Tomáš Erhart

Abstract: Russian propaganda has its own language, it means that state leaders and pro-regime media make certain lexical choices that help them portray certain situations, events, or population groups in the light they want. This language is then passed on into the culture and elements of it appear in books or films. This study focuses on a particular term used in Russian propaganda in a displaced sense – the word Anglo-Saxons (Russian: Англосаксы) used as a pejorative term for English-speaking Western countries. This word and other labels for English-speaking enemies can be found in a certain type of Russian fantasy literature.

Key words: Russia, propaganda, fantastic literature, Anglo-saxons.

Pokud mluvíme o jazyku současné ruské propagandy, jde o to, že státní představitelé a státní i prorežimní média dělají určité lexikální volby (eufemismy, emocionálně zabarvený slovník, opakovaná hesla, nenávistné projevy, historické mýty), které jim napomáhají vykreslit určité situace, události, národnosti či skupiny obyvatel v tom světle, v jakém chtějí. (DIACHUK, 2024) Tento jazyk se pak dostává dále do kultury a jeho prvky se objevují v literatuře či filmu. Tato studie se zaměřuje na konkrétní pojem využívaný v ruské propagandě v posunutém významu, slovo Anglosasové (rusky: Англосаксы) použité jako pejorativní výraz pro anglicky mluvící západní státy. Toto slovo a jiná označení pro anglojazyčné nepřátele lze najít v určitém typu ruské fantastické literatury, a to dokonce dříve, než se začalo masově používat v médiích.

O ruské propagandě se mluví především v souvislosti s válkou vedenou od roku 2014 a ještě více od invaze v roce 2022. Její formování a šíření však začalo výrazně dříve. Podle průzkumů ještě například události Oranžové revoluce v letech 2004–2005 nezměnily ruské veřejné mínění o Ukrajincích. Ovšem negativní vztah k Ukrajincům v průzkumech narůstal v roce 2008 na pozadí konfliktu s Gruzií a také v roce 2021 před zahájením invaze. Nárůst lidí s negativním postojem někdy až o 20 % během jednoho roku koresponduje s dobou velkých informačních kampaní Kremlu. (АЛЮКОВ, КУНИЛОВСКАЯ, СЕМЕНОВ, 2022) Podobné kampaně využívají několik různých technik, ale jednou z nich je přivlastnění si jazyka, který se používá k popisu toho, co se děje.

„Například termín „válka“ se v televizních pořadech používá poměrně často, ale nikoli v souvislosti se „speciální vojenskou operací“, nýbrž k popisu situace v Rusku. Tvrdí se, že je proti němu vedena „informační“ nebo „sankční“ válka, zdůrazňuje se hrozba „světové války“ kvůli jednání ukrajinského vedení a západních zemí a důraz se klade na to, že jednání Ruska je vynucené. Stejná situace je pozorována u slova „krize“: nezávislá a opoziční média takto charakterizují situaci v ekonomice, zatímco v televizi je krize chápána jako „plynová krize“ v Evropě, „potravinová krize“ ve světě nebo „krize“ na Ukrajině. Bojuje se tedy nejen o území, ale také o význam slov, kterými se situace označuje.“ (Tamtéž) Tento jazyk pak nejen některá slova opakuje v konkrétním kontextu, ale využívá i vlastní termíny (například slovo „denacifikace“) a vytváří si novou slovní zásobu.

Kolektivní Anglosasové

Jedním takovým slovem, které se začalo ve větší míře opakovat od února 2022 je tedy pojem Anglosasové, což není zrovna nové slovo, ale dříve si pod ním většinou lidé představili skupinu germánských kmenů z 11. století. V novém smyslu jde v Rusku o označení všech národů používajících anglický jazyk, především pak USA a Velké Británie, zpravidla užívané s pejorativním nádechem. V mediálním prostoru začalo padat z úst oficiálních představitelů ruského státu, například Dmitrije Peskova nebo Mariji Zacharovy už v roce 2021.

17. 5. 2021 – D. Peskov: „Anglosaská masmédia vedou v žebříčku zemí vedoucích informační války.“

Listopad 2021 – D. Peskov: „Anglosaská Masmédia vyvolávají hysterii.“

Začátek února 2022 – M. Zacharova: „Není na vás, abyste teď jako představitelé anglosaského světa počítali, kolik máme armád, kde jsou naše ozbrojené síly a kde se pohybují.“

Po invazi v roce 2022 se toto slovo ve stejném významu dostalo i do projevů Vladimira Putina. (ЕФИМОВ, 2022)

Podobný výraz se v ruštině v tomto kontextu dříve objevoval spíše výjimečně. I když existuje záznam, kdy ho takto použil už dávno jiný diktátor – J. V. Stalin, v rozhovoru ze dne 24. března 1941 s Jósuke Macuokou, japonským ministrem zahraničí. Stalin v něm uvádí, že co se týče Anglosasů, Rusové nikdy nebyli jejich přáteli a nyní se s nimi snad ani přátelit nechtějí. Macuoka odpovídá, že je hluboce přesvědčen, že bez zničení anglosaské ideologie nebude možné vytvořit nový řád. Na závěr rozhovoru Stalin žádá Macuoku, aby vyřídil jeho poklonu Ribbentropovi. (ГУТОНТОВ, 2020)

Na západě se tento výraz využíval v aktualizovaném významu dříve, ale s úplně jinou konotací. V USA, Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu existuje zkratka WASP, tedy White Anglo-Saxon protestant (bílý anglosaský protestant). Používá se k označení určité skupiny lidí, obvykle vyšší vrstvy, která je potomky kolonistů z Británie.

V ruských médiích by si někdo mohl snadno zaměnit pojmy Anglosasové a „kolektivní Západ“, protože oba slouží především jako neurčité označení vnějšího nepřítele. Ovšem nejsou tak docela stejné, za slovem Anglosas se může skrývat rafinovanější strategie. Může jít o snahu rozšířit myšlenku, že Západ stojící proti Kremlu není vůbec tak jednotný. Zároveň v tom lze vidět pokus o alespoň rétorické sjednocení Ruska a Evropy do jednoho „my“, které by stálo proti USA a Británii. Lidem naslouchajícím propagandě se tak nabízí trojdílný model světa: Rusko, „Anglosasové“ a Evropa, která je sice nyní na straně „Anglosasů“, ale Rusko se ji snaží přetáhnout na svou stranu (ЕФИМОВ, 2022).

Patriotická fantastika

Pokud nějaké knihy z oblasti ruské fantastiky využívají jazykové prostředky typické pro mediální propagandu, jsou to hlavně romány, patřící do kategorie tzv. „patriotické“ fantastiky. То v současnosti zahrnuje hlavně dva typy děl:

Prvním z nich jsou sci-fi romány, v nichž je hlavní premisou konflikt v blízké budoucnosti mezi Ruskem a „agresorem“, který představuje západní svět a jeho ideologii, nejčastěji tedy USA a zeměmi NATO. Typickým příkladem může být kniha Fjodora Berezina Vojna 2010 – Ukrainskij front (Война 2010 – Украинский фронт) z roku 2009, která předpověděla válku na Ukrajině, ovšem podle jejího obsahu měla začít napadením Krymu ze strany vojsk NATO. O podobné válce o Krym pojednává i román vydaný už v roce 2000 Rapsodija gněva (Рапсодия гнева) (GALINA, 2021).

Druhým zmíněným trendem jsou romány o tzv. popadancích do minulosti (попаданцы в прошлое), kteří mění historii tak, aby její alternativní verze byla pozitivnější pro ruského „patrioticky“ smýšlejícího čtenáře. Slovo popadaněc v ruštině je odvozené od slovesa „popasť“, tedy „ocitnout se“ nebo „dostat se“. Ve fantastickém žánru označuje někoho, kdo se dostává do cizího prostředí – jiného času, jiného světa či na jinou planetu. V ruské fantastice je tento motiv natolik prominentní, že se často vyděluje jako zvláštní žánr. V obou případech se jedná především o populární literaturu vydávanou masově ve specializovaných edicích s podobným formátem obálek.

V knize Krimskij izlom (Крымский излом) z roku 2015 od dvojice A. Michajlovskij a A. Charinkov se vypráví příběh ruské námořní jednotky, která koncem roku 2012 vyplula do Sýrie, ale najednou se ocitla v roce 1942 v Černém moři blízko Jevpatorie. Právě bylo oznámeno, že ruské námořnictvo je ve válce s fašistickým Německem. Zásah hlavních postav do průběhu války změní historii. Pro označení spojenců se na více místech používá slovo Anglosasové nebo složené adjektivum anglo-americký. Například když generál major Berežnyj mluví se Stalinem, pronáší tuto úvahu: „Začněme tím, že ať už druhá světová válka skončí kdekoli, SSSR bude patřit mezi vítězné země. Po válce budou naším hlavním geopolitickým a ideologickým protivníkem Spojené státy americké. Tato skutečnost není dána ani tak přáním některých sovětských či amerických politiků, ale zásadními rozdíly v etnokulturních dominantách Rusů a Anglosasů, které jsou základem sovětské, respektive americké společnosti.“ (MICHAJLOVSKIJ, 2015) Tato předurčená rivalita mezi Ruskem a USA či anglojazyčným světem je v podobných románech o alternativní historii druhé světové války velmi častá. Typickým důsledkem je potom konflikt následující okamžitě po porážce Německa. Příkladem může být pětidílná knižní série Michaila Něstěrova Stalinskij sokol (Сталинский Сокол). V prvním díle se veterán Oleg Severov ocitá ve svém mladším já na začátku Druhé světové války, ale se všemi zkušenostmi pozdějšího života. Jako pilot stíhačky přispívá znovu k porážce nacistického Německa. Ovšem ve čtvrtém a pátém díle už bojuje ve Třetí světové válce proti bývalým spojencům Británii a USA.

Autorem, který hojně používá slovo Anglosasové, je Nikolaj Marčuk ve své sérii Zadača budět vypolněna (Задача будет выполнена), v níž se rozpoutá Třetí světová válka raketovým útokem na Rusko ze strany sjednoceného Západu. V díle Krymskij kotel (Крымский котел) probíhá rozhovor mezi dvěma postavami, v němž se objevuje tvrzení, že z jistých teroristických útoků, jaké se odehrály dříve v příběhu, obviňovala progresivní veřejnost a pátá kolona ruské bezpečnostní jednotky a GRU. Následuje tato promluva: „Vždyť za vším stojí Anglosasové: Britové a Američané. Těm je Ukrajina a její územní celistvost ukradená, viděli ji v hrobě. A nezáleží jim ani na Rusku, nezáleží jim na ničem jiném než na vlastních zájmech. A zajímá je jen jedno – moc! Moc nad celým světem! A jaký je nejlepší způsob, jak se moci zmocnit? Vzpomeňte si, jak to říkali v minulosti? Divide et impera! „Rozděl a panuj!“ (МАРЧУК, 2023)

Se stejným nadšením využívá výraz Anglosas i Sergej Vasiljev v knize Epocha peremen (Эпоха перемен), v níž hlavní hrdina také cestuje časem. Samotné slovo nebo přízvisko anglosaský (англосаксонский) zde zazní celkem třiatřicetkrát v různých kontextech, ale vždy s podtextem, že jde o nepřátele Ruska. Samotné slovo Anglosas jako pejorativní označení lze najít ve větší míře až v knihách posledních několika let, to však neznamená, že by nebyla propaganda přítomná v dřívějších knihách.

Především po roce 2014 následovalo několik knih, které v sobě spojovaly prakticky všechny jazykové prostředky, které už tehdy používala ruská státní média v souvislosti s Ukrajinou, jako „banderovci“, „kyjevská junta“ nebo „Novorosija“. Kniha Ukrajina v krovi: banderovskij genocid (Украина в крови: бандеровский геноцид) Georgije Savického z roku 2015 má být thrillerem z prostředí vzbouřeného Doněcka. V blízké budoucnosti Kyjev rozpoutá genocidu na příkaz amerických pánů na celém jihovýchodě Ukrajiny. Ukrajinské vojáky poráží Doněcká domobrana, a tak přijdou bojovat jednotky USA a až v reakci na to se do konfliktu zapojuje Rusko. Samozřejmě se ve skutečnosti vše událo úplně jinak, ale vlastně jde o celkem dobrou předpověď budoucího obrazu, jaký dál vytvářela ruská propaganda i po roce 2015. Podobnou premisu má pak i román Linija razloma z roku 2014 od Alexandra Afanasjeva. V něm je Ukrajina pod vládou nacistů, ruský jazyk je přísně zakázán, obyvatelstvo je nuceno uctívat Banderu a Šuchevyče a jakýkoli nesouhlas je brutálně potlačován. Režim má podporu Západu, který kontroluje veškeré přírodní zdroje a zbytky průmyslu. Ruskojazyční uprchlíci na druhé straně ruské hranice ale chtějí získat svou zemi zpět, a tak propuká partyzánská válka.

Určitým propojením ruské propagandy ve skutečném světě a ve světech fiktivních je pak účast některých autorů podobné „patriotické“ fantastiky na literárním festivalu Hvězdy nad Donbasem (Звёзды над Донбассом), který obvykle probíhá v Doněcku, ovšem v roce 2024 proběhl v okupovaném Mariupolu. Festival vydává pravidelně i sborníky povídek autorů fantastiky. Sborník z prvního ročníku se jmenoval #Živi Donbas (#ЖивиДонбасс). Mělo jít o příběhy, které „popularizují ideologii ruského světa a ilustrují spravedlivý boj obyvatel DLR a LLR“. Jednou povídkou přispěl i světově známý spisovatel fantasy a sci-fi Sergej Lukjaněnko.

Sny o Euroasii

V některých uvedených knihách, ale i v rozhovoru Stalina s Macuokem se uvádí úvahy o neslučitelnosti ruského a anglojazyčného elementu. Toto oddělování Ruska od Západu na základě esenciálních vlastností je také základem idey Eurasianismu, která je rovněž využívána jako základ pro několik ruských fantastických románů.

„Eurasijská doktrína se točí kolem narativu neřešitelného konfliktu mezi talasokratickou, tj. námořní, anglosaskou, protestantskou, tržní a individualistickou civilizací, a kontinentální civilizací ztělesněnou Ruskem, založenou na autoritářské vládě obrácené k tradici a kolektivistickému myšlení. Teoretické předpoklady eurasianismu byly do značné míry inspirovány německou geopolitikou meziválečného období. Jejich nejvýraznějšími společnými rysy jsou (1) odmítnutí „atlantické“ (britsko-americké) nadvlády, která je považována za katastrofální pro zbytek lidstva; (2) myšlenka, že centrální geografická poloha euroasijského prostoru přirozeně a nevyhnutelně s sebou nese imperiální formu organizace politiky a že jakékoli odtržení je odsouzeno k neúspěchu, což nově nezávislým státům nedává jinou možnost než se vrátit k jednotnému autoritářskému celku; a (3) přesvědčení, že živá kultura (bios) se zmocňuje krajiny takovým způsobem, že geografický prostor a lidská kultura tvoří symbiózu (trvalé živé společenství).“ (ZABIRKO, 2018)

Eurasianismus má své kořeny v ruské emigraci ve 20. letech 20. století. Později se o jeho renesanci postaral Lev Gumiljov, jehož díla a myšlenky posloužily jako most mezi ruskými učenci meziválečné doby a nastupujícími radikálními ideology postsovětského Ruska.

S touto ideou pracují ale i autoři fantasy. Sedmidílný cyklus Jevrazijskaja simfonija (Евразийская симфония) napsaná pod pseudonymem Cholm van Zajčik, vydávaná v letech 2000–2005, představuje alternativní svět, v němž se Rusko a Čína spojily do jednoho státu, nazvaného Ordus, který se stal dominantní velmocí. Tento stát je v přímém ideologickém a kulturním konfliktu se západním světem, především pak s USA a Británií. Podobné rozložení sil, ale v negativnějším světle, ukazuje Pavel Krusanov v knize Ukus angela (Укус ангела) z roku 1999. Velká část příběhu se sice zabývá magií, mystickými a esoterickými zážitky, ale román zároveň pracuje s alternativní historií. Rozhodujícím historickým okamžikem je ruská únorová revoluce v roce 1917, která se nekonala; ruská monarchie tak nejenže přetrvala až do současnosti, ale podařilo se jí naplnit sny o ovládnutí východní Evropy. Čtenář je v románu svědkem nástupu k moci záhadného hlavního hrdiny Ivana Někitajeva, syna ruského důstojníka a Číňanky, který se stává imperátorem a ve spojenectví s Čínou se pouští do nekonečné útočné války proti západním státům. Ostatně spojenectví Ruska a Číny předpovídá v několika antiutopických dílech také Vladimir Sorokin. Jeho knihy jako například Den opričnika nebo Cukrový Kreml, stejně jako román Pavla Krusanova by šlo jen stěží označit za patriotickou fantastiku.

Poněkud zvláštním případem je pak román Michaila Jurjeva Treťja Imperija. Rossija, kotoraja dolžna byť (Третья Империя. Россия, которая должна быть) z roku 2007. Jde vlastně o politickou utopii, alespoň z pohledu autora, v níž se nastiňuje nové geopolitické uspořádání světa. Podle něho by Ruské impérium mělo ovládat celou Evropu a bylo protipólem Americké federace, ovládající oba americké světadíly.

Na základě všech výše uvedených knih a jejich popisu nepřátel Ruské federace se dá vyvodit možná ještě jeden důvod pro používání výrazu Anglosasové vedle pojmu kolektivní západ v ruské propagandě. Ve všech alternativních realitách ruských autorů, kde je rozpoutána nějaká válka proti Rusku, se nakonec vždy přeskočí celý zbytek Evropy a tím, kdo ve skutečnosti tahá za nitky jsou Spojené státy americké, případně spolu s Británií. Konec konců je slovem Anglosasové často myšleno spíše „USA a ti ostatní“ než nějaké rovnocenné společenství zemí. Jako by Rusko, jak v žánrové literatuře, tak v propagandistickém jazyku médií, nebylo hodno žádného menšího nepřítele. Možná se za tímto pojmem skrývá jednoduchý nostalgický sen o obnově impéria, které musí být protipólem Ameriky jako za Studené války.

Literatura

DIACHUK, L. Manipulation of lexical choice aspects in the creation of stereotypes. Amazonia Investiga. 2024. 75. [online]. [cit. 15. 5. 2025]. Dostupné na: https://amazoniainvestiga.info/check/75/15-173-184.pdf.

GALINA, M. Resentiment and Post-traumatic Syndrome in Russian Post-Soviet Speculative Fiction: Two Trends. In: SUSLOV, M. (ed.). The Post-Soviet Politics of Utopia: Language, Fiction and Fantasy in Modern Russia. London: Bloomsbury Publishing. 2021

ZABIRKO, O. The magic spell of revanchism: Geopolitical visions in postsoviet speculative fiction (Fantastika). The Ideology and Politics Journal: „Post-Soviet Transit and Demodernization". 9. 2018. s. 66–134. ISSN 2227-6068.

АЛЮКОВ, М., КУНИЛОВСКАЯ, М., СЕМЕНОВ, А. «Гидрант лжи»: кремлевская пропаганда и ее отражение в социальных медиа. Riddle. 2022. [online]. [cit. 15. 5. 2025]. Dostupné na: https://ridl.io/ru/laquo-gidrant-lzhi-raquo-kremlevskaya-propaganda-i-nbsp-ee-nbsp-otrazhenie-v-nbsp-sotsialnyh-media/.

ГУТОНТОВ, П. 21 июня. Как СССР пропустил войну. Новая газета. 2020. [online]. [cit. 15. 5. 2025]. Dostupné na: https://novayagazeta.ru/articles/2020/06/19/85914-hronika-21-iyunya-1941-rassekrechennye-dokumenty-nkvd.

ЕФИМОВ, А. Власти все чаще говорят, что главные враги России – это «англосаксы». Медуза. 2022. [online]. [cit. 15. 5. 2025]. Dostupné na: https://meduza.io/feature/2022/05/19/vlasti-vse-chasche-govoryat-chto-glavnye-vragi-rossii-eto-anglosaksy-eto-zhe-tolko-ssha-i-velikobritaniya-a-kak-zhe-kollektivnyy-zapad.

МАРЧУК, Н. Zадача будет выполнена! Крымский котел. Moskva: AST. 2023.

МИХАЙЛОВСКИЙ, А. Крымский излом. Moskva: AST. 2018.

Mgr. Tomáš Erhart studuje program Slovanské literatury na Ústavu slavistiky Masarykovy univerzity. Tématem jeho disertační práce je Vývoj žánru „popadančeskij“ román v ruskojazyčné literatuře. Mimo univerzitu rovněž učí češtinu pro cizince.

Kontakt: 428149@mail.muni.cz