Anna Strnadová: Komedie s Báthoryčkou. Malvern, Praha 2025. ISBN 978-80-7530-502-2.

Prozaička Anna Strnadová má široký tematický rejstřík, vedle tematiky perzekuce nacistickým a komunistickým režimem jsou to náměty z české Volyně, omyly rakouské justice, soudobá tematika (včetně školství) a další. K těmto námětům přiřadila autorka v poslední próze námět o fiktivním filmování příběhu o hraběnce Alžbětě Báthoryové v Čachticích z počátku šedesátých let minulého století; šlo tehdy o nezodpovědnou událost, jež měla soudní dohru.

Pomineme-li autorčinu ranou povídkovou knížku Prohry, jsou její prózy převážně tragicky laděny. Komedie s Báthoryčkou (2024), její poslední práce, je jiná, proplétá se v ní komika s tragikou. Od počátku je zřejmé, že na čachtické ochotníky se šije velká a zranitelná bouda. Jejími osnovateli jsou dva bratislavští floutci, strojící recesi ve velkém stylu. Předstírají filmování historie o Čachtické paní a očekávají, co se z toho vyvine. V rozhodném okamžiku pak utečou.

Anna Strnadová má za sebou nejeden románový pokus, ten poslední se od předchozích liší prohloubenější a zaujatější psychologickou kresbou. Nejplněji se projevuje na postavě učitelky Jolany, jež měla hrát ve slibovaném filmu Báthoryčku. Je to nejcelistvější postava celého díla, také nejpostiženější. Ostatně Anna Strnadová celý život kantořila, což jí alespoň částečně umožnilo vniknout do hrdinčiny psýchy.

Druhá postava, která na sebe z psychologického hlediska upoutává pozornost, je Ladislav Fabius. Je to cynik, jenž zkomplikoval život především Jolaně. Fabius představuje lidský odpad, který právě jako negativní figura by měl být výstižněji podán. Je to druhý protagonista, z hlediska dušezpytného není tak detailně prokreslen jako jeho oběť Jolana. Proto také učitelka Jolana vystupuje v románě daleko víc do popředí. Ztělesňuje nejen hlavní postavu díla, představuje navíc patrně nejlepší postavu, jakou Strnadová ve svém prozaickém díle vytvořila. Otázkou ovšem zůstává, zda to není také tím, že autorka jako žena má lepší předpoklady k tomu, aby lépe a bezprostředněji pronikla do ženské bytosti. Pro Strnadovou toto tvůrčí vymezení nepochybně platí.

Z hlediska morfologického má Komedie s Báthoryčkou v autorčině tvorbě propracovanější ráz. Použité nápovědi, anticipace, naznačují, že se zde hraje falešná hra a že to špatně dopadne. Vedle anticipací Strnadová konstruuje souhru a střet figurálních dvojic, konkrétně Fabia a Banieka na jedné straně a Jolany a Mariky na straně druhé. Tím se její snaha o výstavbu textu a o jeho poetiku v podstatě vyčerpává.

Komedii s Báthoryčkou předcházejí dva autorčiny romány – Volyňská rapsodie (2023) a Život na pavoučím vlákně (2024). Byť jsou obě díla společensky a ideově závažnější a Volyňská rapsodie je navíc s autorkou jako příslušnicí rodiny volyňských navrátilců bytostně spjata, její poslední próza se od nich výrazněji liší tím, že se zaměřuje na jednu jedinou událost a jde do hloubky. Obě předchozí prózy trpí přemírou postav a jejich nedostatečným prokreslením. Komedie s Báthoryčkou je na rozdíl od nich přesvědčivější a také sugestivnější.

František Všetička