i...

JH: ne. chodili sme, například sme byli na tem Marxáku na tem na té
Marxové ulici, to byl tehdy Dělnickej dům ((Dělnický dům – Lidový
Biograf)),

LČ: mhm

JH: a tam sme teda jako chodili, jednak do kina a jednak sme chodili na
ty tancovačky, to jako byl takovej náš rajón. ale jinak v Brně, jako že
bych chodil do Brna do některýho jinýho kina, to vůbec ne.

LČ: a do těch kin v těch Židenicích ste chodili, protože ste to měli
blízko nebo...

JH: pravděpodobně.

LČ: že to pro vás bylo eh, tak Světozor to byl.

JH: ano, ano ano Světozor.

LČ: a eh to to bylo vaše nějaké oblí- nejoblíbenější kino, ten Světozor
nebo...

JH: ne, ale mám dojem, že tehdy ty filmy, které tam hrály, že nám jako
víc vyhovovaly, jako mladým.

LČ: mhm, a líbilo se vám třeba i tím, jak vypadalo? nebo...

JH: no tak, kdybych tak srovnal například, já nevím, tu na sokolovně co
bylo kino, že, tak

LČ: tu Hvězdu. to byla Hvězda

JH: tak to mně připadalo, to bylo velký kino, že. to bylo takový prostě
parádní kino, to byl, řekl bych, pro tu vyšší vrstvu, víte, já sem sice
taky chodil taky do Sokola a tak dále ale, prostě tam se víc scházeli
tak lidé v té vyšší vrstvě do toho kina. jo, kdežto tam do té Slávie
((Kino Slávia Židenice)), tam chodili prostě takový ty nejnižší zase, jó
do tý blechárny, a ten Světozor mně připadal prostě takovej jako
nejsympatičtější, nejpřijatelnější a taky ten výběr filmů mám tam dojem,
že byl na tehdejší dobu takovej nějakej pro nás přijatelný, ovšem ne-
nepamatuji si prostě, jaký to byly filmy.

LČ: a lišila se ta kina třeba i jako interiérem?

JH: tak rozhodně, rozhodně to mělo vliv.

LČ: a ja- jaký...

JH: to byl takový menší kino, nebylo prostě velké, že i ten vchod, to si
pamatuju, vždycky byl osvětlenej, ty před kinem ty plagáty ((plakáty))
ty nástěnny nebo ty výstavky, že, a tak dále, tam vždycky byl i program
o co se jedná, kdežto v těch jiných.

LČ: a ta Hvězda si myslíte, že do ní chodili lidé, eh z těch vyšších
vrstev, proč?

JH: eh, protože to bylo sokolské kino, a Sokol, to byli národní
socialisté tehdy, když se to ( ) a to byla taková ta trochu honorace.
kdežto, my sme bydleli vedle Lidového domu, židenickýho, že, tak tam
prostě například, když se dělala taneční zábava, například já jsem byl
na sokolovně třeba, když bylo vinobraní, to si pamatuju jak teď. tak
prostě to bylo jako všecko načančaný, že. a další rok, nebo možná eště
ten rok bylo možná to vinobraní, to se tehdy dělalo, to byla taková
atrakce, že jo, na zábavu, to dělali v tom Dělnickým domě tak, tak
prostě to bylo tak jednoduchý všecko, že,

LČ: ano

JH: prostředí a tak dále, prostě úplně jiný typ lidí než tam. a toto to
bych řekl, že se srá- scházeli ze všech tech tady těchto, rozhodně to
bylo takovej rozdíl mezi tou Slávii ((Kino Slávia Židenice)) a tou tou
sokolovnou ((Hvězda)).

LČ: a třeba vybavení toho sálu bylo jaké?

JH: no tak, v tom v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), byly byly nějaké
polštáře na těch, protože tam se říkalo, že v tom sou blechy, <to si
pamatuju, jak teď>, a taky se stávalo, že někdy sme přišli a sem tam
nějakou tu blechu se chytlo, to jako. tam na té sokolovně ((Hvězda)),
tam byly parádní takové lavice jako židle, ale mám dojem, že nebyly
polstrované, že byly takové jenom jako normální, a v tom Světozoru
((Světozor)), to už nevím.

LČ: a měla ta kina nějaké jako foajé ((foyer)), že by tam bylo nějaké
občerstvení třeba nebo šatna?

JH: no ve všech třech, ve všech třech no, tam na té sokolovně
((Hvězda)), tam prostě byla taková jako větší hala, no tam ve té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), tam normálně a v tem na tom Světozoru
((Světozor)), tam bylo takové menší, takové útulnější bych řekl.

LČ: a bylo tam teda i šatny a občerstvení nebo jenom...

JH: jenom šatny. jenom šatny, ale na to si pamatuju, to v té Slávii
((Kino Slávia Židenice)), prostě když bylo venku vedro, tak ten východ
té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) měl takový dveře na boku, tak to se
otevřelo, aby tam prostě šel trochu vzduch. no a když bylo šeredné
počasí nebo něco, tak chodili a stříkali takovej parfém,

LČ: mhm

JH: mezi lidi jako, takovou vůni, tak to si pamatuju jak jako kluk eště.

LČ: a měl ste třeba v Brně nějaké kino, které ste rád neměl vyloženě?

JH: ne. já jsem v Brně opravdu nepamatuji si, že bych byl, eh do toho
pětaštyrycátýho roku v nějakým jiným kině.

LČ: mhm

JH: to si nepamatuju.

LČ: takže a chodil ste třeba do různých, vybíral ste si taky na různé,
jestli ste šel sám nebo s kamarádem nebo to...

JH: většinou s tím kamarádem, to prostě ojediněle mám dojem, že jsem
nebyl ani jednou, no, potom, když už sem byl v tom třetím štvrtým
ročníku na učitelským ústavě, tak eh sem měl známost s děvčetem, že jo,
no tak víte, no tak, sme byli aj v tom Světozoru ((Světozor)) myslím,
ale dvakrát nebo třikrát, to vím, že sem ji jako doprovázel a teď si
uvědomuju, jesi sem s ní náhodou nebyl někde, ne, my sme byli jenom v
tanečních (.) na těch čajích, ale nepamatuju, že bychom spolu by- třeba
byli někde v kině.

LČ: takže ste s ní šel do toho Světozoru ((Světozor)), protože vám to
tam připadalo sympatické...

JH: tak vím, že sem ji tam pozval.

LČ: a v té době už ste s rodiči nechodil teda?

JH: ne ne ne ne.

LČ: to už jenom...

JH: jakmile sem totiž byl přijatej na učitelskej ústav, tak prostě sem
přišel jako s tím papírem a tak dále, a tatínek mně slavnostně dal klíče
a řekl, tak teď už seš velkej, já ti věřím, tady máš klíče, ale vždycky
mně řekneš, kdy přídeš. no tak sem to dodržoval. mohl sem třeba přijít
ve dvě hodiny, to je jedno ale, prostě abych jako byl, aby věděli, co
je.

LČ: a když ste potom chodil teda do kina, ať už ste chodil sám nebo s
tou slečnou nebo s kamarádem, měli ste ve zvyku třeba konzumovat jídlo
při při představení?

JH: jó, to bylo všeobecně známý. prostě takový ty sáčky s všelijakýma
těma voříškama a tak dále. to se šustilo. hlavně v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)) teda, tam teda jako to bylo. a mám taky dojem, že když
sme odcházeli, tak na zemi to vypadalo <všelijak>.

LČ: a kde ste si to kupovali? ty dobroty.

JH: to se nosilo, já si nepamatuju, že by tam někde byla...

LČ: to ste si koupili zvlášť někde cestou?

JH: ano, no většinou no jo no. nepamatuju doopravdy ne- nevím, nevím,
esi... nechodil tam? někde prostě s takovou jako...

LČ: ošatkou?

JH: nůší jako to s tím s bonbónama, tak mně něco prosvítá, víte, že
přímo před tím kinem, že chodili totiž, tam bylo zásadně bylo tak
vždycky myslím, že to bylo jasné, že reklamy, že takový ty, dokonce můj
tatínek tam taky měl, že jo, Jan H., holičství. že jo. to byly
diáčky ((diapozitivy)) takový, že, pak byl vždycky byl žurnál, že,
napřed do okupace to byl náš žurnál, potom byl německočeskej žurnál, že,
a pak teprve bylo kino. takže to vždycky bylo takových nejmíň dvacet,
pětadvacet minut než začal film. a teď se mi nějak tak prosvítá, jesi
někdo prostě nechodil s nějakým takovým mezi lidima, že by někdo, to
nevím, to doopravdy nevím.

LČ: a bavili ste se během projekce s ostatními diváky?

JH: no tak já myslím, že celkem jo, že když to bylo veselý, tak se to
smálo a když to bylo smutný, tak i sem tam někdo brečel, to bylo, a když
prostě byla nějaká šlamastika nebo tak, a tak dále. takový ty výkřiky a
tak dále, to bylo napořád.

LČ: mysí- jo? a takže ste třeba hlasitě reagovali na ten na ten
promítaný film, že ste se nějak projevovali?

JH: no tak, doopravdy to člověk jako prožíval v té době, to jako myslím
že jo, já nevím <jesi sem já někdy vykřikoval>.

LČ: a třeba u těch německých týdeníků, to neb- to bylo taky, že by se
lidi nějak projevovali?

JH: ne ne ne ne ne. většinou lidi chodili po tom týdeníku až.

LČ: aha

JH: protože oni pouštěli prostě reklamy, pak pouštěli ten týdeník, a pak
pouštěli ještě to, takže kdo chtěl, mohl přijít hneď jako ráno, totiž
tam byla výhoda ta, že nebylo číslování.

LČ: jo

JH: tam bylo jenom prostě peníze do té řady, peníze do té řady a peníze
do té řady, jako tři. kolik se to platilo tehdy si nepamatuju, protože
my sme měli teda takzvanou permanentku že, a kdo prostě přišel dřív, tak
si mohl sednout do té zadní řady, že, za ty peníze, a kdo přišel
později, tak musel sedět třeba v první druhé řadě a podobně. takže lidi
chodili, někteří chodili později a někteří chodili až po těch.

LČ: aha, a vy ste chodili ale na začátek?

JH: ne, my sme chodili, až byla tma už, už začínal film, potom jakmile
skončily ty eh ty týdeníky, že, tak my sme tam chodili prostě, aby nás
jako někdo neviděl.

LČ: jo, ale to ste chodili s těmi rodiči, abyste se tam vplížili, ale
když ste chodil sám, tak ste chodil na začátek?

JH: to já sem chodil normálně. normálně, to tam mě i zajímaly týdeníky,
protože to jako člověk to chápal ji- úplně jinak než to chápem teď, že
to jako v tu dobu.

LČ: a vzpomněl byste si, že se třeba ozýval potlesk po filmu, nebo to se
nedělalo?

JH: ne, nepamatuju si, že by něco takového bylo, ne.

LČ: a potkával ste třeba svoje známé potom po kině, někde v tom foajé
((foyer)) povídali ste si? že byste tam potkal kamarády...

JH: jo to myslíte, když už sem potom chodil sám?

LČ: nó no no, když už ste chodil sám.

JH: no, no tak určitě tam, tam se vždycky čekalo, než se otevře a tak
dále to, vždycky se do toho Světozoru ((Světozor)) musely kupovat lístky
dopředu. tam málo kdy bylo, že by teda jako byly u pokladny lístky. tam
sem, tam někdo vyměňoval, nebo prostě nepřišel a tak dále, ale vždycky
dopředu se kupovaly lístky.

LČ: a kam ste si kupoval lístky?

JH: no tak, když sem byl sám, tak do toho prostředního, že jo, když sem
byl s <děvčetem, tak do toho třetího>, pořadí, ale kolik sem platil,
nepamatuju se, absolutně ne.

LČ: a mezi těmi kiny byly rozdíly, jak bylo drahé vstupné, třeba že by?

JH: no koruna, dvě koruny, tři koruny, jo. anebo v tom Světozoru
((Světozor)) bylo třeba dvě koruny, štyry koruny, šest korun. vždycky to
prostě byl ten.

LČ: ale jestli třeba do Slávie ((Kino Slávia Židenice)) to bylo dražší,
než do ee levnější...

JH: levnější, levnější, tam mám dojem, že to bylo koruna, dvě koruny a
tři koruny, že to bylo.

LČ: a v té Hvězdě ((Hvězda)) třeba? to bylo dražší myslíte nebo?

JH: já si myslím, že jo.

LČ: a potom, když ste se teda potkávali s těmi kamarády po filmu nebo
před filmem, o čem ste si povídali?

JH: no tak většinou před filmem.

LČ: většinou před filmem ste si povídali?

JH: nó, protože po filmu, to prostě se otevřely dveře a každej vypadl,
to už to se šlo přímo do ulici tam vycházelo ven.

LČ: pak už ste se nebavili o tom filmu?

JH: tam už sme se s nikým neviděli, a taky málo kdy sme se, poznali sme
se, ale neseděli sme vedle sebe, že.

LČ: mhm

JH: takže potom, jak se vešlo do kina, tak už potom nebylo...

LČ: a chodil ste na představení večerní nebo?

JH: no potom, když už sem byl jako, mně bylo těch těch kolik ((smích))?

LČ: no patnáct šestnáct.

JH: no né, když sem prostě chodil na učitelský ústav, tak sem skon- mně
bylo dvacet let, když sem skončil, že, takže mně bylo sedmnáct,
osumnást, no tak devatenáct dvacet roků, že jo, takže v těch sedmnácti,
to sme měli už taneční, že, v osumnácti už sme teda chodili na ty čaje,
to to už jako...

LČ: takže ste chodili až na večer?

JH: nó na večerní, na odpolední si vůbec nepamatuju, že bychom, aj mal-
jako mladej sme nechodili. ani nevím, jestli hráli třeba dětský
představení, to si nepamatuju.

LČ: a jak ste si vybíral konkrétní film, na který ste šel do kina?

JH: jó, tak to je problém. tak rozhodně sem měl rád veselé filmy, to
jako když nevím v té době, pamatuju si tu Anny Ondrákovou, protože to
byl miláček tatínka, na to se nesmělo sáhnout, ale kdo tam eště hrál v
té době, hugo hás ((Hugo Haas)) zřejmě, že, z těch starých, já to těžko
mohu zařadit prostě do toho období, kdy které tam prostě byly. ze
zkušenosti nepamatujete si nějaké ty herce té doby?

LČ: no tak eh Nataša Gollová, Lída bárová ((Lída Baarová))...

JH: no tak toto všecko prostě to byli miláčkové, protože to byly krásné
filmy pro nás tady toto.

LČ: burián ((Vlasta Burian)) třeba.

JH: no, h- hása ((Hugo Haas)) si pamatuju, nebo Hotel Modrá hvězda.

LČ: Oldřich Nový.

JH: partnerka. Květa fial- ne, Medřická ((Dana Medřická))?

LČ: no gólová ((Nataša Gollová)), ne?

JH: ne. tam byl, to už je jedno. totiž to byla herečka, která pocházela
ze Židenic, a já jsem s jeho bratrem chodil do měšť- s jejím bratrem
chodil do měšťanky. voni měli tady holičství, ale jak ona se menovala?
Medřická ((Dana Medřická)), ne. no nevím. vím, že v Hotelu Modrá hvězda
((Hotel Modrá hvězda)) hrála hlavní roli, tak sme ji obdivovali,
samozřejmě Žideňačku.

LČ: a takže ste měl rád české filmy?

JH: české filmy, české filmy, no tak tehdy byly jenom české a německé,
že. na ty německé sem chodil tehdy, když se jednalo prostě třeba
revoální ((revue)) filmy, že, voni měli celou řadu teda pěkných filmů s
s tím stepařem, já si teď už si nepamatuji, jak se jmenoval, to byl
vynikající stepař a to byly revoální film ((revue)) potom, s tou marlen
dytrichovou ((Marlene Dietrich)) a celou řadu dalších ještě, který
prostě jako, chodili sme na ty filmy, ale nebyly to vojenské filmy. ani
si nepamatuju, že by hrály, vojenské filmy, žurnál, ten byl vždycky teda
jako z války, ale...

LČ: a kde ste vlastně se dozvídali o tom, jaké filmy se hrají? čím ste
se řídil?

JH: no tak všude byly plagáty ((plakáty)). to je podle plagátu
((plakát)) jako, to jako na každé ulici byly prostě takové ty skříňky
skleněné, že, a tam byly ty plagáty ((plakáty)). u toho fotky a podobně.

LČ: a jaké informace tam byly na těch plagátech ((plakáty))?

JH: no tak vždycky tam byly obrázky, teda fotografie, že, těch herců,
dost výrazně tam obyčejně bylo prostě jak se to jmenuje ten film, že, no
a potom byly tištěné plagáty ((plakáty)), kdo tam hraje a podobně,
popřípadě nějakej ten obrázek toho herce, tak to byly v těch skříňkách,
jinak teda já mám dojem, že i ostatní ty dvě kina, Hvězda i...

LČ: Světozor.

JH: Světozor, že měly také v různých podnicích ty plagáty ((plakáty)).

LČ: mhm

JH: to byla prostě specialita, že prostě na tom plagátě ((plakát)) byl
vždycky na týden jo, ve středu, já mám dojem, že ve Světozoru
((Světozor)) hrávali potom každý den, ve Hvězdě ((Hvězda)) si
nepamatuju, ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), tam bylo vždycky
středa, sobota, neděle, vždycky tučně, takovej plagát ((plakát))
tištěnej, barevnej.

LČ: a takže oni to umísťovali i do jinejch provozů, i jako do prodejen?

JH: já si myslím že, já si myslím, že třeba ta Hvězda měla zase v
restauracích jako nějakých lepších nebo něco takovýho, víte.

LČ: a jinak to bývalo na nárožích tedy...

JH: a jinak jinak byl, já si pamatuji, sme bydleli na Staré Osadě, to
byl takovej roh, kde jezdila elektrika, tak tady byly asi štyry ty
schránky a každé to kino mělo, kromě toho tam byly eště nějaký Sokol tam
měl a podobně. takové ty...

LČ: a potom v těch plakátech u kin, lišilo se třeba to, jak poutala kina
na na ta představení? [jako na své budově?]

JH: [jako nějaké] poutače? takové třeba světelné nebo něco takovýho? to
si nepamatuju. vím, že Světozor vždycky měl ty skříňky takové krásně
vyzdobené osvětlené a tak dále.

LČ: a ta Hvězda to měla jinak?

JH: ta Hvězda prostě měla normální, žádný měla skříňku že se sklem tam
měla zase ty plagátky ((plakáty)) a tak dále i ty všecko, ale takové to
boční osvětlení například neměla.

LČ: mhm, aha, a znal ste třeba i nějaké známé písně, že byste todlecto,
že byste se zmí- řídil tím, že se v těch filmech hraje i ta hudba nebo?

JH: no, divejte se, tehdy to prostě to byla období veliký trampů a
kytar. jó, v mládí že, a z těch filmů, co byly prostě takové ty šlágry a
tak dále tehdy, vycházely prostě takovéto eh dvoulisty, a tam prostě ta
písnička byla nahraná, slova a kytarovej doprovod. a to když ten prostě
ten se hrály ty filmy, tak voni tady toto prodávali.

LČ: mhm

JH: přímo.

LČ: a to bylo drahé nebo?

JH: ne, mám dojem, že to stálo dvacet halířů nebo padesát, no nanejvýš
těch padesát halířů, a prostě tím se vlastně rozšířily ty znalosti těch
písniček, strašně teda mezi lidi, to jako u takovejch jak sme tech
táboráků a tak dále, prostě venku se zpívalo, tak to každej podle toho
zpíval. to byla taková jakási jednak reklama a jednak na tom zřejmě
vydělávali.

LČ: a takže ste si to zpívali hlavně u táboráků, nebo třeba i nějak
běžně?

JH: no tak když například já nevím, když byla nějaká ta zábava, ty
dožínky třeba v tom Lidovém domě se dělaly nebo to vinobraní nebo eh
prostě třeba vždycky na Vánoce se dělaly takový ty programy a tak dále,
a všecko teda jako jenom soukromně, jenom individuelně, žádný
profesionálové nikdy tam nebyli. a otec náhodou byl takovej, trošku to
tam dirigoval a podobně, tak tam se prostě ty písničky hrály a zpívaly,
normálně muzika dechovka, že ta písničky prostě hrála a to se zpívalo,
to prostě bylo národní písničky ve skutečnosti, když se vezme. že.

LČ: a do těch tanečních...

JH: takový hašlerky ((Karel Hašler)), eště teda když se mohlo, že, potom
už teda samozřejmě se to zakázalo, že, to už nesměl nikdo, možná někde
potají ale, ale tady takový ty písničky, ty jo...

LČ: a myslíte si, že i tyhle písničky pronikly do těch čajů o páté, nebo
tam do těch tanečních...

JH: pronikly, pronikly, tam nehrála se nějaká džezovina ((jazz)) nějaká
nebo něco takovýho. tam se hrál valčík, polka, že, fox-

LČ: a mohly tam být i ty písně z těch filmů?

JH: i ty písničky z těch filmů, no.

LČ: mhm

JH: prostě pokud to mělo nějaký rytmus, že prostě taneční, tak určitě se
to objevilo na těch čajích.

LČ: a bylo pro vás potom důležité, kdo ve filmu hrál třeba?

JH: no tak, teď už si na to nevzpomínám ale, určitě teda člověk věděl,
že tam, třeba já nevím ten Oldřich Nový, že to je doopravdy jako herec,
kterej hraje nebo něco takovýho.

LČ: a vy ste měl nějakého herce nebo herečku? když ste mluvil o té
Ondrákové ((Anny Ondráková)), tak

JH: <já vím>, ne, já nevím, že bych někoho jako, teď už mám, když se
hrají ty staré filmy, tak člověk má už nějakého toho oblíbence nebo něco
takovýho, ale v té době myslím že ne.

LČ: a eště k těm písničkám, třeba gramofonové desky s filmovými
písničkami existovaly, nebo to ste znal...

JH: my sme teda bohužel teda gramofon nebyl, já jsem se k tomu nikdy
nedostal,

LČ: anebo v rádiu?

JH: ale v rádiu se hrávaly ty písničky hodně.

LČ: a to ste poslouchal?

JH: no jistě, tak rádio hrálo pořád, esi chcete poslouchat nebo
<nechcete> že jo, že by se člověk jako ani já si nepamatuju, jesi sme
měli program vůbec o rádiu, co se tam hraje, to si nepamatuju, já mám
dojem že né.

LČ: že ste to...

JH: že se pustilo rádio a buď to hrálo nebo to nehrálo, buď se nám to
líbilo nebo se to zavřelo.

LČ: ale byly tam i ty filmové písničky.

JH: určitě. určitě to tak to prostě bylo, řekl bych takový ty hašlérky
((Karel Hašler)) a tak dále tehdy, no tak naše písnička česká ((Ta naše
písnička česká)) a tak dále, to bylo v té době prostě něco, co už bylo
hrdostí to zpívat, že. to byl ten přelom, že jo, osmatřicátej,
devětatřicátej rok.

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli byl film černobílý nebo barevný?

JH: barevný tehdy nebyl.

LČ: neviděl ste žádný?

JH: ne. žádnej barevnej film si nepamatuju, že bych. jestli z těch
německých revoálních filmů ((revue))? a víte že jo, nějaký ten němec- ty
německý filmy, že byly, teď si říkám, já si vzpomínám vždycky na ten
film Lili Marleen, to byl jednak to byla teda píseň, která šla celým
světem, že jo, a jednak teda úžasně zahraný, já nevím, kdo tam tehdy
hrál, ale to byl barevnej, a vím, že byl hodně drahej. to bylo v tom
Světozoru ((Světozor)), určitě. ale snad, na ten si tak nějaká, ale mám
dojem, že i některé německé ty revoální filmy ((revue)), že byly, z
našich českejch si nepamatuju, že by byl nějakej.

LČ: a bylo to pro vás důležité, jestli byl barevný, nebo přišlo vám to
něčím zajímavější?

JH: no dovedete si představit, jakej to byl pohled na to vidět barevnej
film? to prostě bylo něco senzačního, jo. já si, vím, že to bylo drahý,
že sme, že sem na tom teda byl a myslím, že i s tou děvčicí a, a to bylo
úžasnýho něco, to si člověk jako teď nedovede představit, když vidí
všecko <barevně> ((smích)).

LČ: a jak ste třeba vnímal ty zvukové filmy a ty němé filmy, třeba
jestli...

JH: tak těch němých filmů moc teda sme už, já už sem moc nezažil.

LČ: mhm.

JH: to tak ze začátku, když sem měl, bylo těch deset jedenáct roků a
(..) mám dojem, že ani ne, protože já si představuju, že při tom němém
filmu by měl hrát někdo na klavíru nebo něco takovýho.

LČ: a to si nepamatujete?

JH: a to si nepamatuju, ne.

LČ: mhm. a jakou roli pro vás teda hrálo to, v jaké zemi vlastně ten
film vznikl?

JH: nerozumím.

LČ: v jaké zemi ten film vznikl, jestli to pro vás hrálo nějakou roli?

JH: no tak, tady sme chodili jenom do toho devětatřicátého roku
štyrycátého jenom na české filmy, pak to byly německočeský nebo
českoněmecké filmy, že, myslím, že sem nějakej velikej rozdíl u toho
nedělal, protože u toho českého filmu byly německé titulky, že, u
německého filmu byly české titulky, takže to člověk bral jako takovou
samozřejmost.

LČ: a které filmy ste teda měl rád? jako co pro vás bylo dobrým filmem?
jaké rysy ten film musel mít, aby...

JH: aby byl dobrej?

LČ: aby byl dobrý.

JH: no za prvý, abych se mohl zasmát, já jsem měl hrozně rád em filmy
veselé, jo. pokud to byl takovej film, kterej jak se říká vzal za
srdíčko, tak mám dojem, že jsem i uronil nějaké to srdíčko, prostě
člověk to prožíval dovopravdy to prožíval, hlavně v takových těch
třinácti štrnácti letech, jó. potom později už to člověk jako měl už
takovej určitej odstup od toho, jo. nepamatuji si, jestli byly tehdy
filmy takový jako přírodovědné nebo něco takového, mám dojem, že ne. ale
pokud se to jednalo třeba o zoologické zahradě nebo prostě něco z
přírody se tam bylo, tak to sem měl hrozně rád a to mi zůstalo prostě po
celej život.

LČ: a třeba nějaké dobrodružné, nebo takové ty špionážní a kriminální,
to ste neměl...

JH: no tehdy se to nehrálo, já si nepamatuju nějaké prostě že by, no
kdyžtak byla taková nějaká detektivka, ale taková jako naivní nebo něco
takovýho možná, ale že by se tam jako zabíjelo, střílelo, nebo tak jak
je to teď, rozhodně ne. to rozhodně nebylo.

LČ: a šel ste na nějaký film víckrát?

JH: jó. chodil sem víckrát, ale <už si nepamatuju na který> ((smích)).

LČ: ale ne- ne...

JH: rozhodně to byl nějakej českej veselej veseloherní, to od Hašlera
((Karel Hašler)), pokud tam si vzpomínám, ale kterej to byl, to sem
viděl asi desetkrát. eh, liguére, eh to si pamatuju, tam prostě tady to
vyznělo, jak říkal liguére jak pije nebo něco, ale jak se teď už menoval
((Anton Špelec, ostrostřelec)) no rozhodně ty Hašlerovy ty filmy, ty
byly bezvadný teda to bylo jako, ne Hašlerovy, no, ten komik náš?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)).

JH: Burianovy ((Vlasta Burian)), jo, tam to prostě bylo, jestli to bylo
(.) no U pokladny stál. to sem viděl taky několikrát a nepamatuju si,
ale rozhodně tady tyto filmy, ty byly teda nejsenzačnější, pro mě teda.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy v té době ste měl rád? jestli ste chodil
ještě nějak jinam?

JH: no tak, říkám, to sme mluvili na začátku, zima léto, v létě teda,
pokud sme nějak s kamarádem anebo to, tak na kolách a ven. o prázdninách
sme objížděli republiku prostě jako na kolách.

LČ: a měl ste teda nějaké jiné zábavy, kterým ste dal přednost před tím
kinem?

JH: prosím?

LČ: jestli ste měl nějaké zábavy, kterým byste dal přednost před kinem?

JH: no já sem zas tolik do toho kina nechodil, abych byl prostě jako byl
maniak a něco jinýho, tak když sme šli na čaj vo páté, tak už se potom
do kina nešlo teda nebo něco takovýho.

LČ: a ještě ještě bych se teda, my už sme o tom částečně mluvili, ale o
těch rozdílech mezi těmi kiny a vzpomněl byste si třeba, že se teda
změnil i přístup zaměstnanců mezi tou Hvězdou ((Hvězda)) mezi tím
Světozorem ((Světozor)) mezi tou Slávií ((Kino Slávia Židenice)), že by
tam byla jiná obsluha?

JH: (.) já myslím, že tam nějaký rozdíly nebyly.

LČ: a mluvil ste vlastně i o tom, z čeho se skládal ten program
projekce, byly tam vlastně nějaké přestávky?

JH: vždycky. ze začátku teda dokonce v té v tom v té Slávii ((Kino
Slávia Židenice)), tam byly vždycky dvě přestávky než se přemotal film.

LČ: mhm

JH: ty filmy prostě nenavazovaly na sebe.

LČ: a co se dělalo o těch přestávkách?

JH: no tak nic, tak koukalo se, dívalo se prostě na to a mezitím mám
dojem, že chodili něco s nějakýma takovýma těma burákama a takovými těmi
sáčky, nějakými, vidíte, teď mně to právě zaza- zapálilo, to sem
nevěděl, ta doba a to bylo právě mezi tím. až potom teda v tom Světozoru
((Světozor)), tam už teda byly ty filmy, že to jelo pořád, tam už ty
přestávky nebyly. ale v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)) určitě.

LČ: a vzpomněl byste si, že třeba došlo k nějakému přerušení pásu nebo?

JH: jo, to se stávalo, to bylo dost často.

LČ: a jak na to lidé reagovali?

JH: no nic, to se vzalo jako samozřejmost a jéé , rožnul se sál, chvilku
se počkalo, to se to jelo, to jako vždycky to teda mělo odezvu takovou v
tom sále že, ale že by někdo jako nadával nebo něco, protože to byla
samozřejmost tehdy.

LČ: a když se promítaly teda ty reklamy a ty ty týdeníky, byly i nějaké
krátké filmy u toho?

JH: ne. nepamatuju si že, mm někdy potom později k těm k těm obrázkům,
vznikly krátké filmy prostě takové, že řezník nabízí to a to, víte jako,

LČ: jako reklamy.

JH: jako reklamy, jako filmovej šot takovej to to si tak, ale to až
hodně později.

LČ: mhm. a měl ste teda o ty týdeníky zájem? co vás na nich zajímalo
nebo?

JH: no tak celkem, vlastně až sem chodil sám jo, tak potom. tak,
rozhodně tady byly ty vojenské týdeníky a tak dále, prostě mě to
zajímalo ta situace, jak to vypadá všecko a tak dále, protože to je
člověk tehdy bral naprosto jinak, jo, čili když Němci jako útočili někde
a tak dále, no tak to člověk jako sledoval, kde vlastně, co vlastně se
děje, protože jiná informace jednak v rádiu, bylo jenom, nějaké zprávy a
tady v tom to člověk viděl jako na vlastní oči, ty boje třeba tam někde
u Kurska ((Kursk)) nebo něco takovýho. ovšem bylo to tendenční
samozřejmě, že jo, jako vždycky wermacht ((Wehrmacht)) vyhrával, že.

LČ: a to se pak změnilo ne, když začali ustupovat tak?

JH: ne. to se nezměnilo vůbec až do konce pořád vyhrávali v těch
týdenících. to je dovopravdy jako tak. oni prostě takticky, třeba
ustoupili kousek, aby, mohli nabrat další síly a podobně ale, nikdy to
prostě v žádným žurnále nebylo, že by nějakou bitvu prohráli. to
neexistovalo.

LČ: a vy ste věděli, jak to bylo ve skutečnosti?

JH: no tak všelijaký byly zprávy. my sme to jako neměli možnost Londýn
poslouchat nebo něco, no ale, to víte v holičství, tam se promele teda
všecko. ten příde s tím a ten příde s tím a ten příde s tím, něco je
pravda, něco není pravda, že, tak to člověk prostě, a já sem bych ani
nemohl tak nějak říct, eh že bych v té době nějak přemýšlel, já nevím,
že by ta válka měla skončit, že by to prostě mělo být nějak jinak a
podobně, to člověk fakticky jako tehdy nechápal nebo nerozuměl nebo
prostě neměl možnost to nějakým způsobem konfrontovat nebo něco
takovýho, že.

LČ: a jak ste to teda vnímal, když ste věděl, že to není tak úplně
pravda, co se v těch dokumentech ukazuje?

JH: no tak, jak se říká...

LČ: že to je tendenční jako...

JH: to jako člověk si to prostě přebral ve skutečnosti to jako.

LČ: a byl ste v té době, teďka o něčem úplně jiném, vlastně někdy
přítomný u promítání filmů doma? že by někdo měl promítačku, to ne?

JH: ne ne ne, ani diáčky ((diapozitivy)) tehdy sem neviděl nebo něco
takovýho, to bylo, pro nás bylo prostě sme měli takovou ten starej
Telefunken jo, takový to rádio, ale to sme chytli já nevím ale dvě
stanice nějaký a to bylo všecko co teda jako, informace jakákoliv jiná.

LČ: a jak na vás obecně teda působil protektorát? vůbec to období a ty
změny, které začaly platit, hlavně třeba právě to, že se do filmu
objevily titulky, že tady byly víc ty německé filmy...

JH: podívejte se, já sem chodil na učitelskej ústav, v osmatřicátým, že,
v devětatřicátým to začalo, že jo, tak sme prostě přešli na německou
výuku němčiny, prostě to se muselo víc učit německy, dějepis byl jenom
německej, zeměpis německej a tak dále. já sem v životě totiž se neučil
dějepis českej. k tomu se prostě nedošlo, že, takže (.) no žili sme
prostě v takové době, já nevím jak bych to řekl (..) prostě nevěděli
sme, co s námi bude, jo, já sem ve dvaaštyrycátým roku maturoval a
okamžitě s- v květnu sem maturoval a v listopadu sem nastoupil do
Německa, až do pětaštyrycátýho roku, takže vlastně ty problémy mezi tím
osvobozením a tak dále, to sem teda všecko mně utíkalo, protože tam sme
měli jenom německý zprávy, že jo a to,

LČ: mhm

JH: v tom pětaštyrycátém potom sme teda odtuď utekli a naštěstí sem se
dostal dom.

LČ: a takže vám ty titulky v němčině nepřišly nějak špatné, nebo
nevadilo vám to?

JH: ne, ne. člověk to bral jako samozřejmost, no tak oni tam chodili v
Židenicích bylo spousta Němců,

LČ: mhm

JH: my, co sme chodili, bydleli v takovém v takovém usedlosti menší, že,
a ty majitelé byli Němci, a tam sme měli dva jednopokojové byty a tak
sme tam byly dvě české rodiny a jinak to bylo velikánské hospodářství a
to byli Němci, oni chodili normálně do kina taky, že, ale většinou teda
chodili asi do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)).

LČ: mhm mhm, a jak ste tu komunitu teda vnímali? jako nějakou podřazenou
nebo nadřazenou...

JH: ne. rovnocennou naprosto, oni s námi jednali ro- naprosto, tak jak
bych řekl za první republiky nebyly, my sme tam bydleli už za první
republiky, že jo, takže normálně to prostě furt pokračovalo dál.

LČ: mhm a když říkáte, že oni chodili do té Slávie ((Kino Slávia
Židenice)), proč myslíte, že chodili tam? protože jako ta Hvězda byla
teda sokols-

JH: no tak to byla honorace.

LČ: mhm.

JH: oni to prostě nedělali nějaké rozdíly mezi Čechy a ty Němci nedělali
takových rozdílů.

LČ: mhm. a v té době ste říkal, že ste chodil teda do kina méně, protože
ste teda začal chodit do té školy...

JH: no na učitelský ústav, když sem začal chodit, tak to už jako.

LČ: a teďka bych už tady měla jenom takový seznam seznam filmů, že byste
se na ně podíval, jestli si některé z nich pamatujete.

JH: j- jesli si pamatuju e to , je tady mám brejle. Pražské švadlenky to
jenom dvě srdce ((Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu)), ( ) valčík
((Kouzlo valčíku)) (.) to je jako každá tá je jeden nebo to je společně?

LČ: ne, to je vždycky, to sou vždycky dva filmy za jeden rok, a vždycky
je tam jeden český a jeden zahraniční.

JH: aha. to Pražské švadlenky mně říká jenom jako textově. c k polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)) sem určitě viděl, to byl jeden z eh
to se několikrát viděl určitě. To neznáte Hadimršku taky, to je taky
Burian ((Vlasta Burian)). Kouzlo valčíku si nepamatuju, Lelíček
((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) to je Burian ((Vlasta
Burian)), qik ((Quick)) nevím, Pobočník Jeho Výsosti. Mata Hari, to sem
viděl, ale to už hodně později. Svět patří nám, to už taky později, to
nebylo tehdy. Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)),
ale to mám dojem, že sem to viděl už, (..) teď si to nevzpomínám, kdy
sem to mohl vidět. to byl kreslenej film, že, tehdy, ale vím, že sem ho
viděl ale. Ducháček to zaří-, ale ovšem já nemohou říct, jestli to
Ducháček to zařídí, jestli sem to viděl v mládí anebo jesi sem to viděl
už v těch dalších létech, víte, protože to sou filmy, které člověk jako
několikrát viděl, nakonec v televizi kolikrát to opakují. U pokladny
stál, To byl český muzikant, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži
nestárnou, to bylo s tím (.) tak to bylo tak, ale říkám, těžko mohu
říct, jestli to byly filmy, které sem viděl tehdy v tom svém mládí,
anebo sem je viděl prostě už...

LČ: a u těch burianovských ((Vlasta Burian)) ste říkal, že ty ste viděl
často?

JH: no rozhodně teda. všecky Burianovy ((Vlasta Burian)), pokud se tehdy
hrály Burianovy filmy, tak sme možná i jednou dvakrát možná i třikrát
viděli.

LČ: mhm a s tou slečnou ste chodil na jiné filmy třeba? nebo eh...

JH: no tak my sme byli, já nevím, asi třikrát v tom Světozoru
((Světozor)) a mám dojem, že právě jednou na tom na té reví ((revue)) a
mám dojem, že taky i na tom na tom stepaři. tehdy mě úžasně, jestli sem
to poprvé viděl prostě tancovat stop ((step)), že mě to tak prostě
hrozně zaujalo, teď, do teďkom si vzpomínám prostě na nádherné teda to
revoální film ((revue)) a hlavně teda to stopování ((stepování)) sem si
říkal, jak to je možné se naučit.

LČ: a měl ste třeba tendenci se to učit potom nebo napodobovat?

JH: ne ne.ne né. ((smích))

LČ: a myslíte, měl byste eště nějakou vzpomínku na kina v té době, kerou
sme tady nějak nezmínili nebo eh?

JH: nějakou příhodu nebo něco takovýho?

LČ: nějakou příhodu...

JH: nevím nevím.

LČ: a se školou ste třeba chodili do kina?

JH: ne. ne to se nechodilo vůbec nic takovýho neexistovalo. my sme měli
přísně zakázaný do patnácti roků, prostě do kina jako chodit. říkám, já
sem měl prostě takovou jakousi vyjímku, ale bylo to nebezpečné, jak se
říká, jo, že taky kdyby to bylo víckrát nebo tak chytli, tak, byla i
dvojka z mravů a podobně.

LČ: až tak?

JH: no to bylo.

LČ: ale tak porušovalo se to, ne?

JH: no to víte že jo, no tak takových jak já s rodičema bylo víc.

LČ. a myslíte, že i jako bez rodičů děti to porušovaly?

JH: ne. ne, to zas oni nepouštěli. to jako...

LČ: v doprovodu rodičů to šlo eště.

JH: no většinou v takovým případě, jako sme byli my prostě to jako, já
myslím, že sme nebyli jediný, kdo měli ten plagát ((plakát)) a měli tu
možnost tady tohoto. ale, vím, že teda ti, no tak jako když byl někdo
vyspělej, bylo mu dvanáct roků a byl velkej vyspělej, tak šel taky na
ten film, že. ale mám dojem, že byly i nějaké odpoledný odpolední, že
byly nějaké filmy, takové pohádkové pro děti a to, ale já sem nikdy
nebyl.

LČ: jasně. mhm. dobře teda, tak já vám děkuju.

JH: rádo se stalo, esi sem vám něčím prospěl.

LČ: určitě. určitě.

JH: to víte, za těch těch šestaosum- osmašedesát šestaosumdesát nebo
sedmaosumdesát roků už je mně, tak člověk těžko vzpomíná.

LČ: a vy si pamatujete moc dobře.

JH: no jo no tak.




konec rozhovoru
1
 
Kód citátu
0.
 
Kód rozhovoru
25:3
 
Řádek v rozhovoru
3:1168
 
nahoru
 
 
 
 
 
© 2011 Ústav filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě, Masarykova Univerzita, Brno