Tomáš Klimek: Živé příběhy zemřelých knížat. Kosmova kronika a ústní tradice. Národní knihovna České republiky, Praha 2025. ISBN 978-80-7050-824-4.

Vynikající, atraktivní a hloubavá a interpretačně svěží publikace vychází z poměrně rozsáhlého clusteru odborné literatury a zachycuje nejnovější bádání nejen o Kosmově kronice, ale vůbec o dávné české minulosti a zbavuje ji některých legend a mýtů, současně však sleduje jejich cesty a ukazuje na význam takových vyprávění. Autor enormně vycházející z práce svých univerzitních učitelů a učitelů učitelů se opírá o své důkladné znalosti pramenů, jazykovou kompetenci a schopnost porovnávat různá pojetí, jež se kdysi i nyní, tedy v minulosti a také v naší současnosti objevila.

V první kapitole autor zkoumá vztah ústní tradice a výkladu dějin, v druhé už přistupuje ke Kosmově kronice a zkoumá způsoby, jimiž kronikář zachází s ústní tradicí a nakonec třemi případovými studiemi, v nichž analyzuje, kterak Kosmovi současníci, následovníci a kritická historiografie zacházejí s třemi atraktivními případy. Jsou to kapitoly s názvem Vraždy a napadení panovníků jako atraktivní témata obsahují podkapitoly Jaromír a pokoření na Velízu – Dětmar a Kosmas, Vražda Břetislava II. – pohled současníků – Kosmas, Vyvraždění Vršovců a vražda knížete Svatopluka – pohled současníků. Za každou kapitolou následuje záběr, v němž autor sumarizuje srovnávání různých zpracování příběhů v závislosti na časové distanci a na pramenech, s nimiž musel zacházet. Dále postupuje ke kronikám 14. století (Dalimil, Pulkava, Marignola/Giovanni Marignolli), jinak stejnou událost popisuje už v rámci humanistického a renesančního (což ovšem není zcela totéž) dějepisectví podává Piccolomini, Kuthen, Hájek z Libočan, Dubravius a Adam z Veleslavína, to vše v rozpětí více než sta let (1458–1585). následuje barokní dějepisectví, mj. Stránský ze Záp, Beckovský, Zschackwitz aj. v rozpětí 1673 – přelom 18. a 19. století. Z dalších historiků tu jsou mimo jiné Palacký, Heyduk, Pfleger Moravský, nověji Žemlička, Bláhová aj. a nakonec konstatuje, že s rozvojem historiografie se tradiční forma vyprávění příběhů ztratila a místo ní vzniká odezva v podobě krásné literatury a popularizačních žánrů, zatímco oživit dávné příběhy, aby se staly, jak uvádí, předmětem živého vyprávění napříč společností, se zatím nikomu nepodařilo. Autor opatřil svou krásnou (ve všech aspektech) knihu četnými obrazovými přílohami a názornou tabulkou, která zobrazuje celou složitost vztahů Kosmova textu k ústní tradici a dílčím pramenům a Kosmu jako autorský typ. Na to, aby někdo mohl kompetentně tuto knihu posoudit, byť jen v populární formě, musel by mít alespoň stejné znalosti jako autor a navíc ovládat další, širší kontext. Autor napsal vědeckou práci s rysy mírné popularizace a atraktivity jakoby lehkou rukou, a to je dnes způsob, který je nejvíce používaný, ale nakolik komplikuje přísně vědecký výklad anebo z druhé strany srozumitelnost textu pro běžného, podstatně méně sofistikovaného čtenáře, je sporné. Takže kromě obdivu k této práci i ve vztahu k rozsáhlé sekundární literatuře bych poznamenal, že tu někdy chybějí obecnější publikace, zejména takové, které lze na Kosmovu kroniku, její prameny a další souvislosti ve velkém časovém rozpětí použít a na vše pohlédnout ještě výrazněji z hlediska čistě literárněvědného. Ale to jen drobnost a kdoví, nakolik silně by ovlivnila celkové vyznění tohoto výzkumu. Nicméně badatelova odvaha je velká, když si uvědomíme, že o mnohém z dávné i nedávné minulosti toho mnoho nevíme, nehledě na pravdivost dochovaných textů. Ale štěstí přeje připraveným.

Ivo Pospíšil