Cinematic Brno
Documentation of movie exhibition history and cinema-goers’ preferences in Brno, 1918-1945

 
 







 
Author
Marie_(1921).txt
 
Quote category
Whole interview
 
Quote
Rozhovor vedla: Lucie Česálková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 20.1.2009















Rok narození: 1921

Bydliště do roku 1945: Kopečná (Brno – střed, Staré Brno)

Povolání: Po vyučení narátorka pracovala v žárovkárně na Kopečné, za
války byla v rajchu v Gerlicích. Po válce byla narátorka zaměstnaná
jako kadeřnice v Židenicích, po svatbě zůstala v domácnosti.
Povolání rodičů: otec řidič, matka dělnice v textilní továrně
Sourozenci: sestra nar. 1927









LČ: takže, dobrý den, my sme si už

MD: dobrý den.

LČ: sice povídaly, spolu, ale já bych na začátek vlastně nejdřív si
s váma ee ověřila osobní údaje, které jste mi říkala vlastně v tom,
v ten pátek, když jsme spolu mluvily poprvé.

MD: em jako...

LČ: takže jenom stačí říct, jak se jmenujete, abysme to měli
zaznamenané.

MD: em no, Marie D.

LČ: kdy jste se narodila, v [jakém roce].

MD: [celý?]. nebo v roce jenom?

LČ: stačí v roce.

MD: jo, tak tisíc devět set dvacet jedna.

LČ: a kde jste bydlela do roku devatenácet čtyřicet pět, [a jestli]
se to nějak změnilo.

MD: [do roku], nó, do roku devatenácet štyrycet pět, tak to sem eh
bydlela bydlela na Kopečné, narodila jsem se na Kopečné třicet
sedum. ((ulice Kopečná 37))

LČ: a bydlela jste tam [celou dobu].

MD: [a bydlela] jsem tam až teda, až po válce až sem se vdala, tak
teprve jsem bydlela...

LČ: takže do toho roku [čtyřicet dva] jste tam bydlela.

MD: [do toho jsem tam] pořád, aj do štyrycet pět až. ((smích))

LČ: a do jaké školy jste chodila?

MD: no, chodila sem na Mendlovo náměstí, do normálně do měšťanky. a
pak sem pak sem dělala, potom jsem dělala jako, učňovskej, jako
kadeřnice [učila jsem se].

LČ: [a to bylo] do jakého roku to učení.

MD: no, to učení? bylo do šestatřicet? panebože, teď sem ((směje
se)) <štyři roky>?

LČ: čtyři roky [po škole] ste chodila do

MD: [nó], jsem se teda učila kadeřnicí.

LČ: a, takže ste se, vy ste se vlastně do konce války nebo, jenom
učila a teprv potom jste byla v zaměstnání. [nebo ste už]...

MD: nó, tak potom sem se nedostala, nikam, pak sem šla dělat do
teho, do teho rajchu, jo? napřed byla sem tam tak při té em sem se
jako nedostala jako kadeřnice, ale pak sem byla v tym em žárovkárně,

LČ: hm

MD: jo, to bylo blízko nás, a tak chtěli, jestli bych tam nešla, tak
sem tam byla, a pak jsem jako byla nasazena do rajchu, tak sem jela
do toho Německa, no až potom až sem přijela z Německa, tak sem byla
jako kadeřnice v Židenicích, no a pak jsem se vdala a pak už sem
zůstala doma. pak už sem...

LČ: a ta ee tamta žárovkárna, to bylo kde přesně?

MD: to bylo, to bylo právě na Kopečnej ((ulice Kopečná)).

LČ: na Kopečné přímo hm.

MD: to bylo na Kopečné, a tak voni právě potřebovali tenkrát, a tó,
tak já sem tam šla.

LČ: a jaké bylo povolání vašich rodičů v té době, v té době do roku
čtyřicet pět.

MD: co? jaké bylo?

LČ: povolání [vašich rodičů], zaměstnání.

MD: [povolání?]. no tak otec ee otec jezdil jakó ee u teho, u firmy
štajnbrechr ((Steinbrecher)), jo, jako ee autem rozváželi zboží, no
a matka dělala v textilce.

LČ: jo, dobře. a měla ste sourozence?

MD: nó, měla sem sestru.

LČ: a ta byla jak stará, kdy se narodila, v jakém roce.

MD: sestra?

LČ: ano sestra.

MD: ee tak já v jednadvacátým a sestra v sedmadvacátým.

LČ: hm a, takže vy ste, vy máte teda to učňovské vzdělání, ste
dosáhla před tou válkou. takle to bylo.

MD: jo, sestra, sestra dělala tu, obchodní akademii.

LČ: á em teďka ještě, jak dlouho ste vlastně pravidelně chodila do
kina, i kdyby to bylo potom, po té válce i jako později, kdy ste tak
zhruba přestala chodit pravidelně a, vlastně co, co vás k tomu
vedlo?

MD: no tak před jako před válkou?

LČ: ne, jak po vál-

MD: jako po válce?

LČ: kdy ste vůbec přestala chodit do kina, když ste tak jako, když
ste ( ).

MD: jo tak když sem přestala chodit, no ((směje se)) no tak v
šestaštyrycátým, em to sem ještě jako tak chodila, že, ale pak se mi
narodil první syn, jo, tak to už sem přestala chodit, protože to sem
neměla neměla jako čas, no. pak za dvacet měsíců sem měla druhýho

LČ: hm

MD: syna, že, no a tak potom už až už byli trochu větší, no tak sem
tam do toho kina sem šla. to sem si vždycky zavolala, zavolala, aby
mně schovali, aby mně schovali lístek, že

LČ: hm

MD: a dyštak sem [šla].

LČ: [a to ste] chodila do toho Míru ((Mír)) ste říkala.

MD: no, do toho právě na tu, na tu Hybešovu.

LČ: hm, dobře. á teďka se vlastně vrátíme úplně do toho největšího
dětství, tohlecto byl jen takový přehled, těch jako základních údajů
o vás.

MD: hm

LČ: a já bych se zeptala, jestli si vzpomínáte na svojí první
návštěvu kina. když ste byla v kině úplně poprvní, kolik vám bylo
a...

MD: ježišmarja, kolik mně mohlo být, no, my sme, my sme ee před tým
chodili tady na do divadla na kašpárka, jo, když ještě sme byli
jako, no a potom, tak bych řekla když sem chodila myslím, tak do té
do první do druhé třídy.

LČ: takže třeba v sedmi [nebo v] šesti.

MD: [tak nějak] tak třeba sedum osum roků, no to to...

LČ: a pamatujete si třeba, kde ste byla a jak, na čem? v jakém kině?

MD: jé, no to právě sme chodili na to Starý Brno, na ten ee na to
Mendlovo náměstí tam, jo, tam sme většinou chodili, tam.

LČ: a to ste chodila s rodiči nebo s [dětmi?].

MD: [né], to sme, to sme, to bylo třeba pro děti, jinak sme od-
odpoledně, né jako večer, jo, odpoledně a to bylo pro děti nějaké
toto, tak to sme se sestrou a vlastně sestra ještě né, vona ještě,
vona ještě né to, prostě tam. protože to byl dům ee já nevim, jestli
ste vo tom četla, zbourali ho myslím, je to tak dva roky, a byl to
takovej památní takovej dům na Kopečnej ((ulice Kopečná)), jo a tam,
tam bylo asi já nevim devadesát myslím nájemníků, jo, to byl
pavlačovej, a tak ee to většinou tak dohromady jo, třeba bylo nás
pět a řekli sme si, pudem do kina [naši na-]

LČ: ve škole ste si to řekli.

MD: naši dali korunu, že <a šli sme prostě> do kina. jo a tak sme
vždycky chodili taková celá partyja. i když sme potom byli větší,
chodili sme třeba tam do toho Excelsiora, ((Excelsior)) tak to sme
taky vždycky celá, bylo nás víc, no prostě nebyla sem sama. bylo nás
[takovejch pět šest, jo.]

LČ: [takže většinou to byli] vaši vrstevníci, ne třeba s rodiči ste
nechodila.

MD: né, tak to né, s rodiči ne. ti na to neměli čas ani, bych řekla.
to nám radši dali tu korunu a my sme vždycky šli do toho kina.

LČ: a proč ste vlastně chodili právě do těch, protože byly...

MD: tak, protože to bylo blízko, že, a tak prostě sme si netroufali
někam dál, že jo, to by nás ani nepustili.

LČ: a vlastně vaši rodiče na to, na film a na kina měli jaký názor?

MD: ale tak, no když viděli že, že to je třeba jako pro nás, tak pro
děti a a není to nějaký takový totok, tak nás pustili, jo. kdyby to
snad bylo něco takovýho, co by se jim nezdálo, tak nás nepustili,
že.

LČ: [takže ste museli jako říkat, na jaký programy jdete.]

MD: [takže, takže, no tak] voni většinou viděli, že, že a jo vono je
to, vono je to dobrý, no tak můžete jít no.

LČ: takže vám dali peníze, abyste si...

MD: dostali, no.

LČ: a dostali ste třeba na nějaké jako sladkosti nebo jenom tak
peníze na ten lístek.

MD: ale né, tak to, to naši nám dávali, to jo. matka vždycky, matka
vždycky ale říkala, když už teda sestra byla i větší, jo, tak
vždycky říkala, já nevím, holky, vy si nemůžete nic našetřit, vy
máte, na Pekařské byl, byl my sme mu říkali Číňan, to byla taková
cukrárna, jo, a von tam prodával takový dorty, že jo, takový prostě,
když sme snědli kousek, tak sme měli aj, aj em večeřu <jo, tak to
bylo> takový sytý, jo, no a na druhé straně byl zase koňskej řezník,
tam zas měli teplou sekanou koňskou, že, no a ( ) byl zase hm tam
byl zase ee cukrář, a ten když ee jak pekl cukroví, a co se jim tak
polámalo nebo tak nějak, tak von to vždycky dával stranou a potom do
takovéch ee ty jak sáček prostě udělal z papíru, takovej kornoutek a
za padesát haléřů to tam dal prostě a to byl takovej velkej...

LČ: a nosili ste si do kina jídlo takle nebo to ne?

MD: a tak, ale tak jó, tak když sme měli prostě něco, tak sme si
vzali. tam se dřív to teda jako mohlo, jestli teď né, teď asi né,
ale, ale dřív to tak pro ty děcka no tak to...

LČ: tak [možná se k tomu ještě] vrátíme.

MD: [žádnej nic neříkal]. ((směje se))

LČ: a jaký byl vlastně postoj školy k filmu a ke kinu, jestli se
vyjadřovali učitelé o filmu [nebo ke kinu]

MD: [já sem, já sem] neřik- neslyšela nic, že by, že by nám
zakazovali, že bysme nechodili do kina.

LČ: ani, alé, ale zase asi jinak ani nezmiňovali jako pozitivně,
taky ne?

MD: no tak to né, to ne. tak víte, to bylo tak ee my sme byli zvyklí
třeba v neděli muselo se jít do kostela, že, to se muselo jít do
kostela, že, v kostele, po kostele byla taková ee tam nás učili
třeba písničky na koledy na Vánoce a takový, že, to teda musel a v
to musel se to muselo jít. no a potom teda vodpoledně to žádnej
neřekl, nesmíte jít někam do kina nebo, nám nikdo nezakazoval.

LČ: a byl film v tomhletom dětském věku, byl pro vás důležitý? a
pokud ano, tak jestli se to nějak projevovalo na vašem chování, na
zvycích, hrách nebo rozhovorech s kamarády.

MD: tak já si myslím, že to mělo takovej vliv. my sme teda, já bych
vám řekla, my sme byli prostě, já nevím, že nám to nikdo, že by nám
někdo třeba říkal, musíš tak to, to sme automaticky prostě. když sme
viděli vod nás někoho jít, pozdravili. když sme prostě si hráli, tak
to nebylo žádný, že bysme si nadávali nebo tak prostě, jo, protože
tam byl velkej dvůr, tam sme si mohli hrát. někdy bylo taky, že
třeba na nás zakřičeli, nekřičte tolik nebo, jó, ale že bysme nějak
něco dělali nějaký takový prostě lumpárny, jak dneska dělaj, to teda
ne.

LČ: a to kino vás v tomhlectom nějak ov-

MD: a to si myslím právě, že to kino, to byly většinou takový,
takový veselohry a takový prostě jak totok tak...

LČ: a přímo třeba em třeba ste jako neměli ňáké herce, herečky,
který byste si jako oblibovali a napodobovali [nebo tak přímo].

MD: [a tak to, to, tak] to snad to si ((směje se)) <to si
nepamatuju>

LČ: ani že byste si třeba hráli podle nějakého filmu, nějakou hru
nebo...

MD: né, tak, tak to né, tak to byly takový hry, tak třeba na
schovávanou a anebo takový tanečky prostě a takový a to...

LČ: a třeba filmové písničky tak to vlastně když ste

MD: no tak ty písničky no, tak to nebylo, tak tam žádný. to si
nepamatuju, že by...

LČ: dobře. a teďka ee vlastně em se, se budeme věnovat období em
budeme se věnovat období, kdy už vám bylo třeba víc jak těch deset,
kdy už vám to bylo třeba v těch třicátých letech, po roce tom třicet
jedna, pokud to teda vlastně u vás takle odpovídá a jestli se třeba
změnila ta četnost, jak často ste chodila do kina, v tomhlectom
období, když už ste, když už vám bylo víc než...

MD: když jako sem se učila už a tak?

LČ: když ste se třeba učila.

MD: tak, já nevim, sme byli zvyklí teda chodit do toho kina.

LČ: a tak a jak řádově byste to [odhadla, jak často?].

MD: [ale jako né], né bych neřekla, né jako večer, víte, tak na ty
odpolední a tak, protože...

LČ: a jak často zhruba? tak když ste říkala jednou týdně nebo
víckrát?

MD: no, tak podle toho, co hráli a tak si myslím, že, tak jednou
týdně to bylo.

LČ: a potom vy ste také mluvila o tom, že v tom letním období to
bylo trochu jinak.

MD: jo, protože tó, to prostě, to sme se sebrali, šli sme na výlet
někdy pryč.

LČ: takže někde v tom období ta četnost byla menší, že ste nechodili
do kina [tak často].

MD: [no, to už] to už jo. to už bylo, to už sme víc sme chodili ven.
protože my sme byli zvyklí na na třeba ee s kamarádkou, teda se
spolužačkou a ještě s jednou, to sme se domluvily a šly sme třeba,
to ještě nebyla přehrada, tak sme šly do, do toho, jak em do ( )
a tak, víte na takový prostě procházky. anebo na druhé straně tady v
Židenicích do agátku a jó, takový prostě sme dělaly procházky. a
když bylo v letě, tak sme zase šly k vodě a celej den se bylo, bylo
u vody.

LČ: a po tom co ste nastoupila do té, do té žárovkárny, to bylo teda
v jakém roce?

MD: no to bylo v předtím, předtím myslím v tom osm, v tom
štyřicátým, nějak tak, no, nějak.

LČ: no, tak potom se nějak změnilo to, jak em jak často ste chodila
do kina?

MD: nó tak, to už asi jo. to už si tak nepamatuju, ale vím, že, že
sme to už sme mohli vlastně to už sem mohla, to už sem vlastně mohla
jít aj, aj protože to už mně bylo kolik, devatenáct, že, no tak to
už sem mohla jít i prostě na večerní, jo. to už...

LČ: takže se to změnilo spíš v tom, [když ste mohla]

MD: [že, že už sem] mohla jít třeba na, ná na to hrála em, co já vím
tenkrát kdysi jestli Mandlová? ((Adina Mandlová)) no a takový Pešek
((Ladislav Pešek)) a takový to už že jo jako na takový ty filmy už
sme mohli, mohli jit, že.

LČ: a v té době ste pořád navštěvovala ta stejná kina, nebo která to
byla?

MD: ne to už sme, to už sme chodili, to už sme chodili ee právě
třeba do Husovic ee v Židenicích bylo kino, to si nepamatuju, jak se
menovalo.

LČ: Orient?

MD: né, to si, to nepamatuju, jak tehdy se menovalo. tam sme
chodili, no, teď nevim, jestli to Kapitol? to bylo myslím pozdějš. a
potom Moskva, no Moskva, to se menovalo jinak. napřed se to menovalo
jinak, pak se to menovalo Moskva. prostě tak to už sme chodili do
těch...

LČ: takže ste do těch Židenic, ale to ste museli dojíždět, ne? nebo
nějak.

MD: no tak, to my sme chodili tenkrát pěšky. ((směje se)) <já sem
jednou>, já sem jednou, já sem měla babičku, babičku a tetu v
Židenicích, jo? otec byl ze Židenic, vlastně, a jednou sem, to ještě
bylo, já nevim, kolik mně mohlo být roků prostě, tak sem si řekla,
že babičku navštívím, sedla sem do elektriky, jo, a jela sem a teď
se mně zdálo, že jedu nějak špatně, tak sem z elektriky vys- vylítla
((směje se)) jo, úplně vyskočila, ale on jak zahýbal, takže to
nebylo tak jo, nejel tak moc rychle, vyskočila sem, teď sem se
polekala, kde to jenom su, tak sem příště říkala kdepak, to už musím
napřed si to musím prohlídnout pěšky <a potom můžu jet>.

LČ: takže do toho židenického kina ste chodila i protože tam ste
měla ty příbuzné nebo [to né?]

MD: [ale né], tak to sme se třeba domluvili, říkám my sme chodili,
nás bylo víc, tak sme se domluvili, že a zjistil někdo zjistil tam
hrají hezký, nějakej hezkej film, tak deme podívat se tam, jo?

LČ: takže teď už se to jakoby v tu dobu se to neorientovalo podle
toho, že to je blízko, ale spíš [podle té nabídky].

MD: [né, to už] to už prostě kde co hráli, jo? kde co hráli, no.

LČ: a měla ste ňáké svoje oblíbené kino mezi těmi, co ste menovala a
co se vám na něm líbilo?

MD: tak, v tom potom sem většinou chodila pozdějš do alfy ((Alfa)).

LČ: pozdějš je kdy, nebo...

MD: no tak jestli to bylo už jak sem, jak ee sem přijela z toho
Německa? [teď nevím, prostě. teď nevím tak, tak nevím].

LČ: [tak důležitější je před tou válkou ještě].

MD: prostě líbilo se mně...

LČ: před válkou jako.

MD: hm, líbilo se mně, líbilo se mně v alfě ((Alfa)), tam bylo hezký
kino, jo, to bylo takový prostorný hezký, no, no a pak ještě, eště
hm to Excelsior, to bylo takový menší kino, ale taky to taky tam to
bylo, takový slušný.

LČ: takže, vás zajímalo to prostředí, jak to tam vypadá nebo...

MD: no tak to, tak, zajímalo, no prostě, to víte že když přídete
někam a em nelíbí se vám to, tak už tam víckrát nejdete.

LČ: a co se vám, líbilo se vám to, jak je to tam jako interiérově
vybavené?

MD: tak, celkově, celkově že to tam bylo hezký a takový hezký
prostředí.

LČ: a nějaké kino, které em se vám nelíbilo, do kterého byste třeba
nikdy nešla? ( )

MD: ((směje se)) no ale, no tak to třeba tam na to Starý Brno, tam
sme chodili, no to bylo takový, no tak bylo to pro děcka třeba, že,
takže tam bylo těch děcek fůra, že, no tak tos tomu sme říkali, že
to je blechárna, že. ((směje se)) to bylo takový, nó, tak jako děcka
sme si toho, jakó, moc neprohlíželi nebo tak, že. no ale pak když už
člověk byl jako starší, tak už se díval, jestli, nó jak je to tady
vypadá hezky, je to tady, em no tady by se dalo. ((směje se))

LČ: a takže nějaké neoblíbené ste neměla.

MD: né, né. já už sem potom, potom jak sem se vdala, že, tak sem ani
neměla čas. pak sem šla dělat, že, tak to sem neměla čas nějak to.

LČ: a ta kina, když ste si je teda vybírala, tak ste si je vybírala
podle toho, s kým ste tam šla nebo em že třeba...

MD: no, tak podle toho, co se mně jako líbilo, co hrají, že.

LČ: a ten, ten názor těch sourozenců nebo kamarádů, když vás, když s
vámi [chtěli někam jít]?

MD: jo, tak to když sme se prostě domlouvali, když sme se
domlouvali, no tak em každej ten řekl, tak je to hezký, já už sem to
viděl, tak bysme na to mohli jít, že, tak sme tam prostě šli.

LČ: a když ste v tom kině byli, tak jak ste se chovali, měli ste ve
zvyku konzumovat ňáké jídlo nebo nápoje?

MD: a tak to většinou ne, to ne, to ne.

LČ: a bavili ste se během projekce?

MD: né, to ne, to zas musím říct, že sme byli slušně vychovaný, [to
teda ne].

LČ: [takže ste třeba] nereagovali nějak hlasitě na film [nebo tak].

MD: [né] to ne.

LČ: a pamatujete si, jestli se třeba po, během filmu nebo po jeho
skončení tleskalo?

MD: to teda nevim, to ne, to snad ne.

LČ: a potkávala ste tam své známé, v kině?

MD: v kině, tak my sme tam většinou šli jako tak, no.

LČ: [a povídali ste si o filmu]

MD: [víte, já vám to řeknu, my sme] chodili, to sem si vzpomněla, my
sme ještě chodili na výstavišti, jak teď je, myslím, bylo divadlo,
ještě my děti už tam chodily a bylo tam divadlo. a jak bylo to
divadlo, tak tam bejvalo to bylo kino tam. tak my sme většinou, když
už sem byla jako když sem se učila, už sem byla starší, tak sme
vždycky šli odpoledně do kina, na to výstaviště a potom tam bylo,
hráli. tak sme šli prostě do na zábavu, jó, si sednout. no ale já
sem teda musela v deset hodin být doma, že, tak to se <vždycky
v deset> vo půl deváté honem už to tak nó, <abych byla doma. abych
jako otec by mě příště nepustil, že.

LČ: a když ste šli z toho kina, povídali ste si o filmu, kerej ste
viděli nebo?

MD: ale jo, to se, to jistě že, to probíralo, co se, co se komu
líbilo a co se nelíbilo, že.

LČ: a jak byly ty hovory zaměřené? na herce nebo...

MD: no to většinou, většinou jo. kdo tam hrál většinou, kdo tam hrál
a jak vůbec, jaký to mělo děj, že, mělo.

LČ: a když ste a s rodiči ste se třeba o filmu bavili? povídali ste
si spolu?

MD: ale né, to né, protože naši na to neměli, neměli prostě ani čas.
matka třeba dělala v textilce a vona dělala vod rána do večera a teď
když sme chodili do školy, tak většinou večer honem vařila, protože
my sme ze školy do, tam do té továrny, prostě, jo, vona i večer
dělala tam. tak tam sme si chodili na jídlo, že, tak vona byla ráda
že je ráda, že.

LČ: a ještě se teda vrátíme k tomu, jak ste si vybírala ten
konkrétní film, na který ste šla do kina, jestli bylo důležitější
třeba to kino, nebo ten samotný film.

MD: já si myslím ten samotný film.

LČ: ale vlastně když ste, když ste chodila jako děti, tak to ste
říkala...

MD: no tak to byly, to byly většinou, to bylo většinou, říkám pro
děti takový ty, tý, takže to sme šli, to sme šli prostě, že sme šli
do [kina].

LČ: [ale potom] ste si vybírala...

MD: a pak už ee pak sme se koukali, co tam, có, hrají.

LČ: a kde ste získávali ty informace, ee [vo tom]

MD: [a tak to někdo], to já vím, to někdo prostě někde třeba ee,
třeba byly plakáty, že, taky. byly plakáty, na kteréch bylo ee kina
co hrají, že.

LČ: a tak em a třeba noviny nebo časopisy, to ste nev- nem-

MD: a tak to sem to sem ještě, to snad ne, neměla. neměla ani peníze
a čas. ((směje se))

LČ: takže většinou se šlo s přáteli, nebo ty plakáty, které byly.

MD: [no, většinou to, většinou to].

LČ: [kde bývaly ty plákáty, kde byly]

MD: protože to bývalo vylepený, byly vylepený plakáty a v kina jaký,
který kina prostě co hrály a tak.

LČ: takže tam ste si na to ( )

MD: tam většinou, většinou někdo zjistil, aha tam hraje to mohli
bysme tam jít a třeba sme se aj potkali, někerou ještě druhý, my sme
šli třeba tři a potkali sme je, a kam dete. no deme do kina tam, jo
hrají, je je to hezký, hrají. sebrali se a šli sme, třeba sme
dostali první řadu, za korunu dvacet, první řadu ((směje se)), jo
ale hlavně že sme prostě byli v kině a že sme že se nám tam to
líbilo.

LČ: a a věděla ste třeba, jak se mění ty programy, aby ste věděla,
kdy se máte na ty plakáty...

MD: a no tak to mě ani tak, to nevím, že by mě to zajímalo. ((směje
se)) to ne.

LČ: a bylo pro vás při tom výběru filmu důležité, kdo v něm hrál a
měla ste své oblíbené herce nebo herečky, na které ste chodila třeba
schválně?

MD: ale no tak, to asi si jéžiš asi nepamatuju tenkrát. ale tak nó,
někdo, někoho myslím jo. někoho jo, ale teď už si nepamatuju koho.
ale pak sem měla ráda, pozdějš sem měla ráda Pešek ((Ladislav
Pešek)) když hrál, jo, když hrál, nebo aj mand- Adina Mandlová, když
hrála a všechny ty herečky tak, to bévalo vždycky hezkej film.

LČ: a chodila byste třeba na to opakovaně, když se vám to líbilo?

MD: nó, tak to, tó asi tak jednou třeba, ale víckrát ne. to nésu jak
můj syn. ten rači, ten na to maj fejr lejdy ((My Fair Lady)), ten
byl myslím aspoň desetkrát. ((směje se))

LČ: a bylo pro vás důležité, jestli ten film byl černobílý nebo
barevný?

MD: no tak to bývalo černobílý. to nebylo nějak to.

LČ: a potom, jestli němý nebo zvukový, jak se to změnilo.

MD: no ze začátku byly němý a pak už byl zvukový.

LČ: a potom ste si teda vybírala raději ty zvukové, nebo...

MD: no určitě, určitě.

LČ: a mělo pro vás roli i to, v jaké zemi ten daný film vznikl,
jakého původu byl?

MD: tak to já si myslím, že to ani tak to, že to nás ani tak
nezajímalo, nějak to.

LČ: jestli byl český nebo německý nebo to...

MD: no tak to většinou bývaly, no bývaly s titulkama, že, to bývalo
s titulkama, no. tak, já nevím, nám to to nevim, to nevim, jestli
nám to vadilo nebo ((směje se))

LČ: a třeba za protektorátu, jestli se to nějak změnilo?

MD: tak za protektorátu, to sem moc do kina nechodila, protože jak
sem potom už sem byla jako pryč, že, když sem se ještě učila nebo
tak, tak sem nešla, a pak sem byla pryč, a jedno si pamatuju že, že
já sem byla v Gerlicích nasazená, jo, a tam dávali, já nevim, Zlatá
Praha ((neidentifikováno)), jo, něco, no tak na to sme tam prostě se
šli podívat taky. to byl tady vod nás film, tak sme se tam šli na to
podívat, ale jinak to potom už říkám, pak ne-

LČ: tak k tomu se možná ještě pak dostaneme, ale když ste teda,
byste měla říct, co dělalo film dobrým filmem. které filmy ste tak
měla ráda, třeba em, může to být třeba žánr, nebo podle toho, jak
ste, jak byste si řekla, že to byl dobrý film.

MD: jako, jako že byl dobrej film? že to byl dobré film?

LČ: podle čeho ste to hodnotila.

MD: podle čeho? no tak když mě to zajímalo, ne? když sem to, když mě
nezajímal, tak bych neřekla vo něm, že byl dobrej. no, já si myslím,
když tam hráli dobrý herci a mělo to nějakej děj, že, a tak člověk,
tak, to bylo zajímavý tak, musel to mět prostě vo něčem. nějakej
děj, že, keré člověka jako, zaujal tak si myslím, že tím to...

LČ: a kerej film by vás třeba zaujal? jako třeba žánrově nebo
romantický nebo veselohra nebo drama.

LČ: no když byla veselo- když bylo drama, tak tó, co sme dřív měli
tak jako, jako kdybych se bála, víte to mě tak jako rozrušovalo.
když to byla taková veselohra nějaká, jak třeba když Pešek
((Ladislav Pešek)) hrál třeba když ze študákovy duše ((Cesta do
hlubin študákovy duše)) a takový ty, jo, tak prostě tak to, se
člověk zasmál, zasmál, že, a to už, to už aspoň, se mi aspoň líbilo
lepší.

LČ: a šla ste tedy na nějaký film vícekrát? sme říkaly že...

MD: a tak jednou dvakrát to ještě, ale...

LČ: a nevíte ani na který?

MD: ale to nevím, to nevím, to...

LČ: a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda a jestli ste jim dávala
přednost před kinem.

MD: ((směje se)) tak jaké druhy zábavy, nó, tak eště než sem teda,
než sem, tady byli třeba Němci, tak sem vám říkala, my sme šli do
kina a potom sme z kina sebrali a šli sme, že to bylo v jednom, že
na tom výstavišti, tak sme šli tam na ten čaj o páté, tak sme tam
prostě do tech devíti nebo tak byli a...

LČ: a třeba em divadlo, nebo rozhlas...

MD: divadlo, divadlo taky, a ee, divadlo a v Rozmarýnu, jestli víte,
tam bývaly, tam bývaly každé měsíc nějaký, buďto nějaký artisti,
nebo prostě nějaké takový program, jo a tak to bylo, to sem na to
chodívala, to jo. eště...

LČ: a kdybyste si třeba měla vybrat mezi tímto a ee kinem, tak
jestli, co byste preferovala, tenkrát.

MD: tak ee tenkrát? tak ee já nevím, tak to bylo zajímavý v kině to
bylo zajímavý, když bylo něco hezkýho a á v, v takové ten, taky,
tak.

LČ: takže podle programu nebo...

MD: podle toho, co by bylo, no, co by hráli nebo co by to. no já
nevím jinak.

LČ: a, a rozhlas třeba? to ste...

MD: rozhlas? jako myslíte tak to, rozhlas, no to sem měla až potom
pozdéš. naši, naši měli teda to ještě začlo, začlo, jo, rádio a
takový začly. tak to, to naši měli, když to začínalo, no ale tó, to
mě tak nějak moc ne. to jenom můj otec byl takovej, že když bylo
zakázaný já nevím Londýn nebo co, tak von to poslouchal, že jo.
((směje se)) to se <nesmělo>.

LČ: a když ste, říkala ste ale, že ste chodili na ty výlety třeba.

MD: no, my sme chodili, my sme byli myslím taková ee celá ee celá
rodina sportovní, protože naši měli dva stany, a my ještě jako děti,
že, tak jako strýc, otec, další strýc, kamarádi, další to, tak voni
se sebrali a do Bílovic šli, to byl takovej palouček, jo a tam
postavili stany, oni tam přespali a my s maminkou, s tetou prostě
sme tam přijely, tam se vařilo, byl kotlik, tam se vařilo, jo
((směje se)) a zase potom, a to já sem většinou když ee matka,
sestra byla menší, že, tak matka s tou sestrou, prostě jely vlakem
tak já ne, já sem musela s chlapama jít pěšky, já sem <ráda chodila>
ráda chodila a můj syn taky teď chodí strašně rád.

LČ: a když se vrátíme k těm kinům ještě, byly mezi nimi, mezi těmi
místními kiny ňáké rozdíly? jak byste je třeba to...

MD: no tak to bych řekla, že rozdíl někerý třeba na tom Starým Brně
to bylo malý kino. v tom Excelsior, to bylo takový malý kino, že? a
tady už ty další v Alfě ((Alfa)) a ten Kapitol a takový, to už byly
takový mohutnější, lepší, že, lepší, to je jasný

LČ: a jak vlastně se teda lišily ty sály a pokladny a foajé
((foyer)), v jakým to bylo tom rozměru většinou teda.

MD: no říkám, co teď ty, co byly Kapitol a takový ty, tak to už
bylo, takový to bylo reprezentační bych řekla, takový lepší, že. a
dřív to, copak dřív, dřív hlavně že bylo kino, no a hlavně že se tam
chodilo.

LČ: a ten přístup toho personálu nebo zaměstnanců, ten se lišil?

MD: ale tak to bych já, já bych řekla, že byli vždycky slušní.
nemůžu říct, víte, že by byli nějak totok. že by se nějak chovali
třeba k dětem. děcka, to víte taky tam někdy řádily trochu, že. ale
nemůžu říct, že by byli na ně nějaký hrubí nebo tak, to ne, to
nemužu říct.

LČ: a vzpomínáte si třeba ňákého konkrétního zaměstnance, na ňákého

MD: ne, né tak to né ((směje se)) dyť to už je strašně dávno.

LČ: a tyhlecty vlastnosti, které ste zmínila, jakože něco
reprezentativního, hrálo to roli, když ste si vybírala, kam pudete,

MD: ale ani tak, ani tak ne. no tak když tam, když hráli prostě něco
hezkého, něco hezkýho hráli, no tak šlo, na ale podle toho taky,
kolik bylo peněz, že. [vstupný] ((směje se))

LČ: [a tam že takže] se lišilo vstupné.

MD: no. ((směje se))

LČ: a jak hodně se to třeba lišilo

MD: prosím?

LČ: jak výrazně se to lišilo?

MD: (.) no tak já nevim, já ňák, já už si nevzpomínám, kolik potom
pozdéš bylo. my sme ještě chodívali ještě za korunu nebo tak padesát
nebo tak nějak, že, jako děcka, potom už to bylo víc, že. ale teď si
ani nevzpomínám kolik. to ani nevim.

LČ: ale mezi těmi kiny tedy byly rozdíly v ceně.

MD: no tak to, jako v ceně, ce- cenu?

LČ: nó, vstupného.

MD: vstupný? tak já si myslím, že na ty večernější, co byly, jo, to
muselo být určitě víc, jo. ale na ty dětský, tak to ne, to bévalo
stejný.

LČ: a kina mezi sebou byly rozdíl, kolik byste dala třeba v Kapitolu
((Kapitol)) a v tom Excelsioru? ((Excelsior)) kolik byste zaplatila
za vstupné?

MD: tak ee kolik jako? já si myslím, že v tom byly rozdíly, ale já
už si nepamatuju, kolik sme, kolik sme platili. já vím, že málo, že
nám matka vždycky dala korunu a <nějaký na to> a, a když sem potom
se učila tak, já sem se učila štyry roky a nedostávala sem nic,
žádnou žádnej plat, že. to se nedostávalo, potom pozdéš těm učňům už
dávali, jo, už dávali třeba třicet korun nebo padesát korun, že, ale
my sme nedostávaly vůbec nic. my sme tam prostě, aj, aj mistrová už
chtěla, abysme ji dělaly služku.

LČ: a z čeho se skládal program toho představení, co se třeba dělalo
o přestávce.

MD: tak, tak napřed byl, napřed byla nějaká ta, ty reklamy takový
že, nějaký ty a pak bylo kino, no a pak po přestávce mám dojem že,
že tam aj nabízeli nějaký, nějaký ty, něco tam nabízel.

LČ: občerstvení

MD: hm, něco tam nabízeli

LČ: a ty reklamy, ty byly jako filmový, anebo to byly jen okýnka,
diapozitivů.

MD: né, to byly takový nějaký prostě, reklamy potom, až už bylo to
pozdéš, v tom po třicátým roce nebo tak, po pětatřicátým? tak nějak,
tak to už byly takový víc, víc jako, ze světa, jo.

LČ: takže to byly týdeníky, ne? [týdeníky jako].

MD: [nó, to už byly] týdeníky, no. to už byly. předtím byly takový
jenom jako, jestli večer už dávali zase jako jiný, to možná taky, že
pro ty děcka, tak ty děcka to nezajímalo, že, takový, no.

LČ: a ty ee, ty týdeníky, měla ste je ráda, bavilo vás to sledovat,
tyhlecty ( )

MD: a tak jo, vono to bylo zajímavý, to bylo zajímavý.

LČ: tak, vlastně, em proč vlastně proč proč vás tyhle týdeníky teda
zajímaly, protože to bylo ze světa nebo...

MD: ee no tak že to bylo, to jo, že se člověk dozvěděl.

LČ: jako jinak ste k tomu se vlastně nedostala.

MD: tak jak myslíte, k tem zprávám takovém a těm? no tak ee jenom co
člověk slyšel, tak to to tak nějak mě to jako to...

LČ: takže ste to měla ráda v tom kině, [když ste to]

MD: [docela jo], docela to bylo zajímavý.

LČ a teďka taková jiná otázka, byla ste někdy přítomna při promítání
filmu v domácnosti, měl někdo z vás nebo kdokoliv z příbuzných
promítačku?

((rozhovor na deset sekund přerušen zvoněním telefonu))

LČ: em měli ste promítačku?

MD: ne, my sme měli, promítačku? počkejte, kdo měl promítačku (.)
myslím že, ne, to byl, to až sestra se vdala, tak švagr, měl
promítačku. protože vím že, že filmoval, když ee když měl promoci
kluk a to. a nás ještě když, když jako děti byly malý tak, třeba na
náměstí, když byly, tam, plno holubů a takový, tak to, ale jinak ne,
jinak sme doma neměli.

LČ: ani u někoho jiného ste se ne- nebyla koukat na filmy doma.

MD: ne, ne.

LČ: a teďka [vlastně]

MD: [dyť já] řikám, já říkám švagr, prot- pardon. né švagr, ((směje
se)) ale můj, můj, dyť můj dělal v tým

((rozhovor na jednu minutu přerušen telefonním hovorem))

MD: já sem si vzpomněla, že můj dělal, můj dělal v tým. oni dělali
právě promítačky, jo, a tak [měl doma]

LČ: [váš manžel]

MD: jo ((směje se)) tak měl doma jeden čas to a právě ty děti, děti
jak byly to tak je nás filmoval, já sem šla na procházku třeba, jo,
tak nás filmoval a [potom nám to]

LČ: [ale to bylo asi až po] válce ste říkala.

MD: no to bylo po válce to bylo, ale před válkou ne, před válkou
žádné.

LČ: teď se jenom ještě vrátíme k protektorátu.

MD: hm

LČ: chtěla sem se zeptat, jak na vás působily změny po tom roce
třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy, hlavně v
tom vztahu ke kinu, jestli vás třeba zajímalo, že se, že ty otázky
jazykové em že byla němčina v titulcích na názvech, na plakátech,
reklamách.

MD: no abych vám řekla pravdu, my sme, já nevim, my sme byli ee
takoví, že třeba šli sme a potkali sme, jak sme bydleli, jo, tak
voni chodili do německé školy, my sme chodili do české školy.
potkali sme se, tak ahoj, kam deš, do kina tak deme, šup, a šli s
náma. že nám to žádné rozdíl jako nebyl.

LČ: hm

MD: víte, že sme, nevim voni chodili do německé, my do české, znali
sme se prostě, že, bydleli vedle v domě a tak, jo, takže nám to ani
nepřišlo.

LČ: a ten jazyk vám ani nevadil, vy ste [ho znali].

MD: [takže nám to] ee, nepřišlo jako protože voni chod- mluvili
česky, že jo. ale chodili do německé školy. no ale potom až už to
bylo jako takový nijaký, že, no ale pořád se, pořád se chovali
slušně k nám zrovna tak jak to. já mám třeba kamaráda, kterej je ve
Vídni a, a k tým sem jezdila a a volá mně nebo píšeme si a je, to
tenkrát nebylo tak jo, ale až přišel Hitler prostě až to bylo jinak,
ne jinak to...

LČ: no a za toho protektorátu právě se změnilo to, že bylo hodně
němčiny, ne? v tom v těch kinech tak jestli [co se vám jako]

MD: [no jo, no to] víte že bylo. protože to už začlo a vlastně tady
bývaly aj, tady byly třeba obchody a tak to bylo všechno, to byli
sice Židi, většinou, a Němci, že. to bylo a to bylo všechno tam jako
německy.

LČ: a vadilo vám to nějak nebo to [ste to nevnímala]

MD: [ne no tak] vono to bylo, člověk si na to zvykl, že to bylo
celej ten čas, no.

LČ: a třeba diváci se začali chovat jinak v kinech po té, po tom
protek- v tom protektorátu?

MD: tak to ani nevím, to já sem tak moc potom nechodila do kina a
tak...

LČ: proč ste vlastně nechodila?

MD: no tak zase sem měla ňáký jiný tytok, starosti. nevim, no. vím,
že chodila sem, ale nevím třeba, že bych chodila pořád, že bych
chodila pořád, že, no.

LČ: takže ste chodila méně.

MD: [no, takže]

LČ: [a souviselo] to částečně i s tím, že už ste pracovala?

MD: no, no takže to ne nevím, že by to vadilo a třeba když sem když
sem ee se učila, tak k nám chodil tam taky chodili tam jo, to bylo
pánský dámský, že, tak chodili tam taky, byli byli to byli Němci to
tytok a

LČ: a změnil se třeba výběr filmů, na které ste chodila v té době, v
té protektorátní už.

MD: jako jiný filmy?

LČ: jestli ste si vybírala jinak.

MD: tak to ještě, to ještě, tak když už bylo potom to, to já sem
byla pryč, takže jaký tady byly filmy nevim.

LČ: á, takže vy ste tady vlastně až do konce války nebyla [potom].

MD: [nebyla], až po tom pětačtyřicátým teprve...

LČ: a to ste třeba šla do kina po osvobození, nějak jestli si
vzpomínáte, jak to jakou to mělo atmosféru,

MD: tak to nevím, protože to, když sem při- když sem jako přišla, ee
když sem já sem vod tam utekla, v tom dva- pětaštyřicátým, sem utik-
utekli, on tam on tam za mnou otec přijel ve štyryaštyrycátým a on
jak tam spal v té jako u chlapců, v té jako vzadu u nás, my sme

LČ: a to bylo přesně kde?

MD: prosim?

LČ: kde ste byla.

MD: já sem byla v Gerlicích.

LČ: hm

MD: jo? a my sme měly lágr jenom děvčata a tam až vzadu prostě byli
kluci že, no a a otec tam přijel a kde spat, no tak sem tam
poprosila jo, jedna jedna tam prostě chodila s nějakým, no a tak ho
vzali k sobě, tak řekli, že kdyby sme utíkali, ať ná- ať mě vezmou
sebou. no a v tom v únoru prostě, v pětaštyřicátým, no tak voni
najednou ten Milek, to byl takovej starší pán, co slíbil otcovi, že
mě vezme sebou když, něco, no tak navrhl, že bysme mohli utýct, že
už je to, že už válka <se končí> že už je to takový nahnutý. no a
tak sme tak sme prostě se sebrali a šli sme asi devadesát kilometrů
pěšky. protože voni všude tak chytali, tak sme nechtěli, aby nás
chytli a voni nás chytli v Liberci teda, jo. no a tak potom teda
když sem přijela přijela dom, no tak sem moc nemohla nemohla nikam
chodit a protože sem měla strach zase, aby mě někdo aby mě někdo ne-

LČ: [takže ste ani do toho kina nešla]

MD: [ne, ne to, že] řekl a jaktože je vona tak dlouho doma a jaktože
si tady chodí jak totok. tak sem prostě nikam nechodila, no a potom,
potom začly ty nálety, že, na Brno v tom štyryaštyrycátým, to sem
v Židenicích ee tetu a dvě holky, devět a dvanáct roků zabilo
tenkrát. no a pak přišly ty nálety a pak bylo osvobození, no a tak
to moc teda nevim, že by se do toho kina chodilo, ani nevim moc
potom.

LČ: já vám teďka ukážu.

MD: takže sem vám toho moc neřekla ((směje se))

LČ: ale ne, tady je seznam filmů, jestli byste se na to podívala, a
jsou to filmy, které byly v těch českých kinech promítány už od roku
dvacet devět, takže to vám bylo tech osum a je to do roku
devatenácet čtyřicet pět a em mě by zajímalo, jestli byste si třeba
až se podíváte na ty filmy vzpomněla, jestli, na některé z nich a
jestli patřily třeba třeba k vašim oblíbeným.

MD: jó, zpívající ((Zpívající bloud)), to nevím, cé a ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), to jo.

LČ: a vzpomínáte si, třeba byste na tom byla v kině přímo v té době?
nebo není to třeba náhodou vzpomínka

MD: já si myslím, že to ee pozďéš, bych řekla.

LČ: pozdějš si to na to vzpomínáte.

MD: spíš si myslím, že pozďéš, hm, To neznáte Hadimršku, to taky, to
tak to bylo pozďéš bych řekla.

LČ: né, to bylo v kinech v té době

MD: jo?

LČ: ale na tom ste teda nebyla v kině nebo nevíte.

MD: tak já to teda v to tady ty ty f- to znám tady všechny ty.

LČ: ale ale většinou asi spíš z pozdějš-

MD: já si myslím, že z pozďéš, právě. protože to (.) cé a ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), To neznáte Hadimršku, Lelíček
v tom. ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) no Pobočník Jeho
Výsosti, no, Zlatá Kateřina to nevim. Mata Hari,

LČ: to si vzpomínáte?

MD: no no

LČ: a byla ste na tom v kině?

MD: no, to mám dojem že jo.

LČ: a vzpomněla byste si třeba s kým? nebo [jestli to bylo s tou
partou]

MD: [to si myslím, že] to už sem chodila s chlapcem, tak to jedině s
nim.

LČ: takle, takže ste pak chodila s chlapcem.

MD: hm

LČ: takže to muselo být potom už jak ste byla v tomu učení nebo

MD: to muselo být před tou válkou. (.) Svět patří nám, no, Sněhurka
a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tři děvčátka ((Tři
děvčátka pokračují)) to né. U pokladny stál, no, To byl český
muzikant, s tím ee, Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou,
to všechno znám.

LČ: ale jako ste si jistá, že ste to [viděla v té době?]

MD: [( )] prosim?

LČ: jestli ste si jistá, že ste ty filmy viděla v té době. i ty
české třeba jak ste menovala toho českého muzikanta ((To byl český
muzikant)).

MD: to, no tak to si myslím, že jo, že to

LČ: a to ste chodila s tím přítelem na to?

(rozhovor na pět sekund přerušen)

LČ: a proč se vám ty filmy líbily, jestli se vám líbily.

MD: em no líbily se mně. ee to třeba že se člověk zasmál, přišel na
něco jiného, mohl se aspoň zasmát.

LČ: a co pro vás znamenalo něco ty filmy třeba ta Mata Hari, když už
ste ji zmínila.

MD: no to už bylo ta Mata Hari, to už bylo takový ee to bylo vona
byla špiónka nebo co, viďte, no, no tak to bylo zajímavý.

LČ: jako ten děj?

MD: hm

LČ: a herce třeba, jak ste zmiňovala...

MD: taky. tam hrál, to si nevzpomínám, kdo tam hrál, to si
nevzpomínám teda.

LČ: a em Mata Hari hrála Greta Garbo teda.

MD: Greta Garbo?

LČ: ano.

MD: hm no to vím teda, že hrávala, ta hrávala eště teda, počkejte,
kterej eště ten film Greta Garbo, jeminkote ještě ještě v nějakým
filmu, ještě v nějakým filmu, ale tady myslím není.

LČ: a toho českého muzikanta ((To byl český muzikant)), to vám můžu
ukázat tady obrázek. to ste viděla také v kině, na to si vzpomínáte.

MD: to byl, to, Korbelář ((Otomar Korbelář)) no. no to nevím, v
kterým roce, to říkáte, že dřív, že to hrávali dřív?

LČ: no, to bylo před válkou určitě.

MD: no tak to muselo být v tym než jako v tom třicet šest třicet pět
nebo tak nějak.

LČ: si myslíte, že ste to viděla.

MD: mhm

LČ: a ty Burianovy ((Vlasta Burian)) filmy? na ty ste chodila do
kina?

MD: no ty taky, ale to nevím, jestli to bylo dřív, to tak to si
nepamatuju, jestli to bylo, protože to všechno znám.

LČ: a ty zahraniční některé znáte, kromě tý Mata Hari?

MD: který to je ty zahraniční

LČ: nejsou všechny [většinou je tam jeden zahraniční] a jeden český.

MD: [tam eště, dyť eště sou to by]

LČ: třeba Moderní doba?

MD: tak ty ty šestý ee Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to to
bylo ještě bývaly německý, počkejte, kdo tam hrál sonja hernery
((Sonja Henie)) nebo jak se menovala ta krasobruslařka, že potom tam
hrával ten em jak von se menoval. taky von je, když já ty, když ty
ména, to už sem dávno zapomněla. (.) ale většinou tady většina to
(.) ty Tři děvčátka pokračují, to nevím, To byl český muzikant,
Město ztracených, to tedy to, to si nepamatuju (.) Opereta,
Roztomilý člověk, Vídeňská krev, Muži nestárnou, hm klupa
((neidentifikováno)) jak von se menoval. dobrodružství
((Dobrodružství barona Prášila)), jak von se menoval, ten německej
herec ee teď vo něm taky mně se zdá mluvili, nemužu si vzpomenout.
hanjc hans riman ((Heinz Rühmann)).

LČ: hans riman? ((Heinz Rühmann))

MD: hans riman. ((Heinz Rühmann))

LČ: a toho ste měla ráda?

MD: ten no ne, ten ten tam hrával, to byl to byl hezkej film taky.
nevím v čem to bylo, ale to si pamatuju že, to to ale před válkou
jak jo, předtim. ale jinak jinak...

LČ: a myslela myslíte, že byste chtěla ještě něco dodat k tomu, o
čem sme se zatím bavily, o čem sme nemluvily? třeba jestli ste
chodili do kina se školou, se zeptám.

MD: tak se školou, se školou bych řekla to ne. to nevim, to že bysme
se školou ne. jako teď děcka chodí, jo, to až mý děti, ty chodily,
ty chodily tam na výstavu a tam chodily, jo.

LČ: takže žádnou další vzpomínku už byste neměla.

MD: no tak na to na ty ((směje se))

LČ: na to chození, na některá kina,

MD: ne, to řikám, ráda sem chodila na takový ty veselohry, to jo,
když bylo něco takového veselého, tak nebo s tým Burianem ((Vlasta
Burian)) třeba a nebo nebo ee nějaký takový ty slaďáky, že jo, jak
se říkalo, no tak to sme rádi tak chodili, ale to už bylo potom, to
už, skoro jako válka, to už tak nepamatuju.

LČ: dobře tak já vám děkuju.

MD: no nemáte zač, moc sem vám toho neřekla ((směje se))





konec rozhovoru





1
 
Quote code
0.
 
Interview code
14:3
 
Interview line
3:1213
 
up
 
 
 
 
 
© 2011 Department of Film and Audiovisual Culture at Faculty of Philosophy, Masaryk University, Brno