Filmové Brno
Dokumentace dějin uvadění filmů a diváckých preferencí v Brne v letech 1918-1945

 
 







 
Autor citátu
Augustin_(1924).txt
 
Kategorie citátu
Celý rozhovor
 
Citát
Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo:





Rok narození: 1924, měl dva mladší bratry.

Bydliště do roku 1945: Narodil se v Šidbořicích, roku 1930 se přestěhoval do Brna. Nejprve bydleli v Juliánově, pak na ulici Nezamyslova (Židenice).

Povolání rodičů: Matka v domácnosti, otec švec.

Povolání narátora: Školy na Táborské, měšťanka na Kamenačkách, školu ukončil 1938, poté se učil na natěrače a lakýrníka v Šidbořicích, poté, od roku 1941 nebo 1942, toto povolání vykonával u firmy Skřivánek na Francouzské ulice. Pak dostal předvolání na práci do Zbrojovky, kde zůstal minimálně do konce války.














LČ: a vaše jméno?

AU: no U., U.A.

LČ: a kdy ste se narodil? rok narození?

AU: dvacet čtyry. devatenácet dvacet čtyry.

LČ: a kde jste bydlel do roku devatenácet čtyřicet pět.

AU: jo, tak těch míst je dost, co sem bydlel. já sem se narodil v Šidbořicích, to je tam na jižní Moravě, no a byl- bylo mi šest roků, když sem začal chodit do školy, tak sme se přestěhovali do Brna. a bydleli sme v em Juliánově tehdy to se menovalo Juliánov, tam byl em byly Vinohrady, em Špačkova vila to byla tenkrát v tech Vinohradech. a tam bylo asi třiapadesát schodů, vždycky se muselo jít. ste zapomněla koupit kvasnice, tak znovu dolů <a znovu nahorů.> em potom sme se přestěhovali do Nezamyslové, tam sme měli domovnictví,

LČ: a to vám bylo kolik?

AU: em to mně bylo, no to sem chodil do školy.

LČ: hm

AU: no to sem chodil asi tak do, do třetí čtvrté třídy nebo tak.

LČ: hm

AU: protože vím, že sem ho- ha- hodně pamatuju si, že sem vodhraboval sníh. to byly haldy sněhu, že nebylo vidět přes silnici, tak sme to házeli z chodníku, že. no a tak sem chodil do školy na Táborské, anebo, no ještě Táborská taky a tam sou dvě školy, jo, nahoru, nahoře, kolem u (tratě) a potom tady dole, kde byla potom měšťanka aj. no a pak sme se přestěhovali, a to bylo po válce. za války sme ještě bydleli tam, na té Nezamyslové, a potom to domo- domovnictví sme pustili, tak dostali naši dostali em tady, jak je jak je ta Svitava, ten splav,

LČ: hm

AU: tak tady u Tkalcovské, tak tam se chodilo, a tam sme bydleli, no tam sem bydlel vlastně dlouhou dobu. až sem se voženil. až sem se voženil, tak sem dostal v Královopolské byt v Řečkovicích. no, a tam sme bydleli hromadu let, než, no, nevim už přesně kolik, než se nám narodil jako chlapec. napřed bylo děvče potom chlapec, a tak sme dostali byt, páč tam to bylo špatný, jo, pro děcka, takový tmavý a, no nevyhovovalo to podle mě. tak nám dali byt potom v Královopolské, přidělili nám tady v Lesné.

LČ: a em

AU: vlastně v Lesné, em v Bohunicích, v Bohunicích. no a tam su dosud, v těch Bohunicích.

LČ: a ženil ste se teda po válce.

AU: ženil sem se, ano, po válce. protože po válce sem šel na vojnu teprve. no, protože Němci nás na vojnu nebrali, že, takže po válce sem se voženil, a to už sem byl, no, to bylo kdy, někdy po čtyrycátým roce, v šestačtyrycátým roce sem přišel z vojny. ne. to bych vám, v šestačtyrycátým roce sem, já sem ďál ve Zbrojovce potom, za Německa, tak to bylo. já sem vyučenej jako natěrač a lakýrník, tak sem pracoval u ňáké firmy v Brně Skřivánek. a my sme dělali hodně státní práce, a tak já sem dostal potom předvolánku do Německa. jo, a ten můj mistr, jelikož ďál státní práce, tak mě vymodlil, jo, no a když to došlo podruhý, a tak já už sem potom říkal nezlobte se, já už pudu vod vás pryč, šel sem do zbrojovky, to sem dostal tam předvolání. v Zábrdovicích. protože já říkám Zbrojovka mně je milejší jako když mě vymodlíte a já znova dostanu do do Německa, že. no a tak sem přešel do té, do té, a tam sem ďál teda hlavně odpolední a nebo noční práce, protože přes den sem chodil, když bombardovali, tak sem si povidal, kdyby to sypali na Brno, tak sem chodil tam do (agátek), tam byla (térovna) pod letištěm, tak sem tam chodíval vždycky třeba si lehnout vedle, jo, no a tam sem se potom, tam sem se voženil. když sem dělal. no, no a...

LČ: a ty školy ste vystřídal před před válkou jak vlastně. nejdřív když ste bydleli v tom Juliánově, tak ste chodil do školy tam,

AU: to sem chodil, jo, do školy ano, počkejte to sem měl kamaráda na Kamenačkách, ale ta škola jestli byla na Kamenačkách nebo jak, buďto to byla Táborská, anebo roh Kamenaček. já už si přesně nepamatuju. tak, no ty školy, ty školy sem vystřídal dvě. to by- to bydlení to sem vystřídal myslím čtyry nebo pět, a do školy dvě. v té horní škole, tam v té jak přejíždí vlak přes Táborskou, tak tam sem chodil dříve, a pak sem přestoupil do měšťanky tady dolů.

LČ: hm kam přesně?

AU: no té, blízko té Životské ((Životského)) ulice jak se otáčí
elektrika, jak jede, jestli jestli to...

LČ: hm

AU: znáte trošku. u kapličky se tam říkalo. tam byla hospoda U Sládků, a byla tam kaplička. kříž s Ježíšem tam byl. tak tam byla škola. Nezamyslová, já sem byl na Nezamyslové, vedle byla ajmová, ((Eimova)) ta škola vlastně patřila do ajmové ((Eimova)). vchod, podle vchodu myslím. no, tam sem to vychodil. tři měšťanky, no a, to bylo před, ano, já sem vychodil školu myslím v osumatřicátým roku. protože si pamatuju, že chodily průvody lidí po ulicích v té (lidlové), ta politická situace, lidi křičeli dejte vládu Syrovému! dejte vládu Syrovému! to byl ňákej jednovokej takovej generál,

LČ: já vim.

AU: chodil s- jak Žižka, s jedno voko zavázaný. no a em sem se rozhodoval co bude, já sem porád chtěl být vobchodníkem. ((smích)) a i sem někdy chodil tam k jednomu vobchodníkovi vypo- vypomáhat trochu. no a jelikož sem měl přízeň, matčin bratr měl živnost, jako natěrač, tak jednou sme byli v Šidbořicích, a von mně povidal, Gusto, co budeš dělat? a já povidám no tak ještě nevim, ještě zatím nemám nic. a von mně povidal, nechceš ke mně? jako? s celým zavopatřením. tak sem tam byl, teď nevím jestli tři nebo čtyři roky, to už si nepamatuju, takový jednoduchý věci, a člověkovi se to vytrácí z hlavy. tak sem šel k němu, no, tam sem byl s celým zaopatřením, až sem se em vyučil prostě, tak sem přestoupil k té firmě Skřivánek,

LČ: ano.

AU: to bylo em Francouzská ulice nebo tak se to ňák menuje. no a tak, voni ďáli taky, my sme ďáli právě ty státní práce a všecko taky, že

LČ: hm

AU: nemocenské, a em no prostě všecko možný, no.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů.

AU: em moje matka byla v domácnosti, ta chodila po em po lidech drhnout parkety prát a takový, ta se udřela vlastně. a až z toho potom vonemocněla, no, a otec ten byl švec. ten pracoval u Batě. ale u Batě jako ne ve Zlíně, ale tady, jak je Baťův palác, jak ste říkala, na Kobližné, ta vysoká budova, jo, to tenkrát bylo Baťovo, voni to potom přestavěli až to, estli mu to, já nevim jakým způsobem to přešlo na Brno nebo čí to je. tak tam pracoval, no, ale výdělky teda, no, jak Baťovci. organizace tam byla dobrá u Bati, líbilo se mně, že Baťa rok co rok dycky, si myslím že to bylo na prvního května, pozval všecky svoje zaměstnance em vzal autobusy a navozil je do Zlína. tam to slavili, jo, a vím že otec dycky přijel, tak nám dovezl pomeranče, no a prostě dostali balíčky kdo měli jako děti. no, bylo to špatný, no, byla bída za první republiky. já sám sem poznal hladu dost, když to přirovnám k dnešku, tak žijeme dneska jako rokšíldi ((Rothschild)).

LČ: a měl ste sourozence?

AU: měl sem. měl sem dva bratry. měl sem tři, ale ten jeden zemřel hned tak brzo po narození, toho sem vůbec neznal. ti dva už taky umřeli, já su sám.

LČ: a byli starší nebo mladší.

AU: mladší.

LČ: mladší.

AU: oba byli, oba mladší. no, bohužel.

LČ: a kdy ste přestal chodit do kina, jako obecně vůbec [v rámci vašeho života.]

AU: [kdy sem přestal chodit?] no em já sem, abych tak řekl, když sem šel do učení. tak už to bylo slabý, protože já sem dostával pět korun za týden, a to sem na nedělu jel dycky dom. tak dvě koruny autobusem tam, dvě koruny zpátky, a za korunu sem šel do kina. <to byl můj vejdělek.> ale když potom už nevím kdy to bylo, když sem měl čas nebo něco, tak sem chodil stavět kuželky tam ke Sládkům do hospody. protože sem potřeboval ňákou korunu taky rodičům při- jako jednou sem vydělal za večer šest korun. to si nedovedete představit co to bylo, že. já sem byl rád, když hráli kuželky, čím víc srazili, tím pro mě to šlo víc, páč já sem měl třeba dvacet halířů za hru. no, a když sem přinesl domů šest korun a vysypal to na stůl, tak, anebo když byl leteckej den, tak ten hospodskej přišel za mnou a povidal poslouchej, nechtěl bys tam stát s reklamou pod letištěm v Černovicích jak je ten kopec Černovickej. tak sem tam stál u příkopu, držel sem reklamu, že u Sládků se dobře najíjó a napijó. tak aby tam lidi chodili. tak sem dostal za to sodovku, a em jeden řez z vánočky, ne z vánočky, z bábovky. tam měli nakrojenou bábovku. jestli to zbylo vod druhýho dne, já nevim, ale já sem byl šťastnej, páč já sem se, mohl sem napít a mohl sem se najíst. em takže sem hleděl prostě rodičům kde to de, hladu sem zažil dost.

LČ: takže potom v tom učení už ste do kina tolik nechodil.

AU: do toho tam sem potom omezil to protože to, to mně zbyla koruna jenom dycky, že,

LČ: hm

AU: tak někdy sem ani do toho, do toho kina nešel, podle toho co hráli.

LČ: a teďka se podiváme teda na to dětství úplně, když ste jestli si vzpomínáte na svoji první návštěvu kina.

AU: to si nevzpomínám.

LČ: anebo jaké jsou vůbec ty nejstarší vzpomínky na kino.

AU: no nejstarší vzpomínky na kino to byly kina em na Rokycanové, to se menovalo myslím Slávia ((Kino Slávia Židenice)). voni tomu říkali blechárna, protože tam chodili, nechci říct, ty přičmoudlíci, že, ale, anebo v Černovicích ((pravděpodobně Slovan)), ale to už si dneska nevzpomenu jak to kino se menovalo. prostě co byly ty kina nejbíž. já sem nemohl do drahého kina, že. takže za korunu, za dvě koruny nejvejš. to sme chodili někdy aj dokonce do první řady, tam se nám smáli, to sme museli polosedět a pololežet v tom sedadle, páč to sme blízko plachty, ne, ale, no jako děcka nám to bylo jedno, hlavně když sme to viděli.

LČ: a

AU: a jestli chcete ty filmy nějaký, jak ména nebo,

LČ: tak k tomu se asi dostaneme,

AU: jo.

LČ: a jak často v té době ste chodil jako dítě takhle kolem těch deseti let třeba.

AU: jak často?

LČ: hm

AU: no bylo to málo, řekněme jednou za měsíc, to už bych lhal, kdybych vám řekl přesně, protože už si, já už si moc věci nepamatuju. protože kolem toho se nemluví už, na to se nikdo neptá, tak se vám, tak vám to z té hlavy jako vyprchá.

LČ: a s kým ste v té době chodil.

AU: no, většinou sám. anebo jestli s kamarády, ale kam- kamarády sem měl, a to sme chodili, my sme chodili víc na na trampy jak se říkalo. do lesa na Říčky a tam, ty jeskyně sme tam prolízali a takový. to byl náš život vlastně, sem se tam bydlel jeden taky takovej, menoval se Štach, a tak von se snažil jako dělat vedoucího prostě v té partě kluků, ne, a tak poďte poďte do lesa. chodili sme na Macochu, na Říčky, prostě na Býčí skálu a takový. my sme byli, co se, co bylo volno tak hodně v lese. tam nás to táhlo.

LČ: a do toho kina ste teda chodil sám rači.

AU: no do toho kina em

LČ: ani se sourozenci teda nebo s...

AU: ne, no, ten mladší sourozenec ne, poslední co byl, ten už neměl jako vo ty kina, nebo vo tu společnost moju tak zájem. ale ten druhé, to někdy sme šli spolu ale už si to nepamatuju tak.

LČ: a chodili ste teda hlavně do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)),

AU: no to byly tak to bylo ano. ta Slávia ((Kino Slávia Židenice)), a nebo potom tam bylo modernější kino, tam bylo dokonce ta podlaha šikmá taková, aby viděli aj z toho zadu, že, to bylo kino Hvězda. a to bylo potom za války vybombardovaný. tam padla, to dostalo přímej zásah bomby. no a nebo do těch Černovic ((pravděpodobně Slovan)). to byla ta kina bych řekl dosažitelný pro nás, pro děcka.

LČ: takže ste tam vlastně chodili, protože to bylo blízko.

AU: blízko. a tam do města, jako do skaly ((Scala)), nebo tak tam byly potom lístky dražší, tam ste nemohla za korunu.

LČ: hm

AU: tam byly myslím šest korun nejnižší lístky nebo tak.

LČ: em jaký byl názor rodičů na na film a na kina.

AU: no em jaký, no bych řekl normální, jim to bylo, oni se ani neptali poměrně, nebo nestarali se o to, prostě tehdy byly jinačí starosti, tehdy byly starosti abysme žili. aby aby se děcka mohly oblíknout, najest, že, to byla hlavní starost, no, a vo a vo a my děcka sme hodně lítaly po ulici, měly sme takovou volnost. takže třeba sem řekl já du do kina, nebo kdes byl, a byl sem v kině, a to. a co hráli, tak sme řekli třeba nějakej ten (Tom Mix) Můj přítel král ((neidentifikováno)), nebo něco, samý takový ty divočiny. nebo čapájev ((Čapaje)), to sme si mysleli bůh ví co je to za film, <že tam ležel za kulometem a chladil, chladil (chlazenit).> no jako děcka, to víte, sme mysleli bůh ví co to je.

LČ: a peníze ste dostával od rodičů na to?

AU: peníze nikdy vod rodičů myslím. ni- nepamatuju si ani jeden případ, že bych dostal vod rodičů peníze. voni neměli sami.

LČ: takže ste si ňák vydělával nebo?

AU: já sem si přivydělával, já už ani nevim. a já sem taky měl malý útraty, za co, že.

LČ: já sem myslela na to kino právě.

AU: jo na to kino? no to si pamatuju právě z toho když sem se učil, tak za tu korunu že sem dycky šel do kina, jo, ale takhle kde sem bral peníze, co sem si asi někde někde přivydělal. nebo já si pamatuju, když sme bydleli v té Nezamyslové, tak tam bydlela ňáká rodina, mám dojem, že se menovali Faltusovi. a ta paní byla hodná, ale už byla stará. a vona vždycky em jak mně říkala Ggustíku nebo jak, skočil bys mně tam nebo tam do obchodu nebo něco, a když ste jí prostě poslechli, vona mi dala ňáký ty halíře, že, třeba tu korunu, nebo já nevim jako, tenkrát. a tak sem získával prostě peníze.

LČ: jasně.

AU: že sem se snažil někomu něco udělat, a tak tak byly takový, no, já když dneska pošlete kluka, tak mu dáte bonbón nebo čokoládu nebo em

LČ: a třeba ve škole se o kině nebo o filmu ňák vyjadřovali?

AU: em ve škole ne, to si nepamatuju vůbec. akorát že sme byli em nabádaní, abysme se chovali slušně nebo tak, no ale to víte, jako kluci.

LČ: a byl pro vás v tom dětském věku film důležitý nějak jako zlvášť?

AU: no, důležitý, řekl bych důležitý bylo to, že sme se bavili. bylo to lepší jak když sme lítali po ulici. že, dělali nějaký lotroviny. sme, já si pamatuju, že když sme tam za pár halířů tam bydleli takový výrobky říkali to- řikali tomu blechy. jo, to byl fosfor, červenej, a ještě něco, to je prostě výroba byla ta že to dycky dali jako kapku na papír, jo, no a vono jak to uschlo, tak my sme to lámali třeba, a když ste škrtla v něco, tak jakoby to chytlo a pustilo se a vono to lítalo a prostě po místnosti, skákalo, tak dost často em anebo hlavičky vod sirek. to se kladlo na koleje. tam byla vostuda ve škole skoro pořád. ačkoliv to sme neďáli my tak pořád. někdy sme to uďáli, a já sem poznal že ten, až nám to ve škole vysvětlili proč, protože tehdy jezdily tramvaje, a nebyly zavírací dveře. ty plošiny byly otevřený, že, já sem taky málokdy nastupoval když sem jel do města nebo kam, na zastávce. já sem si na tramvaj počkal v zastávce, a jak zpomalila, trošku v tým oblouku, tak já sem se rozutíkal, chytl madla a naskočil. a to sem dělal tak dlouho než se mi jednou podlomily nohy a já sem si pomalu rozbil nohu. jo, vono to vono to nemá cenu toto. a že když sme dali ňáký ty blbosti na koleje třeba, mohli vypadnout lidi. protože to se nemáte zdání co to bylo za rány, to bylo jak když střílí. a kdo stojí někde na kraji, tak sme vlastně mohli ohrozit člověka. tak sme toho zanechali takovejch blbostí, no, ale na denním pořádku to bylo ve škole furt. někdo si stěžoval.

LČ: a to kino vás teda neinspirovalo v nějakým, k nějakému em

AU: ne,

LČ: zvláštnímu chování.

AU: v tom, já sem se v tom kině viděl takhle jako mimo svět tento, jo? ste se do toho filmu vžila, tak ste byla hrdinkou nebo hrdinem, že,

LČ: ale nepřenášel ste si to jako do života úplně, jenom v tom kině.

AU: no nemohl, protože tam se odehrávaly jiný věci, tam jezdil na koni toreador, nebo co všade, a abych si z toho vzal do toho.

LČ: takže byste na to hráli třeba.

AU: já sem si přišel, no to sme taky, taky si zkoušeli udělat laso, a točit s tím a házet, no, to jako kluci všecko napodobujete. ale nikdy sme nedělali takhle škodu. nebo sme zazvonili někdy na zvonky a schovali sme se, no, zazvonili sme na štyry, a teď sme měli radost z toho, že vyšlo víc lidí, nebo se hlásilo, no, bohužel, to je, nebo bohudík je to takový zábavy co dělaj dodneska všecko možný takový. ale dneska je ten svět daleko hrubší, tehdy nebylo tolik. nebo sme neměli pojem vo tom, že je tolik násilí to co je dneska. dneska je, dneska je strašné. člověkovi se nechce ani žít vám řeknu v této době a v této zemi.

LČ: a bavili ste se s kamarády o kině, nebo o filmech vzájemně?

AU: no to sme někdy spolu vykládali, třeba když tam byl ten Čapajev, že jo, to byl dneska vím, že to byl politickej film sovětskej. tehdy nám to bylo jedno jestli to byl americký, sovětský, to co se prostě, že tam jezdili na koních, tam se střílelo, to bylo něco. kdežto dneska když to vidím v televizi, tak to přepínám. protože mě to násilí už tak otravuje, že bohužel je to jediná má zábava že, do kina nemů- no mohl bych jít, ne že bych zas neměl třeba na to vstupný, ale přes sto korun do kina jak ve Špalíčku je, to teda se nezlobte. to radši nakoupíme něco, a podělím nějaký chudáky. to ne.

LČ: a zpívali ste si třeba písničky z filmů? nebo...

AU: jo, to už si nepamatuju, ale asi že ano. asi že ano, páč jako kluci sme kolikrát zpívali.

LČ: a em teďka bych se vlastně zeptala na to období vlastně po roce když už vám bylo deset, deset let, em změnilo se nějak potom když ste říkal, že když ste začal chodit do učení, tak potom ste vlastně přestal chodit tak často.

AU: no jo, no.

LČ: tak jak často ste chodil potom.

AU: no potom už si nepamatuju. myslím že sem s kinem skoncoval. a dneska vůbec. už nemám vo kino zájem ani kdyby mě tam zvali dobrovolně.

LČ: a když ste začal chodit do práce tak se to taky ňák ještě zmenšilo nebo?

AU: no, já sem hleděl hodně pracovat. prostě kde se dalo, přesčasy a kvůli kvůli výdělkům. tehdy si pamatuju že sem měl, u té firmy u Skřívánka kolem čtyřech korun něco, pak sme si jednou, to to bylo jednou totiž ten sta- staré pán, ten Skřivánek, on byl jako majitel, on vedl to jako, ale za něj prostě s náma chodil ten jeho syn. my sme mu říkali pane Jeník, jo? a voni se jako neshodli ten starej pán chtěl, abysme drželi hodinu přestávku třeba polední, a ten mladej zas říkal půl hodiny, jo? a tak sem jednou jedl, a už bylo půl hodiny pryč tak přišel a co obědváte? ano. a teď najednou přišel mladej a tak poďte udělejte to a to. já už sem se nazlobil potom jaksi, ve mně se to trochu hnulo, a já povidám proboha tak se domluvte spolu jak to vlastně chcete. ste dva a <tady každý to vedete,> no a řekl bych to byla taková malá hádka, a hned sem dostal vo dvacet halířů přidaný víc. to bylo zajímavý. už sem dostal čtyry koruny dvacet na hodinu. no.

LČ: když ste se teda začal chodit do toho učení a potom ste byl v zaměstnání, navštěvoval ste ňáký jiný kina než předtím?

AU: ne.

LČ: takže ste pořád

AU: nepamatuju si že bych, je to možný, že sem byl v tom kině skala ((Scala)) asi dvakrát. protože si pamatuju, že sme šli po schodech dolů. tak to muselo být v tom kině. to bylo takový jako kino v podzemí, jo, no, ale...

LČ: takže jinak ste...

AU: počkejte jinak mo- možná, ale to, jo, až já bych nelhal, to si nejsu jisté, ale ještě sem byl v kině několikrát, tady na jose- na Josefská nebo jak se to menuje ta ulice. tam je v té jak je ten průchod.

LČ: v Alfě ((Alfa)).

AU: v Alfě ((Alfa)). tak tam vím, tam taky si pamatuju, tam si vzpomínám. tam byly ty galerie, a do toho kina se šlo trochu jako dolů. taky to možná bylo v podzemí. takže ty ty kina městský sem bych zařadil tu skalu ((Scala)), ale tam to bylo málo, to jestli sem byl dvakrát nebo sem spíš šel tady na té mi- na té Josefské nebo Minoristké nebo jaké to, v té Alfě pasáži ((Alfa pasáž)). tam sem byl víckrát, a potom si vzpomínám, že sem byl taky někdy v tom kině Jalta. ne Jalta, Jalta byla v Husovicích. na Dominikánským náměstí. počkejte co to bylo za kino ((na Dominikánském náměstí kino Moderna, později Jalta)). já to tady mám napsaný, už, Židenice Černovice Komárov, em Lucerna se mi zdá že to byla, ale nejsu si jisté.

LČ: Lucerna to je v Žabovřeskách.

AU: to je v Žabovřeskách?

LČ: ano

AU: jó, to je Žabovřesky. tam sem taky byl, myslím aspoň pětkrát. v té lucer- v té Lucerně ((Lucerna)), to si pamatuju. to je tam poblíž té tramvaje, už si, ještě že ste to řekla. víte máte lepší paměť jak my. ale jak se to, mám dojem že je to zrušený že to kino. to byla taky pasáž tady na Dominikánským. to ste z Dominikánského jak je Národní výbor, ten úřad, jo, tak tam byl průchod takové. na jedné straně na Dominikánské ste šla do průchodu a vyšla ste tam na té boční ulici. k internacionálu ((Hotel International)) jak to teď ta ulice tam někde.

LČ: hm

AU: ale jak se to kino menovalo já nevim ale myslím že už je zrušený. já na tu stranu se vůbec nedostanu.

LČ: a tahlecta, tahlecta em městská kina, měl ste mezi nimi nebo vůbec mezi kiny měl ste ňáké oblíbené, kam...

AU: ani ne.

LČ: by se vám jako líbilo chodit?

AU: ne, já sem se spíš díval co hrají.

LČ: hm

AU: já sem hlavně, mě nejvíc bavilo veselohry, jo, jo hodně, no, asi tam přindete na ty, až budete chtět ty filmy ňáký, tak pár takovéch.

LČ: takže ste si vlastně nevybíral podle kina,

AU: ne.

LČ: ale spíš podle filmů.

AU: podle, podle filmu a podle ceny. podle vstupného, kde to nebylo drahý. takový ty...

LČ: vzpomněl byste si třeba jak se vám líbily ty interiéry uvnitř těch kin? jak se ta kina lišila?

AU: no to určitě, to kino na té Rokycanové nebo co to bylo za ulici, ta Slávia ((Kino Slávia Židenice)),

LČ: hm

AU: to bylo prostě dřevěný židle a, prostě abyste si sedla, akorát si pamatuju, že kolikrát chodila ta paní a šplíchala tam nad lidi, jo, procházela tam kolem, buď to byla voňavka nebo něco, aby ten vzduch se osvěžil,

LČ: a to se dělo i jinde, nebo jenom tam.

AU: to se to se dělo aj v těch Černovicích ((pravděpodobně kino Slovan)) mám dojem. to byly kina když ste šla z kina, tak otevřeli to se tam ale dvoje nebo troje boční dveře, to sme šli třeba jako do dvora, a tadyma ven. kdežto vstup do kina byl jako hlavním vchodem. to si pamatuju, akorát, počkejte kde to bylo, myslím že v té Slávii ((Kino Slávia Židenice)), já už si to tak přesně ty kina nepamatuju kde to bylo. ale vím že co byly ty kina třeba kino skala ((Scala)) tak to bylo, tam byly jako bych řekl ne plyšový teda, ale ňáký lepší sedadla tam už to bylo hezčí. no vě- ale většinou co sme chodili na ty dřevěný. a byly to sklapovací. protože ještě vím, že sme se smáli, byl takové vtip, že kdosi přišel nějací manželé, a ten, ta manželka během toho kina porád se vrtěla, manžel jí říká, co prosím tě máš? a vona furt, mě to tlačí. a von povidá jak tě co tě může tlačit prosím tě. až rožali tam, <vona seděla na nesklopené židli, na té hraně.> tak sme si z toho dělali legraci. <jak může> ((smích)) no když to vezmete, tak přindete pozdě do kina, tak vás uvaděči uváděli s baterkou, že, a protlačovala ste se, no a to si člověk nevšiml, že se to sklápí. tak hleděl sem, páč lidi už pšššt, ticho, sedni. hned křičeli. hodně teda co se rušilo že lidi rádi jedli. a já sám sem to měl rád. během filmu něco pojídat, jo?

LČ: aha

AU: to byl takové zlozvyk, ale jelikož ty papírky a to dodneška šustí porád, tak já sem to přestal kupovat, já sem si koupil třeba kilo hroznu nebo něco. a jedl sem ty hrozny. páč to nešustilo a já sem byl spokojenej a přitom sem si pochutnal. já mám hrozny hrozně rád.

LČ: a ostatní diváci také měli ve zvyku konzumovat nebo jíst?

AU: no měli, to jako kolem vás to šustilo, to jako, ale zase když někdo zašustil, druzí ho vokřikli.

LČ: hm

AU: takže tam byly, takový to vyrušování bylo zkrajů dost...

LČ: a kupovali si to lidi jako předem někde, nebo v kině.

AU: ano tam byly em já si pamatuju, ještě že ste to řekla, myslím v tom kině skala ((Scala)) nebo někde byly takový bych řekl, takový stánky maličký, ne stánky, tam prodávali, takové pult, za tím byla paní nějaká a měla tam různý bonbóny.

LČ: hm

AU: to si lidi kupovali předtím. no, já když sem měl hlad, tak sem měl takový voříšky v tom cukru obalený. proto su <taky bez zubů dneska.>

LČ: a třeba nápoje taky se tam prodávaly? na- nápoje.

AU: nápoje jo, sodovky, pití takový, ano. ale jestli víno a takový, to nevim, to možná, ojediněle někde ale nepamatuju si.

LČ: hm

AU: já sem vo alkohol neměl zájem.

LČ: ale tak třeba ňáké limonády nebo...

AU: limonády určitě. tam byly sodovky a různý druhy takový, no prostě někdo se napil předtím, že, protože tam byly všude byly toalety, dalo se aj během představení odskočit, když bylo potřeba, přesto že to teda lidi dělali málo, protože rušili. já sem měl nejradši vždycky takový uprostřed toho někde, jo, já sem si obyčejně vždycky říkal takovou dvanáctou až patnáctou řadu, doprostřed někde. tak pokud to bylo možný, tak mě tam paní dávala. ačkoliv jedna paní byla chytrá, vona říkávala, když přinde ňáké mládenec nebo slečna sám, tak já právě se snažím ten druhé lístek prodat tomu druhýmu. přišel třeba mládenec, tak vona j- jeden lístek dala bokem, až přišla sama slečna tak jí ho dala.

LČ: ((smích))

AU: prostě seznamovala takhle jako lidi, jo. no je to, je to dobrej nápad tady toto, že.

LČ: a třeba reagovali diváci nějak na na film? jako když [se promítal.]

AU: [a jó,] a velice, aj my, dokonce nás jednou vyvedli <z kina.> jak sme se smáli. <my sme,> no prostě jako děcka jako mladí, no, partya nás byla, já už to nepamatuju kdo všecko, ale teď tam něco dávali, tak ste se smála. a lidi se začali smát, tak sme se přidali. smáli sme se tak, že nám <vynadali.> a mám dojem, že nás vyvedli. teď si nejsu jistej kde to bylo, ale v nějakým tým obyčejným kině. a lidi jó, lidi na to reagovali hodně, na film. no proto vlastně tam člověk, dneska bych tam šel jedině proto abych viděl, abych ten film prožíval, že.

LČ: takže ste se smáli, nebo...

AU: smáli.

LČ: a třeba ňáké nadávání, nebo...

AU: né, to né, to sme nikdy nenadávali nikomu.

LČ: a myslíte si, že se... nebo vzpomněl by ste si, jestli se někdy po filmu, nebo během filmu tleskalo?

AU: to hodně, to se stávalo. bylo něco moc pěknýho, no tak se zatleskalo, jak po koncertě. samozřejmě ne dlouho, protože to, kdybyste ten film rušila, tak jako my tím smíchem, a tím povykováním, tak rušíte druhý lidi. protože nepřinde tam každé veselé. že. příde si prožít třeba ten film,

LČ: a to se stávalo běžně u nějakých normálních filmů nebo si vzpomenete konkrétně u jakého.

AU: no to byly nějaké veselohry nebo něco takového. buďto to bylo se šaplinem ((Charlie Chaplin)), nebo em takový ty blbosti, nebo já sem měl nejradši filmy, to byl Laurel a Hardy. ti dva američtí komici. ti jak hráli, tak ((smích)) to kdyby dneska dávali někde v kině možná že bych aj šel. tak lístek do ňákejch třiceti korun, víc bych za to nedal. protože vono už je to přece jenom, ty obleky a to všechno prostředí starý, už to není takový co by člověka dojalo. ale ze sympatie bych tak šel, jako.

LČ: a potkával ste v kině teda svoje kamarády, nebo, ste říkal, že ste chodil sám, ale teďka ste říkal že ste tam byli jako skupina, nebo

AU: tam se dycky ňáká, tam chodilo hodně mladéch.

LČ: hm

AU: zvlášť do té Slávie ((Kino Slávia Židenice)) tady, dolů. do té blechárny. já sem říkal tak tam sem dycky narazil na nějaký ty známý.

LČ: a potom ste si třeba cestou domů povídali o filmu, nebo...

AU: no to, nó, tak když sme si vo něčem povídali, tak se vybíraly ty okamžiky, kdy ten, em něco provedl, prostě komickýho, jo, to sme se ještě smáli dodatečně. ovšem to už bylo zadarmo.

LČ: ((smích))

AU: takový.

LČ: a jako chodili ste na večerní nebo odpolední představení, nebo kdy vlastně.

AU: no na večerní taky sme někdy se propašovali, ale už si nepamatuju na co, no ale spíš sme chodívali tak o čtyrech hodinách nebo jak kdy to bylo. k večeru, kdy se měla mládež, ovšem mládež přístup ale em na film aj, že, když byl ňáké vážné film, tak ste neměla vůbec přístup mládeži do osumnácti nebo do kolika zakázáno.

LČ: a snažili ste se to ňák třeba porušovat? tohle?

AU: no snažili sme se to někdy, třeba když přišlo to ze Švédska nebo co, to Mlčení nebo co to bylo, že, my sme si mysleli bůh ví co to bude, když dneska se na to podíváte, tak sou to <běžný> běžný scény ze života. nó tam když dneska bude něco zakázanýho, tak tím víc to láká. člověk si myslí, tam něco bude, co tam bude, co tam může být. a ste plný očekávání a dete z kina a řeknete si, taková kravina, stálo to za to? podle, vono záleží co, vo co člověk má zájem. já sem měl, já hlavně veselohry, to bylo moje, takže já abych se cpal někde speciálně na nějaký ty filmy pro dospělý, to mně bylo jedno. sem povidal až dorostu, tak stejně to budou hrát. tak nic mně neuteče. a ono opravdu mně nic neuteklo.

LČ: a když ste si teda, když se podiváme konkrétně už na ty filmy třeba, tak jak ste si vybíral ty konkrétní snímky na které půjdete do kina.

AU: no to byly plakáty. plakáty byly různý a upoutávky takový, no hlavně z plakátů. a teď sem potřeboval zjistit, co tam je třeba napsaný, třeba je to životopisné film ňáké, že, já nevim. třeba vo Smetanovi nebo tak něco takovýho. to bylo vážnější, tak to už bývalo takový, většinou na veselohry. jak tam byl Laurel a Hardy, nebo em ten em ty dva, jak se voni menovali, už sem to měl na jazyku. ten vysoké a nižší jestli si pamatujete, nevíte? ((Pat a Patachon)) dva, no to byly takový asi tři skupiny, nebo tři možnosti těch herců. šaplin ((Charlie Chaplin)) Laurel a Hardy byli první, potom byl šaplin ((Charlie Chaplin)) anebo, teď si nevim, jeden byl vysokej a druhé malé. a momentálně mně to uvízlo. ((Pat a Patachon))

LČ: a vybíral ste si teda podle teda podle právě těch svých oblíbených herců, jak říkáte.

AU: jedině podle herců.

LČ: a na které filmy ste s nima si třeba vzpomenete jestli...

AU: no, vzpomínám si na to, Laurel a Hardy třeba to bylo, voni byli třeba na moři nebo v Africe, a různý takový ty, jo, a během toho, nebo tam byli indiáni útočili, voni třeba Angličani tam měli ňákou pevnost nebo něco, nebo ta cizinecká legie, že, to bylo taky, Laurel a Hardy v cizinecký legii. no, voni tam převlečení, to víte. teď vidíte tam tu figurku, a von ještě je to tak legračně do, a ( ) nás, tak vás to rozesměje, no, a, no a, nebo toho Čapajeva ((Čapaje)), to byl, to byl teda ten politickej film, to sme my tenk- tehdy nechápali co to je. ale nám klukům to bylo jedno, hlavně když se střílelo, jo, a dneska to nenávidím ty filmy, kdy zabíjení takový, anebo, to, to bylo, no, třeba tam jel na koni nebo na nějaké ten, bych řekl já nevim jak ho nazvat, no, a von tam zapadl třeba do bahna, anebo do, šel pěšky, padl tam do bahna jako sou ty slatě, takový třeba na hranicích tam, jak to bylo tenkrát u Šumavy jak pro- pře- to byl, a tam najednou von zjistil že zapadá do bahna. a čím víc se snažil vyprostit, tím víc tam zapadal než se zadusil. no. to by- to byly takový trochu drastický až, ale...

LČ: a co se vám na tom vlastně teda líbilo na těch na těch em na těch veselohrách.

AU: no, tam sem měl rád ty, různý ty, takový ty em gagy, nebo gegy nebo jak tomu říkají. von de, třeba zakopne, a třeba se něčeho chytne teď to utrhne, jo, no takový ty mimořádný situace legrační. to máte aj dneska když půjde někdo, zakopne a nic se nestane tak se budete usmívat. ((smích)) dívat se na něj co von dělá. dneska máte taky kolikrát komický situace, ale víc je těch dramatickejch.

LČ: a bylo pro vás třeba důležité, viděl ste ňáký barevný film?

AU: em první můj barevné film byl německé, a tam hrála em marika rok ((Marika Rökk)) nebo jak se to, to bylo, to byl první, ale ty barvy byly ještě dost ubohý. to jestli to byl ten (easkor), nebo co to bylo, to si nepamatuju. to byl můj první barevné film. marika rek ((Marika Rökk)) tam hrála, to si pamatuju.

LČ: a kdy to bylo, nevíte?

AU: to už si nepamatuju. to bylo hodně dlouho. no hodně dlouho odedneška, ale tehdy to bylo zase později, až už sem byl, ale to opravdu nevim, no. mohlo to být tak někde v patnácti letech? nebo tak nějak.

LČ: a em nebylo pro vás třeba tak důležité, jestli je film barevný nebo černobílý, že byste to bral jako ňákou lepší.

AU: barva byla lepší, ale tehdy toho bylo tak málo, že sme na to vůbec nereflektoval. mně to bylo jedno, hlavně když bylo kino a byla legrace.

LČ: a potom

AU: no, pokračujte.

LČ: jestli zvukový film jak ste vlastně vnímal ten přechod z němých filmů na zvukové.

AU: no to bylo dobrý. to bylo něco.

LČ: a co

AU: no já vím, že sme jednou, byla tam moja babička, dej jí pán bůh nebe, a tak sme šli do kina, tak myslím za tři koruny nebo za dvě. no a voni tam ukazovali ty, to bylo, nevím jestli ve filmu nebo před filmem jak byly ty em takový předehrávky, žurnály nebo jak tomu říkali, tak tam měli koně, utíkali koně, najednou ty koně skočili, jo, a ta babička <začala křičet.> ono to bylo tak, byla blízko té plachty, a teď ty koně skočili, vona se polekala, že skočíjou na ně. <tak> ((smích)) to sme se tomu museli smát.

LČ: a vzpomínáte si teda jak vlastně se to změnilo od těch němých filmů na ta, na ten na ten zvukový film?

AU: no hodně, no hodně se to změnilo. ačkoliv už si nedovedu představit kterej byl barevné film potom. já si vzpomínám na ten první, kdy to jako začalo, ale už další potom, některý filmy byly jenom barevný, no ale...

LČ: a ten a ten zvuk vlastně, byl, chodil ste někdy na němé filmy?

AU: no byl, mně to bylo jedno, jestli byly němé nebo zvukové. hlavně když tam byla legrace. to bylo moje, legrace. a to je dodneška. kde je legrace, tam chcu být.

LČ: a takže si vzpomínáte vlastně jak to vy- vypadalo v kinech když eště se promítala promítaly němé filmy, jestli se k tomu hrála ňáká hudba?

AU: to už si nevzpomínám. ale něco tam muselo určitě být, protože v tom kině by bylo, mimo občanů teda, by tam bylo ticho. to už si nevzpomenu, to...

LČ: a hrálo pro vás roli třeba to v jaké zemi ten film vznikl, jestli byl...

AU: ne, ne, protože já sem už věděl že ten, ti komici, Pat a Patachon se menujou ti dva. ten dlouhej a ten malej. Pat a Patachon. to byli tři moji oblíbení ti, jo, ty Laurel a Hardy, šaplin ((Charlie Chpalin)) a Pat a Patachon. ti jak někde byli, tak mně nezáleželo ani jak se ten film menuje, věděl sem že bude legrace.

LČ: a takže co

AU: a myslím že, myslím že tam nějaká hudba hrála, mám dojem.

LČ: a co pro vás teda dělalo ten film dobrým. říkal ste hlavně teda ta zábava.

AU: no pobavili sme se. protože jinak byla bída, byla ste napolo hladná pořád, že, teď dete do školy, tam máte učení, kolikrát vám to někdy nesedlo, že, no a teď pořád ste myslela na jídlo. ačkoliv tehdy to bylo lepší jako dneska, protože my sme dostávali, já se čítám mezi ty chudší, nás tam bylo asi pět ve třídě, to sme postupovali porád. tak sme dostávali hodně věci zadarmo. každé den mlíko tam chodilo nějaký, já sem měl tu výhodu, těch mlík tam chodilo myslím šest do třídy. a mám dojem, že to nebyly půllitry, že to byly třetinkový lahve, jo, a já že sem se o to staral, tak sem měl každé den, a měl sem notýsek a tam sem měl napsanejch těch šest nebo sedum lidí, a to sem střídal aby to bylo spravedlivý.

LČ: hm

AU: anebo obědy nám dávali někdy. a to zas sme měli známý, že sem přišel do školy hladné, a když byla svačina, tak sem se díval kdo třeba má chleba, tak se třeba ho poprosila nebo sem říkal vždycky, dej ptáčku do zobáčku. no byli tam někeří kluci ale řekl bych z devadesáti procent že vám dal každé. že sme se tak dělili. byl tam třeba ňáké Pospíchal, ten měl přísnýho otce a von byl železničář, a ten teda dycky mi dal kousek chleba namazanýho něčím, a von říkal ale ty mně dáš zase z oběda ukousnout, jo? sme dostali třeba zelí, chleba, a ten, bylo to jako celek to bylo tak jako velký. a když to přišlo, tak von už ani sem ho nemusel volat, von přišel, tak mně dej. já sem ho vzal do ruky ten tak si ukousni. von by mně byl ukousl celou ruku. no ale já sem neřikal nic, protože von mně zas dal chleba. tak sme tak sme tu bídu přetloukali, no.

LČ: a stalo se někdy, že byste šel třeba na ňáký film víckrát?

AU: jo, když to bylo pěkný, tak sme po čase šli zas.

LČ: a jaké jiné druhy zábavy kromě kina ste vlastně teda měl eště.

AU: no, to bylo ten řekl bych dneska trampink, ale my sme chodili do toho lesa, to bylo taková partya kluků, že, tam sme spávali aj v je- aj v jeskyni jednou si pamatuju, že jak to působilo, zahrabaní v listí, no a ty zvuky, to byste nevěřila co jaký je, myslíte si, že je ticho v lese v noci, jestli ste to nezkusila tak...

LČ: to já znám.

AU: to je nádhera. ale s tak to bylo teda strašidelný trochu, že, protože nejsou tady vlci, žádná divoká zvěř, ale přece jenom člověk, tam to zahoukalo, tam to zašustilo, tam něco zapraská, tak člověk byl kolikrát takhle až skoro vyděšené. ale zvykli sme si na to, bylo to pěkný, byli sme v přírodě. a vlastně sme dýchali zdravé vzduch, když už to tak řeknu.

LČ: a třeba jiné věci jako čtení nebo divadlo, nebo...

AU: rád rád sem četl, ale neměl sem rád Rodokapsy třeba. to byly takový časopisy, tam byla jedna paní, vona měla vobchůdek, menovala se Široká. a vona papírnictví takový měla. a když ste měla třeba ten Rodokaps, tak ste jí ho přečtené, donesla ste jí ho, dala jí ho, a vona vám dala nové, a vy ste dala třeba korunu. nebo něco za to, jo, za to přečtení. a tak vona pořád měla no- se to obměňovalo, čili tím si přivydělávala ty korunky, jo? no ale stálo to za to, aby sme to potom když sme zas nám třeba líbilo něco třeba ( ) sme si koupili, na jako na mlsání. to bylo levný. anebo sme aj zbytečně utratili třeba za ty blechy, že. no. to víte, jako kluci, no, kluci sou bych řekl všude stejní.

LČ: a třeba em ňáké tancování nebo sportování?

AU: ne já sem nerad tancoval. já sem se styděl dost víte? mně to em ne to. co se mi líbilo hudba. jak chodili po Židenicích ti šumaři, jo, takoví, dneska by to bylo, no jako šumaři tak voni si přivydělávali. byli to lidi em vodněkud z ňákejch těch chudších krajů, někdy aj Slováci možná, a tady hráli na trubku nebo na housle a takový. někteří chodili po domech, to sem měl rád když přišli na dvůr a začali na dvoře hrát. a to byl to hodně bylo v té době když ty rakvický děti se utopili. jestli vo tom, jestli to znáte ten případ. to jela škola na výlet, a u Novéch Mlýnů tam, tam je ta řeka Dyje, je široká, a tam voni se potřebovali dostat na druhou stranu, a tam byl vor, převozní, tak voni najeli aj s konima a s těma dětima na vor. a vono se to převrátilo v té řece. hromada, myslím třicet dětí se utopilo nebo něco. přestavte si, co to mohlo být. dneska když se na to dívá, tak si řeknu, to byl blbec ten převorník, pře- převozník, <převor-> a blbec byl aj učitel. jak takovej člověk může učit děti, když ho nenapadne, když se zvířatama na vor. když ty zvířata zdivočíjou, něčeho se leknou, tak s- děcka popadaj do vody. některý zachránili, ale to bylo strašný. voni dou na výlet a pozbydou život na to, na to když dneska myslím, tak je mně až zle. mně už dneska dělá všecko zle všecko možný, jak třeba v televizi hlásili sedumnáctiletá holka v nemocnici zemřela. nevíjou ňák, ale dostalo se ji hodně draslíku nebo těch do toho, no. všecko. já už ne- nesnáším v mým věku tady to umírání. a ne- nejhorší je to děti. když někdo, někteří rodiče trestají dítě, a zabijou ho, já bych ty rodiče zabíjel, kdybych k tomu měl tu příležitost. bohužel, taková je doba. dneska je doba brutální, no.

LČ: a bavil vás třeba rozhlas v té době?

AU: v té době rozhlas sem neposlouchal, my sme totiž neměli ani rádio, nic.

LČ: hm

AU: a my, já sem sehnal první krystalku, a to když sme poslouchali večer třeba, tak sme leželi ne posteli dva, každej měl jedno sluchátko u ucha. to když ste poslouchala sama, ty uchátka em sluchátka dala na uši, tak ráno ste je nemohla voni vod nich bolely uši. no, a potom když sem pracoval v té Zbrojovce jako, to už sem byl po vyučení, jo, tak sem chodíval si přivydělávat, můj bratr, byl stavařem, dej mu bán bůh nebe, a von tady u jedné firmy pracoval poblíž Zbrojovky. tam řezali desky prostě, a zbijeli bedny na víno. když se přepravovalo víno tak aby to bylo v těch bednách. tak von povidal, poď ke mně, tam s nama. tak sem tam chodil. v noci sem ďál třeba em ve Zbrojovce, a ve dne sem šel dopoledne třeba pomáhat jim tam, řezat, zbíjet ty bedny. no, a co sem to chtěl, ještě sem chtěl něco k tomu dodat, myslim ne? no takže tak sem ďál prostě pro život, ten život. kde se dalo šustnout, kde bych někomu pomohl a něco to neslo, tam sem tam ste mě mohla najít.

LČ: a když si vzpomenete teda ještě na ta kina, lišil se třeba i přístup zaměstnanců krom toho interiéru, k tomu ste už něco říkal vlastně, jak se ta kina lišila jedna od druhého třeba i právě tím, co co tam bylo k dispozici,

AU: no, vesměs na tu, na tý zaměstnance si nemůžu stěžovat. protože když ste přišla pozdě tak ste, někde pouštěli, ale někde ne, musela ste počkat až bylo po žurnále. se rožlo, a lidi obsadili zase svoje místa. jinak to byly většinou ženy. ne- nevzpomínám si, že by někde byl muž uvaděč. to byly uvaděčky takzvaný, že, no a vona měla baterku v ruce a když někde vás zavedla třeba bokem a říkala posaďte se tady až rožnou, no. a slušný, ne- nemůžu nemám vzpomínku, že bysme se dostali do křížku nebo něco, já sem si potom uvědomoval, že když sem byl trošku v řadě třeba patnáct, tak sem si bral na kraju. protože já sem měl přístup a kdykoliv sem mohl odejít. hned a nemusel sem se jako dohadovat s lidima. někomu to bylo nepříjemný, když ste se protlačovala. vony ty řady byly dost těsný, ty lidi museli vstávat, a když máte třikrát čtyřikrát během toho vstát, tak vás to otravuje, že. no, na ty zaměstnance si ne- nestěžuju vůbec.

LČ: a takže si nemyslíte, že by se to nějak lišilo, že by v těch obyčejnějších kinech by byli jako jiní než v těch...

AU: ne

LČ: luxusnějších.
AU: ne. myslím si že, no, mně to nepřipadalo. já sem se totiž ani moc vo to nestaral, protože, já sem přišel, a když sem přišel pozdě, tak sem počkal po žurnále a místo sem si našel. protože na lístku byly čísla řady a sedadla, že, tak to nebyl problém kdo byl trošíčku jako, <vychodil školu a uměl číst,> tak si přečetl kde má sedět.

LČ: a z čeho se skládal teda ten program. vy ste mluvil, že byly nějak ty žurnály, a...

AU: no to ste přišla a začala hrát hudba z krajů v tu dobu kdy měli začít, někdy se to vo nějakou minutku třeba jako zpozdilo, což nám nevadilo, protože někdo doběhl na poslední chvilu, že, no za a potom ukazovali reklamy, tak jako dneska. jenže tehdy mně ta reklama nevadila, a dneska bych to rozbil, tu televizi, když to vidim. hlavně Nova a Prima. to sou televize, který bych zrušil. protože ty otravujou lidi jenom. díváte se na film, a během toho filmu třeba třikrát vám to přerušíjou reklamama. a ty stejný. no to je přece nes- nesmysle to, já se dívám na film, já jednu tu, jednu tu přestávku bych bral třeba, protože někdo potřebuje během, film, to je třeba půl druhé hodiny, potřebuje jít na vé cé ((WC)). nebo někdo nevydrží, má rád třeba to kafe si udělat k tomu nebo tak, takže tu jednu přestávku bych ještě bral, ale když to máte každou půlhodinu anebo š- tři během filmu, to je moc.

LČ: a jaké byly teda ty reklamy tehdy.

AU: no, tehdy reklamy nám byly vzácný. protože já si vzpomínám když začala televize, tak sme se dívali aj i na Vídeň třeba, jo? já sem tenkrát bydlel v Řečkovicích, tak sem si udělal takové, no takovou anténku sám, abych chytl Vídeň. Vídeň sem chytal přes rádio, protože já už sem si rádio tehdy po- sem byl ženatej, tak sem si tehdy pořídil, no a to sem si dal na vokno, a když letělo letadlo, tak vono to blikalo světlo, jo, povidám, zas letí letadlo. přeletělo, a tak sem si ladil, ruku sem měl na rádiu a chytal sem zvuk. jak ten vídeňskej nebo, takže my sme si chytali reklamy aj, byli sme zvědaví na ně. třeba v té Vídni. no dneska už není tomu, no, ale když něco začne, tak vás to vždycky zajímá.

LČ: ale ty reklamy v těch kinech, to byly jaké reklamy.

AU: no to bylo, podle mě to bylo měli ňáký diapozitivy skleněný nebo něco, to tam dali do aparátu nebo tam se to přehazovalo. třeba (palaba), nebo něco na baterky, jo, tam bylo něco, vám doporučovali různý zboží a takový. no a to trvalo chvilku a pak začal žurnál. a ten žurnál já si, ty žurnály si hodně pamatuju za Německa. jak německý vojsko vítězí, jak ustupují do předem připravených pozic. jo, to sme se vždycky smáli. ukazovali z války. a hlavně ze so- hlavně ze Sovětského svazu jak tam v tom bahně a v tom ty auta jezdí a von byl prostě čím víc se snažil projet, tím víc zapadal. a vojáci vod blata všecko jak to tam tlačili. no, to vám řeknu. utrpení. no ale kdo je tam zval.

LČ: a to ste chodil rád na ty týdeníky? nebo...

AU: ty týdeníky mě bavily, protože to byl třeba týdeník číslo ten, a to se, no některý neměly to kina všecky stejný, to si asi propůjčovávaly, a to trvalo tak myslím jestli deset minut, bylo to takové, prostě než se ti lidi uklidníjou a než se začne promítat hlavní film. tak to byl takovej a bylo to dobrý, to byly takový ukázky ze světa, jako bych řekl dneska Televizní noviny. jo, no Televizní noviny před rokem nebo před dvěma byly mnohem zajímavější. dneska je, nechci se k tomu vůbec vyjadřovat.

LČ: a krom toho týdeníku byly tam i třeba ňáké krátké filmy nebo?

AU: em nevim určitě, ale možná že tam bylo někdy, něco. ňáká ukázka z ňákého filmu nebo tak. ale to opravdu nemůžu stoprocentně říct.

LČ: a třeba přestávky byly? během představení?

AU: přestávky? myslím že nebyly. já si to- nevzpomněl, to nebylo jako v divadle. nebo když ste em nevim. to vám nedovedu říct, že by byla přestávka a pak se pokračovalo. to už bych lhal.

LČ: a em tak jak ste ještě zmínil ty, ty německé týdeníky, jak na to lidé reagovali, když to najednou teda ukazovalo vlastně tu, tu válku, jak se to [změnilo.]

AU: [jak reagovali.] no, jak lidi. mo- moc když to bylo za Německa, tak ste nemohla moc reagovat. musela ste přežít všecko prostě, no. když ste zareagovala, tak se mohlo stát, že vás vyvedli, a už ste se nevrátila. do kina.

LČ: byl ste...

AU: protože tady, no, vy ste mladá, vy ste neprožila válku, Německo. buďte šťastná. sem, stačilo, nechcu říct, ňákou poznámku, nějakou nevhodnou, někdo vás slyšel, udal vás a už ste jela. už ste se ztratila.

LČ: a byl ste někdy přítomný, že by někdo měl promítačku v domácnosti?

AU: no já sem, jo promítačku.

LČ: že by někdo promítal doma filmy v té době.

AU: to si nepamatuju.

LČ: hm

AU: to si nepamatuju. já sám sem potom měl, sem si promítal osmimilimetrový filmy, to už sem začal fotografovat a takový, ale že by někdo promítal, ne. nevím.

LČ: a když se teda zaměříme konkrétně na to Německo, tak jak vlastně na vás působily ty změny za protektorátu, když se začalo platit ty předpisy.

AU: cizí měny?

LČ: změny vůbec.

AU: jo změny.

LČ: změny za protektorátu. tak třeba ta jazyková otázka, že byly třeba titulky v němčině,

AU: učili nás němčině taky ve škole, z toho sme si dělali legraci, bohužel kdybych měl rozum co mám dneska, tak bych se byl učil. protože jak se říká, kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem. a je to dobře, no vono v budoucnosti bude angličtina, vono voni říkali že bude pět řečí hlavních. anglicky, německy, španělsky a ještě ještě ňáký. asi pět řečí má být, no. ale chybu dělá ten, kdo se neučí. my sme si vždycky furt říkali, dej hlavu pod necky a naučíš se německy. jako hloupý děcka, no. dneska, dneska mám vnučky a byl bych rád, kdyby se učily tu angličtinu. protože je to budoucnost asi světa. než teda svět se zničí sám.

LČ: a v té době vám to nějak vadilo, že třeba ta němčina byla i v názvech na na nárožích, v reklamách, v titulcích,

AU: no, vadilo, vadilo nám to tím, že vám to nahánělo strach. když ste přišla a najednou vidíte bekantmachmund ((Bekanntmachung)) vyhláška, jo, tolik a tolik bylo popravenéch, tolik a tolik. to mi vadilo, já su dost citlivé tady na toto všecko. že by člověk měl být člověkem, a být jeden s druhém, ať je to Turek, Habešan nebo ten, zažil sem tady takovou krásnou věc, nedávno dávali v televizi film, a v tom právě bojovali Němci a teď em s našima. a najednou byly Vánoce, a oni o těch Vánocích se tak spřátelili, že se ti Němci s nama skamarádili. přišli prostě do zákopu k nám, a tam se bavili, že, a po Vánocích zase se vrátili, anebo když měli, když je mělo střílet dělostřelectvo, tak Němci říkali poďte k nám do zákopu, budou budeme budou ostřelovat tamty a ty, jo, anebo naoplátku zase naši zvali Němce, a to se mně líbilo, že voni místo aby se vraždili lidi který se v životě neviděli, člověk měl doma děti a mají se vraždit. proč já bych měl třeba zabíjet vašeho otce. my se vůbec neznáme. a voni se sešli, podali si ruce spolu prožili Vánoce, no a pak to, to se mi líbilo dvakrát. jednou ve filmu bylo taky naši byli v zákopech, a najednou byly Vánoce, a voni slyšeli em koledy hrát. Němci hráli koledy. no a naši se divili jak je to možný, a vono to bylo tak, ty Němci hráli koledy proto, aby byl hluk, jo, o Vánocích řeknu proč hrají, ale tím byl velké hluk a voni přemísťovali tanky.

LČ: hm

AU: přibližovali k tomu, během toho, víte to sou takový, příde na všecko, ale já mám, já sem říkal, já kdybych byl na vojně, měl nepřítele, tak mu dám znamení nějaký že se nemusíme podáme si ruky, posedíme povykládáme, vyměníme si adresy a ne abysme se zabíjeli. dyť sme přece lidi, ne? sme ( ) nějaký. já nenávidím zabíjení. já kromě řekněme komára nebo to, já nezabiju nic.

LČ: a tak

AU: všecko je to boží stvoření.

LČ: a ty německé týdeníky, to přece teda byla ale propaganda, ne?

AU: byla to propaganda. my sme to tak brali jako propagandu. protože sme, sem vám to říkal zkrajů, sme se smáli tomu ustu- em přemístili sme se do předem připravených pozic, jo, no voni když prohrávali, tak si vykopali zákopy a ne- a nebo se stahovali, a měli předem připravený pozice. tak se přemístili. kdo tomu, kdo to nepochopil, tak si myslel, že zas třeba něco vyhráli nebo tak. bohužel, tehdy Němci měli velkou moc.

LČ: takže vy ste znali jakoby ty zprávy z fronty třeba z jako správně, a tak ty týdeníky...

AU: no, něco ste slyšela z rádia, protože se poslouchal Londýn, něco se vykládalo třeba buď v hospodě anebo někde, mezi lidima se to. a teďka to dáte dohromady a učiníte si sám ten.

LČ: no.

AU: a to z- to byla vina Anglie a Francie, tady že se k nám nepřidali hned. domluvili si tu ten Mnichov a tu schůzku tam, ten runciman ((Walter Runciman)) a daladiér ((Édouard Daladier)), a ti, z nich sme si dělali taky srandu, z deštníkem, a. bohužel, politika je taková.

LČ: a chodil ste v té době do kina méně nebo více, nebo stejně.

AU: ne, to bylo v té době, kdy sem chodil jako stejně do kina. ne teda často, ale jak se prostě vyskytla nějaká příležitost, že něco bude hrát zajímavýho, buď dobrodružný, jo, ale povidám, nelibily se mi Rodokapsy, jak sme mluvili vo té paní Široké, protože tam byly samý kovbojky. a kovboji mě moc netahli. mě tahly letecký filmy, jo, bitvy letecký a takový. to mám, no, nakonec se mně podařilo aj na vojně sem se k nim dostal, k letectvu. a to mě baví dodneška.

LČ: a v té době ste si chodil už na jiné filmy, ne už na ty veselohry? chodil ste na něco jiného za Německa?

AU: no moc, moc vážný tenkrát mě, mě to, sem moc nezajímal. já sem se o děvčata moc nezajímal, protože sem tancovat nechodil, měl sem rád teda muziku, to když někde sem šel třeba kolem hospody a voni tam hráli nebo něco, jak když v těch Židenicích tam byli nějací bratři brněnští, voni tam hráli dycky, alkazar ((Alcazar)), jo, vo Španělsku a takový, tak sem tam dycky postál třeba půl hodiny, poslouchal jak hrají. ale hudbu hudbu mám rád dodneška ale...

LČ: a na jaké filmy ste teda chodil za toho Německa.

AU: za to za to, no, to vám říkám ty veselohry.

LČ: pořád, jo?

AU: no všeli- jak byly samozřejmě za toho Německa mám dojem, že byly americký sem moc nechodily, to už si nedovedu představit jak jaké jak byl ten přesun těch filmů v té době politické. já sem se tak dvakrát vo politiku nezajímal vůbec nevím jak

LČ: jak se teda změnilo to chování diváků v kině, když ste říkal, že si nikdo nemohl nic dovolit.

AU: byli lidi, nemě- nesmělo se prostě povykovat. jinak bylo nebezpečí, že se kino zavře a li- lidi pudou dom. dělalo se třeba to, že si koupili kýchací prášek. koupili si lístek na balkoně, a během těch deníků votevřeli krabičku a sypali to dolů.

LČ: hm

AU: aby lidi kýchali a kýchali. prostě aby se ten, samozřejmě to někteří lidi rušilo, no ale, lepší je do ničeho se neplést, jo

LČ: a ten kýchací prášek jako po- aby lidi kýchali přes ten týdeník právě.

AU: no právě, to se dělalo, aby kýchali během toho týdeníku, že, aby se to rušilo. protože to bylo...

LČ: to byly provokace teda.

AU: to byla provokace taková.

LČ: ale to za to hrozily nějaké postihy, ne? nebo...

AU: no pokud by ho chytli tak ano. ale já nevim že by někoho takhle chytli, že by byla nějaká vostuda, že by se rožlo a třeba tamtoho vyvedeme.

LČ: hm

AU: nepamatuju si. no lidi no víte, lidi byli proti někteří, někteří souhlasili, to vidíte co je dneska za lidi. vemte si jenom politický strany, jak je to znesvářený všechno.

LČ: a vzpomněl byste si, jak na první návštěvu třeba po osvobození, jestli to bylo zase úplně jinou atmosféru? jestli ste byl v kině nějak po osvobození a jak se to změnilo.

AU: po osvobození to už si nedovedu, nedovedu moc představit. dokonce mám dojem, jestli vůbec sem byl v kině někdy po osvobození. protože to už sem byl starší trošku, tak už mě to tak. já mezi tím, jo, jak sem em říkal že sem dělal v noci třeba ve Zbrojovce a ve dne sem šel řezat to dřevo anebo stloukat ty bedny, tak já sem si tam přivydělal nějaký ty peníze a tam jednou přišla řeč na rádia, a tam byl, tam byla ňáká v Židenicích firma (irontenta.)

LČ: ano.

AU: iro- a nějak ten vedo- ten vedoucí nebo ten co tam to řídil, tak přišla řeč na rádia a já povidám, já žádný nemám. von povidá, ty nemáš rádio? já ti seženu. no a že má známýho toho ředitele z té fabriky, a taky jo, tak mně to domluvili a tak sem koupil rádio čtyřlampovku Supert to byl, když sem to donesl dom, to bylo slávy. já sem se vlastně staral porád celej život, já su takové rodinné typ. dom, všecko dom aby bylo. matka žehlila dřevěnou žehličkou, simůlin ((simulink)), to dřevěný uhlí. hlavu zavázanou, protože ju bolela, ale jak, jestli znáte co to je ten plyn z toho uhlí, jo, kysličník uhelnaté. to musela dýchat. no tak já sem potom když sem byl v učení, tak sem koupil elektrickou žehličku jí.

LČ: hm

AU: tehdy tam byl ňáké, no za sto dvacet korun ňáké. bylo to peněz dost, no ale našetřil sem na to, to bylo víte radosti, a vona byla zase dost těžká, ale už mohla žehlit elektrikou. protože mně šlo vo její zdraví. no a nebylo rádio. otec málo vydělal, že, a tak sem to rádio koupil, no. a tak to de se vším.

LČ: já vám teď eště

AU: byl potřeba vysavač, zas já. no. jako bych řekl že ta domácnost em nebo to leží na mně, no.

LČ: a když vám teď ukážu tady seznam filmů, jenom jestli byste si vzpomněl na některé z nich nebo jestli se vám k nim něco vybaví. (.) jestli některé z nich vlastně patřily třeba k vašim oblíbeným jestli ste je vůbec viděl.

AU: no Lelíček ve službách šerloka holmese helmse ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)), jo, mám dojem to sem viděl, ale mám dojem jestli že sem to viděl v televizi dokonce to hrají aj.

LČ: to jo, ale v té

AU: Pobočník Jeho Výsosti to sme viděli, ale to už si nevzpomenu. Mata Hari. to Mata Hari to bylo, to byla vyzvědačka, vona, jestli vo ní znáte bližší, vona přišla třeba zpívala, a tady měla korále. a ty korále měly různý sem tam barvy. to byla špiónka, oni si podávali jako, jestli znáte morzeovku.

LČ: hm

AU: tak to byly ty korále byly poskládaný tak jako, aby dávaly zprávu, než ju chytli.

LČ: a to ste viděl teda v kině to Mata Hari.

AU: tu Mata Hari si nepamatuju, ale znám to, někde sem to viděl. ale už nevím jestli, Tři muži ve sněhu, to nevim, Svět patří nám, to sem viděl Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan Werich)), to určitě, aj v, ale to myslím v televizi všecko.

LČ: aha

AU: Sněhurka a sedum trpaslíků, taky sem. Ducháček to zařídí, no to je bezvadné film, tam hrál ten mám dojem, ten, Ducháček že to je, jestli se nepletu, jak von se menuje. Plachta ((Jindřich Plachta)), není to Plachta?

LČ: Burian ((Vlasta Burian)) tam hraje.

AU: Burian duch- tak ale, hrozně mám rád dneska Plachty ((Jindřich Plachta)). Burian, Plachta a ty. ale to Ducháček to zařídí, to se mi moc líbí, to je legrace. To byl český muzikant, to sem taky viděl, to byl, to hrál ten, nevim takovej starší pán, nevim jak se menuje. to byl jako vo tým

LČ: Korbelář ((Otomar Korbelář)).

AU: Korbelář ((Otomar Korbelář)). to dycky otoman Korbelář. ((Otomar Korbelář)) von už nežije ale. Roztomilý člověk, no pravda, to znám.

LČ: ale myslíte, že spíš z televize teda.

AU: ale už, mám dojem že z televize tady toto. Muži nestárnou, to znám určitě z televize, to sem viděl aj třikrát. to bylo, no, není to legrace, ale je to takový prostě jak ten muž si namlouvá jednu potom dceru a i vnučku. až nakonec vona mu říká, prosimvás, déte mu tu ((smích)). <nebo von si počká ještě na další.> Tanečnice, to nevím. neviděli ste Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)) no jistě, to se jednalo vo tým malým psíkovi, jak tam chodili podvodníci a dovezli cizího psa a říkali, to není náš Bobík, a, její o- Její oběť, (to) ne. tak mě ty filmy, to, to máte zaznamenaný, no tak.

LČ: a máte třeba ještě něco, co byste chtěl dodat k tomu, k tomu o čem sme třeba nemluvili a co se týká teda kin a toho jak ste chodil v té době za první republiky a za protektorátu do kina?

AU: no, já tady takhle sem si vypsal jenom některý ty kina kde sou, ale co bych k tomu dodával já nevim, no. my sme měli, my sme měli, my mladí sme měli svůj svět. že. nás nezajímalo, mě mě osobně zajímalo jenom buď jít na do lesa, nebo s tou partou někde žít, aby člověk prostě jak bych řekl něco si užil, jo, abych tady nežil nadarmo. anebo pracovat něco, přivydělávat si. kde se dalo přivydělat tam ste mě našla.

LČ: a pak se pobavit v kině.

AU: a zábavy, to sme měli, no se sebou hlavně s klukama. jedno vím, že sme, že sem šel za školu, jak se říká. hodně chodili kluci a em no prostě nepřišli do školy, že, a tak já sem se tak o tom přemýšlel, že jednou povidám, já to jednou zkusím. jednou sem se k tomu vodhodlal, že sme nešli do vyučování, jo, a já druhej den potom, ale já vám řeknu, dodneška mě to mrzí, protože já sem z toho nic neměl, my sme byli tam v Židenicích u židovského hřbitova tam byl plac, tam sme kopali chvilku a takový. ale já sem pořád musel myslet na školu, jo, co bude a ne už bych to nikdy neudělal. to samý bylo jako když sem byl na vojně, tak přetahovat, jo. pro- já sem měl vycházek dost, já sem měl za střelecké vodznak, a za různý ty, takže mně propadla ještě každej den hodina, vycházky, ale přetáhl sem, přetáhli sme jednou, a já sem byl nesvůj. to sme byli někde s vojákama, někde sme seděli, už nevím kde to bylo. v ňáké restauraci nebo kde. a pak sme šli po půlnoci až dom, v noci. bylo to v zimě, a najedou vidíme proti sobě ňákou já sem porád měl strach jak to dopadne. ale jelikož tam byl jeden em keré pracoval v kancelářu tam, u toho vedoucího, povidal nebojte se, já to vyžehlím. a teď vidíme proti sobě postavu ňákou, potácí se, a von to byl náš velitel.

LČ: hm

AU: opilej šel z kasáren, já nevim. no. tomu povídal, tomu všecky zapsat. já sem si povidal no teď bude. a von povidá nebojte se, druhej den nám potom povidal dobrý je to kluci, von chtěl jenom vědět, kdo ho viděl v tom stavu.

LČ: ((smích))

AU: jo, takže to bylo, von chtěl vědět, jo. to bylo dobrý. a jinak já su zvyklej radši pro pořádek. co sem má udělat, udělat. a mám klid.

LČ: tak dobře, tak já vám děkuju, [za ten rozhovor,]

AU: [no nemáte zač.] já bych vám toho nalhal víc.

LČ: ((smích))




Konec rozhovoru
 
Kód citátu
0.
 
Kód rozhovoru
56:2
 
Řádek v rozhovoru
3:675
 
nahoru
 
 
 
 
 
© 2011 Ústav filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě, Masarykova Univerzita, Brno