Ján Zambor: Lov zázrakov. Zo španielského zošita. Výtvarný sprievod Peter Pollág. Básne Jána Zambora preložili Alejandro Hermida de Blas a Salustio Alvarado s Renátou Bojničanovou. Perfekt, Bratislava 2024. ISBN 978-80-8226-111-3.

Se zajímavým projektem přišel básník a překladatel, translatolog, literární teoretik a historik Ján Zambor. Sestavil nápaditý svazek, který vykazuje znaky autobiografie, básnického a mentálního cestopisu, eseje anebo reportáže. Je to důležitý pendant jeho činnosti překladatelské, ale jistě i vědecké. Básnická kniha pokrývá oblast Španělska a Hispanoameriky a reflektuje básníkovy a překladatelovy pobyty na různých místech a s různým účelem.

Na počátku stojí Španelské básne (Byť je byť kompatibilný). Jde často o básnické momentky zachycující situace v krajině nebo ve velkoměstské ulici: „A predsa: „Ten balvan z tmavej lávy / sivejúci ako vlasy / s vráskavejúcou tvárou / zalieva morská pena // Som skala, čo sa smeje.“ (s. 16). Charakteristické jsou dedikace básní, obvykle adresované básníkovým přátelům. Zasažení španělským a hispanoamerickým prostředím proniká básnickým jazykem, reáliemi, kulturním prostorem. Část básní je přeložena do španělštiny, takže celé dílo je vlastně dvojjazyčné a místy zrcadlové (na překladech se podílela a svazek také spoluhodnotila slovenská hispanistka Renáta Bojničanová). Další oddíl jsou Kubánské verše a k celku je připojena báseň Na hrobe Borisa Pasternaka. Spojení dvou sfér Zamborovy překladatelské činnosti – španělské a ruské – se tu i jinde organicky prolíná: „Na nepoškvrnený sneh / na brezové telo // s hlavou zvesenou nabok // položiť // vetvičku červenej jarabiny // Lebo tiež bol / trním korunovaný // To vo vztýčenom / rovnoramennom lichobežníku / so širšou hornou základňou // v tme / úzkostnej opustenosti / svieti // Velázquezov Ukrižovaný Kristus – / “apolónsky krásny.“ (s. 33). Střídá se tu (Nádhera smesi) scenérie Madridu, Kanárských ostrovů, Kuby aj. Druhá část knihy obsahuje Zamborovy eseje, původní komentáře a recenze, originální reportáže z míst jeho pobytů, kde konzultoval připravované překlady, účastnil se festivalů, konferencí a kurzů, komunikoval s lidmi z oboru a nasával atmosféru příslušných zemí. Tato část prezentuje autora nejen jako básníka, ale jako lyrizujícího prozaika a odborníka, který dokáže působivě ukazovat cizí, ale pro něho tak blízké prostředí; jsou tu další texty, jež reflektují tehdejší stav zemí, kde básník pobýval, nelze mu upřít bystrost postřehů a společenských úvah; o Španělsku a hispánské Americe píše sociálně citlivý, empatický umělec a vědec jazykem, který je esteticky působivý, sdělný. Přeplněné ulice, žebráci, knihkupectví, jež ho nemohou nezajímat, popis setkání s překladateli české a slovenské poezie, např. s překladatelkou Clarou Janésovou, která se naučila česky a překládá Holana, Seiferta, Nezvala, Halase, Ortena a napsala básnickou sbírku Kampa. Nicméně ani tu nepřestává být autor kritickým komentátorem: „Listujeme v rukopise prekladov a rozprávame sa o poetkinej prekladovej metóde. Pozastavím sa pri tom, že aj básne s pevnou rytmicko-rýmovou štruktúrou prekladá voľným veršom. Poézia sa v tejto krajine prekladá rozlične: niektorí prekladajú bez úsilia o zachovanie rytmicko-rýmovej štruktúry pôvodiny, iní ju transponujú a další zas zohľadňujú iba rytmus originálu. Náš prístup k básnickému prekladu je teda náročnejší, v tejto oblasti, ako sa ukazuje, sme veľmocou.“ (s. 79).

Poslední stručný oddíl je věnován motivu Dona Quijota od litanií Rubéna Daría („Pútnik pútnikov, čo šľachetný cieľ snuje, / čo vznešenou chôdzou cesty posväcuje, / heroicky kráčaš, nikdy necúvneš / proti istotám a proti počestnosti, / proti zákonom a proti učenosti / proti všetkej lži a proti pravde tiež…“, s. 144) přes Miguela de Unamuna (Krv ducha) až k ruskému básníkovi, romanopisci a esejistovi Dmitriji Sergejeviči Merežkovskému (Don Quijote), Fjodoru Sologubovi až k básnířce a výtvarné umělkyni Jeleně Gurové, jejíž báseň je snad nejpůsobivější: rozhovor matky a dcery, v níž dcera tvrdí, že k ní Don Quijote (v ruské literatuře erbovní postava, snad po Ovidiovi a Hamletovi; stačí vzpomenout na Turgeněvův esej Hamlet a Don Quijote) přišel, sedl si, povzdechl si a zase odešel, na což matka reaguje: „Lela, počuj, dostaneš, neznášam nezmyselné táraniny.“ (s. 153). Při této příležitosti bych chtěl vzdát hold zvěčnělému dánskému rusistovi Kjeldu Bjørnagerovi Jensenovi (1941–2019), který mi před mnoha lety věnoval svou objevnou knihu právě o Gurové (Arkona, Århus 1977), v níž vyložil vztah této básnířky a malířky, pocházející z rodu francouzských hugenotů, k symbolismu a futurismu.

To, co ve spojitosti s touto výpravnou knihou Jána Zambora nelze neuvést, je skvělý výtvarný doprovod Petra Pollága. Oba druhy umění, poezie a výtvarno, se tu funkčně a emotivně propojují.

Ivo Pospíšil