Cinematic Brno
Documentation of movie exhibition history and cinema-goers’ preferences in Brno, 1918-1945

 
 







 
Author
Ludmila_(1922).txt
 
Quote category
Whole interview
 
Quote
Rozhovor vedla: Jana Volková
Rozhovor přepsala: Jana Volková
Datum a místo: 18. 12. 2009; Husovická 16, Brno











Rok narození: 1922, bez sourozenců

Bydliště do roku 1945: V roce 1946 nebo 1948 se přistěhovala do Brna, bydlela na ulici Husovická (Husovice). Roku 1941 se vdala a přestěhovala na ulici Leoše Janáčka (dnes Srbská, Královo Pole).

Povolání rodičů: Otec dělník. Matka v domácnosti, občas šila.

Povolání narátorky: Vyučila se v obchodě s parfumériemi. 1943 se jí narodila dcera. Někdy po válce začala pracovat ve Zbrojovce na montáži psacích strojů.










JV: takže dneska je osumnáctého prosince dva tisíce devět, a em budem dělat rozhovor, začínáme. takže první otázka, já bych se zeptala na vaše jméno, celé,

LH: L.H.

JV: hm děkuju, a potom další, rok vašeho narození?

LH: dvacátého prvého jedenáctý, dvacet dva.

JV: hm dobře, a em potom bydliště, kde ste bydlela do roku čtyrycet pět.

LH: čtyrycet pět, no tak než sem se vdala, tak sem bydlela tady u rodičů,

JV: hm to je kde?

LH: to bylo v jiným bytě, tady, v domě.

JV: na které ulici?

LH: tady, ano.

JV: em tady to je ulice em která?

LH: Husovická šestnáct.

JV: jo, hm.

LH: ano, Husovická šestnáct.

JV: hm

LH: a potom em sme, jak sme se vzali, tak tatínek jeho nám koupil tam, ne koupil, ale našel nám v té vile byt.

JV: hm

LH: a tak to dopadlo, radši ho neměl najít. já sem měla všecko krásný a (.) o tom nebudeme hovořit.

JV: hm dobře a v kterém roce ste se vdávala?

LH: v kterém roce <to teď honem nevím v kterým roce,> ale měla sem devatenáct. proč, protože sme se raději honem brali, protože všichni ten- tento ročník byl sebrané do Německa.

JV: hm

LH: a tak měl manžel, my sme spolu chodili asi tak dva roky, a von říkal, tak musíme se vzít nebo tě odtáhnou do Německa. a ty známý, asi tři nebo čtyři, em no myslím čtyři. s tou Mařenkou, jo, tak čtyři byly odtáhnutý do Německa, jedna tam teda jak se říká lidově zařvala, ta byla zabita při bombardování, no a ty tři se vrátily a ta jedna byla v noční košili, a jenom něco měla na sobě, a utekly z Francie.

JV: hm

LH: utekly, tak říkal, vezmeme se, tak sme se teda potom vzali. no a za dva roky a něco sme měli dcerku.

JV: hm

LH: takže sme se nemuseli brát, ale chtěli sme teda, a potom už začínali brát i ty, i ty co neměli děti, no tak sme, nám se to podařilo a měli sme teda tu dcerku.

JV: hm dobře. takže vy ste mi říkala že ste se přestě- přestěhovala do Brna když vám bylo čtyři nebo šest?

LH: no tak nějak, ano.

JV: hm dobře. a em tak teda bydleli ste do té doby než ste se vdala ste bydlela?

LH: tady.

JV: tady, jo. [a potom, potom vlastně v jiném bytě.]

LH: [an,a rodiče bydleli] na venkově,

JV: jo, hm

LH: a maminka zemřela, tam se říkalo stařenka.

JV: hm

LH: maminka tam bydlela, a ta stařenka umřela, a ona tam, oni tam nechtěli být.

JV: hm

LH: nechtěli tam být když zemřela ta stařenka. ale oni tam byli v nájmu, oni svůj domek neměli. a takže se vodstěhovali do Brna, a potom už šel život dále.

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala ještě na školu, kterou ste vystudovala, nebo školy,

LH: no, vono s těma školama to bylo moc špatný. ale jinak em já sem se vyučila jako v parfumérii, normálně v ob- jako v obchod, ale s taky s tím em jako i em jako parfumérie sem taky ovládala. parfumérský věci. to sem ovládala. víte, to tak prostě v obchodě by se řeklo teda jednoduše. ale rozuměla sem všemu.

JV: hm dobře. a tak teda začneme od začátku, měšťanka

LH: ano.

JV: a tu ste na které ulici?

LH: to byla jak je botanická zahrada, naproti.

JV: ano, a potom teda ste se vyučila na

LH: no em tři roky ještě sem pak dělala rok zvlášť abych se tomu vyučila, tomu em ty mastičky a to dělat, no.

JV: a to bylo kde, ta škola na to?

LH: né, to byla tam stále,

JV: tam

LH: to bylo kdo chtěl, tak ještě si mohl, to se dělalo asi tak třičtvrtě roku. tak zhruba to můžu říct, no.

JV: hm dobře.

LH: tak, ano.

JV: a teďka bych se zeptala ještě na zaměstnání které ste potom vykonávala, v životě?

LH: v životě tak potom sme měli tu holku, a já sem ju nechtěla nikam dávat, tak sem zůstala doma, tehdy se neříkalo pudeš hned do školky nebo toto, tak sem zůstala doma, a manžel em byl na, vlastně ve Zbrojovce, manžel má průmyslovku, jak se říká ta vyšší průmyslovka, on říká, prosim tě, v tom kšeftě, měla sem nabídek moc, protože já sem uměla to namíchat, ty různý em parfumy. moc toho teda sem nepochytila, protože šéfová mi řekla, (jistě) to chcete, ale em ale musíte to tady zvládnout a, a jinak byla hodná a sama mo- mě k tomu měla, ale potom vlastně měla sem být vlastně zaměstnaná, že, no a tak, tak já sem jednou tam byla, a ně- někdy v té škole, a tak všelijak, a tak manžel říká, prosím tě, co budeš, to už sem potom byla vdaná, že, a za dva roky sme měli tu malou, a on říká, pojď do Zbrojovky. a já povidám, jo. a maminka vždycky říkala, to se tak hrubě h- hrubě říkalo em fabrička. což není pěkný. maminka říkala, no to teda, to, ale to bylo od šesti do dvouch a šlo se dom. tak sem tam zapadla potom a už sem tam zůstala, jenom na montáži psacích strojů. manžel tam byl vedoucí, no tak já sem s ním neměla co společného. ale byla sem tam, ale byla sem celkem spokojená.

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala na povolání vašich rodičů. em do toho roku čtyřicet pět.

LH: né, tatínek byl dělník,

JV: hm

LH: dělník, potom se stavěla ta přehrada, a tam si vydělal pěkný peníze. říkám, tak byl jeden čas než se to stavělo, byl bez práce a to taky bylo teda krutý. ale pak se to všecko spravilo a bylo to dobrý, no.

JV: a maminka?

LH: a maminka em ta dycky u toho ušila něco, temu ušila něco, takže em takže si tím trochu přivydělávala. a tehdy nechodily ženy tak do práce jak je teď, že. tak snažila se taky pomoct.

JV: dobře. a měla ste ňáké sourozence?

LH: ne, bohužel. to sem jim pořád vyčítala.

JV: hm dobře a teďka bych se zeptala, kdy pro vás skončilo pravidelné navštěvování kina. třeba v padesátých letech nebo v šedesátých letech, kdy ste přestala pravidelně do toho kina chodit.

LH: no, teď když sem přestala vidět. no to je tak šest, tak asi k šestýmu roku. tak asi šest, no.

JV: dobře.

LH: protože je to veliké a mně se to míhá, bohužel.

JV: tak a teďka bysme se vlastně už přesunuly k tomu samotnému dotazníku a k těm kinům. a první okruh otázek by byl vaše dětská zkušenost do vašich deseti let věku. takže do ukončení té obecné školy, nebo té měšťanky.

LH: no ano, měšťanka, pak se dete učit, že. no a to, to se někdo učil a někdo se neučil a šel hned dělat. ale maminka nechtěla a říkala ne, něco musíš mít. něco musíš mít, no.

JV: hm dobře. takže první otázka by byla em jestli si vzpomínáte na svojí první návštěvu kina.

LH: jé, to sem byla, tam byl Pat a Patachon

JV: hm

LH: <to vám můžu říct,> to sem tá, ty figurky byly dvě. to byly první figurky takový. ten jeden byl malé a jeden byl velké. a menovalo se to, oni se menovali Pat a Patachon a to bylo narvaný kino. hlavně taky hodně dětí, děti tam byly taky, i dospělí. a měli ohromnou em aplaus, ale oni byly první ty chvíle byly němý. ten film byl němý. a potom já si teď nemůžu vzpomnět, manžel si taky nevzpomněl, pak byla eště jedna figurka, a ty už byly takový elegantní, taky, jeden byl silnej a jeden byl slabší, menší. ale my sme si teď nevzpomněli, chtěla sem se Olinky zeptat, a pak sme na to zapomněli. ale my sme byli velcí kinaři, když sme potom chtěli někam jit, tak maminka, běžte, tak mě dali, dali sme ju mamince, a my sme šli do kina. a třeba tehdy už potom to bylo pozděj, že když byla Baldová ((Zdeňka Baldová)) někde, a a no prostě a nejvíc sem milovala Rženku Naskovou ((Růžena Nasková)). ona měla tak lahodné hlas, že ju každej musel milovat pro její hlas. ona byla opravdu k obdivu pro, a pro to všecko jako ona em tak krásně všecko podávala. moc pěkně. to byla, no a potom byl, byli jiní a jiní. no, potom.

JV: dobře, tak já bych se vrátila k tomu Pat a Patachon jak ste říkala,

LH: ano ano.

JV: že to byl první teda em film na [který si vzpomínáte]

LH: [ano, to bylo,] ale ne naši, ale to byli cizí.

JV: to byli Švédové.

LH: no, nevim jakým to, jaké národnosti, to sem si nezapamatovala, ale voni se třeba šli koupat, víte, a on se vždycky zvedl z té vody, a ten on se ohlídl, a on měl takovou hůlku a dycky ho píchl a honem se schoval.

JV: hm

LH: a von se vohlížel a nikde, nikde nikoho, jé my sme se smáli. to sme, ne smáli, doslova se může říct řechtali. jak, co my sme to kino hřmělo. <a tak> se bavilo. a to bylo němý. a potom už začal pomalu ten

JV: zvukový film.

LH: ano ten zvukový, a to sme byli, jé, to sme byli rádi že všecko sme tak slyšeli, a na první krásnej film, na které hrozně ráda vzpomínám, to bylo teda kukuruku ((film neidentifikován)). ta písnička. a tam byl velký, to bylo zfilmovaný. a oni sedí u stolu potom v tom, to by dalo chvilu vyprávění, oni, pak oni se nesměli vzít, ti milenci, že, ale oni za to nemohli, a ona měla chlapečka ale on ju znásilnil ten její pán u kterýho byla zaměstaná. a on em ona měla malýho chlapečka s ním, a vona se ho strašně bála a von ji dělal teda zle, a vona měla ale lásku jinou. a on byl potom za to zavřené, že, že mu ňák ublížil, ale to byl darebák. a oni teda, jak on přišel domů, z toho kriminálu, on ho nechal zavřít, ten milenec teho, té dívky, že, a ji nechal zavřit, a a teda jeho, a on už ho pustili a oni oni seděli u stolu a on si donesl ňáký peníze. tak jí řekl aby navařila, a všecko nachystala, a ona navařila a všecko nachystala, a tam si zpívala to kukuruku ((film neidentifikován)) tam spolu zpívali. oni se drželi v náručí, a to byl už hranej film, že, a to dítě, ten chlapeček, malé docela, tady byl v náručí s nima, a tam zpívali to, a tak von ji říkal aby si z toho nic nedělala, to bylo něco, věříte že víc než půlku kina plakalo nad nima, jak jak to s nima dopadlo. ale on řekl že to nevadí, že budou žít jenom pro sebe. protože všichni věřili temu pánovi, ne jim. a z toho pak vznikla ta písnička, to kukuruku. to znáte.

JV: ano.

LH: no, to je krásná píseň.

JV: hm dobře.

LH: moc hezká, to byl nádhernej film. moc moc hezkej, opravdu. a vzpomínám na Byl lásky čas ne- to ste neznala?

JV: em ne, to neznám.

LH: americký film.

JV: americký. k tomu se, tomu bysme se potom kdyžtak ještě dostaly, a teďka, to je asi už zvukový, takže teďka

TH: to bylo už. ale na ten, to vám můžu čestně říct, že plakalo celé kino.

JV: hm

TH: to bylo něco tak krásného. anebo potom takovejch těch filmů starých víte, když třeba oni měli ty americký filmy, oni mívali, oni to dodržovali, ty široké klobouky, a na tech koních, pak se to nafilmovalo. poprvé to byla krása, ale podruhý to už nebylo ono. to už bylo zmodernizovaný. anebo rozmery ((Rose-Marie)) ta první rozmery ((Rose-Marie)) ona se chtěla zalíbit tomu. tak vona si trhala košilu. a dělala takový pásečky a na- natáčela si to na ty pásečky. a teď bylo vidět ty, jak voni už jedou. ty koně nádherný. teď to taky to, taky už to nafilmovali pozděj. ale to nebylo ono. oni se mají raději v tom starším stylu. to se, i těm mladým by se to lepší líbi- líbilo. to bylo něco na- ty koně, ty podkovičky jak tam, víte, to bylo, jak tam, to bylo něco nádhernýho. opravdu.

JV: dobře. a já bych teda ještě měla dotaz k tomu Pat a Patachon. em když říkáte že to je teda váš první film na který si vzpomínáte, tak jestli si třeba vzpomínáte kdy to bylo. v kterém roce ste to tak asi viděla nebo kolik vám mohlo být.

LH: no mohlo být mně tak pět roků.

JV: hm dobře, takže to bylo zhruba v roce em

LH: to je odhad. a nevim že bych na to přísahala, ale asi tak sem byla malá, protože maminka říkala, nemám dost peněz, aby všichni tři sme tam šli. tak sestřenka a bratránek, ty byli starší, tak oni mě vzali sebou. tak si myslím že ještě sem do školy nechodila, tak z toho to tak vidím.

JV: a vzpomínáte si v kterém to bylo kině?

LH: ne. to sme teprve přišli tak, to sem mohla mít, a v kterém kině? em to bylo jak je, tam byl tekla em Ponávka, Ponávka tam tekla, a víte kde tekla Ponávka? dneska je tam, jak je to, to přijedete z vrchu, jede em a tam je, přijedete ke svaté Anně.

JV: u svaté Anny. ((kino Grand))

LH: ano. a na tém, na tém, jak je ta křižovatka, tak v té jedné straně, tam byla Ponávka, byla na vo- tam tekla voda.

JV: hm

LH: tam tekla voda. tam byl takové em takové můsteček, tak přes to se šlo, a tam bylo kino. blízko. tam bylo kino. ale tady bylo tolik kin že bych vám je mohla spočítat, strašně moc kin.

JV: a že ste, že ste šli tak daleko do toho kina, tady nebyl nikde žádný

LH: no to se nechodilo, to se chodilo pěšky samozřejmě ne korunu za elektriku.

JV: ale že ste nešli do nějakého bližšího kina, že ste šli až ke svaté Anně.

LH: no protože to tam dávali.

JV: hm takže ste šli přímo na ten film se podívat.

LH: ano, tam sme, tam, tady bylo pozděj sme si vybírali když sme už byli teda jako už větší, tak nejvíc staréch filmů, starých filmů bylo jak je radnice ((kino Moderna)), a tam uvnitř, uvnitř, když se de, radnice je tak, a tady je hned ten trh masnej jak se říká, že, a tady je ta, pořád je tam to kino. víte?

JV: em teďka nevim. em nevíte na které to je ulici nebo

LH: ne na které ulici, podívejte se, tam je, tam je stálý kino. jestli je do teď nevim, já sem tam už teď dlouho nebyla, em tady je radnice, a tady je ten masnej trh, že. a když půjdete jako k té radnici, jako k té radnici. tak potom se zatočí a tam je takovej areál různejch obchodů, tam prodávaj svetry a všeckýho možnýho, a taky je tam kino. a tam zrovna měli tu, i tu Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)). tam. ježiš to bylo taky krásný. a tam měli často, a tam měli taky tu em rozmery ((Rose-Marie)) a a Byl lásky čas. no, myslím že třeba, jak já neznám vaši povahu, ale že byste si taky zaplakala. protože to je opravdu, to je film filmů.

JV: a když třeba si vzpomínáte že se tam plakalo, tak vzpomínáte si že by třeba i lidi tleskali? po skončení toho filmu?

LH: ne, tleskání sem ne, to sem neviděla.

JV: ne.

LH: ne. ne. ale em zatleskala bych, teď co se mně em teda, naši mně to natočili. říkali když se ti to tak líbí, em tak já ti to natočím. a já říkám, no tak ti to pán bůh nějak posvítil. co se mně líbilo, když, že, já sem, jak se to říká, opat- ne opatroval em sem krále.

JV: ano.

LH: to je film filmů na tuto dobu. já si teď honem ne-

JV: Obsluhoval jsem anglického krále.

LH: ano. ten je podařené. bych řekla, že, že se mu vydařil, ten film. prý zase dělá na ňákým filmu, tak si myslím že aby udělal zase tak podařenej. no a co se ti na tom líbí, ale mně se líbí na tom to, že em že je to takové pravdivé. takové lidské. moc se mně líbí.

JV: dobře. a teďka bych se ještě zeptala, jak často ste chodila jako dítě do kina, do těch svých deseti let věku.

LH: no, když sem měla koruny.

JV: a to bylo tak zhruba, třeba jednou za měsíc.

LH: no, to ne, to dříve, to dříve. to manžel ještě dělal vyšší průmyslovku, a eště dál, a to všecko, tak moc teho neměl, já taky ne moc, tak když byly koruny tak

JV: ale já myslím jako dítě, když ste byla ještě

LH: aha, jako malá, jo, když teta byla potom v Praze, u té pani, tak vona dycky mně, to sem byla její miláček, a vona dycky, Lidunko, ne- nevadí, já ti ne- s tou školou je to teda, maminka měla strach okolo té školy, jak to bylo těch studentů, víte jak je to, jak to bylo, to byla hrůza. a tak dycky mně ňákou korunu na Vánoce, když sem měla svátek, když sem měla narozeniny, no, a tak vona, měla sem hned do kina. a na dlouho. a já sem byla šetřílek, do kinečka sme šli. ((smích)) a maminka taky ráda chodila do kina. a my sme si taky vybírali. taky. některý i německý filmy některý byly taky pěkný.

JV: a když teda říkáte že i ta maminka měla ráda filmy, em tak ona s váma chodila do kina? nebo s kým ste chodila do kina takle jako dítě nejčastěji.

LH: já sem em cho- vzala bra- od, to byla taková vzdálenější přízeň, a ona říkala, Lídyn, oni mně říkali Lídyn. já sem měla se menovat Lidumila, a tak mně říkali Lídyna. a říkala, prosím tě vem teho Pepika, měla kluka, a von by tak rád do toho kina v Králově Poli bylo taky pěkný kino. a tady máš korunu. buďto si ju projezdíš, a to sme chodili na Kašpárka Turka do divadla. a tak si ju projezdíš a tady máš na vstupný. tak já sem šla raději pěšky, a když říkal, Lídynky, mě už bolí noženky. tak sem ho vzala na záda a šli sme z král- do Králova Pole pěšky. a já sem si ušetřila korunu a zase zpátky druhou korunu. to mít dvě koruny. to je směšný že?

JV: tak tenkrát ne, dneska už to je jiné.

LH: dneska, tisíce, miliony.

JV: em takže vlastně do těch svých deseti let věku ste chodila nejčastěji, tak ňák obecně když to vezmeme, nejčastěji ste chodila s kým do kina?

LH: no s potom už s manželem.

JV: ale já [myslím jako dítě.]

LH: [my sme neměli děti,] že

JV: ale jako dítě když ste byla ještě malá, když vy ste byla dítě.

LH: no právě s tím Pepíčkem.

JV: jo, dobře. takže s váma žádný dospělý nechodil?

LH: ne.

JV: ne.

LH: voni ti, co měli toho Pepíčka, voni na to neměli čas, a ani je to moc nezajímalo. a já sem zas byla hrozné divadelník, a ráda do kina.

JV: a třeba když ste říkala že maminka vaše měla ráda ty, ty kina, tak ta s váma nechodila? nikdy?

LH: no, maminka zas měla, šila, sestřence. mé sestřence. šila, ona už byla na studiích, taky na to neměli, tak maminka ji ze starého ušila, a když byla ve škole tak paní profesorka si ju zavolala a říká, Marie, kdo vám, kdo pak, kdo vám šije? kdo vám, máte nějak, to máte tak krásné. maminka zas dostala věci z té Itálie, a vona nám to poslala třeba kabát, a tehdy byla mi- takový jako, takový, jako paleto to vypadalo jestli víte co to je.

JV: ano.

LH: a ještě zbylo kousky, takový byl, takové jako lodička. tak vona tam přišla nastrojená, no, kdepak na to be- berete. tatínek je taky bez práce. a vona řekla, tak já vám to řeknu paní profesorko, ale nesmějte se mně, moje teta mně to šila. a maminka, jak sme bydleli, jak sme bydleli, tak em tak paní em musela tam ji umýt nádobí po obědě a to, a za to sme bydleli. a teď je tam to, ta, nem- nemocnice. pod ní na, pod tím sme my bydleli, v té vilce. a tak, no to teda, řekněte té vaší tetě, že bych, že kdyby mně šila, a maminka říkala, to já si netroufnu. vona kouzlila. aby byla taky. ona, ona se narodila a měla takový prstíčky. víte, a maminka nevěděla jak ji, jak ji potěšit. no, tak to máte už víte skoro všecko o nás.

JV: dobře, tak já bych

LH: ale vona, vona s náma nechodila, vona chodila s těma, potom už s těma vyššíma.

JV: hm dobře. dobře, tak jak sme mluvily o těch kinech, tak já bych se zeptala, vím že ste teda byla na tom Králově Poli a na tom u svaté Anny v kině ((Grand)), ale zeptala bych se do kterých kin ste chodila nejčastěji, v tom dětském věku. do těch vašich deseti let.

LH: no, kde dávali něco pěknýho. já sem si, kde dávali něco pěknýho. to my sme si vybrali.

JV: takže ste si vybírali vlastně

LH: vybírali [sme si]

JV: [kina] podle toho jaký měly program.

LH: ano. potom tam byl kousek dál ještě bylo kino, a tady ještě, a tady potom už když bydleli naši tady, tak v Husovicích byly dvě kina.

JV: hm a vzpomenete si na názvy jejich?

LH: věříte že ani, počkejte jak je to, to je opravdu to si teda teď momentálně nevzpomenu. to už je dlouho, velmi dlouho, a já mám dycky říkali že mám takovou ohromnou paměť, a a teď si na to nevzpomenu.

JV: já se podívám jestli třeba já tady ňáké nenajdu,

LH: v Husovicích, dvě kina.

JV: Husovice, em tak tady mám em

LH: naproti sobě byly.

JV: já tady mám kino oko? a grand bio aus- óstria, ((Grand Bio Austria)) nebo bio moravia? říká vám to něco?

LH: ne.

JV: hm

LH: možná

JV: nebo bio Sibiř?

LH: no Sibiř.

JV: Sibiř.

LH: ano ano.

JV: hm

LH: a tam mívali taky ty levnější, a potom mívali levnější v Židenicích.

JV: hm a třeba Zora? to asi už, kino Zora? to tady je taky.

LH: no možná že to bylo, ale já to, když to nevím přesně raději to nechcu tvrdit. a v Židenicích taky. a v Židenicích vždycky si mnul ten pán, to sme ho jednou viděli, ať prší, ať leje, a když pršelo tak bylo plný kino. <víte>

JV: takže

LH: to je dneska...

JV: v Židenicích tady mám kino Orient?

LH: ano.

JV: tak to je ono?

LH: no.

JV: hm.

LH: ano.

JV: anebo...

LH: ne. to bylo ono.

JV: takže to je ono. takže říkáte teda že to bio Sibiř bylo, bylo levné,

LH: v Husovicích.

JV: v Husovicích.

LH: ano, ano. a tam byly dvě, dvě ty kina.

JV: dobře. a teda říkáte že ta Sibiř, že ta byla levnější? nebo

LH: no, em oni se taky někdy, někdy tak jako šťouchali, to bylo za lacino. i v těch Židenicích. a říkám vám, on si takle mnul, a my sme to uslyšeli, což mu nebylo teda, ale já sem, my sme to nikomu neřekli, to už byl manžel teda, a von, ať prší, ať prší, takle si mnul, no, no podivej se, no, ěště je jich tam málo ale až bude pršet, no ještě, no ještě chvilu počkáme. když pršelo, tak bylo kino nacpaný. já vám můžu to bylo, je, to bylo kin, a kin, si člověk momentá- to bylo ještě, jak jede elektrika, k centrálce, na tu dlouhé ulici, tam bylo kino, kde ste se obrátila tam byly všude kina. všude byly kina. ale ne že by tam jeden byl nebo druhej. a oni se em předváděli honem aby, nebo tam byl namalované, víte taky co sme rádi chodili, tam byly jak cizí filmy to byly, em ňáký jak přepadaly ty lodě, víte ti, a ty s těma hlavama ne, a zkříženejma, ty, a to bylo taky plný. taky hodně. a voni hned měli namalované tento ven, a už měl hned kšeft. a to,

JV: a to byly namalovaný na kinech ty plakáty, nebo ty, em teďka nevím jestli sem to správně pochopila. říkáte že vlastně měli ty zkřížený lebky a taky, tak to bylo jako na kinech namalovaný nebo

LH: ne ne ne. ne, to on měl, to bylo kino dovnitř, že, a na téch dveřích měl takovou namalované rukou.

JV: jo, a čím jako, jako křídou? nebo

LH: ne ne ne, nějakejma barevnejma tužkama nebo něco.

JV: a na nějakým plakátě nebo?

LH: ano. víte na takovým papíře bych dřív řekla. že moc na nějakých, že by tam z toho bohatli, to teda těžko. ale tam jak vám říkám, jak je ta radnice ((kino Moderna)), ty měli všecko krásný. moc pěkný. ale to znáte, musíte znát dobře, vy ste mladinká, to em takže to musíte znát jak se de dovnitř. a tam mají takový i kabáty, a svetry tam prodávaj, a je to dost takový dost, a potom se vyjde ven, a ste, a na potom je tam em Špilberk vidět. moc, moc, a tam sme viděli tu Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)), a různý takový ty filmy, který byly starší. a to Byl lásky čas no, no to to kino plakalo.

JV: a v kterých letech ste chodila na ty starší filmy? tak asi kdy to tak mohlo být?

LH: mně roků?

JV: no

LH: no, to už sem, to už sem byla myslím tak, myslím tak dvacet, ale na sto procent to,

JV: takže [v tom kině]

LH: [to už sme,] to už sme chodili s manželem. a byl to nádhernej film, zpěvačka, a potom on se ji ujal aby byla zpěvačka, ale ona milovala jiného, a on potom em si ju chtěl vzít, a ona nechtěla, a ten zpěvák em chtěl už že si to nějak to udělaj, že utečou nebo nějak, teď to přesně nevim, a on ho ten co si, ten starší, co z ní vlastně udělal hvězdu, tak on ho zastřelil. a to všecko plakalo. mladí staří <to by vám řekl> manžel že to všecko, všecko plakalo. a tam byl, byly různý. em takový filmy, třeba takový by se řeklo, takový až moc sla- sladký bych řekla. ale to bylo vždycky, takový em lákavý, lákavý, a mělo to svůj cit. víte, a toto, to Byl lásky čas, to byl takové opravdové, citové, citové, citové. opravdu by se vám taky líbil. myslím že byste taky plakala. věříte?

JV: možná. dobře, takže em eště bych se zeptala em na názor vašich rodičů na filmy a na kina. takže vaše maminka teda do kina chodila, to ste [říkala]

LH: [chodila,] s manželem.

JV: a říkala vám třeba abyste chodila taky doporučovala [vám třeba]

LH: [no jo] ona říkala jé, tam hrají to a to, tak se běžte, tam na to se běžte podívat. a to my už sme byli odstěhovaný, že.

JV: a takže ona chodila se svým manželem,

LH: se svým manželem.

JV: takže s vaším otcem. takže oni chodili spolu a vy ste chodila taky

LH: ano ano.

JV: vy ste nechodili dohromady.

LH: ne. no, to byla jenom opravdu výjimka.

JV: hm, dobře.

LH: oni, oni si rozuměli, oni se nikdy nehádali, oni si nikdy nenadávali, já sem u nich neslyšela že by řekli nějak- nějaký hrubý slovo, a když někdy něco, něco se nelíbilo, tak maminka dycky začala se tak škaredit, a von říkal, na mě takle udělal a říkal, nádula hubu. ((smích)) <na maminku.> maminka říkala, no, teď říkáte že nadula hubu. vy si ju nadu- <nadute.> to byla celá velká aféra u nás.

JV: hm, to je hezký. a em tak teda, a váš otec teda taky měl rád ty filmy a chodil na ně.

LH: chodil.

JV: [a teď]

LH: [rád.] hlavně na ty co měly ty svázaný ty, to byli, přepadli ty lodě, a teď tam byla ta bitka, to náš děda ten by býval vlezl v tom filmu <za tema těma> buďto s těma a nebo to, a voni tam dycky ňákou zebrali a schovali si ju, a tak von dycky šeptal, šak voni ju vysvobodí a toto. von mi to vždycky napovidal,

JV: [a]

LH: [a já] sem proto s ním moc ne na- ráda chodila. von porád šeptal mamince dopředu, to je tak, to budeš vidět že to tak bude. <a maminka dycky> ale Fando, von se menoval František, tak jó, já už to vim. no budeš vidět, budeš vidět. on byl takové staré dobrák.

JV: a bavili ste se doma o filmech? jako v ro- v rodině třeba?

LH: jo.

JV: hm

LH: no my sme to doma potom sme přišli, a my sme to všecko probírali, a říkali to nehrál dobře, nebo hrál, ale já našim hercům velice fandím. všem. takovou Baldovou, ((Zdeňka Baldová)) to je, ona přece nehraje, ta, víte koho myslím.

JV: no.

LH: ta ona nehraje. ona to, jak kdyby to prožívala.

JV: hm

LH: a Růženka Nasková ((Růžena Nasková)) ta má tak ten hlas lahodnej, že ju musíte milovat, doslova, tu její krásu toho hlasu, a ona se na vás tak podívá, jak kdyby byla u vás. a je tech našich, hugo hás ((Hugo Haas)), třeba to Madla z, Madla em ne, Madla z cihelny. von si ji potom namluvil, a a namluvil si ju, a pak si ju vzal, on neměl děti tak hledal ňáký dítě, a oni spolu hráli dost často. a bylo to pěkný. no mohl by člověk namenovat ty naše herce, a em Voska ((Václav Voska)), to byl někdo. naša Ola, teda co je na fa- tak vybral si ju ve škole, myslím že už na gymplu, myslím že nevim teď přesně. no ale von, nebyla tam moc nějak dlouho, nějakejch pár těch ukázek.

JV: a když teďka mluvíme o těch hercích em takže vy ste teďka říkala ty herce které ste měla ráda, a proč myslíte že právě oni vás zaujali, třeba ten hugo hás ((Hugo Haas)) toho ste měla

LH: no, ten hugo hás ((Hugo Haas)) on taky opravdově hraje.

JV: hm takže když někdo hrál, to už ste říkala předtím, takže když někdo hrál tak jako opravdově, autenticky, tak to se vám [líbilo]

LH: [ano.] on ten, někteří ti naši herci, oni úplně, to vidíte na těch očích, ti hrají. a já jako děcko, když sem přišla sem, pořád sem hrála ňáký divadlo, a já su samý takový básničky písničky, a em pořád sem někde přednášela a to. tu poezii já mám pořád v srdci.

JV: hm a chodila ste třeba na filmy některých herců opakovaně? že byste šla vícekrát?

LH: chodila.

JV: a kvůli tomu hercovi? že byste

LH: ano, ten herec se nám líbil, a tak sme chodili.

JV: hm

LH: někdy i dvakrát. maminka řekla, dyť už to znáte. ale ne, my sme ještě šli se jednou podívat co, no to nám eště ušlo, tak no.

JV: hm

LH: a na to kukuruku ((film neidentifikován)) sme šli dvakrát. to se nám moc líbilo.

JV: dobře.

LH: a na tu Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)), a na rozmery ((Rose-Marie)) a ty americký starý filmy, ty byly krásný. no teď nevím teda, některý se mně taky jejich nelíbí.

JV: hm dobře. tak teďka bych se zeptala na postoj školy. jaký měla vaše škola postoj, jestli vám třeba učitelé říkali, že některé filmy byste měli vidět, nebo neměli, nebo že byste měli chodit do kina, nebo neměli,

LH: no někeří byli, my sme měli jednoho učitele, to by vám řekl, dycky vo něm mluvíme. a von vám seděl na, to bylo myslím v páté třídě. vždycky takle seděl,

JV: hm

LH: a takle měl nohy přes sebe,

JV: hm

LH: no tak vás budu zkoušet. teď se těšte. učili ste se? a my, ale učili, sborem. no to se uvidím, uvidí. ale u něho sem se strašně moc naučila. a doposud vám může naše Olinka na té fakultě, říkám, mami, tys tak úplně perfektně všecko ovládala a teď já to zapomínám už víte? když něco potřebovala kde je to, kde tam je a co tam je, a a kde to je, já sem si kupovala knížky, moc knížek mně tady ukradli. vykradli nám byt, a ty nejcennější knížky, vidíte že už tady mám jenom toto a toto, ty nejcennější to bylo na objednávku asi.

JV: dobře, em se vrátíme k té škole, jestli vám učitelé třeba říkali něco o filmech, pamatujete si na něco [takového?]

LH: [ne, málo.]

JV: hm

LH: málo se, málo se vy- vyprávělo a někdy za odměnu, ale to bylo velmi málo, sme šli a dávali sme korunu dvacet.

JV: do kina že ste šli? se školou do kina?

LH: ano.

JV: a to bylo tak asi dejme tomu jak často. třeba jednou do roka, nebo

LH: no, tak moc často ne, někdy. ale tak jako ten pan učitel co vám říkám, ten učitel už dávno nežije, že samozřejmě, ale to byl učitel. tak teď se tomu ne- a teď říkal, ty, ty, ty, ty si na to, teď to z nás to sypalo. třeba ňáký ty, kde je Orinoko, a kde je to a to a mě to zajímalo, no tak sem si to četla, protože mě to zajímalo kde byli, kde žili černoši, a to mě to nemusel em do mě biflovat, já sem si to ráda přečetla, a teď sem četla s baterkou, dostala sem pořádnej pohlavek, protože oni šli pro, pro uhlí do sklepa a neměli zase baterku. tak sem dostala poř- pořádnej pohlavek. že sem si to četla, že, že tam bylo kdysi město zlatý, a že to tam je, a teď sem to vykládala děckám zase, tak já sem byla takovýho něco jinýho, no. takže sme se odbočily?

JV: takže teďka bych se zeptala em na to jestli byl pro vás ten film v tom dětském věku důležitý. jestli třeba ste em dejme tomu napodobovala herce, nebo jestli ste si brala ňáké ponaučení do života z toho filmu.

LH: no já sem, já sem tam porád něco ve škole hrála. a ten učitel, u něho neměl nikdo pětku. on říkal, tak ty si nevzpomínáš, řekni mně kde je to, kde teklo, kde tekla voda třeba ta nebo ta? ty to nevíš, když jak sem říka, že, nebo říkal, a pak ještě byla učitelka taková. že tam že, a kde teče, a kde, odkud a jak. to děcko si vzpomnělo.

JV: hm

LH: věříte že si vzpomnělo? no to bylo, potom druzí ti učitelé řikali, von to pomalu to říkal za děcko. neříkal. vzpomeň si! on říkal dycky, já budu čekat, já čekám, já čekám. ale my sme ho milovali. a my sme se všichni naučili všechno, aby se on na nás nezlobil. a ten učitel se ( ) taky.

JV: takže vy ste říkala že ste vždycky hrála, takže vy ste napodobovala nějaké herce?

LH: je, já sem, já sem napodobovala ledacos. babičku, ne ta, to, ale em babičku em jak je to květinka, maminka mně ušila sukýnku, a babička em, zpívá se to, dívejte se to je teď to co mně to vadí hrozně, Princezna Pampeliška. no a když vnučka maturovala a říkala, babi, já sem se to, podívej se co se mám naučit. já povidám, tak. babi, já du za tebou. já sem ji, vona se neučila, vopica, já sem jí to všecko řekla co a jak, a vona říkala, babi, říkali no je vidět, že seš dobrá holka, ale to by, vona říká, babi, to bylo ale tvoje. sem jí to všecko řekla víte, literaturu, no dneska už je konec s tou mou pamětí.

JV: dobře, a napodobovala ste třeba i některé herce? nebo ňáké scény z filmů?

LH: no tak přímo ne, ale em hrozně ráda em sem, dycky říkali, Lídy, když bylo ve škole, pudeš tam a tam a budeš přednášet to a to. když byla, šli sme, šli sme, ale to jestli se to vůbec hodí teda toto říct aby někdo neřekl, nebo aby, jestli něco chcu, aby, já jako abych vyšla em šli sme em tam, na propast se podívat, no, kdo bude hodnej dostane jedničku, a to všecko krásně se snažte se. tak já sem to krásně napsala, a vona to přečetla, a říká, tos sama psala? a paní učitelka naše říkala no jistě, to bylo jejich tady to, to psali. a vona říká ano, ale má tam dvě hrubé chyby, tak. velká jednička, ale měla sem tam dvě hrubé chyby, já nevim jak. <nemohla sem> no ale říkám tak jak byla pravda.

JV: dobře, ale třeba vzpomínáte si že by nějaké vaše hry byly ovlivněné filmem?

LH: no, často sem chtěla em často sem chtěla napodobovat taky, ňáký ty em ale přesně teď nevím ale hrozně se mně to líbilo, ty filmy, no a to sem se taky kroutila, třeba potom už taky pozděj, hodně pozděj, už potom byla, už i Věra Ferbasová, to už potom sem byla stará, já povidám já budu taky tak zpívat, dělali sme legraci s manželem. takže ráda, ráda sem měla všechny naše herce, všichni se snaží, ale opravdu, bych je, strašně ráda bych řekla, aby trošku toho sexu ubylo. aby toho sexu ubylo. a to přece v našich, za naši éry byla taky láska, ale teď, dyť to není ponížení ženy zeslíkat manžela? nebo ne manžela, zeslíkat chlapa bych řekla a on teď zase s ní, no to je pod úroveň ženy. to si musí manžel, anebo ňákej ten nápadník zeslíkat a z lásky si to potom lehnout a toto, to přece patří trochu té lásky, nebo sme nebyli mladí nebo co? to mě na tom mrzí. a ten hugo hás ((Hugo Haas)) když něco řekl, tak on to říkal opravdově. a tam ty naši staří herci, ty všichni hráli i očima. všímejte si jak oni hra- oni hrají očima. oni když něco, tak oni, tam se něco, tak oni tak přímo hrají i i celým tělem, i těma očima. a já mám, ten, co sou tady ty, i ty mladý, jim dycky říkám no jejda, držím ti palce seš taky taková šikovná, a snad, drž se toho, a však to dokážeš později. já je mám ráda všechny, držim jim palce aby byli dobrý, no. ale doufáme že to bude snad lepší a, budeme mít dobrý filmy.

JV: dobře em tak teďka eště jestli ste si zpívali třeba filmové písničky. vy ste si vzpomínala na ten film kukuruku ((neidentifikováno)), a

LH: ano.

JV: a tak třeba zpívali ste si z toho ty písničky?

LH: no to je známý, to kukurukuků, ty jak tady to zpívali ty, em to bylo nabitý kino, a em to potom, už teď nedávno tady byli. už to není vono, tak jak to zpívali oni, tak nemůže už to být ono, protože už to ti co to zpívali v tom filmu, tak to už je delší dobu. ale ty ještě někteří žijí a zpívali.

JV: dobře.

LH: to bylo, ten stůl byl, a oni se drželi v náručí, bylo jim to moc líto, že tolik jídla a všeho měli nachystaný, a voni se báli teho pána, takže za nima nepřišli. on řekl že to nevadí. takže se tak, to je taková krásná láska, tak se tak objali a tím to teda potom končilo. a ještě jeden film byl nádhernej, ale já nevim ten začátek, ne začátek, já nevim jak se to ten film menoval. to byla, ňákej pán velkej, a em neměli dlouho děti. a on potom, potom tomu to chtěla říct, že čeká už konečně dítě, a eště než mu to řekla, takže přiš- přišli ňáký ti darebáci, sebrali ji a chtěli výkupný. a ona řekla dej ty, dej ty, ty peníze, aby dal ty peníze, že čekají dítě. a on ji nevěřil. on ju vyhodil, myslel že to má s tema darebákama to dítě, ten chlapeček. a ona se dostala na do takové jenom, ona prala potom, a on teda si ju úplně se k ní nehlásil, a končilo to to jenom takové kousíček toho, ten chlapeček to zase roznášel, ona prala, žehlila, a em on potom em je- to, jak to, všecko roznesl a zase si sedli a měli, měli se rádi jako, maminko dycky tak krásně u sebe byli a vyprávěli si. a von ten chlapec šel a ona říkala, dávej pozor abys, mně to, dyť to mám vyžehlený všecko co nedává, a děti mu dělaly zle že nemá táty, a tak dělaly mu zle. a von se nějak votáčel a mohlo mu to prádlo spadnout. v tom jel, jelo auto, a přejelo ho mu tu maminku. a ona ho poznala, že to je vlastně otec toho chlapce. a ona mu to řekla, tak von se teda potom, on je poznal tu manželku, a dobře to dopadlo jenomže ona umřela. to byl takovej citovej, né ňáká limonáda. takovejch limonád by bylo pořád dost. ale to bylo citový. moc.

JV: hm dobře, takže teďka bych se přesunula od tohoto na starší věk, na váš starší věk, takže od vašich asi deseti let do začátku války, nebo do protektorátu. takže teďka bychom se bavily o tomhletom období. od vašich deseti let do toho protektorátu. a takže zeptala bych se jak ste tady v tom období často chodila do kina asi tak zhruba.

LH: no, moc ne, protože bylo každou chvilu to o tom troubilo, že,

JV: a tak to ještě byla ta první republika

LH: ne,

JV: hm

LH: no tak to už, to už to tak moc né, ačkoliv byli taky ten (volbrik) byl ten německej herec, ve filmech hrával, a taky sme někdy šli ale že to bylo jako německy víte, a my sme byli proti těm Němcům dost zaujatí, ale my sme to nemohli dělat očividně, že, no

JV: ale ne, to bylo ještě za první republiky, když ještě

LH: a za první republiky, no, to sme potom sme zase šetřili ještě, abysme měli ten nábytek, abysme to měli, tak sme víc šetřili. abysme, no manželovi rodiče nám em koupili ložnici, a teta nám zase koupila ložní prádlo a všechno to ložní prádlo Rusi to tam eště co tam zbylo, tak co tam zbylo, tak to tam lidi pokradli a Rusi stáhli z těch sutin, stáhli peřiny aby to měli pod těma katušama.

JV: hm dobře, a tak teda chodila ste třeba jednou měsíčně do kina? nebo jednou za čtrnáct dnů?

LH: no tehdy možná že, tak dřív tak za čtrnáct dní, někdy i později. ale podleva toho co hráli. no hugo háse ((Hugo Haas)) sme měli taky velice rádi.

JV: hm dobře a tak teda, která kina ste v této době navštěvovala. změnilo se to nějak? nebo se to nezměnilo. navštěvovala ste pořád [stejná kina?]

LH: [ne, no když tu,] to, tady sme do- potom chodili častěji, menovalo se Lípa,

JV: Lípa.

LH: ano. a bylo to tady em jak je na, nevim to by to tam myslím nebudete znát, to je, em tam se tancovávalo, a tak, víte, takový taneční, a tam potom bylo pozděj, pozděj tam byl to obsadila Zbrojovka, ale ne to kino, to bylo vedle. a tak tam sme, tam sme chodívali se někdy.

JV: a to kino Lípa, to ((dříve Lido bio))

LH: to bylo vedle.

JV: to se menovalo Lípa. a tenkrát se menovalo taky Lípa? nebo až později.

LH: ano. nevím jestli se menovalo tehdy, ale oni mívali dost dobrý filmy, a laciný.

JV: a vzpomenete si na jaký to bylo ulici třeba?

LH: no, oni tam, já nevim, Hvězdova se to menovala ta ulice.

JV: Hvězdova?

LH: no. myslím že to byla Hvězdova.

JV: jo.

LH: a potom tam byla

JV: takže, ano?

LH: Zbrojovka, to tam zabrala, a potom sme s tou vnučkou tam chodily ale ne do toho kina, potom to tam bylo kino, ale potom tam bylo pro ty děcka že třeba se tam chodilo na takový ňáký ty em dětské radovánky a tak. ale nebylo to tam špatný, bylo to docela dobrý.

JV: hm dobře. a teďka em vy ste vlastně říkala že do toho kina ste chodila kvůli tomu že bylo laciné.

LH: ano, že bylo levnější a hra- já sem si vybírala filmy.

JV: hm takže

LH: manžel zas ňáký vojáky a, a já říkám, já ne, já na ty vojáky ne. tam se dycky střílí, a toto a já, já to nechcu.

JV: a nevybírala ste si třeba podle toho jaké to kino bylo, jaký mělo interiér, jak bylo vybavené, nebo jaká tam byla obsluha, podle toho ste si

LH: no, to vybavení třeba v Husovicích, tam to bylo velice, takový čistý, čistý, ale celkem tam nic není. tvrdý židle, že tvrdý židle a v té Lípě ((Lípa)) taky. to akorát tady něco malinko, jenom tak tady to vybavení nebylo tak nějaký moc, no ale byli tam dost takový ty uvaděči, nebo uvaděčka vám řekla tady dovedla vás až na místo, pěkně, a měli tam taky tak vzadu takovej ten balkónek jako, a mně se to, já sem tam nikdy nechodila na ten balkónek. jako ale to nebyl balkónek, ale pokračování těch, nebo začátek, že, em když ste vešla do toho hlediště a tak se vešlo, tak tady byly ty asi tři nebo čtyři ty, ty, no jako balkónek ale to nebyl balkón, že to bylo jenom tak, takový oddělený, že, a tak tam to bylo dražší. a jinak já sem dycky si brala, no když sme si chtěli ještě ledacos pořídit, tak sme mohli museli takle šetřit.

JV: a to teďka ste mluvila o tom kinu kde? em v těch Husovicích? teďka co ste popisovala to kino.

LH: ano. to je teď jak je to už, to už tam dávno není teď, a je to když pojedete jako od nás,

JV: hm

LH: jedete autem?

JV: ne, ne.

LH: jedete až na konec Husovic a na té křižovatce, kde se přijede potom k temu em třeba k temu zelenému tady temu em voni říkají zelený kde sou ty lékaři, anebo potom em různejm věcem, a tady taky sou tam potom Černá Pole, a

JV: takže to bylo to kino Sibiř?

LH: Sibiř.

JV: Sibiř, ano, takže ste popisovala to kino Sibiř.

LH: jo. a taky tam byly velice, no tak, já sem se s tím nesetkala, že někdy někerý kina že, em kluci udělali legraci em nepěknou, přišli a teď si schválně jako votevřeli,

JV: hm

LH: a dva číhali a ten si tam pořádně prcl. a teď chtěli utéct. jenom voni že zapomněli, ale to sem se jednou v životě, von ho chytl, von se nepáral. von mu sdělal kalhoty, on mohl, jestli tak třináct, to už kluk, a von mu dal pořádně na zadek a řekl, já dám všem, to řeknu, tak se někde objev do kina. <potom se maminka,> pak se ho jednou, ona byla sama, tak prej ste vyplácel. a on řiká, von dělá takovou blbost, ale tata přišel a řekl, udělal ste moc dobře, že ste mu dal na zadek, protože je docela jinačí. takovou blbost, a oni prej ho navedli kluci.

JV: hm dobře. em takže, chodila ste třeba i do ňákých lépe vybavených kin? vzpomínáte si třeba na ňáké lepší kino? že byste někdy chodila do ňákých lepších kin, hezčích?

LH: jak, eště?

JV: no říkala ste že v tý Sibiři ((Sibiř)), v tom kině Sibiř, byly takové ty tvrdé židle,

LH: ano

JV: a chodila ste třeba do ňákých kin, kde byly ňáký pěkný

LH: no jejda. zrovna to, tak jak je to blízko té, blízko té, em jak se de na tom zelným, ne zelným, masným trhu ((pravděpodobně kino Moderna)). a tam je ta, takže to, to vám řekne každej že je tam kino. a oni mívají dost často tady ty starší opakované filmy. a tam sme byli už za léta, v tom, jé prý dávají, známá paní mně říká, Lídy, představ si to, já sem se dověděla že tam dávají Byl lásky čas. no jé, my hrrr! to bylo, to bylo v momentě vyprodaný, a myslím že týden nebo, ne-li dýl, nevím přesně, to bylo porád vyprodaný.

JV: dobře, a teďka bych se zeptala jestli ste chodila do různých kin podle toho jestli ste šla třeba s rodiči nebo s kamarády, nebo s přítelem. jestli ste šla do kina, do jinýho kina s rodiči než s kamarády. bylo to tak?

LH: no ne. maminka em maminka em kdyžtak řekla, podívej se tady se to, to moc hezký není, maminka si taky vybírala filmy. maminka, to by vám řekl manžel, maminka, řekl mně v nemocnici že ona je sice em ale že je vysoce inteligentní. ona byla zajedno sečtělá, a ona byla opravdu, a když ležela na tom stole a říkal že měla, že měla tělo jako z mramoru. ale jich bylo pět a tatínek jim umřel, tak vona nemohla do žádnejch škol jít, a ona uměla nádherně malovat. z ní by byla dokonalá malířka. ale to bysme, to tam vám nepatří. to bysme potom se, to bych vám mohla vykládat do nekonečna. škoda, š- velká škoda jí, protože opravdu ona byla nadaná. ale když byla ta válka blbá, to vám jenom k tomu řeknu, ona táty už neměla, táta zemřel ve Vídni, a oni dostávali té podpory málo, když teda pozbyla dva syny, a to byl taky nadané malíř, a říkal, Růženko nic si z toho nedělé, já už se na tu školu nedostanu, ale já ti to, já, ty musíš jít na školu. ty máš ještě větší nadání. a tak vona se dycky těšila na to, ale peněz bylo málo, jako vdova, a a dětí bylo pět, že, a vedle byl sedláka, sedláka byl em synek, hloupej byl jak, maminka vždycky říkala jak punštok, a Růži, napiš mně to. maminka, co za to. no, já ti, já ti dám pořádně namazané chleba se škvarkama. že je to směšný. takové oni mívali velké, tak on donesl takové velké chleba. takle namazané. maminka mně ukazovala, maminka to nesnědla. přišla dom, válka byla. nebyl nebyl chleba. tak maminka to rozdělila a měli všechny. ona, její ty kresby byly všechny se pomalu porvali faráři. ale aby ji pomohli do ňáké školy, to už ne. víte to bývala taky taková doba. to sou romány, že. tak se na mě nezlobte že vždycky odbočím.

JV: to je v pořádku.

LH: ale to je pravda, vona, vona nakreslila, jak se tak byla opřená, a tady byla lampa, a ty stíny od té lampy, a tak že byla taky opřená, a to bylo na objednávku, kdosi chtěl aby mu to namalovala. tak ona to tak namalovala, a teď se hádali, a von to. ne! já sem ji řekl že ji něco za to, že ji dám pytlík mouky za to. a von říká, já ji dám víc. oni se vo to pohádali, faráři, víte to bylo taky ta doba. faráři, no tak potom ten kněz, co tam byla, tak si to vzal a říkal, já ti, já ji dám, takže donesl takové pytlík mouky a kousek másla a bylo to. a tak říká, škoda, škoda přeškoda, že to přišlo pryč. ohromně malovala, ohromně. a za krajíc chleba, ale to byly takový ty selský. oni měli, ale ty chudý lidi, ty neměli. ty měli pomalu hlad. ta byla doba škaredá, no. a tak co ještě potřebujete, tak sem se vám rozvykládala,

JV: to je v pořádku.

LH: ale vy máte em takový možná přístup. já bych s každým takle nehovořila. věřte tomu. heleďte a chcete studovat co. můžu se zeptat?

JV: já studuju em dějiny a teorii filmu, tak proto, proto si povídáme o těch kinech.

LH: no. ale my máme přece krásný filmy. my máme, a hodně krásných filmů. a když se budete třeba držet těch starejch, málo teď je, vykládají z dějin. já sem ty dějiny znala, to, to sem, Vlaďka, vnučka, ta porád babi, kterej rok to byl, nevíš? dycky jenom zavolala, a teď už já to mám popletený. a teď co mě postihla ta nemoc, tak to je vůbec, no. a ráda sem, někerý maminky nutily děcka číst a to, no a já sem dostala pohlavek, abych už nečetla. já sem si myslím to, zkazila zrak.

JV: dobře, tak dobře, tak teďka bychom se vrátily teda zpátky, k tomu dotazníku zase, a em zeptala bych se jestli bylo ňáké, v Brně kino které ste neměla ráda, kam byste ne- nešla. které se vám nelíbilo.

LH: no, tady jak je na- to se mně nelíbilo moc kino, ale nemohla sem ňáké zavrhnout. v Pisárkách ((kino Meteor)).

JV: v Pisárkách.

LH: v Pisárkách.

JV: a ne- nevzpomínáte si jak se menovalo?

LH: nevím už jak se menovalo, ale voni, voni tam neměli moc ňáký, nějakejch těch to, a oni se dycky tak nějak, kolik je ti roků. to to to je až od osumnácti nebo, a voni nebyli ňák em nelíbilo se mi. já sem tam byla jenom jednou nebo dvakrát a už sme tam pak nechodili. tak jak je tam, jak tam ta tekla, a na té druhé straně bylo jiný kino, tak tam to nebylo.

JV: hm

LH: no, tam to nebylo. tam byly dvě kina. a tam bývala potom em tam byla taky se chodilo koupat. tam byla plovárna. a tam to stálo třeba pět korun, a kousek dál se šlo do Pisárek zadarmo.

JV: hm dobře a teďka bych se zeptala jak ste se v kině obvykle chovala. jestli ste třeba něco jedla v kině nebo pila,

LH: ne, vůbec ne.

JV: ne. a ostatní lidi?

LH: no tak třeba jak začali šumět těma papírkama, to já sem neměla ráda. já sem si nikdy nechtěla kupovat žádný papírkovaný cukrlata. to ruší.

JV: hm a to třeba se prodávalo v tom kině? nebo kde

LH: ty cukrlátka?

JV: ano.

LH: ne to byla tam dycky přišla paní em tam byl dycky takové stánek, a mohla ste si em vybrat, tam měli různý věci, různý věci tam měli.

JV: takže tam byl přímo stánek v tom kině,

LH: ano, ano, přímo v tom.

JV: hm. a během projekce ste se třeba bavili? em mezi sebou? ne?

LH: ne.

JV: bylo ticho.

LH: to taky nemám ráda.

JV: hm a třeba reagovali nějak diváci hlasitě na ten film, třeba že by em něco křičeli, nebo kdyby, nebo nějak komentovali to co je na plátně,

LH: no, někeří lidi se stalo, obzvlášť takový bych řekla starší. no jo, no, to sem si, to sem čekal, to sem čekal. ale byl hned okřiknutej a už to nesměl.

JV: hm a to ho okřikli jako ostatní diváci nebo někdo

LH: ano, vadilo to druhým. když někdo vykřikl do toho.

JV: a třeba ti, obsluha kina ho neokřikovala?

LH: ne, ne. ti co obsluhovali ne, ty neříkali nic, ne.

JV: dobře a

LH: protože oni by neměli kšeft. <rozumíte>

JV: hm jasný, takže oni se chovali co nejvíc slušně k těm divákům.

LH: ano, velice slušně.

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala jestli ste potkávala v kině nějaké své známé. že třeba byste tam šla, do kina, s tím že byste věděla že se tam setkáte s někým. sta- stávalo stávalo se to takle?

LH: no, ne, to ne. ale em zase sme, měl manžel měl tak trochu kamaráda, a von, poďte na na pivo, a poďte toto. já, tak já povidám, manžel na to ňáký moc chození po těch hospodách, to nenáviděl, ale no tak jo, no tak půjdeme ne jedno pivo. a voni dycky se tam hašteřili, manžel. no, manželka mu, no mně se zdá že už máš dvě piva dost, ne? a já sem to nesnášela. a já sem říkala, jé pojď už, musíme jít už dom. a oni se tam ještě myslím hádali, a já, já sem doma nezažila žádný hádky a já tam budu v hospodě poslouchat jejich hádky, tak sme byli vyléčení.

JV: a v tom kině ste se třeba setkávali? že byste tam šla s manželem a potkali ste tam ňáké své známe? že ste věděli že

LH: no kdyžtak sme se, z rodiny sme se tam potkávali, někdy, a děcka teda pak sme měli ještě jednu holku, a to je ta o- Ola, že, tak em takže tam sme se em a rádi sme se s ní tam potkávali, a vona měla pak těžkou cukrovku, a tak to bylo s ňou špatný. ona měla velice těch, brzo potom umřela. a voni ji říkali teta Bíla, vona měla úplně bílý vlasy z té cukrovky. a měli v Židenicíh barák, a

JV: dobře.

LH: škoda.

JV: hm

LH: teta Bíla.

JV: a jako dítě ste chodila na nepřístupné filmy někdy?

LH: ne.

JV: ne.

LH: nikdy. mami- já, maminka, maminka měla takovou nade mnou moc, že když něco bych udělal, vona řekla poslouchej, já všechno, všechny maminky když se podívají do očí svýho dítěte, tak všecko přečtou cos udělala, třeba ve škole nebo to. já sem měla z toho strach, že by to maminka poznala. no a až sem byla větší, tak už sem byla víc chytřejší, ale mě to už potom nebavilo, protože sem měla krásný knihy, který sem potom přečetla, bohužel hodně mně jich pokradli, no, a i ňáký peníze, a

JV: hm dobře. takže ani bez placení ste do kina taky nešla.

LH: ne.

JV: a byla ste třeba přítomna toho, že by takle někdo tam šel bez placení a vyhodili ho?

LH: to vůbec ne.

JV: ne.

LH: já bych měla strach že, že by mě chytli a pak by mě z- ne.

JV: a třeba viděla ste že by někoho takle chytli a vyhodili ho?

LH: ne, nepamatuju se. ale říkám, ten to tam pořádně mu to teda prclo. on to myslím dlouho držel, aby to tam, a byl vyplacenej a jeho tatínek s tím souhlasil.

JV: hm dobře. a chodila ste do kostela?

LH: no, někdy. ale já nejsu nějaké, jak se říká, voni někdo říká pánbíčkář, ale to není správný teda zrovna ocenění. já teď nemůžu, ale neodsuzuju lidi keří dou do kostela. oni v tom vidí, oni v tom vidí útěchu, víte, v tom se vidí útěcha. a někdy vás potká tolik bolu, v životě, tolik bolu, že tady už vám nepomůže tady člověk. tak hledá se, hledá se útěcha u toho boha.

JV: dobře. takže jak často asi dejme tomu, ste chodila do toho kostela?

LH: no, to sem jako děcko sem, prosim vás měla sem opravdu s- tady mám ještě vysvědčení, ale myslím v druhé třídě, samý jedničky a v náboženství sem měla dvojku. že sem neuměla, maminka tam letěla a říkala, jakto že Lídyna má z toho, no ona neuměla em přikázání boží. maminka byla tak toho názoru jako, dycky mně říkala, bůh chce mít pořádný lidi a ne takový dacany co sou tady.

JV: hm dobře. a teďka bych se zeptala jestli se někdy stávalo, že by třeba návštěva kostela kolidovala s s programem kina. že byste se musela rozhodovat jestli do kostela nebo do kina. stalo se to někdy?

LH: no, to teda sem nikdy o tom neuvažovala, ale em to nevim, ale myslím že bych tam šla do toho kina.

JV: hm takže radši to kino.

LH: ano. ale nejsu ta, kerá boha bych zatratila.

JV: dobře.

LH: říkám, no když je to, je to tak, je to jak chce, je to jak chce, ať tam něco je tady navrchu, teď už říkají že je tam moc, moc podle novýho toho, my to s manželem sledujem, že je tam víc světů, je takovejch jako my, a no tak ať je tam co chce, a ať je to, když když se budu chovat teda, když to tak chcou, někdo chce a věří tak pevně v boha, anebo teď ti moderní, ti, jak sou to ti, honem ti, ti jehovové, no, takže když se budu chovat jako čestnej člověk, tak to je vlastně přikázání boží snad ne?

JV: hm

LH: nebo ne? a budu vraždit, a všecko možný dělat, a pak pudu do kostela, pane bože, deset otčenášů? no to není správný. chové se jako člověk, a když se budeš chovat jako člověk, tak, tak to je to přikázání boží.

JV: dobře. em ke které církvi ste se hlásila?

LH: no my sme byli v římsko-katolickým dycky, no tak

JV: a dalo by se říct, že by ňák vaše vyznání ovlivnilo to jaké ste si vybírala filmy, nebo vaše názory na

LH: no ne. ale řeknu vám toto. když my sme se měli s manželem brát, tak farář tady řekl že nás nevoddá.

JV: hm

LH: protože manžel je československé víry, to jak to bylo po té válce rodiče, to a no tak, no tak maminka říkala co váháš, tak, tak se dej na československé víry, já sem tam byla, máme to i nafilmovaný tu naší svatbu, a, no tak, a vod té doby jestli sme tam byli tak pětkrát, to bylo všecko.

JV: dobře.

LH: ale je to tam takový em lidštější, no, ale jinak

JV: a pamatujete si že by třeba se někdy promítaly filmy na faře?

LH: ne.

JV: ne.

LH: ne ne ne, to vůbec ne.

JV: tak teďka bychom se přesunuly k dalšímu tématu, a to je filmy a jejich výběr. em takže první otázka je em podle čeho ste si vybírala ten film. em podle jakých kritérií.

LH: no já bych, podívejte se, já bych vybírala filmy kde je hodně přírody.

JV: hm

LH: ale já když vidím, ukazují přírodu, tak to já se cítím strašně dobře. a že by ji mělo být té přírody tam víc. aby ty lidi měli víc citu, a ne aby se by ho tam mučil toho, teho psa, tam mučil teho víc psů, a kdyby to víc vysílali, ale teď se trochu polepšili. trošku je to víc. a hodně je toho na Vídni.

JV: hm

LH: dost je toho na Vídni. takže em rozhodně bych si, já osobně bych nepotřebovala nic tak jako že bych byla ráda, kdyby byly samý přírodní ňáký takový jak je ty medvídci jak tam byli, jak je vychoval, nebo ty, ty vlčata jak je vychovával, a potom on přinde, už sou z nich velcí vlci, a voni na něj skočí, volížou, a mně se to strašně líbí. a za nevim za jakej film bych to vyměnila, kdybych se chodila dívat jenom tady na to. ale já oni mně říkaj že su velkej idealista. nejsu, já chcu jenom to co by mělo být v přírodě pěknýho.

JV: dobře, takže em ste neměla ráda žádný akční filmy, nebo em, radši

LH: no, a nemyslíte že bych se, já bych se ráda podívala na všech- ale teď vůbec já se nemůžu dívat. ono jak se to přibližuje, tak já mám si- na toto trochu vidím, tak já si to musím zadělat, protože to je úplně slepé. vona řekla, paní Hošická, musíte si to nechat operovat. je to sice neobvyklý, ale potom by se mohlo stát, že byste mohla oslepnout. mi v krátké době, a dělal mi to nejlepší chirurg, tady v Brně, a to máte tak.

JV: dobře. tak em já bych se zeptala, kde ste získávala informace o těch filmech, které jdou do kina. jak ste se dozvěděla o tom filmu že bude v kině.

LH: ale to, to mně vnučka, babi, tam běž, no ona přišla, babi ten je krásnej ten film, ten je dobrej. no tak já sem ji dala na to kino, jak studentce, že. no a teď mám tady jednu studentku, jak se dostane z toho celá na nic, je v Anglii, a ona tam šla chtěla, ona umí anglicky, ale ne do písmena, že, anglicky, francouzsky a částečně německy, ale to všecko jak se říká částečně, že. a já říkám, jé Terezko, ty budeš daleko. a ona porád chtěla být daleko. ale toto, nezdržuju vás od toho c o máte?

JV: ne.

LH: co potřebujete?

JV: no

LH: vona, tak tam šla, štyry tam šli, jenomže ona jak tam potom tam zůstaly dvě, a tak se chtěla přihlásit na tu školu v Anglii, a oni že, že to bude možný. no ale potom, jak přišlo ke zkouškám, voni říkali a vy ste z Československa, to už řekli Slovenska, proto já, vona se divila, že ještě teda řekli, no tak prostě z Česka no, ale teď to budete muset, muset vybrat. buďto budete studovat, a musíte si to zaplatit, anebo budete tady pracovat, dáme vám práci, a můžete tady být. protože máte tady, jak tam byla u toho někde, tak vám dám práci.

JV: dobře, takže em

((do pokoje přišel manžel narátorky))

LH: dědy prosímtě buď tak hodné, podej mně ty lístky. no tak teď už vykládám o Vlaďce.

JV: takže já bych se vrátila zpátky k tomu kde ste získávala informace o těch filmech. em třeba z novin, nebo z ňákých.

((manžel narátorky opustil místnost))

LH: no a von to neslyšel. no tak von má votevřeno a může už. o tech filmech? no já já si taky vybírám filmy.

JV: ale já myslím tenkrát, v tom roce, před rokem čtyrycet pět.

LH: ano, tehdy sem si teprve vybírala.

JV: ale kde ste získávala ty informace. jestli třeba z novin, nebo z ňákých plakátů,

LH: to se dovíte od lidí. to bylo taky jednou, jak je mundursdepo. víte jak se to říkalo? tady v Brně? mundursdepo?

JV: ne, nevim.

LH: to je na Lidické ulici ((kino Moravia nebo kino Metro)).

JV: hm

LH: a tam je na rohu, tam byly to mundursdepo to byly takový veliký to bylo něco tam od vojska.

JV: hm

LH: od vojska něco. a tam bylo to, tam bylo to kino taky, a já sem tam ráda šla taky do toho kina. tady bylo kino, to byste se divila kolik toho, pořád několik by, tam hráli to nebo tam, a to se dovíte. jejda, anebo potom v práci. bežte na to, to je moc hezký. ne, anebo to bylo, to je moc hezký, to se nese, víte, to se nese. na to nechoď, to je blbý. to je, to nestojí za nic, to nestojí za nic.

JV: dobře, takže spíš jako z doslechu z těch lidí.

LH: ano, z doslechu.

JV: dobře. takže teďka bych se zeptala jestli, když ste zažila ty němé filmy, tak jestli pro vás bylo důležité jestli ten film je němý nebo zvukový, jestli to

LH: no to sem byla ještě neměla takové perfektní odhad. ale ještě potom byla, potom už kerá mluvila, mluvili, takový byl, jeden byl silnej, a jeden byl menší. a já sem vám ani toto, chtěla sem se zeptat Ole, a zapomněla sem na to. to po techto em dvojici byl už lepší ta dvojice, a ty už byli moc do- jako no ne, moc do- to byly oboje dobrý. na ty sme rádi chodili, a voni se pak jako oženili, no a ohromně legrace, velký, takový, moc dobrý. anebo šapli ((Charlie Chaplin)), když byl, von taky em se těžko než byl, byl vlastně vyučenej filmu, a em taky se mu ze začátku muselo trochu porozumět. a taky sme na něj chodili rádi.

JV: dobře, takže em byl ten, pro vás ten přechod na zvukový film nějak jako zajímavý, měla ste radši zvukový filmy než ty němý? bylo to pro vás něco nového, úžasného ten zvuk?

LH: no jé, no, no hlavně byl ohromné em když to mluvilo, pochopitelně, to, to bylo, když to mluvilo.

JV: takže ste měla radši ty zvukové filmy než ty němé, nebo

LH: no ne, zvukový. ano.

JV: takže, takže radši ste chtěla ten zvukový film než ten němý.

LH: no jistě.

JV: dobře.

LH: ano, ano. ale mně to už potom kolikrát bylo, jenom když sem byla v kině, ale zvukový je zvukový. já mám jenom tak ručičku prosim vás, tady mám takovou obálku.

JV: obálku?

LH: tam mám to od té Terezy.

JV: jo.

LH: tady je, nespadněte. to vono je to jenom tady na kraji, vidíte?

JV: obálku? jako vevnitř?

LH: jo. a já vám, tady na vrchu.

JV: obálku nebo pohled.

LH: no pohlednice.

JV: pohlednice, [tak já vám podám všechny.]

LH: [to vám chcu říct] právě, to je od té Terezky.

JV: já vám dám všecky.

LH: to je od té Terezky, víte.

JV: hm dobře.

LH: a samý, a tak co teď.

JV: teďka bych se zeptala jestli ste viděla ňáký barevný film do toho roku čtyrycet pět.

LH: jé, to se nám líbilo.

JV: do, do toho roku pětaštyrycet jestli ste ňáký barevný film,

LH: no, moc, moc sem jich neviděla, ale to bylo právě třeba tu rozmery ((Rose-Marie)), to bylo moc hezký, barevný

JV: a bylo, no?

LH: a potom ta Španělská vyzvědačka,

JV: hm

LH: to bylo taky barevný, a bylo to moc hezký,

JV: a já bych měla dotaz právě na to, jestli pro vás bylo důležité že to bylo barevné ten film. jestli to pro vás bylo lákavější.

LH: no věříte že ani tak z zvlášť, že bych na tom trvala, ne. hlavní je že tam byli ty herci, kerý sme, kerý to dovedli hrát. to oni někeří dovedli tak upoutat. třeba ten hugo hás ((Hugo Haas)) em on dovedl, on dovedl strašně upoutat lidi, upoutat.

JV: hm

LH: no a ne jenom hugo hás ((Hugo Haas)), to Štěpánek ((Zdeněk Štěpánek)), že ten, ten dovedl hrát, to, to je herec byl, že a všechny děti se teda jemu. to jenom vám ukážu jak vona mně posílá pořád, babičko pusinku posílám, co mám z pusinky, když no, podivejte se co toho má, tady dávám tyto, tady taky, no, samá pusinka, a co mám z toho. já povidám, mělas zůstat doma. trdlo. no. a oni, oni, tak co se teď má tak tam zůstala. teď přijede teď, tak su zvědavá, tak su zvědavá jak to dopadne. teď přiletí a máma její, no, ne, no všecky sou ty lístky vidíte, od našeho domácího. to všecko von má, to je samá pusinka, samá pusinka pusinka, a nikde nic. a je tam. no. tak ji řekli, tak co teď má dělat to děcko blbý. neměla tam lézt.

JV: hm

LH: no

JV: takže další otázku k tomu, k těm filmům, já bych se zeptala jestli pro vás hrálo ňákou roli to, z jaké země ten film pocházel. jestli ste si vybírala podle toho že to byl třeba italský film, tak ste si

LH: taky někdy, někdy. jenom někdy. ale oni mívali, Němci mívali taky pěkný filmy. Němci. ten (volbrik), to byl takové fešák, že se každej zalíbením na něj podival, to byla postava, tady měl takový fousy, no to bylo, krásnej chlap. no tak se rád na něj podíval. a tam hraje ten a ten, z těch Němců. ale em my sme potom ty Němce moc nenáviděli. my sme šly s kamarádkou jenom, krátce, s kamarádkou sme šly z Husovic, a najednou sme slyšely bum, bum, bum, bum. a tady byl, tady byl takové jeden pán, které měl ne byt, ale em dolů brousil nože, nůžky a tak. a my říkáme, ježišmarja co teď, co teď. voni měli takový veliký bubny, a na to bubnovali. teď měli ty, ty rukavice a ty prapory. já povidám Mařenko, je s náma konec. teď jsem si vzpomněla, já povidám, zeptáme se tady pána. a on to měl hodně hluboko. a já povidám prosim vás, schovte nás tady někde, oni nás ještě neviděli, oni jakorát dojeli, došli, docházeli do ulice, docházeli. a já řikám, a on řiká, já sem slyšel ty bubny. no nebojte se holky, honem, já vás pustím dozadu, a tam vzadu je kostel, československej. tam je vzadu jak měl ten pán, a to je jenom u toho jak tam je elektrika. a on řiká, kdybyste nemohly od toho, k temu kostelu, byl byl zavřené, tak jeďte honem tamto, můžete tó brankó, tu přeskočíte a budete v Židenicích, a tam sou lavičky, tam si sednete a to oni vás tam nenajdou. a nevim co by nám bývali udělali kdyby nás chytli. to byla zlá doba, Němce sme neměli rádi. a co potřebujete eště.

JV: no

LH: celý můj život a a teho máte dost? ne- nebudete se na mě zlobit že sem vám tady dala kus života svýho?

JV: ne, to právě chceme, to je, to je právě důležité.

LH: víte, to bych vám třeba o té Itálii, kdybych vám to všecko vyprávěla, ale to, ten, vy myslím ale jistě ste se to na vysoké škole učili o hraběti čiano ((pravděpodobně Ciano)), jak zastřelili jeho dceru a to. ale to tad teď nepatří, ale to bych vám vyprávěla.

JV: hm

LH: oni nesměli ani k oknu. on byl pobočník krále. ale to tady nepatří, co ještě potřebujete.

JV: já bych se zeptala, taková abstraktní otázka, em co byste řekla, že dělalo film dobrým filmem. jaká kritéria ste v té době hledala v tom filmu nebo jaké hodnoty ste hledala v tom filmu.

LH: no, především, já bych byla ráda, aby se ty filmy trochu změnily. aby, né že aby takový, né, to se nesmí takový. to ne. ale aby to trochu umírnili.

JV: dobře a v té době, v té době myslím do toho roku čtyrycet pět. em co co ste na tom filmu chtěla v té době, když vlastně vám bylo těch dvacet, nebo pod dvacet em co ste

LH: no, na ňákých filmech se člověk poučil.

JV: hm

LH: víte, poučil se. a já sem pořád prahla po tom em rozhodně bych bývala šla někde do škol a všecko, kdyby nebylo tady toto. pak nám to rozbili, nezůstalo tam nic, co tam ještě zůstalo, tehdy se to meno- a teď je tam k- ňáký hřiště a všecko možný, a dřív se to menovalo Leoše Janáčka. a kdybysme tam bývali zůstali, tak z nás zůstaly třísky. ale eště co bylo, tak to lidi pokradli. tak viděli, že tam sou jenom sutiny, a dovedou ty lidi to pokrást, dokázala bych to já.

JV: hm

LH: a manžel říká, měli tam, sou tam takový ty, aspoň pokličky ti donesu, když to nádobí je pryč. víte že ty pokličky byly taky sebraný? já nevim, co se děje v lidech. já bych nic takového neudělala. a já bych si vzpomněla na maminku, protože ona říkala, za to bude každej jednou potrestanej, pamatuj si to. a já si to pamatuju.

JV: dobře.

LH: a co potřebujete.

JV: em další otázka je, jestli ste na ňáký film šla vícekrát.

LH: jéda. na Španělskou vyzvědačku ((Španělská vyzvědačka)) aspoň třikrát.

JV: a co byste řekla že se vám právě na tom filmu líbilo. na té Španělské vyzvědačce ((Španělská vyzvědačka)).

LH: no tam, tam se taky zpívalo,

JV: hm

LH: krásně to bylo všecko aranžovaný, a vůbec, celej ten film byl takovej, no prostě bylo to taky, to už dávno bylo teda em mluvený, že, a nebylo tech filmů sem tady tolik, z té Ameriky. nebylo, že, tolik. takže em vůbec.

JV: takže ste měla ráda americké filmy třeba?

LH: no, měla sem jenom určitý.

JV: a jak-

LH: ne všechny.

JV: a jak třeba vypadaly ty filmy které ste měla ráda.

LH: proč sem měla ráda, protože třeba ta rozmery ((Rose-Marie)). oni ju potom nafilmovali podruhý, ale to už nebylo ono.

JV: a co třeba, co teda bylo ono, co na tom filmu

LH: ona třeba em nebo já vám řeknu na našem. Babičku naši.

JV: hm ano?

LH: ano. tak ta Babička, první, byla nádherná a pořád se líbí.

JV: ta, ta z roku em to myslíte ale už tu mluvenou, tu zvukovou.

LH: no ano, ne, naše Babička, že,

JV: hm

LH: ano. a vem všem se líbila. potom ji nafilmovali podruhu, podruhý, herecky ne- žádná vada na ni nebyla, ale proč tam už strkají jejich, zase tam strkají že no von se nad ňu naklání, a myslí si o všech možnejch techto. proč to dělají, dyť ať to dělaj jak to je. tak potom říkaj to není ono, a na to se nedívají, a dívají se na tu starou Babičku ((Babička)).

JV: hm

LH: tam se to všecko, a toto už, a je to herecky je to velice hez- zahraný. zahraný je to dobře, ale už je tam toho sexu převršení. proč to dělají. to se, tím to znehodnotí ten film. a to je herečka, která to tam em hrála, jedna aj druhá, všichni to, hráli krásně, to se nedá aby tím netrpěli oni. ale, to, to nebylo hezký. to nebylo hezký, to, tím to zkazili.

JV: dobře, takže ste říkala o tom filmu, o tom americkém, že se vám líbil, že tam třeba byla hudba, tak měla ste třeba ráda filmy s hudbou, kde byla.

LH: no s hudbou. ano ale nesmí ta hudba přesahovat do toho děje.

JV: jo. a jak byste popsala právě ty filmy, na které ste chodila. em byly třeba ňáký, žánr měly stejný, že ste třeba chodila na milostné filmy, nebo na

LH: nemusel být, no nejvíc se, nejvíce se mně, říkám, kde byli koně, kde byli, no byla hodně přírody, a a kde bylo třeba ukázaný různý ty, někde kde se to opravdu, že se to kde se to odbývalo, že, jak honem si, teď sem to chtěla říct a polkla sem to. Haničinec ((Petr Haničinec)), že, a toto, nebo Hanzl. Hanzl tam em jak tam zahynuli v tem

JV: Hanč a Vrbata ((Synové hor))

LH: ano.

JV: hm

LH: a takže tam, tam taky byla láska, že, taky. ale to je tak krásně podaný, ale tak krásně, že v tom vidíte kus lásky, že oni se měli rádi, a vidíte to že to je pěkný.

JV: dobře. takže teďka bychom se přesunuly k da- k dalšímu tématu, k předposlednímu, a to sou rozdíly v kinech. takže vlastně o tom už sme mluvily, že, o těch kinech jak vypadaly vevnitř, jak tam byly ty židle a tak, a že vlastně v některých kinech byly tvrdý židle a v těch lepších zase byly ty měkký.

LH: ano.

JV: a lišil se třeba

LH: plyšový.

JV: a lišil se přístup zaměstnanců v těchto kinech? že třeba v těch kinech, kde byly ty tvrdý židle, že se ty zaměstnanci

LH: to mně nevadilo.

JV: a chovali se ty zaměstnanci jinak než v těch

LH: ne, mně to nevadilo, jenom když tam byl pěknej film.

JV: hm a

LH: no ale hodně lidi chodili tam, kde byly ty tapetový.

JV: hm a třeba ten přístup těch zaměstnanců teda byl, byl stejný nebo

LH: no myslím že stejný, no.

JV: dobře.

LH: naopak si myslím, že tam měli hodně víc lidí, protože oni měli, to se myslím menuje Ponrepo, ne?

JV: Ponrepo v Praze

LH: a není to tady? ne ale to tak nechcu něco splést. ale zeptejte se tak jak je v tom. tam byly vždycky ty filmy starší, mají tam všechny, i tyto. ale taky tam měli i teho prvně myslím to tam dávali, že em teho krále. englic- Obsluhoval jsem anglického krále. ten se mu povedl. mně se líbily takový filmy.

JV: hm

LH: a oni prósim tě, to sem říkala kamarádce, a bohužel zemřela. ona mně, jeden den mně říká Lídy, já přindu pozděj. no tak říkám tak dobře. a její dcera mně řekla, že říkala, zavolej Lídě, máš tam jít a, a vona, já žádnou Lídu nemám a vona se pomátla do rána. ona mě neznala, ona mě neviděla nikdy, a, a třetí den zemřela. vona říkala prosím tě co se ti na tom filmu líbilo. já povidám, mně se na tom líbilo ta opravdovost. mně se na tom líbila ta opravdovost. to byl film takovej opravdový. já nevim jak bych to ještě víc vyjádřila.

JV: hm já to chápu, dobře.

LH: no, pochopíte mě?

JV: ano.

LH: takové, víte, takovýho prostě, von tam vyjádřil em co člověk vlastně cítí, a jak to má vypadat, že, pěkný. a von to teda vopravdu, von je em šikovnej herec,

JV: dobře.

LH: doufáme že vydrží a že ňákej ten eště udělá nějakej ten film.

JV: takže teďka bych se zeptala z čeho se obvykle skládal program té projekce. em že byl tam hlavní film vždycky, a co tam ještě bylo navíc, třeba nějaké aktuality,

LH: taky aktuality. a tam byl Pepek em Pepek em počkejte jak se menoval, a to sme rádi chodili kde dávali před tím. a to měl čibuk takové ten Pepek, jak sakra tim druhým ménem nevim. Pepek mu říkali. a on měl dycky, a tam dával špenát, víte,

JV: Pepek námořník?

LH: jak?

JV: Pepek námořník?

LH: námořník, ano. no. Pepek, jak tam dávali námořníka Pepika, my sme se tomu smáli, a tak sme, když někde jinde, třeba jeden film dávali třeba v kinech třech. v Králově Poli taky to tak rádi dávali, tam byly taky dvě kina naproti sobě ((pravděpodobně Union a Adria)).

JV: takže to byly ty krátké filmy před tím, před

LH: no a to se mně líbilo ty krátký filmy. nebo tam byly ty tři prasátka, a taky to bylo pěkný. tak dycky, a oni byli chytří, voni to měli tady první, tak oni nalákali lidi.

JV: dobře, takže em dalo by se říct, že ste si vybírala i podle podle těch krátkých filmů.

LH: ano taky, ano. taky.

JV: a byly tam třeba nějaké reklamy před filmem?

LH: ne, vůbec ne.

JV: reklamy ne.

LH: ne ne ne.

JV: a aktuality tam teda, aktuality tam teda byly?

LH: no ale málo.

JV: málo.

LH: byly, ale málo. byly.

JV: takže ne před každým filmem? nebo jako že

LH: no před filmem.

JV: a byly vždycky? před každým filmem?

LH: no myslím že ne. že ne vždycky. to dycky, to byly aktuality ale to byla chvilenka, hned to zhaslo a hned začal film.

JV: hm a vzpomínáte si na ňáký em říkalo se tomu foršpan. ňáká ukázka z filmu. bylo to někdy? em ukázka z filmu který třeba bude příště.

LH: no myslím že nepamatuju si, ale myslím že moc ne. ale nevim to přesně. to přesně nevim.

JV: dobře. a teďka bych se zeptala, jestli ste někdy byla před tím rokem čtyrycet pět, přítomna promítání filmu v domácnosti.

LH: no já to mam každou chvilu u naší dcery.

JV: ale když em do toho roku čtyrycet pět. do konce války, jestli ste někdy byla

LH: né, né, to neměl, no máme na- naši svatbu nafilmovanou, ale to je takové,

JV: a kdo to filmoval, nebo jak ste

LH: no to zfilmoval kamarád jeho, a bohužel taky zemřel na rakovinu.

JV: a pak ste to někde si pouštěli na něčem.

LH: no mám to no máme.

JV: ale

LH: všecko na to tady.

JV: takže ste si to museli teda promítat. takže někdo vlastnil asi nějakou promítačku.

LH: no máme takovej to víte jak to bylo m- malá promítačka. ale docela je to vidět, tam mám vidět maminku, tatínka, tetu, ta co byla v té Itálii, a

JV: a tenkrát ste to teda si to na něčem promítali?

LH: no to si promítneme každou chvilu když někdo.

JV: ale já myslím tenkrát, když ste to nahráli, tak tenkrát ste si to třeba promítali na něčem?

LH: no né nic jenom, tady jak je byla toto, tak se tam dala em plachta bílá, a hned byla, na to se to.

JV: takže vy ste měli promítačku? doma?

LH: ano.

JV: dobře, a promítali ste si třeba i nějaké jiné filmy?

LH: ne ne ne. to vůbec, to jenom on nafilmoval tady tu svatbu jako kamarád.

JV: hm

LH: a chudák be- brzo umřel na rakovinu a škaredě umíral.

JV: hm dobře. a teďka poslední, poslední část, a to je protektorát. a teďka bych se zeptala em jak na vás působily změny po roce třicet devět, když začaly platit protektorátní předpisy. em jestli to třeba nějak bylo poznat v těch kinech, jestli byla nějaká jiná atmosféra v kinech, když začaly být ty předpisy protektorátní. jestli byla nějaká citelná změna v těch kinech.

LH: já, tehdy, my sme nenáviděli Němce, zajedno, protože sme viděli, sme viděli vlastním okem jak tam viseli dva, my sme zděšeni, bohužel sme jenom tak to zahlídli, tam ty studenty, a byla to špatná doba. špatná. a manžela otec, sme o vlásek, bývali by nás postříleli myslím všecky, všecky, protože on tam měl podnik, a on tam měl na půdě, no, strašně dobře zebezpečenej telefon. a a takovou tu vysílačku nebo co to bylo já nevim už přesně. a až bylo po válce, tak manžel říká, tati, tys mně to vůbec neřekl. a on říká, chtěl chtěls viset? a on o tom do této doby, já sem ho měla tady sedum roků, sem ho opatrovala, sedum roků sem ho opatrovala, a on o tom nechtěl mluvit, on měl pořád strach. představte si to.

JV: dobře. teďka bych se zeptala, jestli em byla některá kina vnímána jako německá, že tam třeba chodili jenom Němci nebo to bylo

LH: no ano, taky byly ňáký, a když sme bydleli v Králově Poli, potom, tak tam bylo, oni tam cvičili Němci, to sme ještě nebydleli tam teda, takže to sme bydleli jinde jako s rodičema, že, a voni když vyšli ven, tak šla z vás hrůza. ma, ma, ma, ma ((dělá zvuky připomínající pochod)) to není nadnešený. vyšli ven, mahé, majn, ((dělá zvuky připomínající němčinu)) a eště sme měli republiku.

JV: takže to bylo před protektorátem ještě.

LH: ano. to už bylo na spadnutí, víte? na spadnutí.

JV: dobře. a když teda některá kina byla vnímána jako německá, tak em víte která to byla? vzpomněla byste si?

LH: no, no to museli být všichni museli, když chtěli mít obživu tak museli všichni mít německý filmy.

JV: ano, ale já myslím třeba že to bylo vnímaný tak, že tam choděj pouze Němci, a Češi se teda tomu spíš

LH: to nevim teda, to přesně nevim. ale Němci byli strašně zlí. ja vám říkám, kdyby se bývali dopadli, anebo když jak voni vyšli ven, ven z té cvičitelny, to bylo pod Špilberkem, to sme jednou s maminkou, sme zůstali stát, ale to byla hrůza- hrůza, voni dupali těma nohama a voni šli, a zdravili se, hajl, ((Heil)) nebáli se, a řvali jak, co dělá všecko nacismus. nacismus. no- normální lidi to nedělali, to jenom ti dacani. to by vám člověk vykládal. ale to kdyby nám bývali ti hajoti, ty Němci, ty by nám bývali dali, oni měli takový velký ty, ty em a bubnovali, ježiš a potom sme se tam stavili na druhej den a von povidá, no to bylo, to mně máte co poděkovat. maminka mu koupila, taková byla, tabák, a von to kouřil, tabák, když to vykládal, a von řikal, holky uřechtaný co ste se temu měly řehtat. my nevíme čemu sme se smály. no a oni šli už začínali, oni by řekli že se jim smějem. oni by nás bývali přinejmenším zmlátili. to už by nás tam pomalu při nejmenším nesli dom. ne- nevzpomínám na to ráda. a dneska je to už trošku jinačí, no.

JV: a teďka bych se zeptala jestli ste za toho protektorátu teda, chodila do kina více nebo méně,než předtím.

LH: málo.

JV: takže méně než před tím protektorátem. a z jakého důvodu?

LH: protože to bylo jenom německy, ježiš vy máte hlad. já vám dám

JV: ne, já nemám hlad, ne.

LH: ne. tak jezte.

JV: ještě je brzo.

LH: no Olinka to zavinila, no ona chudák tam bude nejmíň do devíti do osmi hodin, dodělat aby mohli být zase doma.

JV: a to je v pořádku, to si nedělejte starosti s náma.

LH: já dycky mám všecko nachystaný, a ona, no když tak, mami tak když tak počkej já přídu. ale manžel tam bude mít něco v ledničce.

JV: já no, ne, eště je teprve půl pátý, to je v pořádku.

LH: no, a tak co ještě potřebujete.

JV: no, že ste říkala, že ste chodila do kina méně než před tím protektorátem.

LH: no moc málo, moc málo.

JV: a z jakého důvodu? že teda

LH: no protože sem tu němčinu nenáviděla.

JV: takže kvůli tomu že tam byla něm- ale dyť byly i české filmy.

LH: no tam, tam se zajedno, ze začátku když přišli Němci, tak dole to bylo česky, napsaný.

JV: no

LH: a potom už to vůbec nebylo napsaný.

JV: a když byly i české filmy? tak na české filmy ste nechodila?

LH: no, a tak zajedno to byl taky důvod, a taky oni se hned rušně bavili pouze německy.

JV: hm takže i kvůli těm divákům ste nechodila, ste cho-

LH: a lidi, a vona, počkejte jak vona to. rej rej, Němci jako, rej, hned byl klid.

JV: takže em ste chodila

LH: ne, na, já sem téměř přestala chodit. a všichni dost Češi. málo.

JV: ale

LH: zezačátku ano, ale potom sme se i báli, protože to bylo, dívejte se, to, když sme em em než sme přišli z kina tak bylo dost pozdě, a my už sme se báli, protože potkat Němce, on by něco řekl na nás, oni si umínili, no ten se na mě smál, a toto, a mně vysmíval, a už měl zase, jo, toto, to seš bedlivej a dobrej Němec, a a německy že, a už ste mohla viset.

JV: takže ste chodila do kina méně i kvůli tomu

LH: méně.

JV: i kvůli tomu že ste se cho- bála chodit venku,

LH: bála.

JV: hm a za-

LH: ale

JV: potom ste neměla ráda tu němčinu, ale

LH: ano, ne že by em já bych neobvinila Němce keří, tady byli nad náma, ňáký manžel- potom, manželka byla potom odsunuta a on zůstal ještě tady. a on potom měl dovolený, dovolený jít navštívit kde bydlel. na té druhé straně. a on říkal mamince, paní Štefková, kdybyste viděla jak ti lidi na sebe, co já krčím, anebo na záchod, co můžu než se spláchlo, co tam lidi dávali, Češi, dávali udání. Češi, i Češi Čechy. a on dycky přišel za maminkou, mohl teda, a přišel za maminkou a říkal, já vám budu vděčnej nadosmrti. a opravdu, von nikomu neublížil. oni byli takoví hodní, a tady zrovna naproti nám ten byt, ta, jak to začali křičet kolik jich to, kolik jich odsoudili, tak oni chodili plakat k mamince. proč to dělají, no.

JV: dobře, takže ste říkala, že do toho kina ste neměla, nechodila ráda kvůli té němčině.

LH: ano.

JV: a to myslíte kvůli té němčině v těch filmech nebo kvůli té [že ste slyšela ty diváky.]

LH: [ne němčině, ne] kvůli němčině, ale já sem se bála těch Němců,

JV: takže těch diváků

LH: protože oni byli zlí. obzvlášť takoví třináct čtrnáctiletí.

JV: jo, takže myslíte těch diváků v tom sále, i tak, dobře. em takže spíše těch lidí, kvůli těm lidem ste

LH: dědy, musíš tady nachystat talíře, máš tam něco? no počkej. no tak co ta Olinka řekla, no, že přinde hned s cukrovím. nemáš tam, nemáš tam ještě ty dobrý špekáčky? no tak je vodmrazuj. dyť oni sou tady chudáci hladní, no už, podívej se jak šilháme. ((narátorka mluví na manžela))

JV: to je v pořádku, to si nemusíte kvůli nám dělat starosti.

LH: no ne, no ale to se někdy, u nás se každej nají, a dobře. víte, Němci, ty normální lidi,

JV: hm

LH: ty, to neřikám, ale ti nacisté, nacisti,

JV: hm

LH: ty byli, manžel se chtěl dostat když ho nasadili, nasadili ho do do Vídně, teda ne do Vídně ale tak potom přes známý ho dali do Vídně, ho dali. a dali ho do Vídně, tak já sem tady s děckem zůstala, že, a pak, že, nás odvezl na venkov, a dobře že odvezl, protože jinak by to bylo bývalo špatně dopadlo, a tak sme se odstěhovali a bylo dobře. jinak to bylo rozmlácený, a no tak Rusům za to nemám, nemůžu mít zase tak dalece za zlý, ale voni prej byli úplně na mol vopilí. no ale voni se dostali, tady byla kořalárna, a tam si chodili prý s těma esšálkama em měli prostě do esšálků a do do všelijakejch konvic plechovejch, si to nosili ty likéry a to, no tak se napijou, a byla válka, no tak, maminka se na to nadělala a teta nakonec taky, krásnej nádhernej prsten sem měla takhle velikej, nádhernej, to vám řeknu, nádhernej, tak opravdu nic, nic to, nic to nenadsazuju. představte si to, že nám jak nám to vykradli tak aj ten prsten. a ten byl z Itálie, a to vlastně ta Židovka chudák, ta řekla, já to Ludmilce, ta zas mně říkala Ludmilka, já ji to koupím. a ona říkala, né, já ji to, na tak, dáš něco ty, a ostatní dá já. to bylo tak trošku tak jako ten prstýnek, to je tak nahoru tak, nahoru, a ten em to bylo zlato, a to bylo v platině. a ty ta platina byla růžičky. oni to museli dávat do něčeho že prý by to nebylo dobrý, ty, já nevim ňák, to se ňák příčí, že, že to musí být tak to. pak sem měla zlaté náramek od biřmování. taky pryč. pudřenka krásná, taky pryč.

JV: hm je to hrozný.

LH: ale nechtěla sem aby ho zavřeli, mama tady plakala, no tak co sme, maminka říká prosím tě už je to pryč, my to už nezachráníme, tak to necháme plavat, no.

JV: dobře. jo, takže teďka zase bychom se vrátily na chvilku zpátky k tomu. takže říkala ste že za toho protektorátu ste chodila do kina méně.

LH: moc málo.

JV: ale chodila ste přece jenom trochu. takže změnil se nějak výběr těch filmů? chodila ste na nějaké určité filmy jenom?

LH: no, no byly tam, byly taky, když nějaký na ten, ten (volbrik) když tam hrál, a nějaký takový jedno bylo takové, to, Lídyno běž na to, to je docela pěkný, a nepropagujou tam ty Němce, no von měl zase psa, a em voni se rozešli s tou holkou, oni se rozešli, a teď ten soud nevěděl komu teho psa dát. a tak oba ho chtěli, a von řiká, no tak já vezmu teda sekeru a rozseknu ho teda a dám vám, no to ne, to ne, my to, to ne. tak já mně patří, mně patří. a vona zas taky. ne mně ne, mně patří. tak se hádali, tak on ten soudce řekl, víte co? běžte spolu pěkně dom, a pejsek teď bude s váma a vy se usmiřte a nehádejte se. tak voni šli a na ten, na to vodítko drželi voba dva, dívali se na sebe a kvůli tom psovi se usmířili. tak to bylo, to říkal, na to běž, to je hezký.

JV: hm dobře, takže chodila ste třeba jenom na české filmy?

LH: na české.

JV: a na německé jenom málo teda, nebo

LH: no výjimečně.

JV: dobře. a teďka, jak se diváci za protektorátu v kině chovali. třeba em vzpomínáte si že by ty nacisté nebo ty sympatizanti s tím em nacismem, že by třeba hajlovali v kině kdyby třeba viděl hi- Hitlera, nebo že by nějak projevovali se nadšeně například.

LH: jako něm-

JV: no, Němci v kinech.

LH: no, nemůžu říct že by se nějak, tam nějak nechovali toto, to voni zase měli svůj řád, to voni byli, toto bylo.

JV: takže se nechovali nějak nápadně nebo

LH: ne, ne. to teda tady ty, Kociánovi se menovali, a oni utekli z domu, aby je nebylo slyšet, a šli k mamince, a tam bych řekla všecky ty, no ženský, plakaly, co dělaly, když byla řada kolik jich zabili, zase pověsili. Čechů. a studentů. a vona, no ta plakala. a manžela. no pak byli, toho jejího manžela, taky on byl vlastně Němec, ale jakej Němec. tatínek jeho byl vlastně Němec a on o tom ani nevěděl,a jak bylo tak museli, jako Němec.

JV: hm

LH: on musel být jako Němec. tak musel jít. a pak byl na vojně, ale on byl jenom na těch zákopech, víte? tak to byla taky Němka. a museli jít teda na odsun, že, tak to bylo teprve pláče, bylo jim mamince líto, že, a em tady zase na druhé straně je dům, a on řekl, no, paní Štefková, tam je, tam máte schovanýho Němca. a on utekl od tam, u tech vojáků, a schoval se tady v našem domě. my sme teda tady nebyli. přišel Němec, přišel ruskej voják a řekl, ten uměl trošku česky, že tady je, že tady je Němec. a maminka říká, no ano, ale von ne- nikdy nebyl Němec. a on řekl aby odešla. maminka se složenejma rukama a ta jeho manželka taky. prosim vás, oni nejsou opravdu, já bych se ne, já bych se nepřimlouvala. takle jenom rukou.

JV: hm

LH: a voni ho ve sklepě, tam ho zastřelil, a ten ruskej voják tam ho zastřelil a, tak, co chcete, no

JV: tak ještě bych se zeptala em když se blížil konec války, s tím koncem války jestli se nějak změnilo chování v kině em atmosféra v kinech. jestli třeba tam bylo vidět že už je konec války, jestli třeba už lidi nevěřili těm týdeníkům, nebo že už si tam víc dovolovali, bylo to ňák poznat?

LH: no, nemůžu to nijak zvlášť ovlivnit, protože sme bydleli v tom Králově Poli, a tam zrovna kino nebylo, až dole, teď je tam plova- teď je tam em hřiště a všecko. takže já nevim jak to tam teď teda je a jak to tam bylo tehdy už potom, protože my sme neměli kde bydlet, tak maminka to tady chytla, tak potom říkali, no jakejpak byt. a maminka říkala, no oni nemaj kde bydlet.

JV: hm

LH: no, takže, ale on potom mohl, on měl potom měl prostě takovej papír, a padesát lidí von zachránil. taky takový byli. a padesát lidí zachránil. no a potom potom přišel a a říkal že už bude asi na odsunu. a říkal že moc děkuje za to, že se jako maminka se ho nebála ho jako vzít, když k ní přišel. no proč by se ho bála, ukázal papír kolik lidí zachránil. a tam byla jedna taky na vrchu, a vona porád propagovala že je Němka. a tatínek, ona žila s jedním jako Němcem, a vona měla, on ji tatínek náš mu pomáhal, sekali to řezali to, a ona přišla, nó, vona mu říká, em ee me- mluv česky, mluvíš, co nemluvíš česky. a vona říká, já já su Němka. já vám to musím říct škaredě, tak jak von ji řekl. ty takle prej se postavil a povidá, ty Nemka? ty Ceska a Nemka ani uprdéle, ty Nemka. a ten zachraňoval moc lidí, tady přišlo auto, přijelo to maminka, znám od maminky. přijelo auto a hledali ho. a on řiká, no, hledali ho hledali, nena- tady nebyl, a strašně em ho chtěli najít. a maminka řiká, a od čeho vy ste. a oni říkali, on mně zachránil život, představte si to. čistou pravdu vám řikám. jak, jak vozili em už potom na to nejvyšší, Čechy, ty tam potom už šli jenom na smrt, dopisy a všecko možné on, i třeba manželce to dal, kde je, i toto. to on všecko dělal. no našli ho potom on byl operované na žlučník a myslím na něj nedbali, řekli že je Němec a on umřel. a oni strašně toho želeli, že on moc udělal. takže jako Němec, ale on byl původem Polák. původem ale jinak ne. takže nemůžou se odsuzovat všichni. no, a co ještě máte.

JV: já mám ještě poslední otázku, jestli si vzpomínáte na svojí první návštěvu kina po skončení války.

LH: no, nevím tak přesně, ale

JV: nebo první návštěvy, mně de o to, jaká byla atmosféra v těch kinech.

LH: ne, em tam většinou hodně lidi plakali, že sme se dočkali svobody.

JV: hm takže v kinech lidi nějak to dávali najevo?

LH: ne, to se bylo kino, ale nehrálo se kino, že, ale bylo to v kině, potom tam přišel Havel, ale von jenom ňák přišel, a všichni, všichni teda křičeli, to bylo v Praze, já sem tam teda nebyla, že, pochopitelně, ale teta tam byla tak vyprávěla. a vona říkala, ta atmosféra, to už nikdy tu atmosféru kterou sme tehdy měli, tu radost z té svobody, tu radost velkou z té svo- když někdo řekne, a jakápak svoboda. vona říkala, tak ať zkusí co to je nesvoboda.

JV: hm dobře.

LH: nesvoboda. a vážím si všeho, aby jenom byli ty lidi lepší. vy ste mladí, vy vy to můžete trošíčku, kdybyste mohli to ovlivnit, aby byli ty lidi, vím že jeden člověk ne, ale em aby to bylo trošku, trošku lepší. dyť není zase tak zle. tak zle. no, ale to není jenom u nás, máme známý, on vždycky jezdí známý, nemohl najít em ubytování když byly tyto, když byly závody, závody, a tak a náhodou přišel jel okolo chaty, a poprosil nás moc prosil, jestli bysme ho vzali se synem. tak nakonec sme se nechali uprosit a potom od té doby, no myslím že sedumnáctkrát spával u nás. a to byl taky. jeden kterej nenáviděl nacismus. nenáviděl nacismus. takže není to tak všecko, prosim vás, tak si řekněte že ta baba byla

JV: ne já mám ještě, já mám ještě jednu poslední věc, a to je, já vám ukážu seznam filmů, a vy si zkusíte vzpomenout, přečtete si ty filmy tady, je to podle roku,

LH: je to já nevidím.

JV: aha, tak já bych vám kdyžtak přečetla, a kdybyste si vzpomněla na některý film, který který ste v té době viděla, z těch co teďka uslyšíte, a měla ste k němu nějakou zajímavou vzpomínku, třeba že ste v tom kině něco zažila, zrovna když ten film běžel, nebo že vás ten film nějak ovlivnil v něčem, v nějakém chování nebo tak, tak byste kdyžtak mi to řekla. em takže v roce dvacet devět to byl singing ful ((Singing Fool)) a Pražské švadlenky

LH: no, to sem viděla.

JV: hm a máte nějakou zajímavou vzpomínku na to, že by třeba vás to

LH: no mně se to em líbilo jak krásně zpívali.

JV: hm takže to zpívání.

LH: zpívání.

JV: hm dobře. em takže v roce devatenácet třicet to byl cé a ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek))

LH: no taky

JV: taky

LH: taky sem to viděla.

JV: taky. a em Dvě srdce ve tříčtvrtečním taktu ((Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu)).

LH: to, to ne, to sem neviděla.

JV: to ne. takže ten cé a ká polní maršálek, ((C. a k. polní maršálek)) ten vás

LH: no ano.

JV: na vás zapůsobil nějak?

LH: no nezapůsobil, to ale líbilo se mně to.

JV: hm

LH: protože to em byl em ten náš slavnej

JV: Burian ((Vlasta Burian)).

LH: ano, Burian.

JV: Burian.

LH: kdybyste viděla jak von dopadal, ale to byste tady museli být do půlnoci a ještě k temu hladný. no, no

JV: takže třeba toho Buriana ((Vlasta Burian)) ste měla ráda, chodila ste na něj?

LH: Buriana ((Vlasta Burian)) sem měla moc a moc ráda, všecko mu sebrali, potom už druzí a to radši nebudeme vykládat.

JV: dobře. takže tady je v roce třicet jedna, To neznáte Hadimršku

LH: taky.

JV: a to ste taky viděla. a Kouzlo valčíku

LH: to teď si nevím.

JV: hm dobře.

LH: nevím teď.

JV: takže kdyby vás vždycky k tomu napadly ňáký, ňáká tak zajímavá událost, nebo to že by vás ten film v něčem ovlivnil, tak kdyžtak to můžete klidně říct.

LH: cé ká polní maršálek ((C. a k. polní maršálek)) to je dycky, anebo něco takového, co on hrál, on to hrál taky, on dovedl em zpívat, tancovat, a všecko takže sem ho, obdiv měl. můj obdiv.

JV: dobře.

LH: tak bych to řekla. můj obdiv.

JV: takže rok třicet dva, to byl le- Lelíček ve službách šerloka holmse, ((Lelíček ve službách Sherlocka Holmese)) a film qik ((Quick)) taky. potom v roce třicet tři to byl Pobočník Jeho Výsosti,

LH: no

JV: a dál

LH: taky sem.

JV: taky. a dál je tady Šest žen Jindřicha osmého. ((Šest žen Jindřicha VIII.)) em potom rok třicet čtyry, em to je Zlatá Kateřina

LH: no,

JV: a potom, teďka nevim jestli to přečtu správně, neumím německy, em

LH: manžel vám by to

JV: cizby der frac, nebo čis- ciby der frac. ((Csibi, der Fratz)) tak to asi ste neviděla.

LH: ne.

JV: potom rok třicet pět, to byla Mata Hari a Cácorka

LH: no, Mata ((Mata Hari)) ano.

JV: Mata Hari

LH: to je naše, to to byla naše největší vyzvědačka, ano. ano.

JV: dobře.

LH: ano.

JV: a vás to nějak jako

LH: no,

JV: ten film.

LH: neovlivnil, ale em dovedla em si v tom jak to všecko hrála opravdově, to byla slovenská herečka,

JV: hm

LH: a opravdu sem se ji obdivovala.

JV: dobře.

LH: můj obdiv měla.

JV: hm tak jo. dál tady máme rok třicet šest, a to je Moderní doba, a Tři muži ve sněhu.

LH: to si teď nevzpomínám.

JV: Moderní doba je s čeplinem ((Charlie Chaplin)). tam hrál čeplin ((Charlie Chaplin)).

LH: to taky ne.

JV: takže rok třicet sedum, Svět patří nám, a Dobrá země. em rok třicet osum Sněhurka a sedum trpaslíků ((Sněhurka a sedm trpaslíků))

LH: no tak to, to sem, myslím si líbilo všem.

JV: hm

LH: to bylo takový dětský.

JV: dětský.

LH: ano.

JV: dobře, a em další další film z toho roku třicet osum je Ducháček to zařídí.

LH: no to je taky dobrý. to je taky, taky moc dobrý.

JV: a proč myslíte že je to dobrý.

LH: no protože se mně to líbí, zajedno herecky,

JV: hm

LH: zajedno herecky, a je tam hodně taky pravdy.

JV: hm

LH: protože von to dycky opravdu to zařídil. on to, on to za- zařídil v tom prospe- pro těm mladejm.

JV: hm dobře. takže rok třicet devět, tady sou tři Tři děvčátka pokračují, a U pokladny stál.

LH: U pokladny stál dobře, ale ty tři děvčátka ((Tři děvčátka pokračují)) to ne, to nevim, ale U pokladny stál, no to byla, tehdy se léčilo aspirinem.

JV: dobře. další je rok čtyrycet, a tady sou filmy To byl český muzikant a Město ztracených.

LH: no To byl český muzikant je velice citově založený,

JV: hm

LH: a moc se mně to líbilo, no, to vím, to znám.

JV: dobře.

LH: ano.

JV: a třeba em

LH: on byl pak [učitel.]

JV: [ňák] to na vás zapůsobilo třeba vlastenecky nějak, nebo ten To byl český muzikant

LH: no i já mám radost když někdo Čech něco dokáže.

JV: hm

LH: když něco dokáže, tak já mám z toho takovou radost,

JV: hm

LH: a že až su na to hloupá, no.

JV: hm dobře. takže čtyrycet jedna tady sou filmy Opereta a Roztomilý člověk

LH: no to, to je legrace pořád.

JV: Roztomilý člověk?

LH: ((smích) jak von to dokázal všecko tak vylhat, že a potom, ale von vlastně nelhal, von dělal legraci. jo dobrý to bylo. ne že by to na mě působilo, ale em ráda sem to viděla protože to je legrace.

JV: hm dobře, takže ste měla ráda ty komedie teda.

LH: no měla ráda taky komedie.

JV: dobře. em takže rok čtyrycet dva, Vídeňská krev a Muži nestárnou

LH: i Muži nestárnou taky to nebylo em no, bylo to krásně, ten herec co to představoval ((Jan Pivec)), to byl strašně podobný našemu strejdovi.

JV: hm a pak tady máme rok čtyrycet tři, a to byl minhauzen ((Münchhausen)), Dobrodružství barona Prášila, a další film Tanečnice.

LH: to teď nevim.

JV: dobře. rok čtyrycet čtyry, to je La Paloma, a Neviděli ste bobíka ((Neviděli jste Bobíka?)).

LH: no však to je to, jak se ti dva potom rozváděli, tak ti to naši, ti to ňák pře- předělali.

JV: hm

LH: ne ne ne, omyl, to je ta Babička, to je ta,

JV: jo.

LH: ta Babička, a teď dávala všecko možná za to kdo ji dovede babič- em Bobíka.

JV: hm

LH: ano, to je naše herečka, to je něco jinýho, ne omyl. omyl.

JV: a potom poslední dva filmy z roku čtyrycet pět, em Její oběť a Sobota, tak to asi, hm

LH: ani sem to neslyšela.

JV: dobře, tak to nevadí. em takže to vlastně by byl asi tak konec, zeptala bych se na poslední otázku třeba jestli máte nějaký dodatečný, ňákou informaci dodatečnou o které, o čem sme se nebavily k těm, těm filmům, nebo k těm kinům. něco zajímavého co by vás třeba ještě napadlo k těm kinům.

LH: no, já vám řikám, já mám ráda všechny naše filmy, ale já teď vůbec už nechodím, protože nemůžu,

JV: hm

LH: ale jenom když to vidím em v televizi. v televizi. a je mně to líto že teda to. a to vám řekne, myslím osumdesát procent lidí, snad těm mladejm se to lepší líbí, že, že to není nic hezkého. pořád jenom se ukazují, anebo teď to, ňáký takový to, teď tam v zahradě ((Ordinace v růžové zahradě)).

JV: hm




konec rozhovoru
 
Quote code
0.
 
Interview code
57:2
 
Interview line
3:1635
 
up
 
 
 
 
 
© 2011 Department of Film and Audiovisual Culture at Faculty of Philosophy, Masaryk University, Brno