Cinematic Brno
Documentation of movie exhibition history and cinema-goers’ preferences in Brno, 1918-1945

 
 







 
Author
Libuse_2_(1928).txt
 
Quote category
Whole interview
 
Quote
Rozhovor vedla: Soňa Morgenthalová
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 15.12.2009, DPS Kohoutovice








Rok narození: 1928, sourozenci: bratr narozen 1931

Bydliště do roku 1945: K hamrům (Maloměřice), od 1937 Obřanská
(Maloměřice), od 1944 ulice Franzova (Maloměřice).

Povolání rodičů narátorky: Matka pracovala v textilce v Obřanech,
poté, co založila rodinu, byla v domácnosti a příležitostně
vypomáhala na poli. Otec obuvník, měl vlastní dílnu v Maloměřicích,
po úrazu pracoval v cementárně.

Povolání narátorky: Po ukončení základní školní docházky roku 1942
začala narátorka pracovat v pletárně v Husovicích na Mostecké ulici.
Od roku 1944 do konce války pracovala v Brněnských Ivanovicích
v žárovkárně. V letech 1945 – 1947 pracovala v tiskárně Rovnosti,
poté byla v domácnosti. Od roku 1958 pracovala v tiskárně Rudého
práva.









SM: dobře, tak můžeme začít s tím rozhovorem, takže já vás nejdřív
poprosím, abyste mi řekla své celé jméno,

LZ: no tak menuji se L. Z.,

SM: a

LZ: rok narození tisíc devět set dvacet osum, devatenáctýho září,

SM: a za svobodna ste se [menovala]

LZ: [za svobodna] sem se menovala Kitnerova. pocházím z Maloměřic,
bydleli sme Hády, tam sem se narodila, pak sme bydleli na Obřanské,
pak sme bydleli na francové ((ulice Franzová)) [tam]

SM: [a můžete] říct

LZ: no?

SM: pamatujete si ty roky kdy ste, kdy ste se stěhovala? aspoň
přibližně?

LZ: tak na Obřan- tam na Hádech sem se narod- na Hádecké nebo tak,
K hamrům. K hamrům je to ulice, K hamrům vlastně. tam v Maloměřicích
tak tam sem se narodila, pak vlastně sme se stěhovali v třicátým
sedmým roce sme se stěhovali na Obřanskou, a tam to bylo potom
poškozený, vybombardovaný, jak vyhodili v Obřanech most, tak to bylo
poškozený a stěhovali sme se na tu francovu ((Franzovou)) do
Maloměřic. tam sme bydleli až, já sem tam bydlela až do
sedumačtyřicátýho roku, kdy sem se vdávala,

SM: hm

LZ: a pak sme se s em s manželem bydleli na em na Slepé v Černých
Polích. nad dětskou nemocnicou je to.

SM: dobře a jaké školy ste navštěvovala do toho roku čtyřicet pět?

LZ: tak to byla jenom základní škola, protože tehdá to bylo za
války, a tehdá sme em museli jít pracovat, no.

SM: hm

LZ: tak v tom dvaačtyřicátým roce, to už sem říkala tady slečně, že
mně nebylo ještě ani čtrnáct, když sem em musela nastoupit do
zaměstnání, z pracovního úřadu teda, tak sem pracovala jako
v pletárně na em Husovicích, v Mostecké ulici, ano. tam sem
pracovala do, asi do čtyřiačtyřicátýho roku, pak nás pře- předali,
sice to byla jedna firma, ale museli sme em pracovat pro pro
německou <armádu> a cho- jezdili sme až do Brněnských Ivanovic, tam
byla žárovkárna, tam se dělaly ňáký em pro pro letadla, pro ponorky,
součástky, nebo teda spíš takový baterie, nebo do těch přístrojů. a
tam sem byla do toho pětačtyřicátýho roku. no, tam sme teda zažili
nálety, i dokonce aj ty, jak se jim říkali, kotlaři tam bylo nádraží
blízko, tak sme tam zalehli ani sme <neviděli kam> a první to
bombardování na to, to sme taky viděli, to byl krásně v srpnu když
to bylo, no a potom bylo to v listopadu, to tam ty kotlaři byli, no
a byli sme tam až do toho pětačtyřicátýho roku když začala, když
začalo jako osvobozování teda, tak sme poslední co to bombardovali,
a byli na Komárov, tak sme tam šli, pak nás vy- vo- vrátili, že tam
byli mrtví lidi, a koně, a to, tak sme museli přes Černovice dom, a
pak maminka řekla, <nic už nikam nebudeš chodit.> tak tím pádem to
skončilo, no, byla sem doma potom po válce sem začala dělat, začala
pracovat v tiskárně, v Rovnosti teda, jako, měla sem sestřenicu, ta
tam pracovala tak mě tam vzala. a vod té doby sem pracovala vlastně
v tiskárně, do, celý ty leta než sem se vdala, než teda sem šla v em
čtyřicátým sedmým sem se vdávala, a ve čtyřicátým devátým se mně
narodil syn, a se nám narodil teda syn, a potom, a to sem zůstala
doma, a po mateřské sem se tam vrátila, no a manžel šel na vojnu
tehdá, no potom sme když přišel tam se nám narodil druhé syn, no,
bydleli sme potom na té Slepé, jak sem říkala, a pak sme se
stěhovali na Příční, jako větší, tam sme měli jednopokojovej byt,
pak sme se stěhovali, vyměnili to na Příční, z Příční sme se
stěhovali do Králova Pole na Těšínské, a tam sme bydleli třicet let.

SM: a to už bylo po válce.

LZ: to už bylo teda po válce, to už všechno to bylo po válce. to už
potom vod toho když sem se vdávala v tom sedumačtyřicátým, to už
bylo teda po válce,

SM: hm

LZ: tak to tak, a tak sme žili celkem spokojeně teda no, nemůžu si
stěžovat, no.

SM: dobře.

LZ: pořídili sme si celkem sme se snažili voba dva sme pracovali,
no, tak sme se snažili, měli sme chalupu, potom taky manžel byl
teda, měl rád auta, no tak aj <auto>, no

SM: hm

LZ: tak to šlo, tak teda trochu, no.

SM: tak jo, a potom

LZ: a ty, ty kina.

SM: jo, to ještě k tomu se dostaneme.

LZ: hm

SM: a jaké bylo povolání vašich rodičů, před tím rokem čtyřicet pět.

LZ: no tak maminka byla doma, protože byla dost taková slabá. a
tatínek em napřed měl svoju dílnu, byl jako obuvník.

SM: hm

LZ: v těch Maloměřicéch měl dílnu. a potom už, to bylo teda už po
válce, tak měl úraz, musel jít dělat do cementky, to zavřel, protože
to jako nešlo, a tak šel dělat do cementárny, tam měl úraz a byl
potom v důchodě. maminka pracovala kdysi jako v textilce, taky,
v obřanské továrně tam, a potom byla když sme, sem se narodila já,
potom bratr, tak byla doma, a byla dost taková slabá, dost taková
jako nemocná, tak ani za války už ne- nemusela být totálně nasazená,
jinak celkem, život, vždycky sem měla celkem pěkný, no.

SM: hm

LZ: když, i když nechodila do práce, tak vždycky se snažila, vždycky
na pole někomu pomoct, a něco za války, a takový, tak, a tatínek
když měl dílnu, tak taky něco vždycky, za to něco místo peněz ňáký,
to bylo na lístky za války, to víte, takže to bylo takový, celkem
sme žili docela slušně, no. ne ňák tohle, ale

SM: hm

LZ: jinak. a jinak co?

SM: a vy ste teda říkala že ste měla bratra,

LZ: hm

SM: a měla ste ještě jiné sourozence?

LZ: ne, jenom bratra.

SM: a ten se narodil v kerém roce?

LZ: třicet jedna.

SM: hm

LZ: za tři roky, teda, třicet jedna, ten ještě žije, bydlí v Líšni,
taky v tom domě s pečovatelskou službou, teda, no, von je takovej
dost nemocnej už, no.

SM: hm a teda nej- nejvyšší vzdělání, kterého vy ste dosáhla, to
bylo teda jenom

LZ: nic, základní <škola>..

SM: jenom ta základní škola.

LZ: sice sem chtěla potom i když měla sem jako po válce že bych si
uďála ňákej kurz na zdravotní sestru, nebo tak něco, ale už potom,
říkám, už potom sem se vdala, už přišly děti, takže už tak jako.
bylo té práce dost, kolem domácnosti a kolem to. takže sem už

SM: jo. a kdy pro vás skončilo takové to pravidelné navštěvování
kina.

LZ: no tak to bylo potom už pomale bych řekla v tým, když sem se
vdala, byly děti, no tak ještě se někdy, když přišli po- pohlídat
rodiče nebo to, tak se do toho kina sme šli. manžel ten nebyl teda
ňákým, von měl koníčka teda motorku a auto, ale tak to, tak
s maminkou někdy, to když pohlídali, tak, tak zas říkám, tak má tak
málo, no. a ňáký kamarádky, no tak, to když sme šly s kočárkama ven
nebo něco,

SM: hm

LZ: ale manžel neměl rád moc nějaký takový, ňáký návštěvy nebo,
abysme se ňák tohleto. takže už potom, tak když byl ňákej film
pěknej, nebo něco, tak taky se šlo. to potom když byli kluci už
větší, tak už se taky do toho kina zase šlo, nebo sme chodili tak,
nebo jinak už potom moc, pak už byla televize, to už

SM: hm dobře. tak teď se teda vrátíme do vašeho dětství,

LZ: hm

SM: a já bych se vás nejdřív zeptala, jestli si vzpomínáte na vaší
první návštěvu kina.

LZ: no tak já nevim, já pořád si myslím, že moje první návštěva byla
ta Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)).

SM: hm

LZ: to sme byli tenkrát ve městě, a já sem měla tetu, a ta teda byla
dost dlouho svobodná, tak mě někdy brávala jako, ale to sem, to vím
že sme byly s maminkou, že sme se to teda, bylo ve městě někde,
buďto tenkrát se to menoval kino Moskva.

SM: hm

LZ: to bylo asi mám dojem že to bylo na, na tom, jak je Tomášek
((kostel sv. Tomáše)), tam to náměstí,

SM: jo

LZ: no tak ta uli- no a jak je svatý Tomášek, a tak to sem byla
teda, a potom, ne, no a mám to dojem, že to bylo v jadr- v tam je,
jak se menuje tak, Jalta.

SM: hm

LZ: tak tam bylo taky kino. mám dojem že to bylo v té Jaltě
((Jadran)) tam, no.

SM: a takže, takže když ste byla poprvé na té Sněhurce ((Sněhurka a
sedm trpaslíků)),

LZ: na té asi si myslím, jé, s maminkou, jé, s maminkou ještě sme
chodily na širlej templ ((Shirley Temple)),

SM: chodily ste?

LZ: no, dyť no jistě. to s maminkou, to sem měla strašně ráda.

SM: hm

LZ: a dneska je to ta bejvalá velvyslankyně, že

SM: hm

LZ: tak to jo, to sme, to sem viděla několik těch filmů s tou širlej
templ ((Shirley Temple)). to jako děv- děcko teda. no a potom na to,
to byla ta Sněhurka a se- sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)), jo, to sme mluvily. potom ňáký ty pohádky, a tak, no

SM: a to sou teda vaše úplně nejstarší vzpomínky?

LZ: to sou tak ty, nejstarší vzpomínky, to je ta širlej templ
((Shirley Temple)), no.

SM: hm

LZ: a potom teda to sme chodily na, už, jako už, když už sem byla
větší, tak to už sme chodily na nějaký ty filmy, říkám, tak víc
takový ty, no takový ňáký to bylo jinak už potom s kamarádkama nebo
něco že už těch patnáct šestnáct roků, no tak to už se chodilo na
takový ty zamilovaný jak se řiká, no, nebo takový ty filmy jak sme
to říkaly, ňáký ty, co ste tam měla ňáký ty, tak

SM: jo. em a pamatujete si třeba jaká byla atmosféra tenkrát, když
ste třeba chodila na em jako dítě na ty filmy? třeba na tu širly
templ ((Shirley Temple))? pamatujete si třeba jaká byla atmosféra
v kině, nebo něco k tomu?

LZ: no tak to víte že, tam, my sme chodily většinou teda do těch
Husovic, do toho kina, Maloměřice kino neměly, tak to sme chodily do
Husovic, tam bylo kino Jas a kino Sibiř. no a no tak to, vždycky sme
se jako, sme tam chodily jako, kino no, no byly sme, dívaly sme se,
byly sme rádi že teda něco vidíme, že, se můžem pobavit a a že
jinak...

SM: hm

LZ: no nebylo to, já nevim jak dneska je to, no ale, byly sme ticho,
že, <a dívaly sme se>

SM: hm

LZ: jinak jako nevim jak bych to řekla.

SM: jo, dobře. a jako dítě do těch deseti let ste chodila asi jak
často do kina?

LZ: no tak to nebylo tak moc často. sice to nebylo drahý tak jak je
to dneska, no, naši neměli těch peněz zas tolik abysme, říkám to,
akorát to víc, to si pamatuju, ta širlej templ ((Shirley Temple)) a
potom teda už když už sem teda dorůstala nebo to, tenkrát nebyla
žádná jiná zábava, jen to kino. a nebo ty kolotoče když přijely, tak
to byla taková, ale jinak ty ty filmy to, tak nějak, potom to, to si
pamatuju už teda jako začátkem té války nebo to už sme chodily
s kamarádkama nebo to, tak to už se šlo, to víte, když to bylo ňáký
takový moc toto, tak to bylo přístupný od později, že, jedině ňáký
ty dětský filmy, nebo, nebo těch co byly ňáký ty em přístupný s tím
Vlastem Burianem ((Vlasta Burian)) nebo, nebo teda takový ty filmy
jinak, to potom častějš až vod takovejch patnácti, až sem začala
dělat, tak sem říkala že sem těch čtrnáct, to vod těch patnácti roků
nebo čtrnácti, tak to už se chodilo potom na takový ňáký ty, no je
to mládeži přístupný nebo to, tak sme šly, no, a to sme chodily,
říkám tam, a potom když sem začala jako už pracovat, to bylo na té,
na té, v těch Husovicích, na té Mostecké, tak tam už byly potom
děvčata jako, co sme se seznámily, tak sme už chodily na Marxovu,
tam bylo kino ((Lido bio)), tak tam si pamatuju právě ten Dům u
jezera ((orig. název pravděpodobně Immensee)) to bylo německé, a to
sem tam byla jako taky s jednou tam, s kamarádkou z té práce, a vona
už byla starší, já sem šla s ní tehdá. to bylo od osumnácti let, a
já sem šla s ní, a teď sem říkala, no tak jestli mě tam pustí, nebo
nepustí, to bylo takový buď nebo, a představte si že mě normálně
pustili a ji kontrolovali, <a vona byla vo tři roky starší jak já.>
vona byla taková drobná, <taková,> já sem přece měla trochu, a mě
pustili a no, tak, tak to bylo hezký, to si tak pamatuju dneska, a
jinak, pak sme chodívaly na Cejlu byla kino Radosť ((Radost)), to
bylo, anebo teda to výjimečně do mě- do města teda, když, ten
Kapitol, ta skala ((Scala)), to byly ty, tenkrát ty ména těch kin,
anebo ten, myslím že to byla Jalta v té pasáži tam, na em u radnice
v tom, jak ta pasáž, no jinak nevim co byste.

SM: em dobře, takže jako dítě ste chodila spíše nepravidelně [do
kina?]

LZ: [no, to] bylo tak nepravidelně,

SM: hm

LZ: protože, no tak možná, říkám, to víte, tenkrát se dělalo aj
v sobotu, a to, rodiče, říkám, tak to...

SM: hm

LZ: jako nebylo tak moc toho času nebo jako bych řekla. my, tatínek
byl víc tak, my sme chodívali dost ven, jako do lesa spíše a tak
jako, jo?

SM: hm

LZ: tatínek rád chodil do lesa, a, no tak vždycky zpátky, vždycky se
nasbíraly šišky <na zatopení,> a nebo takový, a tak v sobotu ještě
dělával, ale v neděli to bylo pravidelně že se šlo, no.

SM: hm a vy už ste teda říkala něco o tom, ale kdybyste mohla teda
zopakovat s kým ste jako dítě chodila do toho kina. ste říkala s tou
tetou,

LZ: no, tak s tetou někdy teda, jo, tak, ale vona potom už se taky
v- taky vdala, to bylo jako dítě, jako dítě tak, ale no spíš mě
brávala někdy, pracovala jako u svaté Anny ((Zemská nemocnice u sv.
Anny v Brně)) jako em jako, nebyla zdravotní sestra, jako spíš to
taková pracovnice,

SM: hm

LZ: v evidenci, jako v těch, v těch, a tak mě vzala měla někdy
službu, a tak mě vzala do mě- jako do města, a tak sme šly spíš do
města, a vona měla kamarádky, a to byly tři ty se scházely, tak
vždycky U Tomana v cukrárně, tak mě vzala na zmrzlinovej pohár, tak
to bylo pro mě takovýho něco, a někdy sme se, říkám, někdy sme teda
do toho kina, no tak jako dě- taky aj, taky myslím na tu, měla sem
strašně ráda, byla taková kudrnatá, ta širlej templ ((Shirley
Temple)) a to, tak sme někdy aj myslím s ní sem byla, a no a nevim,
říkám, na tech, na tu Sněhurku a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)) sem byla myslím dvakrát, jestli né jednou s tetou a
jednou s maminkou sme byly. a jinak potom se teda vdala a
vodstěhovala se, vona bydlela potom u Prahy v Českým Brodě. tak tam
sem potom jenom tak někdy jela na návštěvu, ale jinak, a pak sme, no
tak to byly kamarádky ještě ze školy děvčata, Naďa Skácelová, Draha
Vaculová, Staňa Havránková, tak to byly takový, co sme chodívaly
jako do kina. na a pak už bývali taky nějací chlapci, že jo,

SM: hm

LZ: ale ((smích)) to už tak to sme se jenom tak domluvili, tam, to
sme chodili na tu Mosteckou, dělali tak tam byl (dymovič), a jako,
to byla taková čokoláda, tam se vyráběly jak bonbony čokoládový a
to, tak voni tam ti kluci chodili s náma do krytu potom už se
chodívalo za války, za- no už, tak v polovině války už se chodívalo,
vždycky když takové plané poplach a museli sme do krytu. a voni
chodívali tam k nám do krytu, jak byl endr ((Ender)), tam, to se
menovalo, ta továrna, tak tam byl, no, měli sme tam kryt. tak voni
tam chodívali. sme se seznámili a potom, nebo sme cho- jezdívali
ráno do práce zároveň, no tak voni bydleli v Husovicích dva ti
kluci, a tak ta Naďa Skácelová prostě a já, tak sme taky někdy šly
s nima do toho kina, no a jinak, to bylo, většinou se tak domluvilo
s práce, a tak, takže tam byli tak, takže sme se tak setkávali a to,

SM: hm

LZ: to byla tak ta sobota neděla, protože jinak nic tak potom začalo
až po válce trošku tý zábavy, jinak, pak to byly hody, a v létě
v tom pětačtyřicátým to byla taková euforie, všichni měli to, ženy
měly hody, cementárna měla hody, em komunisti měli hody, hasiči měli
hody, tak sme vlastně takové jako party a v těch sme chodívali aj za
(stárky), a takový, tak sme se, to začalo, já sem teda chodila do
Sokola taky, během války, nebo před válkou, zas to byla Věra
Vojdova, tam na Obřanské, když sme bydleli, a tak sme chodili do
Sokola, a pak teda, pak to zakázali ten Sokol, po válce se to znovu
obnovilo, tak sme měli veselicu, a a veřejný cvičení, a potom byla
veselica. takže to, říkám, ten rok to bylo takový, no pak sem se
seznámila s manželem, no, začali sme spolu chodit,

SM: hm

LZ: tak už tak jako víc to. taky sme šli do toho kina, to bylo říkám
buďto teda zase na ten Cejl, tu do té Radosti ((Radost)), nebo na tu
Marxovu ((Lido bio)), nebo takhle, tak někdy, jo,

SM: [dobře, tak]

LZ: [a potom to] bylo evr- e- Madla zpívá Evropě, jo, to bylo jak to
bylo em to štěstí, potom byla Madla

SM: já jenom se vrátím ještě k tomu vašemu dětství, em abych to
správně pochopila, takže vy ste chodila do kina s tou tetou,
s maminkou, a ještě ještě ste chodila třeba em se se chodil s vámi i
třeba váš bratr když byl malý, do kina? nebo

LZ: no tak když byl malý, tak, no tak, von zas tak moc, no nevim, že
by ňák chodil do kina, nebo to, přece ty tři roky byl tak taky šel,
no možná na ty, na tu Sněhurku ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), to sme
možná byl s náma, ale na tu, no, věříte že to už tak ňák moc ani
nevim? ale to [nevim.]

SM: [a vy] třeba když ste byla už trochu starší, tak brala ste třeba
bratra do kina? nebo, nebo ne?

LZ: ne. věříte že ne?

SM: [nechodil]

LZ: [sice] sme byli jako em sourozenci, nemůžu říct že by, ale von
už měl zas takový, von měl fotbal, von měl, von chodil bruslit, a
spíš takový chlapecký jak zájmy, než totok. vycházíme spolu velice
dobře dneska, navštěvujeme se, to nemůžu říct, ale vždycky to,
vždycky tohle je na mě, ale, vždycky volá skoro každý den, protože
von nemůže chodit, von je dost jako má klouby špatný a, a totok, tak
když tak von volá aspoň přes den, nebo já tam zase za ním du, teď
sme se domluvili na pátek, byla sem tam, taky sem něco koupila, něco
něco takový, tak to, a jinak, jako děti, ne, říkám von měl svoje
zájmy <a já sem taky> měla jaksi svoje zájmy. tak ňák sme se, von
chodil, von hodně, von dodneška sport ho baví teda, jo, dívá se na
sport, a čte všecko možný vo sportě, a spíš měl kluky jako zase
takhle. tak když někdy možná, někdy jako to si tak už ňák moc ani
věříte nevybavuju,

SM: hm

LZ: někdy s maminkou že nás vzala teda do toho kina voba dva, ale
jinak potom sme každej svoje teda, říkám, von spíš na ten fotbal
šel,

SM: jo jo jo

LZ: už potom jako kluk, a je to dlouho.

SM: dobře. a vy ste vy ste teda v dětství bydlela v Husovicích?

LZ: v Maloměřicích.

SM: v Maloměřicích. a které kina ste jako dítě teda navštěvovala. vy
už ste jako něco říkala,

LZ: no, to sem říkala ten, tam byl kino Jas na kraji, tam
z Maloměřic sme šli, a potom tam bylo kino Sibiř.

SM: to bylo v Husovicích, taky, no.

LZ: to bylo v Husovicích. tam nejvíc sme, potom říkám už nebo když
už sem začala potom, po tým dvaačtyřicátým, tak to už na tu Marxovu
((Lido bio)), s těma zase z práce s těma holkama, nebo em do toho na
ten Cejl, a em do toho kina Radost, anebo teda Kapitol, anebo toto.

SM: a když ste byla ještě dítě, fungovalo tam to kino Sokol?
v Maloměřicích ((Kino Sokol Obřany))?

LZ: ne, tam nebylo kino. tam bylo kino v Obřanech,

SM: jo vlastně v Obřanech, ano.

LZ: v Obřanech byl, na to sokolovně, tam bylo kino ((Kino Sokol
Obřany)), no tomu se říkalo blechárna teda, <to je,> že tady mám, a
k tomu se, a tak to, tam sem chodívala taky, většinou v sobotu
odpoledne, když bylo tatí- tatínek třeba dělával to tak to bylo
v sobotu vodpoledne, tak tam sme chodívali. a tam právě sem měla jít
na toho barona Prášila ((Dobrodružství Barona Prášila)) jak sem vám
vykládala že se mně stalo, že sem začala mít bolesti, jako potom
zánět slepýho střeva teda, tak sem do toho kina nemohla, strašně sem
to voplakala, no.

SM: hm

LZ: pak sem to dohnala teda, pak sem šla někam jinam. ale věříte že
už ani nevím, já vím že to dost dávali, to to Magdino štěstí
((pravděpodobně Lízino štěstí)) nebo jak potom Madla zpívá Evropě,
tak to se mně moc líbilo, to všechny tři, to byly asi tři díly,
děvčátko ((možná Bláhové děvče)), nebo ňák takový, tak to sem, tak
to sme tam taky, to sme tam chodívali taky, pak sem to viděla ještě
jinde. to že sme bydleli na té Obřanské, tam sme to měli kousek
teda. tak to sme tam jako dost, no, to byla sokolovna, teď já sem
tam šla, není to dlouho, to úplně to, to úplně ten Sokol tam ňák,
špína škaredý to tam bylo, úplně to tam zaniklo nějak v tom.

SM: hm

LZ: ten

SM: a vy si vybavujete jak to tam vypadalo kdysi v tom Sokole?

LZ: no tak, říkám, jak sme tam chodívali, tak to byl, to byla
tělocvična,

SM: hm

LZ: jo? a bylo tam jeviště, když tak se tam něco pořádalo, bylo tam,
tam dali myslím tu em jako to plátno promítací, a ži- postavily se
tam židle a dívali sme se tam, to bylo skutečně takový malý kino
jenom, jenom tak provizorní, to nebylo ňáký zvláštní, ale spíš
chodívali sme tam cvičit se Sokolem teda, na hřiště nebo někdy tak,
ale jako kino to bylo skutečně jenom takový, takový provizorní. to
tam už v tem, v tem Jasu ((Jas)), a v to Sibiřu ((Sibiř)) to byla
kina, který tam byly už lavice a to,

SM: hm

LZ: a tam jenom postavený židle, tak jako když se v sobotu, nebo
v neděli vodpoledne se tam třeba hrálo, no.

SM: dobře. a proč ste chodila právě třeba do do toho Jasu, a do té
Sibiře,

LZ: no protože sme měli nejblíž, a už to bylo kino, no, jako,

SM: hm

LZ: skutečně, no, už ta, už to promítací, už to s- bylo prostě
zasta- postavený jako kino, jako ta promítací tam se to asi jenom
ňák natáhlo nebo něco, v těch v tom so- v té sokolovně, ale to už
potom, říkám, to, no sme tam bydleli vod toho sedumatřicátýho roku,
ale víc to teda se chodilo do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)), no.

SM: hm dobře. em a jaký byl názor vašich rodičů na film a na kino.

LZ: tak tatínek ten vůbec ne, tak ten pomale vod rána do večera
když, říkám, von byl spíš do toho lesa, tak někam ven se podívat, že
seděl celé den bych řekla u toho verpánku, takže spíš do toho lesa,
tatínek ne, tatínek, tatínek byl moc hodné, ale nechodil do kina, to
von přišel třeba večer v šest hodin, umyl se a byl rád myslím že si
lehl. sme si vždycky lehli do postele jako, em no do posteli teda
jo, no tohleto se držela třeba černá hodinka, tak tatínek nám
vykládal třeba když byl malej, nebo když byl, von byl v první
světové válce, tak nám vykládal, a učil nás vždycky, von byl na té
italské frontě tam něco, tak nás vždycky učil, to si pamatuju
dneska, že <vím že,> že nás učil italsky počítat, <una due tre,
kvatro, čikve, čéte, oto, nove, déči.> ((quattro, cinque, sette,
otto, nove, dieci)) to si pamatuju, co tak, a to nám vždycky
vykládal, když byl malé, tak von pocházel z Rožné, tam na vysočině,

SM: hm

LZ: brzo ztratil rodiče, maminka mu zemřela když mu bylo devět,
myslím tatínek potom ňák ale ( ) a tak vždycky vykládal, co, že
neměl prostě zrovna dobrý dětství, a tak, tak nám potom vykládal,
měl dvě sestry a bratra, a takový. no potom byl ve válce, tak nám
vykládal jak to bylo ve válce, v první světové válce teda,
narukoval, protože von měl osumnáct roků, když začala válka. tak
dvacet. dvacet. von se narodil devadesát čtyři, osumnácet devadesát
čtyři, a potom devatenácet čtrnáct vypukla, tak musel jít do války,
a, no a tak, takový, tak to byla vždycky taková černá hodinka, no.

SM: hm

LZ: no tak...

SM: dobře. a jaký byl postoj školy k filmu a ke kinům? vyjadřovali
se třeba učitelé nějak k tomu?

LZ: nemůžu říct že by takle ňák se kolem toho ňák mluvilo nebo...

SM: nevzpomínáte si.

LZ: ne, to si nevzpomínám. někdy teda se tam třeba, přišli prodávali
lístky spíš do divadla jako, jo, to sme teda někdy do toho divadla
třeba na Prodanou nevěstu, anebo na em ten na balet, Labutí jezero.

SM: hm

LZ: a tak, ale to už teda to bylo poz- no už, vlastně já sem
vycházela školu ve dvaačtyřicátým, že, tak to bylo, a pak sem byla
s em s kamarádkou, no vidíte, tu Máňu Ševčíkovu, to sme bydleli tam
v jednom domě, a tak, a její maminka byla Němka teda. a vona dostala
lístky třeba vod, voni měli, to Janáčkovo divadlo bylo takový
německý, a tak dostala lístky, tak sem s ní byla asi právě na tom
Labutím jezeře, a potom ještě, ještě jednou sem byla, to bylo takové
ze školy, se to menovalo Bubu, to byla ňáká pohádka nebo něco,
věříte že to už, ani nevim, to jenom sem si říkala, já sem si
našetřila, já se, já pudu dopředu abych viděla <něco.> jó no
s tetou, s tetou sem byla na, to jako teda spíš to divadlo řík-
mluvím teda, na em Na tý louce zelený

SM: hm

LZ: to sem si myslela pán bůh ví cé nésu,

SM: ((smích))

LZ: a tak to, to si pamatuju, a potom když se zase, nevim, škola
spíš jak podporovala to divadlo, když děcka chodily do školy tak sme
třeba zase byli na, to je ten, ten českej, ten, Lucerna.

SM: hm

LZ: jo, tak na Lucerně, potom

SM: to ste by- to ste byli v kině nebo v divadle?

LZ: v divadle.

SM: [v divadle.]

LZ: [v divadle,] no, to spíš škola, se prodávaly lístky jako pro di-
na divadlo.

SM: hm

LZ: ale tak, tak aj sem vlastně tu Lucernu viděla, no ale to
pozdějš, myslím v kině taky sem ji viděla, no, to tam hrál ten
Brzobohatý ((Radoslav Brzobohatý)), toho mlynáře, a ten po- toho
podvodníka, no

SM: a tak obecně [kdy]

LZ: [no a] na Rusalce ((Rusalka)) tak to sem taky byla.

SM: jo.

LZ: a no

SM: obecně kdyby ste tak mohla říct, jestli byl pro vás film v tom
dětském věku důležitý?

LZ: ale tak to víte že to byla jediná zábava která vlastně tehdá
byla, že my když sme ještě, byla doma dost, tak my sme ani rádio
neměli,

SM: hm

LZ: tenkrát to tak moc nebylo, až myslím já sem začala dělat potom
v tom dvaačtyřicátým, tak strýc nám tenkrát sehnal nějaký rádio, to
už sem vydělávala nějaký peníze, tak sem, tak sme si koupili to
radio. ale spíš sem chodívala k babičce poslouchat pohádky teda pak.

SM: hm

LZ: takže em vždycky sem přišla, sem seděla vodpoledne s babičkou
sme poslouchaly pohádku nebo tak když něco. a babička už měla
takovou tu, ty takový jenom se to posunovalo deset dvacet třicet
čtyřicet,

SM: hm

LZ: a tak starý rádio, my už sme potom to měli trošku to rádio
lepší, no, tak už se, ale, tak jiná zábava, to, jenom to kino nebo
em prostě takhle ně- nějak. nebo do divadla když, aj ochotníci hráli
třeba, tak ty ňáký ty, ty, ale jinak to většinou jenom to bylo to
divadlo. tak když by se šlo třeba jednou za týden, nebo tak ňák to
můžu třeba říct, nebo aj ve všední den sme šli na em na to první
představení, ne, třeba od těch šesti, jako to bylo od šesti do osmi
a potom od osmi. to pozdějš tak, to sem tak jako ještě moh- tak já
už sem večer nemo- prostě nesměla moc chodit večer.

SM: hm

LZ: moc ne.

SM: a projevovalo se to třeba nějak ve vašich zvycích to kino a
film? jako třeba nebo v nějakých [hrách,]

LZ: [ale no,] to víte že, to víte že to bylo, třeba ten, když to
byla Nataša Gollová, jo? ty herečky, nebo Ferbasová ((Věra
Ferbasová)), nebo to, tak to bylo už aj to, aj třeba oblečení už se
nám líbilo ledasco, nebo účes, no, já vždycky, tak jak vždycky, no
Nataša Gollová vždycky vlnu, jo, takhle ty, nebo kdo to taky, Lída
Baarová ta zas byla dost na lokýnky, tak vždycky takhle totok a tady
loky- lokýnky sem, já sem aj, mě bavilo aj holičkou sem chtěla být,
kadeřnicí teda. tak sem ráda česala babičku, vždycky sem česávala,
vždycky babi sedni si, třeba na dvorek, voni měli domek tam právě
k těm, K hamrům, tak tam sem se narodila, tak babička tam bydlela u
strýca teda, jo, von to dostal, tak tam bydlela vždycky, ještě když
byl svobodné strýc, babička tam tak, vona byla taky špatně na nohy
nemohla, tak vždycky, babi, já ti vynesu židlu ven a sedneš si a já
tě budu česat, jo, a tak takový, tak říkám, ta Nataša Gollová ta ty
vlasy takový jak to bylo, jak to nosila, ty vlny tak, a

SM: tak ste se [tak česávala.]

LZ: [tak sem se tak] ráda česávala. vždycky ráno sem vstala, vždycky
skřipce tady <a v nich šla do práce.> a nebo nebo ta Lída Baarová,
ta vždycky zase ty ruličky takhle natočený, a, nějak tak to, no tak
u nás to, to víte že se nám to líbilo jako děvčatům, dneska jako ti
mladí mají, vy máte po- vy máte představu vo americkejch, a já nevim
a já nevím vo všem, tak my sme tenkrát neměli to. to bylo buďto to
byli Němci, anebo aj ty, ty německý her- tak ta Mata Hari, to byla
ta vyzvědačka, nebo em jak vona se menovala ta německá ma- marlen
dytrich ((Marlene Dietrich)),

SM: hm

LZ: no, to s ní taky byly ty filmy ňáký s tím, Modrý anděl vlastně,
jo, to byl. a tak ta taky chodila na ty vlny dost načesaná, anebo už
ledasco taky sme, taky se nám líbilo nebo sme z toho trošku si
přebírali tak jak vy dneska vidíte ty ty filmy nebo ledasco, vidíte,
nechcu to ((smích)) tak zas už, my vidíme to, zas už nám se to tak
moc nelíbí, těm starším ledasjaký takový ty módní ty, tak výstřelky
nebo to, ale tenkrát to taky tak možná bylo. to se zas chlapci si
ledas ty účesy těch chlapců zas taky byly takový, že.

SM: hm

LZ: viděli to, prostě jiný ty nebyly, jenom ty z těch filmů se mohlo
nějaký ty. a co byste ještě chtěla dál vědět, nebo něco [ste
říkala.]

SM: [dobře, tak] už, tak už se teda pře- přesuneme dál od toho
vašeho dětství, a teď bychom se vlastně bavily o období em potom co
ste ukončila tu základní školu teda, to ste říkala že hned po
základní škole ste začala [pracovat, že.]

LZ: [pracovat.] no.

SM: dobře. a jak často ste chodila v tomhle období do kina.

LZ: no tak tam už potom bych řekla že to bylo třeba častěj, protože
říkám, jiná zábava tak nebyla, já sem začala pracovat jak sem říkala
v tom dvaačtyřicátým roce, a to bylo, prostě sem sme šli na pracovní
úřad, mladá, zdravá, do práce. bez jakýhokoliv em tohle. když přímo
potom šly některý eště dál na školu, a já zrovna třeba z finančních
důvodů, i když ten prospěch nebyl tak špatnej, tak s- maminka chtěla
se vyuči- abych se vyučila, že no a tehdá na pracovním úřadě, mladá,
zdravá, do práce. no. to bylo totálně, prostě nasazení, no,
automaticky. tak mě dali na výběr tři, no tak maminka teda potom
vybrala, sem začala dělat v té pletárně, u endra ((Ender)) na té
Mostecké, jak sem říkala, no, a tam sme, tam ze začátku, nevim, tak
se chystalo vlna třeba pro domácí, co vyšívaly, domácí pracovnice, a
v dílně, to víte, když sem tam přišla jako čtrnáctiletá holka, no
tak sme přišívaly knoflíky, a ty visačky, nebo chystalo se teda em
namotat trochu červené, trochu zelené, trochu vy- si tam chodily ty
domácí pracovnice vyšívaly tady těm Němcům ty <kytičky> na svetry, a
tak. a no a pak sem trošku už potom, pak sme tam už dělaly, už sem
přešla jako trošku něco jinýho, no a když přišlo čtyřiačtyřicátej
rok, tak na pro- na prohlídku jako mladý děvčata, tak sme šly na
prohlídku, jestli se nám nepotí ruce, že bysme šly dělat do té
Brněnskéch Ivanovic, tam byla žárovkárna, byl to mám dojem že Sinus,
ale jako potom tak se dělaly ty em lampičky do motoru a do letadel,
do ponorek, do radiopřijímačů takový, no tak tam sme teda potom sme
jezdily až do Brněnskejch Ivanovic. a tam sem dělala teda do toho
pětačtyřicátýho roku, a tím tam to skončilo, tak sem šla do té
tiskárny dělat potom. v pětačtyřicátým roce sem začala dělat
v tiskárně v Rovnosti, tam sem potom šla na mateřskou dovolenou, a
po mateřské dovolené sem šla zpátky, jenomže to potom už se, sem
přešla jo, mezi tím sem byla, no byla doma, potom se narodil druhé,
a po tým, po tým druhým chlapcu, v osumapadesátým roce sem
nastupovala, no do Rudýho práva teda.

SM: hm

LZ: taky to byla tiskárna, ale Rovnost byla, to se potom tam ňák
zabralo, přestavovalo se to, dneska je tam ta pojišťovna nebo něco
je tam na tom rohu, a tak sem přešla, manžel př- manžel byl teda
jako vyučenej jako v tiskárně, tak sem tam jako em šla potom, znala
sem tam všechny ty. tam sme se seznámili teda s manželem, jo, v té
tiskárně, a když to tak potom sem tam v osumapadesátým když už byly
děcka větší, tak sem šla tam a dělala sem tam až prakticky do
důchodu.

SM: hm

LZ: no, takže sem tam dělala, napřed sem šla na noční směnu do
expedice novin, a potom když už děcka byly větší, a byl, manžel
dělal většinou na noc jako u novin, se dělá, tak sem radši zůstala
doma, šla sem dělat na ráno potom, protože, taky do tiskárny, ale do
jinýho oddělení, protože, abych večer s těma děckama byl- se
<(neporvaly)> nebo aby byl doma s těma dětima, no, tak a tam sem
potom zůstala doma už potom.

SM: jo.

LZ: (sem) šla až do důchodu teda do toho.

SM: dobře a kdybyste teda měla ňák odhadnout tu četnost té návštěvy
kina, po tom co ste začala pracovat, jak často ste chodila.

LZ: no tak určitě to jednou týdně to bylo ten, to kino, protože
říkám, to sme ďáli tam tak tam byly už ty, tak buďto do těch, víc no
do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)) anebo zas s těma kamarádkama
eště co ze školy byly, nebo ty potom dělaly vlastně taky u toho,
asi, asi tři eště dělaly taky u toho Endera ((Ender)) přišly k tomu
Enderovi ((Ender)) jak já, tak em to sme chodívaly, no, to byla tak
jak sem říkala, ta Naďa Skácelova, ta Soňa Havranova, em pak tam
byla Irena Škodova a Míla han- me dneska je Telecká, já už, no,
Handlová, jo, voni měli tam cukrárnu v Maloměřicích.

SM: hm

LZ: a tak to sme jako chodívaly ještě jako do těch Husovic potom,
když už sem se seznámila, tam zase v tiskárně, tak, (počkat), tam s
to tak na tu Marxovu ((Lido bio)), nebo na ten, do té Radosti
((Radost)) na ten Celj.

SM: hm

LZ: to už, do toho města, to už tak jako bylo něco už výjmečnýho,
no. až potom když sem se vdala už potom, tak to spíš em když se šlo
do kina, tak se většinou zase už šlo do města. takže sme bydleli tam
tak zas u toho města.

SM: hm a proč u vás došlo k té změně vlastně v počtu návštěv kina,
že ste chodila častěji. mohla byste ňák říct proč ste chodila
častěji do kina?

LZ: no tak, říkám, no tak možná už, to už jako zase děvčata už víc
sme chodívaly, už sme mohly třeba už na to em jako mládeži
nepřístupný, jo ((smích)) už sme byly starší, no tak už sme mohly
jít tam, a nebo už prostě bylo víc, no už sme byly starší, už sme
něco jaksi víc nás to už táhlo, zas abysme něco vi- abysme něco
viděly, abysme se pobavily, nebo abysme něco někde viděly zase něco
jinýho, no

SM: hm

LZ: než...

SM: a em vy ste vlastně říkala, že ste přestala chodit do těch kin v
centru? když ste začala pracovat v té pletárně?

LZ: jak v centru, myslíte jako ve městě, v Brně? nebo tak?

SM: hm

LZ: no tak ne, no

SM: nebo chodila ste? pořád?

LZ: no tak taky sme chodily, ale říkám, víc na, víc to tam bylo
blíž, no, nebylo to

SM: hm

LZ: tak přece se nám to zdálo už do toho města dál, nebo to možná
bylo dražší, nebo já nevim proč je že se, to už bylo takový oblíbený
tam, na té Marxové ((Lido bio)) to kino, nebo na té, na tom Cejlu
((kino Radost)), anebo, říkám, tam už potom se víc, já vím že potom
už s jako s když byli chlapci, tak to, když už byli chlapci větší,
no tak taky sem, tak už sme víc chodili do toho města, protože zase
to bylo blíž zase třeba z té Příční, nebo z toho, už potom vlastně
byli větší, to už sme bydleli v tom Králově Poli, na toho
Ptašinského, takže to už bylo zase do do města blíž, jo, jako tam.
nebo zas to Královo Pole, zas tam bylo to Oko, nebo Jadran, jo?

SM: hm

LZ: tam to sme bydleli tam, takže to už bylo Jadran, anebo to Oko
myslím že se to menovalo ještě to jedno menší kino tam bylo, ne? no
a tam už potom začalo být širokoúhlý, v tom Jadranu, tak už víc, tak
taky, vím že sem, že s tím, už byl, už byl starší ten mladší, tak
tam taky sme šli, jenže to už potom, nevim, no. taky sme eště sem s
těma chlapcema chodívala, no.

SM: hm

LZ: taky do toho kina sme chodívali. manžel ten moc ne, von zaprvně
na to moc nebyl, ten měl motorky, auta, a von potom taky, jak sem
vám říkala, dělal v té tiskárně, tak dělal zase večer, takže my už
sme, prostě už se do toho kina tak nešlo. a to se dělalo aj v
sobotu, že, tehdá ještě, a v neděli zas třeba, zas, buď sme jeli
někam třeba ven, nebo už maminka potom začala stonat, tak sme
jezdívali ven, takhle vždycky sme se stavovali ještě zpátky u
maminky, a u rodičů v Maloměřicích, voni potom bydleli ještě pořád
na té francové ((Franzové)), a tak sme se tam stavovali, a em pak
manžel zas chodil ještě, zas byl ještě v pondělních se říkalo,

SM: hm

LZ: co jako v pondělí byly noviny, tak chodíval někdy, a to se, no
dost často, aspoň jednou za čtr- vždycky za čtrnáct dní, a jinak to
byl rád když si, pak už byla televize, no tak už se podival třeba na
tu televizi. von nebyl ňák milovníkem kina zrovna, tak.

SM: hm

LZ: říkám, von dělával to večer, tak chodil na večer do práce, a
vždycky buďto na devátou, nebo někdy na šestou, někdy na devátou,
podle toho jak totok. takže...

SM: a vlastně v tom období do té do toho konce války, měla ste ňáké
své oblíbené kino v Brně?

LZ: to nemůžu říct, tak že bych měla přímo oblíbené. do té konce
války, no. tam kde se prostě hráli něco co bych chtěla jít, co bysme
se chtěli jít podívat, tak sme se domluvili, no a dneska půjdeme,
jé, tam hrají to a to, pudem se na to podívat, jo?

SM: hm

LZ: ale říkám vám, to, bylo to tak po tom, po tu Radost, po ten, po
tu Marxovu ((Lido bio)), anebo to výjimečně, no, když, ačkoliv potom
když sem dělala v té tiskárně, to bylo až v tom pětačtyřicátým roce
teda. takže tam byla ta skala ((Scala)) jo, zrovna. dneska je to,
jak se to menuje to kino tam, víte jak je Tomášek, ((Kostel sv.
Tomáše)) tak naproti tam, de se dolů po schodech.

SM: hm

LZ: taky je to skala ((Scala)), není to pořád skala ((Scala))?

SM: no, myslím že jo. teď nevim. a tak měla ste, to ste měla ráda tu
skalu ((Scalu))?

LZ: jo, tam sme chodívali potom zas už. to bych řekla to v tom
pětačtyřícátým roce,

SM: hm

LZ: že to bylo, já sem dělala em prostě, víte kde sou lázně, na
ulici devátýho května ((ulice 9. května)), je Tomášek em kostel
Tomáš ((Kostel sv. Tomáše)), pak je na rožku sou lázně, ústřední
lázně em tak, a naproti byla byla tiskárna, Rovnost. dneska je tam
ta pojišťovna, tak tam byla tiskárna. tak tam sem dělala, takže tam
sme to měli zrovna třeba se šlo

SM: jo.

LZ: koupit lístky nebo tak. tak tam sme dost bych řekla ta skala
((Sclala)) teda, to bylo takový. anebo Kapitol. to, zas Kapitol bylo
u divadla tam, jak je jestli víte tam ta Máj, tam je ta

SM: jo.

LZ: restaurace Máj. tak tam bylo Kapitol.

SM: a co se vám líbilo na, třeba na té skale ((Scala)) nebo na tom
Kapitolu ((Kapitol)), že ste měla ráda ty kina.

LZ: no tak už to bylo takový modernější, už to bylo takový lepší, to
víte, aj v tom, aj ty kina, to byly takový menší, takový vobyčejný,
no, tam už to bylo přece jenom takový elegantnější, takový už, to
bylo něco, něco jinýho. no tak, ale když se šlo, tak, tak to byly
takový už ty filmy potom, ňáký začaly ňáký ty ruský, a takový ňáký
ty válečný, no tak to mě zase, já sem měla, prožila ten konec války,
už mně bylo těch, šlo mně na ten sedumnáctej, tak mám dost takový
ty. prostě zážitky byly tam takový nějaký, takže

SM: hm

LZ: moc mě ty válečný filmy ani dneska teda nemám ráda.

SM: hm

LZ: no bývalo, no, akorát to Čtyři z tanku a pes, to se mně teda
líbilo, to bylo takový to, viděla ste to?

SM: to je takový ten polský [seriál, že.]

LZ: [film, no,] polskej seriál. tak to se mně tak jako líbilo, ale
že tam byly ňáký, ale spíš tak ten pes, a ta partya [těch těch
kamarádi, no.]

SM: [to bylo takové humornější.] hm

LZ: ale zas válečný filmy já nemusim dodneška teda.

SM: hm a bylo třeba v Brně ňáké kino které ste vyloženě neměla ráda?

LZ: nemůžu [říct, ne]

SM: [nebo do které] třeba nebo třeba kdyby vás tam někdo pozval do
toho kina, že byste tam nešla?

LZ: ne, ne, tak to teda ne, to mě, to mě, já vím že tam v té Jaltě
((Jalta)) bylo, ale tam se byla párkrát, tam ne, tam moc sem nešla,
ale em jinak nemůžu říct, to, kdyby mě někdo pozval do kina, tak
<sem šla tam, to nevadilo.> to mně nevadilo.

SM: hm

LZ: pak byla ta v Alfa pasáži bylo to kino Alfa,

SM: hm

LZ: tak to ale taky moc tam mě to ne- nějak ne. do té skaly
((Scala)) sem ráda, anebo do toho Kapitolu ((Kapitol)) u divadla jak
je ten, tak tam bylo kino teda.

SM: hm

LZ: dneska taky je těch kin plno už zavřenejch, no.

SM: hm a chodila ste do různých kin podle toho s kým ste šla, jestli
ste šla třeba sama, nebo s rodiči, sourozenci, kamarády,

LZ: ne, to nemůžu říct, ne. povidám, když akorát to vím že sme byli
v té Alfě ((Alfa)), na to Sněhurce teda, ale sedum trpaslíků,
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) tak to sme, ale jinak, když bych šla,
to sme tak hodně do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)). to říkám,
jako děcko, na tu šir- taky ju měla ráda, dycky, hraje širlej templ
((Shirley Temple)), pudem se podívat. tak to vím, to sme chodívaly,
ale většinou do těch Husovic ((kina Jas a Sibiř)), to, nemůžu
takhle.

SM: dobře. a jak ste se v kině chovala.

LZ: no slušně.

SM: ((smích))

LZ: ((smích)) tenkrát ani nebylo to, tehdá to neby- to bylo takový,
přece se, to se šlo někam do společnosti, že, už to byla takový, už
to něco bylo, že se někam šlo, tak se prostě chovalo slušně, no. sme
nekouřili, a ňák že bysme vykřikovali, nebo, žádný, že to ani
neexistovalo, i když se říká, že to, ty Husovice třeba jako byla
taková dělnický, i do Židenic sme někdy šli taky do toho kina. já
vím že to sme tam jednou byli, a já sem teda měla delší vlasy, a
chodila natočená. a říká, dívej, dívej se, ta vypadá jak Lída
Baarová, no já sem si myslela pán bůh ví co ne to. ((smích))

SM: [takže]

LZ: [tak] takový, to si pamatuju v těch Židenicích, no ale, ale to
je taková, říkám, to sou takový jenom takový blbý ty, to že, ty, ale
málo, málo, většinou to byly ty Husovice ((kina Jas a Sibiř)), a
anebo potom už říkám ta Marxová ((Lido bio)), nebo em nebo na tom
Cejlu ((kino Radost)). no to tenkrát nebyly ještě cigáni tam jak,
nebo Romové teda. nechodili tam tak, ne- to neexistovalo, no sice
byla ta Francouzská taková dělnická, Bratislavská taková dělnická,
by to bylo takový dělnický, taková dělnická ulice, jako, ale
rozhodně ne tak jak to dneska je tam, to je strašný.

SM: hm takže v kině ste se chovala slušně a n- měla ste třeba ve
zvyku konzumovat jídlo nebo ňáké pití? v kině?

LZ: ne. ne. víte že to tenkrát vůbec nevím že by to existovalo nebo
něco, nebo, to taky nebylo tak, no, vy si to možná nedovedete nějak
představit, ste ještě mladá, ale to bylo všechno na lístky, jo, za
té války. tak to nebylo, my sme dostali deset deka cukrlat na celé
měsíc.

SM: hm

LZ: a to, já nevim jestli to, možná pro všecky ja teda ty rodiče, já
nevim, tak maminka to koupila, to schovala, to sme dostali vždycky
jenom za ňáký totok. to, to neexistovalo jako, anebo, ty popkorny,
nebo nebo jak se, brambůrky, nebo, no to neexistovalo.

SM: hm

LZ: vůbec nic takovýho. já si nedovedu představit že bysme šli do
kina a něco, něco si, nebo pití, no, to ne, nevim že by se něco
takovýho.

SM: hm

LZ: až po té válce možná něco bylo, že, ale, že by se bonbóny ňáký
koupily už potom, ale, původně bych řekla jako volné trh byl mám
dojem až v tom devětačtyřicátým roce. až já sem chodila, a jako byla
sem v jiným stavu, takže to se už potom něco prodávalo tak jako. by-
bylo to, eště byly lístky, ale byl už volné trh. ty lístky skončily
mám dojem až ale v třiapadesátým nebo to. když já sem čekala to dru-
chlapca druhýho, tak, no druhý dítě teda, tak em tak to končily
lístky. já sem mám dojem, že byl ale půl roku, když už sem tak sem
dostávala ňáký lístky už jako, jo, ale byla v jiným stavu, ale em
tak to končilo mám dojem než se naro- von se narodil ve
čtyryapadesátým v lednu teda tak, ňák v létě byla, to byla měna mám
dojem, a potom aj ty lístky přestaly. ale eště už byl ňáké volné
trh, a já si pamatuju, teda, no tak takový, to sou takový už
soukromý věci, když sem chodila s tím prvním, tak sem měla chutě na
maso, jako jo?

SM: hm

LZ: a to sem, a s tím druhým zase na em na sladký. tak sem si
myslela že to bude děvče. no a byl to taky kluk. a byl to kluk, a do
dneška je ten jeden mlsné, a ten byl na, ten byl na maso. už ty děti
si ty chutě nosí už vod toho, vod malička.

SM: hm a potkávala ste v kině své známé?

LZ: no to víte že jo, no. tak, my aj každé, no prostě měli sme, když
nám bylo padesát, tak sme měli setkání v Maloměřicích, jako š-
škola. třída.

SM: hm

LZ: no tak pade- ty padesátníci. a my sme měli teda áčko a béčko, a
chodili sme zvlášť chlapci a zvlášť děvčata. to postavili tam v
Maloměřicích tu novu školu, tak, no ale vůbec, tak se chodilo
tenkrát se chodilo zvlášť chlapci a děvčata. a tak když nám bylo
padesát, tak sme měli setkání, a vod té doby máme vždycky dvakrát do
roka se setkáváme s- spolužačky teda. ne s chlapcama, ale
spolužačky. mívaly sme to tam v Husovicích u vody, se to menuje
teďkon Apollo. a em pak to, nějak to tam zrušili, jestli to prodali
nebo já nevim nějak to tam bylo, tak teď chodíme do Maloměřic em tam
na Obřanskou. právě jak sme bydleli, tak vedle do té restaurace.

SM: hm a když ste, když ste třeba potkala nějaké své známé v kině,
tak hovořili ste v tom kině spolu? nebo třeba cestou z kina?

LZ: no tak to víte, jé nazdar, no, tak deš se podívat? nebo takhle
jak se to říká, nebo, anebo pak když potom tak co, líbilo se ti to?
bylo to dobrý, že, ten tam hrál, ten, no, tak ten se mně líbí. tak
to byli takoví herci který prostě se nám líbili nebo to, takže sme,
byly sme mladý, no, tak se nám líbili, no, jestli to byl Beneš
((Svatopluk Beneš)), nebo jestli to byl Jiří Dohnal, nebo jestli to
byl prostě totok se nám, tak se nám líbili. no tak ten Raoul
Schránil, no, tak to byl takovej už jenom em ten hrál vždycky takový
ňáký z lepší rodiny, vždycky taková, taková ta vyšší společenská
vrstva, jo, třeba i Beneš ((Svatopluk Beneš)) to byl, vždycky takové
jako u- jako takové, ale už sem ho brala jako lepší, jako třeba
Schránila ((Raoul Schránil)), nebo nějaký takový ty mně připadali už
potom takový moc nafoukaný <nebo tak jako.> ale samozřejmě ti, ti
herci, ti už z těch našich pomale, to byl ten Hrušínský ((Rudolf
Hrušínský)), nebo Pešek ((Ladislav Pešek)), nebo, tak to už bylo, a
pak byly ty školní, sme se rády chodily dívat na ty školní, že,
filmy, tak Sextánka, já nevim, takový, to už taky bylo takový už
trošku zamilovaný, no tak, to, v těch letech, říkáte do teho konce
války, to byly takový filmy pro nás, že, no.

SM: hm a když ste, když ste je vlastně vzpomínala na to jak ste s
tou kamarádkou em šla na ten nepřístupný film,

LZ: no

SM: tak to ste chodila, chodila ste běžně na nepřístupné filmy?

LZ: tak to né, to, to né, to tenkrát to akorát to sme se ňák
domluvily, a já říkám, no jo, ale to je nepřístupný, to. ale no
pojď, pojď, zkusíme to. já nevim, já mám takové dojem že sem si aj
vypůjčila občanku od té kamarádky,

SM: hm

LZ: ne vod té, co se mnou dělala, a tak trošku sme se podobaly, nebo
něco, tak sem si občanku. ale říkám vám, že sem to tehdá ani
nepotřebovala. prostě, tak dneska už je to promlčený, už je to
<padesát šedesát let.> ale by to bylo promlčený. ale snad to nebyl
takové žádné přestupek, to bylo jen takový, ale to sem se musela
smát, protože ju ten, jí bylo už ale jednadvacet, nebo dokonce víc,
vona byla taková drobná, taková to, no já sem si to nesla ((smích))
tak mě pustili, a

SM: a bylo bylo třeba em

LZ: ale jinak ne, jinak sme co takhle, tak sem si ňák netroufla.
říkám, já sem moc tak do kina večer potom už, to už výjimečně bylo,
no, buď sem, buď sem teda s maminkou, anebo tak, spíš jako to. no
potom už teda už když sem už začala chodit do práce, od těch
patnácti, čtrnácti patnácti, tak to už sme chodily tam s tou, tou
Naďou, nebo ta bydlela kousek od nás tam, anebo to tak už, a Staňa
Havranová bydlela, vona byla sice vo rok mladší, ale bydleli v
jednom baráku s tou Naďou, a my sme tak že sme tak do toho kina šly.
no a pak po té válce začala ňáká ta zábava, no tak se šlo na tu
zábavu ještě. ale říkám, tak to kino bývalo tak to už můžu říct to
jednou za týden že se, ne že bych tam musela teda být často, no ale
když byla výměna jednou za ten týden byla výměna, a něco bylo, co
sem co by se nám líbilo, no tak buďto tam nebo tam. pudem do kina,
tam hrají to nebo ono, to může být dobrý, no, takový.

SM: hm a chodila ste někdy třeba bez placení do kina?

LZ: jak bych mohla chodit <bez placení.> to nevim [to sem]

SM: [tak někteří] nám to vykládají, no.

LZ: jo? to teda ne. to nevím že by tady toto existovalo.

SM: hm

LZ: já nejsu taková em že bych někam prostě šla, a že bych, že bych
tam šla plotem, nebo že bych tam šla, mně by to bylo jako trapný
jako. já vždycky, no to tehdá nestálo, no dyť to bylo, to ne, to
opravdu nemůžu říct. ale, já nevim, tam se nedalo, musela ste
projít, přece ta trhá lístky nebo něco tak, nevím že bych teda, to
ne. to když, to si pamatuju vždycky sme si koupili lístky, a to se
chodilo třeba víc dopředu, abysme ty lístky dostali, nebo výjimečně
že by se šlo zrovna teda, ale nemůžu říct že by, to ne, to. já su
zase dost tako- poctivé člověk, že bych takhle někam měla jít, to
vím že třeba dneska to sou, takový ( )

SM: hm

LZ: ale nevím jak bych to dělala, nebo že bych em a potom když dete
do kina, tak máte určené lístek, ne? třeba já nevim, třetí řada
třeba, dvacátá sedadlo, nebo to, takže, kdybyste tam šla tak kam
byste si sedla? nebo to nevím teda. to tak...

SM: a em dobře. a chodila ste do kostela?

LZ: no tak jako mladá sem, jako dítě sem chodila do kostela. maminka
byla dost teda jako nábožensky založená, tak sme chodívali do
kostela. právě do Obřan sme chodili, nebo do Husovic taky. ale to
nemůžu říct, to teda bylo zase tak, to bylo tak, tak do těch, když
sem byla jako dítě, no tak na Velikonoce, na Vánoce. anebo v neděli
dopoledne na em na mši svatou nebo to, tak to se šlo. anebo, no
potom když už sme bydleli tak to už potom sem byla starší, když sme
se stěhovali tak mně bylo řekněme deset let na to, na to Obřansko.
tak to eště tak moc ne, ale potom pozdějš, tak to maminka chodívalo
se na májovou.

SM: hm

LZ: to je jak to je v květnu. a tak to už spíš sme pak tam chodili
jako zase k- že se večer dostalo, a že sme večer šli zpátky, a už
třeba šli kluci a holky, jo, a už se tak jako, a to, a to nám ještě
házeli chrousty za krk, a já nevim takový blbosti, no, tak takový se
tak, to se, to byl večer takové, takové, utentované, no nevím, bylo
to pěkný, tak dokonce když se šlo zpátky, tak takový, taková třeba
partya, nebo jo?

SM: hm

LZ: takový, to že říkám vono nic nebylo takový někam takový to,
takový pobavení jako takový ňáký, se povy- povykládalo eště a šlo se
dom a spát. protože nikam jinam se nedalo jít, žádný diskotéky
<nebyly> anebo něco takového.

SM: a stávalo se třeba že by vám návštěva kostela zabránila v tom
jít do kina?

LZ: to né, to bylo dopoledne, a to, to bylo, akorát v neděli
dopoledne se chodilo nebo totok, tak to ne. a nebo říkám, když sme
tam, taky neřikám že třeba že by šlo každej den na to, tak na tu
májovou nebo, to nevim. a tak když se chtělo jít do kina, šlo se do
kina, no, když se nebo to.

SM: hm

LZ: to bylo takový, nevim už.

SM: a dala ste třeba někdy přednost kinu před kostelem?

LZ: no tak bych řekla že jo <teda.> že bych třeba no ale, říkám,
pokud teda sem byla jako dítě, tak maminka dost na tom jakože do
toho kostela, ale že by mně bránila, tak, no tak, někdy hrávali
dopoledne, ale, no ne, vůbec nemůžu říct že bych teda toto, ne, to
už vodpoledne že bych šla na požehnání nebo tento, to ne, to teda
neexistovalo, to, to se šlo v neděli dopoledne, že se šlo do
kostela, a nebo, ale to byla tak ta neděle, a to už tak patřilo
maminka to už tak dycky měla navařený v sobotu, a byla doma, tak
říkám tak to navařila a to a že se šlo v sobotu do kostela nebo to
sme se tak jako prošli a vodpoledne nám obyčej- říkám, my sme
chodívali dost do toho lesa. anebo tak. ale že by mně, když sem se
vdala, tak em manžel byl, ne že by nebyl, manžel byl, dneska je to
ta církev husitská ((Církev československá husitská)).

SM: hm

LZ: jo? jako česko- československá církev husitská to teda byla. tak
manžel byl, tak abych řekla v tom pravdu, tak spíš sem chodila s ním
jako do na tu Botanickou do toho em do toho, ale že bych už, už to
tak jako nebylo že bych musela jít v neděli dopoledne do kostela, to
<ne teda,> to už se vařilo, už se zase dělalo nebo takhle, něco
jinýho to už potom, když sem se vdala tak to už tak, to akorát na tý
svátky, anebo na ty Vánoce, anebo jenom myslím že to bylo boží tělo
nebo co to bylo, tenkrát sme šli taky chtěli jít, to už byl ten mla-
ten starší na světě, no už byl, už, už mu byly myslím tři roky, nebo
dva tři roky, sem si ho voblíkla hezky, tenkrát chodily matrosky
šaty a nevim co, jestli víte co to je matrosky, modrý kalhotky,

SM: hm

LZ: a bundička s takovým tím matróským límcem, jo, a bilou baretku,
anebo čepičku tehdá, vono bylo ještě chladno, a bílý botečky, já sem
my, já sem se taky voblíkla, babička přišla, manželova maminka, vona
bydlela v prvním poschodí tam když sme potom byli, a říká, a to chce
tak jít? vy ste voblečený a to- toho chlapca pude jenom tak v tom? a
já říkám, no dyť má pod tým svetr a punčocháčky a svetr. a to bylo
zjara ňák eště brzo, jo, to bylo, jestli to bylo na ty Velikonoce,
nebo už potom boží tělo nebo co. že se pudem podívat, a já říkám,
tak já nikam nepudu. <(urazila sem se) a nešlo se nikam.> ale tak,
tak to bylo tak výjimečně, jinak ne.

SM: hm

LZ: to ne, to. na Vánoce, že třeba s dětima sme se šli podívat na
betlém, nebo takhle, ale jinak že bych, dneska to, ne.

SM: hm

LZ: už ne.

SM: a ke které církvi ste se hlásila?

LZ: já sem byla teda katolička, jako křtěná su jako katolička, a
potom sem teda s manželem spíš jak přešla ná, na tu církev česko em,
na tu husitskou ((Církev československá husitská)),

SM: hm

LZ: československá husitská, no.

SM: hm a ovlivňovalo to vaše vyznání nějak

LZ: [ne]

SM: [třeba] filmy, které ste [si vybírala?]

LZ: [ne, ne.] to né, to vůbec ne. to ani tam tak, voni prostě, mně
to připadá, že tam byly takový prostě, v té čes- v té československo
husitské ((Církev československá husitská)) takový třeba bych řekla
upřímnější, tam se spíše jako v té katolické dneska už to taky je,
že je obrácené ten kněz v té katolické církvi k tomu, voni takhle to
spíš bylo že byli obráceni k tomu oltáři, jo?

SM: hm

LZ: a tam dělali toto a tak. takže mně to, a tam jako prostě v té
kat- v té československo husitské ((Církev československá husitská))
je ten kněz, není to takový jako pompézní, ten kostel, jó jako, a je
tam, a prostě obrácené jako k věřícím, jo, a prostě zpovídá se tam
společně, jo, řekne prostě lituji svých hříchů, jako tak ňák se to
říká, no a pak je třeba přijímání, i když já teda, ale mně to
připadá takový než šeptat tomu do ucha.

SM: hm

LZ: já nevim jak ste založená, já vás nechcu nijak zatohle, ale
toto. anebo mívají třeba na Silvestra sme, já teda málo, ale manžel
potom tam byl, sem hlídala už potom pravnuka tam, no hlídala, byla
sem, sme tam vykládali tak von povidá, já tady nebudu, já se du
podívat. voni bydleli tam blízko Botanické, tak šel tam a povidal,
bylo to moc hezký. jako takový poděkování za celé rok a takový. ale
skutečně mně to tam aj to, že se může prostě ten kněz oženit, že
může se jako em nemám tady v to v tom to celkem schvaluju, že se
může oženit, a že může totok. a taková mně to připadne, naši kluci
teda byli křtěný voba dva v tom českoslovenkým už teda, v té
československo husitské církvi ((Církev československá husitská))
teda. a mně to připadne takový, takový lidovější, nebo takový, není
to taková, já nevim.

SM: hm

LZ: mně to tam připadne takový přepjatější, no,

SM: hm

LZ: v tom katolickým. neřikám že, nendu se podívat, my sme
chodívali, my sme měli chalupu na Vysočině, chodívali sme do Zvole,
do kostela tam ti co sme se s nima tam kamarádili, sósedi a potom
ještě jedni, tak ti teda chodili, ti jedni byli evangelíci, tam byl
kostel evangelické, přímo v Blažkově, á nebo ve Zvoli byl toto. tak
ti chodili dost do kostela, i biřmování tam potom bylo, tak sme se
tam byli podívat, nebo dost sme tam šli, když teda manžel zase rád
měl hudbu na varhany, měl rád varhany, tak chodí- tak někdy, ale to
(neřikám dřív jak, než nějaká byla,) spíš na ty Vánoce nebo tak ňák,
ale...

SM: hm a pamatujete si že by se promítaly filmy na faře?

LZ: ne.

SM: hm dobře.

SM: [tak]

LZ: [to vůbec] nevim, že by se to, to nevim.

SM: hm

LZ: tam v o- Obřanech to vůbec nevim, ani v Husovicích, sem tam tam
sem teda, protože ten chodil do do školy nás učit jako, katecheta,
do Obřan, to sem chodila do náboženství eště, a a v Husovicích sem
to tak přímo moc neznala, tam sme jenom výjimečně šli když, a ten
pan farář, von ten katecheta, co teda jako sme ho znali, aj mamince
byl na pohřebi, ale co sme ho jako znali, tak von ani na faře
nebydlel. a tam, tam, toho faráře sem taky tak moc ne...

SM: hm

LZ: jinak to, nemůžu říct, vůbec, možná tak na venkově někde, že to
třeba někde se tam promítalo nebo něco, ne. když sem byla jako
děvče, tak jako em eště, tak tam bydlela ňáká paní, a ta ta se
chodi- tam sme byli ale dvakrát, v Žabovřesky ně- v Žabovřeskách
někde tam bylo, tak tam byla, tam ale to tam byli asi jako ňáký jako
mniši nebo něco, a voni tam se těm dětem věnovali, jestli tam měli
ty děti nebo co, já vám, to vám už tak pamatuju jenom, takže sme tam
chodívali, tak voni tam třeba hráli ňáký hry pro ty děti, nebo hrálo
se tam divadlo nebo sport, věnovali se tam sportu, tak mám takové
dojem, že tam něco promítalo se. takového spíš z toho náboženskýho
nějakýho, ale to už vám tak nemůžu říct, jak se to menovalo.

SM: hm

LZ: je to takový, když se jelo takhle do kopečka na pravou stranu,
jak to tam, to ta paní tam s náma tam chodila.

SM: hm dobře. tak se už přesuneme k filmům, a já bych se vás nejdřív
zeptala, jak ste si vybírala konkrétní film, na který ste šla do
kina.

LZ: no, co vám, co vám můžu říct, no, tak když to byly dětský, tak
to byla ňáká pohádka, nebo ňáké takové příběhy jak to, jak sme to
říkali, anebo co tak, potom když sme se se do- když už sem byla
děvče, už sem dospívala, mohla sem se, nebo ty školní filmy jako to
bývaly, z těch studentskéch, z toho pro- z toho studentského
prostředí, anebo potom takový ňáký ty zamilovaný, no.

SM: hm

LZ: ((smích)) jinak em zamilovaný, takový ty co nám, co jako mladý
děvčata sme chodívaly. jinak, já říkám vám válečný, nebo
dobrodružsky, dobrodružný, nebo něco, to sem jako zas nemusela mít,
no. tak potom když už sem byla větší, starší, no tak už to bylo
takový ňáký takový, no, tak to tam byl tehdá aj sme byli s manželem,
na tom, to lásko bože lásko ((pravděpodobně Léto)), co tam zpívala
ta Štěpničková ((Jiřina Štěpničková)) tam hrála, no a takový,
Muzikantská Liduška, mám to tady napsaný. Muzikantská Liduška. takže
tam, tak to tam hrál na ty housle a na varhany manžel trošku tak
jako, tak to tak to vím že sme byli spolu už, potom sme byli na tom,
na tom Madla zpívá Evropě, to už sme spolu, no tak my už sme spolu
začali chodit em prakticky když nám bylo osmnáct myslím.

SM: hm

LZ: no, a to bylo, takže, takže to někdy do toho kina sme šli tak na
takový ty filmy, no, ale spíš to byly filmy takový jak sem říkala,
to Madla zpívá Evropě, Muzikantská Liduška, no potom už to, Krb bez
ohně, no takový ty zamilovaný filmy jako pro děvčata, no, to bylo
takový, no, když...

SM: a bylo pro vás teda důležitější em jaký se hraje film? nebo ve
kterém kině se to hraje.

LZ: no tak spíš ten film.

SM: hm

LZ: no to sme šli, jé, dneska hraje tamto nebo ono, jo? pudem tam.
tak sme se, tak sme se domluvili, a buď někdo šel třeba pro lístky,
nebo sme ještě dostali lístky, nebo to bylo tak jako. ale že bych
řekla přímo jé, já bych chtěla jít tam, nebo já bych chtěla jít do
města nebo něco, to né, to né. vždycky spíš podle toho kde co hráli.
ty filmy kde hráli teda toto. ale říkám, to byly takový ty slaďáky,
no, takový ty zamilovaný filmy, no, Hana Vítová, no, když to byl
Noční motýl, nebo to byly, nebo ta Uličnice nebo em Adina Mandlová,
to byly všecko takový ty herečky našich, méch mladéch let, no, teda.

SM: hm, hm

LZ: Lída Baarová, Adina Mandlová, em Ferbasová ((Věra Ferbasová)),
Štěpničková ((Jiřina Štěpničková)), takový všechno ty, Nataša
Gollová. ta se mně myslím nejvíc líbila jaksi, nevim. ona byla
taková veselá, taková rošťácká, taková. a říkám, Nataša Gollová no,
a potom aj, to aj ty vlasy, říkám, to sem si tak česala, tu vl- ty
vlny, a to...

SM: hm [a kdy]

LZ: [Adinu] Mandlovu ((Adina Mandlová)) nemusím teda zrovna, sem
nemusela mít, no ale přes to teda když hrála, Hanu Vítovu ((Hana
Vítová)) sem měla ráda. Lída Baarová sem měla ráda, Natašu Gollovou
((Nataša Gollová)). ani m- ani moc ne Štěpničkovu ((Jiřina
Štěpničková)).

SM: hm

LZ: a potom em Měsíc nad řekou, jo? vod Šrámka to znáte, tam hrála
paní Dana Medřická teda, no, byla to herečka, já to uznávám, ale
taky sem ju moc nemusela. až potom byla starší už jo, ale taková mně
připadala taková, taková trošku, ne tak, ne, byla trochu jinačí, no.
potom už byla starší a hrála už ty maminky, babičky, tak už totok,
ale jako mladá, zrovna se mi, nevím.

SM: hm a kde ste získávala informace o těch filmech, čím ste se jako
řídila při tom výběru toho filmu.

LZ: no tak rozhodně byly plakáty, to se věše- věšely plakáty,
plakáty vždycky na celý em to byly, vždycky se vyvěsily plakáty,
takhle větší, a tam bylo skala ((Scala)), Kapitol, to, jo? Moskva,
to se tenkrát menovalo, takový ty, už jako, no potom za první
republiky ne, no ale Kapitol, Jalta em skala ((Scala)), a nevim ty,
ty, a tak to byly, a to se prostě, bylo to až do těch nejmenších,
jo, to byly Husovice, Židenice, ty nejmenší filmy, no tak sme se
dívali kde co hraje, tady hrají to, na, na Marxové ((Lido bio))
hrají, nebo v Radosti ((Radost)) to hrají, nebo v Husovicíh ((kina
Jas a Sibiř)) to hra-, prostě takhle tam sme vybírali. to byly
plakáty na každým prostě rohu nebo to, tak tam se to, dneska to tak
není, ale em spíš to teda bývalo, že byly vyvěšený plakáty, a to
vždycky bylo od kdy do kdy, tam se hraje to a to. tak věšelo se to
vždycky, prostě plakáty byly, no.

SM: hm

LZ: to se tak, jé tam hrají to a to, už jeden druhýmu se řeklo,
pudem do kina, nebo pudem se tam, tak to bylo, ale jinak...

SM: hm a když ste tady vzpomínala ty herečky, bylo pro vás důležité
kdo kdo ve filmu hrál?

LZ: no tak taky, to vobyčejně, říkám, je tam hraje ta nebo tam hraje
ta, hraje tam Hana Vítová, nebo hraje tam, jé, hraje tam Nataša
Gollová, hraje tam Ferbasová ((Věra Ferbasová)), tak to byly takový
oblíbený herečky pro nás tenkrát, kdy jako, Lída Baarová hrála
většinou takový vážnější, jó, zase, ty, nebo Štěpničková ((Jiřina
Štěpničková)), nebo to, tak to byly takový, prostě už vážnější, no
ale když to byla Ferbaska ((Věra Ferbasová)), nebo to byla Nataša
Gollová, tak to už takový bylo veselejší, už to byla taková, už
taková spíš oblíbe-

SM: a vzpo- vzpomínáte si na některé filmy? s t- s těmi vašimi
oblíbenými herečkami třeba?

LZ: no tak...

SM: třeba který se vám líbil nejvíc, ten film.

LZ: no rozhodně teda, počkejte, já nevím jak se to menovalo. teď to
taky kolikrát vopakovali, hrála tam Nataša Gollová, Oldřich Nový, a
hrál tam, potom už aj hrál tam mám dojem že aj ten Schránil ((Raoul
Schránil)) tam hrál, a em ta babička pletla, jak tam ten klíček vod
tý [( )]

SM: [Eva] Eva tropí [hlouposti?]

LZ: [hlouposti,] ano, ano, no. tak to, to byl ten film Eva tropí
hlouposti, potom ta Uličnice, pak mám dojem že to hrála aj to Holka
nebo kluk, jak tam přišla za toho chlapca, že, no, tam stepovala a
to, tak to taky dávali teď (v nedělu), takže spíš jako ta Ferbaska
((Věra Ferbasová)) ještě tam něco, jak tam potom taky přišla, jak se
měli brát, a ty kruhy tam věšeli, no to povidám, to byly takový ty
filmy většinou všechno, to ne, když většinou to byla Nataša Gollová,
nebo Ferbasová ((Věra Ferbasová)), tak to vždycky se řeklo, to, to
je jako, že to bylo, říkám, Lída Baarová byla víc taková vážnější,
nebo Vlasta Matulová hrála taky tenkrát ty dvě sestry, vona by-
jedna byla slepá, jedna byla ňáká malířka nebo něco, ta malovala,
tak to se mně taky líbilo, ale takový ňáký ty historický, to sem
teda zrovna nemusela.

SM: hm

LZ: takový ty.

SM: a chodila ste třeba opakovaně? na na em [filmy s těmi oblíbenými
herci třeba?]

LZ: [na některý filmy, hm, tak to myslím že ne.] tak akorát, to sem
byla myslím dvakrát na tom Sněhurka a sedm trpaslíků, pak em ňáký
ale jinak nemůžu říct, že bych přímo to musela vidět dvakrát.

SM: hm dobře. a bylo pro vás důležité jestli ten film byl černobílý
nebo barevný?

LZ: tak em podívejte se, tak do té války to bylo všechno černobílý,
no, tak to sme si vybírat nemohli. no když by si člověk dneska mohl
vybrat, no tak bych šla radši na ten barevně- barevnej než na ten
černobílej, že, už je tam příroda už jinak, já mám ráda aj když
vidím pěkný přírodu tam, nebo, nebo něco, už je to barevnější, ty
kvítka nebo louka, nebo prostě něco tak už to, už je to barevnější.
tehdá to si pamatuju teda, ta Sněhurka a sedm trp- ((Sněhurka a sedm
trpaslíků)) to bylo barevný, to bylo jako americké, teda tenkrát to
muselo být ňák začátkem války, že to ještě Němci povolili, ale to
bylo vod dyzneje ((Walt Disney)) ale, ale totok, ale jinak ten, no
když sme chodívali, sem jako byla mladá, no tak to bylo všechno
černobílý, no, když bych si dneska mohla vybrat, tak půjdu radši na
ten barevné, <no>

SM: hm a

LZ: jestli máte oblečení, nebo to máte přírodu, nebo už je to, to
celé jinačí, že jo.

SM: hm a bylo pro vás důležité jestli byl film němý nebo zvukový?

LZ: tak já si už moc ty němý filmy nepamatuju, to už zase bylo hodně
brzo myslím.

SM: hm

LZ: tak, to víte, když tam byly titulky, no už to bylo třeba když
byly německý, byl tam, byly tam titulky, že, tak už jako to trošku
vadilo, že člověk em to musel číst, jo?

SM: hm

LZ: pozorovat a to. tak už to bylo jako horší, ale jinak em, já si
tak už eště moc, už nepamatuju, že by byly některý jako němý filmy.

SM: hm

LZ: to už zase, to bylo hodně eště ( )

SM: a kromě toho že třeba se vám špatně četly ty titulky, hrálo pro
vás ňákou roli v které zemi ten film třeba vznikl?

LZ: no tak to bych, to bych neřekla.

SM: hm

LZ: em-em to bych spíš řekla že bych, že mě to zajímalo, jak tam
žijí nebo jak tam, jak tam prostě, jaký prostředí je tam, nebo něco,
to už by mě víc (nadchlo), ale by mně to vadilo, já celkem zas dost,
dost ráda čtu, a dost teda em, a dost jako bych řekla rychle že to
přečtu, ty titulky. nebo si zbytek domyslím. to manžel teda ten se
mohl dívat na televizi, a ještě, a co tam říkali? a jak to bylo?

SM: ((smích))

LZ: to mě rozčilovalo kolikrát.

SM: hm a co dělalo film dobrým filmem pro vás.

LZ: no nevím, co bych řekla, no.

SM: co ste měla ráda na f- na třeba ve filmu.

LZ: no tak rozhodně mě to spíš lákalo když tam byla ňáká příroda,
nebo když tam, když se tam něco, prostě něco se tam dělo, no.

SM: hm

LZ: by to bylo ňáký, (tak ňák) mě spíš, (říkám), já mám ráda
přírodu, my sme vždycky dost jako chodili, a em když,

SM: hm

LZ: jako totok.

SM: dobře.

LZ: já mám třeba, dneska mám ráda př- filmy vod té Pichlerové
((Rosamunde Pilcher)), ty romantický jako.

SM: hm

LZ: já nevím jestli to ňák, tohle někdy vidíváte, nebo něco, třeba
dávají americký, americko-německý, ale to není vono. prostě ta
Pichlerová, em strašně krásná příroda je tam. vždycky mají ňáké
třeba dům, vilu, nebo barák, nebo je to zámek třeba řeknu, no
cokoliv, ale krásný květiny, krásný parky, krásný, no ale to mě, to
se mně strašně líbí.

SM: hm

LZ: jo?

SM: hm

LZ: takový, když to bude spíš aj v přírodě, tak něco, něco takovýho,
no.

SM: hm a jaké jiné druhy zábavy ste měla ráda. dávala ste třeba
některým přednost před kinem?

LZ: nemůžu říct. říkám, to té zábavy bylo strašně málo, no, a to,
takhle zábavy žádný nebyly, to se mu se říkalo jenom čaj o páté, tak
tam ňáká muzika hrála, že se tam tancovalo. ale říkám, to ještě sem
tam chodit nemohla, a že by mě to zrovna tak nějak lákalo, to nemůžu
říct. jinak, né, nemů- né, tak jako děcka sme hrávaly třeba, já
nevim, na pikanó, a na jako jak takový tam, v Maloměřicích tam byl
em je kaplička, a za tou kapličkou byl parčík. někdy sme, tak tam
sme ňáký hrávaly em takový ty, ňáký ty dětský hry nebo něco, co
takhle sme tam někdy, ale jinak...

SM: a potom v tom pozdějším věku? to to ste třeba ve volném čase
chodila někam?

LZ: tak chodili sme bruslit, do Husovic taky na arzenál
((pravděpodobně Arsenal)) aj v Maloměřicích, ale to bylo eště do
války myslím nebo něco tam bylo hřiště takový menší, tak tam sme
chodili bruslit, a potom se chodilo na arzenál ((pravděpodobně
Arsenal) bruslit do Husovic, tam bylo větší to hřiště fotbalový, tak
tam se už bruslilo, a jinak se chodilo bruslit, v zimě bruslit, v
létě se třeba chodilo plavat na, tak plavat, no, buď se chodilo do
lázní, anebo jako děcka sme chodívaly, když sem byla ještě jo? jako
malá, tak se chodilo k řece. no.

SM: hm

LZ: a to těžko říct, ta bylo em tam cementárna ňáká měla a šlo do
řeky potrubí, a tam, tomu se říkalo u teplendy, jo? a tam bylo
takový koryto, a když nečistili stroje, někdy ta voda byla špinavá.
když ty stroje nečistili, tak byla ta voda teplá. a v tom korytě
taková, no prostě tak se tam jako děcka, tak sme se tam vždycky se
prali. a když to potom vytýkalo kousek dál, tak tam to bylo nízký,
tak sme, tak sme chodívali k vodě. (jako plavat.) a když už potom
sme byli už trochu větší, tak em v Maloměřicích byly říční lázně,
tam chodili aj vojáci, nad splavem. aj s našima v neděli třeba se
tam chodilo, tam se prodávalo to ledo, nebo tam prodával, měl tam
boudu tam prodával, tak naši tam prostě rozdělali na deku, a my sme
pod, když sme byli jako ještě děcka, tak vždycky pod splavem, jak to
splav a jak tak tekla voda, tak tam sme, tam bylo takový kousek
betonu, tak tam sme si na sebe nechali vodu, a tak sme se tam (se
prali.) až potom sme byli větší, tak sme chodili tam, ty říční
lázně, a tam chodili aj vojáci se koupat. a tak to tam bylo na
skákání, nebo prostě na plavání menší, a to, no. taky, takový děcka
tam skákaly, a já říkám, takový děcka tam skočej, to sem tam byla s
tou Drahou Vaclovou, a povidám, co já bych neskočila, plavat sem moc
neuměla. tak já hup tam, <jenomže vono to bylo vybraný až ( )
táhle.> vod té doby sem se potom bála dost do vody už i no takový
plavání, koupání v létě, v zimě ten toto, a z jara říkám, já sem
dosť, chodívali sme dosť to aj ani ta potom ta Naďa s náma chodila,
ta, a to sme šli do lesa k Bílovicím, tam se říkalo Kozí žleb, anebo
Těsnohlídkovo údolí, tak to se vždycky do Vobřan, ((Obřany)) tam
kolem té vody se šlo. no, k vo- to se říkalo Vobřany ((Obřany)) až k
Bílovicím tam, a tam sme si sedli chvilu, něco se vypilo, pojedlo,
třeba maminka vždycky, anebo na (Hádech), tam byly dvě smole. ta
jedna byla taková přístupnější, tam byly takový ty velký šišky. a
tak vždycky, no tak to si pamatuju, nam- na bratra to mám akorát
takhle vzpomínku na bratra, von byl, to bylo za války, vono nebylo,
říkám vám, to, to bylo těžký, kdo neměl trošku ňákej z venku třeba,
nebo nemohl někde em, to bylo všechno na lístky, jo, té mouky,
cukru, to všechno bylo strašně málo. no a maminka vždycky něco
sehnala, že v sobotu, nebo v neděli se upekly buchty. a šlo se do
lesa. maminka to vzala do krabice, a teďkon sme šli, rozďála se
deka, a kabela, a naz- napřed se nasbíraly šišky, a pak se, pak si
můžete hrát. to bylo takové prostranství, že se tam s balónem třeba
sme si mohli hrát nebo házet. a em já vlezla pod každé keř. taky sem
měla pijáky potom, no, jak se to říká, klišťata, jo.

SM: hm

LZ: a em tohle. a pak sme si, že si sednem, a totok. no a já přišla,
už tu kabelu sem měla plnó, přišla už, byla spokojená že mám kabelu,
že mám nasbíraný, a já přindu a kókám, a mámí, ( ) von seděl u
toho, krabicu rozdělanou a m m m m ((narátorka dělá že jí))

SM: ((smích))

LZ: <já sem říkala,> a já křičela, já říkám, mamí, mamí, von už tady
zase. no, a tak to vím že sme chodívali tak, že sme si tam hrávali,
a že sme takhle totok. a von byl dost teda, a von měl brambory, a
von dycky, ach ty (brambory), on říkal, ach ty (brambory), von byl
teda jako toto. a dodneška von váží sto dvacet kilo.

SM: hm

LZ: a von je chlap jak toto. no a ta tíha (dělá), a nožičky má
takový, a to jako kluk byl dycky. a totok. a von dost jako má
problémy s tím. a jinak, tak eště se chodilo do toho lesa, a ven,
tak vono toho, toho masa, já nevim kolik sme toho, já dokonce myslím
někde mám fotky, a tam maj ty jíde- ty lístky schovaný, ty poslední.
a kolik to bylo masa, nebo másla, ježiš toho sádla, to bylo čtvrt
kila na osobu na celé měsíc.

SM: hm

LZ: no, a to, a pro dospělý. děcka měly máslo, dospělí měli, tak to
máte půl kila sádla na celé měsíc. nebo kolik sme měli toho, já
nevim, myslím čtvrtku másla pro dvě, my sme byli dva, tak myslím že
čtvrtka másla byla. (z toho) a nebo toho, toho masa. když se koupilo
maso, chtělo koupit na nedělu, tak nebylo zas třeba salám, aby chleb
toto, to byly desetidekový, jako, takový na deset deka, anebo potom
třeba půl kila, když to chtěl. no to bylo strašně, strašně málo toho
bylo. kdo neměl třeba příbuzný někde venku, tak těžko si

SM: hm

LZ: někde totok. takže vono toho, anebo to ovoce taky. to já nemužu
říct že bych ovoce neměla, no ale byly to jablka, kadlátke, em
ringle, nebo prostě hrušky takový ovoce. ale aby pomeranče nebo
mandarinky, jak dneska si, banány, to když sme šli do Husovic,
maminka a tatínek potřeboval třeba něco do dílny, jo, tak to maminka
š- šli sme nakupovat my. a em maličko, takový gumy nebo to takový co
potřeboval. tak to nám tam koupila, každýmu jeden banán, jo, nebo, a
to už byly takový ty měkčí,

SM: hm

LZ: nebo co bylo lacinější, nebo pomeranče kerý, tak to se prodávaly
třeba i vykrojené pomeranče, že to trošku už hnilo, tak už se to
prodávalo. a když nám to koupila, tak sme si mysleli pán bůh ví co
nemáme. no a potom když byly naše děcka tak to taky. to na Vánoce
byl příděl kilo pomerančů, no tak to se nechalo děckám, nes-
nesnědli sme to my.

SM: hm

LZ: a dneska si to člověk může koupit. voni to řeknou, ti, vy třeba
dneska řeknete, aj starší by, no dneska si můžeš koupit, (sme) stáli
na kilo mandarinek, nebo na kilo pomerančů frontu. no, je to pravda.
ale ee dneska si můžete koupit co chcete zas třeba zas na to nemáte.
ty ta rodina s těma dětima, já si nestěžuju, že. já totok, ale ta
rodina s těma dětima, to je dneska dost problematický, no, tak to
nechám, no.

SM: ((smích))

LZ: co ste ještě chtěla.

SM: ee dobře, teď se přesuneme teda ještě k těm kinům, em tak bych
se vás zeptala jaké byly rozdíly v těch místních kinech. to znamená
třeba jak jes- jestli se lišil nějak ten interiér.

LZ: no to víte že se to ři- že se to lišilo, no. Husovice bylo, bylo
to kino, byly tam lavi- byly tam už lavice prostě, ne lavice, křesla
teda, jo. už byly křesílka, už to bylo, už prostě to bylo kino. no
ale prostě Sibiř už to měl lepší než Jas, jo? už se to určitá
společnost nebo něco, ale dalo se to, no. tak. ale já myslím že bych
řekla že ty, třeba, no ty kina v Husovicích, na Marxové ((Lido
bio)), nebo na tom Cejlu ((kino Radost)), že byly tak asi stejný,
přib- ovšem když to bylo, říkala sem vám, no ta skala ((Scala)) nebo
Kapitol, už to bylo doc- už to bylo lepší, no. ale byly tam ty, ty
plátna byly docela slušný to, totok, no, ale, tak kina ve městě, jo,
(myslím) to byl Kapitol, nebo to byl byla skala ((Scala)), nebo
Jalta, nebo Alfa, tak to už byly, už to bylo lepší, no, už to bylo
takový, už ste tam dostala třeba koupit něco, tu vodu, tu sodovku,
nebo prostě něco už se tam dalo koupit. pozdějš už možná i ňáký ty
bonbóny nebo něco. my když sme šli do kina v Husovicích, tak vedle
byla cukrárna, když už potom to nebylo na ty lístky, tak se to dalo
tam něco koupit, takže sme si to mohli koupit a vzít si to třeba
tam, jo? do toho kina. ale takový ňáký to šustění, no to tam nebylo,
<to nebylo,> to bylo...

SM: a lišil se třeba přístup zaměstnanců v těch jednotlivých kinech?

LZ: já myslím že, já myslím že, no tak ve městě třeba byly uvaděčky,
že vás třeba když ste to nenašla, nebo většinou sme šli a našli sme
si, třeba sme měli já nevim desátá řada, takový a takový číslo, tak
sme si to našli. tak ve městě určitě, ale já myslím že v těch kinech
ani ty uvaděčky nebyly. že tam byl akorát jenom že ty lístky
kontroloval, utrhl vám ten, ale že by tam byli uvaděči v těch
Husovicích, to ani vám nevim.

SM: hm a hrál třeba ten interiér, když byl někde lepší, někde horší,
hrálo to roli při vašem výběru toho kina?

LZ: no já myslím že mně ne. mně to bylo jedno. já sem šla <do kina,>
šla sem se podívat na film, a nedívala sem se jestli tam bylo modrý
nebo zelený, nebo červený, to mně teda zas nevad- totok.

SM: dobře. em a z čeho se skládal obvykle program té projekce.

LZ: no týdeník, to víte, první byl týdeník, pak bylo kino, no.

SM: hm a o přestávce se třeba něco dělo?

LZ: ne. to vůbec nevím že by se, to byl týdeník, a a někde co bylo
ze světa, to víte za války to bylo kolem tohotok, a co se někde ve
světě nebo to dělo, a pak to chvílu přestalo, a začalo kino. že by
se něco tam dělo přímo, tak hrála tam hudba, ale že by se přímo tam
něco, ňáký někdo něco dělal to nevím, to vůbec nepamatuju že by.

SM: a ta hudba em hrála živá? nebo

LZ: ne né

SM: z [reproduktoru.]

LZ: [z reproduktoru,] jo. při tom týdeníku to bylo k tomu, anebo
mezi tím něco pustili, nějakou hudbu, ale jinak že by někdy, že by
tam byla živá hudba, to nevim.

SM: hm a bavi- bavily vás ty týdeníky? měla ste o ně zájem?

LZ: no, když tam bylo něco zajímavýho tak jo, ale jinak to člověk
bral jako součást toho filmu, no.

SM: hm

LZ: to když že tam kdesi byli vojáci, že tam měli vítězství, a tam,
že tam byli poražení to neřekli, ale němečtí, za té války, že, já si
co si tak pamatuju. za té první republiky to už tak nemůžu říct, to
už většinou to bylo něco třeba co se dělo takhle ňák, ale za té
první republiky, vždycky něco třeba vo masary- vo Masarykovi, nebo
potom Beneš co bylo politický, co bylo tohle, nebo, no a za války to
byli většinou Němci, no.

SM: hm

LZ: co se dělo. a jinak, jaký mají úspěchy, a jaký mají toto. a
jinak, no, a když potom po válce, no tak to zas bylo ňáký, co bylo
tak, nevim, to už, já nevim, člověk to tak ňák ani nevnímal, to tam
muselo být, a že se těšil na film. <a že musel tam ten týdeník být,>
to,

SM: hm

LZ: to berete tak jak dneska reklamy v televizi, no. máte film, a
voni tam dají tři televi- tři reklamy do toho, nebo mají tam Ulicu
((Ulice)), a voni dají do toho dvě reklamy, a, anebo ňáké program, a
po pěti minutách reklama, tak to člověk řekne, tak buďto du na
záchod, <nebo něco si udělám, ale krucifix musí to tam tak být?>

SM: hm ee dobře. a byla ste někdy přítomna promítání filmu v
domácnosti?

LZ: ne.

SM: takže ee

LZ: ne, to nemůžu říct vůbec. nikdo kdo, tak nikdo neměl, a teď co,
co se týče em třeba co mají někde tak, tak nikam nechodím, že by
měli třeba, že by si pouštěli doma filmy nebo něco to. naši to taky
mají, ale já tam nechodim. voni bydlí až ve třetím poschodí,

SM: hm

LZ: a než bych tam vylezla, tak řeknu tak radši <nendu.>

SM: jo. a takže si nepamatujete že by třeba měli kdysi vaši známí
třeba filmovou promítačku?

LZ: né, ne.

SM: dobře.

LZ: totok, to vůbec ne, já, bratr vůbec to, ten vůbec totok né nic
takovýho, a em co byly, co sme měli rodinu tak to taky vůbec ne.

SM: hm

LZ: ani to vůbec nevim, že by něco takovýho mělo ně- že něco bylo
takovýho. ne. my sme ňák moc, ne. naši vůbec ne, a ani manželovi
rodiče, ani sestry, tenkrát to tak, možná dneska už by třeba, ti
mladí už dneska mají třeba, už mají video, mají to. to naši taky
mají video, mají já nevím co eště všecko, ale mě to ňák neláká.

SM: hm dobře. tak teď bychom se ještě em trochu víc zaměřily na ten
protektorát přímo.

LZ: hm

SM: tak jestli byste mohla ee říct jak na vás působily vlastně ty
změny po tom roce třicet devět, kdy začly platit protektorátní
předpisy.

LZ: no, jak, co myslíte že na mě mohlo působit. no.

SM: jak ste to vnímala ty změny třeba.

LZ: no tak jak to vním- jak to člověk vnímal, no já nevim jak bych
vám to řekla. jeli šli sme do školy, a to sme bydleli už na té
Obřanské, a šli sme do školy, to se nejezdilo elektrikou, to dycky
bylo, to se chodilo pěšky. dneska tady dvě zastávky děcka se svezó,
a, aby čert vzal. ((smích)) a toto. a o my sme šli, to chodily
děvčata z Obřan, a tam žá- tam nejede tramvaj, tam dneska jezdí
autobus. tenkrát tam ani nejezdil. a ty děvčata třeba až z těch
Výpustek, až z Obřan, to šla, tos- to šla partyja, kolona dětí,
děvčat chlapců, tam v Obřanech byla jenom škola základní, no
základní. nižší stupeň, jo? obecná. tak bych to řekla. a měšťanka,
všecko se chodilo do Maloměřic. a ty holky šly, a to už sme se
přidávaly, my sme, voni šly teda přes most, a my sme kousek vod
(mostu) a už sme se přidávaly jako všecky, a to šla, to šla partyja,
to se šlo do malo- do Maloměřic do školy. mělo to celá ta po té
Obřanské by se řeklo, jo? a to neexistovalo že by se sedlo za
padesát halířů, děcka že by sme se svezly. nebylo na to, no. nebylo
no, nebylo. no tak nevím, padesát halířů už byly dva rohlíky, no.

SM: hm

LZ: a takže totok. dospělý jezdil za korunu, děcka padesát halířů. a
nenapadlo nám že bysme se, to byly jedna zastávka na znamení, a
jedna zastávka normálně do školy. neexistovalo že by, že bysme se
svezli. takže to byla parta a to sme chodili, jo, do školy.

SM: hm

LZ: no, a to sme šli, no to vo týmto. tak to sme šli do školy, a
kolem em kolem elektriky po tým kraju byly auta, povozy, prostě
stály německéch vojáků. to byl ten, jak nás vobsadili, jo? přišli,
kókali co se děje, no pak to začalo že, teda nás vobsadili, že by-
no ta už to potom to bylo teda ta, vod toho září, ale to byl březen
potom, jak už mluvím vo březnu, jak nás toho patnáctýho března kdy
to bylo em přijeli sem. no tak a tam zmrzlí, vono bylo ještě zima,
voni tam seděli zmrzlí na tom, no tak to sme viděli, to už potom se
začalo vo tom mluvit, že sme, že nás vobsadili, a tak dále, no. a
jak sme jinak to prožívali, no, tak podívejte se, kdo trošku byl
rozumné, nebo kdo trošku teda jako se choval, tak sme jako problémy
neměli, no. když někdo teda se ňák protivil, nebo já nevim, no, ňák
dělali ty protistátní akce nebo něco, no tak se to projevilo potom,
že byli no ňácí byli. no já sem em to ňák tady toto ňák v rodině sme
nic takovýho neměli, akorát sem jednou byla em svědkem sme byli
teda, že zatýkali pana doktora Kusáka teda, to byl (malinkej) a von
byl moc hodné člověk, no. no tak je asi ňáký, něco tam, jestli tam
byli partyzáni, nebo někoho teda, někdo to na něho udal, tak si to
chudák teda nezasloužil, tak to sme šli s maminkou, to tak přijelo
auto tak, a stálo tam auto, copak tady, to sme říkali, u (térovny)
tam byla ta. a voni tam měli barák na, na poschodí teda měli dvě
děti, a totok. a tak a najednou vidíme že dó dva ti v těch takových,
voni nosili takový kožený kabáty, a ty klobouky, a vedli ho teda,
šel mezi nima do auta. no tak to už sme tak něco slyšeli, že už sme
to viděli tak asi že ho zatkli a to, už se taky chudák teda
nevrátil.

SM: hm

LZ: byl už starší pán teda, no ale přes to. tak to akorát to sme tak
jednou viděli, to ho vedli jako, ale co potom teda zkusil, nebo co s
ním dělali, to nevím. a jinak teda takhle sme se to ňák, akorát
potom, no prožívali, no tak do práce sme chodili, museli sme do
práce jít, jinak co, no museli sme se tak ňák s tím vyrovnat, nebo
smířit, no, ňák, co já vím, to víte že nás to, že nám to jedno
nebylo, ale museli sme tohle, no, tak ale jinak že bysme. německy
sme se ve školi učili, no a tak moc nám, moc sme k tomu chutě
neměli, <moc nám to nešlo.> když nás někdo to, tak sem vždycky
říkala <ich fršté gáns gut abr šprechn> ((Ich verstehe ganz gut,
aber sprechen)) prostě že německy, že třeba tr- rozumím, ale

SM: [ale nemluvíte.]

LZ: [em ale] mluvit že neumím.

SM: hm

LZ: a tak to když třeba nás někdo někde voslovil, nebo ti vojáci, no
byli to taky kluci jako, že, mladí, anebo něco, no tak já sem
jezdila potom až do těch Brněnskejch Ivanovic ((Brněnské
Ivanovice)), no tak někdy v elektrice totok. a tak ich fršté gáns
gut abr šprechn ((Ich verstehe ganz gut, aber sprechen))

SM: hm

LZ: to bylo moje, <to sem říkala> a šla sem pryč už třeba. (hnali
sme), anebo em kolikrát sme, no tak taky to byli lidi, no, člověk to
nebral, no byli tam povolaní, já sem to brala tak ňák takovým
způsobem, že sem to brala jako že měli, že to byli taky kluci, no
ne, že to, prostě takoví ti, ti fašisti třeba, to bylo, to byli
fanatici jako, jo? ale takoví ti normální vojáci, my sme kolikrát
když sme potom ďáli až v těch Brněnskejch Ivanovicích a my sme
třeba, když sme měli, to bylo těžký jak vám vys- ale třeba když sme
měli prácu, byla, a bylo to nutný, tak sme ďáli třeba vod sedmi do
pěti.

SM: hm

LZ: jo? a v zimě už bylo tma vod těch pěti, a my sme třeba nic nám
momentálně nejelo, a voni jeli třeba vojáci z tama, z vozama jako, a
my sme totok, a voni nás vzali. my sme sedli na vůz a kecali, takhle
sme s nima, voni rychle jednali, tak my sme, co sme rozuměli, to
trošku, tak sme. ale tak že to byli mladí kluci jako takhle. ale
jinak to. já třeba například, měli sme v rodině teda, a něm- že se
dali k Němcům. jak sem vám říkala ta kamarádka měla maminku, a že má
německý škole, a tak se dala k Němcům. ale přitom to byla žena
prostá, bych řekla služebná, jo? nebo ňák pomocnice v domácnosti,
dělala jenom, a dost těžký práce, jo? parkety a takový, že, a no ale
vona byla Němka tak to. a měla bratra, no a ten to teda byl fašista
bych řekla, jo? chodil už takovým tím. a měl dva chlapce. Ferda a
Polda. a ten starší, jenomže museli, jakože von byl Němec, tak voni
museli taky k Němcům. ten Ferda byl už starší, tak musel narukovat,
ale já mám takové dojem že se dal do zajetí v Rusku, a potom s-
schválně možná ňák nebo něco, a že pak se vrátil, přišel k mamince,
tam že se, že žije někde na Ostravsku, a že se voženil a že má
rodinu. a ten Polda, no to byl Hitlerjugend, jo? to fanatik jako,

SM: hm

LZ: jak je tam ztentovali. a to sem taky jednou u toho kina sme se,
šli sme do kina, a von tam stál. a no a že až mu bude, až mu bude,
že už mu bude šestnáct, a že se dá, že pude jako narukovat, a že se
dá to. a taky to chudák vodnesl, padl tam, jo? a to byl hezkej kluk.
no, a z jeho fašismu co bylo. zahynul tam. mladé. a totok. no a
vidíte, ten Ferda se vrátil, žil potom někde na Ostravsku, vo-
voženil se a totok. a to bylo takový potom eště měl jako, voni měli
sestru, a ( ) byla moje kmotra, no, nevím, ale nikdy se jako
kmotra nechovala. no a měli taky chlapca Bedřicha, a ten byl
rozumnej, ten chlapec. ty zas nebyli nějací takoví, ale ten, ten už
Ševčík, ten jo. už si ani méno, a tak člověk to, víte, různí byli ty
lidi jako aj a kolikrát jak to tatínek vždycky říkal, no jó,
(povidá), jak von to ňák říkal dycky, že potrka- po- jako že sou
potrkaní nebo tak nějak jako.

SM: hm

LZ: že to byli tak, no taky, měla sme em vod toho strýca, co byl na
tom domku, tak se potom voženil, a vona měla sestru, a tam měli
Trůdu. taky. von byl Němec, a, ten tatínek, a měli Trůdu. ta taky
chodila do toho Hitlerjugend, jo. a přišla tam, jako za te- za tó
tetó tam jednou, a byla tam moje sestřenica. a vona jí říkala, no,
ale to byly punčochy, jo,

SM: hm

LZ: voni nosili takový ty podkolenice bílý, pletený, a a to
voblečení, a vona ji něco řekla, a ta ji ňák na to vodpověděla nebo
něco, no a vona ju udala. vona musela do Německa kvůli ní potvoře.

SM: hm

LZ: no a Gertrůda. no a potom, nakonec tady zůstali, a vona se
nechala přejmenovat na Růženu.

SM: ((smích))

LZ: no, a tak to máte takový fanatický, ale potom byli rádi, že tady
zůstali.

SM: hm

LZ: ačkoliv teda ta, ačkoliv ta em

SM: no

LZ: vod té máně ta maminka, jak voni se menovali, no, a ee totok.
tak tak byla vodsunutá potom, co tam přišli jako když bylo, když
byla em v pětačtyřicátým roce, když přišli Rusi, tak voni hned
přišli a hned jako jestli Němec ne. tak voni je potom do škole tam,
v Maloměřicích, a vodsunul, jí potom vodsunutí. tak ta se dostala do
západního Německa, a vona teda byla dobrá. ale vona teda, vždycky
pracovala jako normálně to tak, ta se potom měla dobře, ale ti byli
něm- tak potom je, no tam přeto, ale no to, už na tom ne- ale prostě
byli tady poturčenci, tak jim tatínek říkal. poturčenci že to byli.
<ty to tady jako tak že byli poturčenci.> a takový, tak sme to tak
prožívali, no říkám vám, já sem musela em jít do té práce, to bylo
prostě nasazení, no. voni aj ty, aj ty ženy, kerý byly třeba ee měly
em manžel je uživil, nemusely třeba do práce, tak byly volaní,
musely nastoupit do Zbrojovky nebo tam, nebo tam, a maminka teda
vždycky, vona byla taková drobounká, taková slabá, tak vona někdy
teda aj, ju vždycky teda vosvobodili vod toho. ale vona vždycky šli
tam na pole pomoct tam, pomoct brambory kopat při žních,

SM: hm

LZ: nebo takhle něco dělat, tak vona, tak vždycky něco za to
dostala, tak se snažila zase takovým způsobem, anebo tatínek, říkám,
spravoval boty, tak vždycky když to bylo u sedláka, dycky řekl, já
tam pudu, já tam pudu. tak vždycky zase trochu mouky nebo trochu
sádla nebo něco takhle donesla. takže nemůžu říct že by hlad, ne že
bysme měli hlad, no ale ňák sme se, zvlášť s tím nebudu teda. nic
sme to. a, no a tak co ještě chcete, no a jinak to em tak potom to
bylo v těch em v na té Mostecké, v tom u toho endra ((Ender)) a
potom ten endr ((Ender)) musel mít pro válku důležitej ňákej podnik,
tak mu to dali tam do té žárovkárny, tam sem šla myslím ve
čtyřiačtyřicátým roce, a dělali sme tam ty ža- takový ty lampičky do
těch let- jako takový,

SM: hm

LZ: museli sme to tam skládat a dávat to. a to dycky když byla, to
se ale proto materiál jezdilo do Německa, to jezdili ti, jeden ten
ten inženýr a ještě jeden, tak em to jezdili pro a vždycky dovezli
ňákej (jenom) co mohli do kufru, to se muselo honem udělat, to sme
ďáli vod sedmi do pěti, a potom sme ďáli zase my, no takový to bylo.
a tak a celkem, byť i byli na nás docela dob- docela hodní, to
nemůžu říct. akorát tam byl jeden, byl to inženýr, a von byl fakt
jak Němec. úplně takovej blonďák a totok. a tam se mnou dělala
jedna, ta se mu líbila. <a vždycky,> a my sme vždycky říkali, Líbo,
vona se taky asi meno- Libuše. a vona taky se menovala, a my
vždycky, Líbo, a vona byla hezká, taková, a stejně staří sme byli a
to, a vona byla, vona tam potom nám tam dali ňáký ee jako em ee
zasta- no zrušili školy, jo, (se to.) tak v té době, tak k nám ňáký
ty studenty tam potom dali na ňáký ty práce. a vona tam taky přišla.
a von, von, jemu se strašně líbila. vona byla hezká holka, takový
pě- pěkná a totok. vlnitý vlasy a my vždycky, vždycky, Líbo, jak my
sme jemu to říkali. em blond ví švajn a do chlívka <najn najn>
((Blond wie Schwein a do chlívka nein nein)) ((smích))

SM: ((smích))

LZ: a was ist das? ( ) ((smích))

SM: ((smích))

LZ: a tak, měl takové typické, no a tak, a potom sme tam teda
prožili to první bombardování, co bylo na Líšeň tam, na tu Stránskou
skálu, tak to sme chodívali vždycky když houkali, tak sme šli ven. a
od té brány sme tam dycky posedávali a to. a dívali sme se sluníčko
svítilo, bylo hezky a tam díváme se a my sme tam měli jako dílnu
děl- jako zámečníka, tak chlapi tam ale (tři byli), a jinak sme tam
měli mistra a tak. a jinak tam a, jinak sme byly samý děvčata. a my
sme takhle, ty máme takhle se díváme jak ty letadla pěkně letí, a
nejednou ti kluci, ti tam byli dva mladí a jeden starší pán, a říká,
ježišmarja to sou bomby. to vám bylo úplně takový malinký, jak to
padalo vod těch letadel. a najednou to bylo bum bum, to bylo slyšet
jako takhle na tu Líšeň, na tu, na tu Líšeňku tam, a vono to spíš
chytlo tam Stránská skála a to Karáskovo náměstí v Židenicích. a my
sme říkali, ježišmarja, to sou, a my sme přes to pole, naproti bylo
pole, přes to pole, a takové lesy, a my letěli přes to pole, to už
bylo strnisko, bylo to, no bylo to čtyryadvacátého srpna. a jo, a
sem měla boty, že pudu tetě naproti, právě té co s- jako že pojede s
dětima někde vod někud, že pojede, a že jí pudu naproti. tak já sem
měla takový dřeváčky, to byly dřeváky takový červený s bílým, a teď,
a mně to bylo líto, já sem to sundala, přes to pole bosa sem letěla,
já sem měla takový (pliskéř) přes ee přes tu, tady dole,

SM: hm

LZ: takové (pliskéř), mě to ( ) já to, mně se to nemohlo zahojit.

SM: hm

LZ: maminka mně to, a teď, no do toho, do toho lesa, jéžiškota, no
to, na tak potom bylo, pak byl chvilu klid, pak to přišlo, tam byli
kotlaři, tam bylo kousek nádraží, tak zas při- kot- a to už sme
potom, že musíme chodit do toho lesíka. tak my sme chodili do toho
lesíka, a třeba sme si vzali tenisák, a ty dva chlapci tam byli jako
zámečník, no dva chlapci, už to taky byli, a tak sme si třeba házeli
balónem, nebo prostě dělali sme tam blbosti, jo, jako mladý holky,
to víte. a toto. a najednou, najednou vám to (přijeli) hókali,
najednou přiletěli, a voni vám na to nádraží, tam musel stát ňáké
vlak, ale vono tam někde blízko s náma cho- jezdili autobusem
chlapi, tam byla, já nevim jestli pivovar, nebo sladovna nebo něco,
a voni tam dělali taky ňáké podnik pro, pro válku důležité. tak to,
tak a voni to tam to. a to vám dycky bylo pííí bum bum bum bum. a
zase pííí bum bum bum bum. ((narátorka napodobuje zvuky
bobardování)) jéžišmarja, my sme, jak to začali, my sme se nedívali
jestli je tam bláto nebo co tam je, my hop tam na zem, a <sme leželi
jak na to.> protože to bylo kousek, to bylo tak jak tady, jé.

SM: hm

LZ: no a to byly, to byly příběhy, to bylo v listopadu, potom to
trošku ustalo, a začalo to bombardování Brna, pak sme byli na ee na
tom, na mas- pak tady byli em zákopníci se jim říkalo. a to byli
takový študáci, museli kopat zákopy pro vojenský em jako obranu tam
a tak voni byli ve škole ubytovaní, a tam zrovna, já sem chodila k
babičce, a voni tam potom měli místo nás tam byla paní s tím s
děvčetem, a tak ta Vlasta vždycky, a vona přes plot tam se s nima
seznámila, s těma zá- no vona byla taková veselejší děvče, a tak
vona se tam s nima seznámila, a že, že by se chtěli podívat na
Macochu. tak že pojedem na Macochu. v dubnu. no a teď my sme tam,
tak sme si něco vzali, a tak sme se šli podívat, byli sme na Macoše,
pak sme si tam takhle na kopeček a něco sme tam jedli, bylo po
vobědě, a no tak jako pole- po polednu, něco sme tam, a tak sme tam
leželi, ale dva ti chlapci byli, já a vona ta Vlasta. a tak sme tam
takhle leželi, a najednou úplně se to s náma začalo tam třepat jako,
jo, slyšeli sme, a to prej už sou myslím tady Rusi, jo, jako, a bylo
to už začátkem dubna tak ňák. a to říkáme, my přijeli dom, a maminka
vykládala že bylo velký bombardování u divadla jako, na tech, na tom
tam jak byla ta z- kavárna Zemanova, tam to, a že tam byli aj z
Maloměřic jako manželé, tak tam voba dva zahynuli. měli tenkrát
pohřeb, byli v té kapličce tam vystavení a měli tam pohřeb. a tak
jako (že ho ňákej) ( ). tak to bylo takový, a tak maminka, a
myslím že vod té doby už mě maminka do té práce nepus- né, potom
ještě sem tam byla, to sem říkala jak sme šli na ten Komárov, že
pojedeme na tramvaj, a tam na autobus, autobus nejel nebo co, tak na
tramvaj, a to nás vrátili že tam bylo bombardování, že tam só
ranění, a koně, a zvířata a to, abysme se vrátili, tak sme se museli
vrátit až na Černovice, a ee pak až, pak sem šla domů sama, a u
kasáren v Židenicích zase znovu nálet, jako houkali.

SM: hm

LZ: no já vod tech kasáren mazala jak když mě z toho, přišla sem em
k tatínkovi do dílny a dejchala sem jak totok, a říkám, já sem měla
strach, my sme šli vokolo kasáren, že voni takový si vybírali, tak
sem měla strach, tak maminka říká, už už nikam nepůjdeš. tak to už
potom bylo.

SM: hm

LZ: a tak už sem potom tam nešla.

SM: no já vás teď [jako]

LZ: [no.]

SM: přerušila trochu,

LZ: [no už končím, to už bylo takový jenom]

SM: [vrá- je- ještě ještě se] vrátíme k těm kinům teda po tom roce
třicet devět, jestli ste vnímala že by třeba některá kina byla
vyloženě jakoby česká, a některá jakoby německá?

LZ: no tak to víte že to bylo. no tak já myslím že v těch Husovicích
((kina Jas a Sibiř)) to tam tak nebylo poznat, ale em rozhodně teda
v tom městě to bylo jako. tam chodili ti vojáci už němečtí, a tam
proto myslím už potom sme tam tak moc nechodili, že to bylo takový
em už dosť jako německý, no, tak ty ty ti ten Kapitol myslím zvlášť,
anebo že už dosť to bylo takový vobsazovaný těma Němcama a takovéma
těma, takový venko- no venkovský ty, ty ani ne, ale tam to město
určitě to mělo takovej ňákej svůj, no hodně Brno bylo dycky jako víc
tak dost německý, takže co tady ještě byli, tak ti se tam
roztahovali dosť. no tak vždycky říkali sme, no. že Janáčkovo
divadlo taky si zabrali Němci pro sebe, to, no starý jak bylo ja-
dneska je to Mahenovo divadlo, jo? tak to bylo pro Němce, to vždycky
říkám, já sem tam byla myslím dvakrát s tou Máňou, ta Otyla, Otyla
se menovala. tak ta maminka vod té Máni, tak nám dala lístky, tak
sem tam byla taky jednou na tým Labutím jezeru, to vím, a potom eště
jednou na ňákým, ňáký, no mně to,

SM: dobře.

LZ: na ňákým divadle, to, mám dojem že to bylo to.

SM: dobře, a když, když teda po tom roce třicet devět, chodila ste
do kina více nebo méně často než dřív. to ste vlastně ještě
nepracovala, v tom [roce třicet-]

LZ: [no to sem ještě] nepracovala, no říkám, tak to tak ne to sem
spíš začala chodit potom až v tém dvaačtyřicátém, až v [té válce
spíš.]

SM: [až ste chodila do práce.]

LZ: no, až sem chodila do práce, tak už mi maminka víc jako třeba
pustila nebo něco, tak už sem chodívala s těma děvčatama z em sme
si, no tak vlastně nějak myslím že potom v pětačtyřicátým
přestěhovali tam jako na tu fra- na tu francovu ((ulice Franzova)) s
tou Naďou a s tam s těma holkama, a tak tam sem tam vlastně na tým
tu kamarádku tak moc neměla, na té Obřanské. akorát ta Věra Vojdova,
to říkám, to sme spolu chodily do té, do toho, anebo do toho kina.
to sem ještě spíš tak chodila s maminkou nebo něco tak, až potom sem
začala chodit, až po tým dvaačtyřicátým roce spíš tak, no.

SM: hm a

LZ: sem víc začala chodit do toho kina, no.

SM: jo, hm a změ-

LZ: sama tak nebo...

SM: jo. a změnil se výběr těch filmů na které ste chodila? po tom
roce třicet devět?

LZ: no tak určitě. no tak spíš to byly ty pohádky, a spíš to byly ty
pohádky nebo ty děcký filmy nějaký, nebo ty školní, no a po- pak už
jak sem vám říkala, už to byly takový ty, ty zamilovaný nebo takový
ty už ty filmy, už takový...

SM: takže, takže ste si vybírala jiné jiné filmy než předtím?
nebo...

LZ: no tak, no určitě už to bylo potom ten výběr byl takové, říkám
dospívající, že, už takový ty zamilovaný, nebo už takový ty, třeba
někerý byly vod šestnácti přístupný, že, někerý až vod těch
osumnácti, no taky se třeba tam prošli sme, no, taky.

SM: hm

LZ: když nebo třeba ee ale, tak říkám, tak některý byly, třeba s
tím, jak ste tam měla ten em Burian, ne? Vlasta Burian nebo něco,
tak to bylo takový celkem přístupný ty filmy, tak to sme chodívali.
nebo ty školní filmy takový, no tak to se dalo tak, tak sme
chodívali, anebo, no, tam bysme se šli podívat, Noční motýl, jé, to
bysme se šli podívat. no ale to je nepřístupný <to bylo až potom
později,> nebo takový.

SM: hm a pamatujete si, jak se diváci v době protektorátu chovali v
kině?

LZ: no tak já si myslím že to bylo normální.

SM: takže

LZ: že by, to si nikdo nedovolil třeba proti Němcům, nebo nějak něco
říct, nebo něco, protože by si to třeba mohl vodnést nebo něco. já
si myslím, že to sme brali, že sme se šli dívat na film, ale že
bysme tam ňák, že bysme tam, já si nedovedu představit dneska třeba
em že by totok, jak ne- já nevím jak já dneska do toho kina taky moc
nejdu, ale že jak se třeba dneska chovají em já nevím, já mám třeba
pravnuka, a von řekne to nebo ono, a já říkám, ježišmarja Michale,
já myslím že přece chovat se, jo? je mu šestnáct, a totok, a já
myslím, že by, že to přece není vhodný, von strašně na cigány, jak
vidí na cig- jak vidí cigán, tak je proti nim a to. neříkám no jo,
tak sou to taky lidi, že, no. ale ta jejich, no, mentalita už je
trošku jinačí, jak ta naše, no.

SM: hm

LZ: a jinak, no já nemůžu říct že bysme se chovali nějak em nějak
totok. [já nevim, já]

SM: [ani ani třeba] nějaké jako projevy třeba diváků, jako potlesk,
nebo smích?

LZ: ne, to, no tak smích určitě teda, to, to víte, když něco bylo
veselého, tak že se člověk zasmál nebo něco, ale že by nějak
pokřikovali nebo, no tak třeba při té, možná nějak při tom týdeníku
když tam něco bylo proti těm Němcům, že třeba se něco vozvalo, fůj,
nebo něco takovýho třeba nebo něco, ale já si nepamatuju že by
nějaký byly nějaký takový zvlášť tytok. to si zase tak nikdo ani
nedovolil. já nevim, to si nedovedu to jak ten- tenkrát to bylo tak
jak je to třeba dneska. ta morálka taková ňáká třeba uvolněnější,
dneska si představuje demokracii že si může všecko dovolit, no. já
nevim, my sme byli trošku jinak vychovaní, no, takový k trochu
slušnosti,

SM: hm

LZ: pozdravit, poděkovat, no já nevim, dneska to, jak to je, no.

SM: dobře. a jak se vaše chození do kina a chování diváků měnilo ee
s blížícím se koncem války.

LZ: no, tak s blížícím se koncem války, no tak, no já nevim, jestli
sme si to nějak uvědomovali, že by by- mělo být konec, no, to víte
že se ledasco mluvilo, ledasco se říkalo nebo něco, ale že si to
člověk ňák u- přímo uvědomoval v té době, nebo co my sme se šli
podívat na film, ale že by si to nějak uvědomoval, no nevim. já vím
že akorát když teda potom začali chodit i z těch koncentráků, no tak
sme viděli, že se něco teda takhle šuškalo nebo mluvilo, a když to
tak nás to teda překvapilo, protože tam zvlášť, voni potom tam
vyhodili ty em most, nebo tunel nebo něco tak voni mohli já nevim
jestli jeli někde u těch (Babic) nebo tam a pak chodili pěšky. no to
byla bída a utrpení. kdybyste ty lidi viděli ještě v těch
koncentrákovéch hadrách, jo, s těma číslama. každé byl takhle, jo,
to, my sme šli, my sme tam třeba vodovod neměli, museli sme chodit
pro vodu. když sme šli třeba pro tu vodu. anebo tam takhle normálně,
a vono to šlo úplně to byly proudy, když třeba to šli dom ty lidi, a
třeba eště museli kus, a každé, anebo aj třeba jim podali chleba
nebo něco, víte, každé co mohl třeba tak eště jim napít, ale říkám,
to byly, to bylo bída utrpení, fakt.

SM: hm

LZ: no jinak nemůžu říct, no to bylo potom už ta kon- konec té
války, no.

SM: a vzpomínáte si na první návštěvy kina po osvobození? potom? a
na to jaká byla třeba atmosféra v kině?

LZ: no to víte že to už bylo, byly ty filmy už jinačí, že, už
přestaly em tamty týdeníky byly už takový, a začalo to em tam, víte
po té válce ta eufórie byla prostě docela jiná. každé byl rád, že je
konec té války, pomalé sme dost tak jako byli vděční těm, tomu
osvoboditelům, jo, když sme, no mysleli sme si že to bylo tak, takže
to bylo takový, tak zase přišly sem ty ruský filmy, a některý ty
filmy teda se vopakovaly, no tak bylo to takový, no prožívali sme,
byli sme rádi že je konec války, tak zas nám to dost ty ruský filmy
se dávaly, ty válečný, a a totok. no tak takový, jinak bylo to
prostě jiný takový, no, a takový aj nadšení aj takový, člověk se
chodil na ty brigády, a a prostě chtěli sme si tu republiku
vybudovat, jo, jako. mysleli sme si že to bude jako jiný. ježiš to
se nadělalo brigádnickéch hodin, dyť to už eště sme teda, dyť i,
bylo chodili sme jako em na brigády do toho, do té Líšně, co se
voddělalo hodin. a tam se kopalo, ďály se jako, to bylo Gottwaldovo
údolí, potom tam byly ty líšeňský slavnosti a tak dále. a tak tam se
nadělalo brigádnickejch hodin hodně. já sem chodila s už to tenkrát
s manželem ne teda, no ale byly to aj z tiskárny se dělaly tam
brigády, a no už potom sme spolu taky chodili tam. a co se vobdělalo
tam, a tam se chodilo, a tam se chodilo, na saních se vodhrabovalo,
to a to, chodili sme na brigády a, a že se budeme mít lepší, no,
byly dvou- dvouletky a pětiletky, a já nevim co všecko, no. každé si
myslel že to, no, bude.

SM: hm

LZ: já osobně, vy ste mladá, to těžko, ale nevim no. povidám, ta, ta
situace byla docela jiná než je dneska.

SM: hm

LZ: dneska každé když nemusí, tak neudělá a, anebo hledí sám na sebe
jenom, aby co nejvíc viděl a není to teďkon. mně se to nelíbí teď
ta. já su ráda že su tak stará. věřte mně to. já řikám, vy dneska
mladí, nevim.

SM: hm

LZ: dneska teda abyste měli vzdělání, to je podmínka, protože jinak
to ani no.

SM: [tak jo.]

LZ: [a tak] co ještě chcete po mně?

SM: eště vám tady ukážu ten seznam filmů. vy už ste se na něho
trochu [dívala předtím,]

LZ: [no, já sem se] trošku dívala, no.

SM: tak kdybyste řekla ee které ty filmy třeba patřily k vašim
oblíbeným, nebo jestli si vů- jako vůbec vzpomínáte na některé,
které ste třeba viděla v kině,

LZ: no říkám, tady z toho nemůžu říct že, to Kouzlo valčíku, to byl,
to byly aj německý ty filmy, to byl, em ee no to byly ty filmy jako
německý ee rakouský to, to byly skutečně pěkný ty filmy. pak ee to
ne, to byla ve tři, to dvě srdce ((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu))
to sem neviděla. to, ty, [Pražské švadlenky, no, ale, no, no, ty
filmy, no]

SM: [tady potom spíš, spíš tady ty pozdější, že jo, tady ste byla
ještě moc malá.]

LZ: hm to bylo, no, tak to říkám, to Lelíček ve službách šerloka
holmse ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)), to byl Vlasta
Burian, že to byli hodně ti, a pak tady, tady zase byla toto nevím,
to tady ta Mata Hari, no tak to sem viděla,

SM: hm

LZ: taky to potom dávali, ta Cácorka nevím, to mně něco říká, ale
nemůžu přesně, Tři muži ve sněhu, nevim. ta Moderní doba, to mně...,
Svět patří nám, to byl Voskovec a Werich ((Jiří Voskovec a Jan
Werich)), no, a to potom ta, říkala sem to, Sněhurka a sedm
trpaslíků, no, ale to bylo hodně brzo teda, to bylo ještě ve válce,
to, Ducháček to zařídí, no to je taky Vlasta Burian. Tři děvčátka
pokračují, to nevim, U pokladny stál, Vlasta Burian, to sme taky
chodívali na to. to bylo tak jako přístupný, jo, tak to se dalo tak
na to, to byly filmy kerý..., To byl český muzikant, to je ten
František Kmoch, Město ztracených to nevim, ta Opereta, to ne. ten
Roztomilý člověk, to bylo s Oldřichem Novým ((Oldřich Nový)), no,

SM: hm

LZ: že myslím něco takovýho, taky to, to Vídeňská krev, no to mně
něco říká, to bylo, a Muži nestárnou, no tak to byl film které sem
viděla aspoň třikrát, už teda [dneska]

LZ: [to už ste] v televizi [asi, že?]

LZ: [nó, už] v televizi, ale aj tak sem na tom byla v kině.

SM: hm

LZ: a em Tanečnice. Dobrodružství barona Prášila. no tak to sem
viděla, to je ten film co sem potom náhradně na <ten na něm byla.>

SM: hm

LZ: jako náhrada za to. a ta Tanečnice. no to nevim. tu La Palomu,
((La Paloma)) no, nevim. to mně taky něco řiká, ale to (nevim). to
Neviděli jste Bobíka? to je vo tým péskovi, vo tým foxteriérovi, byl
Beneš ((Svatopluk Beneš)) [a ta,]

SM: [hm]

LZ: ee Jarmila nevim jak vona se, Smejkalová ((Jarmila Smejkalová))
nebo tak nějak. a Její oběť, a ta Sobota. Sobota, no, to mně taky
něco řiká, ale to už si tak nevzpomínám, no. ale tak některý ty
filmy, no říkám, vo tým, vo tým Vlastu Burianovi ((Vlasta Burian)),
to dost sme byli, a a tady ty filmy co sem vám říkala, no tak to
sem, to sme, to byly ty filmy kerý taky toto. pak Sněhurka a sedum,
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ta Zasněžená romance, to bylo teda,
taky to už vopakovali, no a ten Modrý an- anděl ((Modrý anděl)), to
byl s tou marlen dytrich ((Marlene Dietrich)), to sme taky, to bylo
německy,

SM: hm

LZ: eště za války, a Dům u jezera ((v orig. názvu pravděpodobně
Immensee)) to taky bylo s titulkama, no a ta Sněhurka a sedum
trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků)), no potom ten pak pak už
pózďéš, no, to už spíš bylo pozďéš ten Noční motýl. a to (damals),
to bylo německy, ale bylo to taky strašně hezký, mám dojem že tam
hrál ten Rolf Wanka, to byl taky jako náš idol tenkrát, no,
Pytlákova schovanka ((Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář)),
to vopakují dost často. Krb bez ohně, ta Uličnice to bylo
s Ferbasovou ((Věra Ferbasová)), samozřejmě Dívka v modrém. Lída
Baarová. Kristián ((Kristian)) Oldřich Nový, Mandlová ((Adina
Mandlová)), no

SM: a pamatujete si třeba z těch filmů co ste si sama třeba napsala
na ňákou konkrétní návštěvu kina? když ste šla na jeden třeba z
těchto filmů?

LZ: no tak...

SM: třeba konkrétně jestli ste, jestli se vám to nepojí s ňákou
vzpomínkou z toho kina?

LZ: tak to nemůžu říct, tak že bych...

SM: a viděla ste třeba v kině, přímo v kině ste ste teda nebyla
víckrát na těch filmech? to ste říkala že vlastně na té Sněhurce
((Sněhurka a sedm trpaslíků)) ste [byla dvakrát,]

LZ: [no to na té] Sněhurce no, to sem byla, pak sme s manželem, no
tak ne s manželem, to sme byli na tom Muzikantská Liduška, to sem,
tam hrál na ty housle a a potom já nevím jak se to menovalo ještě.
no Vlčí jáma, a ty Muži nestárnou, to sme tam už tam bylo, a jinak,
no Měsíc nad řekou, no, to bylo em ta (.) no Medřická. ta Dana
Medřická s tím, to byl mladé ještě Hrušinský ((Rudolf Hrušinský)),
no, a jinak to byly takový to Karel a já em Plachta ((Jindřich
Plachta)) a Dítětová ((Jana Dítětová)), to byla jeho dcera, s tím
kominíkem, Pešek ((Ladislav Pešek)) tam hrál toho kominíka, a
takový. a eště tam potom za ňu začal chodit někdo, kdo už přesně
nevim. to byly takový filmy který, který sem měla ráda, který, no
bylo jich víc samozřejmě potom, no ti herci, no a takový. no, dneska
taky dávali, není to dlouho co dávali vzpomínku na ben- na
Svatopluka Beneše, už jako starší, tak, co ty filmy tam vzpomínka
ještě takový všeli- no, taky sem si tak vzpomněla potom Zach že hrál
s někt- s těma herečkama, tak na některý ty filmy, no, sme tak. moc
mě neza- takový ty, ty historický, takový v těch krojách, těch, no
těch, jak chodili ti páni, jako ti, a takový s těma, tohle jak to
jinak takový. říkám, ty herečky Vítová ((Hana Vítová)), Mandlová
((Adina Mandlová)), Ferbasová ((Věra Ferbasová)), ee bárová ((Lída
Baarová)) Nedošinská ((Antonie Nedošinská)), ježiš to byly filmy,
přece s Antonií Nedošinskou, podskalák ((Poslední Podskalák)) a já
nevím, to sem milovala takový ty filmy všecko, a to některý byly
taky už potom přístupný, že sme mohli na to, em na to Zdena Baldová,
Glazarová ((pravděpodobně Marie Glázrová)), tak ta většinou hrávala
takový ka- Zita Kabátová, no tak dneska paní Kabátová, no, už stará
paní, no. Štěpničková ((Jiřina Štěpničková)), no a pak povidám z
těch herců, no, to, to ten Rolf Wanka, není to dlouho co taky
vopakovali, tak sem si vzpomněla no jo, to byl takové, jej ten se
nám líbil, no.

SM: hm

LZ: a z těch Beneš ((Svatopluk Beneš)), no, Dohnal ((Jiří Dohnal)),
Oldřich Nový, Gustav Nezval, no byly filmy který, všechny, Advokát
chudých se Smolíkem ((František Smolík)), no, potom ten Schránil
((Raoul Schránil)), no ten dycky hrával takovýho ňákýho nóblesního.
korbelář, em pešek, no tam třeba ten advokát chudých tam hrál ten
Korbelář ((Otomar Korbelář)) toho advokáta, aj ten, potom ten Smolík
((František Smolík)), no takový, povidám, byli to, skutečně si
člověk vzpomene na takový ty filmy, ten Filipovský ((František
Filipovský)), nebo Hrušinský ((Rudolf Hrušinský)), anebo ten Salač
((Vladimír Salač)), no to byli takový em, no tak, nebo Vlčí jáma, to
se mně taky moc líbilo, tu sem taky viděla myslím dvakrát, to už
bylo teda po válce s Brejchovou ((Jana Brejchová)), tam ta písnička,
em takový že se zamilovali do sebe ti, no, ale vona jak tá, ta co
tam hrála, kdo, počkete, jak vona se menovala ta co to hrála, tu em
jeho paní starší teda em no Štěpničková ((Jiřina Štěpničková)) to
nebyla, né, nevim jak to. jó em už, jak vono se to menovalo, tak tó,
mně to to mně tam, no, ty Muži nestárnou, no to bylo pořád takový.
to sou filmy který člověk může vidět jako takový, no.

SM: hm

LZ: já nevím jaký vy máte dneska filmy, samozřejmě ty, buď americký,
já nevim, já se na takový ty filmy, co se střílí, nebo co se vraždí,
nebo vůbec nedívám.

SM: hm

LZ: ne. já mám dneska, mám televizi, to du třeba za paní, nebo
takhle se navštívím, a to je, to sou, to se vždy díváme na Ulicu
((Ulice)), potom se díváme na nějaké ten buď seriál, Ordinace v
růžové zahradě,

SM: hm

LZ: prostě starý babky, že, samozřejmě, no, tak to sou takový ty em
nebo prostě hádej kdo sem ((Hádej, kdo jsem!)), nebo, nebo hádej kdo
lže ((Hádej, kdo lže!)), tak to se podívám, a to je po té do té v
půl tam dají dvě reklamy do toho, to je půl desáté, du dom, umyju
se, ale buď si vezmu knížku, nebo si vezmu křížovky, já teda sem, em
mně se stalo, že zemřel ten starší syn.



konec rozhovoru




1
 
Quote code
0.
 
Interview code
52:3
 
Interview line
3:2654
 
up
 
 
 
 
 
© 2011 Department of Film and Audiovisual Culture at Faculty of Philosophy, Masaryk University, Brno