Cinematic Brno
Documentation of movie exhibition history and cinema-goers’ preferences in Brno, 1918-1945

 
 







 
Author
Ludmila_(1923).txt
 
Quote category
Whole interview
 
Quote
Rozhovor vedla: Pavlína Vogelová
Rozhovor přepsal: Jana Volková
Datum a místo: 27.7.2010, Domov sv. Ludmily, Brno Židenice












Rok narození: 1923

Bydliště do roku 1945: Mokrá Hora (dnes ulice Tumaňanova, Mokrá Hora).

Povolání: Narátorka byla za války nuceně nasazená v královopolském
závodě, kde se vyráběly vagóny. Narátorka svou pracovní náplň zde
popisuje, jako „škrabání svárů“. Po narození syna zůstala narátorka
deset let v domácnosti, v této době vystudovala obchodní školu. Poté se
vrátila „zpět do závodu“, na jaký post není známo.









LH: ee jak bych to řekla, že si nepamatuju ty roky, kdy to bylo
založeno, jak to bylo skončeno,

PV: hm

LH: že to jako vůbec ne- si nepamatuju. to už je pro mě příliš stará
věc. řikám, chodila s- chodily sme jako děcka na filmy, samozřejmě že
nás vyhazovali, tak sme se em stavěly, abysme byly jako, aby nás ee aby
nás tam vlastně pustili.

PV: hm

LH: lezli sme <tam tak nějak> přes ty lidi, kteří tě tam pouštěli, že,
protože sme chtěli taky vidět filmy. pro nás pro děcka teda jako takový
ty mladiství, kteří sme vypadali na těch méně roků, tak nás vyhazovali
ti em ti em jak jak se tomu říká.

PV: hm

LH: no co hlídali jako trhali ty lístky. jak se tomu řekne.

PV: uvaděči?

LH: no?

PV: uvaděč? nebo

LH: no vrátní to nebyli, no prostě, prostě ti, kteří př- trhali lístky,
tak nás dycky odsud vyhazovali.

PV: hm

LH: že sme byli prostě, no nebyli sme tak jako vyspělí, když to nebyl
film jako pró, pro tyhle, jako pro starší, no ale zase někdy přivřeli
oči a nechali nás em na ten film se podívat. no taky sme přišli k em ke
kinu, a p- ee lístky byly vyprodaný, d- další, a byly jenom akorát před
em plátnem, že.

PV: hm

LH: tak sme si skládali peníze, abysme prostě mohli do toho kina jít,
protože když sme měli ňákou korunu, tak sme jeli do kral- šli sme pěšky
do Králova Pole, do toho kina, co teda ještě exist- no už asi asi ani
to neexistuje, takže sme em šli tam, a skládali ty korunky, aby nás
aspoň teda pustili před, před tu oponu. před to plátno. protože to
víte, jako tehdá nebyly takový možnosti jako dneska, aby dostaly děti
určitej jako na příděl ná na to, aby moh jít do kina, aby moh jít tam a
tak dále.

PV: hm

LH: to bylo pár korun, ale my sme si to skládali potom v těch kapsách,
abysme se vůbec <do toho kina dostali.> takže to nebyl takovej lehkej
problém, jet do kina a mít kapesné měsíční nebo týdenní.

PV: hm

LH: my sme dostali ná, třeba na snídani nebo na něco, no a tak nám
nějaká koruna zbyla, tak sme prostě se, taks- tak dostávali do kina.
takže, a pro nás Královo Pole, to už bylo velký město, že jo. a to my
sme jako em s tím nepočítali, že <se> ((směje se)) s tohle zvedlo, nebo
že prostě jak kolik to stojí.

PV: hm

LH: my sme měli pár korun a šli sme až do, pěšky až do Králova Pole.
anebo sme chodili teda na sokolovnu, do Řečkovic ((Kino Sokola
v Řečkovicích)),

PV: hm

LH: no a v těch Řečkovicích to bylo, kino vlastně to byl Sokol ((Kino
Sokola v Řečkovicích)), bylo to, byla to sokolovna, tam se cvičilo, a
bylo tam i to kino.

PV: hm

LH: takže em no ale sokolovna v Řečkovicích je dost veliká, a bývalo
kino ((Kino Sokola v Řečkovicích)), jako dosti plné, protože chodili ti
lidé starší už a tohle. takže nebylo té zábavy tolik. takže to všechno
bylo takové nijaké. a pamatuju si dokonce, že sme teda ze začátku i
chodili na filmy, které byly němé, že.

PV:hm

LH: které prostě eště jako ee se tam nemluvilo. prostě sme jenom viděli
film, a tam bylo psaný, co jako představuje, to samozřejmě velmi musel
si člověk domýšlet.

PV:hm

LH: když v tom kině byl. že?

PV:hm můžu se zeptat, pamatujete si, kdy ste byla poprvé v kině?

LH: to teda už si nepamatuju.

PV: nebo ňákou nejstarší vzpomínku?

LH: no nejs- ne- nej- ee dřív sem byla v kině, když to ještě bylo němé.
sme,

PV: hm

LH: říkali sme tomu němé.

PV: jo.

LH: protože vlastně nebyly k tomu ještě slova.

PV: hm

LH: ale kdy to bylo, to vám teda neřeknu. to už je strašně moc roků.

PV: hm

LH: to už, tohle to, to mně vůbec nezapadlo do hlavy.

PV: hm

LH: ne

PV: a ty němé filmy, líbily se vám tenkrát?

LH: prosím?

PV: jestli se vám líbily, ty němé filmy.

LH: no tak jistěže,

PV: jo?

LH: prosim vás, být v kině, no to se nám líbilo. i když to bylo němé.
dyť sme nic jinýho neměli.

PV: hm a to vy ste byla tenkrát třeba na obecné škole?

LH: no myslím, že i ee ano. myslím si, že to bylo ještě když sme
chodili do Jehnic do školy do obecné,

PV: hm

LH: takže to eště že to bylo, ještě v těch dobách. ale kolik mi bylo
let, no kolik, no muselo mi být aspoň deset let, si myslím.

PV: a můžete to nějak popsat? jako co se vám líbilo tenkrát, když ste
byla malá.

LH: to si nepamatuju.

PV: nepamatujete si.

LH: em-em, to si nepamatuju.

PV: co se vám nejvíc líbilo na kině s-

LH: no tak nejvíc se nám líbily filmy jako až se mluvilo, tak nejvíc s
Nedošínskou ((Antonie Nedošinská)), ee že?

PV: hm

LH: to byly naše filmy, Nedošínská ((Antonie Nedošinská)), a kdo eště s
ní hrával. ježišmarjá, jak ten herec se menoval. Nedošinská ((Antonie
Nedošinská)), to byly první naše filmy, který sme viděli.

PV: hm

LH: to byly s Nedošínskou ((Antonie Nedošinská)). no a pak byly další
filmy, že, to už byli prostě mladí herci, bárová, ((Lída Baarová)) a
tahleta elita zase, že,

PV: hm

LH: to už bylo, to sme byli jako dospělí, to už nám bylo těch čtrnáct,
<a patnáct,>

PV: ((směje se))

LH: tak to už sme byli dospělí, tak to už bylo pro nás prostě, no
prostě něco jiného jako. ten němý film, a taky se ukazovalo jenom
třeba, přijeli jako s tím filmem, jezdili po vesnicích,

PV: hm

LH: a ukazovali prostě jako někde v tom z těch filmů jako co dovezli, a
a něco bylo, no tak to víte, taky když se to prostě dozvěděli sme, že
je to něco nového, a že přijeli s filmem, no tak taky sme na to
chodili. no,

PV: hm

LH: protože to bylo pro nás vlastně něco...

PV: a jak to vypadalo, když přijeli s filmem. co, co to znamenalo.

LH: no to přijela taková, <takové auto,> jako bych řekla dodávka nebo
něco takového,

PV: hm

LH: no a v tom měli ňáký ty aparáty a a plátno se hodilo em jako třeba
v tom hostinci, když to bylo, no tak se em plátno tam připravilo, no

PV: hm

LH: a oni to tak nějak, jak to pouštěli nebo ne- <to už po mně
nemůžete,> prostě sme [viděli film,]

PV: [jasně.]

LH: no. takže to taky bylo. že se jezdilo s těma autama teda,

PV: hm

LH: a přišli filmaři teda s filmem, no, přijeli.

PV: hm

LH: jak to dělali,

PV: to bylo nějak často? nebo...

LH: prosím?

PV: jestli to bylo často, že přijeli s filmem nebo...

LH: né, né, to bylo vždycky prostě něco obzvláštního.

PV: hm a vy ste dycky šla, když přijeli s filmem?

LH: prosim?

PV: šla ste vždycky na film, když takle přijeli?

LH: no tak no to víte že ano. dyť všichni sme se na to těšili, tak em
prostě sme všichni honem šli na film.

PV:hm

LH: no, to je jasné.

PV: <jo.>

LH: my sme byli i prostě děcka na vesnici, a tam nebylo nic takového.
takže když jako se nehrálo třeba v těch Řečkovicích, ještě nebylo tak
zařízené, nebo prostě to stálo víc peněz než sme měli, tak tam to taky
stálo peníze, no ale bylo to prostě jako v menším nějaké restauraci,
tam nahodili to plátno, no a prostě tam předváděli.

PV: hm, jo, já bych se vás teď chtěla zeptat, vlastně když ste byla
ještě malá, když ste ještě chodila do obecné školy,

LH: počkejte, teď sem vám dobře nerozuměla. na obecnou, co co myslíte
obecné školy.

PV: ee ee když ste ještě chodila do obecné, do měšťanské školy, se tomu
říkalo?

LH: ano. nó?

PV: takže v té době ste už chodila do kina?

LH: no jistě že.

PV: hm a to ste chodila hlavně na vesnici, nebo ste byla i třeba v tom
Králově Poli a

LH: no tak to, to se říkám, když sme měli trochu peněz nebo sme
slyšeli, že se v Králově Poli em něco teda vy- významného jako tohle,
no tak sme si zašli do toho Králova Pole.

PV: hm

LH: protože to víte, to, to se tak mezi náma dozvědělo. chodili sme do
Sokola, chodili sme tohle, no tak sme věděli, co se kde asi děje, no
tak sme šli do kina.

PV: hm

LH: to už do když sem chodila do té měšťanské školy, to sme chodili do
Řečkovic, a někteří chodili už na gympl do Brna, no tak ti už jako byli
něco víc jako my, ty, který sme chodili na měšťanskou školu.

PV: hm

LH: to byl rozdíl velikej, protože gymnázium a ob- a měšťanská škola,
to byl velikej rozdíl tehdá. protože to už byli jako prostě pro nás
něco víc, protože sme věděli, že půjdou dál studovat, anebo že tam teda
budou končit na tom gymnázium, a gymnázium pro nás bylo něco velikého.

PV: hm

LH: prostě jako sme to brali, že sme jako ponížení. protože chodíme
jenom na měšťanskou školu.

PV: hm á a když ste šla do kina, s kým ste chodila.

LH: no parta kluků a holek, no jak ste si to představovala.

PV: já nevim.

LH: no na dědině byly party, a to se chodilo prostě v partě, samotný
né.

PV: hm

LH: to se vždycky chodilo v partách.

PV: a třeba i když ste byla ještě malá, třeba eště před deseti lety,
nebo

LH: no př- před deseti lety sme nechodili do Králova Pole. to sme
chodili až od těch dvanácti do těch patnácti a tak. protože sama jít do
kina do Králova Pole kolem lesů, a tak dále kolem lesů pěšky, protože
zas tramvaj stála peníze.

PV: hm

LH: ta jezdila, byla konečná v Řečkovicích, a do Králova Pole se
jezdilo tramvají, ale my sme na tu tramvaj neměli, tak sme chodili od
nás, z Mokré Hory kolem lesa, do Zamilovaného hájku v Králově Poli, a
prostě tohle. to se chodilo pěšky.

PV: hm

LH: to se necho- nejezdilo,

PV: hm

LH: na to nebyly peníze, když sme šli do kina, už sme neměli na
tramvaj.

PV: aha. ((směje se))

LH: ((směje se))

PV: jo, takže předtím ste chodila akorát na ty em na ty promítání u
vás, když někdo [(dojel)]

LH: [no tak] jistě, když ee ani u nás ne, to se spíš jezdilo do Jehnic,
protože to byla hlavní, my sme byli
jenom malá dědinka,

PV: hm

LH: nás tam bylo asi dvě stě lidí. a Jehnice, to byl hlavní, tam sme
měli starostu a všechno. i Ořešín tam měl prostě v těch Jehnicích. to
sme byly tři dědiny, protože sme nestačily abysme měly svého starostu.
takže my sme byly jenom osady.

PV: hm já vlastně, mohla bych se vás zeptat, vy ste vlastně vyrůstala,
kde ste vlastně vyrůstala? a em

LH: počkejte, co ste teď říkala, co sem nedostala?

PV: em že bych se vlastně chtěla zeptat, kde ste vyrůstala, jestli ste
tam byla celou dobu, vy ste se narodila v Řečkovicích?

LH: ja, já sem se narodila tisíc devět set dvacet tři.

PV: a narodila ste se kde?

LH: narodila sem se v Řečkovicích, ale trvale sem bydlela osumdesát
čtyry roky na Mokré Hoře.

PV: na Mokré Hoře. a ulici si pamatujete?

LH: co si?

PV: ulici. na které ulici.

LH: no to nebyly ulice, ulice byly až později,

PV: hm

LH: a potom, my sme měli číslo jedna, a by- byli sme hlavní ulice, a
pak nám dali, pak sme si vzali méno prostě Tumaňanova, když byla válka,
tak tam zahynul ňáký Rus, a ten si, ten jeho vedoucí, teda jako ňákej
ten nadřízenej vojensky, si přál jako, že by em byl rád, kdyby se
menovalo ulice podle něho. Tumaňanova, takže my máme em tohle, ee naši
teda ee zástupci ee jako starosta a ti takle, další, tak se u tohle,
že, bylo jako os- teda mrtvého Rusa, tak se menoval Tumaňan, takže my
máme méno, já na té ulici sem bydlela na Tumaňanové jedna.

PV: hm

LH: pak se to i očíslovalo domy, takže místo jedničky to byla šestka.
ale náš dům jako byl kdysi první postavenej.

PV: hm a měla ste ňáké, nebo měla ste ňáké sourozence?

LH: co mám?

PV: nějaké sourozence, jestli ste měla.

LH: já nerozumím.

PV: ee sourozence.

LH: né, já sem je- byla jedináček.

PV: jedináček. a můžu se zeptat, co dělali vaši rodiče?

LH: prosim?

PV: jestli se můžu zeptat, co dělali vaši rodiče. jaké povolání.

LH: moji rodiče?

PV: hm

LH: no moje maminka byla doma jako všechny ženy, že, tehdá nechodily do
práce, většinou byly doma,

PV: hm

LH: to kousek pronajatého políčka sme měli, no a tatínek byl, napřed
pracoval v továrně, no a pak byl taxikářem.

PV: aha, hm a můžu se zeptat, co ste dělala vy, vlastně? jaké
zaměstnání?

LH: jak myslíte, co sem dělala?

PV: jaké zaměstnání ste měla vy.

LH: no tak já sem byla dlouho doma, protože sem měla syna velmi
nemocného, takže já sem udělala ještě obchodní školu, a šla sem
pracovat, až synovi bylo, kolik já nevim, deset myslím, a dceři bylo
šestnáct, kteří šli potom na ee jako studovali na průmyslových školách.

PV: hm jo, a kdy ste se vdávala?

LH: no tak jistě ve válce,

PV: ve válce.

LH: roku devatenácet čtyřicet čtyry.

PV: aha

LH: protože aby sme nemuseli do Německa.

PV: hm

LH: to byly ročníky jednadvacátý, dvaadvacátý, třiadvacátý a
čtyryadvacátý, no napřed sem byla nasazená jako v Králově Poli, což sem
dělala, co sme dělali tam se tahdá dělaly vagóny, tak sme škrabali
sváry, no a pak sem šla na mateřskou, no a pak sem se vrátila až teda
po synově, kdy byl nemocnej, tak pak sem se vrá-, až bylo to trochu
lepší, tak sem se vrátila do do tohoto.

PV: hm

LH: do závodu zpátky, no a tak to je asi tak všechno.

PV: jo

LH: co vám mohu říct.

PV: né, určitě ještě mnoho víc. já bych se chtěla zeptat, vy ste ráda
chodila do kina, že jo.

LH: no tak ee jinou možnost sme neměli. nebo přijelo divadlo, jako po-
ee pojízdné divadlo. a ee u nás tam byla restaurace, která měla
jeviště, a bylo to jako divadlo taky. bylo em ee taková, prostě to byla
postavená, tak jak třeba na kuželky, když měli, vprostřed zakrytá, no a
tam dali tohle, tak sme chodili tam na do těch divadel.

PV: hm

LH: když přijelo divadlo, to bylo taky ú- úžasné.

PV: hm jo. já bych se ještě zeptala, ee do těch vašich deseti let,
ještě,

LH: do těch mých desíti let, no tak to bylo prostě em, to se moc
nechodilo nikam, nebo říkám, když přijelo
nějaký divadlo,

PV: hm

LH: nebo něco, tak sme šli na to. protože nic jiného u nás nebylo.

PV:hm

LH: ani Sokol u nás nebyl, to sme museli chodit do Řečkovic, říkám vám,
my sme byli malá osada, takže nás tam, jestli bylo dvě stě devadesát
lidí, to bylo všechno.

PV: hm

LH: ale měli sme tam em prostě už milionáře teda, jako, tehdejší, kteří
tam měli postavený víly ((vily)). protože Mokrá Hora byla jako výletní
místo. to se tehdá nechodilo eště, nejezdilo k moři. to bylo výjimečně,
kdo jel k moři, ale prostě, jezdilo se k nám na letní byty.

PV: hm

LH: takže přijela rodina, a hlavně Židé, kteří tehdá měli vlastně
obchody, a to všechno, vypravili služebnou na letní byt s dětma. u nás
bylo tehdá už udělaný bazén.

PV: hm

LH: na Mokré Hoře. takže tam se jako srocovali lidé a chodili i
kolikrát z Králova Pole pěšky kolem, jako em tohle, a stavěli se na
koupališti, a prostě tak. takže my sme byli takové výletní místo. to že
sou kolem nás samý lesy, takže to bylo prostě tak.

PV: hm

LH: tak sme tehdá žili.

PV: a když když přijelo ňáké kino, tak to ste šli všichni? i s
rodičema, i s [kamarádama?]

LH: [ale né,] no tak podle toho, když nás pustili, tak sme šli na
všechno. když nás tam nepustili, no tak sme nemohli nic dělat.

PV: hm a co vlastně říkali vaši rodiče na kino. líbilo se jim?

LH: no tak moje matka, ta nechodila nikam, ta nemilovala, ona milovala
divadlo, až jako byla starší, a chodila s mými dětmi jako do divadla,
ale na filmy nechodila.

PV: hm á

LH: a otec neměl čas, protože byl potom taxikář, tak už on neměl čas.

PV: hm a bavili ste se třeba doma o filmech, nebo...

LH: né, vůbec né.

PV: hm

LH: maminku to nezajímalo, otec byl pořád pryč.

PV: hm a třeba s dalšíma děckama, nebo se [spolužákama?]

LH: [no tak s] dalšíma děckama, to víte, že sme všechno prožívali
prostě,

PV: hm

LH: když sme něco viděli, tak sme hráli potom tam i divadlo, anebo
prostě co sme viděli, tak sme si vykládali, nebo sme i ňákej záběr
dělali z toho, co sme viděli, co se nám líbilo ve filmu.

PV: hm. takže to bylo důležité pro vás.

LH: to bylo pro nás, pro nás děcka, kteří rodiče tehdá s ná- moc s náma
nehovořili,

PV: hm

LH: protože si pořád představovali, že sme příliš mladí, anebo taky
tím, že když jich bylo víc, jako v rodině, těch děcek, tak si o tom
vykládali, nebo potom zase nám někteří říkali co a jak,

PV: hm

LH: a čemu my sme třeba nerozuměli, tak ti starší nás poučovali, no a
já vůbec s kým sem měla hovořit, maminku to nezajímalo, maminka měla
práci, otec byl věčně pryč, tak všechny práce musela dělat sama,

PV: hm

LH: protože jistě musel, živil nás, tak musel být s autem, dokuď teda
jako věděl, že ještě stával u těhle,

(rozhovor na 20 sekund přerušen příchodem třetí osoby)

LH: takže moje maminka se o takový věci nestarala. ne- nezajímalo jí
to, takže a já sem musela jenom s děckama sme ho- hovořili.

PV: hm

LH: no takových rodičů bylo víc, že prostě bylo plno dětí, tak rodiče
neměli starost o naše zájmy.

PV: hm

LH: tak to bývávalo. že by měli zájmy o nějaký filmy nebo něco, tak
třeba šli se na to divadlo podívat, no ale spíš to divadlo víc jezdilo
jak ty němé filmy. no a říkám vám, když, tak prostě do těch Jehnic
ještě jako zajeli, protože to byla velká dědina, bylo tam plno sedláků
a takových těhle, takže tam bylo víc omladiny a všeho.

PV: hm

LH: páč to byl střed těch tří dědin.

PV: hm a jak to tam vypadalo, v těch Jehnicích.

LH: jak to vypadalo, no tak sme tam měli školu, byl tam pivovar,

PV: hm

LH: takže lidé měli i ty práci, no a ženy měly práci na polích, ee
protože třeba měli svoje políčko, tak ten sedlák jim obdělal pole, a
oni museli za to zase chodit pracovat, aby si odpracovali prostě, když
on jim prostě to políčko zorá, a em a zasadí třeba brambory nebo tak,
tak museli, (byli vděčný) tomu sedlákovi, a chodili mu za to dělat.

PV: hm

LH: takže to bylo tak. no. něco si udělali sami, a něco jim musel dělat
ten sedlák, no tak mu museli za tu, (ten) chtěl zas za tu svojí práci
chtěl zas práci od těch lidí.

PV: hm á

LH: a u nás teda nebyl na Mokré Hoře žádný sedlák, jenom teda u nás
byli bohatí lidé, kteří si u nás stavěli víly ((vily)).

PV: hm

LH: protože to bylo opravdu jako ee prostě samej les a pole, takže, no
a taky tam byl sta- statek teda, už tehdá, který měla ňáká hraběnka
nebo kdo, takže potom z toho udělali státní, no a ti lidé chodili
pracovat zase k tomu, k tomu statkáři.

PV: hm jo. a takže, ale to kino bylo teda v těch Jehnicích,

LH: prosim?

PV: to kino, bylo teda v Jehnicích?

LH: já vám nerozumim.

PV: to kino, v Jehnicích?

LH: já vám nerozumim. sou někdy nějaký slova, který já těžko pochopim.

PV: jo.

LH: takže musíte být se mnou trpělivá. já sem vám teď vůbec nerozuměla.

PV: ee vy ste chodila do kina do Jehnic, když ste byla malá.

LH: no tak ee když šla parta.

PV: když šla parta? jo.

LH: protože samotná tam byly jenom pole,

PV: hm

LH: nahoře škola, na kopci, a dolů se chodilo tohle. takže jenom když
šla parta.

PV: hm

LH: sama bych tam bývala, jak bych došla. to bych musela jít sama mezi
poli a tak dále. takže my sme chodili v partě. my sme chodili parta na
tohle, do Soběšic, a bůchvíkam.

PV: hm

LH: a furt se chodilo přes les, takže, a nebo mezi poli, takže ste
nemohla sama, desetileté děcko někam prostě jít.

PV: hm

LH: to nešlo.

PV: jo, a jak často asi ste chodili.

LH: ale no tak, moc často ne.

PV: hm

LH: řikám, když se parta domluvila, tak se šlo.

PV: hm

LH: jinak, sama člověk nikam nemoh jít.

PV: hm a jak se vám to líbilo, to kino v Jehnicích.

LH: no to, no to víte že se nám to všechno líbilo,

PV: no

LH: ježišmarjá, dyť my sme nic nevěděli, tak se nám všechno líbilo.

PV: hm a jak to tam vypadalo, tenkrát.

LH: no to byla hospoda,

PV: hm

LH: a v té hospodě, říkám, bylo plátno, no a odkud to teda šlo, to my
sme, to nám bylo jedno.

PV: jo, jo.

LH: to nám bylo jedno. říkám, až potom teda jako starší, no to už nám
bylo k těm čtrnáct, patnáct, tak sme do toho Králova Pole vyrazili,
teda každý s tou nějakou korunou, a tohle.

PV: hm

LH: museli, tak si musel žít jenom v partách. to se nedalo samotná
někam jít.

PV: hm

LH: to nás muselo i do toho Sokola, sme museli, tam to nebylo tak
obydlený, tak tam dokonce byly místa, kde prostě přepadali, a tak dále,
takže my sme děcka, autobusy nám nejezdily, nic nám, všecko pěšky.

PV: hm

LH: takže my sme museli jít s partou, sám nemohl člověk nikam jít.

PV: hm

LH: no kór děcka. a to by nás taky maminka pěkně hnala všecky.

PV: hm

LH: a když sme šli, už byli mnohem větší, a chodili sme třeba teda do
toho kina, tak to zase parta. to to jeden člověk nemoh tam jít.

PV: hm

LH: a kór děcka.

PV: a můžu se zeptat em učitelé, říkali něco o filmech? nebo...

LH: ee co myslíte o učitelích, že nám něco radili?

PV: no, nebo jestli [jestli nějak mluvili o filmech, nebo]

LH: [ale kdepák. učitelé] neměli zájem o nic [takového.]

PV: [vůbec.]

LH: em nás učili, pochopitelně, abysme byli ke starým ohleduplní,
abysme prostě když tohle, abysme jim pomohli když vidíme, ale jinak, a
pak ti staří tam nechodili, to měli svoje tyhle, stoličky a židličky, a
prostě tyhle em jak se tomu říká, lavičky, a někde si sedli a vykládali
si, a vo děckách neměli zájem.

PV: hm

LH: to prostě jako, je zbytečný vykládat něco o o těch, a učitel, no
musíte se chovat ke starému tak, jak se máte, a prostě pozdravit,
protože ne- neexistovalo, aby chodil někdo po tomhle, po dědině a
nepozdravil ty starší, a měl k nim úctu,

PV: hm

LH: pomohl jim kdekoliv se mohlo. a ne tak jak dneska se chodí a prostě
ke starým, řekne staří nám ubírají, prostě dostávají důchody, a my
musíme dělat, tak jak kdyby my sme nedělali na ty starý předtím.

PV: hm

LH: tak to byl, takovej byl život. ale učilo se opravdu chovat se ke
starejm velice dobře, a ne aby prostě něco po-, běda, kdyby děcko
nepro- ne- netohlen, ráno nepozdravilo, nebo

PV: hm

LH: někomu, když prostě něco upadlo, rychle se zvednout, místa kdekoliv
uvolnit, dneska, to je směšný, tady tohle toto.

PV: hm

LH: jinak vám nemůžu už o <tom nic říct.>

PV: no, já bych se ještě zeptala, když už ste byla starší, třeba když
vám bylo dvanáct, třináct, patnáct, jak často ste asi chodívala do
kina? jak často.

LH: no tak jak často, to vám nemůžu říct. když nás napadlo, parta
řekla, že se de do kina, tak se šlo do kina.

PV: hm

LH: když sme ovšem měli peníze,

PV: hm

LH: <pochopitelně.>

PV: a to bylo třeba jednou za týden, nebo...

LH: ale kdepak jednou za týden, to bývalo tak bych řekla do toho
měsíce, když sme šli třikrát do kina.

PV: hm

LH: to nebylo tak, nebyly peníze.

PV: hm

LH: byla taková doba, že prostě se nedělalo, taková doba, jak je teď,

PV: hm

LH: tehdá byli nezaměstnaní, tehdá se stavěly všelijaký domečky, aby
lidé na jak se říkalo šanghaje, aby lidé vůbec dostávali každej týden
asi třicet korun, a to měli pro děcka a pro pro všechno. v Řečkovicích
byla šanghaj vystavěná, v Králově Poli taky byla šanghaj vystavená, ty
děcka opravdu neměly peníze.

PV: hm

LH: to, to se nedalo, když ste šla třikrát do měsíce, tak to byl
vrchol.

PV: hm a

LH: nebyly peníze, byla taková doba, já, mně bylo sedum let, když
prostě zas byla tady taková doba tak jak je teď. nebylo práce, nebylo
ničeho.

PV: hm

LH: takže, nemyslete si, že sme mí- my děti, kteří sme žili na dědině,
tak že sme byli nějak bohatí a mohli sme chodit každej týden, nebo em
tohle. a tam se stejně dycky byla sobota, anebo vůbec jenom neděle,
podle toho, a em to se chodilo do toho kina, ve všední den kino vůbec
nehrálo.

PV:hm a později, když už ste se třeba vdala, tak ste chodila [( )]

LH: [no tak když] sme se vdali, taky byla válka, takže toho taky bylo
strašně moc,

PV: hm

LH: protože se válčilo, a já mám vůbec dojem, že v té době vůbec bylo
kino zavřeno, že se ani nehrálo v Řečkovicích, a em ve válce kdo měl
zájem moc o kino.

PV: hm

LH: to až teda,

PV: [až potom.]

LH: [jako byl] člověk dospělý, tak se šel podívat, no dospělý, no tak
to sme byli ještě mladí, ale nemě- neměli sme na to.

PV: hm

LH: drahé bylo jídlo, nebylo na to, aby se mohlo chodit do kina,

PV: hm

LH: takže si, ve válce si vůbec nepamatuju, že bych někdy teda, jednou
třeba,

PV: hm

LH: za půl roku nebo za čtvrt roku se šla podívat do kina. a mám dojem,
že dokonce bylo i zrušeno, za té války, že se asi vůbec nehrálo.

PV: hm

LH: takovej dojem mám, nevím určitě, ale já sem určitě v té době do
kina nechodila.

PV: hm, jo. a tak em když ste byla mladší, tak vy ste říkala, že ste
chodila do víc kin. že ste chodila do [Soběšic,]

LH: [co že sem] chodila?

PV: že ste chodila do víc kin, že ste chodila vlastně do Řečkovic
((Kino Sokola v Řečkovicích)), do Králova [Pole,]

LH: [no do, no] do toho, no tak do toho ře- ((Řečkovice, Kino Sokola
v Řečkovicích)), tam, v tem omladině,

PV: hm

LH: když sme teda, říkám, do těch osumnácti let, protože sem se vdala v
těch osumnácti, pochopitelně, abych nemusela do Německa, no a práce,
byla sem nasazená v té Královopolské, no, takže sme ani nepomysleli na
nějaké tyhle.

PV: hm

LH: a pak, my sme, manžel a já, my sme rádi, jako děcko, my sme už
chodívali po lese, sami, teda s partou, né samy holky, ale prostě celá
parta sme chodívávali, no to sme chodívávali tančit, ani nás kino
nezamímalo ((nezajímalo)), a pak sme šli domů, nebo na Vranov sme
chodili, zase, celá parta,

PV: hm

LH: do kavárničky kde byla, kde byly rourky, se dělaly, trubičky,

PV: <jo>

LH: jak sme tomu říkali, <rourky.> no tam byla taková malá kavárnička,
to se šlo potom přes les zase, to ste nemohla chodit sama.

PV: hm

LH: to zas musela být parta.

PV: hm

LH: protože to neexistovalo, protože kolem nás je celej les, a my sme
rajzovali, odpoledne sme sebrali se, a šli sme třeba na ten Vranov. a
pak sme šli k večeru, o těch pěti hodinách zase z toho Vranova, zase
sme museli lesama a tohle. takže nás potom už kino taky nezajímalo.

PV: hm takže to už ste pak šli radši někam jinam? jako [do kavárny,]

LH: [no chodili sme] na čaje.

PV: jo.

LH: do, třeba do Soběšic sme chodili na čaje.

PV: hm

LH: tam byla zas tahle, tam byla em jak se tomu říkalo, sokolovna, a do
té sokolovny se chodilo na čaje. a turisti, kteří přišli, třeba šli
odněkud, tak se stavili na tom na tom čaji, se tomu říkalo. čaje. ovšem
bylo to takový taneční, takový sportovní, tam se, tančilo se, prostě
šla ste třeba v kalhotech, v botech v těhle, a tam se tančívalo. tak
tam sme chodili.

PV: hm

LH: no a pak sme chodívali tančit taky do pivovaru v Řečkovicích. tam
taky byly takový ty tanečníky, o těch pěti hodinách pro tu mládež.
takže pak nás kino nezajímalo.

PV: hm takže kdy ste asi přestala chodit do kina, nebo ee

LH: no tak ne- nepřestala sem chodit do kina, ne, ale teda kino potom
už, pak mám dojem, že v těch Řečkovicích se zavřelo, takže,

PV: hm

LH: do města se chodilo už i když sem byla vdaná, tak sme chodili na
filmy, který byly vyhlášený, tak to jako už po té válce. po té válce se
snad začalo chodit na ňáký vyhlášený filmy, který prostě, byla tam
bárová ((Lída Baarová)), Nedošínská ((Antonie Nedošinská)), prostě
tohle, Pištěk ((Theodor Pištěk)),

PV: Pištěk ((Thedor Pištěk)).

LH: a takový. takže prostě se třeba na to šlo, no ale zase se nechodilo
každý měsíc, zase třeba za čtvrt roku.

PV: hm

LH: a to už se potom chodilo do města. to už v Řečkovicích
neexistovalo, filmy nejezdily jako po hospodách a tak. takže a no a pak
už člověk chodil do divadla, neměl zájem na na tó, na filmy.

PV: hm

LH: ale říkám, to byly filmy, který natáhly lidi, který byly teda něco
už.

PV: hm jo.

LH: takže to je asi tak všechno, co vám můžu říct.

PV: no já bych se ještě zeptala, když ste ještě chodila do kina, když
ste měla těch dvanáct až patnáct let, tak em

LH: no říkám vám, jak potom byla válka, tak ee to už jako to kino víc
odpadalo. to už sme neměli zájem.

PV: hm a tak třeba v těch třicátých letech, když ste ještě chodila, tak
keré kino se vám nejvíc líbilo, třeba. tady v Brně.

LH: jako myslíte děj? nějakého filma?

PV: em ne. kino. vyloženě [budova]

LH: [ale kino] říkám, kino už potom se nám ee prostě sme neměli zájem.
jak už nám bylo zase těch šestnáct, do těch patnácti snad do toho kina.
ale jak už nám bylo šestnáct, tak už sme měli zase zábavy jedině ty
čaje, který byly o té páté hodině, a takový prostě,

PV: hm

LH: toto nás už zase zajímalo. kina nás už nezajímaly.

PV: tak jo. tak do těch patnácti let, když ste chodila do kina. tak
které se vám tenkrát nejvíc líbilo. jestli [(bylo)]

LH: [prosim?]

PV: keré se vám nejvíc líbilo tenkrát. z těch kin, do kterých ste
chodila.

LH: ňáký program? jako [nebo]

PV: [ne ne,] budova, a vůbec všechno. jako...

LH: ale no tak do těch patnácti to, to bylo ještě ty Řečkovice, byly
dobré,

PV: [Řečkovice.]

LH: [no a] do toho Králova Pole sme se dostali jednou za čas. když sme
měli peníze.

PV: hm

LH: takže to bylo tř- to to to sme si museli teda všichni pěkně
ušetřit. nebo sme si domluvili teda, tak sme
si honem našetřili peněz a to taky nebylo tak často.

PV: hm

LH: tam to bylo moc drahé pro nás, v Králově Poli.

PV: hm

LH: tam to bylo už jinačí, tam už to bylo připravený a ty Řečkovice
byly takový prostě, aby se něco, a ti staří lidé, aby měli kam chodit a
tak. takže to, v Řečkovicích, no, [jako]

PV: [a a jak] to vypadalo, třeba v Řečkovicích, když se promítal film

LH: no tak nic, no, tak plátno, a někde to pouštěl, a židle se tam
nanesly, který byly v Řečkovicích, když tam třeba byla ňáká zábava nebo
něco, sál byl dosti velkej, takže málo kdy myslím to bylo plné, abych
řekla, to prostě bylo takové provizorium, aby teda ty Řečkovice taky
nějak žily, to nebylo jak dneska tisíc, statisícové Řečkovice. to bylo
taky sedláci, a a a domkaři a takový.

PV: hm

LH: to nebylo žádné, myslíte si, že sme tam měli nějaké vysoké domy? to
spíš u nás byli jako ti em snad Vichr, ( ), taková elita už u nás
byla, tak ti měli nádherné víly ((vily)) postavené a tak. jinak to byly
domky, malé domky, nízké.

PV: hm

LH: no. a že náš Vichr byl vlastně, vy si to nepamatujete, no ale víte
na Kobližné, prostě to železářství, to bylo Vichrovo tehdá, tak oni to
mají zas, myslím, nebo já nevím, jak je to teď. ale prostě oni měli ee
zařizovali u nás si pro sebe em tuhle plyn, topili plynem už tehdá oni.
ale on si to zařizoval, jako prostě prodával em ty ty věci, které k
tomu plynu patřily, tak si zařídil plyn. a my ostatní sme neměli. a pak
teprve se, my, ostatní, sme si, povolili nám, že si může teda plynárně
povolit, že může napojit na to jeho vedení,

PV: hm

LH: to bylo všechno prostě takové, vám řikám, my sme neměli na Mokré
Hoře žádnýho em žádnýho koně, žádnou krávu, u nás byly jenom kozičky, a
na ee byly tyhle, byly ee takové vinohrádky, jak se řikalo, a lidi
nosili hnůj v putně, na zádech, do toho vinohrádku.

PV: hm

LH: si dovedete představit, jaká to byla malá obec, tak my sme mo- že
by někdo z těch starších chodil do toho k- kina,

PV: hm

LH: no to málo kdo. protože Řečkovice už byly větší, a tam bylo mnohem
víc sedláků zase než v Jehnicích, tak ti snad zase ti, děcka měly víc
peněz jako my ostatní.

PV: hm

LH: my sme byli ta chudina.

PV: jo.

LH: jo?

PV: jo.

LH: a prostě v Řečkovicích už byli bohatší, protože chodili ee, do
města to měli blíž teda, jako do těch továren, no blíž, chodili pěšky
ke svaté Anně ((Nemocnice u sv. Anny)) polama chodili, aby nemuseli
platit teda tu tramvaj, každý hleděl na korunu.

PV: hm

LH: takže nemohlo si myslet, že by chodil nějak do toho kina. když teda
jednou za čas šel v neděli do toho kina, nebo, to byl svátek.

PV: hm a jak to probíhalo, to představení v Řečkovicích.

LH: prosim?

PV: jak probíhalo to představení, když ste [byla v Řečkovicích.]

LH: [no tak] představení, no normálně. sedla ste si na židli a koukala
ste, co bude.

PV: ((směje se))

LH: takže, jak probíhalo, normálně. dívala ste se na to, neměli sme
rádi moc aby před tím byly ty zprávy, jak voni to jako vysílali, no
prostě sme byli, byli sme rádi, že sme v kině.

PV: hm

LH: bylo to pro nás teda, jako pro nás děcka, když sme se dostaly do
toho kina, když nás <nevyhodili, pochopitelně,> tak

PV: hm

LH: a pak sme neměli peníze. opravdu ne.

PV: hm

LH: na to sme nedostávali. málo kdy, prostě když ste dostala, když ste
přišla domů a maminka řekla ne, nemůžeš prostě, nemáme peníze.

PV: a někteří říkali, že třeba se někdy prodávalo nějaký jídlo mezi
těma filmama, anebo že tam byl nějaký program,

LH: ne ne ne, nic se tam neprodávalo,

PV: hm

LH: nic se neprodávalo, každý byl rád, když měl na ten lístek.

PV: jo. ((směje se)) a v Králově Poli, to bylo taky tak?

LH: v Králově Poli si nepamatuju, že by se prodávalo. a pak nás to
nezajímalo. dyť my sme neměli peníze. my sme byli rádi, že sme ty
desetníky dostali na to, em na to, abysme se dostali všichni do toho ee
kina.

PV: hm

LH: takže sme ty desetníky a všechno posbírali po kapsách, co sme měli.

PV: hm

LH: takže sme si taky, nepamatuju si, že bysme si tam něco koupili,
nebo že bysme mohli prostě něco mít.

PV: hm

LH: byli sme rádi, když sme sehnali, abysme se dostali dovnitř.

PV: hm a třeba da- dalo se bavit při filmu? nebo bavili [se di-]

LH: [v tom] kině?

PV: ano.

LH: no né, no dyť tam bylo ticho, abysme slyšeli.

PV: hm

LH: jak vás mohlo napadnout, že bysme se bavili v kině. to sme se
bavili po cestě, dyť my sme měli z toho Králova Pole zase cestu em
těma, pod lesem, do Zamiku, do Zamilovanýho hájku, jak se tam říká, v
Králově Poli. a to sme šli porád kolem lesa. kdepak bysme se bavili v
kině, anebo prostě tohle.

PV: hm

LH: to sme museli zase jít pěšky.

PV: takže až až po kině ste se bavili o filmech.

LH: no, jistě. po kině, když sme na to měli času dost, to bylo přes
hodinu cesty.

PV: hm

LH: takže kdepak bysme měli ((směje se)) v kině sme seděli jak putičky
a koukali,

PV: ((směje se))

LH: voči vykulený, prosím vás, dyť vy si nedovedete přestavit, co to
bylo jako když ee sme se my narodili. to byla, řikám, jednak byla ta
doba taky těžká, začalo, teprve začalo být lepší ee republika taky
nebyla žádnej med. to bylo taky chudinný strašně moc.

PV: hm

LH: ti lidé, co bydleli prostě daleko, jako města to, tak jedině ty
města měly tu práci, a jinak lidé dělali jenom na polích a tak. žádných
peněz moc nebylo. a ženy nechodily do práce. pro ženy tehdá nebyla
práce. jenom ty, co teda třeba vystudovaly, anebo, nebo ve fabrikách,
říkalo se jim, těm ženám, fabričky,

PV: hm

LH: a ty teda dělaly v továrnách třeba ee tady na Hrnčířské byla
továrna na ee hrnce a na takový věci, tak tam se dělalo prostě, takže
nebylo práce,

PV: hm

LH: každý byl rád, když někde, a jinak se dělalo u těch sedláků.
nemyslete si že něco bylo zvláštního.

PV: hm

LH: a když sme chodili do školy, tak nám ee jehnickej pivovar vždycky
nám udělal, prohrábl cestu s koňma, aby mohl jet s pívem, tak nám
prohrábl cestu, jinak nám tam nikdo nic neoddělal. jenom ti, že
potřebovali se dostat do Brna s koňma, oni měli koně, prostě vozy, a to
pivo vozili do Brna.

PV: hm jo.

LH: takže žádná slast. tam nebylo nic, tam byly akorát tř- ee tyhle,
jablka kolem cesty,

PV: hm

LH: a to sme eště říkali (obstrdlis), a to sme šli ze škole a házeli
sme kamením po těch jablkách, a shazovali a někdo dostal i kamenem do
hlavy. víte?

PV: ježiš.

LH: protože ee žádná prosím sláva. to bylo štěstí, když člověk měl, a
každý šetřil tu korunku.

PV: hm

LH: a pak až se začal Hitler tohle, tak teprve se začalo zbrojit, a
začala být práce. celou tu dobu nebyla práce. nemyslete si, že prvá
republika byla taky ňáká blaženost, že? začala první republika, prostě,
Masaryk ((Tomáš Garrigue Masaryk)) se zasloužil o tom, Štefanik ((Milan
Rastislav Štefánik)), o první republiku, no a tím teprve se začalo
dělat, dyť sme byli tolik let sme byli pod těma, to pod Rakušanama, pod
Němcama.

PV: hm

LH: no, takže a ti nám práci, ty se starali o svý menovce, že? proto
byli Němci vždycky tak nabubřelí, že oni sou něco jiného jako my. my
sme byli tři sta roků sme byli pod Rakouskem, že jo.

PV: jo.

LH: takže žádná slasť.

PV: hm

LH: žádná slast to nebyla. byla chudoba veliká, ee tihle stávkovali, ee
jak se menujou, ee zaměstnanci teda v těch fabrikách, a ty fabričky, s-
prostě stávkovali, protože jim dávali málo platili, pochopitelně,
zaměstnavatel, tak jak je to dnes, se stará, aby vydělal, aby on
vydělal, a musí ty zaměstnance utiskovat, protože nemůže jim dát to, co
by oni chtěli.

PV: hm

LH: a tak to bylo vždycky. a teď při- teda ta první republika, takže i
když jako sme byli už samostatní, což bylo největší dílo našeho
prezidenta, Štefanika ((Milan Rastislav Štefánik)), a těch eště druhých
teda. ale tito dva vlastně se zasadili o naši republiku. no jistě, tak
bylo těch víc, ale hlavní činitelé byli tito. takže to je všechno, no a
začala ee tenhle, Hitler, pořád začal, že válku chce, tohle, tak teprve
se stavěly tyhle, eště zbrojovky ve Vsetíně, na Slovensku se stavěly
prostě a vyráběl se potenciál k válce. tak teprve začalo být lepší. a
po válce zas bylo všechno rozbité, no tak zase byla konjunktura, že se
prostě stavělo, bouralo, a já nevím co [všechno.]

PV: [hm, přestavovalo.]

LH: takže a ee první republika byla teda, ta se vlastně z toho jha,
který trpěli tři sta let, teprve se vzpamatovávala.

PV: hm

LH: takže žádné takové, jako se řekne prvá republika. ano, prvá
republika vlastně musela začít z píky. od ničeho.

PV: hm

LH: no

PV: jo.

LH: takže máte p- prostě řikám vám, peněz nebylo.

PV: hm

LH: a když ste chtěla jít do kina, tak to byl problém. a bylo více
dětí, tak byl problém. ale třeba byli ti menší tak ti ne- nesměli ještě
do kina, takže sme to měli teda tak já jako jedináček pochopitelně se
maminka vždycky nějak, abych mohla, teda abysme mohli jít jako, tohle.
takže sme nemohli si nic moc dovolit.

PV: hm a nešla ste třeba někdy do kina bez placení?

LH: bezplatně? né. no tak leda ee kdo tam ko- pustil bez lístku někoho
svýho z příbuzenstva, no tak to, to nikdo nekontroloval.

PV: jo.

LH: to byl ee to jako, to víte, že prostě, když by- byli rodiče a on
tam trhal lístky, no tak svý děcka si posadil, než přišli <ti druzí.>

PV:

LH: jinak teda není žádnej tenle, že by býval je tam pustil. no, nebo
pustil, což já nevim. nepamatuju si.

PV: a podle čeho ste si teda vybírali ty filmy, na keré ste [chtěli?]

LH: prosim?

PV: podle čeho ste si vybírali filmy, na které ste chtěli jít, tenkrát.

LH: no podle, voni, nevim podle čeho. no taky, slyšeli sme, že to bylo
hezké,

PV: hm

LH: no tak sme říkali, děcka, půjdeme, no ten neměl ještě peníze, tak
šetřete, a jak našetříme, tak půjdeme teda do Králova Pole se podívat,
protože to kino.

PV: hm

LH: víte?

PV: jo.

LH: a ty Řečkovice ((Kino Sokola v Řečkovicích)), to bylo jenom takové,
prostě tak, jako když se díváte na světelné obrazy, a prostě tak jak,
nemělo to takovou úroveň, tak jako když to bylo opravdu kino. protože v
těch Řečkovicích museli voddělat židle, tam sme cvičili, a cvičilo se
tam prostě celý týden, že, děcka, em dorostenci, muži, a ženy, chodilo
tam teh- tehdá ee prostě ten Sokol přitáhl velmi mnoho lidí.

PV: hm

LH: takže, ee prostě to se muselo zase židle všechny vyklidit, a to
všechno. takže, no a platil nájem, se tomu Sokolu, že se tam dělají ty,
protože se tam muselo po nich uklidit. takže musel em to kino vlastně
nepatřilo Sokolu, to patřilo někomu, kdo musel platit nájem za to, že
tam promítal ty filmy.

PV: hm, jo jo.

LH: tak. to je asi všechno.

PV: a to to kino v tom Králově Poli bylo teda hezčí? tam se vám líbilo
[víc?]

LH: [no jistě,] no tak to už bylo jako stavěný jako kino.

PV: hm.

LH: to už bylo, protože Královo bylo Pole ((Královo Pole)) bylo
předměstí Brna,

PV: hm

LH: a tam bylo to jediné kino, a pak tam bylo druhé kino, to bylo jako
nějakýho jenom em takové menší, a to bylo ňákého soukromníka. kdežto
tady v tom Králově Poli, to bylo té obce, nebo já nevim koho, nebo
státní nebo jak to bylo. a to bylo už jako kino připravený, tak
chápejte, že to už mělo jinej ráz.

PV: hm. jo.

LH: no.

PV: takže tam se vám asi líbilo víc, v tom Králově [Poli.] ((Královo
Pole))

LH: [prosim?]

PV: že tam se vám asi líbilo víc, v tom [Králově Poli.]

LH: [ale no tak] jistě, líbilo, ale to jako v Řečkovicích ((Kino Sokola
v Řečkovicích)) to bylo lacinější.

PV: aha, jo. ((smích))

LH: ((smích)) dívejte se na to, že všude,

PV: hm

LH: furt byly peníze, peníze.

PV: hm

LH: a to nás odrazovalo, protože ty peníze sme my děcka neměly, <tak
sme nemohly jít> kam bysme chtěly.

PV: hm.

LH: takže sme brali Řečkovice jako prostě, že tam deme, že se nám to
taky líbilo, ale nebylo to kino ((Kino Sokola v Řečkovicích)), byl byl
to sál em Sokola.

PV: jo.

LH: a ten vypadal jinak, byly tam ee kruhy tam visely, a tak [dále.]

PV: [jo jo jo.]

LH: museli z toho oddělat bradla, a já nevim, co všechno se muselo. a
to se muselo zase zaplatit tomu Sokolu.

PV: hm

LH: ten Sokol musel z něčeho žít.

PV: hm jo. já bych se ještě zeptala, když ste si teda vybírali ten
film, na který em na který půjdete,

LH: ale no říkám, to sme si vybírali, když sme měli hlavně peníze.

PV: jo.

LH: ((smích))

PV: a kde ste se třeba dozvěděli, jaký ten film [má být, nebo]

LH: [ale no tak] jistě ti (větší) nám to řekli.

PV: ti větší.

LH: že byli na tom, a že to bylo pěkné, no tak sme šli taky, že to bylo
pěkné.

PV: jo.

LH: to se roz- ee mezi sebou se to nebyly noviny ((smích)) <aby vám
něco,> že jo, co se hraje nebo, tam byl ňákej program vyvěšenej ani
nevím, a to dycky mezi děckama bylo, děcka, půjdeme do kina. no, máte
peníze? když sme řekli no nemáme, nebo kolik tohle, no tak se nešlo.

PV: hm

LH: no a pak se chodilo, řikám vám, jak o těch patnácti, šestnácti se
chodilo na ty čaje, to nás víc lákalo, že jo.

PV: hm

LH: tam byla společnost, tam byla, hudba, no. a kino, to už nás tolik
nezajímalo.

PV: hm

LH: a jedině řikám, a když sem byla vdaná, tak zase, prostě když bylo
něco pěkného, ten řekl to bylo hezké, bylo krásné, to bylo ná-
nádherné, no tak se šlo podle toho. to byla prostě taková reklama.
jeden druhýmu řekne, a to bylo jak reklama, kdybyste měla napsaný na
někde že tohle. tak na to se šlo.

PV: hm

LH: no.

PV: a předtím třeba, zajímalo vás z který země je ten film, nebo

LH: prosím?

PV: eště předtím, ee jestli třeba bylo důležitý, z který země ten film
je, třeba jestli je anglický, nebo jestli ste měla radši filmy z nějaké
země, nebo

LH: no tak, anglicky, no tomu sme nerozuměli, no tak s- byly tam

PV: titulky?

LH: dole napsaný, no tak sme prostě, a jinak sme si to domysleli, že
jo.

PV: hm

LH: tak jak když prostě, když č- čtete a nerozumíte, rozumíte třeba
nějakým slovům, a druhým ne, anebo když neslyšíte, tak jak třeba já
teď,

PV: hm

LH: a koukáte se na film, no já se teď vůbec nekoukám na televizi,
protože to pro mě nemá už vůbec žádnou cenu, ani ty sluchadla mně
nepomůžou, protože já slyším třeba začátek, dvě tři slova, a pak už
nerozumím ničemu.

PV: hm

LH: tak já se můžu třeba dívat, tak jak sem se dívala na tu zahradu
((Ordinace v Růžové zahradě)), ee ee tu jak teď byl ten em ten seriál o
té,

PV: jo.

LH: takže sem slyšela, takže sem to věděla, od začátku, to sem ještě
slyšela, no, a pak sem jako si domýšlela.

PV: hm

LH: že oni mluvili, to sem nevěděla, ale byly tam zápletky takový, tak
sem si všechno domyslela.

PV: hm

LH: a neslyšela sem, takže ani nemám tady ani televizi, protože je mně
na houby.

PV: jo.

LH: no. takže vidíte, že mně musíte říkat takle,

PV: hm

LH: takže em proč se budu na to dívat.

PV: hm

LH: mě to nezajímá už. já čtu stále něco, a prostě, anebo film, třeba
se podívám na to, třeba sem o tom četla,

PV: hm

LH: a ee řeknou mně děcka, babi, to je, teď budou vysílat, no tak na to
se dívám, protože sem si to přečetla, tak, tak to vidím eště ve filmu,

PV: hm

LH: v televizi.

PV: jo, jo.

LH: a jinak, ten život se mění.

PV: hm

LH: a jak stárnete, tak všechno vás přestane bavit, protože nemáte k
tomu to, co potřebujete. buď třeba sluch,

PV: hm

LH: nebo oči, a tak dále. takže to vás potom přestane bavit. takže na
nějakej film, abych šla, to už taky pro mě není.

PV: hm

LH: a i dříve, taky protože jednak to člověk už nemá zájem, a- abyste
chodila někde, já sem na to chodila strašně moc do divadla, my sme měli
předplatný s manželem, když potom zemřel, no tak sem chodila do divadla
s kamarádkama, jenomže všechny prostě vystoupily, já sem bydlela až na
té Mokré Hoře,

PV: hm

LH: takže já sem potom jela ee až na ee to jezdilo až na Ořešín,
jenomže když třeba se divadlo protáhlo, tak pak sem musela z Řečkovic
jít pěšky až na Mokrou Horu, to je dobrá půlhodina [večer,]

PV: [no,]

LH: á když se to roz- rozprchlo z teho, z té tramvaje, tak sem šla
sama, takže sem prostě toho nechala, a pak sem měla hospodu před ee
před ee sebou, na druhé straně, a no a to právě když sem přišla, tak
chodili chlapi ze z hospody, a když viděli samou ženskou, že de z to,
neměla sem to daleko, ale že oni zrovna chodili z hospody, měli různé
poznámky,

PV: hm

LH: a pak každej viděl, že du domů, a že su tam sama, že su vdova,
dlouho sem byla vdova, takže, no <(teda su doposud)> ((smích)) <aby ste
si nemyslela, že sem,> nevdala sem se, ani sem

PV: hm

LH: neměla žádného přítele, takže em prostě je to takové nepříjemné. no
tak

PV: [jo, ( )]

LH: [eště,] eště tady mám dokonce do roku dva tisíce pět sem chodila
pořád do divadla.

PV: hm

LH: no, a teď už teda,

PV: už ne.

LH: ale su ráda, když tady příde, ee a a příde ňákej prostě soubor,
zazpívá árie z ňákejch operet, nebo opery dokonce, a nebo z takový
zpěvák, který tady hrál na tohle, a hrál ty písničky, který my sme
kdysi tančili, a

PV: hm

LH: a to všechno. tak to mě teda zase jako postaví na nohy, že su zase
třeba si připadám mladší.

PV: hm jo.

LH: jinak je to všechno, a teda em říkám, filmy, no to už vůbec.

PV: hm

LH: mě nezajímaj.

PV: já bych se ještě chtěla zeptat, vy ste se předtím zmínila, že ste
byla někdy na nepřístupným filmu?

LH: na čem?

PV: na nepřístupným filmu? když ste byla menší? že ste chodila na
nepřístupné filmy?

LH: no tak to moc né, no dyť vám řikám, to nás tam nepustili v těch
Řečkovicích.

PV: hm

LH: a když sem byla em malá, tak to to nás nepustili, kdepak. protože,
to víte, hlavní věc byla, aby ti starší se přišli podívat,

PV: hm

LH: a my děcka, a tehdá na to se dost drželo, děcka nesměly chodit na
ňáké filmy. na to se hodně d- dával důraz.

PV: ale, ale někdy [ste]

LH: [ale] ňáké pohádky, aby pro nás zvlášť pro děti,

PV: hm

LH: to neexistovalo.

PV: jo.

LH: to sme mohli, řikám, až tak od těch dvanácti, třinácti teprve na
ten nějaký film se jít podívat,

PV: hm

LH: který nebyl příliš závazný, em závadný, jak voni říkali, abysme se
nepokazili, děti, to nebylo ja- jako dneska aby řekli, že že
štrnáctiletému chlapci daj kondomy aby mohl, aby měl,

PV: hm

LH: že je to potřeba. no to to ne, to neexistovalo.

PV: ne.

LH: víte?

PV: dobře.

LH: tady takovej <tenhle.>

PV: hm (.) já bych se ještě zeptala, bylo pro vás třeba důležitý,
jestli byl film černobílý nebo barevný? tenkrát.

LH: no tak jistě ten ee barevný

PV: [barevný.]

LH: [byl] lepší, pochopitelně. to už si ani člověk nedovede představit
jako ten prostě ten tmavý film jenom. to, ten zvítězil, ten barevnej, a
ta mluva, to všecko, to jakmile se to prostě pořád zlepšovalo,

PV: jo.

LH: no tak to víte že nás to jako děcka, když sme byly děcka, prostě
sme koukaly na to jak,

PV: hm

LH: <oči sme si mohli na to, víte?> ((smích))

PV: jo, určitě. já bych se ještě zeptala, jako co dělalo film dobrým
filmem. co bylo...

LH: prosim?

PV: jako co pro vás byl dobrý film, tenkrát, když ste...

LH: já teď nerozumím.

PV: em co pro vás byl dobrý film. (.) když ste šla na ňáký film, a
líbil se vám, tak ee

LH: no tak když se nám líbil, tak sme zase těm ee řekli děcka, viděli
ste to? nebo ee pudem se podívat? no a zase, jestli sme měli peníze,
tak sme se mohli jít na to podívat. když sme neměli, tak sme nemohli
jít.

PV: hm

LH: tady hrály furt peníze. a hrají peníze celej život.

PV: jo.

LH: když máte peníze, můžete všechno. a když sme neměli, řikám, my sme
neměli žádné kapesné. my, když sme poprosili doma, tak sme třeba na ten
film dostali, něco, no ale jinak řekla ee prostě a všichni sme tak
byli, protože tam nebylo těch boháčů, mimo těch milionářů.

PV: hm

LH: ale tak jako obyčejní lidé, anebo bylo víc děcek, někteří ani
nedostali na ten film, rodiče je nepustili, protože to sou peníze.

PV: hm

LH: takže peníze hrály velkou roli tady v tom, abysme mohli chodit do
kina.

PV: hm já bych se zeptala, byla ste na nějakém filmu třeba víckrát?

LH: jak?

PV: chodilo se třeba na ňáké filmy i víckrát? za sebou?

LH: počkejte, ee

PV: ee chodila ste na nějaký film víckrát? několikrát po sobě?

LH: po sobě? abych viděla? ne,

PV: ne.

LH: to to sme nikdy, no když už sem ho viděla,

PV: ((smích))

LH: tak proč bych na něj šla?

PV: <jo, dobře.>

LH: ((smích))

PV: (.) ee já bych se ještě zeptala, když ste byla v kině, byla tam
ňáká přestávka?

LH: ano, byla. byla.

PV: a co se dělo o přestávce?

LH: no tak nic, seděla ste na místě, no protože ste neměla kam jít,
nanejvýš že člověk musel někam jít.

PV: jo.

LH: ale většinou ste jako seděla.

PV: hm a byl tam ňákej program, nebo...

LH: ale ono těch přestávek pravděpodobně nebylo moc. on byl jako
předtím ňákej ten ee ty zprávy nebo něco? a oni tomu říkali, jak se
tomu tehdá říkalo, já nevim. no a pak ste si sedla a seděla ste celý
film, abyste jak si šla něco koupit, tak to si ani nepamatuju. řikám,
tam nebývalo žádné občerstvení spíš.

PV: hm

LH: ani v tom Králově Poli já si nepamatuju že, no tak my sme neměli
peníze, no tak my sme nemuseli chodit, ale že by to byl ňákej ee prostě
třeba se stalo, že se jim přetrhl film. no tak byla ta chvíle,

PV: hm

LH: kdy to opravili, a zase jelo dál. ale v Řečkovicích si nepamatuju,
že by byly ňáký přestávky. a v Králově Poli taky ne. ne- nepamatuju si.
protože když už ti lidé seděli, a teď by se rozběhli, ne. nepamatuju
si, že by byly přestávky. Jedině, když se něco stalo, že se třeba, a to
se stávalo v Řečkovicích, že se to třeba něco přetrhlo nebo něco,

PV: hm

LH: takže, ale v Králově Poli si nepamatuju, že by sme někdy prostě
nebo jinde, to ste si koupila předtím, když ste chtěla něco pojíst,
nebo tohle, ale ani myslím na po- na a ee em nevim. nevim. to si
nepamatuju. opravdu si nepamatuju, že by tam byly nějaké velké
přestávky.

PV: hm [ale bylo to]

LH: [ale v těch Řečkovicích] se pamatuju, že se jim snad ten em
přetrhl, nebo čert ví co bylo, to si tohle,

PV: hm

LH: ale že by se odcházelo, to leda když někdo musel odejít, tak šel,
protože musel odejít, a ani to moc nebylo. em-em. takže,

PV: hm

LH: sem vám asi řekla všechno.

PV: né, já bych měla ještě pár otázek, jestli můžu.

LH: prosím?

PV: že bych měla ještě pár otázek.

LH: ještě pár otázek?

PV: ještě pár otázek. já bych se chtěla zeptat na protektorát, jestli
si pamatujete jak to, jak to vypadalo,

LH: no na protektorát, to říkám vám, my sme nechodili do kina,

PV: hm

LH: za protektorátu, protože to už sem byla vdaná, a za protektorátu
sme nechodili do kina, opravdu ne.

PV: hm

LH: teda aspoň já si nepamatuju, že by sme s manželem šli do kina. až
po válce, tak to ano, tak to byly teda, no jistě, a pamatuju si, když,
když ee hráli ježišmankote, jako ty indiáni, když hrá- jako byli, a
prostě ten herec, to byl ně- to byl německý to bylo, byl no pře-
přelož- em přé- ((smích)) no přeloženo do jako ty, byly, ale jak se to
menovalo. ti indiáni a ten jejich ochránce veliký.

PV: em vinetů? nebo em

LH: prosim?

PV: vinetů ((Vinnetou))?

LH: no.

PV: jo.

LH: tak na to sme chodívávali.

PV: jo.

LH: no, to bylo prostě taková atrakce, tak na to se chodilo.

PV: hm, jo. a bylo pro vás třeba důležitý, kdo hraje v tom filmu, kerý
herec, nebo kerá ee jestli bylo důležité, který herec, nebo kerá
herečka hraje ve filmu.

LH: no tak em to to hlavně vždycky na bárovu ((Lída Baarová)) na tu sme
teda, když tam hrála bárová ((Lída Baarová)),

PV: hm

LH: anebo Nedošinská ((Antonie Nedošinská)), a Pištěk ((Theodor
Pištěk)), no tak to byli naše oblíbený, protože to byla legrace, že,
Pištěk ((Theodor Pištěk)) s ee [touhle Nedošinskou ((Antonie
Nedošinská)),]

PV: [jo, jasný]

LH: no a bárová ((Lídá Baarová)) byla prostě hvězda pro nás tehdá. pro
nás tehdá byla, než teda utekla do toho Německa, jak potom teda
dopadla.

PV: hm

LH: tak dopadla.

PV: hm

LH: to už byla její věc, že. to bylo prostě tak. už jaksi upadla.
protože nezachovala si vlastně to češství, nýbrž se zahodila

PV: hm

LH: s gestapákama a takovýma lidma, tak jednak ji odsuzovali, a jednak,
když potom přišla po té válce, tak teda prostě upadla opravdu do
velkého nebezpečí, což pro ni končilo, že zase se vrátila zpátky do
toho Německa, a

PV: hm

LH: protože opravdu ti Češi v ní viděli cosi jiného, upla- než jako se
se zahodila s takovým

PV: hm

LH: Němcem. eště k tomu tak jako s takovým znechucením prostě, lidé ju
odsoudili. moc ju všichni odsoudili.

PV: hm

LH: no a jako dopadla celá rodina, tak protože řikám, Češi ju velmi
odsoudili, protože ju milovali dokonce, dá se říct. toto bárová ((Lída
Baarová)) když se řeklo, to byla prostě veličina. no a pak, když
přišla, tak se nemohla divit, že ti lidé ju přímo nenáviděli, že se
zahodila s takovým Němcem, ještě s takovým Němcem.

PV: hm a pamatujete si za toho protektorátu, že by ste třeba slyšela,
jak jak vypadají ty filmové představení, nebo nějaké zážitky lidí z
kina? jako? mluvi-

LH: jak myslíte. jak to myslíte [teď. nerozumim.]

PV: [nevim, mluvili,] mluvili za protore- protektorátu lidi nějak o
filmech? o kině, když ste sama nechodila, jestli si něco pamatujete?
jak to vypadalo?

LH: hm to ještě, víte za protektorátu už sem měla dceru, už sem neměla
čas, byla válka, neměla ste čas na takový věci.

PV: hm

LH: měla ste co dělat, abyste byla živá, abyste vlastně přežila tu
válku, byli sme ve sklepě, při ee vrchu na nás těma tatušema ee
PV: hm

LH: pálili Rusi, z druhéj strany byli Němci, utíkali sme s děckem v
kočárku do Brna, právě po tím hájkem a po tím lesem, a manžel s
kamarádem říkali, nedívej se tam, tam sou mrtvoly, ee tak sme šťastně
přešli ee jako do toho města k těm známým, protože tady už bylo po
válce, v Brně, a my sme vlastně měli největší boje, v Jehnicích ve
škole byli em na tohle ti Němci, stříleli dolů, tam byli Rusi všude,
teď nahoře ze Soběšic byli zase Rusi, takže to byl prostě takový boj o
život, a ne aby měl člověk čas na nějaký ee kina nebo něco.

PV: hm

LH: tady ste vlastně celejch těch pár roků vlastně bojovala o svůj holý
život. běda, kdybyste měla ne- nepřátele, kteří hajlovali, kteří byli
dvojí, jenom aby se měli dobře, hrozná ee em ta, em ty nesváry mezi
těma lidma, tu nenávist, jedni chtěli Hitlera, druzí ho nechtěli, to je
hrozná nenávist, když si vzpomenete, a stačilo slovo říct a třeba vám
dosvědčili něco, co ste neřekla, dostala ste se do koncentráku, nebyl
čas vůbec myslet, myslela ste jenom na ten život.

PV: hm

LH: jakej, dopadnete jestli to vůbec přežijete.

PV: hm

LH: protože když přišli potom Rusi, do toho sklepa, to sem měla malou,
(.) ve štyryaštyrycátém se narodila, v říjnu, takže byla maličká, takže
přišli Rusi do tohoto, ten sklep byl malej, tak jako eště si vy-
vyměnili s manželem hodinky, ne ukradli, ale vyměnili si, dokonce byli
celkem slušní, ovšem člověk nevěděl, co bude.

PV: hm

LH: tak ste nemohla mít na nějaký prostě em na něco myslet o filmu,
nebo to.

PV: hm

LH: to prostě ne- neexistoval ten, těch, ty tu dobu, co ste, co sme
byli teda jednak v tom sklepě, jednak tu dobu celou, ste furt žila ve
strachu, jestli se vůbec dožijete nějakého prostě osvobození, nebo to.

PV: hm

LH: tak ste neměla zájem o žádnej film.

PV: jo.

LH: a o nic. měla ste jenom strach o svůj život, o stra- ó, prostě o to
děcko ste měla strach, aby se jako s- jemu něco nestalo, jídla nebylo
takovýho, ani ani ta pitomá rýže nebyla, protože moje dcera začala
prostě hubnout, a já sem potřebovala na em výživu jako z té rýže uvařit
tu kašičku, nebo něco. měli sme kozu, tak sme byli rádi, že sme měli to
mlíko, že sme jí, a pak manžel chodil z toho Brna asi týden než proto
mlíko, abych já ji měla čím přikrmit,

PV: hm

LH: protože nebylo. nikde nic. takže to bylo období, kdy nebyl zájem,

((rozhovor na dvacet sekund přerušen příchodem jiné osoby))

LH: takže prostě sme neměli zájem o nic jiného, než abysme se dostali z
toho,

PV: hm

LH: pod- je ee teda toho nátlaku těch Němců.

PV: hm

LH: a byli sme šťastní, když skončil.

PV: jo.

LH: to je všechno asi, co vám můžu říct. proto myslím, mám dojem, že
ani nehráli, ani nikde, protože všechno to asi upadlo v té době. ma- a
no tak ee jistě, bylo tady plno vojáků, plno Němců, možná že teda měli,
no a to víte taky, že tady byl v Brně Německý dům, že se tam všechno
soustředilo,

PV: hm

LH: že potom se s- em ee ee já nevim, ee shořel, nebo jak to všechno
bylo dokonce. takže to je asi všechno, co vám můžu říct. a to opadl
zájem, říkám, o všechno. jenom o to, aby člověk prostě z toho vyvázl
živej.

PV: hm a ee když jako pak skončila válka, tak se to změnilo?

LH: no a když skončila válka, tak bylo všechno rozbité, zas nebyl žádný
zájem, domky sme měli rozbitý, opravovaly se, ee takže zase nebyl žádný
zájem,

PV: hm

LH: nebyly peníze, teď ste měla domek opravovat, teď děcka už ee byly
teda ee dcera už byla větší, že, tak už taky, teď ste jídlo musela
prostě honit, páč vám nestačilo, abyste, nemohla být živá z těch
lístků, tak se muselo kupovat načerno, a tak dále, zas to stálo velký
peníze. protože ee ti sedláci zas byli tak chytří, že chtěli rychle
zbohatnout, tak jako teď je všude, aby se rychle každý zbohatnul,
jenomže se nekradlo po em milionech a miliardách, nýbrž se kradlo po
stovce, po tisícovce.

PV: hm

LH: ale nekradlo se tak, jak se krade teď.

PV: jo. dneska je to,

LH: jo?

PV: no.

LH: tak to je všechno.

PV: já bych se vás ještě na něco zeptala jen. tady je takový seznam
filmů, jestli byste se na něj podívala, em jestli byste si vzpomněla,
jestli ste viděla nějaký z těch filmů, tenkrát v těch třicátých,
čtyrycátých letech v kině.

LH: no, Mata Hari, to sme se dívali na to. (.) tři muži ((Tři muži ve
sněhu)), Svět patří nám, to taky,

PV: hm

LH: Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), ano.

PV: a em [líbily se vám ty filmy?]

LH: [U pokladny stál,] (.) Opereta, já nevim, Opereta, jak to myslíjou,
jakou operetu.

PV: em to...

LH: Vídeňská krev. Muži nestárnou, Dobrodružství barona Prášila taky.
Tanečnice, La Paloma taky.

PV: hm jo, to, to je celý.

LH: to už dál není?

PV: a který? ne, ne. a který se vám tak nejvíc líbil z těch filmů.

LH: co se mně nejvíc líbilo?

PV: hm. asi.

LH: no, Mata Hari byla velice hezká. tady, Ducháček to zařídí. Cácorka,
Tři muži ve sněhu, svět patří, Svět patří nám! Sněhurka a sedum
trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to teda v těch v mladších
letech.

PV: hm

LH: to tak ty

PV: a to ste viděla v em Králově Poli? em nebo Sněhurku ((Sněhurka a
sedm trpaslíků))?

LH: to si nepamatuju.

PV: už nevíte.

LH: jestli už v Řečkovicích nebo v Králově Poli. ale určitě, říkám, buď
Řečkovice nebo Královo Pole. Ducháček to zařídí, no to byla legrace. U
pokladny stál, no to zas byla pěkná legrace.

PV: hm

LH: Vídeňská krev, no velice, velice pěkný. to už sem byla starší. Muži
nestárnou, taktéž. no barona Prášila ((Dobrodružství barona Prášila)),
to sem viděla v mladších letech.

PV: hm

LH: Sobota. tak to byly, no to, to můžu tady, to co sem říkala, to bych
mohla odškrknout, klidně.

PV: jo.

LH: no, opravdu.

PV: a co se vám na těch filmech jako líbilo nejvíc.

LH: prosim?

PV: co se vám na těch filmech líbilo nejvíc, jestli herci, nebo to, že
to je komedie, nebo...

LH: né, ee jak vám to mám říct. tehdá se mi to líbilo všechno.

PV: jo.

LH: byla sem nadšená.

PV: jo.

LH: no.

PV: ((smích)) dobře.

LH: no Ducháček to zařídí. nebo U pokladny stál. Vídeňská krev, no to
je všechno nádherný. <Muži nestárnou, no to taky.> baron Prášil
((Dobrodružství barona Prášila)). Neviděli jste Bobíka?, to sem
neviděla, ta Mata Hari, to bylo nádherný, Moderní doba, Svět patří nám.

PV: hm

LH: (no duchá-) Ducháček to zařídí, U pokladny stál, to (mně se těch)
všechno tady toto, co vám říkám, všechny líbily, to by sem teda mezi
pár jako, co teda jako a ani sem třeba neviděla. tak nebo Vídeňská
krev, to vím, to je, to bylo něco jedinečného. La Paloma. (to je,)
takže tady toto, Bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)), to mně nic neříká,
Tanečnice taky ne, toto, Muži nestárnou, Vídeňská krev. To byl český
muzikant, U pokladny stál,

PV: hm

LH: Ducháček to zařídí, Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), to byly ty moje dětský léta ještě teda, takový ty

PV: hm a to [bylo vlastně,]

LH: [dvanáct, třináct,]

PV: a to bylo barevné tenkrát, ne?

LH: nó, to bylo Řečkovice, pochopitelně, Cácorka...


konec rozhovoru
 
Quote code
0.
 
Interview code
2:197
 
Interview line
3:2189
 
up
 
 
 
 
 
© 2011 Department of Film and Audiovisual Culture at Faculty of Philosophy, Masaryk University, Brno