Atraktivní jazykověda

BLAŽEK, V. – SCHWARZ, M. Raní Indoevropané v Centrální Asii a Číně. Kulturní vztahy v zrcadle jazyka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017.

Filologie je často chápána jako podivínství, něco nepraktického a nepotřebného, co však může někdy pomoci zvládnout praktický jazyk. Filologie není znalost praktického jazyka, je to nejen jazykověda, ale také věda o literatuře, neboť filolog je ten, kdo nemiluje jen slova, ale přímo slova spřádaná do pavučin či sítí textů, uměle započatých a uměle ukončených, jimž říkáme literární dílo. Literatura, tedy vše zapsané, by nebyla bez jazyka, ale ani jazyk by se nerozvíjel bez písemné fixace do rozsáhlých celků: teprve jeho psaná podoba a literární výtvory z něho učinily univerzální sdělovací prostředek. To si můžeme napsat zde, ale jinde bychom s tím moc neuspěli: lidé sice žijí ve vězení jazyka a jeho písemné podoby, ve světě z textů, ale málokdo si to uvědomuje: zatímco psychoanalytika má každý Američan a každý druhý Středoevropan má aspoň svého psychologa a psychiatra, všeobecného lékaře praktického a odborného, stomatologa, právníka, daňového poradce a snad i sociologa, vizážistu, módního specialistu, kosmetičku, dietologa, poradce pro public relations, veterináře (snad nikoli pro sebe) či politického analytika, filologické poradce nemá nikdo, ačkoli by jich bylo třeba jako soli. Nemají je ani politici, alespoň soudě podle úrovně jejich projevů. Český filozof, v mládí původně vychovaný jako přísný katolík, později marxistický reformista a ještě později disident a chartista prof. Milan Machovec (1925–2003), autor řady pozoruhodných historických a filozofických publikací, čistě vědeckých i popularizujících, např. o Janu Husovi, Františku Palackém, Josefu Dobrovském, novotomismu, sv. Augustinovi, muž, jenž v 60. letech minulého století budoval dialog marxistů a teologů, autor knihy o Ježíšovi pro moderního člověka, muž, jenž cítil krizi filozofie a nakonec se zabýval feminismem a ekologií, napsal také knihu Indoevropané v pravlasti, v níž vychází z proměny a diferenciace jazyků: jazyk mu je pramenem poznání indoevropských národů včerejška i dneška. Zdá se, že kniha dvou českých obecných jazykovědců je přísně odborná, že si ji mohou přečíst pouze vyslovení specialisté, ale to ještě na „parádní“ témata lingvistiky, jako je historický a porovnávací vývoj jazyků, např. indoevropských, čemuž se říkávalo indoevropský jazykozpyt, a které nenudí proměny tvarů, jež jsou od sebe svým vznikem a vývojem zdánlivě dost vzdáleny. Ostatně brněnská indoevropeistika, jejíž jsou oba autoři součástí a kterou nyní vytvářejí, byla a je proslulá: nemohu jako dávný student zapomenout na osobnost prof. Adolfa Erharta, mj. autora gramatiky indoíránských jazyků. Tocharština bývala jazykem Tarimské pánve na severozápadě Číny v dnešní ujgurské autonomní provincii Sin-ťiang. Jde o dnes již vymřelý jazyk, s jehož poznáním se v poslední době od roku 1890, kdy byly objeveny tisíce textů, docela dost „pohnulo“, zejména ve vztahu k jiným jazykům, v poznání jeho relativní izolovanosti, což, jak se právě tu ukazuje, není zcela pravda, v analýze jeho vztahů k jiným jazykům indoevropským, k nimž patří i slovenština a čeština, ve čtení textů náboženských i praktických, v rozboru několika tisíc textových fragmentů psaných indickým slabičným písmem bráhmí (5.–8. století), v diferenciaci variant A, B a hypotetické C a v odlišení dvou dialektů – západního a východního. Speciální kapitolou, která má přesahy, jež mohou zajímat i nelingvistu, jsou jazykové vztahy Tocharů a jiných národů. Je to dílo obrovské důležitosti a v pravém slova smyslu epochální, což uznali i všichni zahraniční recenzenti publikace, která čtenáře provází labyrintem jazykových a životních vztahů kolem staré Hedvábné stezky. Najdeme zde věci, které mohou svými detaily odpuzovat: nešetří se tu srovnávacími tabulkami, nekonečnými proměnami hláskosloví: ale kromě toho jsou zde i jazykově podložené partie o bytí tamních lidí a jejich vztazích. Jádrem jsou tocharsko-čínské vztahy, stopy tocharštiny v místních pojmenováních, v názvech kovů, ve jménech jezer a řek, obecně v hydronymech, v souvislostech s jinými indoevropskými jazyky, zejména s jejich indoíránskou větví. Práce na pomezí lingvistiky a kulturologie, historie, etnologie, literární historie a religionistiky upoutá jasností výkladu neuvěřitelně složitých a zasutých jevů, nutíc nás myslet na to, co zbylo z národa Tocharů, jak náhodně byly nalezeny jejich jazykové stopy jako důkaz jejich existence a jejich světa a co asi zbude z nás, pokud vůbec něco. Nutí nás dívat se na tyto jevy s pokorou a v souvislostech: stalo se dnes obvyklým, že se minulost zkoumá nikoli jako izolovaný celek, ale hlavně jako analogie žhavé současnosti; zejména nás zajímá vývoj velkých civilizací, jejich kulminace, degenerace a zánik (Sumer, starý Egypt), co některým umožnilo přežít nebo se nějak proměnit, nutí nás myslet na to, jaké hodnoty lidé minulosti vytvářeli a co z nich zůstalo. Vývoj jazyka není tedy jen něco pro odborníky. Není nic více vzrušujícího, než jít ve stopách hláskového labyrintu mrtvého jazyka, za nímž se skrývají životy, výtvory a myšlení, které směřují až k nám. Jazykověda v knize Václava Blažka a Michala Schwarze vystupuje z příšeří badatelen do středu našeho světa.

Ivo Pospíšil


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2019
  1. Rozhovor a zpověď: vykřičníky na otazníky (Ivo Pospíšil)
2 | 2017
  1. Ach, ty Češky! (Jan Škvrňák)
1 | 2017
  1. Problém výběru aneb Co vlastně je národní literatura (Ivo Pospíšil)
  2. Zajímavý vícehlas (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Veronika Šikula vo svete príbehov (Viera Žemberová)