Edice a interpretace

Samo Bohdan Hroboň – Prosbopej slovenského chorľavca žobráka v interpretácii Jána Zambora. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2020.


Představovat Jána Zambora (roč. 1947) na Slovensku je v podstatě nadbytečné a do značné míry se to týká i českého prostředí, neboť i zde je Zambor znám jako originální básník i překladatel, zejména z ruštiny a španělštiny. Básnické sbírky Zelený večer (1977), Neodkladné (1980) až po Soprán dažďových kvapiek (2000), když nepočítáme řadu výborů, udělaly básníkovi jméno v zahraničí a překladatel byl sám překládán do řady jazyků. Zambor patří k těm šťastlivcům, kteří se na literaturu dívají ze dvou zorných úhlů, a on dokonce ze tří nebo čtyř: jako literární historik a teoretik, překladatel básní: známá je jeho monografie o Kraskovi a české moderně a Miroslavovi Válkovi; práce o poezii Báseň a ticho (1997), Preklad ako umenie (2000), Interpretace a poetika (2005), Tvarovanie básne, tvarovanie zmyslu (2010) se staly příznačným projevem spojení literární teorie a praxe. Stěžejní prací je jeho Stavebnosť básne.1 Vícekrát jsme už o něm psali, také na stránkách SL, mimo jiné o jeho knize Preklad ako umenie (2000), Kniha ruskej poézie (2011), Niečo ako láska, niečo ako soľ, Miroslav Válek v interpretáciách (2013), Dom neviditeľných (2014) nebo Vzlyky nahej duše, Ivan Krasko v interpretáciách (2016).2 Zambor je sice teoretik, ale více mu sedí role interpreta, neboť jako člověk, který poezii rozumí také a hlavně zevnitř, dokáže vyložit autorovu motivaci a významotvornou funkci básně, přičemž právě z takových interpretací konstruuje pak celistvý portrét básnického typu jako v případě Válka nebo Kraska, stejně jako překladatelský transfer z jednoho prostředí do druhého. Své hodnocení – v podstatě vždy kladné, byť s komentáři a poznámkami, jsem vtělil, do řady recenzí.

Před časem jsem přemýšlel o charakteru Zamborovy tvorby, např. ve srovnání s českým kompozitologem Františkem Všetičkou, který je také básníkem a prozaikem, zabývá se těmito dvěma sférami vyrovnaněji než Zambor, který je přece jen orientován více na poezii, také překládá, vymýšlí metodologii a terminologii literární struktury, poetiky. Společné je jejich pnutí k formalistům a strukturalistům, možná je tu Všetička ortodoxnější, jaksi stabilnější tam, kde je Zambor flexibilnější; Všetička navíc hledá prostorové koordináty slovesných tvůrců, jde po jejich životních stopách, ať už v Polsku, na Moravě nebo ve Vídni. Řekl bych, že oba zaujímají ve svých literárních prostředích klíčovou pozici, svým způsobem momentálně nenahraditelnou. To je i dnes pozice zcela výjimečná.

Psal jsem dosud o Zamborovi poměrně mnoho, většinou zcela kladně, někdy mírně polemicky jako v případě Válkově.3 U recenzovaných publikací na hraně vědy a umění jde jednoznačně o vysoce přínosné věci. Zejména první, edice skvělé a žel pozapomenuté básně Hroboňovy zaujme na první pohled propracovanou analýzou, pečlivou textologickou prací a také kolektivním pojetím tohoto vydání, k němuž přispěli editorka slovenských básnířek Andrea Bokníková a překladatel úryvku básně John Minahane (žije od 1996 na Slovensku a překládá do angličtiny slovenskou literaturu, mj. Margitu Figuli /Tri gaštanové kone/, Ladislava Novomeského, Milana Rúfuse, Jána Buzássyho, Mily Haugové, Ivana Štrpku; mezi jinými přeložil Hviezdoslavovy Krvavé sonety /Bloody Sonnets, vyšlo 2018/, jeho příjmení je starobylé a má místní irský původ a různé varianty). Plodem tohoto úsilí je brilantní edice a studie, silně versologická a současně objevující v návaznosti na minulé slovenské edice iniciační, originální tvorbu Sama Bohdana Hroboně (1820, Liptovská Sielnica – 1894, tamtéž). Zambor formulačně propojuje životní osudy Hroboňovy, v podstatě tragické, s jeho básnickou tvorbou, jež ho řadí k vlivnému proudu světové literatury už tím, že pokračuje v žánrové a poetologické tradici „plačů“, stížností, žalob, zoufalců a pohřebních písní: jako takového zoufalce s obrovským intelektuálním potenciálem ukazuje Hroboně i román Vladimíra Macury Informátor.4 Zambor analyzuje báseň Prosbopej slovenského chorľavca žobráka z různých zorných úhlů, mezi jinými z hlediska existenciálního, duchovního, ale také z pozice litanické modlitby, písňově hudebního textu; text je zaplněný desítkami, snad i stovkami lexikálních neologismů (jsou, jak patrno, i v samotném názvu básně), většinou staroslověnského, obecně slovanského a hlavně ruského původu, takže svazek musel být doprovozen speciálním slovníčkem použitých novotvarů. Báseň patří ke clusteru básnických děl, která vyjadřují zoufalství člověka, jeho touhu po změně, jeho obrácení k Bohu i jeho stížnosti Bohu a žalobu, kvílení, to vše ostatně najdeme v názvech takových básní, byť se ovšem lišících, někdy málo, někdy podstatně. Moje někdejší doktorandka, tehdy z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity, nazvala svou disertaci Dialogy zoufalců.5 Je to obrovská řada, která se táhne od sumerského Gilgameše k biblickému Jóbovi, ale týká se také moderní poezie, např. renesančně barokních Trenů (threnos) Jana Kochanowského, jemuž zemřela dceruška Voršilka/Urszula/Orszula, ať již šlo o fiktivní nebo skutečnou událost, sentimentalistické žaloby či stížnosti z pera Edwarda Younga, který trpěl smrtí manželky a přátel; jde o lament Stížnost aneb Noční myšlenky/rozjímání o životě, smrti a nesmrtelnosti (The Complaint, or Night Thoughts on Life, Death, and Immortality, 1742-1745); k podobnému druhu poezie patří i beatnické Kvílení (Howl and Other Poems, 1956) Allena Ginsberga obžalovaného za ně z obscénnosti, i když evidentně jde hlavně o litanickou poezii vlastní generaci, která se postupně zničila a skončila v šílenství. Napětí mezi prosbou k Bohu, jemuž je zcela důvěřováno, a protestem proti jeho nespravedlivé autoritě se jako červená nit vine světovou literaturou. Zambor nenechává nic náhodě a všeho si všímá: jak slovanské orientace, mytičnosti, mytologičnosti, mesianismu, tak písňové a veršové stránky díla; ukazuje tu na dynamické tvarování verše, kdy se mění počet slabik a celkové rytmické vyznění je v neustálém pohybu. Ukazuje se, jak tato báseň, jakoby výtvor podivínského tvůrce, dílo, jež svým hromaděním neologismů je jen málo přístupné dnešnímu čtenáři, anticipovalo experimenty moderny, např. jazykové experimenty Chlebnikova a Kručonycha: to Zambor jako překladatel ruské poezie a sám básník zřetelně zaznamenal. A současně manifestoval, kterak Hroboň volí neologismy s prostorovým významem, jak přesahuje běžné dimenze poezie, a upozornil na miltonovský kontext jeho díla (Ztracený ráj). Snad by se tu hodilo i slovo „krajnost“ nebo „extrémnost“, jež se v této básni projevuje, jež nemůže nepřipomenout podobně alternativní, krajní ráz Štúrova německy psaného traktátu Das Slawenthum und die Welt der Zukunft.

Další části knihy je edice této básně, edičně textologické poznámky a kontextuální Pieseň žobráka, připojené poznámky a komentáře, následuje slovníček Hroboňových neologismů, důkladná studie Andrey Bokníkové o básníkově životě a díle a potom básnický ohlas básníka a versologa Zambora; najdeme tu skvělý, do angličtiny přeložený úryvek básně a obrazovou přílohu. Summa summarum: svazek, jaký má být, moderní, důkladný, textologicky dokonalý, inspirativní, objevný.

Psáno pro Slavica Litteraria

Ivo Pospíšil


[1]ZAMBOR, J. Stavebnosť básne. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2018.

[2]POSPÍŠIL, I. Niečo ako láska, niečo ako soľ. Miroslav Válek v interpretáciach. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2013. POSPÍŠIL, I. Vzlyky nahej duše. Ivan Krasko v interpretáciách. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2016.

[3]POSPÍŠIL, I. Poezie a politika: básník mezi konjunkturalismem, sebeobětováním, ostrakizací a osamělostí. In: Česká a slovenská poezie: Slovo a mlčení. Brno: Česká asociace slavistů, 2015, s. 159-169. POSPÍŠIL, I. Slovenská kritika básnického překladu. (Zambor, J.: Preklad ako umenie. Bratislava: Univerzita Komenského, 2000, 239 s. ) Opera Slavica 2001, č. 1, s. 65-67. POSPÍŠIL, I. Zázrak ruské poezie ukotvený v plynutí a intimitě: originální personální průřez ruskou poezií z pera slovenského překladatele (Ján Zambor: Kniha ruskej poézie. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 2011). In: Slavica Litteraria, 2012, roč. 15, č. 1, s. 161-164. POSPÍŠIL, I. Výjimečná syntéza (ZAMBOR, J. Stavebnosť básne. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2018). Proudy 2019, č. 1, http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2019/1/pospisil_vyjimecna_synteza.php#articleBegin

[4]Viz POSPÍŠIL, I. Slovenská téma v románe Vladimíra Macury Informátor. Slovenské pohľady 2018, č. 6, s. 34-40 (prel. Ingrid Skalická).

[5]NIKLESOVÁ, E. Dialogy zoufalců: poetika a struktury. Dialogické texty o smyslu lidské existence v nejstarších světových literaturách a v literaturách středoevropského areálu. Brno: Masarykova univerzita, 2016.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Ján Zambor básník (Ivo Pospíšil)
1 | 2018
  1. Rozhlas jako téma (Ivo Pospíšil)
1 | 2016
  1. Literární kontinuita středem pozornosti (Ivo Pospíšil)
2 | 2014
  1. František Kautman: Alternativy (Ivo Pospíšil)
1 | 2014
  1. Расширенная реценция творчества Ирины Захариевой (Доцент доктор Татьяна Федь)