Nobelovská textová koláž aneb Kdy vlastně bylo v Rusku nejlépe? Úvahy nad jednou knihou

Ivo Pospíšil

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. Přel. Pavla Bošková. Rejstřík vybraných jmen, glosář reálií a přehled důležitých dat nejnovějších sovětských a ruských dějin sestavil Libor Dvořák. Pistorius & Olšanská, Příbram 2015.

Nositelkou Nobelovy ceny za literaturu za rok 2015 se stala Světlana Alexijevičová (roč. 1948). Dostala ji „for her polyphonic writings, a monument to suffering and courage in our time“. Narodila se roku 1948 na Ukrajině v městě Ivano-Frankk (kdysi polské město Stanisławów založené Andrzejem Potockým a pojmenované podle jeho otce; úřady sovětské Ukrajiny jej posléze zjednodušili na Stanislav a roku 1962 přejmenovali podle ukrajinského klasika na Ivano-Frankivsk). Otec spisovatelky byl Bělorus, matka Ukrajinka: jinak řečeno, jejím mateřským jazykem je ukrajinština, „otcovským“ běloruština, ale v podstatě to byla jednoznačně ruština (jazyk školy). Později se rodina přestěhovala do Běloruska. Píšeme o tom v krátkém pojednání v tomto čísle Proudů, kde se zamýšlíme nad jinou otázkou (K identitě národní literatury aneb Která literatura vlastně dostala Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015?). Poprvé jsem psal o S. Akexijevičové v souvislosti s vydáním českého překladu její prózy Válka nemá ženskou tvář (У вонйы не женское лицо, rus. 1985).1 Až na několik výtek byly všechny její prózy vydané před perestrojkou, v ní i po ní přijaty na rozhodujících místech jednoznačně kladně a byly oficiálně publikovány se záměrem inspirovat cizí překlady. Např. Последние свидетели: книга недетских рассказов (1985, nové vydání pod názvem Последние свидетели: соло для детского голоса, 2013), Цинковые мальчики (1990), Зачарованные смертью (1994), Чернобыльская молитва: Хроника будущего (1997), Время секонд хэнд (2013). V češtině máme kromě uvedené prózy Válka nemá ženskou tvář ještě Modlitbu za Černobyl (přel. Milan Jungmann, Doplněk, Brno 2002) a zatím poslední její knihu Doba z druhé ruky (Время секонд хэнд, 2013).

Nebudeme už zkoumat, která to národní literatura vlastně Nobelovu cenu dostala nebo proč a jestli to bylo spravedlivé: u těchto cen jsme si už zvykli na ledacos, a jak jsem už jinde napsal, je to věc příslušných komitétů. Už ve zmíněném článku jsem napsal, že je to především působivá novinářská práce, snad autentická, jak dalece nevíme, svědectví o dějinách země, která je nám dnes vzdálená, ale neměla by být: měli jsme stejně tolik společného jako rozdílného – alespoň ve 20. století. Autorka uvádí svou knihu v počáteční kapitolce s názvem „Zápisky zúčastněné“: „Loučíme se se sovětskými časy. S kusem našeho někdejšího života. Poctivě jsem se snažila vyslechnout všechny účastníky socialistické tragédie. Komunismus měl šílený plán: předělat ‚starého‘: člověka, starozákonního Adama. A to se podařilo…možná, že to jediné se povedlo.“ (s. 9).

Tohoto člověka nazývá nepříliš originálně „homo sovieticus“2, jako by to byl zvláštní biologický druh. Tak to určitě není. Autor tu také píše, že „homines sovietici“ (nikoli singulár „homo sovieticus“) nebyli a nejsou jen Rusové, ale také Bělorusové, Turkmeni, Ukrajinci, Kazaši…To je jistě pravda, ale bohužel tuto svou „originální“ myšlenku nedovádí do konce. Jednak její materiál – až na řídké výjimky – je ruský, jako by SSSR byl jen Rusko. To je však známá záměna: když to tak vnímá Čech, lze to pochopit a má to své důvody. Když to však takto chápe spisovatelka ukrajinsko-běloruského původu píšící rusky, je to podivné. Ostatně psal o tom už Solženicyn2: zločiny sovětského režimu trpěli všichni občané SSSR a autorka sama dokládá, že to byli především Rusové sami, i když byli i nástrojem rusifikace, a proto se proti nim některé národy obracely jako proti příčině svého utrpení (kolektivní vina). Dále píše o tom, že se snažila zachytit stopy „sovětské civilizace“. Asi nezná spis Za sovětskou civilisací. Takto nazývá Břetislav Palkovský (1888–1978) svou knihu napsanou a vydanou roku 1936, kdy s přáteli podniká autem cestu do stalinského SSSR přes Německo, Lotyšsko, východní Prusy do Leningradu a Moskvy. Je to pravděpodobně dobově nejobsáhlejší, nejserióznější a nejracionálnější analýza sovětských poměrů té doby, i když se zde autor dopouští řady pochybení a špatných odhadů situace, jistě i v souvislosti s ohrožením Československa nacistickým Německem a s podpisem spojenecké smlouvy mezi Československem a SSSR (1935). Je to pohled civilizovaného Středoevropana s demokratickými tradicemi za zády, který se dívá na zrod nového společenského systému a snaží se jej vysvětlit, aniž opomíjí často odpudivé detaily: je vůči SSSR kritický, ale snaží se vidět systém v jeho celku, tedy i jeho klady, a dívat se na věci ze světového, globálního hlediska, samozřejmě dobového.3 Vzhledem k tomu, že nejde jen o shluky dojmů, ale o odbornou práci, kde autor prokazuje vzdělání právnické a ekonomické, píše zcela kompetentně o všech podstatných jevech tehdejšího sovětského života a vyrovnává se i s dobovou evropskou odbornou literaturou, zejména anglicky psanou, lze tuto knihu pokládat – spolu se studiemi Jana Slavíka – za počátek naší vědecké sovětologie. Nevidí sovětský režim ahistoricky, naopak jej včleňuje jako organický produkt do světového vývoje (v tom se shoduje i některými bývalými sovětskými disidenty) a vidí jeho vývoj a proměny, studuje jej tedy konkrétně historicky. Palkovského kniha z roku 1936 může tedy dnes fungovat jako implicitní výzva ke studiu SSSR, event. jeho satelitů i období poválečném, opět diferencovaně, vývojově a konkrétně historicky.4 V tom podle mého soudu spočívá význam knihy, která – ač dobově poznamenána – jak jinak – není jen historickou relikvií. Palkovský nezná gulagy, nepíše o manipulovaných procesech, o stavbách budovaných na kostech politických vězňů – to neviděl a také vzhledem k právě podepsané spojenecké smlouvě byl v kritice SSSR měkčí. Ale hlavně také hledá stopy tzv. sovětské civilizace v situaci, kdy celá Evropa zažívala vleklou krizi demokratického parlamentarismu a praktické demokracie jako takové a kdy se jako houby po dešti vznikaly více nebo méně zastřené diktatury, a to nejen v Německu.5

Musíme si uvědomit situaci, v níž Palkovský podniká československým automobilem cestu do SSSR. Je to několik let po nástupu Hitlera k moci, kapitalismus prožívá dozvuky velké hospodářské krize, jež jím otřásla, Evropa se zmítá v katastrofách a konfliktech, zvyšuje se politické napětí, síla demokratických států slábne a ty se podvoluji diktátu síly a hrozby válkou, Itálie se chystá obnovit Říši římskou, v Asii řádí japonský imperialismus, totalitní a autoritářské státy, a to nejen Německo, Itálie a Japonsko, už začínají „dělat pořádek“, mezinárodní organizace, jako je např. ženevská Společnost národů, jsou zcela formální a bezmocné, kapitalismus se v důsledku krize někde mění ve svoji lidovější a sociálnější formu (Československo druhé poloviny 30. let 20. století), jinde se hledají jiná východiska v nacionálních a autoritářských diktaturách (Polsko, Maďarsko, Rakousko, Rumunsko, Jugoslávie). Jen tato stručná charakteristika dokládá, jak zajímavou dobu Palkovský popisuje a jak důležitý je jeho text, i kdyby měl jen cenu varování. Na takových křižovatkách se Evropa ocitala nejednou, není divu, že někteří politologové srovnávají dnešní situaci počátku 21. století se situací na konci 30. let 20. století, i když je patrné, jak jsou tyto analogie ošidné. Nicméně ono vyhraňování, plánovitá likvidace střední třídy, polarizace společnosti, zvýrazňování krajností, rasismus, nacionalismus a šovinismus, totální bezmoc mezinárodního společenství, jež svými kroky krizi jen prohlubuje, neexistence politické a ekonomické spravedlnosti vedly k tomu, že se i „obyčejný člověk“, terminus technicus užívaný i dnes tzv. politickou elitou a tzv. celebritami, na rozdíl od jejich vlastní neobyčejnosti a výjimečnosti, přikláněl od parlamentní demokracie, jejíž nemoci dobře viděl, k autoritářským a totalitním řešením, jež nabízely Německo a SSSR, každý poněkud jinak. Zde se ovšem dotýkáme kardinální otázky blízkosti či dokonce identity německého nacismu, italského fašismu a sovětského komunismu: tuto otázku tu nebudeme řešit, ponecháme ji k řešení politologům, nicméně Palkovského kniha obsahuje popisy situací, které poskytují argumenty, například i tím, že Palkovský vůbec netušil nic o tom, co se děje za fasádou sovětských ulic. Nicméně nelze mu upřít, že zachytil pohyby a změny v SSSR třicátých let, které by revolucionáře 20. let zaskočily. O tom ostatně vyprávějí i díla sovětské a ruské beletrie, jakkoli kritická k Stalinově diktatuře.

Především se Palkovský shoduje s pozdějšími výroky sovětského disidenta A. Zinovjeva (1922–2006) shoduje v tom, že SSSR je experiment, projekt, že tu vzniká něco jiného, co může v někom vzbuzovat naděje, v někom naopak strach. Strach vyvolávaly i velké průmyslové úspěchy SSSR, jeho postup na mezinárodní scéně a jeho obratná zahraniční politika: byla obava, že se jeho systém může přenést i jinam, a strach tedy měly především vládnoucí kruhy tehdejší Evropy a světa. Strach však měli i humanističtí intelektuálové, a to z kolektivismu, jenž hrozil autoritářstvím a totalitním systémem, jenž ohrožoval základní lidská práva a svobody a v podstatě je likvidoval. Československo bylo ostatně zemí, kde jako v jedné z prvních vyšel překlad Zamjatinova románu My (u Štorcha-Mariena v roce 1927.61). Velká a poměrně politicky významná meziválečná Československá republika, táhnoucí se od Jasiny po Aš, hraničící s Německem, Rakouskem, Polskem, Maďarskem a Rumunskem byla tranzitivním územím, kde působily různé ideje a kde se prezentovaly názory od krajní pravice k levici: na rozdíl od totalitních států zde panovala relativní svoboda, formální demokracie a vcelku – nehledě na potíže, národnostní rozpory a skandály –  fungovala, zvláště když s její stavem srovnáme vývoj v krizovém a poté totalitním Německu, převratovém Rakousku, autoritářském Polsku a autoritářském královském Rumunsku, jež bylo z vůle francouzských spojenců naším malodohodovým partnerem, spolu s jiným královstvím – Jugoslávií. To nemohlo dobře dopadnout. Palkovský to dobře ví a také ví, že Československo musí proto tváří v tvář v podstatě nepřátelským sousedům najít spojence i mimo západní velmoci, jež měly své zájmy, které pak daly v Mnichově zcela jasně najevo. Stalinův SSSR se mu jeví jako tajemný a chce proniknout k mechanismu jeho vnitřního uspořádání, aby sondoval možnosti spolupráce ekonomické a politické (roku 1935 uzavírá ČSR se SSSR spojeneckou smlouvu). Na rozdíl od těch, kteří do SSSR přijíždějí s apriorními názory nepřátelskými nebo naopak zcela jasně stranícími sovětskému komunismus (to byli západní intelektuálové, spisovatelé, u nás spíše komunističtí nebo levicově naladění novináři), idealizujícími místní poměry, ale zdaleka to nebyli všichni na levici: Jiří Weil (1900–1959) se na situaci díval jinak, ale možná také spíše proto, že byl přívržencem jiné politické platformy uvnitř sovětské vládnoucí strany (trockismus, představa zrazené nebo nedokončené revoluce, viz také Isaac Deutscher, 1907–1967, a jeho kniha The Unfinished Revolution, Russia 1917–1967) a viděl směřování k totalitarismu až příliš jasně a jinak si vyhodnotil informace a to, co viděl. Palkovský není komunista a řekl bych, že nepatří ani k vyslovené levici, spíše možná k levému středu: snaží se najít východisko z krizí tehdejšího kapitalismu a demokracie, které se hroutí pod nápory autoritářských a totalitních režimů. Je to obecný poznatek doby, který dobře vyjádřil J. L. Fischer v již uváděné knize Krise demokracie (1933, nové vyd. Karolinum, Praha 2005), a dalších knihách, mj. Den po válce (Praha 1946).7

Snad tato dlouhá digrese nebyla od věci, spíše měla ukázat na širší souvislosti, abychom nežili v mylném domnění, že o podobných věcech se před Solženicynem a Alexijevičovou ve světě a také u nás neuvažovalo, jak někdy vyplývá z překvapených reakcí na tuto její knihu. Byly to úvahy odpovídající dobové znalosti i vzdálenosti od epicentra dění a přístupnosti svědectví.

Struktura jejího díla není složitá: je to koláž výpovědí, v podstatě anonymních, když nepočítáme jméno a otčestvo, resp. profesi a věk, s více či méně nápaditými názvy. První část se týká období stalinismu („Útěcha apokalypsou“), druhá spíše konce sovětského režimu a 90. let 20. století, Gorbačovovy glasnosti, perestrojky a katastrojky, vlády Jelcina, okrajově i Putinova Ruska („Půvab prázdnoty“), ale vše se na pozadí životních drah prolíná; „běloruské“ partie se týkají Lukašenka a jedněch prezidentských voleb. Autorka o sobě píše, že zkoumá také jazyk doby. Ano, je to tak. Jazyk prozrazuje skutečné záměry, skrytou ideologii, způsob myšlení: viděli jsme to i u nás v minulosti, vidíme to u nás i jinde dnes – jazyk ostatně prozrazuje i autorku knihy a jejího recenzenta. Proto bych byl při posuzování jazyka opatrný, neboť každá doba přináší svůj jazyk a své kamufláže a všichni jsme v „žaláři čtení“, jak pěkně napsal jeden anglofonní autor  s aluzivní slovní hříčkou z Oscara Wildea: „Reading Gaol“. Název knihy i názvy jednotlivých částí někdy klamou: není jasné, co bylo tou dobou second hand, nebo co že je tou dobou prázdnoty a pro koho, často je za nimi samotnými sémantické prázdno.

Neradím knihu vnímat skrze novinové upoutávky na obalu ((Tages-Anzeiger, Frankfurter Allgemeine, Německý rozhlas, Le Figaro), jsou matoucí, takže jsem měl pocit, že oni novináři četli zcela jinou knihu. Kniha není jen o konci SSSR, o „konci rudého člověka“, jak to domnívají také čeští vydavatelé, ale o osudu ruského člověka, snad i tzv. sovětského člověka, určitě však člověka jako takového. Je o osudu člověka z jedné, již zaniklé země a je tam vše: kruté osudy, spousta krve a smrti, gulagy, ale také naivní nadšení, pevné přesvědčení, touha po naplňování ideje, po návratu k SSSR, nenávist vůči komunistům, nenávist k perestrojce a Gorbačovovi, chvála Jelcina i jeho proklínání, láska k penězům a sladkému životu mimo Rusko; je to skutečná mozaika, koláž výroků různých lidí, kteří se na věci dívají – jak jinak – ze svého vyhraněného pohledu, podle toho, kdo byli, co představovali nebo představují, čemu věřili a co nenáviděli: jedni se svých idejí vzdali a kají se, druzí na nich trvají, další byli obětmi sovětského režimu, jiní byli jeho také jeho obětmi, ale sami pomáhali systém tvořit a ani potom nepřestávali v něj věřit: jsou to věci zcela neuvěřitelné, exotické, exotičtější než výrok hrdiny kdysi slavného románu napůl Moravana Nikolaje Ostrovského Jak se kalila ocel, že nemůže sexuálně žít, dokud nezvítězí revoluce na celém světě. Nemyslím, že homo sovietucus ztratil veškeré lidské rysy, podobné vlastnosti, jen ne tak hyperbolizované, má skoro každý: člověk chce žít slušně, standardně, „sladce“, ale současně touží po něčem nadosobním, po ideálu…to jsou potom ty záludné zákruty využívání a zneužívání idejí, jež mohou vést k zločinu. Uvedení Dostojevského a jeho Legendy o Velikém inkvizitorovi není náhodné.

Kniha je nicméně hodně ruská, hlediska jiných národů jsou tu prezentována jen okrajově, např. při popisu současné nebo spíše ještě předputinovské Moskvy. SSSR i imperiální Ruská říše, stejně jako i dnešní Ruská federace jsou kotle národů, které mohou kdykoli vybuchnout: nemyslím, že je to jen případ Ruska, a proto popisy nacionálních nenávistí Rusů k Čečencům a naopak Tádžiků k Rusům nebo Arménů a Azerbájdžánců nás tak nepřekvapí, neboť známe Balkán, ale i střední Evropu, doutná to všude, na celém světě, takřka ve všech vícenárodních zemích, a to i v těch, jež by měly být garanty světové bezpečnosti a které v tom selhávají.

Povaha knihy může českému čtenáři přinášet problémy. Většina bude dílo chápat prvoplánově jako svědectví o zločinech komunismu a o hrozné době, kterou museli občané SSSR prožít, o tom, že se tu za desetiletí vznikl člověk, jenž je vlastně deformací, úchylkou, něčím nenormálním, nelidským. K typu „homo sovieticus“ se ostatně hlásí i sama autorka, ona je také „homo sovieticus“, ale určitě jím být nechce. O její psaní a vývoji píšeme v uvedeném článku v Proudech (K identitě národní literatury aneb Která literatura vlastně dostala Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015?). Kompozičně je text – jak to u Rusů (?) bývá – amorfní, chaotický, kompozičně se mi nezdá příliš promyšlený, je to spíše lehce modelovaný syrový materiál, ale kdo měl možnost srovnat výpovědi s tím, co bylo skutečně nahráno a vybráno? Je vůbec možné použít estetická, či dokonce estétská hlediska na takovou knihu? Je to podle mého soudu zcela věrný obraz, pluralita, polyfonie, heterogenita, jak to člověk ze zkušenosti může odhadnout. Chybí tu ovšem výhled do budoucna: co s tím? Vraťme se však k možnému černobílému vidění: jak jsem se někde dočetl, pro někoho může být kniha odpovědí na otázku, kde máme hledat svého úhlavního nepřítele: je to Rusko. To však neodpovídá textu. Nemyslím si, že se cesta Rusů nebo sovětských lidí ve 20. století příliš lišila od cesty naší: jak jsem napsal: jsou tu velké rozdíly, ale i velké shody. Především je tu jiná kultura a neřekl bych, že se u nás zrodil homo sovieticus – na rozdíl od území bývalého SSSR. Jistě bude podíl bývalých sovětských lidí nostalgicky vzpomínajících na SSSR jiný v Rusku, jiný v Estonsku nebo v Lotyšsku. Ale obecný obraz člověka v kleštích dějin8, například popis toho, co se dělo v revolučních 20. letech, kdy tu řádila čeka, ale také bělogvardějské útvary, bořily se kostely, později se rozkulačovalo, byly tu deportace, potom zase procesy bolševiků proti bolševikům, později hladomory (možná i řízené) s genocidními efekty, likvidace národní inteligence, vlastní generality: vidíme jen vrcholky ledovce, ale čteme také to, jak žili tzv. obyčejní lidé, nikoli celebrity. To se týkalo i perestrojky a zejména převratných 90. let 20. století. Údobí 1917–1956, resp. 1991 se mapuje podrobně, naopak 1991–2015 méně podrobně: jak se reflektovalo v životě lidí. Působivý je například osud maršála Achromejeva, jistě tragické postavy konce 20. století. Ať čtu, jak čtu, moje lektura je taková: kniha poskytuje složitý, rozhodně nečernobílý obraz sovětského a ruského 20. století a období následujícího: českému čtenáři může přinést informace, kterým se naše média úspěšně vyhýbala, nebo která byla medializována mnohem méně. Náš čtenář zná vývoj Ruska a SSSR – také zásluhou médií a různých zprostředkovatelů – v neúplné, deformované, expurgované podobě, není tu ani dostatečně otevřená odborná diskuse o této zemi a jejích problémech, které jsou pro Evropu a svět dost důležité, vede se tu nikoli dialog nebo širší debata, ale spíše monolog – to však neplatí pouze o tématu Ruska. Problém spočívá v tom, že běžný český čtenář, který se o SSSR a Rusko nijak zvlášť nezajímal z různých zdrojů, může být textem zklamán: očekával možná propagandistický plakát, ale ona je to docela dobrá, působivá žurnalistická práce, jež se snaží být poctivou a nejednoznačnou. Na skutečně hluboké pochopení knihy je třeba znalostí: proto ty vysvětlivky a poznámky z rukou odborníka na slovo vzatého Libora Dvořáka. Je tam ovšem i kámen úrazu: není nic těžšího, než stylizovat taková hesla o osobnostech (Rejstřík vybraných jmen) nebo Glosář reálií: nevyhneme se tu ideologickému hodnocení, většinou jde o tak složité věci, že se nevyhneme zplošťování a schematizaci. Někde tu byl Libor Dvořák poněkud jednostranný, ale i tam, kde se snaží být jen registrujícím komentátorem, je to problém: za každým jménem a každým pojmem ční – pro toho, kdo ví – les významů, nespočet souvislostí a aluzí. Takže kniha může být čtenáři, který to chce, výzvou ke skutečnému poznání Ruska a SSSR z hloubi. Je to ostatně v duchu české tradice nepapouškovat po druhých, ale samostatně číst a chodit ad fontes.

Zajímavé je, že v podstatě nikoho nenapadlo srovnat tuto textovou koláž, jak jsme již uvedli, se Souostrovím GULAG: metoda je podobná i závěry jsou podobné, jen se zcela časově nepřekrývají. Ani Alexijevičová neuvádí Solženicyna jako inspiraci, jen Alese Adamoviče, snad proto, že je Bělorus a má také žurnalistické sklony, zatímco Solženicyn je i zde především umělcem.

Kdy se tedy žilo v Rusku nejlépe? Těžko říci: asi jak komu a kdy, ostatně jako všude. Jistě stalinská doba byla apokalyptická, ale mnozí to tak nevnímali, někdy i rádi zapomněli a nechtěli nic slyšet, neboť vlastně prohráli celý život: některé názory jsou šokující. Nadějná byla doba „tání“, ale opět s velkými omezeními. 90. léta byla divoká všude, ale v Rusku mimořádně: podle jedněch důležitější než ideje je dobrá vláda, která umí vládnout a zajistí alespoň základní věci: to jistě může platit obecně, ale skrývá se za tím i nebezpečí vlády pevné ruky, která nebude všem vyhovovat. Proč v Rusku ve 20. století bylo tolik krutosti? Klíč k tomu je v dějinách Ruska, nejen těch 20. století. Vzpomínám tu na Puškinovo varování obsažené jednak v jeho historiografické práci Historie Pugačova (Pugačovovy vzpoury), jednak ve zvláštním podání Mikuláši I., kde píše, jak zabránit pronikání zhoubných idejí do vzdělávacího systému Ruska (divili bychom se, jaké měl tento svobodomyslný básník, někdejší majitel několika tisíc nevolníků, nápady): nicméně jasnozřivě usuzoval, že pokud se v ruském státě něco nezmění, za sto let může dojít ke katastrofě. Takže kniha Světlany Alexijevičové nás vede spíše do minulosti než do budoucnosti.

Otázkou je žánr tohoto díla: je to publicistický román, sbírka povídek stylizovaných jako konfese, monologů, konfrontací, rozhovorů, publicistika nebo beletrie? Asi všechno dohromady: v tomto jde dílo v současném světovém mainstreamu: něco na pomezí, na hraně, s přesahy.

Kniha by si zasloužila i zevrubnější reakci a diskusi, nikoli jen zběžnou úvahu, abychom ji neodbyli povinným novinovým konstatováním a plochým obdivem. Pokud opravdu v čtenáři vyvolá (a má k tomu předpoklady) otázky a pochybnosti i vůli dále poznávat a srovnávat a povede k vlastnímu myšlení, vlastnímu obrazu země, kterou tu posuzuje, i člověka, jehož tu líčí, je to dobrá kniha i bez Nobelovy ceny.


[1] Pospíšil: Dva úhly autenticity. Nové hledání sovětské prózy o válce. In: Literární měsíčník, 1982, č. 9, s. 60–61.

[2] Viz náš překlad a ukázka: Alexandr Solženicyn: Rusko v troskách (Ukázka ze stejnojmenné knihy, naklad. Russkij puť, Moskva 1998). Host 7/1999, s. 42–47. ISSN 1211-9938. Kompletní rus. vydání: A. S.: Россия в обвале. „Русский путь“, Москва 1998; čes. Rusko v troskách. Práh: Rybka, Praha 1999. Dále: A. Solženicyn: Jak bychom měli uspořádat Rusko: moje úvahy. OK Centrum, Praha 1990. Rus. Как нам обустроить Россию: посильные соображения. „Советский писатель“, Москва 1990. Viz také naše texty: Od Bachtina k Solženicynovi. Srovnávací studie. Brno 1992; „Архипелаг ГУЛАГ“ и русская традиция „преодоления литературы“. In: A. I. Solženicyn. Bratislava 1992, s. 69–77. V. Lakšin: Solženicyn a ti druzí. Překlad. Demokrat. Brno 6. 3. 1991. Alexandr Solženicyn. Tematická jednotka pro střední školy. CERM, Akademické nakladatelství, Brno 1994.

[3] Břetislav Palkovský: Za sovětskou civilisací. Orbis, Praha 1936.

[4] Břetislav Palkovský (1888–1978) byl český historik a literát, v meziválečném období poměrně vlivný a známý, účastník londýnského odboje. Dnes o něm mnoho českých historiků ani neví. V roce 1923 je autorem soupisu díla Maxe Švabinského, zabývá se bankovnictvím a měnou ve spisku Národní banka československá a náprava měny (Vesmír, Praha 1925), píše i řadu politologických a obecně kulturních textů: Hostitel z továrny na absolutno (In memoriam Karla Čapka, Praha 1938), Kritické metody historika J. Slavíka. Příspěvek k metodologii vědecké a politické české kritiky (vl. nákl. V Praze 1938), také klíčovou knihu, o níž se tu zmiňujeme, Za sovětskou civilisací (vl. nákl. Orbis, Praha 1936), píše dokonce propagační divadelní hru Strach jde světem (Václav Petr, Praha 1938). Obecně lze říci, že ho zajímal německý fašismus a sovětský komunismus a vše, co s nimi souviselo. To se projevilo i v jeho pracích napsaných nebo vydaných v Londýně: Rozcestí: politické úvahy z těžkých dob (Nová svoboda, Londýn 1941), Pevnost Londýn: 19401941 (Trinity Press, London 1945), Nacistický právní řád (Nová Svoboda, Londýn 1941), Londýnské epištoly 1940–1945: stati a úvahy (vydáno u Václava Petra v Praze 1946), Sedmý listopad 1917. Ke čtvrtstoletému výročí ruské revoluce (Společnost pro kulturní a hospodářské styky s SSSR v Praze, Londýn 1942), divadelní hra Svítání (Londýn 1942), brožura Válečný osud jednoho propagačního dramatu (Londýn 1940). V jeho bibliografii najdeme však i další pozoruhodné kousky: v roce 1909 tento severomoravský rodák napsal a vydal Vzpomínku na paní Marii Matulovou, řiditelku průmyslové a měšťanské i obecné školy (vl. nákl., Moravská Ostrava 1909) a dvě knihy po roce 1945: monografii Oskar Kokoschka (SNKLHU, Praha 1958) a Hostitel ze Strže. Vzpomínka na Čapka (Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středoč. kraje, 1969). Ve slavné knize The Munich Crisis 1938. Prelude to World War II (Eds: Igor Lukeš, Erik Goldstein. Frank Cass and Co. Ltd. London 1999) je jeho jméno zmiňováno v souvislosti s aktivitou československé inteligence proti přijetí mnichovské dohody. Palkovský v memorandu prezidentu Benešovi z roku 1940 popisuje akci skupiny pražských intelektuálů, jejichž mluvčím byl prof. Zdeněk Nejedlý, kteří po podpisu mnichovské dohody kontaktovali sovětské zastupitelství v Praze se dvěma požadavky: chtěli větší množství sovětských letadel na Slovensku a prohlášení, že SSSR bude bojovat na straně Československa, i když ho opustily jak Británie, tak Francie. I když, jak autor stati v citovaném sborníku Stalin and Czechoslovakia in 1938–39 ironicky uvádí, vzniklo toto memorandum spíše v prostředí pražské kavárenské bohémy, než v dobře informovaných vojenských kruzích (Můžeme s tím srovnat atmosféru mnichovské a protektorátní Prahy, jak ji ve svých pamětech popisuje Albert Pražák, předseda České národní rady z květnového povstání, viz: Albert Pražák: Politika a revoluce. Paměti. Eds: Miloš Zelenka – Stanislav Kokoška. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Výzkumné centrum pro dějiny vědy AV ČR, Academia, Praha 2004, vědec. red. Ivo Pospíšil), sovětská strana nicméně překvapivě odpověděla protiotázkou: akci podmínila změnou vlády v Praze, kterou by jmenoval Beneš. Tato vláda by musela vyslat delegaci do Ženevy, kde by proti Hitlerovi požádala o ochranu podle článku 16, tedy že se Československo stalo obětí nevyprovokované agrese. Zásah Sovětského svazu by tak nabyl plné mezinárodní legitimity. Nic z toho se však nestalo. Zajímavé je, že zmínka o Palkovského memorandu není ani v našich akademických třídílných Pamětech Edvarda Beneše. Ať tak či onak, Palkovský nebyl v tomto seskupení českých intelektuálů náhodně, svou znalost SSSR doložil právě knihou o sovětské civilizaci.

[5] My Češi v tom nejsme bez znalostí, viz B. Palkovský: Kritické metody historika J. Slavíka. Příspěvek k metodologii vědecké a politické české kritiky. Vl. nákl., Praha 1938. Život plný střetů. Dílo a odkaz historika Jana Slavíka (1885–1978). Sestavili Lukáš Babka a Petr Roubal. Bibliografie Jana Slavíka. Petr Mervart/Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, Praha 2009. Viz I. Pospíšil: Основы концепции славянства, русской литературы и чешско-русских литературных связей у Й. Йирасека (Несколько заметок и комментариев). In: Rossica Olomucensia XLVI-II. XIX Olomoucké Dny Rusistů, 30. 8. – 1. 9. 2007. Sborník příspěvků z mezinárodní konference, Olomouc 2008, s. 525-532. ISBN 978-80-244-1994-7. V. Franta – I. Pospíšil: Josef Jirásek jako rusista, slovakista a umělec slova. Seminář filologicko-areálových studií, Ústav slavistiky, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, ediční série: Brněnské texty z filologicko-areálových studií, sv. 2, editor série: Ivo Pospíšil. Autor části Souvislosti brněnské rusistiky a Josef Jirásek, s. 6–32, Josef Jirásek jako rusista, s. 33–67, a Josef Jirásek jako slovakista, s. 68–90. Edice knihovnicka.cz, Tribun EU, Brno 2009, ISBN 978-80-7399-892-9. Různé reakce Západu na SSSR i naše z meziválečného období jsou známy: viz např. novější sovětské vydání Dva vzgljada iz-za rubeža. Izd. političeskoj literatury, Moskva 1990, kde jde o svědectví Liona Feuchtwangera a Andrého Gida, přesněji o jeho Retour de l‘ U. R. S. S. (pův. Gallimard, Paris 1937, upravené jako Retouches à mon Retour de l‘ U. R. S. S. Gallimard, Paris 1937, čes. překlad Bohumila Mathesia s jeho úvodní statí „André Gide a Sovětský svaz“ Návrat ze Sovětského svazu (Družstevní práce, Praha 1936/1937). Reakce S. K. Neumanna Anti-Gide aneb Optimismus bez pověr a ilusí. Lidová kultura, Praha 1937. Tehdy nešlo o objektivní poznání (to bylo v důsledku poměrů v SSSR vlastně nedostupné), ale spíše o střet politický a aprioristicky ideologický. Proto byla československá veřejnost po válce nepříjemně překvapena např. výstavou sovětského výtvarného umění, které zlikvidovalo veškerou avantgardu, která byla nejprve vnímána jako obraz a odraz revoluce v umění, a potom byl celý svět šokován odhaleními A. Solženicyna, V. Šalamova, A. Rybakova a dalších. U nás anticipoval kritiku Stalinova SSSR zejména Jiří Weil (1900–1959) v knihách Dřevěná lžíce (Mladá fronta, Praha 1992, pův rkp.), jako původně příznivec bolševické revoluce a překladatel, mj. N. S. Leskova, spíše zastánce původní Leninovy a Trockého linie, má také knihu Kulturní práce sovětského Ruska (Vortel a Rejman, Praha 1924), zejména však jde o tehdy aktuálně vydaný román Moskva–hranice (Družstevní práce, Praha 1937, rus. překlad Moskva-granica je z roku 2002). Viz naše někdejší recenze a články Nezbytí kritického myšlení (Weil – Orwell). Právo lidu, 18.12.1991, s. 6., Stádnost a intelekt (Jiří Weil: Moskva – hranice, Praha 1991). Lidová demo­kracie, 2.10.1991, s. 5. Bohové jsou zlí… (Jiří Weil: Dřevěná lžíce, Praha 1992). Rovnost, 12.1.1993, s. 5. Ve vztahu ke krizi demokracie jsou příznačné knihy J. L. Fischera: Krise demokracie. Karolinum, Praha 2005 (pův. 1933). J. L. Fisccher: Den po válce. Praha 1946. Viz také sb. J. L. Fischer: osobnost, dílo, myšlenky. Olomouc 1990.

[6] Jevgenij Zamjatin: My. Přel. V. Koenig. Ot. Štorch-Marien, Praha 1927.

[7] Dále už jen odkazujeme k našim článkům o Palkovském, v nichž j celý kontext podán zevrubněji, mj.: I. Pospíšil: Střední Evropa a Rusko: pohledy, recepce, průniky. In: Střední Evropa jako kulturní průsečík a Slované: tradice – perspektivy – úskalí (několik vybraných okruhů). Za sovětskou civilisací. Spoluautor a editor. Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, Brno 2011, s. 61–113.

[8] Viz I. Pospíšil: Osobnost a literární žánr v kleštích dějin (Poetika dějinného zmarňování na pomezí faktu a fikce aneb Ahasver 20. století: román Oty Filipa Sedmý životopis). Slavia Occidentalis, tom 58 (2001), Poznań 2001, s. 58–155.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2022
  1. Aj taká je (ne)literárna realita (Viera Žemberová)
2 | 2020
  1. Problém vyjádření (František Všetička)
2 | 2019
  1. Zamborova bibliografie: nejen soupis knih (Ivo Pospíšil)
1 | 2019
  1. Pokračování osudu (Ivo Pospíšil)
3-4 | 2010
  1. Ivan Dorovský překladatel