Popsat všechny talenty makedonského rodáka a českého literárního vědce, slavisty,  univerzitního profesora a slovesného umělce Ivana Dorovského (roč. 1935) je obtížné, i když sám jsem se o to víckrát pokusil. Výbor z jeho básnického díla Hledám slova, který pečlivě sestavila jeho manželka, docentka a výtvarnice Dagmar Dorovská (Tribun EU, Brno 2013) je dokladem jeho talentu a kreativity, také však jeho osudu. Milan Blahynka, jehož text na obálce promlouvá o prostotě, v níž tkví podmanivé kouzlo jeho poezie, uviděl jeho mentální kořeny na Balkáně, odkud nelze odejít. Knížka má mnoho tematických oddílů (Rodná zem, Nemocnice, Jezero, Otaslavice, Písně, Člověka a svět, Čuka, Dančiny obrázky, O ptácích, Haiku); možná je jich až příliš – třeba větší koncentrovanost by byla i působivější, ale to je věc názoru. Jak vidno, mísí se tu místa spojená se zemí básníkova původu, ale také jeho moravská současnost: zvláště mě zaujaly verše o ptácích; koneckonců byl to moravský lyrik, který tohoto živočicha spojoval – jak je básnickým zvykem – se svobodou, ale ožívá tu i tradice alegorická, emblematická. Lidová píseň, cit pro přírodu, rodnou zem jsou atributy jeho poezie:

Není návratu

Ani prach mrtvých

již se nezvedá

Vše je zarostlé býlím

Není návratu

ani k rodinnému krbu

jenž leží v rozvalinách lásky

(Prach mrtvých)

           ip