txt info:
[0.]
Tato kronika jest od počátku české země i o všech kniežetech i králích, ješto jsú zpravovali svými časy. A takž pak k přikázání slavného Karla čtvrtého Římského ciesaře ze všech kronik všech klášteróv, ježto shledány mohly býti, skrze Přibíka, syna Dluhojova z Tradenína, mistra školnieho od svatého Jiljie řečeného Pulkava v Český hlahol z latinského, jakž najlépe mohlo býti, jest přeložena. I jest znamenati, že všecky věci básnivé a nepravé jsú opuštěny, a což pravého a jistého jest, položeno; neb ty všecky věci dřéve řečený ciesař s velikú plností v latinskú, velmi krásnú řeč shromazditi jest kázal. Své země činy máš zvěděti, neptaje se na noviny jiných zemí všelikterých, neb divóv některých. Potom pak to učiníš, jězdiž sem i tamo po novině. Ale mudří tak pravie, ktož rád své viděti chce zdravie, aby v své zemi ptal na noviny, netbaje vlaské kučiny. Ale již něchtěl-li by dobrým slúti, ten ktož chce přes moře plúti, nechtěl-li by tam v daleké vlasti, v nichž mnozí bývají v strasti i berú na obyčeje, o nichž tato kronika nepěje? Neb kakéžkoli staří páni tam nebyli poznáni, však slula ctná družina, v jiných zemiech o nich novina prochodila v dráze v slovútnosti. Protož prosím vašie ctnosti, by neposúdil v tom, že sem pověděl o tom; bych pravil totiž daleko bývánie, jenž vítězstvie jest znamenie.

[1.]
Když synové lidščí na poli Senar tak řečeném po potopě nepamatovali, ani rozomem svým srozoměli slibu božiemu, jenž k Noe k otci k jich učinil byl a řka: „Již nikakéž nezahladím světa potopami vodními a stvořenie všelikakého, ale položím duhu v oblaciech nebeských, i bude zalíbenie mezi mnú a zemí“, ale oni nedoufánie k bohu jmajíce, bojiece opět budúcie potopy pro bázeň města a vežě na velmi velikú výsost dělati jsú snažili; tehdy však všemohúcí buoh treskcě jich nemúdrost a velebnost z své božské moci ukazuje [1b] na tom miestě ihned jazyky jich ve dva a v sedmdesát řěčí rozdělil jest.
A protož ta jistá vežě jmenována jest Babel, ješto vykládá jazykóv pohaňenie. Tu jest na tom miestě jedna řěč slovanská, ješto nakázaným příslovím slovanská slove, počátek svój vzala, od kteréžto jisté řeči lidé toho jazyka Slované jsú nazváni. Nebo v jazyku jich slovo latině die verbum, a slova latině verba slovú. A takž od slova nebo od slov nazváni jsú ti lidé Slověné.


[2.] Prvá přiemluva. O próchodu těch lidí a o osobení zemí rozličných.
Pro ňežto ti jistí Slovanové odšedše s toho jistého pole Senar, jdúce skrzě Kaldejskú zemi, i přišli jsú do země, v niež nynie Řekové přěbývají. Potom další próchod činiece jedniem mořským výtažkem neb zátokú; podle větčieho moře vešli jsú do Byzancie, ješto, nynie Konstantinopolim slově, do těchto zemí: to jest do Bulkarie, do Rassie, do Servie, do Dalmácie, do Charvatcie, do Bosiny, do Karintie, do Stirie a do Karnyoly, v kterýchžto zemiech do dnešnieho dne přěbývají. Takž pak i byl jest jeden člověk v Charvátiech jménem Čech, jenžto pro vraždu nad jedniem pánem znamenitým učiněnú, těch krajin z Charvatské země postúpiv i s bratří a s tovařistvem svým, bral [2a] jest hledat sobě vlasti nové, v niežto by bezpečně bydliti mohl. A tak s miesta na miesto bera k Dunaji i přišel jest.
Odtovad pak bral jest do vlasti, ješto nynie Čechy slovú česky a německy Bemen. Nazvána jest tato země Bohemia latině od jmene božieho; neb v slovanském jazyku od toho jmene Boemia buoh se jmenuje, i v českém také. A tak tiem výkladem od jmene božieho Boemi neb Čechové jsú řečeni. Boemia latině die a slovansky Čechy, a takž od prvého bydlitele Čecha nazvána jest Čechy tato země. Kterýžto Čech s svými bratří a s svým tovařistvem nalezl jest tuto zemi beze všeho bydlitele, nalezl jest lesy porostlu jsúce všicku, a plnu zvěři v těch lesiech. Tak pak osadil jest s svú čeledí na jednéj vysoké hořě, ješto obecným příslovím slove Říp. Neb s jisté hory veliká roveň se všěch stran země sezřiena móž býti, i jest ta hora mezi řěkama Vltavú, Labem a Ohří. Tu jsú najprv počěli přěbývati a zemi orati v Čechách. Ti jistí lidé najprve tu jedli želudy a planá jablka a jiné plané ovoce lesné, zvěř a ryby. Ale obilé ani semen ani vína ani kterého pitie, jímž by opiti mohli, neměli jsú, ale vodu studenú pijiechu; všecko jim obecno bieše vespolek, i také ženy; kakés rúcho lněné a [2b] vlněné neznamenité na sobě nosiechu, a zimě v zvieřecích a v ovčích kožiech miesto kožichóv chodiechu; o nižádném zákonu nebo právu nic nevědiechu jedno tak [podle přirozeného obyčeje živi biechu.
Bratr pak Čechóv nebo tovařiš jménem Lech, jenž s ním přišel bieše, přešel jest přěs sněžné hory, ješto Čechy dělé s Polskem, i uzřěl jest velmi velikú a dlúhú do mořě roveň; i posadil jest tu, a tak pokolením svým naplnil ji. Toto také jest znamenati, že v slovanském jazyku roveň Polsko jest, to jmenuje v latinském campi plani. A tak ta země nazvána jest Polsko od veliké rovně polské, neb v nie dědina velmi velikým rovnem leží. Potom pak z jeho pokolenie někteří brali jsú se do Rus, do Pomeranie, do Kašubie, právě] do Dačské země a do končin mořských na poledne. A tak všecko jazyka naplnili jsú sobú i dělali a orali tu. Jiní pak opět z Čech brali jsú k téj vodě, ješto Morava slove, a tu jsú sobě Moravu osobili. Brali jsú také do Míšně, do Budišínska, do Bramburka, do Lužanska; a v těch ve všěch zemiech přěbývati jeli. Tyto všěcky byly jsú plání porostlé a přěbyvatele v sobě žádného neměli. Jichžto jsú znova dělati jěli a v nich přěbývati, jakžto i dnešní den přěbývají.

[3.] Druhá přiemluva. O povýšení země skrzě prvé kniežě Přěmysla [3a] a o rozplození zemském znamenaj.
Když pak ti jistí Slovanové neb Čechové přes mnohé časy tak živi biechu jakžto lidé sprostní v svéj chudobě, na dědinách i na jiném zboží rozbohacovati jsú jeli; pro ňežto lakomstvie srdcě jich ihned popadlo jest tak velmi, že sváry, vraždy i jiné zlé věci tak mezi sobú pácháchu. Protož potřěbie jest bylo, aby k někomu útočišče měli, jenžto by v hromadu jednal. A když také sváry činiechu od pravdy blúdiece, tak pak zvolili sobě jednoho múdrého člověka, šlechetného a ctného, v súdiech spravedlného, k úkladóm všěch sváróv múdrého, dobřě bohatého, jménem Kroka. Ten jistý Krok první tvrz v České zemi učinil byl v Stebně. I pravie pak také někteří, že jest měl bratra jednoho jmenem Kraka, jenžto jest Krakovský hrad i město udělal a jemu jmě své Krakóv vzděl. On jistý Krok zpravoval jest zemi, ne jako kniežě, ale jakožto súdcě od obcě volený zemi ctně jest spravoval.
Jenžto jest po své smrti po sobě tři dcery ostavil. Jedné prvorozené řiekali jsú Běla; jakožto jiní pravie, slula jest Kazi. Ta jistá Běla udělala jest ten hrad Bělinu a všie vlasti povýšila jest. Ta jistá Běla byla jest ve všem lékařství dospělá, byla přirozenie všeho kořenie znající, i uzdravovala jest od rozličných neduhóv lidi mnohé; [3b] neb k nie jako k slovútnému lékaři útočišče jmějiechu všichni z krajiny. Druhá sestra jejie slula jest Tetka; ta jest hrad Tetín svým jmenem udělala, čarodějnice a věštkářka veliká byla jest. Nebo všěcky krádežě i ztráty rozličné svými věštbami ona lidem ukazováše. A protož ta všěcka vlast v svých ztrátách k nie utiekáše. Třetie pak byla jest nazvána Libušě. Ta svým rozomem nad všěcky vynikáše; neb jest ta byla prorokyně, duch proročí v sobě majíc, přěvědující a rozpravující svými věštbami budúcie věci. Ta jest byla v súdech nad jiné múdřejšie, mravy i skutky tišějšie. Ta jistá Libušě udělala jest Vyšehrad; pro ňežto miesto otcě jejieho Kroka zvolila ji sobě země za súdci. A když udělala Vyšehrad, najprve i zpravovala jest českú zemi po mnohé časy.
Potom pak v časiech přihodilo jest, že dva zemeníny pro některé jměnie svár mezi sobú jsta pozdvihla, a tak přěd Libuší oba v súdě stala prosiece, aby spravedlivým súdem rozsúdila. Kterážto Libušě když při jich přěslyšala, sličnú múdrostí pravdu zvěděvši, jednomu pravdu učinila, vinného pravým súdem potupivši. Tehdy ten, jenž potupen byl, proto že v přieteléch mocnější byl, jal jest volati a řka: Ej běda lidu našemu, že všěcky vlasti muži zpravují, ale ny žena zpravuje. Tehda vešken [4a] lid. jenž tu stojieše, volal jest a řka: Kněze chcemy jmieti, jenž by nás zpravoval, jako jiné vlasti zpravují sě. To když Libuše uslyšala, kázala jim mlčeti i pověděla jim takto: Mužie, přiďtež zajtra ke mně a jáť vaše žádánie naplním. Tehdy když nazajtřie přěd Libuši přijidechu, kniežěte jsú opět žádali. K nimžto Libuše takto mluvila jest: U milosti a přietelství měkcě a lehcě jako žena vás jsem zpravovala. Nuž pak nynie již mužě knězě budete jmieti, jenž v silnéj moci hlavy vašě skrotí a podle své vóle vás súditi bude, jehožto moci nebudete moci protiviti. Povýšíť mezi vámi i poníží, kohož bude chtieti. Proti kteréžto řeči páni i vešken lid obecně všichni zvolachu a řkúc: Knězě vždy chcemy jmieti. A proto že ta jistá Libušě prorokyni bieše, prosili jsú jie, aby jim některého za knězě dala. Jenžto k nim odpověděla: Pojměte kóň mój bielý a vložte naň králové rúcho, složtež s ňeho dolóv uzdu; a k kterémužkoli člověku pójde a podle něho stane, toho sobě vezměte za knězě a mně za mužě. Toť vám dávám na znamenie: když k tomu muži přijdete, naleznete jeho, an na železném stolu sniedá.
Kteřížto páni chtiec Libušino kázanie naplniti, poslavše posly s Vyšehradu za koňem jsú brali sě. [4b] Kteryžto kóň po polích, po horách, po dolech těkav sěmo tamo přiběhl jest druhý den blízko k téj vsi, ješto Stadice slove, ješto nazývá miesto stadné, i stal tu. Jest vzdáli od Vyšehradu ta ves jednak za deset mil, a sedí na vodě, ješto Bělina slove. Tu jsú nalezli jednoho člověka jménem Přěmysla, ješto se vykládá přěmysliti, an oře na poli dvěma voloma pstrýma. A to pole i na dél i na šíř jmá v sobě dvojě hony a jest okrúhlé a črné, všecko bielým polem obklíčené. I mluvili jsú k ňemu a řkúce takto: Kniežě naše jsi, rozvěž voly a vsěd na kóň, pojediž s námi; vsědeš na kniežěcí stolici tobě připravenú, neb vešken český lid za knězě sobě učinil. On uslyšav ta slova jich, ihned voly rozvázal, kterážto voly ihned v rychlosti kams preč sta zaběhla a viec potom nejsta viděna. Muž pak ten jistý Přemysl, jenž tak od pluha povolán byl na knězstvie, osten ten jistý, jímžto voly bodieše, v zemi jest ihned vsterčil, kterýžto osten z sebe tři ratolesti ihned vypustil a jal kvísti a plod ořěchový dobřě uzrálý nésti. Z kterýchžto ratolestí dvě sta uschle a třetie rostla a rozšířila velmi, jakožto dnešní den viděno móž býti. Neb na každé léto na nie ořěchové rostú, kteřížto ořeši za mnohá léta ani zhynúti ani zetleti ani zpráchnivěti mohú, a červ [5a] také v nich nikdy nalezen nebývá. To když tak stalo, vzal jest Přěmysl radlici a položil na ni chléb a sýr, i jal s nie jiesti. To když uzřěchu panští poslové, ti rozpomanuli o Libušině řeči, ješto jim dřieve o tom pravila, než stalo. Kakž kolivěk diviechu tomu, však jeho otázati nesmějiechu toho času, co by ty věci mienily. A když pak odjedl Přěmysl, vsědl jest na kóň i jel s nimi. A když s ním biechu na cestě. otázali jsú jeho, bylo-li by hodné, aby jim poveděl, co by ten osten mienil, ješto kvetl a ovoce nesl, a ješto dvé ratolesti uschle a třetie plod nesla a velmi rozšířila.
Odpověděl jim: Tři kniežata vyndú z života mého, dvě brzo zhyneta, ale třetie kniežě i kněžstvie jeho i na širokost a dlúhost slavně kvísti bude a velmi velebné ovoce z sebe vydá. Pravi vám to také, byste byli mne nechali pole toto doorati, na ňemž sem oral, pokolenie mužské v tomto kniežětství vždy by bylo ostalo; ale že před časem přišli ste. plod mój mužský pohyne. A to bud vám na znamenie, když ten plod pohyne, vnuk bude mstíti děda. Byl jest také vzal s sobú Přěmysl své škarpály a mošnu z lýk udělanú, o ňežto když byl otázán, odpověděl jest: chci, aby toto věčně na Vyšehradě bylo chováno, a nezhyneť aniť zetlé, aby viděli náměstkové moji, že jsú z chudoby pošli a na kniežecí [5b] stolici posazeni, a tak pak aby nepýchali. Nebo pyšní poníženi bývají pro své zaslúženie, a pokorni povýšeni pro svú ctnost. A téť věci i dnes pilně chovají na Vyšehradě. A ten den přěd korunováním krále českého kanovníci u procesí přijímajíce krále škarpaly jemu ukazují a mošnu na pléci vzdievají, aby měl pamět, že jest z chudoby pošel a tak nepýchal. Takž Přěmysl kniežě s svým tovařistvem přijel jest na Vyšehrad i byl slavně od Libušě i všěch pánóv obecně na kniežěcí stolici posazen a Libuši za mužě dán.

[4.] Třetie přiemluva. O vzdělání Pražského hradu.
Potom pak jednoho dne Libušě prorokyně přěd svým mužem a přěd množstvím pánóv, jenž tu stáchu na Vyšehradě, prorokovala jest těmito slovy:
Viziť město, jehož slovútnost nebes dotýká; věz to v lesěť posazenie, jehožto od tohoto miesta vzdálenie za třidceti honóv jest cíle. Toť Vltava dělí svým rozdielem směle.
To jisté město od pólnočnie strany potok velmi hluboký jinénem Bruska, od poledne pak vysoká jedna a dlúhá hora opokovatá velmi jménem Petřín. Ta hora svú výsostí nad jiná miesta tu vyniká, a tak ta hora zchřebtila právě do tohoto potoka Brusky. Když tam pak přijdete, prvého člověka, kteréhož [6a] naleznete, mluvte k ňemu, a cožť vám prvým slovem odpovie, tiem jistým jménem toho slova tomu městu vzdějte, a tu na tom miestě hrad založte a dielem jej dokonajte. Kteřížto poslové přikázánie panie své chtiec naplniti přišli jsú k tomu miestu, i nalezli na nem člověka, an dřěvo teše. Jehožto co by činil otázali. Odpověděl jest a řka: Práh dělám. Poslové pak znamenavše to miesto připravovali jsú stavenie k hradu, a tak tomu městu Praha vzděli, točíš práh po slovanském jazyku vzděli jsú. Vrátivše poslové rozpravili jsú Libuši ty všěcky věci, a ona pak povědě řkúc: Dobřě stalo jest. Nebo pod nízký práh častokrát páni velicí sklánějí se. A tak z příchody věci tiem jménem ten hrad Prahú jest nazván. Tak jest prorokovala Libušě o tom jistém hradu řkúci: I v budúcích časiech vyndeta z toho hradu dvě zlatie olivě, jichžto výsost sedmého nebe dosáhne; a jistie olivě po všem světé divy rozličnými budeta stkvieti. dvú olivú v obětech a v dařiech všecko pokolenie české následovati budú, i také jiná pokolenie všěcka. Jedna z těch (oliv bude nazvána většie sláva) a druhá bojovné utěšenie. Jakož jest i stalo to potom. Neb slavné kniežě svatý Václav mučedlník boží nazván jest Venceslaus, ješto jazykem slovanským [6b] Václav slove, a tak z toho slova vykládá většie sláva neb velikost slávy; a blahoslavený pak Vojtěch mučedlník, druhý biskup Pražský, jehož jmě vykládá zástupové utěšenie neb vojenské: na tom hradě jsú stkvěli svým přiebytkem i stkvějí se svým svatým odpočíváním. Tato svatá mužě tak jsta toto časné sbožie múdřě přěběhla, že s odplatú mučedlníkovú nebeského přiebytka již sta dosáhla.
Na tom jistém hradě mnoho těl svatých i jiné svátosti mnohých svatých apoštolóv, mučedlníkóv, zpovědlníkóv, děvic i svátosti mnohé božieho umučenie i jeho slavné matky Marie jest shromážděno, a nábožně ta svátosť schována i čest jie děje, že křesťanové věrní k tomu jistému prahu, těch svatých navščěvujíce, tu kdež biskupová stolice jest, tak pro duchovnie věci jakž také pro světské ze všie země i ze všěch jiných vlastí, né, takměř ze všeho světa kajíce běžie a svú hlavu pod ten práh podklanijí, proněžto správně ten hrad Praha jest nazván, ješto v slovanském jazyku práh slove. A tak pak od toho slova nakaženým jmenovaním od jinorozených lidí Praga neb Praha nazván jest.

[5.] Čtvrtá přiemluva. O práviech, ješto Libušě (s) svým mužem učinila v zemi.
Kněz Přemysl, jenž byl prorok veliký, s Libuší svú ženú, jenž jest věštkářka byla, vzemše radu [7a] v hromadu i učinili jsú práva, jimižto po dnešní den země zpravuje.

[6.] O tom hradu, jemuž dějí Libic.
Potom pak Libušě udělala jest hrad blízko od Labe podle toho hrada, ješto nynie slove Kolín na Labi, jemužto Libic řiekají. Tu po své smrti jest pohrabána. Ten jistý hrad potom po dlúhém času byl jest Slavníkóv, hrabie urozeného, jenž byl otec sv. Vojtěcha, jenž také tu s mateří svatého Vojtěcha s svú ženú pohrabán jest po své své smrti.

[7.] Šestá přímluva. O zabylství oněch dievek, ješto divně své věci činily, jahožto Vlasta i také jiné dievky.
Když pak Libušě umřela a v Libici pohrabána byla, povzdvihla jedna dievka v pýšě jménem Vlasta, jenž lakomstvie ku panování majíci jako paní jejie Libušě někdy zemi zpravovala, tajně povolala k sobě všěch dievek i mluvila k nim takto: I vieste-li, že paní našě Libušě, když živa byla, zemi tuto [7b] zpravovala jest? Proč bych s vámi také jie nezpravovala? Neb všěcka tajemstvie jejie vědě, a také sestry jejie Tetky všěcka kúzla uměji. Znaji také kořenie i všěcka lékařstvie uměji k zdraví i k nemoci, jakožto Běla sestra jejie uměla jest. Protož že jich umění nade všěcky jiné jáz najlép rozoměji, chcte-liž vy pak nynie spřisáhnúti se mnú a mně věrně pomáhati a se ranú spravedlně státi? Nadějit já, že na všěch věcech mužóm panovati budem. Tehdy pak ihned všěcky dievky odpověděly jsú: Tato řěč. ježto ty mluvíš, nám velmi dobřě líbí. Kterážto Vlasta uhledavši sobějeden čas hodný, dala jest dievkám jedno pitie uměním učiňené píti, kteréhožto nápoje mocí a okušením všěcky ty jisté panny jaly jsú mužóv, bratróv, otcóv i rodičkóv tak velmi nenávidéti, právě do smrti jim nepřějiechu. A všecko pokolenie mužské v nenávist velmi ukrutně jmějiechu jako pravé vrahy. Toho jistého také času ženy a panny jezdiechu na koniech na lov i k jiným ke všěm skutkóm, i také jako mužie všěm jiným mužským obyčejóm obykáchu.
Jednoho pak zajisté času kniežě Přěmysl, jenž prorok bieše, viděl jest u vidění jednu dievku s jinými mnohými dievkami jie naderžijícími, ana podáváše jemu plné čieše krve, aby ji pil. Pro kteréžto [8a] viděnie všěcky pány i všěcky starosty lidské svolal jest, a zjeviv jim viděnie toto i řekl jest k nim a řka: Bojte sě, od takových žen a od dievek veliké nehody a ohavenstvie přijíti v časiech; neb veliké svobody pójčili jste jim, a aby skútkóv mužských nenadržely sě, nebráníte jim toho, ani brániti tbáte. Kterážto slova ti jistí páni mimo pustivše, ani jich co tbavše, dievkám a ženám přěpustili jsú k jich vóli drzost jmieti.
Potom pak ne po mnohém času ta jistá Vlasta zprávcě těch žen a těch dievek chtieci silnějie proti mužóm ty dievky vzbuditi, dala jim jest to jisté pitie kúzlem učiňené po všie české zemi opět píti, kterýmžto nápojem k mužské smrti přěukrutným protivenstvím líty biechu. To když tak učinila byla, s dievkami a s ženami, lstivú radu učinila jest, aby točíš nočnieho času, když by mužie spali, po všiej zemi v svém odění přípravny jsúce se všěch stran na muže řítily a je v tom spaní otrápily, a tak všěcky zbily a zmordovaly a jich koně i oděnie jim odjaly. A tak pak aby připravily a ohradily k bojování Vyšehradu, na ňemž knieže Přěmysl přěbýváše. Pro ňežto stalo jest, když podle svého chtěnie a podle své vóle všěcky mužě staré i mladé zbily biechu, shromazdily jsú všěcky v hromadu na pole, a tak proti Přěmyslovi vyjedše hrad Vyšehradský [8b] mocně oblehly jsú. a proti tomu hradu na vrchu jedné veliké hory hrad velmi tvrdý vzdělaly jsú i vzděly jsú tomu hradu Děvín. Neb v slovanském i v českém jazyku děvečky slovú děvice, a protož ten hrad od děvic nazván jest jménem Děvín.
Toho také času ty jisté dievky tak velmi silny biechu, že ve ikým počtem nad mužě vynikáchu, tak jakž mužie jich množství a jich moci ani potkáním na poli, ani nikakž jinak ovšem odolati jsú nemohli.

[8.] Sedmá přiemluva. O boji, ješto dievky s mužmi braly.
Když ta jistá Vlasta ten jistý hrad Děvín udělala a s svými pannami naň vzebrala a jej oděním i dobrými štíty, meči, lučišťemi i jinými věcemi brannými špižovala, tehdy ihned zemené s svým rytieřstvem brali jsú přěd kniežě Přěmysla na Vyšehrad řkúce jemu: I proč těchto žen panovánie nad sobú trpíme? Umyslili sme zajisté, neb na pole bojem s nimi bíti a sníti, nebo silnú mocí valně hrad jich Děvín oblehnúti. Jimžto Přěmysl, jenž duch prorocký v sobě jmějieše, to pověděv vecě: Odstup to ode mne, bych s vámi jěl, nebo vy všichni přemoženi budete, a s mým pokolením, když bych s vámi v tom boji byl, také bych zahynul. Tehdy zemené neobrátivše na tu řěč, ješto Přěmysl mluvil se vším svým vojskem i se vší svú mocí proti dievkám k tomu hradu Děvínu neopatmě a nemúdřě brali jsú byli.
[9a] To když Vlasta vévodice a kněžna těch panen opatři, k svým pannám směle a udatně mluvila jest a řkúc takto: "Ej mojě milé tvařišky, viemť to, že Amazonitské tak řečené ženy proti Cyrovi a Alexandrovi vítězný boj povzdvihly jsú byly, proňežto stalo se jest, že v králevství Saba tak řečeném a v jiných ve všěch vlastech Amazonských panny a ženy nad mužmi vítězně panují; proňežto zajisté, by ženy mužóm vítěznými skutky nebyly zpačovaly, to panovánie nikdy ženám nebylo by dáno. Protož vezmúc dobrú mysl a posilňenie chutné oblecte v oděnie a vezměte braň v svoji rucě, a vyvolte smrt, abychom tyto mužě, ješto našemu panování protivie, ukrutnú smrtí zhubily a je pod podrobily." Jiežto řěči všěcky dievky povolivše razichu k odění, a tak k boji připravivše a s tiem dveřě hradové otevřechu, na polě vyjedú, jako lvice lačné lidské krve prolitie žádajíce. Tak pak na poli velikým valem a seršěním, u přěpevné oděnie jsúc oděny na mužě chutně obořichu. U kteréhožto bojě sendení nebo sběžení Vlasta na svój helm prvým cukem svým mečem najprvnějšie ze všěch sedm mužóv vítězně zabila jest.
Proňežto pak ihned tovařišky jejie, strojce nebo hauptmanicě zástupové Mlada, Hodka, Svatava, Vracka, Radka, Častava, Třstava jedúce, na mužský zástup jsú se řítily, a tak všěcky mužě, kteříž [9b] neutekli, mečem a jiným oružím jsú zbily. Takž pak zbivše a přěmohše mužě, panny ty jisté mocně všicku zemi i všecky vsi beze všie vzpory plenichu. Toho také času pod nevěrnú lstí za přímiřím krásné a chytré panny ty jisté zvachu jinochy mladé, pány urozené na svój hrad na Děvín, každá k svému řkúci takto: U milování tvém velmiť túžím. Protož žádáš-li mieti v manželskú vieru sobě, chciť tvá manželka býti. Aj totoť tajemstvie tobě zjevuji, žeť paní Vlasta takého a takého dne jistě na takú cěstu přichystala jest, na kteréžto cěstě když mocně přijedeš a budeš ji moci přěmoci, inhed za ženu sobě tu vezmeš. Takými zajisté slovy a výmysly lstivě veliké škody mužóm učinichu; neb když již k tým jistým určeným miestóm přijediechu, od těch jistých dievek ukrutně zhubeni, jakžto mnohým pánóm i čeledínóm jich stalo jest. Jednoho také času nevěrným úmyslem poslaly jsú ku pánóm zemským vzkazujíce takto jim: Pravímyť vám to, žeť nás jest teskno; v takém úsilí a v takém bojování již viece přěbývati nechcem; neboť ženy smy, jimžto neslušie nad mužmi panovati. Aj toť již přistúpite k hradu k Děvínu bezpečně, z nás učiníte, což vám libo jest.
Kterúžto řeč páni kniežěti Přěmyslovi donesli jsú [10a] rozpravujíce ty věci. Jimžto on odpovědě a řka: Neroďte, neroďte jim věřiti, pod nevěrným zakrytím svú lahodnú řečí oklamajíť vás. Ale však páni jisté rady kniežete svého opustivše, všěcky mužě shromazdili jsú, kteréž koli mohli jmieti. A tak v noci cěstú, kterúž jim dievky ukázaly. na hrad na Děvín vešli jsú. A tu všickni od dievek, ješto z tajnych stráží řítily na ně, ukrutně jsú zbily.

[9.] Osmá přiemluva. O Ctiradovi, kterak od dievek oklamán jest, znamenaj.
Potom pak po takém litém a ukrutném mordu těch jistých panen v českéj zemi toho času nižádný pán znamenitý nebieše živ ostal, mimo jediného Ctirada, mužě múdrého a mnoho cností slovútného, kterýžto Ctirad pro jedné svády úklad preč jeti mienieše neb mějieše. To pak ty jisté panny špehéřě poslavše, když zvěděchu, hroznú a velikú lest vymyslichu sobě tiemto činem, že jednu dievku velmi krásnú, jménem Šárku, v jednom u velikém lesu, ješto tehdy bieše, v nemžto přěvelicí biechu dolové, uvázachu k jednomu dřěvu tu Šárku, položivše flašku medu podle nie a trúbu lovcovú tak, aby, když by ten jistý Ctirad svú cěstú jel a k tomu miestu přiblížil, kdež dievka uvázána bieše, lstivými slovy od nie oklamán [10b] jsa pro jejie rozvázánie i také pro medové napitie i pro trúby zatrúbenie na tom miestě s odpočinul. A tak lestným jich výmyslem z tajných stráží, v nichž jeho ukrutně čakachu, dievky ty jisté vyraziec toho slovútného pána, jehožto samého jedinkého, ješto zóstal byl, báchu zabíti přeukrutně.
Pro nežto stalo jest takto. Když ten jistý Ctirad k tomu jistému miestu přiblíži sě, dievka ta jistá uvázaná k dřěvu, pozdvihši hlasu svého, jala jest volati a řkúc: Mój milý pane! Aj toť ukrutné dievky tejto země, proto že sem jich tovařistvie jakožto jiné nechtěla nádržeti, nemilostivě k tomuto dřěvu jsú přivázaly. Proňežto napomínám tvú ctnost, i prosím tebe, aby rozvázal a z jich rukú vyprostiti ráčil, neb ony mocnú tvú jézdu po tejto cěstě uslyšěvše pro strach a pró bázeň preč jsú utékly. A tak sama nebožička tuto ukrutně uvázána trpím. K těm slovóm ten jistý pán Ctirad milosrdenstvím slitovav nad ní, sědl jest dolóv (s) svého koně i rozvázal jest ji, také slibujě jie, že ji chce ctně k jejím přátelóm dovésti, tak jakž ona prosieše. A když již by rozvázána nešlechetnice nešlechetná, prosila jest jeho lstivě, aby málo tu s odpočinul a toho medu, jenž tu stáše, aby napíti ráčil. To on když učini, prosila jest jeho opět, aby v trúbu, jenž tu ležieše [11a] vesele zatrúbil. Jenž trúbú vzem i jal v ni trúbiti. Tehdyž pak ty jisté ženy a dievky, ješto skryly biechu v lesě, vzvěděchu to tiem trúbením, že již Ctirad přijel. A tak pak rychle z tajničných stráží ty dievky naň obořichu, a ty všěcky, kteříž s ním biechu, ukrutně jsú zbily a samého Ctirada jemše podle přědměstie Vyšehradského hradu přivedly jsú jej a přěd knězem Přemyslem na kolo vzbivše ohavně jsú jej zahubily, ty přěnectné dievky.
V tom jistém nízkém dole, jemuž nynie Botieč dějí, toho jistého času, kteréhož od těch dievek tak nemilostivý učinen jest skutek, slyšěni jsú mnozí diablové tomu smějíce pro tak velikú zlost a zlobu dievky Šárky a tovařišek jejích. A protož ten jistý dól, ješto jest za Břevnovským klášterem, do dnešnieho dne Šárka jest nazván od jmene jisté dievky Šárky.

[10.] Devátá přiemluva. Kterak (by měly) každému oko pravé vylúpiti a palec uřezati pacholíkovi, kterýž by se narodil, aby nebránil.
Když pak ty jisté panny žádné přiekazy viece nejmějiechu, svolachu všěckny urozenějšie a většie mezi sobú i učinichu přikázanie mezi sobú, aby každému pacholíku, kterýž by narodil na svět, ihned palec pravý uřězaly a oko levé vylúpily, aby tak bez palcě mečě vytrhnúti nemohl, a také bez oka jsa ke všie brani [11b] a zvláště k střělbě aby nešvaren byl a nesličen brániti sě. Nad to viece ustavily jsú, aby každá z nich podle své libosti a podle svého chtěnie mužóv požívaly, když by žádosť měly, aby s nimi objímaly a s nimi pojhrávaly k onomu podobenství a k obyčěji, jakožto amazovské ženy v království Saba k svéj libosti mužě pojímaly a ten obyčej měly. Kteréhožto vypověděnie mužie ti, ješto zostali biechu, slyšiece to, ihned měli útočišťe k kniežěti svému Přěmyslovi a prosiece jeho rady i pomoci o téj věci, a řkúce tak: Nebudeš-li raditi v těchto věcech a k tomu nepřizříš sličnú pomocí, věz to, žeť již potom těm jistým pannám v jich panovánie poddámy sě.
Tehdy kněz Přěmysl toto uslyšav a radu učiniv, poslal k těm dievkám na Děvín, tuto věc jim věděti dávajě a řka: Již čas jest, abych vašemu panování poddal, a hrad Vyšehradský abych u vaši moc a v zpravovánie poddal, proňežto abyste u ve-ň uvázaly, račte dievky poslati, jakož vám bude sdáti za podobné. To když dievky uslyšechu, ihned rychle s velikým množstvím dievek poslaly jsú na Vyšehrad. Kteréžto když tam přijěděchu, všelikterú potřěbu tělesnú nalezly jsú, takž i jedly a pily velmi lakomě, i opily jsú násilně velmi. To když se tak stalo, [12a] tehdy ihned Přěmysl z tajných stráží svých tu přichystaných mužě ven vypusti a je všěcky zbíti káza; mužie pak ti, ješto zbili biechu, vzemše oděnie a koně jich pojemše, na jiné jeli, aby je zbili, silně jsú se připravili. To když uslyšě Vlasta, kněžna jich, hněvem roznietivši násilně velmi, vyjela z hradu svého Děvína, s těmi jedinké pannami, ješto po nie rychle jediechu. A když přěd Vyšehrad přijěde, mužie dobře odění jsúc v ono oděnie onech panen zbitých, jim bez strachu opřěchu sě.
Vlasta pak mnějíci, by zástupové oděných panen ihned v zápětí po nie jeli, s tovařiškami s těmito svými na mužě oboři. A tuž pak v tom boji ona (s) svými dievkami na špici bojové najprve sama jest zabita. A když pak zástupové jiných dievek k tomu miestu přijědechu, vidúce první zástup pobit, všěcky jako smysla zbychu; na něžto mužie oddavše sě, vítězsky všěch jiných popudichu, a tak ženúce na hrad na Děvín s nimi jsú v hrad vtekli, a kteréž koli tu nalezli, všěcky jsú zbili a zahubili přěukrutně. A tak v české zemi ta bláznivá válka ženská byla dokonána a ohavný konec vzala. Sedm let ty dievky v české zemi panovaly jsú, jichžto nemilostivá ukrutnost a bláznovstvie mnohé ctné vdovy, panny a jiné ženy mrzala jest, neb jich nešlechetnost [12b] velmi nenávidiechu, ani komu dobrému líba bieše jich nemúdrost přěohavná.

[11.] Desátá přiemluva. O dokonání Přěmyslovu a o zpósobení jeho synóv po ňem, když jest byl on umřěl.
Kniežě Přěmysl prvý v zemi prorok veliký, když po mnohé časy zemi českú zpravoval, potom jest umřel. Na jehožto miesto syn jeho Nezamysl tak řečený vstúpil. Toho Nezamysla jméno vykládá jako nic nezamysliv; nebo on nic nového nezamyslil jest, ale v otcově ustavení všěch dní života svého byl jest živ a zpravoval lid svój v pokoji. Jehožto syn Mnata na jeho miesto vstúpil, A ten jest také v pokoji lid zpravujě i umřěl. ňehožto miesto syn jeho Vojen vstúpil po jeho smrti. Ten jistý Vojen měl jest dva syny, jednoho Umysla a druhého Vlastislava, mezi něžto zemi rozdělil českú: Umyslavovi Prahu a české vévodstvie dal jest, a Vlastislavovi Luckú krajinu, ješto nynie Žatecko slove, poručil jest. Z kteréhožto Vlastislava vyšel jest Vladislav, jenžto těch časóv s Neklanem, vévodú českým, mnohé bojě měl jest, jakž potom bude pověděno.
Na onoho miesto Umyslava vstúpil jest byl syn jeho po ňem Křizomysl. Tito všickni pokojně zemi zpravovali jsú [13a] a nižádní skutci jich nejsú popsáni v kronikách, ani mohú nalezeni býti. Takž pak potom syn Křizomyslóv, jménem Neklan, zpravoval jest zemi, jehož jmě vykládá se nezaklaný, a to zajisté spravedlné jinéno tomu příhodné bylo; ten výklad, neb tak velmi jest byl strašivý, že v nižádném boji ani v pobití nemohl ani chtěl býti, ani také viděti mohl, by kto přěd ním bil. Takž pak když on vévodú bieše, Vlastislav vévoda lučanský války přěveliké Pražanóm činil a mnohé bojě proti nim obdržoval, kakžkolivěk z pokolenie pražských neb českých kniežat byl, mezi kterýmižto boji poslední tento vypraven bude.

[12.] O boji mezi Pražany a mezi Lučany, točíš Žatečany, kterak jest stal.
Mezi Lučany a Pražáky na poli, jemužto dějí Tursko, stal jest boj ten. I jest také toto znamenati, že také Žatecko v pět krajin rozděleno jest bylo. Prvá krajina měla své posazenie podle potoka, jemužto řiekají Rymina; druhá jest měla své posazenie i své mezě s obú stranú Ústie; třetie okolo potoka, jemužto řiekají Brusinka; čtvrtá Podlesie jest nazváno, posazená jsúci na mezi řěky, ješto Mžě jie dějí; pátá pak prostřěd nich byla jest, jiežto Lúka řiekají, překrásná v opatřnosti a k užitku velmi plodonosná, a tak od skutku jmě své jest vzala. Nebo česky lúka [13b] latině pratum jmenuje, točíš utěšené opatřenie. Proňežto jisté vlasti lidé, dřieve než Žatec udělán byl, jmenovali jsú se lučanský lid. Nad těmi lidmi byl jest vévoda Vlastislav, muž bojovný a v radách velmi lstivý. Ten jest udělal město, ješto je svým jménem nazval Vlastislav, mezi dvěma horama, z nichžto jedniej řiekají Mednek a druhé Připek, mezi dvěma krajinoma, to jest mezi Bělinskem a mezi Litoměřickem; kteréžto město zdí dobrú obehnal jest. Ten jistý Vlastislav povzdvihl jest boj proti Pražákóm a mezi svými také jest, učinil ustavenie, ktož by koli z jeho lidí na vzróstu délí byl nežli meč, a když by jemu kázáno bylo k boji, an nepřišel, aby jemu hlava ihned sťata byla. Potom pak k svým takto jest mluvil: Buďte udatni, milé rytieřstvo, u vaší rukú boj tento jest. Dřieve nejeden jste svítězili; již pak nynie také skutky čiňte rytieřské, nýnieť potřěbie oděnie, abyste je již nýnie k rytieřskéj okrase nesli, ale radějše sokoly, krahujce, rarohy a jiné ptactvo, ješto (k) kratochvíli a k utěšení příslušie, s sobú neste, jimžto masa nepřátelóv našich, stačiti moci budú, k jedení dámy, nebo jistě ku prsem máteř nepřátelóv našich miesto jich synóv ščenátka přisadímy, a takž súsědy nesčastné ven vyplevemy od nás.
Zatiem pak žena jedna, jenž pastorka [14a] jmějieše, takto k nemu jest pravila: Viem to, žeť lid český boj obdrží; ale ty aby sám utéci mohl na dokonání, dámť tobě tuto radu: prvého nepřietele tvého, kteréhož v boji potkáš, raň jej a uši jeho obřěžě vložiž v tvú tobolku, a tak mezi koňskýma nohama i přěd sobú učině kříž mečem tvým na zemi, vsědiž na kóň, obrátiž pleci zasě nikakéž neohlédajě sě, tak ledva když jiní všickni zbiti budú, sám jedva utečeš. On pak věda. že macecha jeho plna jest věštby, slíbil jest to učiniti, jakž jest i učinil. Bieše také toho času mezi Pražany jedna žena věšticě veliká, jenžto vévodě Neklanovi a lidu jeho poradila jest, aby skrzě obět oslovú bohy okojili, kteréhožto osla kázala jest zabíti a na mnoho čiestí rozděliti a ode všeho vojska tak snědenu býti; ježto k téj jisté ženě radě učinili jsú tak. Mezi tiem pak ten vévoda český, jenž tak strašivý bieše, povolav tajně k sobě jednoho rytieře jménem Styra, ctného, vítězného a silného, v své oděnie, málu některým dav věděti, jeho oblekl a na svój kóň vsadil, i přikázal jemu, aby proti nepřátelóm v jeho podobenství bojoval a přěd svým vojskem k bojování napřěd táhl. Jenžto on ochotně učiniti slíbil, ale také od vévody slib přije, aby jeho na najvyššiem miestě nebo hořě kázal pohrabati, [14b] ačby jemu tu sníti událo. Tak pak i jel jest napřěd s svým vojskem na to určené pole, i přijel jest najprvnější k jednomu chřibu, jenž vynikáše prostřěd toho pole. Vlastislav pak také přijel jest s druhé strany s svým vojskem. On pak zajisté a lidé jeho ptáky rozvázavše, jich množstvím povětřie jsú naplnili. Potom boj mezi sebú počěchu a takž ten udatný rytieř, jenžto v odění a v podobenství kniežete svého Neklana přijel bieše k bojování, napomanul jest své vojsko, aby udatné a smělé skutky činili a sebe mužně bránili. A tak s tiem ten rytieř na nepřátely vítězně oboři i s nimi mužně obierati. A když jednak všichni zbiti biechu, on s svými boj jest obdržal, a v tom také boji mnohými ranami raňen jsa i umřěl jest a na tom miestě jest pochován, jakž byl prosil. Kteréžto miesto do dnešnieho dne slove dub silného rytieře.
S oné pak strany všickni zbiti biechu mimo onoho jediného, jenžto k naučení macechy své z bojě byl utekl. Jenžto domóv vrátiv se nalezl raňenu jsúce ženu svú. A když snažně opatřil jest, nalezl ji raněnu jsúce v prsech a uší nemajíce. Tak vzem uši z tobolky onoho jistého nepřietele svého, ješto mněl, by jej v boji zabil, ženy své uši nalezl jest. Čechové pak všedše do země plenili jsú ji a zkazili města jejie, ničehož nic ovšem v niej [15a] neostavili a kořisti mnohé s sebú pobravše. A mezi jinú věcí u jedné báby nalezli jsú také syna Vlastislavova, vévody lučiského, i přinesli jeho kniežeti svému Neklanovi. jenžto nad dietětem slitovav sě, jeho zahubiti nechtěl, ale město jménem Dračov na rovni postaviv na břěhu vody, ješto Ohře slove podlé vsi řečené Postoloprty, tu kdež nynie jest klášter svaté Mařie, to jisté dietě jednomu jménem Durinkovi, ješto jest z Srb rodem byl, chovati a zpravovati poručil jest. Tehdy ten jistý Durink za otcě jeho Vlastislava zdravě choval jeho. Potom pak Durink ten jistý mně, by na tom vévodě Neklanovi vděčnú službu učinil, to dietě sobě poručené vedl na tu vodu na Ohři, neb toho času zamerzlá bieše a čistým ledem popala. A když k miestu své vóli podobnému přijide, řekl jest dietěti takto: Paniče, patřiž pod tento led, kterak pod ním rybiček mnoho jest. Dietě když se skloni a patřiti počě, sekyrú, jižto pod plášťem tajně nosieše, jeho zabil a jeho hlavu dolóv srúbil; v čistú rúchu obinul i donesl kniežěti svému a řka jemu:
samého i tvé také bezpečny sem chtěl učiniti, aby dietě mně poručené k letóm nepřijda a na otcovu smrt nezpomana snad nemstilo sě. Aj toť hlavu jeho přěd přinesl sem, odplaty za to žádajě. Kniežě pak Neklan (s) svými pány toho času [15b] za stolem sedě. Když tak hrozný účinek uslyšě a hlavu syna Vlastislavova spatři, lekl velmi, a tak se pány toho jistého Durinka smrti hodna jsúce přisúdil jest, i řekl k ňemu takto: Pro ten skutek tvój tak nelepý toto tobě buď za odplatu: nebo sobě s veliké skály slom hlavu dolóv, anebo na dřěvě oběs, neb tvým vlastním mečem sám se zabí. Kterýžto Durink súd kniežete svého uslyšav, ihned zúfav na olši jest oběsil; kterážto olšě doňevadž nebyla srubena, pro tu příhodu Durinkova jest olšě slula. A tak pak kniežětstvie Vlastíslavovo i pokolenie jeho ohavné dokonánie vzalo.

[13.] Dvanástá capitola. O přieběziech českých kniežat a o křstu prvého kniežete v Čechách a o Svatoplukovi králi Moravském.
Když pak vévoda Neklan dni své přěbyl, potom jest umřěl. Na jehožto miesto Hostivít syn jeho vstúpil jest. Pak také po jeho smrti vstúpil jest syn jeho Bořivoj, jenž jest prvý byl křesťan v české zemi. do tohoto miesta tato kronika jest popsána, jakožto o těch pohanských, ješto viery křesťanské ješťe neměli, a také nenie léty božími rozdělena. Ale již nynie], jakž najlépe moci bude býti, pod léty od božieho narozenie rozdělena bude. Tuto počíná o Bramburciech. Neb kronika bramburská [16a] k české jest přijednána v rozličných miestech rozličnými časy, podle dřieve řečeného ciesařě Karla zjednánie.
Jakožto kronika bramburská líčí a kronika Martinova, řečeného skladatele, vypravuje a sjednává se léto od narozenie syna božieho po osmi stech létech a po sedmimezcietina, když v bramburském markrabství lidé ješte biechu smiešení Slované a Sasicové pohanských obyčějóv nádržiec a modlám modléce sě, král římský Jindřich řečený, syn Ottóv vévody saského, zdělav stany na ledu a tak Bramburky mocně vybojoval a všěcky vlasti podle Labe svému panství podrobil.
Bořivoj vévoda český křesten jest s ženú svú svatú Lidmilú od s. Metudia, moravského arcibiskupa za těch časóv, [16b] v nichžto Arnolphus ciesařem byl. A ten jistý křest návodem krále Svatopluka u Velehradě v tom městě stal jest. Neb toho času vévoda český pod moravským králem jest byl. Těch také časóv pod krále moravského byle sta těto dvě zemi, to jest Polsko a Rusko. I jest také znamenati, že těch časóv Velehrad byl jest hlava všie země moravské. Stalo jest pak toho léta, že král Svatopluk nespravedlně boj povzdvihl proti pánu a kmotru svému ciesaři Arnolfovi. Pro ňežto s zástupem všěch německých zemí s jedné strany a Uhry s druhé strany proti ňemu u velikém zástupu shromazdil jest. Král pak Svatopluk vida, že ciesařovi ostati nemóže na poli, z prostřědka všeho vojska kradmo preč jest postúpil, a tak tajné vsěd na svój kóň odtovad preč bral jest. I přibral k jednomu městu na vrch jedné hory vysoké, jiežto řiekají Rembot. Tu na tom jistém miestě třie pústeníkové toho času přěbývachu; pro ňežto král Svatopluk, aby zatajen a nepoznán mohl býti, kóň svój jest zabil a meč v zemi pokopal. A to tak učiniv s těmi pústeníky oholiv sě, rúcho pústeničie na vzem v tovařisství jest byl tak dlúho, právě ten čas přišel a ta hodina, že životem svým byl bezpečen ovšem. Tehdýž pak král tepru, kto by on byl, těm pústeníkóm zjevil jest, že jest král. A potom pak skoro umřel jest. [17a] Jehožto královstvie po jeho smrti synové jeho krátkých časóv a dosti neščastně drželi jsú. Neb syn jeho, jenžto po jeho smrti královstvie zpravoval, jednoho svátku chtě loviti blízko podle Velehrada v jednom lesě, jemuž Křěčín řiekají, vzkázal arcibiskupovi svatému Metudiovi, aby jeho s velikú mší čakal, doňevadž by s lovu nevrátil. Jehožto blažený arcibiskup právě blízko ku poledni čakal, a když jest pak obával, aby služby božie neobmeškal, jal jest mšě svaté slúžiti, krále nedočakav. Král pak když s lovu vrátil sě, uslyšav, že by arcibiskup mši slúžil a již tělo božie vzdvihal, rozhněvav velmi se psy a s lovci v kostel všed, ryk a pohrom trubami lovcovými a skolením psovým velmi veliký učinil jest. A tak s tiem povykem k oltáři přišed, muži svatému Metudiovi arcibiskupovi pósmieval jest a s tiem ven vyšel z kostela. Pro kteréžto posmievanie a porúhanie dokonav mši arcibiskup krále jest klel a po všiej zemi po moravské službu boží zapověděl, a to učiniv vzdvihl do Čech k vévodě Bořivojovi, jehožto pokřtil a v svatéj vieře potvrdil byl. Odtud pak bral jest do Říma, tu kdež bratra svého s. Cyrilla nalezl, ješto byl dřieve přěd tiem krále Svatopluka pokřtil a všie moravské země v svatéj vieře potvrdil a křest svatý dal. I byl po sobě svatého [17b] Metudia arcibiskupa tu v zemi pro rozšířenie svaté viery ostavil. Ten jistý svatý Cyrillus moravskú zemi na křestanskú vieru obrátil i také mnohé jiné vlasti slovanské. Ten také s. Cyrillus tělo s. Klimenta papežě, učedlníka svatého Petra apoštola z mrámorového kostela, kterýž to andělé někdy jemu na moři vzdělali biechu, ale pak potom pro hřiechy lidské, když to miesto mořské přěschlo bylo, z hrobu jeho vzal jest a s sobú do Moravy přinesl. A potom pak když z Moravy preč šel, bral jest do Čech, tělo s. Klimenta s sobú nesa, kteréžto tělo s. Klimenta na Vyšehradě v kostele za tři léta choval jest.
Potom pak bral jest do Říma s tiem tělem svatým, tu pak uprosiv odpuštenie od papežě založil jest kostel v Římě svatému Klimentu, a tak tu tělo jeho i položil jest. Tu v tom také kostele s. Cyrillus s bratrem svým s. Metudem své kosti složili jsú. A od toho jistého kostela do dnešnieho dne kardinal jeden píše sě. Tento také s. Cyrillus někdajšieho času vida tvrdost a nevěřenie moravských a slovanských lidí, prosil jest papežě, aby odpustiti ráčil, aby mšě a jiné služby božie všěcky slovanským jazykem slúženy mohly býti. Nebo nemohl jest věděti, kterým jiným činem v svatéj vieře mohli by stvrzeni býti. Kterúžto prosbu papež v smiech jest obrátil. A když pak o to [18a] s kardinaly a s mnohými biskupy mnohé řěči a rozmysly byly, ihned v rychlosti hlas povzněl s nebes a řka: Všelikterý duch chval Hospodina a všickni jazykové jemu vyznávajte. Tehdy papež ten div veliký uslyšav, na věky ustanovil jest, aby slovanským jazykem mšě svaté, jiné také služby božie slúženy byly; a tak po arcibiskupstvích a po vlastech, to jest v spaletenském, v raguninenském a v jadrienském, a po všěch jich biskupstvích i po mnohých také biskupstvích jiných. Také arcibiskupové i jiní biskupové i všickni kněžie řěči mšě i jiné služby božie slúžili, jakožto i do dnešnieho dne v slovanském jazyku slúžie.

[14.] Čtvrtánádstá přímluva. O zkažení a o konci králevstvie Moravského i stolice jeho, i také o opravení toho králevstvie a o přěvedení do Čech po mnohých létech.
Když pak ten jistý král moravský, syn Svatoplukóv někdy řečeného krále moravského, od s. Metudia arcibiskupa klet jsa malý čas potom živ byl, královstvie své moravské promerhal neb ztratil jest skrzě to. Kteréžto královstvie tak jest bylo roztrháno, že diel měli Uhrové. diel Rakušené, diel Polanové, velikú svú mocí a panstvím jako po kusech mezi rozdělili jsú, a tak královstvie moravské ovšem zkaženo, popleňeno a roztrháno bylo jest a město [18b] Velehradské z kořen také zbořeno jest bylo. Potom pak král i královstvie i také arcibiskupstvie v Moravě ovšem potuchlo a viec býti přěstalo.
Ale však potom pak královstvie moravské po devaddesáti a po dvú letú, to jest léta od narozenie syna božieho po tisíci po osmidcát a po šesti létech skrze Jindřicha třetieho ciesařě tiem jménem jmenovaného s povolením a s radú kniežat ciesařských navráceno jest a do Čech přěneseno. Nebo ten jistý ciesař Jindřich vévodu českého Vratislava králem jest učinil a země české královstvie ustavil, a z moravského královstvie markrabstvie jest nčinil. A to jisté markrabstvie s kniežetstvími jinými mnohými vévodstvími i také s zeměmi, kteréžto za časóv Svatoplukových, poslednieho krále moravského, k moravskému příslušiechu království, českému království i koruně české poddal a podrobil jest. Jakožto potom o navrácení a přinesení toho královstvie, potom tu, kdež tu čte o Vratislavovi prvém králi českém, plnějie bude pověděno.

[15.] Patnástá přímluva. O přieběziech vévody Bořivojových, prvého křesťana.
Vévoda Bořivoj věrně a snažně s svatú Lidmilú s ženú svú, jenž jest byla dcera Slajborová, kniežete ze Bzena, jemužto nynie Mělník řiekají, jakž najdále [19a] mohl v svém kněžství vieru křestanskú jest vzplodil a rozšířil a sčastně svých časóv jest zemi zpravoval po přijetí křtu svatého. Jměl jest také tento Bořivoj z ženy z své z svaté Lidmily syny dva, jednomu jsú řiekali Spytihněv a druhému Vratislav.
Po smrti pak Bořivojově, prvého křesťana vévody českého, Spytihněv syn jeho kniežětstvie jest přijal, a potom pak po jeho smrti Vratislav bratr jeho kniežetstvie České zpravoval. Ten jistý Vratislav založil jest kostel ve jmě svatého Jiřé na hradě na pražském, tu kdež jest po své smrti položiti kázal. Tento Vratislav pojal sobě ženu, jiežto řiekali Drahomíř, z těch ukrutných lidí lučanských. jenžto tvrzše nežli křemenie k věření viery svaté byli jsú, a to z vlasti, jiežto řiekali Stodor. Ta jistá Drahomila urodila jest dva syny, jednoho svatého Václava, bohu i lidem pro jeho ctnost a svatost velmi líbezného; druhého pak Boleslava, pro jeho zlobu a pro vraždu bratra svého všemu světu mrzkého a ohyzdného.

[16.] O umučení s. Lidmily, české dědičny.
Když pak viera křestanská v české zemi vzmáháše a tak Vratislav po smrti Spytihněvově bratra svého přijal bieše vévodstvie české země a z své ženy Drahomily dva syny urodil, svatého [19b] Václava jednoho a druhého Boleslava, ta jistá Drahomila všěmi činy i obyčějóv pohanských modl nádržala jest. Když pak zatiem slavné knieže Vratislav umřěl, své babcě svaté Ludmile to slavné dietě s. Václava i země zpravovánie poručil jest. Ale Drahomila pak, žena Vratislavova, chovala jest druhého syna Boleslava zlostivého, a jeho vždycky k obyčejóm a k modlám pohanským strojéci nutila.
Ale přěblahoslavená s. Ludmila. vdova a dědička české země, najprvnější květ a kámen drahý v Čechách vzrostl drahú vóni v svéj zemi, předrahú chut dávající, vnuka svého s. Václava v křesťanské vieře učením svatého písma naučila jest. Mezi tiem milostivý utěšitel, dárcě štědrý, host dobrotivý a přěochotný duch svatý, srdce tohoto dietěte utěšeného rozvlažil a všecken život jeho tak velmi roznietil, že od ňeho jiskry svatého učenie i příkladu dobrého užitku věčného mezi milostivými a spravedlivými lidmi jako světla přědrahá stkviechu z jeho úst přěsladkých, jimiž milostivě a ochotně mluvil jest. Nebo však jeho svatým kázaním všěcka česká země jakožto karbunkulem přědrahým a přěsvětlým jest osviecena, z mračna temných bludóv v světlost poznánie viery svaté próchod vzemši, myslí [20a] i životem čistotu svatú měl jest spravedlnosti viery křesťanské, zjěvně přěde všemi zvěstoval ji modlitbami, bděním, almužnami i milostivými skutky, v Hospodinu pokoren a pilen jsa nade všecko jiné své tovařišstvo vynikáše. Stalo jest zatiem, že ta jistá závistná a zlobivá Drahomila, žádajíci povýšena býti v kniežetství českém nad svú svekru Ludmilu, přěmrzké a přěukrutné mordéře dva, jednoho jménem Tuma a druhého Kumona poslala na hrad na Tetin, aby svatú Lidmilu zaškrtiec umučili, jenžto jsú učinili. Ale Kristus Hospodin. když tak zaškrcena byla, koronoval ji korunú zlatú a na nebesa ráčil ji vzieti.

[17.] Sedmánaste přiemluva. O přiebytku a o zpravování a o umučení s. Václava.
Potom pak přemrzká zlostivicě ta jistá Drahomila, hněvajíci na [20b] věrné křesťánky krále nebeského jim vždy protivila a je rozhonila. Ale syn pak její prvorozený sv. Václav naučenie a viery křesťanské potvrzenie babky své svaté Lidmily silně jest držal, křesťánky, ježto rozprchli biechu, v hromadu svolávajě a jim všěm skutky milosrdné ukazujě, múky a vína ke mšem svatým svýma rukama a svým úsilím zvláštním dobýváše, mlátě pšenici a hrozny vinné vydavujě rukama svýma i obětováše, aby čest a chvála bohu rozšířena byla. Nosil jest také na svú ramenú svatú vdovám, sirotkóm i jiným nedostatečným drva i jinú potřěbu času nočnieho. Potom pak v tom času jistém vévoda kúřimský vida pokoru svatého toho mužě, vzhrzal jím jest a povrhl zasě, zemi jeho a vévodství jal nátiskóv činiti a ji hubiti, tak že jako připuzen jsa s. Václav zástup lidí sebrav, lid svój chtě obrániti pevně na poli utkal jest jeho; jímžto vévoda kúřimský i s jeho zástupem vzhrzel jest a tak potkav jeho, vzkázal jemu, že chce s ním boj vzieti. Jemužto s. Václav poslal jest posly a řka takto: Když žádáš vévodstvie mieti, proč by tito zbiti byli v boji, nad nimižto ty pán chceš býti? Jáť nežádám nad tvými krve prolitie; ale když žádáš se mnú boj mieti, (bíva sama); přěmóžeš-li samého jediného, a tak nad těmito nade všěmi nad jinými panovati budeš; pakli [21a] přěbojiji svým životem, nechať také všickni tvoji panství mému poddáni budú. Vévoda kúřimský velmi vesele pod jistú zámluvú svolil s ním sám a sám bojovánie, zaručiv toho bojě dostánie s obú stranú obojieho vojska. Točíš nadál sie na hledění a na jeho pokořě, by jemu snadně přišlo jeho přěbojovati; nalit pak duch svatý silnější byl bojovník, jenž v ňem přěbýváše. A když již oba s obú stranú i s. Václav i vévoda kúřimský vypravichu k tomu jistému sědání, vojsko s obú stranú stáše přihlédajíc a dívajíc se tomu. Tehdy když s. Václav potěže na pole, anjelé nebeščí s obú stranú obapol s ním tiehniechu a kříž stkvucí přěd jeho tváří napřěd přědčieše. Tehdy když vévoda kúřimský ten div opatři, ano jej anjelé vedú, padl jest ihned přěd ním k jeho nohám a prosě s. Václava, aby jemu odpustiti ráčil jeho zaviňenie. K ňemužto s. Václav povědě takto a řka: Beř se do svého domu u pókoji a měj na svém sboží dosti. Nebť tvého nežádaji. Potom pak jiného času, když s. Václav k ciesařovu dvoru od ciesařě byl pozván, ciesař jeho i také jiná kniežata poctivě jsú přijeli; a tak v radu ciesařovu vždycky jest byl povolán. Tak pak zatiem jednoho jitra pro práci a pro úsilé, ješto v noci činieše na modlitbách Hospodinu [21b] slúžě, přěd ciesaře přijíti prodlil jest drahně dlúho, takže ciesař s jinými kniežaty mněli jsú, by on pro pýchu přijeti k nim nechtěl. Pro ňežto ciesař i jiná kniežata, když by pozdě přišel, aby nižádný proti ňemu nepovstal, ani jeho v radách myslili poctiti, točíš v radu vzieti. Zatiem pak když s. Václav přišel v ciesařovu a v kniežěcí radu, vidél jest ciesař s. Václava, ano anjelé jej mezi sobú vedú a kříž zlatý na jeho čele přielišným bleskem stkvieše sě, kterýžto div ciesař uzřev, ihned k jeho nohám padl jest i s kniežaty, jemu pokořijě. Pak jest ihned prosil sv. Václava, což by kolivěk chtěl na ňem žádati, že jemu chce ochotně to vše dáti. Tu pak s. Václav prosil jest, aby jemu dal ruku svatého Víta; jenžto dal jest ciesař jemu. A tu pak s. Václav do Prahy nesl tu ruku svatú a udělal jest kostel na čest pánu bohu a s. Vítu na hradě. I prosil blaženěho Wolfganga biskupa řězenského, jenž v duchovních věcech zemí vládnieše toho času a v zemi českéj jako miesto biskupa bieše, aby ráčil přijeti a posvětiti toho kostela jistého. Jemužto blažený Wolfgangus odpověděl jest a řka: I čili zda žádáš mne, synáčku mój, jakž zajisté tento kostel jistý tvój, jehož ty žádáš, aby posvěcen byl, viděl sem [22a] u vidění přěd Hospodinem, že jest udělán a povýšen a jest hlava i bude všie české země a k ňemu útočišťe bude ve všěch duchovních lidech i věcech, jakožto k najvyššieho povýšené stolici. Neb tu biskupstvie a arcibiskupstvie potom v budúcích časiech bude. Ale však nad to k tvéj vóli a k žádosti chci rád poslati, aby ten jistý kostel byl posvěcen. A tak jest ten kostel bohu na čest a svatému Vítu na hradě posvěcen. Potom pak jiného času stalo jest, když jedné chvíle s. Václav nočnieho času bosýma nohama jide k kostelu prostřěd zimy, ano všěckna země pomrzla bieše a všěcky cěsty sněhem zavalily biechu, rytieř jeho, jenž tajenstvie jeho vědieše, jmenem Podiven, jdiesě za ním, v jehož nohy, an obuv dobrú na nich jmějieše, taká jest zima řítila a na jeho nohy razila, že jie nikakéž trpěti nemožieše pro velikú ukrutnost. Jemužto s. Václav znamenav i pověděl: Stavěj nohy své v mých noh šlepeji. Jenžto učinil ten jistý rytieř, jakž jemu přikázal muž svatý. A tak pak ihned toho jistého rytieře nohy v šlepejiech s. Václava rozhřiely jsú sě, že potom viec na nich ižádné zimy necítil jest, ale šlepěje svatého Václava všěcky zkrvaveny biechu. Neb dar ducha svatého jmajě, vešken milostí boží rozniecen bieše a [22b] tak prameny a paprslky rozličného milosrdenstvie na všě strany od sebe v rozličných skutciech milostných vypušťováše. Neb toto přěslavné kniežě s. Václav v také štědrosti oddal bieše, že dietky mladé pohanské, jenžto roboté poddány biechu, kupováše k svobodě, a tak k službě hožie přijednáváše milosti jeho na čest. Také jest s. Václav žaláře, okovy, šibenice i jiná vězňová miesta zkažoval, bojě toho, aby nižádného člověka nikterak krev nadarmo neprolila sě. Toto knieže bohu i všěm lidem přěmilé mnoho věcí spravedlivých. než jsú staly, přědpoviedal a jistú jistotú ukazováše, jakž toho mnohými věcmi doličováno jest za jeho ješťe zdravie, pro ňežto mezi jinými mnohými věcmi, jenžto mu buoh zjevil, přěnesenie babky jeho svaté Ludmily mučedlnice dóstojné, jenžto tělo přěsvaté tak, jakž jemu zjeveno bylo, nalezeno jest bylo a ižádné poskverny na sobě nejmajě cělo a přěkrásno, jakoby tepru pohrabáno bylo. Kteréžto tělo sv. Václav s velikym náboženstvím i s velikú pokorú poctivě, jakž to slušie, přěnesl jest do kostela svatého Jiřé na hrad, tu kdež i dnešní den odpočívá. Potom pak tento dóstojný dědic český s. Václav radostí nebeských žádajě, těmito věcmi zemskými zhrzějě, poslal [23a] posly ku papeži, aby jemu ráčil dáti odpuščenie, aby zákon svatého Benedikta na mohl přijieti a kniežetstvie své v českéj zemi bratru svému Boleslavovi vzdáti a tak slúžiti Hospodinu bez přiekazy. Ale zatiem pak ten ukrutník jako pes vsteklý závistiv jsa jeho dobrým skutkóm, ješto on činieše, panstvie zemského žádajě a na nebeské radosti netbajě, kniežetstvie jeho silně žádal. A tak spěšně k ohavnému hřiechu, k zahubení bratra svého jest přimiesil. A tak toto přěslavné kniežě, když byl pozván na hody od svého bratra tu do Starého Boleslavě na svój hrad lestně, ale on pak smrt svú přěvěděv jako tichá ovčička milostivě na svú smrt jel. A tak pak od toho svého bratra nemúdrého a světského sveden jsa s tohoto světa, radujě a veselí sě, Hospodinu chválu vzdávajě. Nebo když již (s) svými rytieři večeřieše za stolem sedě, poveděl jest k nim a řka: Zajtřejší den dá-li bóh, to jest u vigiljí s. Michala probošta rajského, pro milost krále nebeského. jenž jest za ny umřieti ráčil na s. kříži, bracháčkové moji, smrt umučenie mého trpěti budu; kterýžto s. Michal duši mú, když z těla pustím, pánu bohu donese a ohlásí. Proňežto jezte a píte a kvaste dnes i hodujte se mnú; neb již viece na tomto světě pitie tohoto tělesného s vámi nebudu píti. Tak pak zatiem s. Václav vstav od večeřě ihned na modlitby oddal sě, Hospodinu všemohúciemu děkujě nábožným srdcem a za své hřiechy učinil jest zpověd. A tak pak kněze prosil, aby jeho rozhřěsil. A tu modlil a plakal do pól noci. Potom velmi nábožně na celé svaté jitřní byl v pokořě a v náboženství. A když již jako zářě vzchodieše, tehdy pak toto slunce přěspravedlné, túto září vešken svět osvětlijící, ne toto světlo, ale tělo božie přepokorně přijal jest. A tak již osviecen jsa a připraviv jako dennicě jitřnie osvětlen jsa strachy nočnie všěckny mužně utkal. A tak bratra svého nemilostivého a ukrutného uzřěl, an k ňemu béře z temnosti, ochotným pozdravením jeho pozdravil, a tak od ňeho jakožto někdy Abel od Kaina byl jest raňen. Zatiem pak, když jemu ránu da. postúpil jest vzpět i padl zasě, nemajě moci nad božím mužem. Ale s. Václav chtě dobrovolné obětovati Hospodinu a obět, duši svú, proň chutně chtě položiti, vrátil jemu jest meč a řka k ňemu: Tak vóle ta tvá buď v tvú ruku. Kterýžto zlostník zlost větší k zlosti smiesiv a umysliv, jakožto nedvěd lítý z jeskyně opět řítil s svým tovařistvem na svatého mužě a jakožto ješťerka své maso a svú krev vlastní sleptati žádajě, na svého na vlastnieho bratra [24a] (s) svým tovařistvem jest meč svój vytrhl. A tak ihned jeho su umrtvili, bohu dušě a tělo zemi nechavše, preč odešli. Kteréhožto blahoslaveného mužě krev na vraždu bratra svého přěd Hospodinem volající, neb nižádnú lidskú múdrostí ani kterým uměním nikdy mohla jest setřěna býti. Téhož zajisté času, když umučenie s. Václava tak dějieše, Kristus Hospodin králi dácskému zjeviv na kříži napomanul jest jeho tak, jakž by rád od ňeho smilovánie obdržal, a chtél jmieti, aby na čest mučedlníka jeho s. Václava kostel založil a udělal. Jakžto jest i učinil skutkem. Toho také času přěmrzká a ohavná Drahomíra mátě svatého Václava jakožto ona druhá Jezobabel v starém zákoně byla, jenž ukrutenstvie přěnemilostivého Athalie následováše. Takéž tato jistá na svú na vlastní krev, na svého syna králevice vřěla jest a jeho nevinné krve prolitie zpósobila jest, to věz syna svého prvorozeného s. Václava k umučení připravila. A tak jakožto ona dva Dathan a Abiron, ješto země za živa požřěla neb pohltila, od země jest pohlcena na pravé silnici přěd Pražským hradem stranu západu slunečného, jakožto i dnešní den znamenie a škudliny znamenány mohú býti téj jisté věci. Tovařistvo [24b] pak toho ukrutníka Boleslava, bratrobivcě s. Václava ohavnú a mrzkú smrtí zbiti a zhubeni jsú časy svými. Umučen a zahuben jest svatý Václav od svého bratra Boleslava v Starém v Boleslavi léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a bez jednoho po třidcetech letech, čtvrtý den toho měsiece listopadu. Osmánáctá přímluva. O přěnesení do Prahy svatého Václava a o svěcení kostela Pražského a o poslání syna svého.
Léto od narozenie syna božieho devieti stech a po třechdcětech po umučení již svatého Václava, vévody českého, toho času, kteréhož ukrutný Boleslav zemi Českú zpravováše, posvětil jest kostela Pražského Michal biskup řězenský. O poslání.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a po třechdcětech a jednom tento Boleslav syna svého Strachkvasa poslal jej byl do Řězna na učenie za časóv svatého Emeramma.

[18.] Léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a po třidceti a po dvú čtvrtého dne toho měsiece února přěneseno jest tělo s. Václava z Starého Boleslavě do Pražského kostela k přikázaní nemilostivého kniežete Boleslava kralobivcě. A to proto, aby divové nedáli jeho slovutné svatosti, jenž bóh činieše skrzě ňeho pro jeho svaté zaslúženie [25a]. Ach kterak toho času bratra svého ukrutného zúfalú a tvrdú mysli zamračil byl, když světlo toto nad světly jinými světlejšie času svého přěnesenie nočnie temnoty osvietilo a temné žalářě Pražské objesnilo a všěcky vězně z těch žalářóv zprostilo. Zajisté také na jeho s. přěnesení vóz ten i se všěmi, na ňemž tělo svaté přivezeno bylo, a tak stvory svými to jest vodními, přirozením to jest zemnatým, a povětřím při jeho svatém přinesení král nebeský uctiti jeho ráčil. Neb tak jakž jest stvořiteli svému právě a věrně slúžil, takéž stvořenie na jeho přěnesení jemu poslušno bylo a slúžilo. Neb když jeho nesiechu, divným činem a zpósobením tělo jeho přěs dva potoky to jest přěs Rokytnici a přěs Vltavu, tak jako bohu libo bylo, bez lodie na onu stranu se všěmi přeplulo; země také potřásla; povětřie také z těla jeho, jenž tři léta v zemi ležalo, toho času, když to tělo z hrobu vynímachu, přěvelmi chutnú vóni z sebe vydalo, tomu vévodě přěsčastnému na čest a na chválu. A když to stalo, tak pak tělo jeho, když odtavad odneseno bylo v tom žádajíciem a v sčastném v kostele Pražském, jenž udělal bieše, všěcky rány, kteréž v sobě mělo, božím zpósobením zacelely, a tu s velikú poctivostí jest položeno. Ale však jediná ta rána, jižto bratr [25b] jeho svú vlastní rukú jemu učinil byl, když ucho jemu uťal, nebyla zacělena jeho k zlobě, na znamenie (té) nemilosti, jenž proti krvi svéj spáchal byl. To jisté ucho sestra jeho Přibyslava nábožná a bohobojná zjevením božím v Boleslavském kostele mezi prahem a mezi dveřmi kostelními nalezši po třech letech, k jeho hlavě přičinila se vší ctností beze všie poskvrny, tak že najmenší šrámek u jisté rány nižádným činem znamenán nemohl býti. O stvořiteli všemohúcí, kterak tvá moc nesmierná a neobkličená jest všudy, jenž tolik a tak mnoho divóv skrzě své svaté činiti ráčíš, mezi lidmi jich svatost ohlašujě. Nebo tu při jeho s. těle i na přinesení i také na pohřebení i po pohřebení v Pražském kostele Hospodin skrzě jeho zaslúženie mnoho divóv nad mnohými nemocnými učiniti ráčil jest a ješte i dnešní den činí. Neb psáno jest takto: Přieliš velmi Hospodine poctěni jsú přietelé tvoji, přieliš velmi kniežetstvie jich rozsilňeno jest. Neb ty v nich divy své pokládáš, a oni milostí tvú panují. Ty si jich poctiti ráčil, aby tiem pilnějie a poctivějie a doufalejie lid tvój chválil. Ty jsi Hospodine kniežetstvie tohoto svatého mučedlníka Václava tvého tak rozsilnil a rozšířil, že i po dnešní den [26a] ty milý Hospodine skrzě jeho zaslúženie povýšil jsi jeho.

[19.] O diviech, ješto jsú se dáli.
Dóstojno a spravedlno jest, aby pravda divóv, jenžto od Hospodina milosrdné skrzě tohoto svatého mučedlníka nad věrnými a nad nábožnými křesťánky staly jsú sě, vypsány byly, ne všěckny, ale některé z nich pro ukrácenie řěči poviem. Zajisté v starém a spravedlném písmě nalezámy, že rytieř s. Václava a sluha věrný jeho jménem Podiven, jenžto za jeho zdravie ve mnohých dobrých skutciech, to jest ve bdění na božie službě, v rozličných poklonách i v jiném pracování, přikázaním nemilostivého Boleslava, bratrobivcě, oběšen byl na šibenici. Ale proto, že milovník i následovník dobrého a přesvatého přiebytka s. Václava byl jest následovník za živa i také po smrti, když již tak oběšen byl, po dvú letú toho jistého oběšenie s neposkvrňenú a s nepokaženú bradú, ano jemu všeckni nehtové na rukú i na nohú jako za živa rostli, nalezen jest byl vešken cělý a v ničemž neporušený ničehož nic. Tu jest odtud vzat a v Pražském kostele velmi poctivě pohřeben bliz podle kaply s. Václava. Nalézámy také v jeho diviech popsáno jsúce, že mnozí vězněvé, ješto jsú jmene jeho vzývali, a skrzě jeho [26b] svaté zaslúženie z težkého vězenie zprošteni jsú. Mezi nimižto jeden zvláště pohan boží milostí a svatého Václava pojiščen jsa v takém vězení křest svatý svým jediným synem, jehož jmějieše, jest přijal, kteréhožto syna bohu na čest a svatému Václavu k učení jest dal a tak jest knězem i byl a v kněžském dóstojenství do své smrti slúžil. Žena také jedna slepá a na rucě od svého porozenie zlámaná, když do kostela s. Víta vešla jest a přěd hrob svatého Václava přivedena byla, plačíci modlila se nábožně, prosiec, aby mohla viděti. A tak ihned viděnie i svého všeho zdravie navrácenie skrzě orudovánie s. Václava přijala jest. Muž jeden z Frankonie od svého porozenie zlámaný na svých nohách, jenž jedinké po zemi klúzáše, ve sně u vidění viděl jest mužě poctivého v bielé rúcho oblečeného, jenž jest k ňemu mluvil a řka takto: Kaž vézti do Prahy do kostela s. Víta, tu kdež tělo s. Václava odpočívá. Neb ihned tu skrzě s. Václava zaslúženie plné zdravie v své nemoci přijmeš. Tehdy mněl jest, by to jemu ve sně kolotalo, i neučinil jest toho, jakž jemu přikázáno jest bylo. Potom opět druhé noci od toho jistého starcě, jenž velmi s velikú světlostí zjevil jemu, napomínajě jej túž řěčí jako i dřieve, aby toho nikaž neopúšťal, ale aby [27a] to vždy naplnil, což jemu přikázáno jest. Kterýžto člověk tohoto slavného a počestného starcě, jenž jemu zjěvil byl, uposlúchav přikázánie, do Prahy kázal vézti. A tak pak rozprostřěv na zemi na svých modlitbách, přěd hrobem s. Václava tu v kostele s. Víta na všěcky na své údy, na kteréž nemocen byl, plné zdravie vzal. A tak boha a s. Václava chvále, domóv jest vrátil. Mnoho jiných divóv buoh skrzě svatého Václava učinil jest, jenžto divové v jeho pašiji plnějie jsú popsáni. Po devieti stech letech a od třidceti tří po božiem narození, do devieti set let a bez jednoho do pětidcát o tom Boleslavovi o ukrutném nic jiného v kronikách nenalezámy, jedinké že Starý Boleslav zdí obehnal. Potom opět léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a po pětidcát vévoda Boleslav Jindřichovi římskému králi byl est vzprotivil, jehožto král římský, tak jakž slušalo, sobě jej vhod učinil. Potom pak léto od božieho narozenie po devieti stech letech a po pětidcát právě do léta po božiem narození po devieti stech letech a po šestidcát a po šesti letech o tom jistém ukrutném Boleslavovi v kronikách ničehož nic nepíše sě, jedinké tak, jakž jemu líbilo, zpravoval jest kniežetstvie České.

[20.] Přiemluva dvadcátá. O smrti ukrutného [27b] Boleslava a o jeho synu po ňem milostném Boleslavovi, a o klášteře s. Jiřé na hradě, a o povýšení Pražského kostela.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech a po šestdesáti sedmého toho měsiece črvna ukrutný a nemilostivý tento Boleslav, mordéř svého bratra s. Václava, ostaviv po sobě dva syny, Boleslava milostného a druhého Strachkvasa, i umřěl. A tak vévodstvie i život po sobě ztratil. Ten jistý Boleslav ukrutný a nemilostivý po zabití bratra svého svatého Václava zpravoval jest Českú zemi třidceti a sedm let a devět měsiecóv a sedmnáste dní k tomu.
Potom pak léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech po šestidcát a po sedmi letech milostivý Boleslav a šlechetný syn Boleslava onoho ukrutného, muž přědobrý v křestanské vieře byl, mnohých ctností a dobrých skutkóv rozličných pln jsa, dvadceti kostelóv v České zemi znova od krunfešta založil a udělal jest, a ty všěcky ctně rozbohatil i nadal svým sbožím. Mezi kterýmižto kostely však prvně a zvláštně z kostela s. Víta, kterýžto přěd tiem dřieve s. Václav na hradě udělal bieše, hlavú všie České země a stolicí dóstojenstvie udělal a povýšil. A to [28a] jest tiemto činem stalo a tak k skutku přivedeno, že ten jistý milostivý a šlechetný Boleslav jměl jest sestru svú vlastní velmi přěnábožnú dievku a v s. písmě velmi rozomnú, jěžto jsú jménem Mlada řiekali. Ta jistá Mlada, když jest byla pro náboženstvie na pút brala do Říma, od Jana papežě velmi milostně a ochotně byla jest přijata. A tak pak v tom ochotném přijetí obdržala jest od toho jistého Jana papežě, aby kostel svatého Jiřie na hradě vzdvižen a udělán byl i potvrzen, a aby ona v ňem abbatyší byla stvrzena i posvěcena. To ten jistý papež Jahan učinil jest a jie v abatyšstvie posvětil a jejie jmě proměnil jest a nazval jest a ustanovil jest jmenovati ji Mariji neb Maří. A tak v tom jistém klášteřě zákon s. Benedikta jest ustavil.
To když tak stalo bylo, byla ta jistá abatyšě svatého Jiřie Mařie, bratra svého Boleslava milostného návodem od toho jistého papežě Jana obdržala jest, aby ten jistý kostel s. Víta, jenž byl s. Václav založil na hradě, aby hlava a stolice všie České země byl. A tak jest ta jistá abatyšě i tohoto Pražského kostela na povýšenie i na Svatojiřský kostel na hradě potvrzenie i na abatyšstvie svého stvrzenie i posvěcenie [28b] bratru svému Boleslavovi milostnému vévodě českému papežovy listy přinesla jest, a ti listové těmito slovy vypravují:

[21.] [Přiemluva XXI.] O tom hanfeštu o Pražském a o Svatojířském kostelu, ješto papež Jan dal na stvrzenie a na povýšenie dvú kostelú s. Václava a s. Jiřie.
Jan papež sluha všěch sluh božích, Boleslavovi vévodě, viery svaté věrnému následovníku, papežské požehnánie dávaji. Pravá a spravedlivá věc jest, abychom pravým a spravedlivým prosbám své povolenie dali, nebo buoh pravda a spravedlnost pravá jest. A tak ktož boha milují, ospravedlňeni budú, a všěcky věci těm, ktož boha a spravedlnost milují boží, v dobré obrátie. Dcera našě v Hospodinu milá, jménem Mlada, jiežto smy jmě Maria dali, žádánie své nám jest zjevila, a tak pak mezi prosbami jinými chutnú prosbu a přesladkú od tebe, synu milý, srdci našemu přinesla. A to jest ta prosba, abychom naše povolenie k tomu dali, aby v tvéj zemi a v tvém kniežetství bohu na čest a na chválu i svatéj cierkvi na rozšířenie biskupstvie mohlo býti; kteréžto noviny my když smy uslyšěli, veselým srdcem a jasným úmyslem přremše ochotně, bohu chválu smy vzdali radostně, jenž svú cierkev, jenžto svú drahú krví vykúpil, vždycky na všěcky [29a] strany ve všěch vlastech i ve všěch pokoleních lidských rozšiřuje i velebí. Proňežto my papežovú moci od boha nám danú a svatého Petra mocí, kniežěte apoštolského, jehož miesto kakžkolivěk nedóstojni jsúce my držímy a jeho smy náměstkové, dávámy své povolenie i k tomu věčné stvrzenie i moc, aby kostel s. Víta a s. Václava mučedlníkóv stolice biskupie a hlava všie České země byl. A k Svatojiřskému kostelu dávámy také tuto moc, aby pod zákonem svatého Benedikta a pod řeholú a pod slušenstvím dcery našie v Hospodinu Mařie abatyšě konvent neb sňem panenský byl Hospodinu služě, ale ne podle obyčěje bulgarských lidí nebo ruských nebo slovanského jazyka, ale podle obyčěje a ustavenie otcóv svatých. Jednoho všeho kostela k libosti žáka v latinském písmě učeného a v dobrých obyčějích šlechetného k tomu jistému dóstojenství sobě zvol takého, kterýžto slova božieho ostrostí nová srdce lidí u vieře nepotvrzených ješťe dobře krojiti by mohl v potvrzenie, a aby také dobrých skutkóv v novoustaveném lidu přinésti mohl, točíš aby učenie ústy i dobrým příkladem lidem ukazoval.
A s tiem odpuščenie vzemši, ihned jakž jie přikázáno bylo od Jana papežě podle rady vévody Boleslava abatyšě učinivši radu s bratrem [29b] svým Boleslavem kostel svatého Víta biskupu budúciemu jsú přijednali, a kostel s. Jiřie na hradě sestra Boleslavova milostného Mařie k abatyšství jest zpósobila a v ňem sama abatyši najprvnějšie učinila, jakož otec svatý papež Jan zjednal byl a potvrdil.

[22.] Druhá mezdcietmá přiemluva, o volení a ustavení prvého biskupa pražského počíná sě.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech a po šestdesáti a po osmi, byl jest jeden kněz těch časóv z Sas mnich potvrzený, muž velmi krásné řěči a velikého uměnie jménem Dětmar, ješto přěd tiem časem do Prahy přišel bieše na pút. Kterýžto Ditmar u Milostného Boleslava vévody českého všel jest u velikú známost, a také že řěč slovanskú dobřě umějieše, proto jest jeho vévoda Boleslav násilně velmi miloval, a tak pak s obecným povolením všeho žákovstva toho jistého kněze Dětmara mnicha biskupem prvým pražským sobě vzvolil. A tak vzvolil jeho i poslal jeho Ottovi ciesařovi, jenž jest byl syn Jindřichóv ciesařóv někdy řečeného, (s) svými listy, aby jej v biskupstvie ráčil stvrditi.
Neb toho času ciesař tu moc mějieše, a tak to jisté potvrzovánie Mohučskému svú mocí činiti [30a] poručieše; kterýžto listy a potvrzenie i zvolenie biskupovo od Boleslava od vévody českého ciesař uzřěv a uznamenav toho jistého kněze Dětmara v biskupstvie pražské potvrdil jest i přikázal biskupu mohučskému, ješto toho času na jeho dvořě byl, aby toho jistého biskupa Dětmara na to biskupstvie posvětil, jehožto ciesař byl již potvrdil. A když podle přikázanie ciesařova, tak jakž on přikázal, byl biskup Ditmar posvěcen, k vévodě svému Boleslavovi Milostnému do Prahy jest vrátil. A tak potom vrácení do kostela s. Víta na Prazě jest uveden a na stolici biskupově posazen. Potom ten jistý Détmar biskupstvie své užitečně, ctně a právě jest zpravoval. A tak pak ne po mnohých časiech sčěstně přiebytek života svého jest dokonal léta od narozenie syna božieho po devieti stech po šestidcát a po devieti čtvrtého dne toho měsiece ledna.

[23.] Třetie mezidcietma přímluva. O druhém biskupu pražském, o s. Vojtěchu, dědici českém, znamenaj,
Když tento jistý Dětmar prvý biskup pražský umřěl byl, s. Vojtěch miesto ňeho byl, jenž urozením byl Čech a urozeného pokolenie, na biskupstvie vstúpil jest. Otec s. Vojtěcha slul jest Slavník a byl jest hrabie libický, muž urozený a slovútný, na sboží i na ctných obyčějích velmi bohatý, mnoho měst a vsí pod sobú majě. Tento také s. Vojtěch jměl jest matku jménem Zčěstislavu, všěmi ctnostmi ozdobenú a přěvelmi šlechetnú. Měl také pět bratróv, Sebebora, Spytimira, Bohraslava neb Bohuslav, Bořitu a Časlava, jenžto od českých pánóv napřieky svatému Vojtěchu v Žateckém městě jsú zbiti a zmordováni. Ti všickni bratřie s otcem i s mateří svú pochováni jsú v svém městě v Libici blíž od Poděbrad tu v tom kostele, ješto v Libici jest udělán. Svatý Vojtěch pak, když již druhé svěcenie mějieše. pro jeho mnohé ctnosti a svaté přěctné skutky, ješto se v ňem jako v drahém karbunkulu stkvějiechu milostně, Boleslav vévoda český i všeckno jiné žákovstvo obecně jsú jej zvolili. A tak pak po tom volení poslali jsú jej k Ottovi ciesařovi, jenž jest syn byl prvého ciesaře, jenž těch časóv bieše u městě Berúnském tam v Vlašiech, aby jeho potvrditi ráčil. Kterýžto ciesař uslyšav prosbu jich, mohučskému biskupu, aby jeho posvětil jej poslal. A když již byl posvěcen, tehdy návodem Majtburského arcibiskupa Albrechta, ješto tehdy tu biesě, dal jest jemu jmě Adalbertus, to věz jako společnie jmě s [31a] Vojtěchem, a tak tovařiš a miecko Majtburského arcibiskupa byl jest.
Tento s. Vojtěch, pražský biskup druhý, přěsvatý život jest vedl ve mnohém uterpení, v mnohém protivenství, v mnohé svatosti přiebytka dóstojného, v sladkém učení slova božieho lidu věrnému; kterak, kdy-li, kterým činem to dálo, v jeho pašiji plnějie vypravuje. Když pak s. Vojtěch po někleré chvíli znamenav lid velmi hrubý a přětvrdý u vieře a velmi nevěřijící sobě poručený v České zemi, chtěl jest radějí duši svú pánu bohu zachovati, než i s lidem sobě poručeným Hospodinu ostuditi. I umyslil jest pak toto sobě, aby biskupstvie i osadu sobě poručenú opustě a jie nechaje i bral do Říma. A když již na cestu chtiesě vzdvihnúti, zatiem Strachkvas bratr Boleslavóv vévodin, na jehož křtinách s. Václav zabit od Boleslava svého bratra zlobivého, z Řězna jest vrátil, neb tu v Řězně tento jistý Strachkvas přěd tiem dávno v klášteře Emeramma svatého zákon svatého Benedikta byl přijal. A tak pak s odpušťením opata svého k bratru svému milostnému Boleslavovi vévodě českému do Prahy byl přibral. Jehožto s. Vojtěch když mnichem jsúc opatři [31b] a uznamena, že jest bratr vévody českého Boleslavóv, pod tajemstvím jeho k sobě přivolav i mluvil jest k ňemu takto a řka:
Synáčku milý, poňevadž vizi mužě urozeného bratra vévodina, dávajiť to na věděnie, žeť jest tak mnoho mrzkosti a hřiechóv v lidu mně poručeném, že po mém hřiechu toho všeho tresktati nemohu, ani jim odolati kterak umiem; ani také pohřiechu mezi nimi užitka kterého učiniti mohu, neb taká jest nevěra a taká zlost a tak ohavné smilstvo, a tak mrzké a neustavičné manželstvo mezi lidmi i také mezi žákovstvem také jest neposlušenstvie i tak veliké obmeškánie v službách božích a pýcha veliká, a mezi pány a hrabiemi a mezi jinými mocnými v mém lidu mně poručeném taká mocnost a svévolenstvie velmi vzrostlo, že tomu všemu odolati nemohu. Protož synku milý, umyslil sem sobě chtě vzdvihnúti do Říma, a radu vezma od s. otcě i myslímť viec zasě nevrátiti k tomuto lidu přěvrácenému. Proňežto ty, že jsi bratr kniežete českého, snad tobě lid tento spieše poslušnějí bude, nežli mne. Neb ty s pomocí i s radú bratra svého pyšné mocné a neposlušné i nevěrné i bludné tresktati moci budeš. A tak i lidem i kostelem [32a] vítězně i mocně budeš vládnúti. Aj tot, moc mého biskupstvie berlu biskupovu a dóstojenstvie před tebú pokládám a tobě slibuji dáti, a aby to za mého sdravie státi mohlo, aby ty biskupem mohl býti, u s. otcě u papežě odpuščenie tobě obdržím. Tu řěč Strachvas uslyšav berlu biskupovú, jenžto přěd ním položil bieše s. Vojtěch, jako lstivě rozhněval a v srdci jiné miené, povrhl ji jest zasě na zemi a řka k ňemu takto: Nechciť nižádnému dóstojenství, ani které cti na tomto světé, neb vší pýchú a dóstojenstvím vzhrzěji a tak nejsem dóstojen biskupovému dóstojenství. Ani tak velikého břěmene v biskupství snésti mohu, neb mnich jsem, proňežto mrtev sem tomuto světu, protož mrtvých pohrabovati i nemohu. Tu řěč když uslyšě s. Vojtěch, pln jsa ducha svatého, že jiný úmysl jest Strachkvasóv mluvením a jiná žádost chtěním, pověděl jest k ňemu takto a řka: Synáčku věz to, jehožto nynie s tvým dobrým učiniti nechceš, potom učiníš to s tvým přězlým. Po těch věcech pak s. Vojtěch vida, že prospěti nic nemóž, nechav biskupstvie svého i lidu sobě poručeného bral do Říma, i radil s papežem, co [32b] by v takéj věci učiniti měl. Papež uslyšav leho rozlícenie i příčinu jeho příštie k ňemu, dal jest muži tomuto svatému odpušťenie, aby bez úrazu dušě své radějí putoval sudy i onudy, nežli bez užitka dušě své poskvrnil. A tak s odpušťením otcě s. papežě s. Vojtěch umyslil jest byl do Jeruzalema jíti, kteréžto však chodby dokonati nemohl.
Ale když mnoho putovánie učinil byl již, vrátil jest do Říma opět a tu jest s svatým Radimem, bratrem svým, v klášteřě svatého Alexie přěbýval tak dlúho, doňavadž mohučský arcibiskup kostela Pražského neopatřil, že biskupa nemá a že lid v velikém bludu přěbývá. Kterýžto arcibiskup to spatřiv, což dějieše bludu. poslal jest listy a posly ku papeži. aby zasě svatý Vojtěch vrátil. To když sta, papež učiniv radu, co by z toho měl učiniti, odpověděl jest s. Vojtěchu takto a řka: Synáčku, bude-li tebe tvój lid poslúchati, ostaň tu s nimi a čiň mezi nimi skutky dobré. Pakli tebe nebudú chtieti poslúchati, beř preč od nich. A tak jiného zisku Hospodinu hledaj mezi jinými lidmi. Tak pak když jemu to odpušťenie bylo dáno, s. Vojtěch opět do Prahy byl vrátil na své miesto. A kakž koli drahnú chvíli tu přěbyl, však nižádného užitka v tom lidu nikterak učiniti nemohl. S tiem opět do Říma [33a] vrátil, a tu tak dlúho v klášteřě s. Alexie přěbýval, opět, navedením mohučského biskupa přěd papežem, do Čech vrátiti připuzen byl. Ale když byl vrátil, mnohem méňe nežli dřieve byl jest prospěšen. Odtad bral jest do neznámých vlastí.

[24.] Čtvrtá mezidcietma přiemluva. O smrti Strachkvasově o bratru Boleslavovu Milostnému.
Strachkvas, ten jistý mnich, o ňemžto dřieve napřěd pověděno jest, když byl uzřěl, že s. Vojtěch pražský biskup jal opět choditi a putovati po vlastech sěmo i tamo, a když byl jest jistě tomu srozoměl, že již k svému biskupství pro lidské hřiechy, jenžto rozmohly mezi jeho lidmi biechu, vrátiti nechce, úmyslem svým lestným oklamán jsa a šeřadným lakomstvím přělstiv lstí onú, jenžto mužě svatého přěd tiem dřieve oklamati chtieše s. Vojtěcha, zjěviv a odkryv tepru(v) právě ne tak jako někdy Aaron od Boha byl povolán, ale tento svým vlastním úmyslem zlým stolici biskupa s. Vojtěcha, náměstka svého sobě směl jest nestydatě mrzký lakomec osobiti. A když tak svého lakomstvie úmysl přěd chtieše vésti, aby jeho arcibiskup mohučský stvrdil, bral jest tam. Co přihodilo jemu, bohdaj všěm takým též přihodilo. [33b] Aj toť když mezi dvěma biskupoma stáše a ležieše, rozprostřěv sě, jakž obyčej jest na biskupovém svěcení na takovém, ihned v rychlosti pomstú boží na znamenie tomu, že nedóstojně svěcenie přijímal, od diabla byl pochycen. A tak dlúho velmi ukrutně diabel jím lomil, právě i duši z ňeho vypudil A to snad proto, že přěd tiem dřieve pražského biskupstvie, když s. Vojtěch jemu dáváše je dobrovolně, an lstivě toho času nerodil jeho přijieti: když pak již chtěl přijieti, tehdy spravedlivým súdem božím ohavnú smrtí jsa nadtrucen, nemohl toho dojíti. A tak jeho marný úmysl zrušil sě. A takž také s. Vojtěch do své smrti byl jest kromě biskupstvie pražského chodě po světu.
Kterak svatý Vojtěch atd.
A když pak mezi jinými chodbami s. Vojtěch přišel byl do Uher, krále uherského jménem s. Šťepána najprvé tu v Uhřiech pokřtil jest, kterýžto s. Ščepán po smrti s. Vojtěcha na čest Bohu a s. Vojtěchu v Strykoný kostel udělal a biskupstvie tu zjednal, a tak všicku Panonskú zemi i Polskú zemi s tiem biskupstvím v Hniezdě pod mocí toho kostela zpósobil a s. Radima, bratra s. Vojtecha, biskupem tu učinil, jenžto potom, to jest od narozenie božieho po devieti [34a] stech po devěddcát a po devieti tu biskupem jsa. mnoho jiných vlastí na krěsťanskú vieru obrátil a všecky jě, kteréž obrátil, pokřtil. A potom pak bral do Prus, a tu mnoho dobrých skutkóv učiniv od pruských lidí jest umučen, a tak božím povolením s odplatú mučedlníkovú život svój dokonal.
Léto narozenie syna božieho po devieti stech po sedmicát letech do léta božieho narozenie po devieti stech a po devaddesáti a po pěti, kdyli, coli v České zemi skrzě Boleslava Milostného, českého vévodu, o s. Vojtěchu, biskupu Pražském, stalo jest, nižádným řádem v kronice nepoloženo jest, jedinké tolik, jakž již pověděno. A to jest proto, že ti, ješto jsú skutky kniežecie popisovali, obmeškánie učinili.
Pátá mezdcietmá přiemluva. O třetiem biskupu pražském, o Bohdalovi.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech letech po devaddesáti a po šesti devátého dne toho měsiece májě s. Vojtěch druhý biskup pražský od pruských lidí, jakž již pověděno, umučen jest.

[25.] A když po smrti s. Vojtěcha a po jeho hnutí z pražského biskupstvie Boleslav vévoda český milostný viděl, že Pražský kostel jest bez pastýře a bez biskupa již jednak dvě létě, léto od narozenie božieho po devieti stech po devaddesáti a po šesti [34b] právě do léta božieho narozenie po devieti stech po devadesáti a po sedmi, jakožto milovník s. viery jal jest mysliti, koho by ctného a šlechetného biskupem učinil, aby lid jako novoštěpný v s. vieře, Bohu dobytý s úsilím rozličné prácě, k dřěvním bludóm nenavrátě bludných a šeřadných obyčejóv nejal následovati. A když po všie České zemi velmi snažné vzeptal sě, aby hodného, ctného a šlechetného v také dóstojenstvie povýšení mohl nalézti, a nemohl jest jeho pak nikděž shlédnúti ani nalézti, poslal jest posly své slavné k Ottovi ciesařovi k třetiemu tiemto jménem jmenujícému, prosě jeho snažně, aby ráčil tomuto kostelu Pražskému, jenž v velikém nebezpečenství jest, raditi i pomoc dáti, aby některý ctný dobrý druh vydán byl k tomuto biskupství pražskému. Kterýžto ciesař jakožto následovnik s. viery prosbu vévodinu uslyšav, kaplana svého jednoho jménem Bohdala, jiným jménem menujícieho Tekkarda, urozením Sasicě, šlechetného příslovím dobrým i ctnými všěmi nravy okrášleného a dobřě učeného, a dobře slovansky umějieše, vplně biskupem pražským jest učinil, i poslal k mohučskému arcibiskupu, aby jej stvrdil; léta od narozenie syna božieho po devieti stech po devadesáti po osmi, toho měsiece črvna Bohdal, biskup [35a] třetí pražský skrzě mohučského arcibiskupa svěcen jest.

[26.] Přiemluva šestá mezidcietma. O smrťi Boleslavově Milostného a o jeho náměstciech českých atd.
Léto od narozenie syna božieho po devieti stech po devadesáti a po devieti, sedmý den toho měsiece února. Vévoda Boleslav Milostný, mnohými ctnostmi šlechetnými a skutky velmi dobrými i rozličným vítězstvím zachoval sě, veliký milovník pokojě lidského. Ten jistý měl jest ženu svú urozením a obyčeji dobrými velmi zšlechtilú jménem Hajmu. Z jisté ženy urodil jest syny dva Boleslava a Václava. Ale Václav v mladých letech od zimnice jest umřěl, a druhý pak bratr jeho byl ostal živ. Když otec jeho Milostný Boleslav pocítil smrt, že k ňemu přiblížieše, povolav k sobě syna svého Boleslava miecko své a jej přěd svú ženú a přěd jinými zemany českými mnohým ctnostem užitečným učil, aby mrzkých a ohavných věcí choval a všelikterých dobrých nádržal ctností.
A tak pak mnohá a šlechetná naučenie jemu vydav a rozkázav České vévodstvie jest jemu poručil k zpravování. A tak pln dobrých dnóv jsa točíš v svém přěbývání přiebytek života svého v Hospodinu sčěstně jest dokonal, a v Pražském kostele poctivě jest pohrabán, léto božie po devieti stech letech [35b] po devaddesáti devátého února toho měsiece.

[27.] Přiemluva sedmá mezidcietma. O přiebytku třetieho Boleslava, vévody českého.
Léto od narozenie po devieti stech a po devadesáti a po devieti letech tento Boleslav třetí, syn Boleslava třetieho, po smrti otce svého vévodstvie České jest přijal. Ale ne tak sčěstně a vítězně, což otec jeho dobyl byl snaženstvím svým, zpravoval jest jako otec jeho vévodstvie České. Nebo ne po mnoho časiech, jakž zemi zpravoval, vévoda polský jménem Mezek, jenž velmi chytrý bieše, město Krakovské lstivě a chytře jemu jest odjal, a všěckny, což jich z Čech bylo, mečem nectně zbil. Měl jest tento jistý Boleslav z své ženy dobré a dobřě urozené dva syny, jednoho Oldřicha a druhého Jaromíra. Oldřich z mladosti ihned byl jest [36a] na ciesařóv dvór dán Jindřichóv, aby ctným a dobrým obyčejóm naučil. Ale Jaromír doma jest ostal a k učení dán.
[Léta od narozenie božieho po tisíci, jako nahořě psáno, přihodilo jest tak, mezi Boleslavem českým vévodú a mezi Mezkem polským vévodú přímiřie a pokoj pod přísahami uložen byl. A tak v tom úkladě rok vzemše v jedno jisté miesto jsú sešli sě, v ňemžto ten jistý Mezek pod zámyslem dávné a staré lsti, jenžto byl zamyslil, přilahodiv k sobě dary rozličnými rádcě Boleslavovy vévodiny, jménem Vršovské, ty zlořečené a zlostné i přěnevěrné svých knížat zrádcě], toho jistého Boleslava vévodu českého na hody do Krakova na jistého roku smlúvu lstivě pozval jest.
Kterýžto vévoda věda dřěvní nevěru a lest jeho, chtě budúcieho zlého uchovati sě, jeho prosbě nikakž nechtěl jest povoliti, ani na jeho hodech býti. Ale pak potom návodem těchto zlořečených svých rádcí Vršovských naveden jsa povolil jest. A tak na hody slíbil přijěti. Ale však toho neopustil, jako budúcie věci chovajě sě, zemi svú urozenějším zemanóm poručil, aby, učinil-li by některú lest nectnú a nevěrnú proti němu Mezek, Jaromíra syna jeho za vévodu a za pána sobě vzěli miesto ňeho. Tak pak kniežetstvie své [36b] zjednav a zpósobiv vzdvihl jest k Mezkovi do Krakova, kterýžto najprv poctivě jeho přijal; ale ihned pak jakž hodovati jal, od necného toho hospodáře a nevěrného Jidášě byl jest nectně jat a očí svú zbaven i ti všickni, kteřiž s ním byli jeli, tam ukrutně jsú zbiti.

[28.] Osmá mezidcietma přímluva. O přieběziech Jaromírových, syna Boleslavova, a o divu s. Jana, ješto s Jaromírem učinil.
Když ten jistý Mezek nevěrný tak nevěrně od svého dóstojenstvie poblúdil a svú přísahu a vieru na kniežěti Boleslavovi, na svém hosti tak ukrutně ztratil, tito jistí Vršovíci tohoto jistého skutka spachatelové vrátivše do země nešlechetně a přěnevěrně moci své doufajíce a svých přátel necných, Jaromíra syna Boleslavova vévody, jenž byl náměstek otce svého, myslili jsú zahubiti a sobě bez panského a všie věrné obce věděnie vévodstvie České země nectně a nevěrně lstivě chtěli jsú osobiti. Takž pak jednoho dne ti přěnevěrní zrádce kniežat svých Vršovští zradú a návodem Kochanovým, jenžto vódce a zrádcě jich všěch byl přěnešlechetný a jako z nich najvětší, nalezše sobě sličenstvie času jednoho, vévodu a pána svého Jaromíra falešným úmyslem [37a] pozvali jsú na lov, a pozvavše tak lstivě i vedli jsú jeho do hustého lesu velmi, na to miesto, ješto nynie jest Veliz klášter. A tak uzřěvše příhodné miesto k tomu nešlechetnému účinku, jenž učiniti zamyslili biechu, pána svého a vévodu Jaromíra necně a ohavně k dřěvu přivázavše i učinili z ňeho střělcový cíl. a tak z střěl k ňemu střieleli, zastřěliti jeho do smrti mysléce. V kterémžto střielení přihodilo jest takto božím chtěním a s. Jana obranú pro to veliké náboženstvie a přěsrdečné, a pro tu velikú čest, jenžto z své mladosti velikým snaženstvím sám s. Jana Křtitele ctil a jemu slúžil, v také núzi postaven jsa, tento jistý Jaromír skrzě ňeho milostivě byl obráňen. Neb když ti jistí nevěrní mordéři kniežat svých naň střieléchu střělami jako k zvěři, s. Jan svú húní točíš svým oděvem ode všěch šípóv jeho bránieše, tak jakž vévoda Jaromír nikakž nemohl jest zastřělen býti najmenší zástřělú.
V túž pak také hodinu s. Jan ženě Jaromířově velmi nábožné u vidění zjevil jest a napomenul ji jest, aby navedla věrný lid a vzbúřila, aby k vysvobození z takéj núzě muži svému pomoci prospěla. Nad to také když ty věci tak dějiechu, jeden čeledín jménem Hovora vévody Jaromíróv při [37b] těch nešlechetných skutciech byl jest a na to patřil, proňežto z pravé viery rozžěliv nad svým kniežetem ihned s rychlostí vsědl jest na kóň i mčal do Prahy na ručešt všěm věrným a přátelóm Jaromírovým zvěstujě, co skrzě nevěrné zrádcě a nemilostivé Vršovičany vévodě Jaromírovi dějieše. Kteřížto všickni ihned v svém odění vsedše na koně s tiemto Hovorú k tomu miestu jsú brali, an je vede na to miesto. A tak když již přibrachu tam, tyto nevěrné zlodějcě, kteréž jsú koli mohli, lapili a tu jim smrt dóstojnú učinili a pána svého od toho jistého dřěva odvázavše vyprostili. A když jeho rozvázachu, jal přěde všěmi rozprávéti. kterak divně skrzě obranu s. Jana Křtitele byl jest od tohoto střielenie obráňen. A tak na věčnú pamět svého zproštenie to jisté dřěvo, k ňemužto přivázán byl, kázal dolóv srúbiti, a na tom miestě klášter s. Janu Křtiteli na čest založiti a probostvie učiniti a nadati a jemu jmě vzdieti Veliz. Na kterémž miesté i po dnešní den na kmeni toho jistého dřěva oltář veliký udělán jest, v kterémžto klášteřě s. Benedikta pod mocí Ostrovského opata mnoho mnichóv dřieve přěbývalo, ale již nynie jedno dva. Jaromírovi dvořěné a lidé jeho [38a] věrní přijeli jsú vévodu svého poctivě a s velikú ctí do Prahy dovedli. Tomuto pak jistému Hovorovi pro ctnost jeho viery, jenžto pánu svému ukázal, vévoda Jaromír věčně jemu i budúcím jeho lovčieřstvie, ješto dřieve k Stebni příslušieše, za odplatu dal jest.

[29.] Přiemluva devátá mezidcátá. O obležení města Pražského a o jětí Oldřichově bratra Jaromírova, vévody české a o jeho slepotě.
Léto od božieho narozenie po tisíci prvého, když ty věci v České zemi tak dějiechu, Mezek vévoda polský na radu i pomocí ohavných a mrzkých zrádcí Vršovčanóv, jenž kniežata svá zrazováchu, shromazdiv vojsko veliké a silné vtrhl do Čech i oblehl Prahu. A tak za dvě létě město Pražské byl obdržal, kromě Vyšehrada, jenž jemu silně bránieše.
Léto od narozenie božieho po tisíci druhého léta. Tento nectný a ohavný Mezek polský poslal jest k ciesařovi k Jindřichovi s velikými penězi a s mnohými dary přědrahými posly své, prosě velmi snažné, aby Oldřicha bratra Jaromírova vévody českého, jenžto těch časóv na jeho dvořě dvořieše, jma a sviežě jeho jemu jej poslal. Kterýžto ciesař lakomstvím zlata a střiebra a jinými dary jsa oslepen kázal [38b] to učiniti, svéj cti ciesařskéj na velikú hanbu. Kterýžto Oldřich potom nebo přikázaním ciesařovým nebo úrokem z toho vězenie byl jest vysvobozen. A tak vrátiv do Čech přišel jest tajně na jeden hrad svój přěvelmi tvrdý, jemužto Drevík řiekaji. S toho hradu poslal jest jednoho věrného rytieře do Pražského města přikázav jemu, aby trúbením nočnieho času nepřátely ubezpečilé přěstrašili a ohromili. Tehdy ihned ten jistý rytieř věrný přikázanie pána svého naplniv u pól noci, když lidé najbezpečnější jsú, vstúpil jest na najvyššie miesto nad Prahú, jemužto jsú stráž tóho času obecní lidé řiekali, a nynie pak slove Strahov od strážě nazvané. V kterémžto miestě těmi jistými trúbami velikými a hroznými hlasy učinili jsú zvuk a křikem nemotorným křikli těmito slovy a řkúce: Aj toť Polanové utiekají ohavně pohaňeni jsúc. Na ně, hrdiny Čechové! na ně, hrdiny, oddajte vítezně! Pro věčší strach nepřátelský podvakrát ta slova křičeli. Když pak Polanové ty veliké zvuky trubné a hrozné hlasy lidské uslyšěchu, nebezpečni jsúc sobú strachem velikym a hrozným přielišně přěžesivše sě; všeho oděnie nechavše i všie své sbroje, né, někteří hac na dospěti nemohli pro úžěst toho ohromenie, jakž kto mohl najlép nešlechetné [39a] na běh oddachu. Né, druzí nazí neb čistovniti. jako mátě rodila. preč pospiechachu bez meškánie otrapeni jsúc tiem strachem. Nékteří také proto náhlé otrapenie toho zvuku s mostu padajíc dolóv hlavy jsú slámali; druzí také z nich sěkanú cestú malými dvérci nebo vrátci na Pražském hradě pro velikú tieskeň tisknúce sotně a ohavně jsú zdávili; jiní mrúc a škařědě rozličným činem jsú zhynuli, a někteří také z nich utekli.
A ten jistý Mezek nešlechetný s málem s některými na běh se oddav i utekl ke všěm črtóm. Tv noviny když Oldřich vévoda zvědě, ihned druhý den do Prahy přijel a vévodstvie České přijal. Potom pak třetí den po přijetí do Prahy nesčastných a nevěrných zrádcí Veršovičanóv návodem i radú přinucen bratru svému Jaromírovi, zapomněv nad ním bratrské milosti pro nešlechetnú radu těchto zlostníkóv oči vylúpiti kázal, aby točíš tak od bratra ubezpečě vévodstvím českým svobodně vládl.

[30.] O vládání Oldřichově, bratra Jaromírova vévody českého, přímluva třidcátá.
Léto od narozenie božieho po tisíci druhého, téhož jako málo hořejie jmenováno, když tento jistý Oldřich vévodstvie české přijal byl, stalo se jest takto. Když jednoho času příhodú s lovu jedieše [39b] přes jednu svú ves domóv, viděl jest dievku jednu u studnice, ana rúcho péře, jménem Boženu, ješto však jiné jmě Blažena nebo Beatrix latině jmenuje sě, velmi krásnú a ozdobnú ve všie lepotě. Tu dievku když opatři Oldřich, vešken v jejie žádosti a v jejiem milování zažehl jest, a poslav posly své ihned ji vzal sobě za pravú manželku i urodil z nie syna velmi ušlechtilého, jemužto jmě Břěcislav přězděl, jenž toliko jest řečeno chvála jeho nebo zvuk chvály; nebo chvála jeho i slovútnost do dnešnieho dne slovútně zní mezi lidmi.
Léto božieho narozenie po tisíci třetieho tento jistý Oldřich vévoda tyto nevěrné zrádcě a nešlechetné mordéřě kniežat svých Vršovičany všěckny mocnějšie a mohutnéjšie pro jich nešlechetné rady a pro jich nectná zrazovánie i pro jich falešné úklady dóstojnú smrtí kázal zhubiti.
O svatých pěti bratřiech, kterak jsú umučeni u Polště.
Léto božie po tisíci čtvrtého Benedictus s tovařistvem svým, s Matějem, s Janem, s Izákem a s Křistěnem, pústeničí a svatý přiebytek u Polště na púšti vedli jsú velmi nábožně. Pak jedni zběhové nectní a nešlechetní Polanové mniec, by u těch s. mužóv zlata velikú hrubú věc nalezli, [40a] kteréžto zlato Mezek vévoda polský náboženstvím jsa nadtrúcen a rozniecen poslal jim byl; ale oni bojiec na svém náboženství poslali zasě tomu Mezkovi ten jistý poklad nechtiec jeho mieti. Pak v noci k nim všedše nešlechetně jsú zbili a zmordovali jakožto ohavní mordéři, a v svéj žádosti. jenž nadějiechu, byli oklamáni. A tak toto milé tovařistvo v bozě zjednané umučenie trpěvše od zlých lidí k Hospodinu jsú brali, jenžto pravá odplata jest všěch, jenž proň trpie. Byli jsú zajisté tito mužie někdajšieho času s. Vojtěcha, biskupa pražského, kteréžto tovařistvo tento svatý Vojtěch z Říma z kláštera s. Alexie s sobú byl do Čech přivedl, a potom pak byl jest vedl je do Polsky, kteřížto jako věrní synové šlépejě otcě svého s. Vojtěcha, jenžto byl jich vódcě, následujíce, mnoho lidí v Polště na s. vieru jsú obrátili, a tak všemohúciemu Hospodinu právě do své smrti na tomto světé rozličnými svatými skutky jsú slíbili.
O smrti mateře Oldřichově a Jaromírově.
Léto božie tisíc šesté Hemma žena Boleslavova třetieho tiem jménem jmenovaná, mátě Oldřichova a Jaromírova, vévod českých, paní dobře urozená [40b] a všěch dobrých ctností plná, zimnicí jsúc nadtrápena v Hospodinu umřela jest a v Pražském kostele pohrabána.
Kolik let zpravoval.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po sedmém do létá božieho narozenie po tisíci a po šestnácti těch všěch let Oldřich vévoda vévodstvie České múdřě a rozšafně zpravoval a žádného protivenstvie od nižádného netrpěl jest.
O smrti třetieho biskupa, Bohdalově.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po sedmnásti Bohdal, třetí biskup pražský, náměstek s. Vojtěcha, umřel jest třetieho dne toho měsiece črvence, na jehožto miesto čtvrtý biskup pražský jménem Ekhardus vstúpil jest.

[31.] Jedna a třidcátá přímluva. O skutciech Břěcislavových za zdravie otcě jeho, a o skutciech ženy jeho Jitky, jenž byla dcera Ottova ciesařova, jemuž přijmím Rufus řiekali.
Léto od narozenie božieho po tisíci dvadcátého a jednoho Břěcislav, syn Oldřichóv vévody Českého, jenž velmi krásné tváři i vzróstu bieše i všie lepoty i múdrosti rostiesě a tak mnohými cnostmi stkvějě i všelikterú múdrostí, z dětinských let v jinoskú mladost vstúpil jest. A tak pak uslyšav velmi velikú slovútnost o krásě panny jedné, jenž přěkrásná bieše, jménem Jitka dcera ciesařova Ottova bielého neb Ruffus řečeného, tiem jménem druhého jmenovaného, zamyslil a utvrdil jest velmi pilné v srdci v svém, kterak tu jistú dievku překrásnú v manželstvo mohl by sobě vzieti. A když byl slyšal, že ta jistá dievka v jednom klášteře, jemužto obecně Wynder Munster neb Sviňbrod řiekáchu v Břězenském městě, aby písmu naučila, chována bieše. pojem s sobú věrné a jako tajemnějšie své sluhy čelednie, pořekl jest chtě k ciesařovu dvoru jeti, a tak s tiem jistým vzdvihl jest na cěstu. A pak takměř ústavně sedm dnóv jěl i přijel k tomu jistému klášteru do Řezna, tak jakž myslil a mysl jeho žádáše. Tam když přijěl jest, druhý den, sám v sobě mlčě úmysl svój sěmo tamo rozkládajě, sám jedinký jal jest okolo kláštera choditi hledajě toho pilně, zdali by k téj jisté panně některak přijíti mohl a ji opatřiti. A když tak chodě v klášter vjide, viděl jest tuto jistú pannu Jitku, ana s jinými pannami hrá v klášteře běhajíci. A ihned jakžkoli ji opatři a její krásu zhlédne, vešken plamenem v jejie milosti zapáliv pannu jest pochvátil. A tak pak pochytiv ji na svój kóň vskočil v rychlosti s i jal pryč běžěti. A když s přihnal k dolejším vratóm, uzřěl jest, že vrata tlustým řetězem železným přěmčena biechu, jenž uzřěv [41b] to vytrhl jest svój meč, a tak jediné rány udeřením přětvrdý řetěz na dvé jest přěťal, kteréžto přětětie na znamenie toho přěsilného rytieře do dnešnieho dne móž viděno býti. A tak pak to učiniv, s pannú jest preč utekl. A lidé o tom nic nevědiechu. Tak pak chvátaje dnem i nocí k svému otci k Oldřichovi k vévodě českému přijel. Lidé jeho pak, ješto zóstali biechu o tom nevědúce, ihned jsú byli zjemáni a v tom jistém klášteře nectně a ohavně mučeni a potom ukrutně zbiti. Břěcislav pak otci svému svú všicku příhodu jest rozpravil, a tak vzem odpušťenie bral jest do Moravy a tu jistú dievku přěkrásnú Jitku kázal sobě biskupovi v pravé manželstvie potvrditi.
Když pak ciesař Otto vzvěděl to, že Břěcislav syn vévody českého unesl dceru jeho Jitku násilně, velmi rozhněval sěj jest a ihned na tom miestě přisáhl jest a řka: Nebo smrt radějí chci trpěti, nebo Čechy sobě podrobiti a svú ciesařskú stolici prostřěd Čech posaditi. A tak pak s druhé strany mužný muž tento Břěcislav a přěudatný přísahu jest učinil, leč by umřěl, chce ciesařovi věčnú škodu činiti, takže ciesař i ciesařstvie věčnú škodu z toho budú mieti. A když tak s obú stranú zapřisahú, ciesař s jedné strany veliký [42a] zástup lidí shromazdil jest i přěmocný proti Čechóm. A s druhé strany vévoda český a syn jeho Břěcislav (s) svými lidmi proti ciesařovi. mužně jemu brániti chtiece, lid svój v hromadu jsú shromazdili, opřieti jemu vítězně mysléce. A když již oba na poli biešta s obú stranú (s) svými lidmi ciesař i vévoda, Jitka dcera ciesařova a žena Břěcislavova, žena múdrá a rozšafná, myslila jest na svéj mysli, kterak by tak velikú nepřiezeň mezi přátely sklidila a ovšem ukrotila.
Tak pak zatiem uprosivši sobě u ciesaře bezpečnost odjíti i přijíti, i přibrala k ňemu. A tak mezi mnohými i rozličnými řěčmi vymyslivši takýto výmysl sobě, aby s obú stranú lidské krve prolitie minulo, a tyto přísahy s obú stranú bez poskverňenie každého z nich a bez úraza cti aby zachovány mohly býti, toto sjednánie učini mezi nima: aby ciesař jel mocně do Čech a prostřěd všie země, točíš v Starém Boleslavi, svú posadil ciesařskú stolici a na nie mocně seděl i panoval bez přiekazy, a na věčnú pamět toho seděnie aby tu jistú stolici tu ostavil. Nuž pak také, aby přísahu mužě svého zachovati mohla bez pohoršenie svědomie, takto jest to zjednala, aby, když by koli vévody [42b] české nebo jich budúcí potom k ciesařovu dvoru jeli a již ve třech míléch vzdáli byli od dvora ciesařova, země a sbožie ciesařovo, ciesařství na věčnú škodu, správně beze všie odpory žéci mohli. A téj škodě zemi na věčnú škodu i pamět vévoda český i jeho na věky budúcí po ňem v bielém poli ciesařskú orlici plamenem ze všech stran jako proražovanú na svém štítu nésti mohli bez obrany. Znamenáž této ženy múdré, kterak múdřě a rozšafně múdrým úmyslem ciesaře i mužě svého pokojně v hromadu sjednala. Tak pak ciesař (s) svým vojskem vjev do Čech i přijel do Boleslavě i postavil tu svú ciesařskú stolici velmi přěkrásnú, jenžto na pamět tomu v Boleslavském kostele do dnešnieho dne velmi snažně chovají. A tak přísahu svú zachovav preč jest jěl.
Potom pak vévoda český Břěcislav vyjev z Čech i bral k ciesařovu dvoru. A když byl za tři míle vzdáli, pustil oheň na ciesařovo sbožie, jemu škodu čině a přísahu svú zachovávaje. Tyto jisté úmluvy k svým budúcím, k vévodám českým i králóm potom budúcím přivedli jsú a přijednali tak majíce býti, jakožto i do dnešnieho dne na věčnú pamět jsú zachovány k svědomí všěm lidem nynějším i budúcím. A tak od toho jistého času Břěcislav otcě svého Oldřicha vévodu v zpravování [43a] vévodstvie Českého právě do jeho smrti ve všem úsilí i ve všie práci velmi múdřě a rozšafně zastával jest.

[32.] Měl jest tento jistý Břěcislav skrzě pójčenie otce svého v svéj moci zemi Moravskú, kteréžto země, jenžto od Polanóv velikým dielem obsedena bieše i obrána, vítězskými skutky udatně a směle z jich rukú jest dobyl a vysvobodil, a zjímav veliké množstvie mužóv Polanóv, sto a sto v hromadu zvázav jich jako vežníkóv poslal do Uher a za penieze prodal, a tak u věčnú robotu přijednal. A tak jako múdrý syn šlechetný mnohé prácě svým rozličným úsilím a skutky vítěznými otcě svého zbavil. A tak s jeho volí miesto otcě svého v zpravování držě Českú zemi ctně jest zpravoval. Toho času dálo jest přěvelmi veliké násilé křesťanóm v Polště.
Umřěl biskup.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po dvú dcát a po třech umřěl jest biskup Ekhardus pražský čtvrtý toho měsiece serpna, na jehožto miesto vstúpil jest Iza tak řečený.
O smrti Izově, biskupa pražského.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po třidcětech umřěl jest biskup pražský Iza pátý toho mésiece února, na jehož miesto vstúpil Severus biskup pražský.
O smrti Boleslavově třetiem.
Léto od narozenie božieho [43b] po tisíci po třidceti a po sedmi Boleslav třetí, otec Oldřichóv vévodóv, jemužto Mezek oči byl vylúpil, umřěl jest a v Pražském kostele pochován.
Téhož léta toho měsiece listopadu Oldřich otec Břěcislava vévodin roznemohl i umřěl jest sčěstně v Hospodinu. Jehožto smrt když Jaromír, bratr jeho vzvěděl. ješto Oldřich vévoda oči vylúpil byl, přibral do Prahy a Břěcislava vnuka svého (s) šlechtici a se pány s většími i s obcí na vévodstvie jest zvolil a vévodú jej českým učinil, a přěde všemi zjěvně jej napomanul, aby to nešlechetné pokolenie těch zrádcí Vršovských přěmrzkých z země vyplel ven, a svých věrných zemanóv snažně a pilně rady následoval; i rozpravil přěde všěmi lidmi, kterak velikú zradu a kterak ohavné skutky toto mrzké pokolenie Vršovské nad svými kniežaty a nad svými pány někdajších časóv páchalo jest. I rozprávěl také o jich ohavných synech, kterak oni následovníci v mrzkých skutciech zradách svých kniežat učinili jsú sě. Tehdy pak to uslyšav najvěčí nešlechetník z nich Kochan jménem, jenž jako hlava mezi nimi bieše, jedné noci, když Jaromír oblehčoval svój břich na chýšcě sedě a slep jsa, toho jistého Jaromíra ten nectný Kochan [44a] dolejší stranú pod východem stojě nectně jest probodl jej skrzě a skrzě právě do smrti. Tak ten jistý Jaromír umřěl jest toho léta, jakož nahořě pověděno, toho měsiece prosince.

[33.] Třetie a třidcátá přiemluva. O zpravování a o přieběziech Břěcislavových, vévody českého.
Léto božie po tisíci a po třidcětech a po osmi když vévoda Břěcislav vévodstvím vládl jako muž múdrý a rozšafný i opatrný a přěvelmi udatný a mnohými ctnostmi dobrými přěslovútný, žádaje srdečnú žádostí vévodstvie své rozšířiti a moc i sílu svú v okolních zemiech v súsědství chtě ohlásiti, do Uher mocně jest vtrhl a tak tu všicku vlast právě do toho města Strikonského poplenil a zhubil jest přěmocně. A tak vítézstvie své moci veliké ukázal. Potom pak Břěcislav ten jistý z své ženy urozené a šlechetné Jitky pět synóv, jinochóv velmi zšlechtilých urodil jest, prvého Spytihněva, druheho Vratislava, třetieho Kunrata, čtvrtého Jaromíra, pátého Otíka, o kterýchžto o všěch potom znenáhla bude pověděno.
Léta od narozenie božieho po tisíci po třidceti a po devieti dálo sě. Břěcislav rozpomanuv na onen nectný skutek, ješto jeho dědovi [44b] Boleslavovi Mezek vévoda polský spáchal bieše, vojsko lidu svého veliké shromazdiv i vtrhl do Polsky. A tak všecko Polsko poplenil a zkazil a města na(j)znamenitějšieho Krakova udatným vítězstvím dobyv zkořen je zkazil a přěvrátil. A tak tu přěbohatými poklady, kořistí naplniv, jiných měst dobyl a všěcka spálil a zkazil, právě do toho města, jemužto Bdek řiekají, na kteréžto město vladaři zemští a jiných přěveliké množstvie lidí uteklo bieše; kteřížto lidé na ten hrad utekli přěd Břěcislavem a jeho mocí a síle jeho nemohúc zepřieti na milost jsú jemu dali, ježto on milostivě přijem i poslal do Čech i dal jim veliký diel lesu, jemužto Ciřín řiekali. A jednoho vladaře mezi nimi učinil a ustavil, jenž nad nimi vládl. A tak pod tiem obyčejem živi jsú byli jakožto i v Polště, kteřížto lidé od toho jistého města Bdek do dnešnieho dne Bdekanové slovú.
Potom pak vévoda Břěcislav právě do toho města, jemužto Hniezdo řiekají, projel a to město. v ňemžto stolice bieše, vítězsky obdržal jest. A tak všed on i jeho lidé s velikú poctivostí v kostel svaté královny, v ňemžto tělo s. Vojtěcha, mučedlníka odpočíváše, zpovědavše a skrúšené srdce majíce k Hospodinu, tři dni jsú postili. A tak pak přěd hrobem svatého [45a] Vojtěcha s Severem, pražským biskupem padše na zemi modlitby vzdávali nábožné Hospodinu. A jméno božie chváléce a nazývajíce přěnábožně oltář ten, v kterémžto tělo s. Vojtěcha schováno bylo, otevřěli jsú i nalezli jsú s. Vojtěcha v hrobu, an vešken cěl všěmi činy nižádné poskvrny na sobě nejmajě; tak právé jakoby toho dne mši slúžil svatú. Z jehožto téla přědivné vóně drahé i přěvelmi rozkošná pochutnost vyšla jest, že netoliko kostel ten hniezdský, ale i vešken zástup vévody Českého i samého vévodu Břěcislava objala byla a jich divným činem posílila a pochotnost rozkošné vóně dala. O Hospodine, divná moc tvá, jenž tolik divóv činíš svými svatými. Divná, né, i strašivá věc se přihodila byla, že přěd třetím dnem nižádný hrobu tohoto těla svatého nemohl dotknúti. Ale když pak bylo po třech dnech po těch, že již modlitby k Hospodinu viec rozmnožichu, mošničky jisté s tiem svatým tělem dotknúti jsú mohli. A tak ihned pak naprostřěd oltáře jsú je postavili, a když bylo již na oltáři postaveno, vévoda český Břěcislav dvě stě hřiven střiebra offěroval jest bohu na čest. Potom tu v tom jistém kostele tělo s. Radima mučedlníka, arcibiskupa hnězdského, bratra svatého [45b] Vojtěcha nalezli jsú.
Tudiež také v jiném kostele nalezli jsú těla svatých pěti bratróv, ješto Břěcislav, vévoda česky, obdržal a vzal. Nalezli jsú také kříž jeden zlatý velmi veliký a těžký, ješto někdy Mezek vévoda polský obětoval byl. Nalezli jsú také mnoho jiných klenotóv a jednu zlatú dsku neb tabulu. ješto tři sta liber zlata vážieše a jiných klenotóv přědrahých, rúcha rozličného mešnieho přěmnoho. A ornátóv přěvelmi drahých a rozkošných. To všě pobravše s velikú poctivostí a s chválením Hospodina do České země jsú nesli. A když biechu u toho potoka, jemužto Rokytnice dějí, k městu Pražskému přijěli, vévoda i vše žákovstvo i vešken lid obecný proti tak přědrahým daróm a proti tak veliké svátosti v procesí vyšli. A tak pak s velikým veselím v Hospodinu radujíc a těšiec a králi nebeskému snažně děkujíc, ta těla přěsvatá vzemše do Pražského kostela jsú nesli a tu přěpoctivě složili, jakž jest slušalo na takovú svátost. To jisté přěnesenie těchto svatých těl stalo jest léto od narozenie božieho po tisíci po třech dcětech a po osmi toho měsiece zářijě.

[34.] Čtvrtá a třidcátá přiemluva. O hlubších přieběziech Břěcislavových, kterak jest byl přěd papežem [46a] pro tato svatá těla osočen.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po třidceti devátého když zpósobením božím a jeho svatú milostí tyto věci tak sčěstně dějiechu, že všěcka Česká země pro přinesenie těchto přěsvatých dědicóv a pro navštievenie drahé svátosti radostně veseléchu, Hospodinu chválu vzdávajíce, že takými dary svój lid darovati ráčil; někteří pak nešlechetníci závistí mrzkú svedeni jsúce vzdvihli ku papežovi i osočili vévodu českého Břěcislava papežovi, že by proti svatých otcóv ustavení i proti právóm svatým těla tato svatá z Polsky vzal a do Čech přinesl. Pro kteréžto osočenie i vévoda i biskup pražský Severus od papežě bychu pohnáni listy papežovými, aby odpověděli přěd papežem, proč takú smělost učiniti směli. Zatiem Břěcislav poslal jest posly své, lidi velmi múdré, ku papeži, omlúvajě rozličnými řěčemi, že jest toho nižádnú marností neučinil, ani kterú marnú smělostí učinil, jedinké dobrým úmyslem pro lidské spasenie a pro české utěšenie těla těchto dědicóv s. do Prahy přinesl, a s řěčí prosili jsú milostného rozhřěšenie pro tyto věci, jenž spáchali byli. Uslyšav [46b] pak papež jich očištenie, prosby jich milostné jest uslyšal i přikázal, aby za dostiučiňenie pro ty věci vévoda Břěcislav kanovničstvie z svého z vlastnieho sbožie dobře nadané ve všiej potřěbě v svéj zemi udělal a okrasil, jakž toho slušie, aby tu kanovníci lidé šlechetní a poctiví ustaveni byli, jenžto by Hospodina chválili v s. čtení i v zpievání.
Poslové když vrátichu a tuto milostivú odpověd papežovu vévodě svému přinesú a jemu všecko pořádně vypravichu, což jim přihodilo, Břěcislav radostně a mile to poselstvie uslyšav a přijem kostel v Starém Boleslavi na břězě vody, jiežto Labe řiekají, na čest Bohu a svatému Václavu mučedlníku, v ňemžto někdy od svého bratra Boleslava zahuben byl, založil, udělal i okrasil a kanovničstvie ustavil. A tak přikázanie otce svatého, ješto jemu přikázáno bylo, všecko naplnil skutkem věrným, jakž i do dnešnieho dne každý to opatřiti móže.

[35.] Pátá a třidcetá přiemluva. Kterak Jindřich ciesař druhý pokladóm chtěl od Břěcislava, ješto v Polště pobral, a proto v zemi vtrhl. Kterak pak byl přěmožen a potom dary okojen. A o smrti mateře Břěcislavovy, a o smrti s. Prokopa a o jiných věcech o mnohých. To uslyš.
Léto od narozenie božieho po tisíci a po čtyřidceti, když [47a] papež pro přěnesenie těchto těl milostné rozhřěšenie dal, Jindřich ciesař druhý jménem tiem jmenovaný uslyšav, že veliké sbožie v Polště Břěcislav pobral a do Čech s sobú přinesl, hubeným a škaředým lakomstvím sveden jsa posly a listy své ciesařské poslal jest k Břěcislavovi do Čech, jemu přikazujě tak, aby ten jistý poklad, ješto v Polště zebral, v určeném času v plně navrátil, neb ciesaře s jeho vojskem čakal do Čech, že ten poklad mocí od ňeho chce vytisknúti To když uslyšě vévoda Břěcislav a těm řěčem srozomě, rozomně ciesařovi tuto řěčí jest odpověděl a řka:
Žádný ciesaři! bez příroka i bez pohoršenie tvých listóv i tvých přikázaní toto tvéj milosti vzkazuji, že i moji přědci tobě i tvým náměstkóm ve všěch spravedlivých i sličných věcech poslušni smy vždycky byli i věrně smy nádrželi i nádržímy služby ciesařské stolice, vždycky věrni jsúce. Však vieš dobřě, že Karel ciesař Veliký někdy řečený, syn Filipóv (sic!) krále franského, za svého zdravie ustavil nám daň jedinú platiti ciesařóm římským, jižto vždy dlužni smy. to jest sto a dvaceti volóv výborných a pět set hřiven střiebrných, kteréžto placenie věrně smy zachovali a toho smy nikdy nepřěstúpili, mimo kteréžto ustavenie, ciesaři žádný, [47b] nenie hodné ani slušné, bychom k čemu tišťeni byli, neb v které břiemě těžšie podrobeni byli v neznámé, pro ňežto radějše umřieti chcemy, nežli v neznámú daň podniknemy a práci na bezprávnú vezmem.
Tu řěč ciesař uslyšav odepsal opět zasě k ňemu, že mimo všeckno dřěvnie právo, kterakžkolivěk sú, své přikázanie napřěd chce naplňeno mieti, anebo silnú rukú k tomu jej chce bezděky připuditi. A když vévoda Břěcislav přikázaní ciesařovu ovšem nechtěl jest povoliti, ciesař násilně velmi rozhněvav veliké vojsko lidí shromazdil a tak sám svým vlastním životem s svými kniežaty s jedné strany cěstú, ješto tiehne od Řězna k Čechóm, přitrhl jest. Tak podle toho potoka, jemužto obecně řiekají Řězeň. ješto jiným jménem slove Rogen, v tu stranu, ješto k lesu chýlí, tu blízko od lesa stany své jest rozbil svým vojskem. S druhé strany knieže sacké s strany, ješto od Srb tiehne tam preč k Sasóm, Otmara, mužě velmi bojovného a urozeného s jeho lidmi zjednal jest tak, aby zemi Českú jako tenetem obklíčil a ji těmi lohy nadstúpil se všěch stran ukrutně. Když již pak ciesař (s) svým vojskem na české meze vzjěde, húšť veliký lesový opatři zjevným opatřením, ano se všěch stran České země cěsty všěcky [48a] zarubány a zadělány. A když ty cěsty tak zarubené spatři, káza svým, aby se snažili a v jisté húšti cěsty próchodu zdělali. To když stalo tak, vebra on (s) svými lidmi v veliký húšť toho lesu. A když na jednu vysokú horu v tom lesě najvyšší vzebra sě, tu jest stany opět své rozbil. A tak pak posadiv s sebú kniežata a pány své svolav, okolek země i zemi všicku opatřil a jim ukázal ji a sličným napomanutím napomanul a k nim mluvil, aby bezpečni a netesklivi byli, jistú naději o obdržení bojě jmajíce, a tak aby své věci chutně a mužně činili v téjto v počatéj jiezdě, jižto počěli jsú ji činiti.
Kterážto kniežata i páni napomanutím ciesařovým rozsrdnivše a mysl dobrú vzemše, stanóv nechavše v húště lesové k Čechóm vebrachu dále. A když tak drahnú chvíli těmi jistými húštěmi těžkým úsilím v těch jistých lesiech dráchu a žádného, jenžto by jim vzprotivil, nepočichu, přěs neznámé hory i doly s velikú nuzí dálež dálež dráchu sě. A když již raniechu, by těch všěch nesnadností cěst zbyli, již jako potom a po téj práci, ježto neznámými cěstami usilovali, zemdleli biechu svú sílu ti přěsilní rytieři. A tak chtiece tomu umdlení a práci pohověti, ješto těmi cěstami zpracovali [48b] biechu a ješto horko ubilo bieše, obchlazenie žádajíc jmieti oděnie všecko s sebe složichu, jímž biechu obtieženi. přěd nepřátely jako již ovšem ubezpečivše sě. A když již tak pokojně v pokojném miestě ubezpečichu, aj tot nemnějíce nesčestie a nerozšafné jich ubezpečenstvie jim přihodilo. Neb když oni tak bezpečni biechu, Břěcislav vévoda český s svými věrnými lidmi zemi svú vítězně chtě obrániti múdrým zpósobením a rozomným pořadem tak jakž byl mohl, tak to zpósobiv, uzřěv, že tito lidé prací a tiem úsilím velikým zmohli biechu, na ně, ani ubezpečili jako silný lev (s) svými mužně a udatně jest obořil, a všěcky, kteříž neutekli od najmenšieho do najvětšieho beze všie milosti jest zbil jako vežníky. A ty pak, kteříž se na běh oddali biechu, právě do ciesařova stanu honil prudkostí velikú a kohož dostihnúti mohl, ani starého ani mladého neživil jest. Tu příhodu nad svými lidmi od neslýchaného nesčěstie vzvěděv ciesař v brzké rychlosti z toho pohromu s některými svými s nemnohem preč utekl, jimžto jest přěd tiem dřieve dobrú náději dával, že pod korúhví této silné orlice ciesařské boj nad Čechy obdržie, snad onoho starého příslovie nevěda,[49a] ješto lidé múdří pravie a řkúc: Nechval kmotře hodóv, s nich pojedeš se ctí domóv.
S druhé strany Otmar vévoda sacký (s) svými lidmi do Čech vtrhl s strany od Běliny. A tak to všecko okolé popleniv a zkaziv, jakž najviec mohl, právě do Mosta, tak i dojel byl do vody, jiežto Bělina řiekají. I stál tu (s) svými lidmi. Tu na tom jistém miestě stojě, když nesčastnú příhodu ciesařovu zvěděl a jeho lidí, co jemu tento muž silný vévoda Brěcislav spáchal byl, na mysl jemu to hrozně tanulo, i lekl násilně velmi a s tiem přímiřé vzem i jal mysliti na své mysli, kterak by vévodu Břěcislava okojiti mohl a jej k ciesařově milosti navrátiti mohl. Tiem jako přilísati se chtě. Vévoda pak Břěcislav úfajě do věrnosti lidí svých těmi všemi radami saského vévody vzhrzal jest, jich ovšem slyšěti nechtě. A s tiem kázal i přikázal jest jemu, aby nebo vytrhl sám dobrovolně, nebo po třech dnech boj s ním měl učiniti. Pak jinak mimo to všecko tehdy dobrovolenstvie z země vyjeti jmieti by neměl ani mohl. To když vévoda saský uslyšě, jako muž múdrý ty věci plným úmyslem přijem a jim zrozoměv oniem dřěvním nesčestím ciesařovým káže sě, (z) země a z mezí Českých s pokojem jest vyjel. Zatiem pak Břěcislav chtě mezě České z země [49b] stran Sasóv obrániti, hrabí Bělinského jménem Prokopa se čtrmi zástupy lidí mezě brániti zjednal.
Léto božie po tisíci čtyřidceti a jedno, jakož to dálo.
Pro ten účinek, že tento Prokop jistý penieze od Sasisóv vzem tomu jistému vévodě saskému Otmarovi nebránil tak, jakž měl s právem, vévoda Břěcislav jem jeho, oči jemu vylúpil a osěkl jemu rucě i nozě jako pni, pak do vody do Běliny jej vrhl, aby jiní toho strach majíce i příklad, přikázanie vévod svých i pánóv jiných vieru jim cělú neposkvrňenú zachovali, a mezí i vlastí svých jakž slušie věrně bránili a vieru držěli bez falšě. Neb nic lepšieho nenie, nežli u vieřě v svéj zachovánie.
Léto božie po tisici čtyřidceti druhé léto stalo sě.
Tento jistý Jindřich ciesař s Otmarem vévodú saským a s svými kniežaty a svými pány, pamětliv jsa oné příhody s svú mocí ciesařskú pomstiti chtě, mnohými cěstami vtrhl do Čech, všudy zemi poplenil. A tak potom ku Prazě přitrhl a město oblehl. To když tak stalo, vida vévoda, že tak s velikým vojskem a tak velikému zástupu ciesařovu a tak veliké moci odolati nemóže, zatiem pak Severus bojě sě, aby ciesařovi snad nepronevěřil na svéj [50a] vieře, jižto jemu dlužen byl, aby jeho biskupstvie nezbavil, jedné noci tajně vzdvihl k ciesařovi. To když uslyšel vévoda Břěcislav, jakžto muž múdrý a v potřěbě rozšafný ciesařě zlatem jest okojil dav jemu patnáste set hřiven střiebra, jenžto jest byla daň tří let zadržaných, pokoj s ním sobě utvrdil. A takž jako onoho léta přěmožen jsa bojem ciesař z Čech byl utekl, taktéž tohoto léta ne bojovným přemožením ale peněžitým ukojením v pokoji preč jest jel. A jenžto biechu dřieve nepřietelé, skrzě tyto věci jsú se spřieznili.
Léto božie po tisíci čtyřidceti a šest let kostel svatého Václava v Starém Boleslavi od Severa biskupa posvěcen jest toho měsiece črvencě.
Léto božie po tisíci paddesáti a po dvú mátě Břěcislavova Božena umřěla jest a v kostele v Boleslavském pochována jest.
Od svatého Prokopa.
Léto božie tisíc paddesát a tři léta svatý Prokop opat pln jsa svatých skutkóv umřěl a do nebes k Hopodinu vzat, a korunu zpovědničí v nebesiech od Hospodina přijal.
Léto božie po tisíci paddesátého čtvrté léto Břěcislav, vévoda Český, Vratislavské město a jiná města slezská země Vratislavské všie neb Slezské vévodám [50b] polským pod túto úmluvú dal jest, aby jemu a náměstkóm jeho vévodám českým věčně pode jménem spravedlného poddánie poddáni jsúce pět set hřiven střiebrných a dvadceti hřiven zlatých na každé léto na určený k tomu čas platiti věrně měli a dávati.

[36.] Páté léto když Břěcislav vévoda český všecko Polsko, ješto někdy ztraceno bieše, vítězsky navrátil zasě a získal a k českému panství podrobil, umyslil jest byl také do Panonie se vzdvihnúti a ji také nadstúpiti. Takž s tiem i vytrhl do Chrudimě, tu se chtě (s) svým vojskem sebrati, aby tu s nimi připravě múdřě a rozšafně dále trhnúti mohl. A tak když on tu sbieráše sě, velikú nemocí byl nadtrápen. A když učil jest na sobě, že den ode dne nemoc silnéjie v ňem rozmáhá a mdloba jej trápí, a tak nedomněné smrti že čas blíží, zemany své svolav k sobě a své vévodstvie tak zjednav, toto jest učinil ustavenie: aby v České zemi po každého vévody smrti prvorozený mezi bratry vévodstvie zpravoval a všickni jiní bratřie aby jemu jako kniežěti a pánu svému poddáni byli. A tak toho ustavenie na věčné stvrzenie zemeny a pány české přísahú jest zatvrdil, a to proto učinil, aby množstvím vévod pro svár mezi bratří tak slovútné vévodstvie nátisku nižádného ani škody netrpělo.
Capitola třidcátá a šestá. O smrti Břecislavově.
[51a] A tak úmysl svój múdřě dokonav ne po mnohu dnech, když zimnice rozmože, všie síly tělesné zby ihned a život svój sčěstně dokona v Hospodinu. Umřěl jest tento přěvítězný a slovútný vévoda Břěcislav léto božie tisíc paddesát a šest toho měsiece ledna a v Pražském kostele pochován, jehožto smrti pro jeho mnohé zaslúženie a ctnosti mnoho časóv kvielila jest Česká země. I zpravoval jest tento Břěcislav Českú zemi po smrti svého otcě osmnádcte let a dva měsiece.

[37.] Capitola XXX VII. O Spytihněvovi Břecislavovu synu a o jeho zpravováni České země znamenáž.
Léto božie tisíc paddesát a šest podle zpósobenie Břěcislavova Spityhněv. prvorozený syn jeho vstúpil jest na vévodstvie České země [51b] a tak pak ihned prvého dne svého kniežětstvie toto jest po všie zemi učinil ustavenie a to obecně všudy provolati kázal, aby nižádný Němec přěs třetí den na České mezi neostával. Pakli by mimo to přikázanie učinil, aby jemu ihned hlava vdole byla. Pro kteréžto přikázanie za jeho časóv všickni Němci vypleli jsú z země České, že ovšem ižádného neostalo. Více ješťe ten jistý Spytihněv nechtěl jest přěpustiti. aby Jitka, mátě jeho vlastnie, dcera ciesařova Ottova, v České zemi viece bydlila. Abbatyši také svatojiřskú, dceru urozeného hrabie Brumovu z německých zemí, ven jest kázal vyvrci, a to proto, ješto někdy za jeho otcě, když zeď Pražského hradu děláchu, kakás kamnička nebo pécku bieše zkazil. A ta jistá abbatyšě urotnými slovy, točíš láním ukárala jemu, an ješťe mladičký robenec bieše. A proto ji kázal na kolesa vsaditi a na Bavorský les vyvézti. Zatiem ne po mnohu časiech vzdvihl do Moravy. Nebo Břěcislav otec jeho někdy rozdělil jest byl zemi Moravskú po částkách mezi syny své. Vratislavovi polovici země dal byl a Konratovi a Ottovi druhú polovici, úmluvú a tiem ustavením, aby věčným poddáním jako věrní manové vévodě českému věrně a spravedlivě [52a] poddáni byli. Jaromíra jest byl na učenie dal, aby časem svým mohl knězem býti. A když jest s mnohem lidí oděných mocně vtrhl do Moravy, bratr jeho stařější po ňem Vratislav uslyšav tak silné přijetie, bál jest jeho velmi. A tak ostaviv ženu svú v Holomúci i utekl jest do Uher. Jehožto král Ondřěj mile jest uzřěl a doňavadž tu byl, dóstojnú ctí jeho jest ctil, jakž slušalo. Když pak Spytihněv zemi i všěcky své věci podle své vóle zpósobil, bratry své vzal jest na svój dvór; Konrata, ješto libost velikú v lovení jmejieše, nade vším lovením pánem jej učinil, a Ottu maršálkem svého všeho vévodstvie jest ustavil.
Nevěstu pak svú, Vratislavovu ženu, když jest i s Holomúcem s městem v moc jeho přišla, dal jest jednomu hrabí, jemužto Mstislav řiekachu, u vězenie na jeho hrad, ješto Leščany slove. Kterýžto hrabie tak znamenitú paní u vězení majě, bojě sě, aby neutekla, těžcě jest ji držal a tak svú nohu s její nohú v tvrdé púto jest zamekl. To Vratislav když byl zvěděl, tiem jest velmi nechuten a smuten byl. Potom pak Spytihněv návodem Severa biskupa tu jistú paní po třech neděléch z vězenie jest svobodně propustil. Jenžto chtieci k svému muži navrátiti, protože již skoro na umřění bieše, na cěstě [52b] jsúci, roznemohši třetieho dne jest umřěla. To když muž její uslyšal, hrozným zámutkem a bolestí byl jest zamútil. A v tom zámutku po mnohé dni nemohl jest ukrotiti. A když to král Ondřěj uzřěl, že Vratislav tak srdečně zamútil byl pro smrt své ženy, mile a ochotně jeho jest těšil.
Léto božie tisíc a sedm uznamenav uherský král Ondřěj vysoké pokolenie tohoto jistého Vratislava a jeho velikú ctnost i šlechetnost, svú dceru jménem Adlejtu dal jest zaň.
Uzřěv to Spytihněv vévoda český chtěl uchovati snad budúcieho zlého, aby točíš Vratislav bratr jeho, mocí krále uherského a pánóv jeho, jenžto jemu velicě přějiechu, aby neobsilně [i nevtrhl mocně do Moravy, odvolal jest bratra svého Vratislava zasě a jemu ta všecka města u Moravě vrátil, kteráž jemu otec jeho za svého zdravie byl dal.
Mátě tohoto jistého Spytihněva léto božie tisíc padesát osmého Jitka, jižto jest z země České vyvrhl ji byl, ješto jest na protivenstvie a na ohyzdu otci jeho za krále uherského Petra byla vdala, umřěla jest toho měsiece črvna, i jest pochována v Luckém klášteřě bliz od Znojma, ješto jest ona sama] ten klášter založila. A potom z Lúky jejie kosti do Prahy jsú přěneseny a podle mužě jejieho poctivě pochovány v kostele Pražském. [53a]

[38.] Kapitola XXXVIII. O povýšení hostela Pražského skrzě Spytihněva a o jeho smrti praví sě.
Léto božie tisíc a šest desát Spytihněv vévoda český, muž velmi nábožný, obráncě a věrný súdcě i dobrodějce všěch chudých lidí byl jest. Byl jest také velmi mysliv u přispoření služby božie. A tak když jednú den s. Václava dědice českého všel v kostel s. Víta, jenž byl s. Václav za svého zdravého života udělal, v ňemžto tělo jeho svaté odpočíváše, zamenal jest, že k takému množství lidí, jenžto tu utiekáchu Bohu na čest, a těm svatým, jenžto tu odpočívachu, byl to kostel malý a úzký, v ňemž se lidé směstnati nemohli; opatřil jest také i druhý menší kostel, ješto k tomu kostelu příležieše, v ňemžto tělo s. Vojtěcha schováno bieše. Rozmysliv o to velmi dobřě s dobrým rozmyslem, ta jistá oba kostely dva malá zrušiti kázal, aby miesto dvú svými náklady znova tak velikým svatým dědicóm českým jeden kostel hojný veliký učiniti mohl. A tak pak ihned to umysliv i na dél i na šíř základ kostelní založil jest.
[39.] Kapitola třidcátá devátá. O Vratislavovi, kterak jest po svém bratru povýšen byl u vévodství, a o jeho přieběziech.
Léto od narozenie božieho tisíc šest desát a jedno [53b] Spytihněv vévoda český božím chtěním a jeho svatú volí smrtí jsa nadstúpen milostného svého zámysla, ješto byl zamyslil o kostele Pražském, dokonati jest nemohl, jakž jest chtěl. A umřel jest Spytihněv milostný a spravedlný vévoda český dobrodějce veliký kostela Pražského, toho měsiece února léta šestého svého vévodstvie, i pochován jest poctivě v kostele Pražském.

O Vratislavovi vévodě.
Téhož léta po smrti Spytihněvově bratr jeho Vratislav vstupil jest na vévodstvie, jenž vévodú již jsa potom skoro vzdvihl jest do Moravy i rozdělil Moravskú zemi mezi bratří svú; tu stranu k Rakúsóm na vzchod sluncě, jenžto jest sám dřieve držal, v niežto loviště i zvěři i rybám biechu velmi dobrá, Otovi bratru svému poručil jest; a Konratovi pak na západ slunce stran německých zemí v krásné rovni k obilí velmi rodnú stranu dal jest. Neb ten jistý Konrat německý jazyk uměl jest mluviti velmi dobřě; a když pak uslyšal čtvrtý bratr jeho Jaromír, jenžto na učenie byl dán od Břěcislava otcě svého, že bratr jeho Spytihněv umřěl byl, jehožto miloval jako sám sě, vrátil jest s učenie domóv, diel chtě jmieti [54a] v sboží. Jehožto vévoda Vratislav bratr jeho když uzřěl, přijal jest jej velmi mile. A když jest porozoměl, že viece k světské věci tiehne nežli k náboženství, i hrozú i námluvami lahodnými od jeho úmysla odvedl jeho, jakž mohl, slibuje jemu, že mu po smrti Severově biskupstvie Pražské chce dáti. A tak pak těch suchých dní v postě toho měsiece břězna v sobotu svěcenie žákóm bylo jest učiňeno, v ňemžto Jaromír odpieraje a jako nechtě třetie svěcenie jest přijal. A když ihned soboty biskup mši slúžieše, tak jakž toho obyčěj jest, Jaromír čtenie jest četl přěd Vratislavem bratrem svým, a biskupovi jahnovú službú slúžil. Jenž pak po času stalo jest však takto, že Jaromír nechav svěcenie a řádu žákovského byl jest rytieřem, a s tiem tak vzdvihl jest do Polsky i utekl tam jako běhún.
Zatiem přihodilo jest, že Mstiš nebo Mstislav hrabie bielinský, syn Boršóv, ješto někdajšieho času ženu Vratislavovu k přikázaní Spytihněvovu nepoctivě u vězení držal, a vévoda Vratislav zlý vtip proto naň měl, ale ten pak Mstiš nebyl toho dobřě pamětliv, že to byl učinil, a tak do své múdrosti úfaje přieliš mnoho na dvuor na vévodin všel [54b] jest směle, i prosil jest velmi pilně vévody, aby na kostelniem svěcení ráčil býti, jenž v svém městě v Bielině udělal byl na čest Bohu a svatému Petru. Když pak vévoda prosbě jeho povolil, že přijeti slíbil, řekl jest jemu takto: Chciť přijeti a cožť spravedlného jest, toť učiním. Této jisté odpovědi tento Mstiš nešetřiv právě ani jie znamenav vesele jest preč odjel. A tak i vévodě i biskupu plnú ztravu připravil. Potom pak vévoda i biskup uřčeného dne. jakož řekli, přijeli jsú do Bieliny. A když kostel posvěcen byl, k obědu jsú připravili, hrabie s biskupem v jednom dvořě blízko od kostela ostali jsú a jedli. Zatiem v tom jedení přišel jest posel jeden, dávajě hrabí tajně věděti, že jest jemu vévoda město Bielinu osadil a odjal i dal Kojatovi synu Všeborovu, jenž toho času najprvnější bieše a jako najvzácnější na vévodově dvoře. Tehdy hrabie uslyšav tyto nesličné noviny a zlú pověst o sobě, s pomocí biskupovú s životem jest preč utekl, jakž moha.
Měl jest vévoda Vratislav s Adletú, dcerú krále uherského, dva syny, jednoho Břěcislava a druhého Vratislava, a dvě dcery, Ludmilu a Jitku.

Kapitola XL. O přieběziech Vratislavových a o Jaromírovi, kterak povýšen [55a] byl na biskupstvie, a o smrti Adletině, ženě Vratislavově.
Léto božie tisíc šest desát a druhé Adleta mátě těchto dětí, Vratislavova žena, nevšedši ješťe v starost let svých umřela jest toho měsíce února.
Přímluva, znamenáž.
Léto božie tisíc šestdesát a tři Vratislav vévoda pojal jest dceru Kazimírovu vévody polského, vlastní sestru Boleslavovu a Vladislavovu, jménem Svatavu, a z jisté Svatavy měl jest čtyři syny. Jednomu řiekali Břěcislav, druhému Bořivoj, třetiemu Vladislav, čtvrtému Boleslav. O těch o všěch v svém miestě bude pověděno.
Pak léto božie tisíc šest desát sedmé toho měsiece prosince Severus biskup pražský, muž múdrý a vzácný a v mnohých pilných věcech bývalý, jenžto jest i Pražské i Olomúčské biskupstvie v hromadě držal dlúhé časy, právě po Spytihněvově smrti; potom pak když Vratislav vévodú byl. prosbami jeho jsa přěmožen povolil jest, aby Jan biskupem byl olomúčským; a tak když ten rozdiel učinil Severus a k tomu povolil, malý jest byl živ potom čas. A také po mnoho dobrých skutciech nemocí i starostí jsa nadtrápen umřel jest toho měsiece prosince toho léta, jakož nahoře pověděno.
Na jehožto miesto vstúpil Jaromír bratr Vratislavóv, ješto [55b] jsú jemu jiným jménem řiekali Gebhart, sedmý biskup pražský.

[40.]
Nebo stalo jest takto. Když Otta a Kunrat, bratřie Vratislavovi, uslyšeli byli, že Severus pražský biskup umřěl, tajně poslali jsú do Polsky odtavad po bratra svého Jaromíra, jenž (s) žákovstvie poblúdil byl, volajíce zasě a jemu rozkazujíce, aby vrátil a biskupstvie Pražské přijal. Zatiem pak Vratislav vévoda uznamenav bratra svého Jaromíra pilným snaženstvím a jeho lestné poblúzenie (s) žákovstvie, umyslil jest sobě byl, že ne Jaromíra, ale jiného někoho biskupem pražským chtěl učiniti. Nebo jměl jest na svém dvořě toho času jednoho kaplana z Sas jménem Licka z pokolenie urozeného, litoměřického probošta, mužě ctného a šlechetného a dobřě uceného v písmě, proňežto dlúho měv jeho na svém dvořě, i umyslil byl jej biskupem učiniti. Ale návodem Ottovým a Konratovým bratří svých, jenž Kojatu, syna Všeborova hrabina, a Smila strýce jeho navedli biechu, aby úmyslu Vratislavovu vzprotivili sě, aby toho nikakž neučinil, ale Jaromíra aby učinil vždy biskupem, tato jistá dva bratry Otta a Kunrat s pomocí těch, jenžto jich nádržiechu po mnohých řěčech i po mnohéj takéj róznici a sváru mezi [56a] vévodú a mezi nimi, sotnú túhú jsú to obdržěti mohli, že Jaromír biskupem byl pražským učiňen.
Přímluva.
Léto božie tisíc a šest desát a osm. Vratislav vévoda s bratří svými a se všěmi jinými zemeníny svými všickni jednostajně Jaromíra biskupem jsú zvolili i poslali k ciesařovi Jindřichovi posly své, jenž toho času v Mohuči byl jest, aby Jaromíra u biskupstvie stvrditi ráčil. Kterýžto ciesař ztvrdiv jeho i přikázal arcibiskupu mohučskému, aby jeho posvětil. Kterýžto posvětiv jeho proměnil jest jmě jeho v Kebharda, aby miesto Jaromíra Gebhart slúl. A tak posvěcen jsa do Prahy jest vrátil a od žákovstva i od lidu poctivě přijat byl.
Přímluva.
Léto božie tisíc sedmdesát a tři. Gebhart biskup pražský, protože Moravské biskupstvie náměstek jeho Severus oboje spolu držal nerozdielně, pilně po témž stál jest chtě obě jmieti. Ale vida, že prospěti nemóže, protože Vratislav vévoda Jana biskupa moravského násilně velmi milováše, jednoho času vzdvihl jest do Moravy i přibral jest lstivě k Janovi biskupovi, a tak u ňeho jsa v jeho domu úkornými slovy i mnohými ranami jeho jest byl ztrýznil; jenžto když Vratislav uslyšal, želel [56b] toho násilně velmi, a tak vzem Jana biskupa v svój dvór byl jeho milostný obránce. A s tiem poslal posly své ku papeži, přikázav jim, aby zjěvné žalovali, co stalo nad tiemto biskupem. Prví poslové, ješto posláni biechu, od sluh Jaromírových na cěstě byli jsú ztrýzňeni, mnozí raňeni, druzí obelhaveni jsúc, necně jsú vrátiti musili, připuzeni jsúc. Potom poslové jiní bezpečnějie byli jsú posláni, jenžto do Říma přijevše, otci s. pořádně jsú všeckno vypravili, což stalo bylo. I prosili jsú, aby o tom ráčil přizřieti.
Papež uslyšav jich líčenie, poslal jednoho kardinála jménem Rudolfa do Čech, aby, vzeptaje na jistost, pravdu v téj véci učinil. Jenžto když do Prahy přijel, poctivě byl přijat. Tak pak v Prazě jsa, Gebharta biskupa pražského pohnal jest k sobé, ale on jest nestal. Proto zúfalstvie a nestánie, i vzhrzenie také papežovo, biskupstvie jeho zbavil a službu v zemi zapověděl. To uzřěvše preláti, mocnější a jiné žákovstvo české přišli přěd toho kardinala, dávajíc jemu věděti to, žě nevrátí-li Jaromíra zasě, že všickni nechajíc svých obrokóv chtie s ním preč vzdvihnúti. To kardinal uslyšav, múdřě tomu srozuměv, pohoršenie lidského nechtěl rád viděti, potřěbú připuzen jsa k tomu, zase jej v biskupstvie [57a] navrátil, a s tiem oběma přikázal biskupoma, aby v rocě byla u dvora a snad papežóv súd v téj véci slyšala. Proňežto oba k dvoru vzdvihla a přěd papežem stala. Papež pak na pravú jistost zeptav Gebharda biskupstvie vždy byl zbavil. Ale jedna velmi mocná hraběnka, dcera Bonifacova vévody lukanského, Melchilda jménem, toho času v Římě bieše velikými prosbami ku papeži zasě jeho navrátila k biskupství. Nebo ta jistá panna Melchilda byla jest mocná a urozená, mnoho pod sobú zemí a vlastí mající, od niežto kostel s. Petra římský své nadánie měl jest. A takž že bieše z pokolenie vévod českých pošla, protož Kebhartovi velikým úsilím a rozličným činem přěd papežem milost obdržala, takže každý z nich na svém biskupství dosti jměl pokojně. S tiem domóv vrátivše sě, zjednánie papežovo tvrdě zachovali jsú, jakž jim přikázal papež.



[41.] Kapitola jedna a čtyřidcetá. O příběziech Vratislavových a o boji s Rakušany, znamenáž.
Léto božie tisíc osmdesát a dvě, vévoda Vratislav za časóv svého zpravovánie vida, že lidé Litoltovi, markrabie rakúského, bratróm jeho Kunratovi a Ottovi lúpeží a škodami rozličnými škodiechu, poslal posly své k marbrabí, žádajě toho od ňeho i prosě, aby [57b] [své v takých věcech ukrotil a zkázal, aby viece neškodili. Jenž když viděl vévoda, že tak prospěti nemóže, sebral jest veliké vojsko svých lidí, i také mnohým rytieřóm z německých zemí žold jest dal, a s tiem vtrhl jest do Moravy. A tak tu s svými i s hostmi i také s bratří svú jsa sebrán a markrabí odpověděv země jeho jal jest pieniti a kaziti, pro ňežto markrabie úfaje v moc lidu svého na pole proti němu s svými vytáhl jest. A tak přibrav na to miesto, na ňemžto vévoda český jeho čekáše, s obú stranú jeden proti druhému špicě a zálohy i zástupy proti sobě pořádně zdělavše, jakž bojné právo jest, i s pěšími i s jiezdnými bitie proti sobě hrozné počěchu činiti. A když tak velikým bítím stáchu, tepúce sě, Vratislav (s) svými boj jest získal a obdržal. A když již tak byl Rakušany přěmohl i zbil některé ukrutně, markrabie Lipolt s některými s maličkem útokem jest preč utekl. Po kterémžto boji Vratislav s svými nakořistiv vesele domóv vrátil.
Léto božie tisíc a osmdesát a pět umřěla jest Jitka žena Vladislavova vévody polského, jenž jest byla dcera Vratislavova vévody českého.

[42.] Čtyřidceti druhá kapitola. O upravení královstvie Moravského, jenž bylo opuščeno, a o jeho přěvedení do Čech, a o Vratislavově povýšení.
[58a] Léto božie tisíc a osmdesát a šest Jindřich třetí ciesař tiem jménem jmenovaný, chté veliký dvór ti Mohuči jmieti, na jistý čas všěckny volencě i duchovnie i světské i jiné pány i kniežata ciesařská k sobě jest svolal o pilných věcech ciesařstvie se dotýkaje, s nimi chtě rozmluviti. Kterémužto dvoru všickni volenci, kniežata, šlechtici i páni k ciesařství příslušiece sebrali jsú sě. v stavu ciesařstvie chtiec něco popósobiti a o obecném dobrém pomluvu jmieti. A když tak v hromadu sebrali biechu a o rozličných věcech pilných rozmlúvali, mezi jinými věcmi tato věc by vynesena, kterak někdy královstvie Moravské, pod nímžto Čechové, Rusi a Polanové biechu i mnoho jiných zemí za časóv Svatoplukových poslednieho krále [58b] pohynulo a přěstalo býti, kteréžto královstvie jako znamenitý úd k ciesařství Římskému poddáno bylo a jemu službu činilo, kterak od času smrti Svatoplukovy, kterémužto času sto let devaddesát let a dvě létě přěběhlo již bylo, jakž to královstvie zapušteno bez krále bylo a ciesařství služby z ňeho nevychodilo, jakž slušalo. I vynesli to pak také, kterak by slušalo a hodné bylo velikú pilností a snaženstvím poviděti o navrácení a o oblepšení tak přěslavného kniežectvie. A když ty všěcky věci již vypověděny byly, Jindřich ciesař tak v pilnéj a ne o známéj věci rozličným rozmyslem podle rady volencóv i jiných kniežat jal jest domyšlovati a velmi snažně ptáti, co by bylo ke cti ciesařství v těch věcech hodného, aby podle rady volencóv, kniežat svých to učiniti mohl a královstvie zase některak navrátiti. Takž pak o tom po mnohé dni tak ciesař jako volenci i jiná kniežata plnými rozmysly mysliti jeli, ale staly rady, přěstaly pomoci, jimžto tak veliké věci bez pomoci slavného Vratislava vévody českého skonati by mohly. Nebo netoliko Čechy, ale i Moravu i Polsko i jiné mnohé vlasti, ješto někdy k Moravě příslušaly, těch časóv pravým příslušěním k ňemu příslušiechu. Proňežto bez toho mužě slovútného rady i povolenie, jenž i bohatstvím i širokostí [59a] rozličných vlastí slavně všudy roznesen byl, tato věc dokonati sličně nika(k)ž nemohla. Protož po dlúhých radách Vratislav vévoda český, jenž toho času také v Mohuči bieše, skrzě ciesaře pozván a k tomu jest povolán. A tak radu o to učinivše dlúhý a veliký na to rozmysl měvše s povolením i podle rady všěch volencóv i jiných všěch kniežat ciesařských skrzě ciesařovo vypověděnie i potvrzenie i učiňenie Vratislav, muž slavný i výborný, dóstojenstvím králové koruny byl jest povýšen; a tuž ihned ciesařským ustavením a jeho velebností vypověděním zjednal a ustavil jest tak, aby již k navrácení toho zameškánie i také škod po toliko let ciesařství pro nejměnie krále, ješto ciesařstvie i ciesaři trpěli skrzě to, aby v Českú zemi královstvie přěvedeno bylo, a z Moravské pak země aby jemu točíš Vratislavovi i budúcím jeho věčně markrabstvie poddané bylo i s Polskem i s Ruskem i s jinými vévodstvími, s zeměmi, kteréž někdajšieho času k Moravě jsú přislušaly, plnú mocí i plným panstvím i vším poslušenstvím poddány byly a mocně podrobeny. A tak pak mocným tiemto ciesařovým stverzením a ustavením králevstvie Moravské, aby tak markrabstvím bylo a slulo a ku polepšení navrátilo, a Čechy pak se vším příslušením i se vším [59b] dóstojenstvím, se vší ctí i se vším právem, což k tomu příslušie, spravedlně a věčně aby královstvie bylo. A to přěvedenie z Moravy do Čech aby věčně v svéj moci ostalo, tomu na znamenie a na věčné potvrzenie Jindřich, ciesař slovútný a velebný toto své ustavenie a potvrzenie přěde vsěmi přěd svými volenci, kniežaty, šlechtici i pány i přěd bezčíslným množstvím lidí i zjevně i obecně provolati jest kázal. A tak s tiem svýma rukama vlastníma koronu královú vzem mezi volenci a mezi jinými kniežaty ciesařskými i pány, jenž tu biechu, Vratislava, jenžto dřieve vévodú byl, slavně a velebně jest koronoval, koronu královú na jeho jest hlavu vstavil. Tak Vratislav tiem činem i byl jest královým dóstojenstvím povýšen a ode všěch i skutkem i jinénem králem českým byl jest provolán.
Potom pak ihned ciesař Enkbertovi trirskému neb treverenskému arcibiskupovi poručil i přikázal jest, aby vzdvihna do Čech nového krále Vratislava v jeho kostele v Pražském podle obyčěje mazánie králev, kterýžto obyčej na říšských králéch zachován bývá, točíš na hlavě, na prsech, mezi ramenama a okolo ramenú a na rukú mazán byl na králevstvie; a tiem tak aby královým povýšením, [60a] jakož toho obyčěj jest, v svém Českém království byl okrášlen a povýšen. Ten jistý arcibiskup ciesařovo přikázanie chtě naplniti, vzdvihl jest do Prahy, a tu jest léto božie po tisíci a po osmidcát a po šesti toho měsiece črvna v Pražském kostele, ano velikú mši slavně slúžie, Vratislav na nové královstvie jest posvěcen a pomazán, a královým dóstojenstvím povýšen podle obyčěje a řádu říšských králóv, a všecko žákovstvo i všecken obecný lid křiknú velikými hlasy a řkúc takto: Králi našemu Vratislavovi zdravie a vítězstvie bud od Hospodina dáno. A jakž Vratislav takéž i Svatava, oba slavně jsta koronami královými povýšena, kteréžto svěcenie a mazánie podle obyčěje říšských králóv na pamět všěch českých králóv i na jeho také věčnú pamět vždycky zachováno bývá při také věci. Když pak ty hody dokonaly sě, po třetiem dni ten jistý arcibiskup treverenský neb trirský, dóstojnú ctí ucťen jsa i darován od krále domóv vrátil, a tak všěcka Česká země takým daróm i takéj dóstojnosti po mnohé časy raduje sě, jakožto toho dóstojno jest i vzácno všie zemi.

[43.] O tom, kterak Jaromír prosil ciesaře, aby listy své dal o jednostajenstvi biskupstvie moravského a pražského. [Kapitola XLIII.]
[60b] Když ten dvór u Mohuči přikázaním ciesařovým tak tráše, Kebhardus biskup pražský chtě uchovati toho, aby jiný biskup u Moravě po Janové smrti, biskupa moravského, jenž toho léta umřěl bieše, nebyl učiňen miesto ňeho, ciesařovi rozlíčil jest to, a dal jemu věděti, kterak ujednáním s. Vojtěcha a zpósobením za časóv Ottových ciesařových biskupství Moravské s Pražským bylo jest spojeno a v hromadu sjednáno, a kterak Benedicht papež na potvrzenie tomu sjednání listy své papežské dal jest byl; s tiem rozlíčením Jaromír i s bratrem svým s Vratislavem s novým králem prosili jsú ciesařě, aby toho svými listy potvrditi ráčil. Ciesař pak prosbu jich uslyšav, jednosvorenstvie dvú biskupství svými listy jest potvrdil, kterýžto list těmito slovy slovo od slova vypravuje tak:
Hanfest na to.
Ve jmě svaté a nerozdělené trojice, Amen. Jindřich třetí ciesař z božie milosti římský, vždycky přispořitel jménu ciesařskému i dóstojenství k římské stolici. Za podobné nem zdá, abychom k užitkóm cierkve svaté všudy pomoc dávali a všecko, což jie škodného a nepravého, abychom pryč zapudili; proňežto všiem zbožím našeho vládánie lidem věrným tak nynějším jakž také budúcím potom dávámy věděti [61a] a známo činímy to všěm, že Kebhardus věrný náš biskup pražský mnohokrát žaloval biskupóm jiným i také kniežatóm a najposléze pak nám, že biskupstvie Pražské s biskupstvím Moravským byla jest věc jednosvorná od svých počátkóv a nerozdělená, a tak i od ciesaře od Otty prvnieho i od papežě Benedikta stverzena v jednostajenství. Ale potom pak s povolením jeho náměstkóv mocí těch jedinké, ješto jsú panovali toho času, biskup jiný v Moravskú zemi byl jest uveden, pro ňežto biskupstvie i bylo jest rozděleno. To když tak stalo, přěd legatem od papežě poslaným, přěd námi i přěd mnohem pány i kniežaty mými žaloba o tom jistém rozdělení byla jest vznesena. Tak pak od arcibiskupa vešlo na mohučského, od Zigvina Kolínského, od Gyklberta Treverenského neb Trirského, od Lejmara Bremenského i od jiných mnoho biskupóv i od pánóv České země i od Vratislava i od bratra jeho od Kunrada i ode všěch jako kniežat ciesařských, ješto jsú při tom byli, tak jest sjednáno, aby ten prvnější kostel se všěmi svými věcemi i příčinky, což k ňemu příslušie, k Pražskému kostelu byl přijednán a přisúzen. A tak pak se všěch čtyř úhlóv České země mezě rozděleny jsú s každé strany, co které země Morava zachápá [61b] a co jiné země svými mezemi k niej náležie.
To jisté rozdělenie mezí a to sjednánie spolu skrzě naši ciesařsku moc s pomocí našich kniežat i s radú stala jest. A tak Vratislav vévoda český a bratr jeho Kunrat pražskému biskupu, bratru svému, přěd námi vyznánie jsú učinili a navrácenie toho biskupstvie súdem pravým, pro ňežto my pak ciesař spravedlivú a sličnú prosbú pražského biskupa navedeni jsúc, toho jistého biskupstvie zasě navrácenie i v hromadu sjednánie naším ciesařským vypověděním i mocí ciesařskú tomuto jistému biskupovi i jeho náměstkóm po ňem potvrzujeme a to pevno činíme beze všeho zrušenie, chtiece tomu tak, aby potom nižádný člověk nižádnú úmluvú ani kterým tovařišstvím lidským ani kterú mocí Pražskému kostelu na těch jistých věcech, jakž smy již jmenovali, právu nepoškodili, ani také z těch mezí co utrhli, aby to jisté navrácenie a naše stverzenie pevno ostalo, tento hanfešt na to smy psáti kázali a pečetí naší jeho smy potvrdili.

[44.] Kapitola čtyřidcátá a čtvrtá. O dálejších přieběziech Vratislavových, krále českého.
Léto božie po tisíci po osmidcát a po sedmi král Vratislav český [62a] chtě opraviti zasě a navrátiti krajinu Srbskú, ješto od Čech nebo od Českých mezí v tu stranu okolo Míšné po všie Luzacké zemi stran Sasóv ztáhla bieše právě do Polsky a opět zasě do českých mezí navracuje sě, a tak tiem činem vším v svých mezech jest rozdělena, tu jistú krajinu, jenž někdajšieho času ciesař Jindřich, aby ji věčně sobě jměli, byl jest k Čechóm oddal a přichýlil, král Vratislav veliký zástup lidu sebrav i vtrhl est do Srbské země, a tu pak blízko od Míšně jako za pól míle město jedno, ješto někdy zkaženo bieše, jemužto Gvozdek řiekají, zasě jest vzdělal. Odtad pak poslal jest s svym synem Břěcislavem několik zástupóv oděncóv k posledním mezem srbským, kteřížto zástupově podle přikázanie krále svého vrhše do Sas, všěcky ty, ješto protiviechu, udatně jsú pobili a podrobili. Mezi tiem pak přitrhše k jednéj vsi, ješto prostřěd Srbské země jest velmi lidná a veliká, jenžto Kalov řiekají, ohňem jsú spálili a poplenili všicku ovšem. A to proto, že někdajšieho času, když král tady jědieše cěstu, tak příhodně sedláci z vsi dva pány jeho byli jsú zahubili. A když jsú spálili a poplenili ji, kořisti veliké jsú pobrali a k králi svému brali.
A když přěs jeden brod jednoho potoka [62b] jeti jmějiechu, Břěcislav syn králóv najprve těm kázal přějěti, kteříž kořist neb dary nesiechu, pány a rytieřě své výborné u sebe ostaviv. Ale proto, že v ten čas veliké horko bieše Břěcislav chtě po obědě prochladiti, jal jest v tekuté vodě kúpati. A když se již dlúho bieše kúpal, poslal jest k ňemu Alexius hrabie, vódcě jeho lidu, radě jemu i nutě jej, aby tak velmi neubezpečoval, kromě své země jsa, neb blízko od nepřátel bieše, a v téj jistie vodě kúpě sě. A když ten jistý mládenec královic rady jeho poslúchati nechtěl a řka: I co ty? Stařít jsú vždy strašivějše než mladí na všě strany! To i snad mluvieše, že onoho slova neslýchal byl. co múdří lidé staří pravie a řkúc: „Synu mój, drž se starých rady, jich poslúchajě nedojdeš brzo vády; ktož jezdí cěstami starými od dávna utlačenými, ten nezablúdí, takéť když starý múdrý radí, poslúchaj jeho pilně, svítězíš nejednúkrát silně; i budeš mudrým tak slúti, když mladým vichróm v uši sobě nedáš dúti.“ Toho když ten mladý jinoch nerodil uposlúchati, aj toť ihned skoro potom ukáza kolikos oděncóv s nepřátelské strany, pozovujíc a povabujíc Čechóv ku pobití, proňežto ihned sta sě, že každý i s Břěcislavem k svému odění a k svým koňóm řítichu sě. A tak zoblekachu ihned diel lidí Břěcislavových na ty nepřátely, [63a] ješto tu přiblížili biechu, oddachu sě. A ti jistí nepřietelé jako lidé chytří na běh oddali právě k svému vojsku, ani za nimi běžéce nemúdřě a neopatrně, přilúdichu je blízko. V tom jistém chytrém přilúzení z králova vojska jedny jsú zjímali nesličně a druhé na přěkot ohavně jsú zbili. Zatiem pak skoro ihned přispělo jest vojsko lidí saských, jenžto Brěcislava syna králova a jeho vojsko sršatě a těžcě jest podstúpilo, proňežto s obú stranú veliké pobitie a ukrutné velmi stalo jest. A když již dlúhú chvíli s obú stranú bili sě, velmi mnoho Čechóv tu v boji zbitých ležieše. Však pak naposledy Sasíci přěmoženi jsúc, jakž najlép uměli, tak jsú preč utekli. V tom jistém boji syn králóv v pravú ruku byl jest zaťat. A by byl mečem, jenž v ruku jmějieše, některak jako nezavrhl, ruka i s palcem preč by jemu byla odťata. Při tom jistém také boji ten ctný muž Alexius s mnohými pány českými zabit, jest. Odtavad pak po tom boji král s svým synem Břěcislavem a s vojskem, což bylo zóstalo, do Čech jest vrátil.

[45.] Kapitola XLV. O Vyšehradském kostelu a o vzdělání a o kanovničském ustavení.
Léto božie po tisíci a po osmidcát a po osmi, když Vratislav králem učiňen byl českým a bratr jeho Gebhart neb Jaromír biskup pražský, [63b] a protože oboje biskupstvie jmejiešě, moravské a české, v pýšě jest pozdvihl, i jal protiviti králi bratru svému, tak jakž najviec mohl a nelibost jemu činiti všěmi činy. A tak násilně velmi od krále preč jal táhnúti a chýliti, že některdy na veliké hody, na nichžto král v královie přípravě obyčěj měl stávati, ten biskup bratr jeho kryl jest, nechtě mšě svaté přěd ním slúžiti, takže častokrát bez biskupa v královéj přípravě na božie službě jest býval jako muž pokorný a všie šlechetnosti plný, nechtě v nenávist toho hnáti. Proňežto uzřěv tak velikú pýchu a vzdoru bratra svého, trpěl ji jest velmi múdřě, múdrost na tom vzvláštní ukazujě; aneb pravie staří takto: Lépe jest krvi svéj v čas bláznovstvie přetrpěti, nežli s ním boj podjieti. Neb s bláznem co kdy uhoníš. rádoť bývá, že s ním toho rovně nerozdělíš. Bezpotřěbné pýchánie jest pravého bláznovstvie znamenie, tak jakž všichni múdří pravie.
Tak pak mezitiem založil sobě kostel na Vyšehradě ve jmě s. Petra na čest Bohu a jeho sv. milosti, i poslal slavné posly své a vzácné k Alexandrovi k papežovi, aby ten jistý kostel potvrzením věčným potvrditi ráčil, kterýžto papež prosbu jeho uslyšav pro zjednánie stavu [64a] a řádu dobrého v tom kostele i také pro posvěcenie poslal jest Jana kardinala, biskupa Tesolavenského, s Petrem a s proboštem svatojiřským z Prahy, do Čech, a tak svými listy papežskými milostivě jest povolil, aby tu kanovničstvo bylo ustaveno v počtu pravém, točíš sbor kanovničí cělý, jenžto by Hospodina za obyčěj chválili. Také odpustil papež věčně, aby na veliké hody dědicóv českých, jako den s. Václava i s. Víta i jiných ss. dědicóv i také na všěckny úročnie dni a hody a přěd králem českým, když by kázal, byl tu probošt, děkan, kněz miestní, epištolník a jáhen mši slúžiece v téj přípravě a v těch koronách, jiehžto biskupové užívají ščedřě a svobodné. K tomu ješťe viece dal jest, aby ode všěch práv všěch súdcí biskupových i biskupóv Pražských kterýchžto kolivěk prázni byli a svobodni a tak římskému kostelu ihned po něm právy všěmi podlehli a podnikli, jakožto i dnešní den bydlijícím známo a svědomo jest zjěvně. Těch všěch věcí i těch daróv i těch milostí Alexander papež sedmýnádct a se dvěma přědóstojnými otci kardinaly, patriarchy, arcibiskupy i biskupy, jenžto toho času při papeži biechu, potvrdil jest svým požehnáním, a listy svými milostnými.
Neb na zakládání toho jistého kostela Vyšehradského král [64b] Vratislav dvanadcete košóv z základu z krunfešta na svú plecí kamenie a prsti jest vynesl, tiem obyčějem, jako někdajšieho času ciesař Konstantinus učinil byl. A když ty košě vynesl, první záloh kostelní svú rukú vlastní založil a tak kostel Vyšehradský tiem podobenstvím i týmž řádem jako kostel s. Petra v Římě, udělal jest. Tak zajisté král Vratislav pýchu bratra svého a jeho nerodstvie, biskupa Pražského, krásným a múdrým úmyslem ukrotil jest. A ten jistý kostel svój Vyšehradský, v ňemžto pohřeb sobě zvolil, i klenoty kostelními i rozličnými potřěbami i užitky i dědinami nadal jest a jeho slovútně povýšil. Probošta Vyšehradského kancléřem všie České země učinil jest a v tom dóstojenství jeho povýšil, a tak ihned jako v třetiem miestě s kniežaty České zemé v králových radách miesto jěmu jest zjednal a zpósobil, jakožto i do dnešnieho dne mocně trvá. Tehdy ono slovo múdrých lidí naplnilo, ješto řiekají: Nenie nic tak zlého, by neobrátilo někdy v něco dobrého. Nebo by byl biskup pýchy neukázal, Vratislav snad by byl tak neukázal. Ale vždy samo v sobě jest zlé pýchánie. Toto je bylo božie zpósobenie, že buoh ráčil to tak zjednati, aby to mělo skonati. Nám sdá zlá věc mnohokrát, jenžto pak buoh v lepšie obrátí stokrát. [65a] Neb naše jest myšlenie, ale veždy božie zpósobenie.
Znamenaj.
Léto božie po tisíci a devaddesatého a devátého, když to jisté pýchánie Gebhartovo neb Jaromírovo, biskupa pražského, rozmáháše a rostiesě pohřiechu v ňem velmi, Vratislav král český chtě jako pomstiti, kaplana svého někdajšieho jménem Vecla biskupem moravským učinil. To když jest uslyšal Gebhart biskup pražský, na cěstu do Říma přichystal sě, rady i pomoci papežovy prositi chtě, kterak v téj věci učiniti měl by. S tiem tak úmyslem vzdvihl jest do Uher k králi Vladislavovi, aby s jeho pomocí bezpečnějie do Říma mohl přijeti. Ale božím pak zpósobením, když do toho města, jemužto Strykonia dějí, přijel, roznemohl velmi a tak u malých dnech, když bolest v ňem rozmohla, přiebytek svého života dokonal jest.
Léto božie tisíc devadesát a jedno král Vratislav do Čech vrátiv, zvěděl jest ihned, že Gebhart biskup pražský umřěl jest, a tak pak Kozmu pražským biskupem učinil jest čtvrtého dne toho měsiece února. Ale proto, že ciesař v Lambardských zemiech přěbývaše toho času, stvrzen jest nemohl býti.

[46.] Kapitola XLVI. O dálejších přieběziech krále Vratislavových.
Téhož léta jako napřěd král Vratislav uznamenav, že Konrad bratr jeho [65b] druhému bratrovi Ottovi, jenž Olomúc a to podkrajie držieše, viece nakládáše i přějieše viece synovi jeho, nežli královým dětem, a ve všěch věcech k jich prospěšenství a k přispoření snažně nastojieše, pro ňežto Vratislav jal jest nenáviděti Konrada a tak s silným vojskem vtrhl jest do Moravy i vyhnal Otu i syny jeho Svatopluka a Otíka s toho sbožie jich, i dal Olomúc a jiná města k tomu takě synu svému Břěcislavovi, aby sobě měl. To když tak stalo, ne po mnohu času Ota, bratr Vratislavóv, umřěl jest.
Když král Vratislav uslyšal, že bratr jeho Konrát jediný náměstkem ješťe ostal, umyslil jest sobě také i jeho sbožie stisknúti a jemu jeho diel odjieti, protože vždy s Otíkem a s Jaromírem, pražským biskupem, spolu držieše a na rózno rozlúčeni nikakž býti nemožiechu. Tak pak král Vratislav sebrav opět vojsko veliké, vtrhl jest do Moravy. A když k bratru přitrhl, všecko město oblehnúti umyslil jest, a tak sěmo tamo vókol jezdil, ukazujě pánóm zvláštie stanoviště, kde by položiti měli s svými lidmi.
Stalo jest pak zatiem takto. že jeden pán jménem Zderad, rádcě králov, Břěcislavovi, synu královu, jako z pospílenie mluvil jest k královi takto a řka k otci jeho: Žádný králi, věz to dobřě, že syn tvój Břěcislav letnieho [66a] času v tekutých vodách velmi rád kúpe, proňežto zdá-lit tvéj milosti za podobné, podle vody syna tvého s jeho rytieřstvem rač položiti, aby on, když by jemu horko bylo od slunce. prochladiti mohl v vodě. Tu jistú řěč ten jistý Zderad proto jest mluvil, aby syn králóv přěde pány onéj jisté věci, což v Srbiech přihodilo bylo, zastydal sě, a aby nemúdrost jeho také od nich znamenána byla, kterak u toho potoka své věci nemúdře činil, rady múdrých nechtě poslúchati. To jisté uhaňenie ten jistý mládenec Břěcislav mlčě a chytřě uznamenav v svém úmysle to zachoval jest velmi těžcě, umysliv to na svém srdci, kterak by pomstiti mohl nad ním. S tiem tak smutně jest odjěl odtud k svým lidem, pro pravý smutek toho dne nevečeřal jest. Když pak v noci bylo, vzem s sobú svój lid, jimžto jest dobřě doufal nad jiné, nelibost tuto, kteráž jemu stala byla, jim jest zjevil a s nimi radil, kterak by nad Sderadem pomstiti mohl.
S tiem tak ihned noci poslal jest k svému strýci k Konradovi, tuto nelibost. jemu rozpravujě na Zderada, prosě od ňeho rady, kterak by pomstiti mohl. Conradus ten jistý vida to dobřě, že král Vratislav podle rady Sderadovy svým vojskem tak jej obehnal a snúzil, Břěcislavovi [66b] odevzkázal jest jemu zasě, že jemu toho tak srdečně jest žěl, jakoby samému jemu to stalo. řěčí když ten jistý mládenec byl tak podniecen. ihned měl jest radu v hotově tu jistú, aby toho pána Zderada zabil, a tak aby Břěcislav i s svým strýcem nad ním sebe pomstil. Zjitra když bylo, poslal jest Břěcislav, když na pole vytrhl k Zderadovi, aby k ňemu přijel, že s ním tajnú věc mluviti má. Jenž jediného tovařišě svého Držimíra pojem (s sobú k králevicevi jel jest, i žádného do ňeho vtipu zlého nejmaje. Tehdy když jeho královic uzřěl, že on jede od svých, ješto přisáhli biechu na jeho smrt, maličko jako preč postúpit jest na omluvu. A tak pak mluvě s ním, opáčil mu jest tu řěč, proč by jeho přěd otcem haněl. A tak po dlúhé řěči hrozé jemu sic i onak, jakž toho obyčěj byl, v hněvu velmi roznietiv sě, od ňeho preč jest odstúpil. To když jeho lidé uzřěchu, že on od neho odstúpil a Zderad preč utieká, běžěli jsú po něm chutně a tak uhonivše jeho na přěkot, ukrutně jsú zabili jej. Ale Držimír pravým během preč jest utekl i pověděl králi, co jest tam bylo přihodilo.
Král Vratislav uslyšav to, tiem jest byl velmi smúcen a velikú žalost skrzě to měl jest. I myslil jest velmi pilně, kterak by i nad bratrem i nad synem pomstiti mohl. Břěcislav uslyšav hněv otcóv, s oné strany vody [67a] stany své jest rozbil, po ňemžto většie strana vojska brala jest. Zatiem pak žena Konradova, Wyrpur jménem, paní múdrá a rozšafná, ješto o tom muž její nic nevěděl, k královi jest brala i prosila jest velikými prosbami, aby bratru svému hněv svój odpustiti ráčil, aby také země své vlastnie neráčil hubiti a kaziti. Prosila jest také velmi snažně a plačíci, aby synu svému milost ráčil dáti, jakž jest i dal. Král Vratislav rozžěliv milostí, prosbu její milostivě uslyšal jest a tak oběma jest svój hněv odpustil, přikázav jim, aby přědeň přišli. S tiem tak když přěd ním byli, bratra bratrsky jest přijal a k synu svému těmito slovyjest mluvil a řka: Synu, učinil-li jsi dobřě, staneť dobřě; pakli jsi zle učinil, potom to ty dobřě uzříš. Ta slova když Břěcislav uslyšal, otcě svého hněvu bojě, postúpil jest do toho města, jemuž Hrádek dějí, za nímžto opět větší diel vojska bral jest. Všickni ti jistí, kteříž jeho nádržiechu, pro králóv hněv domóv vrátiti nesměli.
Vida pak král, že podle úmyslu svého nad svým synem pomstiti nemóže, s bratrem svým Konradem sjednal jest to tak, aby po ňem miesto syna jeho králem českým byl. To když uslyšal Břěcislav, s nímžto viec než tři tisíce lida udatných bieše a jeho nádržiechu, přijev blízko ku Prazě, podle [67b] toho potoka, jemužto Rokytnice dějí, stany své jest rozbil a otci svému dal jest věděti a řka: Aj toť sem, ješto sem nynie přijel, jehož jsi ty dřieve přěd tiem hledal. Proňežto co potom učiniti myslíš se mnú, učiň nynie. jisté noci ihned zjevili světí mužie s. Václav a s. Vojtěch vězňóm v žaláři a ihned ze všeho vězenie zprostili jsú jě, a přikázali jsú jim a řkúce. aby děkujíce Hospodinu a jeho jmě svaté chváléce, přišli do Pražského kostela a všemu lidu i všie zemi pokoj zvěstovali. Kteréžto přikázanie skrzě ty jisté vězně nábožně naplňeno jest, jakž ten jistý div v pašiji s. Václava plnějie se čte. Toho dne Konrad bratr králóv vešken hnev a svár mezi králem a mezi synem jeho upokojil jest a všěmi činy sjednal.
To když uslyšěli páni ti jistí i jiní, kteříž Břěcislava nádržiechu, mimo tuto milost, ješto jemu král byl dal, bojiece krále přieliš velmi navedli jsú jeho, aby nechaje otcovy milosti i vzdvihl s nimi do Uher, jakž to jest učinil. Tam pak když přijel, král Vladislav jako přietele svého mile jest jeho přijal, a Břěcislava s některými s nemnohem u sebe jest ostavil; rytieřstvu pak jinému i jinému lidu také dal jest jednu krajinu, jiežto řiekají Bahnov blízko od Trenčína [68a], miesto k lovu velmi příhodné i k obilí také velmi úrodné, proňežto Břěcislav i (s) svými lidmi. právě i otec jeho umřěl, u krále uherského bydlil jest.

[47.] Kapitola XLVII. O rosdělení biskupstvie Pražského a Moravského, a o smrti Vratislavově a o Konratovi bratru jeho po ňem.
Léto božie po tisíci po devaddesáti a po dvú slavný král Vratislav pamětliv jsa protivenstvie onoho, což mu bratr jeho Jaromír biskup pražský činieše, biskupstvie na dvé jest rozdělil a to jisté sjednánie, jímžto sjednána biesta oba kostely Moravský a Pražský, rózno jest všiem činem rozjednal: pražským biskupem učinil Kozmu a moravským kněze Ondřěje, v městě Olomúckém stolici biskupovú zjednal, ješto dřieve za časóv Svatoplukových krále moravského u Velehradě bieše. A tak poslav oba s dobrým próvodem rothercukovým k Jindřichovi ciesařovi, jenž toho času v Lambardiech bieše v tom městě u Mantavě, prosil jest jeho, aby jima stvrzenie své ráčil dáti. Ciesař pak kakžkolivěk pamětliv byl sjednánie dvú kostelú v hromadu, jenžto potvrdil bieše svými listmi nedávno, však chtě králi českému vóli jeho a žádost naplniti, jich jest potvrdil a s tiem domóv zasě je poslal. Zatiem pak slavný král Vratislav [68b] králové věci popósobiv od zimnice jal nedužiti, a když od bolesti síla jako všěcka v ňem hynieše, po mnohých po velebných skutciech povolán jsa od Hospodina svój život dokonal, a tak u Vyšehradském kostele, ješto založil byl, podle obyčeje králového pochován. Jehož smrti po mnohé časy všěcka česká země plakala jest.
Přímluva.
Léto božie jako dřiev napřěd, toho měsiece března umřěl jest král Vratislav, prvý král české země, jenžto jsa vévodú zpravoval jest zemi patnáste let, a králem jsa zpravoval šestnadcet let králevstvie České.

[48.] Přímluva.
Téhož léta když Vratislav umřěl, podle jeho zpósobenie, jakž byl zpósobil živ jsa, Konrad bratr jeho vstúpil jest na králevstvie, o jehožto skutciech nic se nepíše; neb jedinké sedm měsiecóv a sedm dnóv byl jest živ, a tak ihned toho měsiece zářijě jest umřel, ostaviv po sobě dva syny, Lipolta a Oldřicha, o nichž potom bude pověděno.
Přímluva.
Téhož léta když Konrad umřěl, bratr Vratislavóv krále českého, jenž po ňem byl, Břěcislav syn prvorozený Vratislavóv v Uhřiech ješte jsa (s) svými, ješto nádržiechu, uslyšav smrt strýce svého i bral do Čech. A když do Prahy přijel, od žákovstva i od jiného lidu ochotně byl jest přijat, [69a] a na stolici otcě svého posazen. Břěcislavovo povýšenie stalo jest toho léta, jakž nahořě pověděno, toho měsiece října, že přijal kniežětstvie otcě svého.
Téhož měsiece přibral do Čech byl jeden biskup falešný jménem Roprecht z vlasti Cabalonské, kterýžto biskup proto, že tato biskupy ješte nebiesta posvěcená, Moravský a Pražský, jako biskup velmi slovútný mnoho kostelóv jest posvětil v České zemi i také svěcenie žákóm činil jest. A tak mnohé žáky knězě jest zdělal. Potom pak když poznali, že nebyl biskupem. všěckny skutky ony, kteréž on činil, podle ustanovenie práv svatých byly jsú zasě navráceny.
Téhož také léta Břěcislav králevstvie České zpravujě po svém strýci i po otci, k s. Václavu k dědici českému všěm kniežatóm a šlechticóm dvór za tři dni slavný a veliký svolal jest do Prahy. A tu o tom jistém dvoru [69b] vzem radu se všěmi svými přátely nebo pány, duchovními, žádostí svaté viery roznietiv sě, všěcky kúzedlníky, čarodějníky, věštbáře i jiné všěcky těch nepravých věcí strójcě, ješto mezi sobú některaká schučenie mějiechu nepravá proti vieře, ven jest z země vyvrhl a vyplel ovšem, nebo mnozí lidé pro ty škařědé čary a pro ta schučenie dřieví modléchu, a druzí u potokóv u tekutých živé oběti činiechu, bludy velmi veliké jmajíce u vieřě. Ty všěcky škařědé a ohavné obyčěje pohanské. ješto v české zemi biechu ješťe ostaly, ven jest vyvrhl, a tu mrzkost všicku ovšem zahladil, ustaviv a učiniv to, aby jediného samého Hospodina ctili a chválili všickni.
Ten jistý Břěcislav častokrát do Polsky vtrhoval jest a vždy s vítězstvím zasě vracoval sě. mnoho škody jim tam učině.
Přiemluva.
Léto božie tisíc devaddesát a tři. Jento jistý Břěcislav těžcě a velmi Polskú zemi napadl a nadtrapoval takměř ustavičně a ji popleňoval, že od samého hradu Grec, ješto na Labi leží, právě do toho města, jemuž Hlohov dějí na Odře kromě jedinkého města Niempez tak velmi jest popleňoval, že v tom ve všem přásle nižádný člověk nebydlil jest. A tak od toho pleňenie [70a] nechtěl jest přěstati, právě Vladislav vévoda polský velikú prostú daň, pod kterúžto vévoda Břěcislav český někdajší děd toho Břěcislava, Vratislavské město i jiná města k tomu také pravým podrobením posadil byl, ode dvú letú zadržanú zaplatil, to jest tisíc hřiven střiebra a šest desát hřiven zlata cěle a u plně, a nad to viece ješte, aby vévoda Vladislav polský jménem svým i budúcích potom svých vévod polských Břěcislavovi, jenž České králevstvie zpravuje i jeho budúcím po ňem, daň tu jistú obyčějnú na každé léto paddesát hřiven střiebra a třidceti zlata na uřčený čas svými listy zavázal a svú přísahú zapřisáhl, věčně to platiti.

[49.] Kapitola čtyřidceta devátá. O svěcení dvú túto biskupú, Pražském a Moravském, a o dálejších přieběziech Břěcislavových. a o smrti Kozmově, pražského biskupa, a o některých nápadech.
Potom pak léto božie po tisíci po devaddesáti a po čtyrech, když ciesař Jindřich třetí, točiš tiem jménem jmenovaný, veliký dvór opět u Mohuči měl, Břěcislav knieže králevstvie Českého poslal jest k ciesařovi Kozmu a Ondřěje, pražského a moravského biskupy, prosě snažně ciesaře, aby jich potvrditi ráčil, aby je potom arcibiskupovi Mohučské[mu] [70b] poručil, jenž by světil. Jehožto prosbu ciesař uslyšal a Righardovi arcibiskupovi mohučskému poručil, aby je světil; jenžto arcibiskup podle ustavenie všecko jest naplnil. Téhož léta po všech zemiech kromě zemí vlaských a oněch tam zámorských byl jest mor velmi veliký, dřieve přěd tiem nikdy neslýchán. Znamenaj to, že Almania českým jazykem sytost vykládá. Protož Čechy i Morava i všecky ty země Vlachóv nedochodiec, slovú země Almanské a lidé, ješto v nich bydlé, slovú Almanové.
Léto božie tisíc devaddesát a páté. Tento jistý Břecislav pojal jest dceru Albrechtovu Rothercukovu s Rýna, jménem Lykartu toho měsiece zářijě. Z jisté pak Lykarty jměl jest syna jednoho Vlastislava druhého, tiem jménem točíš jmenovaného Vladislava, kterýžto Vladislav potom v časiech skrzě strýcě svého Vlastislava třetieho s Jindřichem s ciesařem čtvrtým poslán byl do Říma a s jeho pomocí papež Paschalis jménem jat jest byl. Potom pak toho měsiece října Kozma biskup pražský oltář svatého (Václava) posvětil jest v Pražském kostele.
Přiemluva.
Léto božie tisíc devadesát a šest toho měsiece májě zpósobením Břěcislavovým Cozma biskup pražský pražského jest kostela posvětil. Téhož také léta ze všěch německých [71a] zemí k božiemu hrobu velmi mnoho jdieše, a tak u velikém množství diechu, že kdežkoli které židy nalezli, připravovachu jě, aby křtili proti svéj vóli, snad nerozumějíce. že proti svatému ustavéní Činiechu. Téhož léta tento jistý Břěcislav (s) svým vojskem vtrhl jest opět do Polsky a tak s oné strany Nisy vody všecko jest poplenil, a hrad ten, jemužto Břěh dějí tvrdý velmi, jenž na Odřě sedí na téj vodě, zrušil jest. A tak pak odtavad jeda udělal jest hrad jeden Kamenic jménem, tu kdežto nynějšieho času klášter jest udělán. A tak pak s tiem vracujě do Čech, Mutinu syna Božějova a Kojatu přietele jeho z pokolenie toho ohavného plemene Vršovského z země jest ven vyhnal a tam do Srbska preč zapudil, aby lotrovali; všecko zbožie jim pobral pro jich nešlechetné skutky, jenž spáchali biechu, a tak komořě své to sbožie přichýliti kázal. Mutina bratr jich, ten jest u polského vévody také špúlal. Léto božie tisíc devaddesát a osm. Břěcislav Oldřicha, syna Konratova někdy řečeného, jal jest a na hrad, jemužto dějí Kladsko, u vězenie jest jej dal.
Přiemluva.
Léto božie tisíc devaddesát a osm zjímal jest všecky židy tento jistý Břěcislav ve všiej své zemi, [71b] i vzal od nich na střiebře i na zlaté i na rozličném na drahém kamení poklady velmi veliké. Téhož léta toho měsiece prosince Kozma, pražský biskup, muž šlechetný, pln jsa dobrých skutkóv umřěl jest v Hospodinu. Po jehožto smrti Břěcislav právě do volenie jiného biskupa všecko zbožie kostelnie, rozšafně a bedlivě péči o nem majě, zpravoval jest.

[50.] Capitola L. O volení Heřmanově, biskupa pražského, a o dálejšiem zpravování Břěcislavově.
Léto božie tisíc devaddesát a devět toho měsiece břězna, Břěcislav kniežě králevstvie českého podle rady zětě svého Vigberta, Heřmana, kaplana otcě svého Vratislava krále českého, jenž na jeho dvořě vzchoval, probošta boleslavského s povolením všeho žákovstva jednosvornými hlasy biskupem pražským učinil jest. A protož že téhož času ciesař Jindřich třetí v Římě přebývajě ob velikú noc, Břěcislava k sobě pozval bieše, Břěcislav pak i s Heřmanem biskupem voleným k ciesařovi do Říma vzdvihl jest, proti ňemužto ciesař, přijímaje jeho s jeho pány a šlechtici jednak za tři míle vyjel jest i přijal jeho velmi poctivě i vedl s sebú do Říma. A tak pak ihned nazajtřie Heřman biskup [72a] ciesařem byl potvrzen.
Téhož také času Břěcislav zjednal jest to s ciesařem, aby bratr jeho Bořivoj po ňem Českú zemi spravoval. Téhož opět léta Břěcislav (s) svým vojskem vtrhl do Moravy, hrad Podivín zasě jest vzdělal i poručil je Heřmanovi, biskupu pražskému. Potom pak s králem Kolmanem uherským sjel jest na to pole, jemuž Lucko dějí, jenžto dlúho mezi sobú rozličné pomluvy měchu. Na tom roku dávné milosti, jenž mezi nimi byla, i pokojě obnovila sta všěcky smlúvy. A tak ten jistý pokoj a tu milost přísahanú přátelsky mezi sobú utvrdila sta a pak rózno rozešla. Odtovad pak Břěcislav odjěl a podle Berna stany své jest rozbil byl. Břěcislav Oldřichovi a Lipoltovi, synóm Konratovým, strýce svého, násilně velmi tiežek a ukruten byl, jenžto bojiece jeho, ihned preč jsú zaběhli, a tak po poslech všěcka města svá i krajiny v Břěcislavovu moc jsú poddali, kterážto města on vzem bratru svému Bořivojovi všecka jest poručil.
Téhož také léta o vánocech Břěcislav vzácný Boleslava rodiče svého nebo sestřěncě, vévodu polského podle rady hrabí a pánóv svých mečonoši, točíš aby meč nosil přěd kniežaty českými, učinil, i dal jest jemu za ten jistý úřad tu jistú daň, ješto Vladislav otec jeho i jiné [72b] vévody králevství Českému platiti jsú měli, na každé léto desět hřiven zlata a sto hřiven střiebra.
Biskup k ciesařovi jel.
Léto božie tisíc a sto Heřman biskup pražský k ciesařovi Jindřichovi byl jest poslán, jenž v Mohuči bieše, a pak tu kardinal jeden, jménem Rupert Klimentóv papežóv, jenž toho času při ciesaři; bieše, na biskupstvie posvětil jest byl a s tiem domóv vrátil. [Téhož léta, jakž bramburská kronika svědčí, když ješte ti lidé slovanští a Sasici pohanských modl nádržiechu, Udo tak řečený, markrabie starého markrabstvie Bramburského, Polabi, s jinými Sasici smiešenými, jenžto Linchici tiem jménem tak řečeným sloviechu, řítivše k hradu Bramburskému. jeho jsú silně dobyli.]

[51.] Kapitola LI. O přieběziech Bořivojových, bratra Břěcislavova, a o smrti Brěcislavově tuto píše.
Téhož léta toho měsiece listopada Bořivoj prvého krále českého syn druhorozený, syn Břěcislavóv, v Znojmě sestru Lipoltovu markrabie rakúského jménem Helkurdu pojal jest sobě za ženu. A že také s povolením Gotfriedovým, markrabie rakúského, Lipolt syn Konradóv někdy řečeného bratra Vratislavova, krále českého, jmějieše hrad Rachs tak řečený, toho času, proňežto horliv jsa proto, že vypuzen [73a] z Moravy byl, svého sbožie bratru Bořivojovi lúpežem, ohňem i jinými všelikými škodami jal jest škoditi. Proňežto Břěcislav chtě pomstiti bratra svého, shromazdiv vojsko lidí, trhl jest do Moravy i přědeslal jest posly své Gotfridovi a prosě jeho snažně, aby Lipolta vnuka přietele jeho nebo svázána jemu poslal nebo s hradu ven vyvrhl. Ty jisté věci když jsú tajně Lipoltovi byly pověděny, ten jistý hrad s svými rytieři osobil jest sobě a jej osadil, a jiné všěcky purkrabie Gotfridovi dolóv jest sehnal a kázal jim preč odtavad. Kterýžto Gotfrid když ty noviny uslyšal, jel jest k Břěcislavovi velmi rychle vstřieci i utkal jeho podle Vranova, i prosil jeho velmi pilně, aby jemu pomoc ráčil dáti, aby hradu toho zasě dobýti mohl. Proňežto Břěcislav pro bratra svého Bořivojě i pro prosbu Gotfridovu sžěliv pro ty křivdy, jenžto jim činieše Lipolt ten jistý, s vojskem svým hrad jest oblehl. A když ustavičných šest neděl u hradu ležal, Litolt ten jistý hladem jsa obtiežen v noci sám jediný všěch tu nechav preč jest utekl. Zajtra pak když bylo, ti všickni, kteříž tam ostali biechu, i hrad i sami na Břěcislavovu milost dali. Břěcislav pak Gotfridovi hrad jeho vrátil jest zasě; a tak vítězstvie obdržal nad nepřátely [73b], domóv jest radostně vrátil.
Téhož také léta třetí den přěd sv. Thomú apoštolem, když Břěcislav u večer jako s lovu jědieše, blízko od Stebna od jednoho lovcě jménem od Lovka, jenž jest byl najat a naveden od Božějě a od Mutině, od těch mrzkých a od ohavných mordéřóv Vršovských, kteréžto Vršovičany přěd tiem dřieve z země byl jest vyhnal, hamišně byl jest raňen. Kterýžto Lovek po tom nešlechetném skutku, chtě preč utéci i upadl jest v jednu jámu a tak pak nalezen od lidí, an ledva hlavy neslomil. I byl jest dóstojnú smrtí, jakž na ňeho slušalo, zahuben nešlechetník. Břěcislav pak pro tu jistú ránu byl velmi obtiežen bolestí. A tak zpósobiv duši své lékařstvie a zemské rozličné věci zjednav, třetí den jest umřěl a u Pražském kostele pochován.

[52.] Kapitola LII. O povýšení Bořivojově, bratru Břěcislavově, druhorozeném synu Vratislavově, a o jeho přieběziech, kteréž jest jměl.
Bořivoj druhorozený syn Břěcislavóv zvěděv bratra svého mrtva jsúc, bral jest do Čech, a tu jest od biskupa pražského, od hrabí, od pánóv i od jiných šlechticóv i od zemanóv všie země ten den božieho narozenie poctivě jest přijat a na stolici bratra svého posazen.
Přiemluva počíná sě.
[74a] Léto božie tisíc sto prvé tento jistý Bořivoj Oldřichovi a Litoltovi synóm Konrátovým, jenž jest byl starší syn krále Vratislavóv, města, kteráž jim byl Břěcislav odjal, zasě jim jest navrátil.
Toho jistého také času Vršovčené to ohavné pokolenie z Polsky, tam lotrovavše, do Čech vrátili, jimžto Bořivoj města jich navrátil Žatec, Mýto a Litoměřice. A to jest učinil ne z žádosti srdečné, ale pro potřěbie toho času.
Točíš potřěbie bylo, aby to učinil pro některú příteč jemu potřěbnú. Neb múdří řiekají: když vlky chceš zlapati, dajž jim mrchu najprv sápati; a když mnohokrát bez přiekazy budú žráti, hybieť, ano kóži dolóv musie dáti. Oldřich tento jistý syn Konrátóv, jakž již pověděno, po smrti Břěcislavově strýcově. vzem radu (s) svými staršími, točíš že jest starší dědic českého králevstvie, bral jest k ciesařovi, jenž toho času v Řězně bieše, prosě jeho velmi snažně, aby jej jako dědice staršieho v Českém království podle ustavenie Břěcislavova někdajšieho praděda jeho, za kteréžto ustavenie hrabie, šlechtici i jiní páni zemští přisáhli jsú byli, na kněžství králevstvie Českého, ustavil a ta jistá manstvie dědická ráčil jemu dáti; kterúžto prosbu král múdrým úmyslem a rozšafným přijem, jemu jest dal to, což z práva měl dáti. Zatiem pak všěm zemanóm i pánóm zemským, kniežatóm i hrabiem podle obyčejě od starého dávna v takých věcech činiti dal jest dobrovolnú moc kněze v království Českém voliti. To když stalo tak Oldřich skrzě mnohé posly své do Čech posielajě jal lákati České země jmieti, a tak mnohými i rozličnými činy kterýmižkolivěk mohl, snažil jest byl, chtě v králevství Českém kniežetem býti. Ale proto že Bořivoj již na miestě Břěcislavově otcě svého potvrzen byl, toho jest Oldřich dojíti nemohl, ale toto jest obdržal od ciesařě, aby strýce svého Bořivojě z králevstvie českého právem dědičským, ješto naň slušie i mocí také i jiným právem, nadtrápiti mohl a jej vypuditi. To když obdržal podle rady svých přátel i těch, jenžto jeho nádržiechu, přijem k sobě některé Němce i jiné také v tovařišstvie, to jest Žifrida hrabí z Saly a Oldřicha frisinského biskupa i také mnoho jiných [75a] pánóv velikých a Litolda bratra svého, do Čech jest vtrhl a řka k nim, že by mnoho pánóv měl nejlepších české země, jenžto k jeho straně jsú naklonili.
To když Bořivoj uslyšal, shromazdil jest k sobě vojsko veliké lidí s druhé strany i vyjel proti nim do toho města, jemužto řiekají Malín, a tu jest ihned stany své rozbil, umysliv to, že na zajtřie ihned boj s svými nepřátely chtěl by vzieti na poli. S druhé strany pak také Oldřich (s) svými lidmi ob onu stranu potoka, jemužto Vzplyčina řiekají, zjednal k bojování. A tak blízko od sebe byli jsú, že jeden druhého vojsko opatřiti mohl jest. V kterémžto rniestě to jisté Oldřichovo tovařistvo. když jsú spatřili, že Bořivoj (s) svými lidmi věrnými ustavičen a pilen jest svých věcí, a když jsú také znamenali tu řěč, ješto Oldřich přěd nimi chlubieše, kterak najlepší páni z Čech s ním by chtěli státi, ty věci pilné znamenavše všěcky, viděli jsú, že jsú oklamáni, i řekli k Oldřichovi takto: Proč námi i sám sobú klamáš tak neslíčně? Kde jsú ti najlepší páni z Čech, ješto s tobú chtie ostati, jakž tys k nám mluvil? Nevěrně zajisté nás jsi oklamal a netoliko nás, jakž samého sě.
S tiem ihned učinivše radu cěstú, kterúž vjeli, ven jsú brali preč. Ale proto, že Svatopluk a Otík bratřěncě s ním Ottova [75b] bratra Konratova někdajších zmrlých, ješto Znojem jmějiechu, se dvěma zástupoma výborného rytieřstva Bořivojovi na pomoc přijěla biesta, zasě nemožiechu. Proňežto v noci nesnadnými stezkami a těsknými cěstami podle Habru pravým útokem, stanóv i svých věcí tu nechavše, preč jsú utekli. Zítra když pak Bořivoj s svými lidmi na nepřátely chtěl obořiti, nižádného jest nenalezl svého protivníka. Ale kořist, od niežto utekli biechu, mezi sě, jakž jim líbilo, rozdělichu a rozchvátali jsú. Nebó toho času Bořivoj s svými vnuky s Svatoplukem a s Otíkem velmi dobřě bieše, než potom pak pro některé věci mezi sobú jeli jsú škorpiti.

[53.] Kap. LIII. O sváru Bořivojově s jeho vnuky a o jeho přiebeziech.
Léto božie tisíc (sto) a tři Bořivoj a jeho vnuk Svatopluk, jenž toho času markrabí bieše v Moravě, ku prosbě a ku pomoci Spytihněvově syna Vladislavova někdajšieho vévody polského, jenžto po smrti otcě svého proti Boleslavovi bratru svému, jenž jest byl syn Jitčin, dcery Vratislavovy, někdajšieho krále českého, jenž pravý byl vévoda polský, pod slibem jedněch peněz vévodstvie polské chtěl jest jemu odjieti, proňežto válku proti tomu jsú [76a] pozdvihli, a když připravivše sě, v Hradci již biechu, zvěděv to Boleslav, že oni na jeho škodu táhnú, posly své poslal jest k Bořivojovi kniežeti Českého králevstvie, aby pro přietelstvie, jímž jest jemu přívuzen po Jitcě, pamětliv byl a zámysla svého nechal. A tak pak dary jemu a penieze dav, obdržal jest na ňem, že jest domóv vrátil. Ale pak že Bořivoj vnukovi svému Svatoplukovi, ješto jemu také na pomoc přijel byl, dielu v těch penězích nedal. Proti Bořivojovi strýci svému jal jest hněv nésti a s tiem zatiem poslal jest lestně a chytře Svatopluk z svých lidí do Čech s tiem činem, aby i mezi pány i také mezi městy sváry zdělali, a tak také aby krásnú řěčí, kterúž by mohli, k Svatoplukovi přitrhli.
Léto božie tisíc sto a pět shromazdiv Svatopluk zástup lidí vtrhl jest do Čech, a tu pak v tom tržení mnozí nechavše Bořivoje i přistúpili jsú k Svatoplukovi, a by tak brzo byl Bořivoj nevtrhl do Prahy, ale město Pražské sobé osobil. Proňežto Bořivoj v pražském městě strážě své zpósobiv. jakž uměl, Heřmanovi biskupovi hrad Vyšehradský jest poručil, aby jím od ňeho vládl. A když pak Svatopluk s šesti zástupy lidu oděného ku Prazě přitrhl a ižádného nepočil, [76b] kto by jemu přistúpiti bránil s oné strany Vltavy, přěplavil jest k téj vsi, jiežto Bubny řiekají, a tak právě k branám přijel, i nalezl, any jsú zavřěny a rytieřstvo na nich, kteřížto silně jemu protiviechu. Jenžto odstúpiv odtavad mezi oběma městoma na tom miestě, jenž v sobotu trh bývá, stany své jest rozbil. A když viděl, že prospěti nemóže, vrátil jest (s) svými do Moravy, po nichžto vévoda Bořivoj oddal jest, honě jě. A když kolivěk mnohem viece lidí měl nežli oni, však zrady bojě sě, umúdřiv sobě i nechal s nimi bojě vzieti (a domóv vrátil).
Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a pět tento jistý Svatopluk s těmi, kteříž z Čech k ňemu přivinuli biechu, vzem s nimi radu, jal jest zpytati, kterak by Bořivoje strýce svého lestně a falešně králevstvie Českého zbaviti mohl. Zatiem pak poslal jest k Budivojovi, k synu k Hronovu, k muži k velmi lstivému, kterýžto Hron rozličné lsti sobě vymysliv, bral jest k Bořivojovi, pravě jemu, že by byl nepřietel hrozný Svatoplukóv, a takto jemu věděti dávajě, že by jinak pomstiti nemohl, jedno tak, by ty jisté jemu zradil v České zemi, kteříž Svatopluka nádržie a tak s řěčí nectný a zlořečený syn, rozsievač nešlechetnosti umiesiv křivdu mezi pravdu rádcě [77] Bořivojovy Božěje a Mutinu z toho rodu Vršovského rozličnými vinami osočil jest, a tak jest radil Bořivojovi, aby jako zjevné nepřátely své hubil a jim protivil.
To když Vršované uslyšěli a tomu porozuměli, k Svatoplukovi brali do Moravy a jeho jsú navedli, aby proti Bořivojovi kniežetstvie králevstvie českého přijal. Jenž jim povoliv, učiňen jest kniežetem a povýšenie přijal. A Bořivoj bezděčně od těch nešlechetníkóv z Čech vyhnán. Tento jistý Bořivoj měl jest syna Jaromíra. kterýžto potom římskému králi Lotharovi tak řečenému se třmi sty oděncóv byl jest poslán.

[54.] Kapitola LIIII. O přieběziech Bořivojových a o Swatoplukových tak spolu, kterak jim vedlo.
Léto božie tisíc sto a sedm toho měsiece májě Svatopluk, syn Ottóv bratra Vratislavova někdajšieho krále českého, měl jest kniežetstvie České. A Bořivoj druhorozený syn Vratislavóv bral jest z Čech do Polsky, vyhnán jsa, za nímžto bratr jeho třetí rozený Soběslav s mnohými pány a šlechticemi zemskými bral jest, preč z České země. Bořivoj pak z Polsky vzdvihl jest k Jindřichovi k čtvrtému římskému králi do Sas, i žaloval jemu své nehody i křivdu, co jemu stalo. A s tiem prosil jest ciesařovy pomoci, aby [77b] navrácen mohl býti na své miesto, slibujě veliké penieze ciesařovi dáti. Král pak poslal jest pána z svých pánóv do Čech, přikazujě Svatoplukovi aby ihned přěd ním stál. Jenžto ihned shromazdiv zástup lidí právě k lesu k tomu městečku Chlumek s ním jest jel. A tak svolav pány a šlechtice své, poručil jest jim bratra svého bez sebe a jej na svém miestě ustavil a s tiem s některými nemnohými před krále Jindřicha bral jest, jehožto král ihned jeti kázal a ty, ješto s ním přijeli biechu, poručil jest Bořivojovi, a Bořivojě jim, aby jeho (s) sobú do Prahy přivedli a v králevstvie České navrátili a jeho jako pána svého ve všem poslúchali, jenžto s Bořivojem vracejíc podle přikázánie králova, třetí den přijeli jsú k hradu Donínu. A to když Otta zvěděl bratr Svatoplukóv sjednav rytieřstvo své s šesti zástupy lidu dobřě oděného vjev v noci na hory, na úsvitě oblehl jest hrad Donín. To zvěděv Bořivoj skrzě jednoho člověka, jenž z zástupa Ottova jemu to byl pověděl, s svými jakž jest mohl, tak jest preč utekl. Zatiem Svatopluk učiniv králevi přísahu, že jemu desět tisícóv hřiven střiebra chce dáti a zpraviti z vězenie, byl jest propušťen svobodně, s nímžto král některé své čeledíny poslal jest do Čech, aby ty jisté penieze, ješto slíbil dáti, ihned vzěli [78a], kterýžto Svatopluk do Prahy vrátiv sě, bratra svého Ottíka v těch penězích poslal jest. doňudž by jemu cěle v plně těch nezpravil peněz. A tak pak z českých pokladóv shromazdiv sedm tisícóv hřiven střiebra poslal jest královi ty penieze, jakž byl slíbil. Bratr pak jeho Ottík v ostatečných byl jest ostal pod královú stráží; s tiem pak některak utekl k bratru svému a do Čech jest vrátil.
Léto božie tisíc sto osm žena tohoto jistého Svatopluka syna jest zatiem porodila, jehožto po pěti neděléch Jindřich říský král křtil jest, jménem Václava a tak těch peněz ostatek kmotrovi svému v kúpel jest vložil a jemu je odpustil všecko, i prosil jest také jeho Jindřich říský král, aby s ním proti Uhróm, ješto jemu protiviechu, mocně připravě trhl, kterúžto prosbu Svatopluk rád jest uslyšal a s králem do Uher vypravil. zemi Vackovi a Mutině těm Vršovským zlostníkóm ku zpravování poručil. A když on s králem u jednoho města ležiechu v picovně Svatopluk s svými lidmi cožkolivěk bylo mezi těma dvěma vodama Váhú a Dunajem i v tom ve všem okolí všecko spálili a zkazili a mnoho špehéřóv uherských zjímav nosy obřězovati a oči vylúpiti jim kázal; tej chvíle tisíc mužóv z uherského vojska, jižto posláni biechu [78b] na jeho lidi, Němcóv pravým pobitím jest podstúpil, z nichžto mnoho jich zbito a druhých zjímáno jako psóv. Zatiem Bořivoj s Polany nepřietelsky vtrhl byl do země a Vacek strýce svého Mutinu tajně k Svatoplukovi osočil, dávaje jemu věděti to, že jeho návodem Bořivoj vtrhl do země. S druhé strany zlostník nectný lestně a nevěrně poslal jednoho rytieře z svých k Bořivojovi, dávaje věděti, že Svatopluk jede a s ním boj nazajtřie chce jmieti. jisté lži úklad uslyšav Bořivoj lekl jest i vzdvihl noci do Polsky zasě. Vrátiv Svatopluk myslil jest sám v sobě. kak by nad Mutinú pomstil, a tak svolav zemany všěcky, s nimižto Mutina přěd kniežetem byl, nejmaje ižádného vtipu o ničem o zlém do svého kniežete, jebož Svatopluk vida, k ňemu takto mluvil: O Mutina, Mutina, nectný nešlechetníku, nevěrný z toho rodu nešlechetného Vršovského, jenž jsi nepřietel našeho pokolenie kniežěcieho, tvoji přietelé nešlechetní s Jaromírem naším přědkem na tom miestě, ješto Veliz slove, svú vóli jměli, jím pospílejíc a jeho mučiec; Břěcislava strýce mého slavného vévodu českého lestným návodem zabili jsú; ty a tvé pokolenie Bořivoje strýce mého, jenž rád vóli činil, vaším návodem kniežetstvie ste jeho [79a] zbavili, i učiňen jest špulákem pro vaši nevěru. Nynie pak tohoto času ty nectný a nevěrný Mutino, tobě zpravovánie české poručil jeda do Uher, a ty si zemi zraditi chtěl.
Ty všěcky řěči když Svatopluk vymluvil, Mutinu ihned kázav jieti, hlavu jemu na tom miestě stieti přikázal. A s tiem bez pomeškánie Vršovičané byli zjímáni, to jest Unislav, Domaslav a dva syny Mutinina a také jeden jménem Nejsa, čeledín Mutinóv, když v křěví kryl a pro črvené rúcho nemoha skrýti byl jest jat, a tak nos jemu uřězán a oči ven vylúpeně. Nad to přikázal Svatopluk, aby nižádný ani veliký ani malý z toho pokolenie Vršovského živ neostával, ale všickni aby zbiti byli, a s řěčí posilnil jest svých, slíbiv jim dobrú odplatu dáti, aby Božějě i s jeho synem jeli anebo z země vyhnali. Proňežto nalezli jsú Božějě i s jeho synem Bořatú v jednéj vsi, jiežto dějí Libik. Tu nalezše je, zbili a poklady jich mezi mlčiec rozdělili. Takž i stalo jest, že na jeden den všecko to pokolenie nešlechetné Vršovičanské zhynulo jest a z země ven zahlazeno. Nebo staří i dietky v kolébkách zhubili jsú mimo těch, kteříž do Polska a do Uher utekli.

[55.] O přieběziech Svatoplukových i také o jeho smrti čte sě.
[79b] Téhož léta král Kolman uherský chtě sebe pomstiti nad Svatoplukem, vtrhl do Moravy i poplenil ji. To zvěděv Svatopluk shromazdil vojsko, chtě uherského mocně utkati. A když již to zpósobil, na zajtřie s ním chtě sníti, jeda přěs jeden hustý les, jednú větví oko sobě vymrštil příhodú nesčastnú. A tak pro tu věc a ten zámutek vojsko domóv vrátilo Přiemluva.
Léto božie tisíc sto a devět toho měsiece února tento jistý Svatopluk zcěliv na bolest toho úraza, vojsko veliké lidí sebral jest i vtrhl do Uher, zemi tu takměř všicku zkaziv a popleniv a přědměstie zbořiv, jakž najviece mohl, jinými cěstami vrátil jest, mnohé zástupy Uhróv mečem zbiv a veliké kořisti tu pobral. Toho také času Jindřich, král říský, pamětliv jsa křivdy, kterúž vévoda polský Svatoplukovi učinil byl, když on s ním v Uhřiech byl, točíš že v zemi jemu byl vtrhl s Bořivojem, shromazdiv vojsko veliké i vtrhl jest i s Svatoplukem do Polsky a tak podle města, jemuž Hlohov dějí, položil jest. A tak to okolé všecko podlé vody, jiežto Odra řiekají, s obú stranú řěky poplenil jest. S tiem pak odtavad dále bera sě, hrad řečený na přěkot poplenil jest. A tak s velmi velikú kořistí domóv vrátiti umyslil. A když král říšský Svatopluka od sebe pustiti jako nazajtřie chtieše, jeden rytieř těch nectných mordéřóv Vršovčanóv, poslán jsa od Ješka řečeného Tista Vršovského, v stanech jest zjěvil Svatoplukových u večer a k jeho vojsku přimiesil, an již od krále šel. A tak v tom hluku přibrav k kniežeti Svatoplukovi mezi plecí smrtedlně jeho ranil, že netáhl země dopasti, duši pustil. Ten jistý rytieř nešlechetný. kterýžto učinil ten zlý skutek, nectnú smrtí také ihned odšel. Svatopluk toho léta, jakž nahořě pověděno, toho měsiece října zabit jest.


[56.] Kapitola paddesátá a šestá. O povýšení Ottově bratra Svatoplukova, a O Vladislavovi synu Ottově jenž třetí syn byl Vratislavóv.
Když Svatopluk zabit byl, celú noc plakali jsú jeho, jehožto král když smrt zvěděl, plakal jest velmi. A takž pak svolav všěcky hrabie a všěcky zemany české, ješto toho času biechu, povolil jim, aby sobě volili, kohož by chtěli z synóv Svatoplukových, neb Jindřicha, neb Václava sobě za kniežě. Tehdy oni na radu jednoho šlechtice, jménem Václava z Moravy, vzemše Ottíka bratra Svatoplukova, tomu nechtiec rozoměti, že když volili byli Svatopluka a jeho potvrzovali, tehdy všickni zemané Vladislava syna Vratislavova [79b] třetieho rozeného z Svatavy králevny, po Svatoplukovi byli jsú přisáhli za knieže české chtiec jeho sobě vzieti. To když tak stalo, král ihned k jich prosbě toho Ottíka na kněžstvie české potvrdil. Po tom potvrzení ve čtyřech dnech do Prahy přijel, a tak proto, že proti přísazě a bez povolenie Heřmana, biskupa pražského a Fabiana hrabie vyšehradského volen byl, to volenie nemohlo jest jemu ostati. Ale když všickni obecně povolichu zemené, Vladislav kniežětstvie české přijal jest. Uslyšav to Bořivoj, syn druhorozený krále Vratislavóv prvého krále českého, jenž narodil z Svatavy králevny, že bratr jeho mlazší po smrti Svatoplukově kniežětstvie České přijal. ihned jest vzdvihl do srbské země k Vigbertovi k sestřěnci svému, s jehožto pomocí i také s některými z Čech, do Čech jest u vigilji Božieho narozenie vtrhl, tajně do Pražského města ihned jest vjel.
Léto božie tisíc sto a desět, když ten jistý Bořivoj u Prazě již jsa poznán byl, že v městě byl, stalo jest takto, že mnozí od žen i od dětí i ode všeho, což jsú měli, preč jsú běžěli z Prahy, a druzí pak, ktož byli s Bořivojovy strany, ti jsú v městě ostali, Heřmana biskupa v jeho [81a] pokoji nalezše u vězenie jsú dali. Fabianus hrabie a vladař a zprávcě vyšehradský, nechavše všeho na útok se oddal, proňežto veliký ruš i smutek ve všie zemi stal sě. Jedni z Prahy běžiechu, druzí s tovařišstvem běžiechu sěmo tamo lúpiec a mordujíc.
Toho dne Bořivoj vjel jest na hrad Vyšehradský a nazajtřie do města vjel i byl přijat od žákovstva s processí velmi krásně. A tak mši slyšav opět se na. Vyšehrad vrátil. Zatiem pak jisté noci Otík bratr Svatoplukóv s Vackem šlechticem moravským shromazdiv veliké vojsko lidí, s toho hradu, jenž Hrádek dějí, přijevše k Rokytnici stany rozbili a nazajtřie Vyšehrad oblehli stražěmi, že nikam nemohli. Po třetiem dni vrátiv z Plzně s svými lidmi brány všěcky nalezl zavřěny a oděncě na nich, k nimžto mluvil, aby jeho do města pustili, nemohl toho mieti. Rozhněvav velmi postúpil k téj vodě. jiežto Bruska řiekají; uzřěv zástup lidí s hory, s tiem poslal jest špehéřě, aby viděli, co by to bylo. Vrátivše pověděli, že Vratislav syn Vigbertóv Bořivojovi na pomoc jede. Tehdy návodem Bořivojovým syna Božějova proti nim boj povzdvihl, sám na razil. A tu v tom potkání boj obdržal, syna Vigbertova, an smuten tiem velmi, [81b] do Pražského města jest vehnal, jeho lidi raňené všěcky zbil do ostatka. Zatiem pak Vladislav Heřmana s Sezemú, šlechticě své poslal k Jindřichovi k římskému králi, jenž toho času v Pambercě bieše, aby sám sobú české kniežetstvie vrátiti jemu kázal. Kterýchžto poslóv prosbu uslyšav, sebrav veliké vojsko lidí do Čech jest vtrhl a dvě kniežětě svoji přěd sobú poslal jest, Děpolda a Berengaria, přikazuje jim, aby přímiřé uložili, tak Bořivoj jako Vladislav i Heřman biskup pražský i také Vratislav syn Vigbertóv i všickni jiní zemené přěd krále do Rokycan přijeli.
Tam když jsú přijeli, jakž jim král přikázal a čas ustanovil, Bořivojě a syna Vigbertova jieti kázal a u vězenie vsaditi. Ale Heřman biskup ten svoboden ostal. Takž pak podle králova uloženie Vladislav kniežetstvie České obdržal a na ňem panoval, a ty pak protivníky své, ješto Bořivojě nádržiechu, rozličnými mukami umučil jest, mezi nimižto Jan, syn Tistóv z Vršovského pokolenie nectného, o ňemžto jest dřieve pověděno, očí i nosu i brady byl zbaven. Tyto věci staly jsú léta nahořě pověděného, ledna měsiece.

[57.] O sváru Vladislavově a o Ottově a o jiných přieběziech, jakož uslyš dobře.
Božieho léta jakž nahořě pověděno [82a] když jsú ty věci tak dály, mezi Vladislavem a mezi Ottú hněv a válka velmi veliká jest vzdvihla, takže jeden k druhému nechtěl jest přijeti, jedno velmi u mnozě lidu branného. Potom pak sjevše do jedné vsi do Chlumka smluvili jsú pod přísahami u pokoji. Ale v srdci vždy zlost držiechu, pro ňežto vrátil jest Otta do Moravy, jehožto po tom toho měsiece črvna téhož léta Vladislav v Saskéj dvór majě zval jest ochotně, kteréžto zvanie Otta přijem a do smlúvy do pokojné i zatvrzenie k dvoru jest jěl. A když za tři dni u dvora byl, takž pak vzem odpuščenie domóv chystal. Ale návodem Vackovým a Božějovým jat jest byl a na Vyšehrad u vězenie dán. Potom pak na Křivoklát byl jest nesen a tu jednak tři léta vězal.
Toho léta o světiem Václavě Soběslav čtvrtý a mlazší bratr Vladislavóv s Boleslavem s vévodú polským s velikým vojskem lidí oděných do země jsú vtrhli praviece lestně a chytřě, by pro sjednánie těch bratróv v zemi vtrhli. A tak s lestnú řěčí a s ohavnú křivdú do Labě právě přibrali sě. To když Vladislavovi pověděno bylo, jich lestný úmysl uznamenav slovóm jich nerodil jest věřiti. Tehdy oni tomu rozoměvše, že jich [82b] chytrost poznána již byla, přěs Labe jsú přějeli, a tak rozličné kúty země České zbrázdivše všudy, kdež dobrali, plenili jsú. V téj chvíli pak Vladislav shromazdiv vojsko lidí proti těm nepřátelóm posadil sě, jakž toho slušalo. A když viděl, že nepřietelé ti jistí k bránění chutně chystáchu sě, napomanul jest svój lid, aby chutně bojovali a svých úmyslóv mužně posílili. Takž pak za řěčí zpósobil jest špicě neb zástupné potkánie proti nepřátelóm. A když o to pobitie spolu sjědechu, s obú stranú bylo jest jich mnoho zbito. Však pak po tom Vladislav bratra svého i vévodu polského pobil jest. V tom jistém boji Bedřich son Božejóv (s) svým tovařišstvem mnoho vítězných skutkóv jest ukázal. Tyto věci dály jsú léta nahořě pověděného října toho měsiece.
Bratry smířila.
Léto božie tisíc sto a jedenást Svatava, králevá česká, syny svá Vladislava a Boleslava přátelsky jest ziednala a smířila. A tak Vladislav bratru svému Boleslavovi, z Polsky jeho navrátiv, Žatec s tiem podkrajím dal jest jemu.
Léto božie tisíc sto dvanáste Vladislav knieže české podle ustavenie starých ciesařóv Vladislava syna někdy řečeného Břěcislava prvorozeného bratra svého [83a] se třmi tisíci rytieřstva výborného Jindřichovi čtvrtému ciesaři do Říma na pomoc jest poslal. Tu na jiezdě Paschalis papež tak řečený Jindřicha ciesařě těmi jistými přípravami, jakž k tomu slušie, slavnými posvětil jest, kakž kolivěk nerad a bezděky. V tom jistém ruši Vladislav markrabie moravský s ciesařem tu jsa mnoho svátostí svatých rozličných s sobú jest přinesl do České země, jakž v jedněch knihách o tom, ješto mají v Pražském kostele, v breviáři plnějie píše. Tak pak mnoho vítězných skutkóv ciesař i Vladislav v oněch zemiech učinivše, domóv jsú sčěstně vrátili.
Léto božie tisíc sto a třináste vzvěděl jest byl tuto řěč Soběslav některým činem, by Vladislav bratr jeho návodem Vackovým jieti jeho chtěl. Proňežto ten jistý Boleslav nedaleko od Vyšehrada položiv tři sta oděncóv v stráži, přikázal jim tak, aby, když by Vacek k nim přiblížil, aby jeho ihned zahubili. Takž pak když Soběslav s bratrem svým Vladislavem na Vyšehradě obědval, uhlédav svú chvíli od bratra vzal odpuštenie, chtě preč jeti. A tak s tiem prosil jest Vacka, aby vsada na koň i jel s ním nedaleko proto, že by s ním pilné věci měl rozmluviti a tajné. A když jeho chtěnie v tom naplnil, jěl jest [83b] s ním jako snad desatery hony. A tak ihned ti, ješto v stráži byli, vyrazivsě z tajných stráží na Vacka jsú řítili a jeho zabili na přěkot ukrutnú smrtí. Soběslav pak po tom skutku navrátil k svým zasě, bázní bratra svého Vladislava přěžěsil velmi. A takž pak skrzě Srbsko chtě utéci do Polsky, když bieše blízko podle Donína toho hradu, purkrabie jménem Ekembert toho jistého hradu, kterýžto hrad těch časóv bieše ciesařóv, zval jest jeho lestně na ten hrad a pod tím jistým lestným zvaním jeho jest jal nectně a ohavně, a ihned svázav do Sas vezl. Rytieřstvo pak jeho to vidúce, co pánu jich děje, na útok jsú oddali. Zatiem pak Soběslav po čtyřech nedělech v noci z vězenie jest utekl.
Toho léta Vladislav Ottu onoho jistého, ješto u vězenie byl dán skrzě Jindřicha krále říšského, vnuka svého z vězenie jest vypustil a polovici všeho sbožie moravského, ješto dřieve jměl, po smrti Svatoplukově jemu jest milostivě navrátil.

[58.] Přiemluva. O pokoření Boleslavově a o větších přieběziech Vladislavových, kteréž jest měl.
To pak druhého léta toho měsiece májě podle přikázanie Ottova markrabina [84a] moravského Božějovi a zěti jeho Vackovi těm z toho pokolenie ohavného Vršovičanského oči jsta byle vylúpeně.
Téhož také léta Soběslav bratr Vladislavóv přijem k sobě některé Polany tajně i přijel jest tajně k tomu hradu blízko, jemuž dějí Kladsko. Tu pak méšťany ty jisté i hrozú i prosbami chtěl jest ochlácholiti. aby jemu brány otevřeli. Ale když oni nikakéž povoliti nechtěli, s tiem pak ihned Soběslav jeden starý dóm zapálil jest, ješto blizko podle zdi bieše, pro kteréžto zapálenie pro veliký vicher, jenž se všěch stran bieše, brány nebo vežě na zdi zdělané na měscké i také město podle toho zapálilo sě. Proňežto měštěnie tu jistú trýzeň vidúce, že od ohně bezpečni nejsú, přímiřé jsú s ním uložili. Ale však proto město všecko shořalo. Ale hradu toho nikakéž dobyti nemohl. Takž pak Soběslav do Polsky vrátil.
Milosť aby obdržal.
To pak