Nenápadný růst k básnickému vrcholu: Vladimír Křivánek

Vladimír Křivánek: Pijáci melancholie. Aleš Prstek, Praha 2009.

Jen málokdy se stává, že dojde k šťastnému srůstu toho, kdo se literaturou zabývá a kdo sám literaturu píše: příklady skvělých literárních kritiků Vissariona Grigorjeviče Bělinského a Františka Xavera Šaldy tu mohou být příkladem, jak se to nedaří. Někdy se to daří – Vladimir Macura nebo Daniela Hodrová – i zde je však hodně patrné, že krásná literatura spíše zrcadlí okruhy jejich odborného zájmu nebo je s nimi alespoň v úzkém kontaktu. Něco podobného pozorujeme i u Vladimíra Křivánka (roč. 1951) s tím rozdílem, že tento literární historik a znalec současné české literatury píše poezii, což je činnost velmi specifická a s literaturou v tradičním významu spojená jen zápisem, jinak tkvící patrně v jiných sférách lidského a kosmického vědomí. V. Křivánek, který má díky dětství v Pekingu a jinošství v Havaně nadstandardní vztahy k cizím kulturám, muž, jenž se jako učitel pohyboval od základní školy po univerzitu a akademii věd a stal se vposled předsedou Obce spisovatelů, pěstoval literárněvědné řemeslo, psal knihy, editoval, skládal doslovy, ale současně celý život psal, nenápadně, ale důsledně poezii. Jisté je, že se poezií zabýval odborně (Jan Neruda, 1983; Karel Hynek Mácha, 1986; Být básníkem v Čechách. Studie a eseje o české poezii od Máchy po dnešek, 1999), Kolik příležitostí má báseň. Kapitoly z české poválečné poezie 1945–2000, 2007; Vladimír Holan básník, 2009) , redigoval ji (Jan Neruda, Český dekameron, Báseň mého srdce, Kamil Bednář, František Kellner) vydal v letech 1982–2009 osm básnických sbírek, z nichž zaujala už první s názvem Vypouštění holubice (1982).

S pomocí sponzorů a s radou svých přátel, literárních historiků a básníků, na exkluzivním grafickém papíře, který poskytla firma Antalis, s. r. o., s layoutem Aleše Prstka, fotografiemi Štěpána Mamuly a Petra Svobody, vydal nyní skvostnou publikaci své poezie za poslední léta rozdělenou do oddílů Tušové kresby, Víno, Sny, Srdce, Melancholie, Hřbitovy, a Pocta Li Poovi. Inspirace čínskou poezií, její zdrženlivostí a oproštěností, je tu ovšem patrná, ale je to především skvělá melická poezie, jež vyrůstá i z českých tradic, poezie statečná, pevná, ale současně citlivá, řemeslně bravurně zvládnutá, tvar, v němž řemeslo, intuice a transcendentní přesah splývají v jedno. Vladimír Křivánek pomalu dospěl na vrchol české poezie, nenápadně, bez hluku a se samozřejmostí, za níž je však především nadhled a vytrvalost. Těžko říci, jaká jeho poezie je vzhledem k tradičním poetikám, zda jde o milostnou, přírodní nebo reflexivní lyriku. Vše se ocitá v jednom existenciálním kadlubu, v melting potu, jemuž říkáme lidský život, tedy jev tragický, a proto krásný. Každé básnické číslo představuje estetickou hodnotu, v níž jsou slova na svém místě a se svým celistvým obsahem: z takového naplňování řádu člověka mrazí, neboť na něho sahá věčnost.

Ivo Pospíšil
Několik ukázek

Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2019
  1. La letteratura italiana delle origini nell’ottica dell’ermeneutica testuale (Paolo Di Vico)
  2. Ve vlastním světě (Ivo Pospíšil)
1 | 2017
  1. Slovensko a Slováci 1945–1948 (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Ruská avantgarda (Ivo Pospíšil)
1 | 2012
  1. Łysiak, W.: Cesarski poker. (Wojciech Gorczyca)