Milan Pokorný – Anna Zelenková: Česko-slovenské literární vztahy v historických souvislostech. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, České Budějovice 2025. ISBN 978-80-7694-120-5.

Konečně spatřila světlo světa učebnice, jak autoři tvrdí, ale je to spíše dobře a čtivě napsaná vědecká publikace shrnující vše podstatné na téma obsažené v názvu. První oddíl obsahuje stručný výklad vývoje slovenské literatury. Smyslem textu je seznámit čtenáře/studenta s hlavními tendencemi, osobnostmi a díly, což samozřejmě s sebou nese nutnou informační redukci. Diskusní zůstává partie o počátcích slovenské literatury, která jako i většina slovanských literatur (mělo by se brát v úvahu, že se v podstatě netýká – jak někdy tvrdí sami Poláci – polského vývoje) zahrnuje cyrilometodějskou fázi, stejně jako období gotiky, renesance a humanismu, z nichž právě posledně uvedené dvě se obvykle považují za skutečný počátek slovenského literárního specifika. To hlavní je ovšem spojeno se 17.-21. stoletím. Mimochodem: právě ono období starší slovenské literatury, jak se nazývá v podstatě humanismus, méně renesance, které tam příliš – stejně jako v české literatuře – nebylo a 18. století bylo v posledních letech relativně dobře zmapováno některými autory; škoda, že zde někdy v seznamu literatury nejsou uvedeni. Naopak nemohu neocenit – a uznávám, že je to dost osobní – že jsou tu uváděny Brněnské texty k slovakistice, sborníky, které zahrnují období přibližně 1997-2018 a představují dosti dlouhou etapu české a česko-slovenské vztahové slovakistiky a slavistiky, navíc někdy rozšířenou na střední Evropu, neboť do nich svou účastí na česko-slovenských konferencích a ve sbornících přispěli i významní Maďaři, Poláci, někdy i Rakušané. Všechny tyto sborníky jsou dostupné v digitální knihovně Filozofické fakulty Masarykovy univerzity a na stránkách Slovenských pohľadů jsem o nich také psal (Dlhá a bohatá tradícia. História a kľúčové problémy brnianskych česko-slovenských konferencií, 1997-2017. Slovenské pohľady 2018, č. 3, s. 27-33). Možná by měla být o něco podrobnější část o současnější slovenské literatuře, i když chápu celkové rozvržení publikace. To, co tato obsažná a velmi dobře koncipovaná kniha přináší stěžejního, je kontextová souvislost česko-slovenských kulturních a literárních vztahů; jde o velmi obsáhlou a propracovanou druhou kapitolku, která zahrnuje klíčové problémové okruhy, např. Středoevropské souvislosti česko-slovenských vztahů, Česko-slovenské kulturní a literární vztahy v teoretických a historických souvislostech, Vzájemnost a nevzájemnost, Imagologie, divergence, konvergence, Integrace, dezintegrace a komplementarita v historické perspektivě, Dvojdomost a biliterárnost, symetrie a protiklady, Polyfunkčnost, komplementárnost, perspektivy. Co k tomu dodat? Je to napsáno přesně, výrazně, ale také trochu delikátně u vědomí toho, že je to všechno příliš citlivé. Sám bych v tom byl jednoznačnější a těch rozporů bych uviděl více a ostřejších. Ale proti gustu žádný dišputát. Ostatně žijeme v době striktně a citelně rozdělené společnosti, takže snaha o kulantnost je jistě chvályhodná. Ty rozpory jsou vlastně právě v druhé části publikace, přesněji v třetí kapitole s názvem Antologie textů k problematice česko-slovenských kulturních a literárních vztahů. Je to záběr časově relativně dosti hluboký: jsou tu například texty Karla Kálala, Vavra Šrobára, Jaroslava Vlčka, F. X. Šaldy, Mikuláše Bakoše, Jana Mukařovského, Milana Pišúta, Franka Wollmana, Alexandra Matušky, Andreje Mráze, Alberta Pražáka, Stanislava Šmatláka, Felixe Vodičky, Jana Patočky, Dionýze Ďurišina, Rudolfa Chmela, Karla Rosenbauma, Jana Rychlíka, Juraje Dolníka, Hany Voisine-Jechové, určitě i dalších a dalo by se tuto kapitolu navrstvit ještě řadou dalších, možná i společensky a politicky stejně významných osobností ze žhavé současnosti, ale i z minulosti; názory tam vyslovené by byly možná pro leckoho ještě kontroverznější, ale i toto svědčí o řadě styčných bodů, ale také o silné nejednoznačnosti v chápáni česko-slovenských vztahů – a to jsme se ještě nepodívali na složitý a často rozporný vývoj některých uváděných autorů právě v oblasti česko-slovenských vztahů. Je to téma obtížné, žádná idyla, mnoho věcí je tu otevřených, a právě proto je o tom třeba hodně psát a také mluvit, nezamlčovat sporné body a lépe se poznávat, zde máme největší rezervy. Tato publikace ve své noblesnosti a textové a koncepční otevřenosti ukazuje cestu. Snad se dočkáme podobného textu z pera slovenských badatelů, tedy pohledu na slovensko-české kulturní a literární vztahy uviděné ze slovenské strany. Autoři přítomného spisu zkřížili svá badatelská kopí s tématem slovenské literatury a česko-slovenských kulturních a literárních vztahů nejednou a jsou k takovým úkolům vysoce kvalifikováni. Co si přát víc?

Ivo Pospíšil