In memoriam literárního vědce: Drahomír Šajtar (1922–2009)

Drahomír Šajtar aneb Vyznání stylu (I). Ústav slavistiky FF MU, Seminář Kabinet filologicko-areálových studií. Akademia Techniczno-Humanistyczna w Bielsko-Białej, Wydział Humanistyczno-Społeczny. Autorský kolektiv pod vedením Libora Pavery a Iva Pospíšila. Verbum, Praha 2021. ISBN 978-80-87800-84-3.


Ta římská jednička za názvem přítomného svazku není náhodná: druhý díl je plánován jako bibliografie českého, moravského a slezského literárního vědce, který výrazně zasáhl do utváření komplexu středoevropské literární vědy také tím, že přesáhl hranice literárního centra a národní literatury, ukázal na to, že tzv. region je vlastně všechno, že tzv. periferie se může stát centrem a že smyslem literatury a literární vědy je přesahovat hranice regionu i státu, abychom národní a regionální ráz písemnictví učinili ještě výraznějším.

Dne 4. dubna 2009 zemřel v Ostravě ve věku nedožitých 87 let docent Masarykovy univerzity, český bohemista, rusista a romanista Drahomír Šajtar. Poslední jeho knihou, která vyšla doslova v předvečer jeho smrti jsou Tři kapitoly bezručovské (Společnost Leopolda Vrly, Ostrava 2009), kam vtělil své zásadní, polemicky vyostřené názory na osobnost básníka, jemuž se soustavně věnoval po celý život. Do knihy mi vepsal dedikaci „s jarním pozdravením a přátelsky“ datovanou 27. 3. 2009. Šajtar svým životem a dílem spojil tři velké obory literární vědy, ale vytvořil také mocný základ pro studium tzv. regionální literatury, zejména severní Moravy a Slezska, jejímž byl mezinárodně uznávaným znalcem – je mi ctí, že jsem se mohl o jeho osobnosti nejednou vyjádřit1, a prezentovat jeho špičkové výkony na mezinárodním poli2; dokladem jeho prožívání naší vědecké a literární skutečnosti je také náš rozhovor z roku 2004.3 V posledních letech Šajtarovy doslova eruptivní činnosti při něm stál jeho mladý kolega prof. Libor Pavera, jenž se zasloužil o edici řady Šajtarových opusů. Jeho přínos – kromě přínosu mnoha dalších Šajtarových kolegů a přátel – zůstane v naší paměti natrvalo. Přítomný svazek vyšel také v jeho koeditorství.

Doc. PhDr. Drahomír Šajtar se narodil 17. června 1922 v Záblatí u Bohumína. Jeho život rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou; již jeho studia, která po odstranění jeho učitele na Univerzitě Karlově Václava Černého musel ukončit v Olomouci u prof. Oldřicha Králíka, o tom svědčí více než průkazně, stejně jako v různých dobách nelehký kvalifikační postup. Překonávání protivenství a nástrah bývá ostatně v českém prostředí osudem těch nejlepších: silná osobnost se prosadí kvalitou práce a jejími výsledky, nic jiného nemá zapotřebí. Jako docent Masarykovy univerzity v Brně se rád hlásil k Ústavu slavistiky, který odborně zajišťoval jeho zaslouženě úspěšné habilitační řízení a dlouhá léta s ním spolupracoval, navazuje tak na starý bezručologický triangl Opava – Olomouc – Brno z poválečných časů rozkvětu bezručovského bádání. Drahomír Šajtar napsal řadu knih a studií (raná knížka Zlomená gesta o protektorátní poezii je z roku 1946, pak především bezručovské práce, mj. Prameny Slezských písní, 1954; Pět studií ve znamení Petra Bezruče, 1958; poté mj. knihy o Bohumíru Četynovi, Zdeňku Bárovi, Janu Strakošovi a Tereze Dubrovské; kniha Hledání klíče z roku 2005 je o literatuře v regionu, rusistická je práce Básník Eduard Bagrickij z roku 1997, stejně jako kniha Černé labutě z roku 2006) a je, jak už naznačeno, také mužem nelehkého „normalizačního“ osudu.

Každý badatel má jeden nebo více okruhů, které kultivuje a k nimž se vrací: pro Šajtara je to region Slezska, Petr Bezruč a ruská tzv. jihozápadní literární škola. Šajtar je jedním z mála rusistů, kteří v ruské literatuře úporně hledají a nacházejí jihoruský temperament; je však pravda, že „jižanská poetika ruské literatury“ byla často vybalancována tradičním ruským seveřanstvím, dokonce v díle jednoho autora (A. S. Puškin, A. Achmatovová). Nicméně Šajtar je ve svém snažení po objevech „jižní větve“ úspěšný a přesvědčivý. Jeho kniha z roku 2006 Černé labutě (Na okraj moderní literatury ruské. Redaktor publikace Libor Pavera. Vydala Společnost Leopolda Vrly, o. s., Ostrava). představuje pozoruhodné sebrání a neobyčejnou koncentraci jeho umění psát, analyzovat a formulovat. Lze ji chápat jako vyvrcholení Šajtarových aktivit zakotvených v duchovní atmosféře 60. let minulého století. Tím byl u nás D. Šajtar i dnes nový, objevný; tváří v tvář narcisistnímu jazyku některých diskurzních seskupení bylo znát, že na rozdíl od mnohých z nich umí psát; psaní je u něho opravdu způsobem existence a zrcadlem duše a srdce, kde můžeme srovnávat nejen rukopis, ale také osobnost a její kulturní a lidskou úroveň.

Drahomír Šajtar ve své ruské literární mozaice, ve valounech zevrubných analýz i v intuitivním vzmachu, v němž se mu daří vyhmátnout podstatu jevů, vytváří vlastně osobitou filozofii ruské literatury, tedy to, co je ctižádostí každého literárního historika s teoretickými sklony. Na rozdíl od některých jiných rusistů není exhibicionistický, nekochá se svými „vynálezy“, vždy je přísně a přesně koriguje, těžce se probírá materiálem: jeho studie tvoří s analyzovanými autory a jejich díly spojité nádoby, komplementární dvojice, jeho práce je tíživá, nikdy s ní není vlastně hotov, stále je udoláván novými texty a novými myšlenkami, zkouší nosnost svých konstrukcí a často chodí na červenou a proti proudu, neboť ví, že konjunkturalismus je ten nejnebezpečnější rádce – a jak rádi mu badatelé podléhají, aby měli klid. Nemít klid, věčně se vyvíjet, věčně nově natáčet a nasvěcovat literaturu obecně a ruskou literaturu zvláště, tu, která v sobě nese emblém věčného sporu člověka se světem i se sebou samým.

Ze stejných kořenů vyrůstá i jeho analýza ostravského básníka Věnceslava Juřiny (D. Šajtar: Poezie Věnceslava Juřiny a ti druzí. Společnost Leopolda Vrly, Ostrava 2007). Šajtar je tu opět vzorným personalistickým badatelem, stejně jako jeho pražský učitel: dokáže vykroužit umný psychologický portrét proniknutý politikou a filozofií až ke rytmu, rýmu a tropům, od osobnosti k literární technologii. Současně je tu Šajtar kontextový, Juřinova tvorba s jejími experimenty od „režimních“ veršen k úctyhodným výbojům, se mu odvíjí ze souvislostí regionu (Leopold Kaňok, F. A. Šípek, D. Telingerová – tu má obzvlášť rád), ale hlavně z impaktu francouzské a americké poezie, jejichž tlak demonstruje na českém poetismu, surrealismu, Skupině 42 a generaci Května. Je to sice notoricky známé, včetně Čapkových a jiných překladů, ale málo se to dnes promýšlí, jako by toho ani nebylo – vůbec srovnávací souvislosti české literatury obecně a poezie zvláště se dnes moc „nenosí“; je to ostatně pečlivě pěstovaná část jedné české tradice – bohužel nás v hledání mezinárodního kontextu vlastní národní literatury dávno předběhli nejen Poláci, ale i Slováci.

Ve své poslední knížce se Šajtar vrátil k bezručovské tematice neobyčejně hutně, polemicky, zavalen bouřlivými výstupy materiálu: až budoucnost snad řekne k těmto sporům rozhodnější slovo, ale již nyní je zřejmé, že úloha D. Šajtara, stejně jako jeho předchůdců, učitelů, přátel a žáků, bude náležitě zhodnocena. První studie analyzuje Bezručovy prózy a autor zde vyslovil přesvědčení, že pseudonym Eugen Bazarov, jímž jsou některé prózy podepsány, patří spíše Petru Bezručovi než Janu Kadlecovi (viz Turgeněvův román Otcové a děti). Druhou studií jsou Fragmenty Slezských písní, patrně nejpregnantnější zobecnění Bezručova autorství Slezských písní: „Kruh je myslím uzavřen. Fragmenty nikterak to, co už o Bezručovi víme, nevyvracejí, naopak potvrzují, že k největšímu tvůrčímu vypětí došlo v první polovině roku 1899 a že to bylo vypětí, které vydalo ty nejzralejší plody.“ (s. 84). Bezručovými baladami se zabývá v třetí studii (Pole na horách), snad nejlepší Šajtarově práci z historické poetiky. Rozsáhlý poznámkový aparát v pravém slova smyslu, nikoli holé odkazy, jak se s nimi dnes někdy setkáváme, nabité údaji, názory, polemikami, a ulehčující tak tíži hlavního textu, materiálová dokumentace a vynikající sumarizující doslov Josefa Durčáka se Šajtarovou bibliografií je výraznou tečkou za badatelovým životem.

Šajtar byl jedním z posledních našich literárních vědců, pro něž literatura není jen záminkou k sebeprezentaci, ale je skutečnou součástí jejich života, do něhož se vřezává, s nímž se bolestně spojuje, je chvějivým výrazem hlubinné lidské existence.4

Přítomný sborník, jenž shromáždil příspěvky z malé brněnské konference konané přibližně rok po badatelově úmrtí5, přináší řadu studií a vzpomínkových úvah. Na prvním místě stojí Nástin Šajtarova života a díla z pera koeditora, již zmíněného Libora Pavery, potom náš text K podobě literární vědy aneb Doba velkého ohlédnutí. K historii raného časopisu Číslo, který mladý Šajtar redigoval v šťastném trojletí 1946–1948, se kompetentně vyjadřuje opět Libor Pavera, který zdůrazňuje orientaci na ruskou literaturu a také na regionální slezskou problematiku. František Všetička, jak je jeho zvykem, kriticky zachycuje několik etap tvorby Drahomíra Šajtara s akcentací dvou setkání: s romanistou a bohemistou, literárním historikem a kritikem Václavem Černým a olomouckým badatelem rozsáhlého tematického rozpětí Oldřichem Králíkem. Libor Knězek (1929–2017) – jak patrno, někteří autoři se vydání knihy nedožili – připomíná svá setkání s D. Šajtarem a jejich spolupráci; dále přispěl Šajtarův přítel, básník a prozaik Jindřich Zogata (nar. 1941) krásnými, leč smutnými úvahami o jejich trnité životní dráze, kdy se jejich směřování několikrát setkalo, následuje poetické zamyšlení básnířky Dagmar Bakalové (nar. 1942), pěknými slovy vzpomněl Šajtarovy památky polský básník, prozaik a publicista Stanisław Krawczyk (1938–2015) a vdova po badateli Květa Šajtarová (zemřela 2020), která vzpomíná na jejich spolupráci.

Druhou část svazku tvoří původní Šajtarovy texty, k nimž napsal ediční poznámku Libor Pavera. Vzpomíná v ní také Šajtarova setkávání s polskými básníky, mezi nimi s Tadeuszem Różewiczem. Tři texty obsahují jednak Paverův rozhovor se Šajtarem z roku 1991 na bezručovské téma, kde jde hlavně o autorství Slezských písní, druhý je studie Bezručovské bádání dnes, kopie rukopisu z osobního archivu Libora Pavery, třetí je práce o Josefu Strnadlovi. Všechny texty jsou vzácné a obsahují někdy velmi osobní názory D. Šajtara a nové přínosné postřehy.

Bylo mi ctí, že jsem se mohl jako předseda komise podílet na habilitačním řízení Drahomíra Šajtara, byť ani to neprobíhalo lehce: habilitand doplatil na svoji příslovečnou skromnost, totiž že se ihned po roce 1989 nehrnul k tomu, co mu bylo desetiletí upíráno, tedy k vědecké kariéře, ale věnoval se práci a publikacím. To někteří nedovedli pochopit a argumentovali i věkem. K tomu ani nelze už nic dodat.

Ivo Pospíšil


[1]Viz naše příspěvky a recenze: D. Šajtar: Básník Eduard Bagrickij. Tilia, Šenov u Ostravy 1997. Slavia 1997, sešit 4, roč. 66, s. 487–488. Celistvost a ukotvenost literární interpretace (Drahomír Šajtar: Černé labutě. Na okraj moderní literatury ruské. Společnost Leopolda Vrly, Ostrava 2006). KAM-příloha, říjen 2006, č. 10, s.12–13. Rusista ve svém klíčovém díle: několik kritických poznámek. In: Chodec cestami poezie. Drahomír Šajtar – 85. K vydání připravili Květa Šajtarová a Libor Pavera. Společnost Leopolda Vrly, Ostrava 2007, s. 20–25. Nad novou knihou jubilanta Drahomíra Šajtara (D. Šajtar: Poezie Věnceslava Juřiny a ti druzí. Společnost Leopolda Vrly, Ostrava 2007, vychází k 15. výročí úmrtí V. Juřiny a k 85. narozeninám autora). KAM-příloha 2007, č. 9, s. 8–9. Umění uchopit a vyjádřit (Šajtar, D.: Černé labutě. Na okraj moderní literatury ruské. Ed. Libor Pavera. Společnost Leopolda Vrly, Ostrava 2006. Opera Slavica 2007, č. 3, s. 54–57. Zjevení poezie (Dagmar Telingerová: Tváří v hřívě. Uspořádal a doslov napsal Drahomír Šajtar. Společnost Leopolda Vrly, Ostrava 2007). KAM-příloha, roč. XIV., č. 3, 2008, s. 10–11.Memoárová analýza poezie a doby (Drahomír Šajtar: Poezie jako protest. Společnost Leopolda Vrly, Ostrava 2008, 107 stran). KAM-příloha, roč. XIV., 2008, č. 9, září, s. 6–7.

[2]Poetika a personalismus (Zamyšlení na jednou knihou k jubileu Drahomíra Šajtara). Stil 6, Beograd, 2007, s. 377–382.

[3]Potřebujeme více tolerance, dobroty a ochoty si vzájemně naslouchat (Drahomír Šajtar rozmlouvá s Ivo Pospíšilem). Alternativa Plus 3–4/2004, s. 99–101.

[4]Viz text našeho nekrologu: Odešel znalec literatury, vědec hodný toho jména: Drahomír Šajtar (1922–2009). Opera Slavica, roč. XIX., 2009, č. 3, s. 44–47. Dále viz naše články věnované D. Šajtarovi včetně zprávy o malé brněnské konferenci věnované jeho památce, z níž vychází přítomný sborník: Potřebujeme více tolerance, dobroty a ochoty si vzájemně naslouchat (Drahomír Šajtar rozmlouvá s Ivo Pospíšilem). Alternativa Plus 3–4/2004, s. 99–101. Malá konference k památce Drahomíra Šajtara (1922–2009). Slavica Litteraria X 13, 2010/1–2, s. 148–149. D. Šajtar: Básník Eduard Bagrickij. Tilia, Šenov u Ostravy 1997, 227 stran. Slavia 1997, sešit 4, roč. 66, s. 487–488.

[5]Malou konferenci pořádal Ústav slavistiky FF MU Seminář a Kabinet filologicko-areálových studií a Akademia Techniczno-Humanistyczna w Bielsku-Białej, Wydział Humanistyczno-Społeczny ve spolupráci s Českou asociací slavistů Slavistickou společností Franka Wollmana, Středoevropským centrem slovanských studií a Společností Leopolda Vrly pod názvem Drahomír Šajtar, aneb Vyznání stylu, v úterý 1. 6. 2010 v 10 hodin v zasedací místnosti Filozofické fakulty FF Masarykovy univerzity.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Interkulturní komunikace a jazykověda: nové přístupy (Ivo Pospíšil)
1 | 2020
  1. Neobvyklá upřímnost a jak dál? (Ivo Pospíšil)
  2. Zpráva o střední Evropě a traktát o síle slova (Markéta Poledníková)
2 | 2019
  1. Atraktivní jazykověda (Ivo Pospíšil)
2 | 2015
  1. Znovu po konci světa (Ivo Pospíšil)