Filmové Brno
Dokumentace dějin uvadění filmů a diváckých preferencí v Brne v letech 1918-1945

 
 







 
Autor citátu
Irena_(1922).txt
 
Kategorie citátu
Pozdní dětství a adolescence
 
Citát
LČ: a řekla byste, že ste třeba i měla ňáké kino, které byste neměla
ráda v Brně, že byste třeba o něm věděla že tam, kdo tam chodí, nebo by
mělo ňákou špatnou pověst a proto byste do něj nechodila, je ňáké
takové kino?

IK: no u nás v Židenicích byla ta blechárna ((Kino Slávia Židenice)),
to sme říkali, v Komárově ((pravděpodobně kino Atlantik)) bylo taky
kino, to taky nevím jak se menuje, takže em taková ta okrajová, někerá
kina, ale když třeba v Husovicích byla Dukla, ale to bylo taky hezký
kino, ono to záleželo kdo to provozoval.

LČ: hm

IK: no tak kina ve městě měla určitou úroveň pochopitelně. ale že by
tak vyloženě, nevim no, uvaděči tam byli, ty uváděli, uva- uva-
uvaděčky většinou to byly, starší ženy, že, ty si tak přivydělávaly,
tak ty uváděly, no ale prostě ten Kapitol, a Alfa, to byly kina přece
jenom takový premiérový.

LČ: a chodila ste třeba do různých kin podle toho s kým ste, s kým ste
šla třeba? že by...

IK: no jistě, ano, no ale myslím spíš, spíš sme vybíraly program, no,
buď sme se domluvily se spolužačkama, že,

LČ: hm

IK: z gymplu, no s rodiči sem poměrně moc nechodila, snad, no, ne,
většinou se spolužačkama, že jo, nebo...

LČ: a em třeba s, že byste, s rodičemi byste pak chodila víc spíš do
těch kin v Židenicích, a se spolužáky ve městě nebo tam by ten rozdíl
nebyl.

IK: ne, to rodiče se mnou většinou nechodili,

LČ: pak už nechodili.

IK: ne.

LČ: a jak ste se třeba tedy v tom kině chovali, měli ste ve zvyku třeba
tam jíst ňáké pochoutky nebo pít nápoje,

IK: no, to se tam prodávalo sice, ale nebylo to myslím moc zvykem. no
tak ňáký bonbony se žvýkaly, že, nebo tak, ale já si myslím, že
obecenstvo bylo ukázněnější. prostě...

LČ: ale ta možnost koupit si byla [v některých kinech.]

IK: [ano to tam] vždycky ňáký stánek byl, pití ne, pití dovnitř ne, to
ňáký ten bonbon nebo něco, že, ale jinak...

LČ: a to bylo v těch městských kinech ale spíš, ne?

IK: no, ale aj takhle, víte, já si nepamatuju, že by em to tak rušilo.

LČ: hm

IK: ty filmy tak nějak víc zaujaly, nebo já nevim, my sme je víc
vnímali jako, takže obyčejně trošku rušno bylo když byly ty žurnály, to
začínalo, a hlavně za války když bylo samý Němci že vítězí a podobně,
tak to eště se dost lidi courali do kina.

LČ: hm

IK: ale jak bylo po žurnále, tak se kino zavřelo, a byl klid.

LČ: hm

IK: a nepamatuju si, že by někdo tam dělal...

LČ: a třeba že by se lidé bavili?

IK: ne, nepamatuju.

LČ: a při tom žurnále se teda bavili, to se nějak komentovalo?

IK: no to se ještě dost courali lidi,

LČ: jo takhle.

IK: protože to sme vlastně tak jako provokovali je, že je nechceme.

LČ: že to nechcete vidět.

IK: ano, ano. chodilo se i po žurnále, že jo.

LČ: aha.

IK: protože to byla provokace Němcům.

LČ: a myslíte, že ňák obecenstvo třeba ňák hlasitěji reagovalo na ty
promítané filmy jakýmikoliv reakcemi, třeba ňákým pískáním, hvízdáním
nebo i hlasitým smíchem?

IK: no tak, když tam byl grosby ((Bing Crosby)), nebo šaplin ((Charlie
Chaplin)), no tak to se kino řehtalo docela nahlas, že, protože to to
opravdu byly veselohry, který přinášely lidem v těch těžkých dobách
toho protektorátu takový takový únik, že, z té skutečnosti, ve které
sme žili. ale em no tak zamilovaný filmy, že, no tak mladí, to sme se
rozplývali, když tam byl šárl boajé ((Charles Boyer)), nebo zarach
leandrová ((Zarah Leander)) nebo já nevim, ty americký herečky, to sme
potom ještě cestou zpátky prožívali celý, ale že by tak přímo, prostě
já teď už do kina nechodím, ale vím, že prostě, já nevim, to tak lidi
respektovali druhý, a myslím si, že kdyby někdo třeba šustil nebo tak,
že ho aj

LČ: aha

IK: klidně napomenuli, víte?

LČ: hm

IK: že prostě tak byli ohleduplnější jeden k druhým. on tam šel každej
že chtěl ten film vidět, chtěl ho prožít, a nechtěl být rušen. ale
respektoval třeba souseda, tak možná že tam někdo usnul, že, nebo mladí
že se tam políbili. ale tak, aby nerušili.

LČ: hm

IK: tak aby každý z toho měl, to se mi zdá, že bylo takový
ohleduplnější.

LČ: a vzpomněla byste si, že by se třeba po filmu tleskalo? jestli
taková tradice byla nebo nebyla?

IK: ne. to si [nepamatuju.]

LČ: [to si] nevzpomínáte. hm

IK: to si nevzpomínám, no jo.

LČ: a potkávala ste teda v kině své známé a mluvili ste spolu potom [o
tom o tom filmu?]

IK: [jo, no tak jistě,] no jistě, no tak to byla taková, em tím, že se
chodilo často do těch kin, tak tak lidi se poznávali, třeba se ani
ménem neznali, ale

LČ: [už se viděli.]

IK: [věděli, ti] chodí, že, nebo přijdou na to, to, no to se o tom
debatovalo, velice.

LČ: a debatovalo se v třeba v tom foajé ((foyer)), nebo pak až cestou,
nebo to bylo různě?

IK: no, většinou cestou, to nás rychle vypakovali z divadla, oni byly
vlastně dvě představení, vo šesti a vo osmi, že, no tak potřebovali
vyvětrat kino, že, tak to rychle ven, no a potom se třeba i šlo někam
posadit, a vykládalo se o tom, že

LČ: takže ste to spojovali potom i třeba s ňákou návštěvou...

IK: jo, pak sme si přečetli co o tom filmu říkali v kinoreví
((Kinorevue)) nebo v něčem že, takže se to srovnávalo, a...

LČ: a třeba s rodiči ste se pak i taky takle bavili nebo jenom s [těma]

IK: [jo, jo.]
 
Kód citátu (plný)
01.02.353
 
Kód citátu
02.353
 
Kód rozhovoru
27:58
 
Řádek v rozhovoru
478:637
 
nahoru
 
 
 
 
 
© 2011 Ústav filmu a audiovizuální kultury na Filozofické fakultě, Masarykova Univerzita, Brno