Cinematic Brno
Documentation of movie exhibition history and cinema-goers’ preferences in Brno, 1918-1945

 
 







 
Author
Libuse_(1928).txt
 
Quote category
Whole interview
 
Quote
Rozhovor vedla Kristýna Haklová
Rozhovor přepsala Hana Vašátková
Datum a místo: 26. března, Brno








Rok narození: 1928, narátorka měla o 3 roky staršího bratra.

Povolání rodičů: Otec vrchní četník, matka v domácnosti.

Bydliště do roku 1945: Narátorka se narodila v Nové Bani na
Slovensku, pak se její rodina přestěhovala do Veverské Bítýšky,
poté, asi v roce 1938 se přestěhovali na ulici Mozolky (Žabovřesky),
kde bydleli dva roky, poté ulici Sirotčí (dnes hronova – Veveří).

Povolání narátorky: Mzdová účetní u stavebního podniku v Brně, poté
stejné povolání v Kopřivnici.













KH: tak už to nahráváme. a (.) tak dneska je šestadvacátého března.
jsme v Brně a budeme se ptát teda na vaše zkušenosti ohledně kina.
nejdřív bychom začali obecnýma otázkami. jak se tedy přesně
jmenujete a kdy ste se narodila.

LN: tak jmenuji se L. N., rozená Baumanová a narodila jsem
se čtyřiadvacátého října devátenácet dvacet osm.

KH: ee

LN: a narodila jsem se v Nové Bani na Slovensku. tam byl otec můj
jako vrchní četnický strážmistr, takže jsem se narodila na četnické
stanici.

KH: hm. no a kde ste bydlela tak zhruba do roku čtyřicet pět? [když
ste se]

LN: [a potom otec] prostě už se to na tom Slovensku začalo tak nějak
blížit prostě k tomu osamostatnění těch Slováků, že. a byla tam
taková divná prostě situace, tak otec si požádal o přeložení a
přeložili ho tady em k Brnu do Veverské Bítýšky...

KH: hm

LN: zase jako vrchního četnického strážmistra, takže tam jsem od
svých deseti měsíců vlastně prožila svoje krásné dětství.

KH: vy jste tam chodila i do školy?

LN: tam jsem chodila od první, do třetí třídy no a otec byl sokol,
náčelník Sokola ve Veverské Bítýšce, potom byl zakladatelem
pěveckého sboru Sokola ve ( ) Veverské Bítýšce, takže já jsem
začala chodit do Sokola od třech roků, otec mě bral sebou, takže
jsem tam byla jako doma.

KH: hm

LN: tak. prostě, cvičila jsem. vychovával nás otec jako lásce
vlasti, vlastenectví a měla jsem i bratra. ten se narodil, maminka
pochází z Hané, z Morkovic, takže i když byla jako s otcem na tom
Slovensku, tak k porodu jela k rodičům do Morkovic na Hané.
KH: hm

LN: takže i s bratrem, bratr taky chodil do Sokola.

KH: on byl starší nebo mladší než vy [váš bratr]?

LN: [bratr byl] o tři roky starší než já.

KH: hm. a co dělala vaše maminka?

LN: naše maminka neděla- byla postě v domácnosti. ona nemohla chodit
do práce, protože jako paní vrchní na četnické stanici tam měla
práce, dokonce jsme měli i služku, protože tam pořád...

KH: hm

LN: se něco dělo, chodili tam prostě z toho okresního města, ti
policisté a tak, takže pořád u nás někdo byl k obědu a takže maminka
byla celou dobu, co byla provdaná, než zemřela, doma v domácnosti.

KH: hm. a nepřestěhovali ste se pak do Brna?

LN: potom sme se přestěhovali, bratr chodil v té Veverské Bítýšce do
páté třídy a protože on, já jsem byla jako tělesně zdatnější mnohem
než ten bratr, protože prodělal spálu, takže ee pak začal chodit do
gymnázia tady v Brně v Žabovřeskách, no aby nemusel bratr dojíždět
každý den vzhledem k tomu, že teda nebyl tak tělesně zdatný, tak
jsme se přestěhovali sem, do Brna, napřed do Žabovřesk.

KH: hm

LN: a tady sme v těch Žabovřeskách bydleli asi ee na mosolkách
((Mozolky)) asi dva roky, protože jsme bydleli jako v podnájmu v
rodinném domku a ti byli, majitelé byli Němci a ee prostě, protože
se schylovalo už k tomu devětatřicátému roku, tak sme se tam nějak
necítili, protože sme měli strach z nich

KH: hm

LN: oni prostě byli kovaní, a takže a náš otec byl vlastenec a tak (
) strach a tak sme se přestěhovali do Brna na s- bývalá Sirotčí
ulice.

KH: hm

LN: teď je, teď se jmenuje Grohova

KH: hm

LN: ulice. a tam sme bydleli až (.) prostě asi do roku devatenácet
osmdesát devět nebo devadesát

KH: hm

LN: tam už jsem se, odtud jsem se provdala vlastně a tam jsme
bydleli teda na té Grohové.

KH: a jaké ste teda navštěvovala školy?

LN: já jsem chodila pět let do obecné třídy, částečně v těch
Žabovřeskách, na Horové a pak na e Kounicové tady v Brně, do páté
třídy.

KH: hm

LN: no a pak sem se, dělala jsem zkoušky do gymnázia, tehdy to bylo
osmileté gymnázium, městské, dívčí, reformní, reálné gymnázium v
Brně. bývalá Antonínská ulice, teď je to Jaselská

KH: hm

LN: a tam jsem maturovala, po těch osmi létech, až do roku čtyřicet
sedm, čili skoro celou válku a...

KH: a pak ste šla do zaměstnání?

LN: a pak sem, protože, pak sem musela jít do zaměstnání, protože
otec pak byl dán předčasně do penze, před začátkem druhé světové
války. jednak proto, že nedoslýchal a jako prostě policista to ee,
to nešlo, takže byl dán předčasně do penze a já jsem tedy ee prostě
chodila do toho gymnázia, jo. matka byla pořád v domácnosti a byla v
zaměstnání jenom v roce čtyřicet tři a čtyřicet čtyři, nebo, ano, ee
ve Zbrojovce, to musela jít do zaměstnání, to dostala předvolání z
pracovního úřadu a musela jít do Zbrojovky.

KH: hm

LN: jako pracovat manuelně

KH: a co ste dělala vy vlastně za povolání [po válce]?

LN: [já sem] po válce musela jít do zaměstnání, protože můj bratr
začal po válce, dokončil gymnázium, to bylo ve čtyřiačtyřicátém roce
a byl až do pětačtyřicátého roku musel být, to se jmenovalo v Brně
luftšutc ((Luftschutz)) nebo protiletecká obrana a tam on prostě byl
jako voják, ani nechodil domů spávat, tam dostával jídlo. no a
chodili prostě ti chlapci, když třeba byly velké nálety a v Brně
bylo potřeba odklízet jako ty trosky a to, tak ti chlapci tam museli
jako, to se jmenovalo luftšutc ((Luftschutz)) a tam oni museli teda
podle pokynu chodit do práce. no a po pětačtyřicátém roce nastoupil
na Právnickou fakultu v Brně, na práva, no a promoval v ee
osmačtyřicátém roce

KH: hm

LN: a to byla tragédie, protože nevím, co se stalo, ale odpromoval
jeden den a druhý den mu nedali prostě diplom do ruky, jako oni ho
nechali odpromovat a nedali mu diplom a řekli mu, že nemá kladný
poměr k lidově-socialistickému zřízení a že má přijít příští den na
fakultu a on se tam dostavil a dostal umístěnku tady v Brně do
Zbrojovky. musel manuelně pracovat, no a to jeho kamarádi, jeho
kolegové ze studií ho prostě označili tedy jako politicky
nespolehlivého a předali ten diplom ee tady na krajský výbor, eh,
Akční výbor Národní fronty nebo krajský výbor káesčé ((KSČ)), kde
měli rozhodnout, jestli on tedy ten diplom dostane nebo nedostane a
takže bratr se nervově zhroutil, otec taky a trvalo to pět měsíců,
to on se ani o to, nějak o ten diplom jako už neměl sílu se o to
nějak žádat, aby mu ho dali, no ale pak mu pomohli jeho kolegové
někteří, kteří nebyli ve straně nebo možná byli, nevím a on ten
diplom dostal, ale až po pěti měsících, čili on do té doby musel
chodit do té Zbrojovky, jo a, protože byl na tom nervově špatně, teď
ze začátku dělal samozřejmě zmetky, takže každý zmetek se mu
odpočítával ze mzdy, tak nosil domů třeba dvě stě nebo tři stovky,
otec byl v penzi, že. měl malou penzi, matka byla v domácnosti,
takže já jsem se domluvila s rodiči, já jsem měla jít studovat
farmacii, že, ten rok to odložíme a že půjdu do práce, než ten bratr
prostě dostuduje. jenomže, vlastně, to dopadlo tak, že sme byli na
tom, prostě já sem živila ten rok celou tu rodinu. našla jsem si
solidní práci, a takže jsem skoro všechny peníze dávala rodině,
protože bratr toho nosil málo a...

KH: hm

LN: tak.

KH: a vy ste potom šla zpátky do školy [nebo už ste zůstala v
zaměstnání?]

LN: pak už sem se nedostala. já už sem nemohla jít studovat, to bylo
v devětačtyřicátém roce a to už, my sme měli, jako buržoazní rodina
sme byli poznamenaní a vzhledem k tomu, že bratr vlastně měl nějaký
politický ten škraloup, že, tak sem prostě, padli sme na společenské
dno, byli sme odsouzení jako prostě [celá rodina].

KH: [a jaký] typ zaměstnání ste teda dělala?

LN: já jsem dělala úřednici jako v účtárně mzdovou, účetní a takže
sem prostě byla u stavebního podniku a eště osud se ke mně tak
zachoval, protože v Kopřivnici, tam sme stavěli pro Tatru továrnu,
nějakou halu a tam se stalo velké neštěstí, nějaká tragedie. tam ten
stavbyvedoucí, zástupce stavbyvedoucího a mzdová účetní jeli
služebním vozem někde na večeři a přejížděli přes trať jako a
nestihli to, to auto jim na té trati vypovědělo službu a narazil do
nich nákladní vlak. tak tři mrtví byli a já jsem ráno šla do práce a
v devět hodin dopoledne už jsem odjížděla, protože jsem byla
svobodná a někdo tam musel jít do té Kopřivnice, tak dva inženýr
Prudil, já a ještě jeden inženýr Jelen, mladý, já jsem vlastně byla
svobodná , ten inženýr Prudil neměl děti a ten inženýr jeden, Jelen,
taky mladý, ženatý, ale bezdětný, tak sme museli, přijeli k nám
autem a ten vedoucí řekl mamince, ať mně dá pár věcí a odjela sem do
té Kopřivnice. nevěděla jsem, kde budu bydlet, nic, takže sem
bydlela tam u ňákejch lidí, než mě sehnali jako podnájem a to sem
bydlela ve Zbraslavi, shodou okolností tam vedle domku, tam bydlel
Emil Zátopek. no a chodila sem do té Tatry, taky do mzdové účtárny
jako v tom stavebním podniku a tři kilometry každý den pěšky. ráno z
té Zbraslavi a večer, takže tak se mně změnil život, ztratila sem
všechny známé, že jo, v Kopřivnici, to bylo pohraničí, sem se
dostala do světa, který mně byl neznámý, že jo. tam byli dělníci,
cigáni, prostě, že jo, jak na stavbě. od rána do večera v práci a
žádný pohodlí, nic, no.

KH: ehm, a vy ste mi říkala, že ste chodila vlastně dřív pravidelně
do kina. můžu se zeptat, odkdy zhruba?

LN: chodila. to jak jsem byla v Brně, jak sem studovala gymnázium,
tak sem chodila skoro každou sobotu. to sem chodila, protože sme
bydleli na té Grohové a nejblíž to bylo jednak na ten Stadion, no
ale to bylo jako, tam by, to už sem tam pak nechodila. tam byly
dětské filmy, jo, ten Pepek námořník a Sněhurka a sedm trpaslíků,
takže to sem tam chodila, to vím, že vstupné stálo asi korunu nebo
tak. no a pak sem chodila hlavně do té jako Studio se to jmenovalo,
ten kino Art, no a tam už sem viděla, to bylo za války i německé
filmy marika rek, marika rek ((Marika Rökk)), všelijaký takový ty
ee, prostě už si to nepamatuju, ale krásný filmy to byly.

KH: no, a když si vemete jako dětskou zkušenost, když ste tak do
těch deseti let, jestli ste byla v kině nebo jestli si vzpomenete na
svou první návštěvu kina jako vůbec?

LN: no to si vzpomínám, to bylo, to sem seděla skoro v první řadě,
že, a přišla sem tam, já mám dojem, že to nebylo ani, ty lístky
nebyly ani očíslované, prostě to bylo podle té ceny, že. tak za tu
korunu, to byly ty nejlacinější, to byla první, druhá, třetí nebo
čtvrtá řada, podle toho, když sem přišla brzo, tak sem si sedla, že
jo, trošku dál, ale jinak to nebyly, to byla vstupenka, ale která
neměla ani číslo sedadla a tak, tam bylo hodně dětí, že jo, tak (
)

KH: a jak často ste jako dítě chodila?

LN: no to sem chodila tak, nejmíň tak jednou za týden a to bylo
obyčejně v sobotu, protože ve všední den sem ani nechodila. ale pak
v sobotu nebo v neděli to tam hráli pro ty děti.

KH: hm

LN: takže,

KH: a doprovázel vás někdo?

LN: no, to totiž že sme bydleli blízko toho Stadionu ((Stadion)),
takže sem chodila sama. to sem tam ještě shodou okolností na té
Kounicové hned skoro naproti Stadionu ((Stadion)) bydlela moje
sestřenice, takže sme chodily kolikrát spolu, takže maminka neměla
strach. to sem chodila, to bylo kousek, tak pět,

KH: hm

LN: deset minut do toho kina. jinak sem sama nikam nechodila, ale
tady na to dětské, to sem chodila sama.

KH: hm. a šli aspoň někdy s váma rodiče nebo bavili se s váma o těch
filmech?

LN: ne, to se ani, to já sem, o těch filmech, o té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem vykládala mamince, ale o tom
Pepkovi námřom ((Pepek námořník)), tak ten tam dělal jenom samý jako
legrace, jo, ale tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sem
vykládala mamince. to si živě pamatuju i dodneška jako. ale protože
já jsem, naši mně četli denně pohádky, takže já jsem tu Sněhurku
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) znala skoro nazpaměť, takže to, já
jsem dost mamince, potom když sem byla starší a chodila sem do
zaměstnání, tak sem prostě mamince i když sme chodily do divadla,
tak sem i mamince koupila lístek, tak to sme si spolu vždycky
vykládaly a do toho kina taky někdy, ale to se mnou pak už
nechodila, když sem chodila do gymnázia, to sem chodila s
kamarádkama do kina...

KH: hm, a teda když ste ještě jako děti, řešily se nějak filmy i ve
škole? buď se spolužákama nebo třeba učitelé?

LN: né, to ne to sme, o tom sme nikdy ve škole nijak, to si
nepamatuju, že bychom o tom ve škole někde vyp-, mluvila nebo
vyprávěla, ne.

KH: hm, a jako dítě teda byl pro vás ten film nějak důležitý?

LN: ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano, ale ten Pepek
((Pepek námořník)) to, to prostě sem brala jako legraci, jo? to sem
se tomu smála, nebo to, ale nijak to ve mně nezanechalo. já si to
živě takhle v paměti dovedu představit, ale to byly samý takový jako
legrace, takže to na mně nenechalo ve mně celkem žádný takový
pocity, ale ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ano.

KH: hm

LN: protože mně jí bylo líto, že jo a takhle byla smutná taková a ti
trpaslíčci, tak to si...

KH: no a nějakej jinej film, kterej by vám takhle z toho dětskýho
věku utkvěl.

LN: tak to ne, to sem nechodila co do toho Studia ((Studio)), tak to
už sem chodila pak jako děvče a to už byly takový ty filmy, jako i
český, takový vážný a tak ?jako?

KH: no a když ste pak už vlastně chodila do toho gymnázia, když ste
byla starší, tak jak často ste chodila do kina?

LN: no tak to sem chodila taky tak jednou za čtrnáct dní nebo i za
týden do toho Studia ((Studio)).

KH: hm

LN: to sme měly s kamarádkama a chodily sme. oni hráli ve čtyři, v
šest a osm, tak my sme chodily tak na tu čtvrtou, nebo v létě i na
tu šestou, protože večer už sem musela být vlastně za světla doma,
takže to už sem nesměla chodit.

KH: hm. ?šla ste někdy?

LN: ?á sem večer nikam nesměla chodit?

KH: a šla ste někdy na obě ta představení, že byste šla ve čtyři a
pak hned to stihla v šest?

LN: ne, to nikdy. to sem musela si žádat o tu korunu, že ty rodiče,
to nebylo tak jednoduchý, abych si mohla chodit po svejch nějakejch
zálibách. musela sem vždycky poprosit, a to sem si musela zasloužit,
tu korunu.

KH: hm

LN: pomáhat nádobí, nebo tak něco dělat doma.

KH: hm. a do kterých kin ste teda chodila?

LN: tak já sem chodila, když sem byla jako tak v té,

KH: na tom gymnáziu.

LN: v prvním ročníku na tom gymnáziu, tak hodně sem chodila do toho
Artu ((Art)). no pak sem chodila třeba e do Lucerny ((Lucerna)), to
bylo tam na Horové, na Veveří. Bývala, já nevím, jak se to tam
jmenovalo, v té Lucerně ((Lucerna)). no a pak sem chodila, na tom
Stadionu ((Stadion)) ne, to tam nebylo. do toho Artu, potom do skaly
((Scala)) sem chodila, pak do Kapitolu ((Kapitol)), pak do Moravie
((Moravia)), to bylo na Cejlu. Moravia! no a... Lucerna, Moravia,
skala ((Scala)), Kapitol, Art, no a to je myslím tak všechno. to
bylo poblíž toho mýho, nejblíž tomu mému bydlišti, takže tam sem
jako chodila

KH: a měla ste svoje oblíbený kino? jako který byste z těch kin měla
radši?

LN: no, to nejradši sem měla to Studio, protože tam byli všichni
moji, tam chodili moji, moje spolužačky i moji spolužáci a kamarádi,
takže to sem měla nejraději. tam sem chodila vždycky s těmi
kamarádkami.

KH: jo. a bylo naopak v kině, teda pardon, v Brně kino, které ste
neměla ráda, nebo do kterýho ste nechodila?

LN: ne, tak to mně vůbec, to mně nepřipadlo vůbec.

KH: hm.

LN: já vím, že třeba ta Moravie ((Moravia)), tomu se říkalo
blechárna, jo, ?takže to bylo takový ošuntělý,? tak tam sem moc
třeba nechodila, ale říkalo se tomu blechárna, no.

KH: hm

LN: tak

KH: no a chodila ste tedy i podle toho, kdo s váma šel? nebo šli s
váma i někdy později rodiče nebo sourozenci, váš bratr?

LN: můj bratr ne, nikdy. s bratrem sem nikam nešla. bratr měl svoje
kamarády a my sme s bratrem se. chodili spolu jen, když sme byli
hodně malí. on mě vlastně hlídal, ano. i v té obecné, když sme někam
šli, tak sem šla s bratrem. ale potom on už se mnou nechtěl nikam.
on měl svoje kamarády a já jsem třeba by byla ráda, později, když
studoval, třeba, v té oktávě, já v septimě, on měl spoustu kamarádů,
ale nechtěl mě s nimi nikdy vzít, jako. i když mu třeba říkali
kamarádi, potom, jak už sem dorůstala, ať mě vezme s sebou, tak on
mě s sebou nikdy nevzal.

KH: hm, a s kým ste teda chodila do toho kina?

LN: já sem měla spoustu kamarádek. u nás pořád někdo byl, jednak za
tím bratrem kamarádi a jednak já sem měla ze třídy spolužaček, měla
sem dobrou kamarádku. to byla Jana Bezdíčková, ona později pak
dělala režisérku v pražském rozhlase. tak s tou sem chodila do
gymnázia celých těch osm roků. a pak sem měla ještě jednu kamarádku,
ta bydlela na bývalé Akademické, takže s těma. já sem měla spoustu
kamarádek, tak jedině s těma, ale s rodičema né. to maminka málo
chodila někam. to jenom potom, až už sem byla starší a vydělávala,
tak sem s ní chodila do divadla.

KH: hm, a potkávala ste v kině třeba i jiný známý? že byste tam
potkávala nějaký lidi pravidelně?

LN: ne, to já tam měla ty svoje oblíbený kamarády, jinak sem se
vůbec nezajímala o nějaký dospělý nebo to. to mě naprosto
nezajímalo.

KH: no, a s těma kamarádama cestou do kina nebo z kina, povídali ste
si o těch filmech?

LN: jo, určitě. takhle ňáký takový ty, když tam byli marika rek
((Marika Rökk)), nebo lída bárová ((Lída Baarová)) nebo Hana Vítová,
nebo ee ten ?jéžišmarjá, já už si nemůžu vzpomenout, prostě
krasavci? (.) já si nevzpomenu!

KH: no, to nevadí.

LN: lída bárová ((Lída Baarová)) a z těch mužů jo, ne oni se
nenavalí paní, nevíte? ??směje se a mluví na nějakou paní, ta
reaguje??

XX: já vás neposlouchám, já nevím, o čem mluvíte.

LN: ?z mužů, takhle.?

KH: ?tak to si nemusíte pamatovat?. paní říkala rodžr tailor ((Roger
Taylor)), že měla ráda třeba.

LN: no! jo, to teda. rita hejvort ((Rita Hayworth)) to byla herečka,
prostě americká, že jo. marika rek ((Marika Rökk)), to byla německá
jako, to byly muzikály teda krásný, výprava, jo a Korbelář ((Otomar
Korbelář)) a potom teď umřel, jéžišmarjá, to není ?možný?!

KH: hm

LN: ?nemám paměť, já sem si to mohla připravit!?


KH: ?to, to vůbec nevadí!? a můžu se třeba ještě zeptat, v kině,
měli ste ve zvyku třeba kupovat nějaký nápoje, nebo bonbony nebo
tak?

LN: to ne. nikdy. to sem neměla na to peníze. to vůbec, to
nepřicházelo v úvahu jako.

KH: no a bavili ste se třeba během přímo tý projekce toho filmu s
divákama nebo s těma kamarádkama?

LN: ne, to. až potom jak sme šly domů, tak to sme si vykládaly, ale
během toho kina sem se nebavila s nikým.

KH: no. a tleskali ste třeba? nebo nějakej jinej druh?

LN: ne, to nevím, že by se v kině. ne, to sem netleskala, nikdy.

KH: dobře. a jak ste si teda vybírala ten konkrétní film, na který
ste šla do kina?

LN: podle toho, co tam hráli. jakmile změnili program, že, tak sem
šla na to nový.

KH: hm

LN: podle programu, to, co bylo novýho, tak sme tam šli na ten film.

KH: a kde ste o tom získávala informace, vlastně o těch filmech?

LN: no, tam byly vyvěšený, tam sem prostě, tam byla předzahrádka a i
na tom plotě byly plakáty, že. nebo program kina tam byl vyvěšený
třeba na celý měsíc dopředu.

KH: hm.

LN: tak to už sem věděla, že za týden budou hrát to a to, takže [tam
sem se to dozvěděla].

KH: [a psala ste si to třeba někam?]

LN: nepsala. ne.

KH: hm. a kupovala ste si třeba tenkrát, jak vycházelo reví
((Revue)) nebo nějaký jiný filmový časopis?

LN: ne, to sem si, na to sme neměli peníze, ale to vím, že třeba
jedna moje kamarádka, škoda, že, já sem jí chtěla zavolat, ta si
kupovala to reví ((Revue)), že. to bylo Kino, to byly časopisy

KH: hm.

LN: nebo reví ((Revue)), jo. ta jedna moje kamarádka, ta se
jmenovala provdaná jako Šmídová, ona měla za manžela Šmída Alfu. on
hrál u Gustava Broma, takže ta dokonce, možná, že to má ještě teď,
ta sbírala prostě fotografie těch herců a protože ona potom si vzala
toho Šmída, hodně i jezdila s ním po těch koncertech, s Bromem,
takže ona má podepsaný fotografie, že, těch herců. to sbírala ty
fotografie taky.

KH: hm.

LN: tak to sme se dívali na ně a potom sem měla jednu kamarádku, k
té sem zase chodila. a ti měli jako gramofon, tak sme si pouštěly
takový desky jako, potom jak sem byla starší, tak

KH: hm.

LN: prostě ty šlágry. a takový ty písničky.

KH: jako z těch filmů?

LN: i z těch filmů, no. a to co vycházelo na těch deskách, tak sme
si tam pouštěly u ní.

KH: hm. a třeba bylo pro vás důležitý, kdo v tom filmu hraje? nebo
vybírala ste si podle toho ten film?

LN: nó, určitě. tak oni tam, to byli za té, to bylo potom už za té
války, tak to byli Adina Mandlová, Hana Vítová, Raoul Schránil, pak
Novotný ((pravděpodobně Antonín Novotný)), herec. potom Jiřina
Štěpničková, tak to byli moji oblíbení. ono to totiž za té války moc
těch

KH: hm.

LN: herců jako nebylo.

KH: a pamatujete si před válkou?

LN: a před válkou, to sem nechodila do těch kin. to sme bydleli
potom v té Bítýšce a tam bylo kino, jenomže to bylo pro dospělý. tam
se hrálo v sobotu a v neděli v sokolovně a tam pro děti, tam žádné
kina nebyly.

KH: no a pamatujete si třeba už barevný filmy? nebo černobílý,
barevný filmy, jak se tenkrát hrálo?

LN: no, ta Sněhurka ((Sněhurka a sedm trpaslíků)) už byla barevná. a
ten Pepek námořník, ten taky už myslím byl barevný. ale jinak to
bylo všechno černobílé ty filmy a jako. no a to taky sme museli
chodit na ty filmy. to bylo třeba Noční motýl, že. tam hrála Adina
((Adina Mandlová)) a Hana Vítová, a to bylo od osmnácti let! takže
on ten uvaděč to poznal. to kolikrát <nás vyhodil, že> sme se tam
tajně nějak tohle, ale to bylo do šestnácti a do osmnácti let
nepřístupné některý filmy. tak sme nemohli na ně ani jít.

KH: hm.

LN: dneska vidíte v televizi a ve filmu vůbec nepřichází, ale tam
stal pořadač, trhal lístky a zrovna vyhazoval, že. i když sem měla
lístek, tak mě tam nepustil

KH: a pamatujete si ještě nějakej němej film?

LN: ne, to si nepamatuju. němý film žádný.

KH: pamatujete si, jestli ste to třeba rozlišovala, jestli ten film
byl českej, německej nebo americkej před tou válkou?

LN: no tak za té války tam byly titulky. to byly německé filmy, tak
to bylo s titulkama a já - teď si nemohu vzpomenout, ale možná že ty
české filmy měly zase německé titulky.

KH: hm.

LN: to už si nevzpomínám, ale ty německé filmy tam měly titulky,
dole české. a jestli ty české, teď si to nevzpomínám, jestli české
filmy měly dole německé filmy, ee titulky. to nevím, ale vím, že
třeba když byl týdeník, že, tak to třeba mluvil Němec a byly tam ty
české titulky. to bylo hodně těch titulek dole, to sem si musela
přečíst.

KH: jo.

LN: mám dojem, že to bylo, ty týdeníky byly německý, jako.

KH: v protektorátu potom už určitě jo.

LN: na protektoru, no.

KH: a pamatujete si ještě něco, z čeho by to představení bylo
složený, kromě toho týdeníku a filmů? nebo jestli tam byla
přestávka?

LN: no tak přestávka byla jenom, já už nevím, keré to byly filmy, to
bylo myslím tak už hodně později.

KH: hm.

LN: kde byly prostě oba dva díly, že, tak tam byla mezitím
přestávka. to byly dva díly, ale jinak to jelo prostě. to bylo tak
ty dvě hodiny, hodinu a půl a

KH: hm.

LN: bez přestávky.

KH: a které filmy ste teda měla ráda?

LN: já sem měla ráda hrozně s Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
Hanou Vítovou, že, toho Nočního motýla. to sem viděla, když sem byla
na prázdninách, tam sem proklouzla, ještě mně nebylo osmnáct, ale
proklouzla sem tam do kina. jako tam můj strýc, jako, to <natáčel,
jo> nahoře, takže sem se tam dostala. no, to sem měla ráda všechny
ty známý filmy.

KH: a viděla ste nějakej film vícekrát?

LN: Nočního motýla ((Noční motýl)) sem viděla vícekrát. no, to sem,
ten se mně moc líbil. no a s Hanou Vítovou ((Hana Vítová)), to bylo
Panenství, myslím, sem viděla několikrát. ta Jiřina Štěpničková, to
byl Kříž u potoka, ne, to sem viděla jenom jednou. já už si to tak
nevzpomínám, ale vím, že s tou Adinou Mandlovou ((Adina Mandlová)),
jo, to sem viděla. jak hrála Adina Mandlová, tak sem šla.

KH: hm.

LN: to už si tak přesně nepamatuju, ale vím, že, a potom Dívka v
modrém, tam hrála myslím, Vlasta Matulová tu roli, takže ee na to
sem byla taky asi dvakrát

KH: hm.

LN: na té Dívce v modrém ((Dívka v modrém)).

KH: jo.

LN: no tak.

KH: no a co třeba jiný druhy zábavy, jaký ste měla ráda? jakoby
jestli ste třeba něčemu dávala přednost před tím kinem?

LN: tak já sem hodně sportovala, já sem chodila do Sokola. potom za
války teda Sokol byl zavřený. to jako, ale já jsem jako hodně
sportovala, takže potom my sme ve škole měli profesorku tělocviku,
jmenovala se Růžena (Bajnhauerová) a ona byla prostě přebornice v
republice v tomhle, e, ve vesl-, jako veslařka, takže ona nás brala
třeba... my sme potom už měli školu, některý školy byly
vybombardovaný, tak sme chodili třeba na odpolední vyučování. tak
ona ta naše profesorka nám řekla, ať jdeme ráno a chodili sme na
tohle, do Pisárek na Veslařský, jako do veslařského klubu. a tam sme
<hráli volejbal dopoledne, jo. a jezdili na lodičkách, a pak sem šla
zrovna>, ani sem neobědvala a šla sem zrovna do školy. <už sem byla
tak vyhublá, že jo!> nebylo co jést, byla bída( ).

KH: jo.

LN: no ale já jsem byla sportovně založená, no [pořád sme měli...]

KH: [no a...]

LN: no a tady v Brně, než začala válka, ale to možná bylo i za
války. tady na stadioně, tam byl Sokol, tam sem chodila do Sokola. i
potom po válce. a předtím tam to hřiště to bylo otevřené, my sme
jako děcka šly do Sokola, já sem třeba měla cvičení ve čtyři hodiny
a už ve dvě hodiny, my sme bydleli blízko, tak už sem tam šla na to
hřiště. a tam sme lítali po hřišti a hráli si a to bylo všechno
otevřený.

KH: hm.

LN: teď je to zabarikádovaný a samý mříže a takže...
KH: a poslouchala ste třeba rozhlas?

LN: ee, rozhlas, rádio, to poslouchala moje matka. ta měla rádio
puštěný celý den. ale já jsem se moc doma nezdržovala.

KH: jo.

LN: já jsem přišla ze školy a hodila sem kabelu a už sem šla někam
lítat ((smích))

KH: hm.

LN: takže...

KH: jo.

LN: naučila sem se, jo, to otec dbal na to. on vždycky říkal napřed
povinnosti a pak zábava, ale s kamarádkama, já nevím, pořád sme
chodili někde ven. a do Pisárek tam sme chodily, až na Myslivnu a
takže většinou sem někde byla. měly sme sraz a šly sme ven.

KH: jo. a třeba do divadla, nebo nečetla ste si?

LN: do divadla sem chodila ještě na Veveří. tam bylo jako národní
divadlo, tam ještě hrála Vlasta Chramostová, jo? tak sme tam chodili
na Veveří, do divadla. ale tam taky se hrálo jako divadlo pro děti,
takže tam, vidíte, tam jsem ještě chodila na tu Veveří do divadla na
pohádky.

KH: hm.

LN: ale pak tam bylo pro dospělé, třeba v sobotu odpoledne. tak tam
hráli nějaký ty kusy. už si tak nevzpomínám, ale vím, že tam hrála
ještě Vlasta Matulová, ta šla do Brna ee, do Prahy. a Vlasta
Chramostová tam hrála.

KH: hm.

LN: herečka, ta teď prostě už hraje v Národním divadle a už je, má
kolem osmdesáti. teď sem viděla v televizi její medajlonek
((medailonek)), její život, ale ona byla v Brně.

KH: hm.

KH: no a vy jste chodila vlastně do vícero kin, pamatujete si, jaký
mezi nimi byly rozdíly? vy ste mi říkala, jednomu kinu se říkalo
blechárna ( )

LN: no to bylo v té Moravii ((Moravia)), no. já si to tak
nevzpomínám. ono to bylo celkem takový dost obyčejný, ty kina nebyly
nijak zvlášť, já vím, že na tom Studiu ((Studio)), v tom Studiu
((Studio)) a to je prý tam dodnes, v tom Artu ((Art)). tam jsou, tam
byly nahoře jako lóže, že, a jinak ee já jsem si to jako děcko
opravdu, prostě sem to nijak nevnímala jako to zařízení. to bylo
takový prostý, že jo. ty tvrdý křesla, to se na to <rychle muselo
sednout, že jo>

KH: hm.

LN: jak vstal, tak to se prostě narovnalo a já jsem to nijak, to
zařízení mě vůbec jako, luxusnější, to taky byly dražší ty lístky,
potom ve skale ((Scala)), že. nebo v tom Kapitolu ((Kapitol)), tak
to byly takový už. to už sem chodila, když sem měla tak šestnáct,
sedmnáct let a dokonce už tam byli kluci, jo, kamarádi. tak sme šli
s těma klukama, kamarádama.

KH: hm

LN: to už bylo takový lepší, jo. tak to sem se ((smích))

KH: no, a nepamatujete si třeba, jakože nejenom v tom zařízení, ale
třeba jako atmosféru nebo jakoby skladbu toho programu? jako ta kina
jestli se nelišila?

LN: tak já nevím, mně to bylo takhle celkem jedno, no.

KH: hm.

LN: protože v tom Artu ((Art)) tam se hrály dost jako německé filmy.
no a potom, ale i česky. to já už si to, to už je přece jenom tak
sedmdesát, šedesát let! tak to už si tak nepamatuju, no.

KH: hm

LN: (.) já jsem to brala, jak tam podle toho programu a když sem
viděla, hraje tam, hraje tam Adina Mandlová, hraje tam. takže to
byli moje oblíbení herci a tak jsme šli jako to ( )

KH: a byla ste někdy přítomná, nebo neměli ste doma přímo
promítačku? takový to promítání v domácnostech?

LN: né, to sme neměli. ne, ne.

KH: ani nikdo ze známých, nevzpomenete si?

LN: ze známých to nevím. jak to byly takový dětský vlastně, ale to
nemám, to sem neměla kamarádku, která by měla třeba rodiče, že by
nám u nich doma promítali, ne, to ne. to potom, to už až sem měla
svoje děti, tak sme měli takovou malou a do toho se dávaly, to sme
dělali na stěně, takovou jako plachtu bílou, jo. a zatemnili, jim
promítali, ale to byly takový filmy, to se tam nastrčil, to můj muž
jim ( ). ale takhle sem neměla žádnou kamarádku nebo známý, u nich
doma, že by se promítaly, ne. to ne.

KH: hm.

LN: to jako

KH: a když třeba se vrátíme k protektorátu, pamatujete si, jak na
vás jakoby působily ty změny po tom roce třicet devět? kdy platily
ty jiný předpisy protektorátní.

LN: hrozně to na mě působilo. měla jsem strach. měla jsem strach z
Němců, protože můj otec pracoval prostě e v ilegalitě. on pomáhal,
můj otec, těm rodinám, co měly třeba zavřené otce nebo z rodiny
někdo. tak o ty rodiny, o ty děti se nikdo nestaral, oni neměly z
čeho žít, tak můj otec zas chodil po těch, prostě komu mohl
důvěřovat, tak každý dal trochu mouky, trochu cukru nebo peníze a
otec to nosil těm rodinám, těm lidem. ale za to byl teda jako
koncentrák, že jo. to se nesmělo. takže vím, že třeba naproti, jak
sme bydleli, tam byl obchod, koloniál. a ta rodina, ti ee ta rodina,
teda která měla ten obchod, tak ta právě taky pracovala v té
ilegalitě a otec tam chodil. ona mu vždycky dala, ta paní, balíček
nějaký, že. a vím, že nějak prostě toho jejího manžela asi v
třiačtyřicátém roce zatkli a on musel jít do koncentráku a tam
zahynul. a ona ten obchod vedla, přestože ten manžel byl zavřený a v
tom koncentráku, tak ona až do konce války, prostě, to tomu otci to
jídlo z toho obchodu dávala pro ty postižený, čili sama měla dvě
malé děti, sama se vystavovala tady tomu hroznému nebezpečí.

KH: hm.

LN: no a ta potom pomohla, protože vlastně sme byli politicky jako
nespolehliví a když toho mého bratra jako z toho, nedali mu ten
diplom, to byla teda úplná hrůza, že. jakým právem mu, že měl
všechny zkoušky a že si sama dovedete představit, jak je to, když
děláte, když k promocím. když rodiče ráno, matka šla k holičovi a
všichni se prostě těší celá rodina, která nás podporovala, že. a
večer hrůza! protože, tak sama, takže ta paní, tady ta, co otec
dělal. tak otec sám se snažil teda pomoct nějak tomu bratrovi, aby
ho očistili. tak ona dala prohlášení, že teda otec celou válku jako
podporoval ty rodiny a že pracoval v ilegalitě. protože nás chtěli
vystěhovat z toho bytu, kde sme bydleli. kde si tam, já nevím, otec
říkal, psal rodinnou kroniku a on tam, já jsem se na ní dívala, a on
tam píše otec, že celý týden nespali, že si je zavolali na bytový
úřad a že řekli otci, že ten byt potřebují pro ee prostě policajty
nový nebo pro policii a přesto že to nebyl služební byt, že. můj
otec byl taky četník, tak že se musíme vystěhovat, no. tak sme
dvakrát a otec prosil tehdy, já jsem byla těžce nemocná, tak otec
prosil, aby nás tam nechali aspoň do té doby, než já se uzdravím. no
a oni nám to prodloužili o měsíc a pak tedy otec donesl tady ten, to
potvrzení, tak nás nechali v tom bytě.

KH: hm.

LN: jinak sme se měli stěhovat někde u Brna do Olbramovic. to bylo
po Němcích, který byli odsunutí, tak. a otec se tam byl dívat a
říkal, to je hrozný, tam nejsou okna, to je vytlučený, barák, kterej
nikdo už nechce, tak. já nevím, co bysme si počali.

KH: hm. a během toho protektorátu vy ste stále chodila do toho kina?

LN: ano, do toho gymnázia. no ale bylo to hrozný. to otec mě prostě,
on, protože byl četník, tak on ještě měl prostě zbraň. tak my sme
měli, to mně řekla až matka, protože my sme nemohli topit v kamnech,
všici sme <mrzli, jo!> protože on tam dal do té roury tu zbraň jako.

KH: hm.

LN: no.

KH: a...

LN: to sem měla strach. a matčiny tři bratry šli do koncentráku.
takže, já vím, že ve dvanáct hodin jednou přiletěla k nám sestřenice
a říkala otcovi, protože on psal tu rodinnou kroniku a všecky ty
hrůzy to tam popisoval, jo. tak ona řekla, ať tu rodinnou kroniku
někde schová a otec, že zavřeli matčinýho bratra a jeho syna a ještě
jednoho bratra, takže může otec čekat, že by u nás taky dělali
prohlídku. tak otec to někde schoval, z té rodinné kroniky asi dva
roky vytrhal všechny listy a pak to dodatečně tam dopisoval.

KH: hm. a...

LN: měla jsem strach.

KH: a...

LN: protože oni mu napsali z úřadu, to tam je taky v té kronice,
celou takovej, prostě, že přesto že je jako penzionován, ale je
vedený jako četník, takže, ať si dá pozor. jakýkoliv prostě jeho
podnikání, které by se příčilo prostě těm, proti zákonům Říše, že si
musí uvědomit, že by byl postižen nejen on, ale celá jeho rodina a
tak, no.

KH: hm. a i v týhletý době teda vy ste chodila do gymnázia a chodila
ste i do kina?

LN: ano. to sem chodila. no tak, byli to kino, to byl (pořad), že,
to se nic nedělo, jenom ty hrůzy, že jo, to selhalo prostě, jo,
všechno. to byly ty týdeníky, to bylo, že jo, ten týdeník, to byla
samá sláva. Velkoněmecká Říše samý vyhrávání, jo, a samý marše, jak
vítězí na všech frontách, jo. to bylo v tom týdeníku.

KH: hm.

LN: a pak byl ten, no ( ).

KH: a chodila ste, řekla byste víc nebo míň do toho kina než před
tím protektorátem?

LN: no víc. za války to už sem prostě dospívala, že. tak to bylo...

KH: hm.

LN: to sem na ty dětské filmy, to sem chodila tak v sobotu, nebo
když mně rodiče dovolili. ale za toho protektorátu to sem, to
nakonec ta naše kineko- kinematografie, že jo. a ten film, to
prožívalo celkem, že jo. tam na tom barandově ((Barrandov)), tam se
natáčely, oni to sice tam měli obsazený Němci, ale točilo se tam
hodně německý filmy i naše, že tam byly. právě pro ně to bylo
výhodný, ten barandov ((Barrandov)) pro ty Němce, protože to bylo
nádherně, to ještě Havel jako otec bývalýho prezidenta, že jo. to
patřilo Havlovi, tomu Miloši Havlovi. takže tam se točilo ostošest,
jo. jenomže potom Adina Mandlová, Lída bárová ((Lída Baarová)), že
jo, ta točila i v Německu, takže potom Adina Mandlová, ta byla
zavřená, že. tu prostě poplivali jak naši lidi, že jo.

KH: hm.

LN: jak ju vedli do koncentr-, do toho vězení, tak na ni plivali
naši lidi a všechno ji sebrali, veškerý byty zabavili. a Lída barová
((Lída Baarová)) taky že jo, to...

KH: hm, a za toho protektorátu změnil se nějak výběr filmů, na který
ste chodila?

LN: no nezměnil, to. no to byly za to ty dětský, to byly vyloženě
dětský filmy no a to už bylo za války prostě filmy pro dospělý, že.
to byly filmy, na který sem mohla a na který sem nemohla, ale jinak.
postupně jak sem dospívala, tak to byly čím dál jako takový
vážnější, že. a měla, už jsem to jinak taky chápala.

KH: no a s tím blížícím se koncem války, změnilo se nějak jakoby to
chození do kina nebo chování těch diváků? třeba tady u těch
týdeníků?

LN: né, to už, oni ti Němci prostě si vyhráli, mysleli, že do konce
války, že tohle, že vyhrají, že jo.

KH: hm.

LN: tam to se nic nezměnilo. oni pořád s těma maršema a s tou slávou
a s tím vyřváváním. to bylo, to už oni sami museli vědět, že se to
blíží ke konci a to už sme my Češi, všeci věděli. a největší hrůza
byla, že to věděli, my sme prostě bydleli v domě, tam byl německý
majitel a byli jsme tam nájemníci jedině Češi, čili tam už potom ta
hrůza těch Němců byla vidět na těch, na tom majiteli toho domu. to
byl major německý, který šel do války, (musel jít), a padl tam. čili
té naší domácí padl manžel, čili vedle nás byli, jmenovali se
Prédlovi, ta paní byla vdova a měla tři syny a všichni tři syni jí
padli ve válce. ze začátku to byl takový rozdíl, jakmile Němci
začali vyhrávat, že, tak tam se pořádaly pitky až do rána a postupně
jaký, jak dostávala zprávy, že ti syni, jeden po druhým jí tam
zavře- umírali, že. tak ta hrůza se projevovala i na těch lidech, na
těch Němcích v tom domě.

KH: hm.

LN: a ona potom po válce, ta paní Prédlová, měla vlastně pět dětí,
tři syni ji padli ve válce a dvě dcery hned těsně po válce musely ty
dvě děvčata jít do Kounicových kolejí k, tam byli Rusi, že, a co s
nima tam dělali, ta jedna se vrátila, než byla odsunutá, nervově
zhroucená, ta druhá byla pohlavně nakažená. to nám říkala ta
sousedka. my sme s nimi celkem tu válku dobře vycházeli, s těmi
Němci, že jo. ale pak ta hrůza, ten dům, my sme tam zůstali jediní
Češi a všichni byli odsunuti. já si pamatuju na naši ulici se Němci,
jak byl ten den, kdy měli být odsunuti, tak se řadili od porodnice
až nahoru po Tivoli. A ta domácí, ta měla dvě děvčata, jedenáct a
dvanáct, Gerlinde a Doli se jmenovaly a ta paní s kufírkem a ty dvě
děvčata šly do Pohořelic a odsunuti. a dům zůstal prázdný, pak tam
přišel z Národního výboru, zapečetili a do měsíce byly obsazený ten,
ty byty, nějakýma úplně neznámýma dělníky ze Zbrojovky.

KH: hm. a vzpomínáte si na první návštěvy kina jakoby po tom
osvobození? když se začlo znova jakoby promítat i jiný filmy, jak
ste chodila?

LN: no to byly stejný, to nebyly žádný, že. ale pak už začaly prostě
takový ty komunistický prostě propaganda, jo. to byly ty prostě,
úderníci i změnily se taky ty týdeníky, že jo. to bylo, to už
otravovalo kde koho, to bylo z fabriky.

KH: hm.

LN: kolik se vytěžilo, kolik se udělalo, kolik se sklidilo obilí,
kolik prostě ee údernic a co za to dostali a to byly pak nový
týdeníky, no. ale ty filmy, to už potom, no, jako, na barandově
((Barrandov)) se vlastně točilo pořád. naši herci zůstávali, že,
stejní.

KH: a dokdy ste tak chodila do toho kina? kdy ste přestala chodit?

LN: no, já jsem nepřestala, já jsem s odstupem času vlastně chodila
do kina pořád. celý život.

KH: hm.

LN: i když sem se vdala, i s manželem sme chodili. ne tak často
třeba, ale jakmile byl nový film, tak to už sem, prostě, to patřilo,
prostě, ee společensky. divadlo a kino patřilo jako

KH: hm.

LN: ke společenskému životu. jako těch, té střední vrstvy brněnské,
no.

KH: hm. dobře. já tu mám, já tu mám seznam filmů, jestli si na
nějaký vzpomenete. je možný, že nějací, nějaké ste třeba neviděla.

LN: ano.

KH: ale to vůbec nevadí. tak na začátku tu máte, jestli si
pamatujete, Zpívajícího blouda ((Zpívající bloud)) [nebo Pražské
švadleny] ((Pražské švadlenky))

LN: [ne, to sem neviděla]. taky ne.

KH: možná je to moc starý. cé a ká polního maršálka ((C. a k. polní
maršálek))?

LN: cé ká polní maršálek, Burian, jo, Vlasta Burian.

KH: a chodila ste na Vlastu ((Vlasta Burian)) do kina?

LN: no, ano. vidíte, na toho sem si nevzpomněla, no. cé ká polní
maršálek ((C. a k. polní maršálek)), no jistě. to potom i v
televizi.

KH: hm.

LN: vysílali. [to taky.]

KH: [no a pak máme dál] Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu.

LN: ne. to ne, to sem neviděla.

KH: to ne. [a To neznáte Hadimršku]

LN: [To neznáte Hadimršku] ano, zase Vlasta Burian. a tady [tohle
ne]

KH: [Kouzlo valčíku], ne.

LN: ne, to sem neznala.

KH: Lelíček ve službách šerloka holmse ((Lelíček ve službách
Sherlocka Holmese)).

LN: ano, to sem viděla.

KH: a pamatujete si třeba, kam ste na to šla? nebo s kým, nebo?

LN: jéžišmarjá [ne]

KH: [nebo ne úplně přesně kino]. vy ste tyhlety filmy teda viděla v
kině?

LN: v kině!

KH: [teda tenkrát]

LN: [v kině, ano.]

KH: a kvíka ((Quick)) ste viděla?

LN: ne, to sem neviděla. Pobočník [Jeho Výsosti] ((Pobočník Jeho
Výsosti))

KH: [Jeho Výsosti]

LN: to taky byl, myslím, Vlasta Burian, ne? nebo ne? to nevím. šest
žen Jindřicha ((Šest žen Jindřicha VIII.)) to sem neviděla.

KH: Šest žen Jindřicha osmého ste tedy neviděla? [Zlatá Kateřina?]

LN: [taky sem neviděla]

KH: ( ). a Matu Hari ((Mata Hari)) ste viděla?

LN: Mata Hari, to sem viděla v televizi, ale v kině ne.

KH: hm. Cácorku? ((Cácorka))

LN: ne, taky ne.

KH: Moderní doba?

LN: to ne taky. Co to ee, to vůbec nevím.

KH: Moderní doba, myslím, čárlí šeplán ((Charlie Chaplin)), že to
byl.

LN: ne, tak toho sem... a [tři muži]

KH: [Tři muži ve sněhu]

LN: taky ne. Svět patří nám, Voskovec ((Jiří Voskovec)), ano, to sem
viděla.

KH: hm.

LN: Dobrá země ne.

KH: Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), tu ste nám říkala.

LN: ano, to sem viděla, no. Ducháček ((Ducháček to zařídí)) taky

KH: [Ducháček to zařídí]

LN: [no, sem viděla] no, Ducháček taky, sem viděla. tady ty Tři
děvčátka ((Tři děvčátka pokračují)) ne.

KH: Tři děvčátka, [U pokladny stál]

LN: [U pokladny stál] sem viděla, Vlasta Burian, ano. to sem viděla
[To byl český muzikant].

KH: [To byl český muzikant]

LN: jéžišmarjá, jak se jmenoval ten herec, to byl hezkej herec. to
bylo, hm, no, nevzpomenu si. ale viděla sem ho.

KH: hm.

LN: To byl český herec. [Město ztracených]

KH: [Město ztracených].

LN: sem neviděla.

KH: Operetu ((Opereta))?

LN: ne.

KH: Roztomilého člověka? ((Roztomilý člověk))

LN: nó, to byl, vidíte, na toho si nemůžu vzpomenout.

KH: no a já to taky viděla, já si taky nevzpomenu.

LN: to byl herec známej prostě milovník. Roztomilý člověk, ten to
[hrál s Adinou Mandlovou] ((Adina Mandlová))

KH: [nebyl to Oldřich Nový?]

LN: Oldřich Nový! vidíte, na toho sem si, blbe- Raoul Schránil a
potom ještě jeden známej herec, na to, Muži nestárnou, ano.

KH: pak máme Vídeňská krev

LN: ne. to sem neviděla.

KH: Muži nestárnou.

LN: nó. ano, Leraus ((Vladimír Leraus)) to hrál, Muži nestárnou,
ano, <hezký film>.

KH: a Dobrodružství barona Prášila?

LN: taky sem viděla Barona Prášila! ano, Vlasta Burian. ne-

KH: ano!

LN: Vlasta Burian, no. Tanečnici ((Tanečnice)) sem neviděla.

KH: La Palma? ((La Paloma))

LN: ne.

KH: Neviděli jste Bobíka?

LN: ne, nene.

KH: ( ). tak to je poslední dva filmy, Její oběť.

LN: ne

KH: a Sobota.

LN: ano, tu Sobotu ((Sobota)) sem taky neviděla. tak.

KH: no a vybavíte si ještě něco z tý doby před rokem čtyřicet pět k
tomu kinu? jako co byste chtěla říct?

LN: tak já ne-, nemám. to už bylo potom, my sme potom, jak byl ten
velký nálet v tom čtyřiačtyřicátém roce, toho dvacátého, nebo
jednadvacátého listopadu, tak my sme byli vybombardovaní. to bylo
hrůza, nám padla bomba. to byl skoro největší nálet na Brno, to
bylo, my sme, to si pamatuju, to bylo pondělí o půl, kolem jedenácté
hodiny začali v rozhlase houkat, to byla kukačka. a teď hlásili z
Vídně, prostě, über den Reichsgebiet befindet sich, anebo že se
blíží, a než to dopověděli, začali hučet a začal strašný nálet. a my
sme s bratrem byli, maminka právě byla ve fabrice, otec nebyl doma,
a my s bratrem, nevím, jak sme se tam dostali do toho sklepa. ale to
byla, to sem prožila hroznou hrůzu. nám omítka padala na hlavu,
dunělo, lítaly střepy a my sme vylezli ven po tom náletu, tak sme
měli rozbitej byt, záclony vlály venku, ani jedno okno a potom už
ten život byl. já nevím, jestli sem chodila už do toho kina, protože
jednak já už jsem měla strach, ani myslím večer sem nesměla nikam
chodit, protože to už, jednak bylo zatemnění, že. celou tu válku. a
rozbitý, my sme bydleli vlastně jenom v kuchyni, my sme čtyřčlenná
rodina spali a protože sme si okna za-, to nebylo sklo, otec někde
sehnal lepenku, takže ty okna zalepil, tak sme museli celý den
svítit vlastně. a to už, to byl takový život, já už si to
nevzpomínám, protože to byla jenom hrůza. a já už potom, protože sem
byla úplně nervově, po tom náletu úplně s nervama vlastně na hraně.
tak sme maminka, přijela teta a odvezla mě do toho, my už, vlastně
my sme měli taky vybombardovanou školu, tak my už sme neměli školu.
a já jsem potom byla, jak sme přestali chodit do školy, tak sem byla
volaná na pracovní úřad a musela sem chodit v šest hodin ráno, jako
sedmnáctiletý děvče, přijelo auto nějaký a musela sem chodit do
Modřic jako přebírat brambory, do té fabriky jako v Modřicích. to
byla Fruta, nebo já nevím co. každý den holínky a tam sme přebírali
ty brambory starý. to bylo na pásu a dělali sme šest hodin. od šesti
do šesti, no a já už sem potom onemocněla nějak, tak přijela ta teta
a donesla jsem si potvrzení od doktora, že to nemůžu vykonávat tu
práci. sem asi dostala stíny na plících, protože moje několik
kamarádek dostalo tuberu, my už sme byli tak vyhladovělí a takže ten
doktor mně dal potvrzení, že tam nemůžu chodit do té fabriky, tak
přijela teta a odvezla mě do Morkovic. a tam sem strávila, tam sem
byla až do konce války. u té tety, protože já sem byla úplně už na
pokraji, to bylo hrozný, po tom náletu a to už se ty nálety tak
stupňovaly, že věčně sem žila ve strachu, kdy to začne padat.

KH: hm.

LN: takže to já už si, ta doba, to už si pamatuju, že ta válka
skončila nějak, Brno bylo obsazeno v dubnu, že. a tam sem prožila
ten konec války, tam přijeli potom Maďaři, jako vojáci a Rumuni. no
a najednou se vyhlásilo, že je konec války a tak já sem se pak
vrátila do Brna. to sem šla pěšky, tam se, tam bylo hodně lidí z
Brna, jako rodin, na tom venkově, tak pak se domluvili a že, nějakej
<sedlák> nám dal koňa a já sem šla ve dvanáct hodin v noci pěšky až
kdesi ve Vyškovu, protože tam kolem Nezamyslic, tam byla prostě
dráha, vybombardovanej most, tak nejezdily vlaky. a přijela sem do
Brna a moje maminka spráskla ruce a říká, ježišmarjá. já sem o těch
rodičích nic nevěděla až do konce války, protože nešla pošta a nic.
a maminka říkala, proboha, co tady děláš? a já sem říkala mami, ty
nemáš radost? a ona říkala, dyť tady je plný barák Rusů a potom mě
ma-, otec zavřel do sklepa, tam sem deset dnů v noci spala, tam mně
udělal pelíšek, protože to bylo hrozný ještě.

KH: hm.

LN: co ti Rusi dělali tady. tady sem přišla Malinovskýho armáda a
sme měli prostě jako Brno to neštěstí, že sem přišla ta Malinovského
armáda a oni kradli, všecko nám, co ještě bylo, nám zůstalo, tak si
chodili a ve skříni si vzali, co se jim líbilo a otec řekl, tady
chodil k nám ten Ivan a pořád chtěl matku, prostě že půjde (zbavit,
gulat) a matka říkala, já ji nikam nepustím, ona je ještě mladá,
nikam nebude chodit a on vytáhl pistoli a řek, že matku zastřelí,
jo. tak otec řekl, nedá se nic dělat, musíš se někam uklidit, tak
sem prožila taky hrůzu. já sem z té války byla už pak úplně tohle.
pak začala, asi měsíc, jsme začali chodit do školy a to ti profesoři
ještě, z češtiny jako, že, protože sme hrozně zameškali té školy.

KH: hm.

LN: ten rok, v tom pětačtyřicátým, to bylo celkem k ničemu, že,
protože každou chvilku byl nálet, že. to sme, a my sme letěli do
toho, tady z té Jaselské vlastně jsme chodili do toho, do krytu až
do toho, pod Špilberk. nebo kde se dalo, že.

KH: hm.

LN: takže ta škola nestála za nic. tak potom češtinář a
francouzštinářka prostě měli špatný svědomí, že sme se nic
nenaučili, tak nám dávala dodatečný. takže sme byli třeba ve škole
až do čtyř hodin odpoledne. někteří profesoři měli takový jako, se
cítili, že by nám to měli vynahradit, no.

KH: hm.

LN: no a potom stejně začaly prázdniny a přišel k nám nějaký člověk,
a že musíme jít, tohle, že musíme jít na žňovou brigádu a zase
přijelo nákladní auto a odvezli mě do Pohořelic, jo? a tam už byli
na tom statku noví, tam prostě po odsunutých Němcích tam už byli
Češi. no a tak tam sme chodili na pole, okopávat řepu a brambory a
to a všechny skoro děvčata sme tam dostaly úplavici. protože v těch
Pohořelicích, tam byl ten sběrný tábor těch odsunutých Němců. a tam
spousta, ti místní lidi nám řekli, co tam žili, co tam zemřelo těch
Němců jako, protože měli úplavici, ti staří lidi. a oni tam byli
ubytovaní pod stanama, že jo. a my sme tam chodili na pole, chodili
sme se tam koupat tam do toho, tam byl takový prostě rybník. no a
skoro všechny děvčata sme dostaly úplavici. tak nás sebrali a jeli
jsme dom.

KH: hm.

LN: a tím to končilo.

KH: jo.

LN: prázdniny. takže to bylo těžký. děvče šestnáct, sedmnáct let a
prožila sem si, jo, a nikdo se vás na nic neptal tak, jako muset, že
jo, Němci. strach věčně z Němců, protože bombardovali, že a zavírali
koncentráky. běda jak by matka poslouchala rozhlas, jo, Volá Londýn
a to ještě Beneš ((Edvard Beneš)) jako v rozhlase a to se nesmělo,
že jo. takže matka si vzala otcův kožich a zakryla se i s tím
rádiem, jo a poslouchaly sme rozhlas a pořád já vždycky mami, prosím
tě, já mám strach a ona běž spát. no fakt, to bylo ze dne na den. a
nebylo jídlo, nebylo co jést, jak prostě končila ta válka, tak se
zavřely všechny obchody a co sme měli jést? nebyla mouka, nebyl
chleba, obchody zavřený, že a tak. no moje matka byla tak statečná,
tady na Veveří byl ee, byla německá, tam byly kasárna a tam byla
posádka německá a jak opustili tu, ty kasárna, tam byly snad sklady
ještě potravin. matka se vydala, vzala kabelu, na ulici se střílelo,
ona ze vchodu do vchodu, z té Tivoli až na tu Veveří a donesla mouku
a upekla doma ňaký chleba nebo něco. ještě co sme měli čočku, tak
udělala polívku, ale fakt asi čtrnáct dní obchody, všechno bylo
pozavíraný, že. protože šla fronta, ze všech stran se to blížilo k
Brnu a vojáci a takže obchody stažený rolety a...

KH: hm.

LN: já sem zažila hladu. hodně děvčat mých bylo nemocných. já sem
měla stíny na plicích a některý děvčata měly úplně otevřenou tuberu.
byla bída, hrozná. chleba, černý chleba, mazlavý a na to marmeláda z
mrkve a <celkem byla dobrá potom>, ještě med, jakési umělej med,
taky nebylo na chleba. náš otec vždycky, on říkal, no, musíš to jako
dětem, aby měly děti s bratrem, že. tak on večeřel chleba s tím
medem a černý kafe, meltu. melta, matka, mlíko nebylo, mlíko bylo na
příděl, to byla jedna šestnáctinka, teď matka vlastně byla jako v
domácnosti, tak to jako byla, jako ten nejnižší příděl. otec taky
důchod, nejnižší příděl, že. jenom pro ty děti, co vlastně měly, tak
to byla sedmnáct deka, já nevím, sedmnáct. náš otec v té kronice tam
má ještě jako přídavkový lístky. to bylo jedna šestnáctina litru
mléka, tak sme chodili pro mlíko s konvičkou jednou za týden,
protože to nestálo za to, tam čtvrt litru mlíka rozlívanýho, jo, do
té konvičky. tak to nebylo mlíko, nebyla <já sem se těšila, vždycky,
mami, až bude po válce, tak prosím tě, uděláš řízky, až to dotroubí,
budeme si chodit, jo, a vono nebylo vůbec nic> a po válce pak v
sedmačtyřicátým, osmačtyřicátým byla bída, to zas přišli komunisti.
a to se neurodilo a marš-. tehdy přišlo po válce ohromný, že, tohle,
jak byli ti, ta unra ((UNRRA)), pamatu-, ty balíčky tam byly ((mluví
na paní u vedlejšího stolu))

XY: [za dvacet korun, je to tak, takovýhle balíček, to byli vojáci]

LN: [za dvacet korun balíček, to měli jejich, no jejich žold, tam
byli ee ( ) no, sušenky výborný, no]

XY: [americký to fasovali ( ) teda sami, aby jako měli. a pro nás
to bylo, tam bylo kus čokolády, byly tam cigarety pro ně, konze-,
všecko v konzervách, sýr v konzervě, prostě bylo to úžasný, ( ), za
dvacet korun.]

LN: a najednou prostě Stalin, nebo Gottwald poslechl Stalina, jo. a
maršálův plán ((Marshallův plán)) konec. bída začala taková, že to
se nedalo vůbec...

XY: [jel sem do Moskvy jako ministr zahraničních vrací a vrátil sem,
ee věcí a vrátil sem se jako jejich ( ).]

LN: [no, no, ta unra ((UNRRA))] my sme si pochutnávali, to byly fakt
balíčky.

XY: a pak se ještě prodávala unra ((UNRRA)) jako samostatný věci a
tam se, já si nepamatuju na spoustu věcí, který sme tam dostali
koupit, ale jedna taková, takhle vysoká konzerva, úzká [tak asi to
bylo ( ) a to bylo já nevím, jaký to bylo maso, protože to bylo
napsaný jenom anglicky a já sem nerozuměla.]

LN: [no, paštika, no, šunka s vejci, hemenex, no. no]

XY: ale to bylo s rýží, se zeleninou a ňáký libový maso a moje máma,
která celkem byla výborná kuchařka, vždycky říkala, já nevím, jestli
je to králík, kuře nebo co to je, ale nemohla přijít na to, čím je
to ochucený, abychom si to třeba někdy udělali.

LN: [to bylo jak sekaná.]

XY: [to prostě nešlo, tak to bylo, to byla bezvadná konzerva.]

LN: [no, a ty sušenky. a všechno v konzervách, krásně, že jo.]

XY: [ano, všecko měli v konzervách.]

LN: [kakao, jéžišmarjá.]

XY: [no a na to když přišli sovětští vojáci.] já sem je vítala v
Táboře, kde sem bydlela na dnešní Mučednické ulici. tak přišli, že
jo, šestadvacátého nebo, to bylo osvobozený Brno, ale jestli jsme my
je zrovna vítali šestadvacátého, to nevím. [voni přijeli špinaví na
tancích a na to...]

LN: [no, hrozný]

XY: [špinaví ( ) a nabíza-, nabízeli nám chleba, protože, já sem se
později dověděla, že sovětský vojska dostaly příkaz, že nesmí na
našem území ani rabovat, ani nic dělat, přestože teda jako k čemu
docházelo a oni nám nabízeli chleba. no, vzali sme si ho, že byl
černej, to by nevadilo, ale ten byl tak tvrdej. a když sme to teda
těm vojákům se snažili říct, proč je to tak tvrdej chleba, že. tak
oni říkali, že už čtyři dni nemají kuchyň, která zůstala někde vzadu
a pro ně nevaří a oni nedostali vůbec nic do zálohy, tak když sme
potom viděli, co dostali američtí vojáci, tak nám z toho bylo
špatně. protože ti chlapi, kerý přijeli, jak se potom vykládalo a
věděli a zjistili sme vlastně, co to je, protože do té doby každej
jenom čekal, až Jozef Visárijovič ((Josif Vissarionovič)) přijde,
protože do té... je to tak nebo ne?]

LN: [ano, ano!]

XY: [protože veřejný informace nebyly a ty, který přišly potom, co
se vlastně děje. to bylo až mnohem a mnohem později. a tak sme si
říkali, jak ti vojáci vůbec to přežili, tu hrůzu. bylo to těžký a je
to těžký srovnání.

KH: [jo, tak to už asi nebudem nahrávat, to už není o kině.]

XY: [né, to nemusíte.]




Konec rozhovoru
 
Quote code
0.
 
Interview code
35:2
 
Interview line
3:1426
 
up
 
 
 
 
 
© 2011 Department of Film and Audiovisual Culture at Faculty of Philosophy, Masaryk University, Brno