Dan Brown: The Secret of Secrets. Penguin Random House UK, London 2025. ISBN 9781787634558. Dan Brown: Tajemství všech tajemství. Přeložili Michala Marková a David Petrů. Argo, Praha 2025. ISBN 978-80-257-4767-4.

Byl běžný všední den, úterý 9. září 2025. Jednomu z nejbohatších spisovatelů světa (možná opravdu tomu nejbohatšímu), autorovi bestsellerů, přičemž spouštěcím bodem bylo vydání románu Šifra mistra Leonarda (The Da Vinci Code, 2003) Danovi (Danielovi) Brownovi (nar. 22. června 1964 v Exeteru ve státě New Hampshire v USA) vyšel současně v anglickém originále a českém překladu nový román The Secret of Secrets (česky Tajemství všech tajemství; pouze Tajemství tajemství by česky moc dobře neznělo, slovensky však ano „Tojomstvo tajomstiev“). Důvodem takového zvláštního zacházení s českým překladem byl fakt, že se dílo snad z devadesáti procent (kromě pasáží z USA) odehrává v Praze. Na prvních sto zájemců o knihu v úterý ráno 9. září 2025 čekal na Staroměstské radnici výtisk s jeho podpisem. První fanoušci přicházeli už večer den předtím, další k ránu, jeden měl smůlu, že byl stý první a už se na něho nedostalo, takže se měl vyjádřit asi tak, že by bylo lepší, kdyby měl pořadové číslo 200. Všichni očekávali – a asi právem – zvýšený zájem o místa v románě zmíněná. Vzápětí se už zorganizovaly prohlídky bratru za pár stovek korun. Na internetu jsou už z toho videa. Začíná to někde u pomníku Jana Husa, jde dál kolem židovské synagogy, ale také až ke krytu Folimanka, samozřejmě, je tu Karlův most, Klementinum a starý židovský hřbitov a bastion U Božích muk, ale také diplomatická čtvrť Bubeneč. Upřímně řečeno: jsou to často místa, jimiž se běžně provádí – až na výjimky – ale že se tam pohyboval Robert Langdon, fiktivní profesor náboženské ikonologie a symbolologie na Harvardu z Brownových románů, jim dodává na zvláštní pikantnosti.

O Tajemství všech tajemství prý autor přemýšlel patnáct let, těžko říci, jestli je to tak anebo je to součást reklamy působivé zejména v českém prostředí. Po vyhraném londýnském soudu, kde autor vedl spor se dvěma spisovateli, původci díla, na jehož idejích prý Brown založil svůj nejslavnější a později ještě slavněji zfilmovaný román Šifra mistra Leonarda (Traduje se, že producenty filmu a režiséra Rona Howarda přemlouval v Paříži, když žádali o povolení natáčet v Louvru, tehdejší prezident Jacques Chirac, aby do role policistky, kryptoložky a klíčové postavy filmu Sophie Neveuové – hrála ji nakonec Audrey Tautou – obsadil přítelkyni jeho dcery Claude: údajně mělo jít o Bond girl Sophii Marceau; pro Claude prý chtěl nějakou menší roli, ale to jsou spíše jen spekulace. Prý producenti i režisér vzali toto přimlouvání prezidenta s humorem, ale nevyhověli mu), jsou oprávněné obavy – zvláště po již masovém uplatňování AI – že by se něco podobného mohlo kdykoli opakovat. V roce 2006 byl u soudu v Londýně nicméně zbaven obvinění. Autoři knihy Svatá krev a svatý grál Michael Baigent a Richard Leigh – kniha existuje také v českém překladu – obsahuje vše podstatné, na čem stojí „architektura“ Brownova románu. Klíčovým argumentem obhajoby bylo to, že ideu nelze chránit a nelze zabránit tomu, aby byla využita: umělci odedávna přebírali nápady a nově je zpracovávali. A v tom má obhajoba pravdu, ale jde o to, kdy, v jakém období a v jakých kontextech. Originalita jako hodnota začala fungovat až od renesance, dříve bylo naopak ctností napodobovat, variovat, tedy hlásit se k autoritě, v postmodernismu se tak trochu vracíme k původnímu stavu – intertextualita vlastně ryzí originalitu de facto vylučuje. Kuriózní je, že kniha obou autorů také zvedla náklady, takže na Brownovu románu také vydělali. Život tropí hlouposti aneb paradox střídá paradox. Jestliže ideje, tedy nápady nejsou výlučným vlastnictvím autorů a že je možné je dále variovat a snovat z nich pavučinu dalších příběhů, chtělo by se soudců zeptat, jak tenká je hranice mezi postmoderní intertextualitou, tedy záměrným, leč sofistikovaným vykrádáním cizích textů nebo jemněji výpůjčkami z cizího textu, jak kdysi psával Michail Bachtin, „cizího slova“, a běžným plagiátem. Platí to i o Tajemství všech tajemství.

Již kolem překládání díla, dohodnutého s autorem, který Prahu vícekrát navštívil a dal se prý provádět jak lidmi z nakladatelství, tak tehdejším americkým velvyslancem Normanem Eisenem, jenž ho, jak se v médiích uvádí, informoval o pražských mýtech a legendách, byla konspirace ne nepodobná Brownovu románu: podle hlavního redaktora nakladatelství Argo, jež jinak vydává uměleckou špičku světové literatury, a také Brownova překladatele (přeložil dětskou knížku Divoká symfonie, 2020), taková bezpečnostní opatření ještě nikdy nezažil: překladatelé pracovali v uzamčené kanceláři, o které nesměli nikoho informovat, originál se na noc zamykal.

Dan Brown je synem učitele matematiky, sám učil angličtinu. Hodně mu asi pomáhala – myslím, že i bez ohledu na jeho tvrzení v souvislosti s jejich rozvodem – jeho manželka do roku 2019, kunsthistorička Blythe. Podle ní žil spisovatel poslední dobu se čtyřmi milenkami a utrácel přitom i její peníze (mimochodem: jeho zisky za miliony výtisků v různých jazycích činí prý v přepočtu miliardy českých korun, ona sama si činila nárok na podíl na tvorbě právě Šifry mistra Leonarda). V roce vydání Tajemství všech tajemství se Brown chystal k ženitbě s trenérkou koní, které podle Blythe daroval koně za miliony českých korun, ale to jsou senzační zprávy z médií, jejichž pravdivost je obtížné ověřit. Po rozvodu s Blythe Newlonovou, starší o několik let, ji asi nahradí nebo už nahradila právě ona, Judith Pietersenová, ale ani to nelze z nezávislých zdrojů potvrdit. Je to ostatně podstatné? Do určité míry ano, mýty vznikají nejen o městech, ale i o autorech, kteří o nich píší.

Některé postupy autora bestsellerů nám mohou připadat dětinské, například pro Anglosasy běžné acknowledgements, které připomínají známý silvestrovský skeč Luďka Soboty o tom, komu všemu musí poděkovat, takže se k vlastnímu sdělení ani nedostane. Takže se tam postupně vystřídá celý světa, stejně jako neuvěřitelné důvody vyjadřované vděčnosti. Nutí mě to vzpomenout na známý vtip, kdy autor ve vydání knihy děkuje své manželce, neboť bez ní by prý bylo dílo hotovo o několik let dříve. Ale proti gustu žádný dišputát.

První akční scénou románu je výbuch v hotelu Four Seasons, jemuž předchází Langdonovo pozorování strašidelné postavy na Karlově mostě a následuje jeho skok do ledové Vltavy a pak putování po zasněžené Praze, kam přiletěl s kolegyní, odbornicí na výzkum lidského vědomí a svou budoucí milenkou. Po městě chodí zabíjet Golem, objevuje se tu jedna Ruska a uprostřed Prahy je pod zemí obrovské utajené výzkumné centrum zřízené CIA s labyrinty laboratoří a vědkyní Brigittou Gessnerovou, nakonec obětí zamotaných honiček, a sledování, kde se zkoumá to, co Langdonova partnerka, na jejíž přednášku do Prahy spolu s ní přiletěl, Katherine Solomonová intuitivně vystihla ve svém textu.

Jde o fantaskní thriller naplněný konspiračními teoriemi s akcemi tajných služeb včetně americké a české rozvědky, rolí pražské ambasády USA a samotné velvyslankyně, která je do své funkce, aniž o tom ví, sice dosazena CIA, ale poté se ocitá v konfliktu s jejími pracovníky, samozřejmě s neurovědami a objevem vědkyně, která ve své knize objeví roli lidského vědomí, které funguje i po zániku tělesné schránky a kterého lze využít mírově nebo vojensky. Zase je ve hře všechno to, co dnes zajímá nejen fantasty, ale také seriózní vědce v oblasti neurověd a vědomí jako součásti kosmického dění. Děj se soustředí na rozluštění záhady spojené s tajným projektem, který spojuje pokročilou moderní vědu s prastarými, mystickými teoriemi. Když už jsou naši hrdinové v Praze, nemůže je nenapadnout postava Johna Dee nebo magistra Edwarda Kellyho.

Klíčovými okruhy, které mohou čtenáře zaujmout, jsou ona spojení magie, mytologie a mystiky s moderní vědou, jež ovšem není originální, řekli bychom že dnes spíše banální: že jsme se dějiny lidstva učili ve škole nedobře, víme už dávno; řada nálezů, které by neměly být, nám už dávno zbortily úhlednou stavbu minulosti Země, a přesto se stále běžně tvrdí, že např. pyramidy jsou náhrobky faraonů; tak pro tyto lidi mohou být Brownovy romány šokující. Z médií se na nás vrhá obrovské množství pořadů a videí s touto tematikou, takže toto nemůže už nikoho překvapit, natož šokovat. Tím odpadá asi to nejsilnější, co mohlo fascinovat čtenáře Brownových románů. Kdyby Arnošt Vašíček psal anglicky, mohla by jeho díla být stejnými bestsellery i bez desítek pomocníků a konzultantů – a to se snažím nepřehánět.

Praha a její magie má také řadu předchůdců a nejsou to jen tzv. béčkové tituly v angličtině, které Brown jistě četl, ale například Mario Ripellino (1923-1978) a jeho Magická Praha, před ním Gustav Meyrink (1868-1932), o něhož se opíral například právě Vašíček, ale ten na něj odkazoval, nyní americký žák Romana Jakobsona, dlouhověký Peter Demetz (1922-2024) a jeho Prague in Black and Gold. History of a City (Penguin 1997, Praha černá a zlatá. Výjevy z dějin jednoho evropského města, Prostor 1998) a další.

Dovídáme se další zajímavé věci: jak Prahu tak trochu řídí CIA a americká ambasáda, kterou vlastně také tak trochu řídí CIA, včetně kamerového systému, nicméně zasahuje tu i česká rozvědka, dokonce s konkrétním označením (Úřad pro zahraniční styky a informace), která do toho občas chtíc nechtíc „hodí vidle“, autorova kryptografická hra se jmény a šiframi tu ovšem pokračuje a je dost delikátní kouzlo nechtěného nebo snad i chtěného, ale to ponecháme raději stranou i jako překvapení pro čtenáře. Jinak je tu i patrně nechtěný humor, jehož si někteří recenzenti povšimli, např. že v románu pracovníci české rozvědky jezdí škodovkou s logem svého úřadu. A hlavně je tu stále silnější rozpojení – oproti předchozím románům – mezi poučováním, jakýmsi výkladem průvodce po Praze, a vlastním syžetem: postavy se jako by zastaví a vzájemně se informují od legend po pracovní postupy tajných služeb, vysvětlují a naslouchají poučenému výkladu. Setkáváme se s tím dnes například v závěrečných pracích vysokoškoláků, kteří tomu podle modelu přírodních a technických věd (tam to ovšem má – na rozdíl od „humanities“ – své opodstatnění) říkají „teoretická“ a „praktická“ část, ale nemá to s teorií ani s praxí mnoho společného: to první je obvykle někde opsané poučování, to druhé to, co snad doopravdy napsali. Ta rozpojenost viditelná u Browna všude, je zde až příliš velká, ale možná to jako Čech vidím – protože jde o Prahu – až příliš ostře.

Jazyk a styl románu – i v konfrontaci s jeho originálem – je běžný pro tento typ literatury čerpající z předromantických a romantických struktur (Gothic novel, roman noir, Schauerroman, romantická detektivka, ale také dnešní masová záhadologická produkce). a dokonce bych řekl – pokud to vůbec mohu posoudit –, že jazyk českého překladu je místy kultivovanější než anglický originál, ale, jak známo, literární angličtina nebo američtina (i když podle původu autora – New Hampshire jako jeden z šesti států, jež jsou součástí celku New England – jde spíše o konzervativnější variantu) se od časů Dickensových značně změnila, zjednodušila, pokud to nechceme vyjádřit jinak. Asi tak jako simplifikovaná, jednoduchá, ozvláštněná francouzština v některých románech Kunderových, jež se podobá učebnici jazykové školy, ale, jak se tvrdí, zase vrací slovům jejich rudimentární význam a vícerozměrnost – aniž bych chtěl tyto dva autory jakkoli srovnávat.

Recenze na Brownovy knihy nejsou jednoznačné, spíše rozporné, často ironické až sarkastické. Pochvalné, napsané s respektem, ale častěji kritické a tak trochu nevážné, kdy to může vypadat, že recenzenti románem jen listovali. Jedna recenzentka použila o Tajemství všech tajemství zajímavého bonmotu: Zábavné, pokud nezapojíte mozek. Paradoxní, neboť román je v podstatě právě o mozku. Ale je tu také „nejambicióznější román“, úvaha o povaze lidského vědomí, údajně se autor měl věnovat studiu neurověd několik let, jinde se hovoří o naléhavosti takové prózy, jindy se románu vytýká, že nápady a dějové peripetie nestačí „obhospodařit“ více než 600 stran textu, jiní vytýkají trapně banální dialogy a hloupé sexuální hrátky Langdona a Katherine Solomonové (o etymologii jmen nebudeme spekulovat, ale zřetelně tvoří část Brownovy kryptologie), jinde se píše, že postavy románu toho stihnou více než jiní za několik měsíců, vzápětí se uvádí, že kniha je jako vždy u Browna vtipná, zábavná (myšleno asi také směšná), ale zde je to i dost nudné, jinde se uvádí něco o mistrovském díle, jiní se rozepisují o zkoumání lidského vědomí, někde zase jako o „béčkovém“ díle. Ale pro literáty je asi nejdůležitější to, že ve středu syžetu stojí text knihy, o niž bojují tajné služby, neboť obsahuje právě to „tajemství všech tajemství“ o životě po životě, tedy naději, že lidské vědomí je nesmrtelné a je součástí kosmického celku. To však jsou známé věci, jen stále nevíme, jestli zcela nebo jen zčásti reálné.

V čem je síla tohoto románu? Asi také ve významové ambivalenci; nevíme, kde začíná realita a kde výmysl, znejistění, zejména ve světě přízraků, kde není nic jasné, možná svět, kde sídlí konspirace, ale možná vůbec ne nebo ne zcela, tuto nejsilněji víceznačnou, podprahovou síť narážek a podtextů autor ovládá mistrovsky. Možná že všechna jeho díla jsou skrytou šifrou, jejíž rozluštění by nám dalo přesnější obraz tohoto světa a toho, kdo nebo co jej řídí, ale možná je to také autorův výsměch těmto představám, a hlavně výsměch nám všem, čtenářům, že mu dáváme tolik peněz za takové spekulace. Nebo toto vše dohromady. Doba spisovatelů jako národních světců kultury už minula, vracíme se do doby magiků, kteří nám předvádějí iluzi našeho světa, jemuž už přestáváme rozumět. Takže možná ty nejnaivnější pasáže jsou působivé; totiž tak jsou neuvěřitelně reálné a pravdivé, a ty nejrealističtější jsou pouze fiktivní – ta záměny mohou být osudové. Dan Brown došel od hledání a nacházení hlubšího smyslu dějin a odhalení jejich falzifikátorů v Šifře mistra Leonarda k trochu plytčím hrám tajných služeb vytvářejících ambivalentní svět, kde pravda a lež se neuvěřitelně proplétají a zaměňují.

Už v souvislosti s českou školou antidystopického syndromu, jak jsem to v jedné studii nazval (Ludvík Souček), jsem se snažil ukázat, jak si někteří autoři nasazují žánrovou masku, aby záměnou fact a fiction mohli sdělit neuvěřitelnou realitu a vlastní názor skrytý za hraným výmyslem. Že by tak chtěl postupovat také Dan Brown, nebo si s námi jen tam pohrává?

To, že kniha, text může hýbat světem ve světě, kde takřka nikdo nečte (a obávám se, že u mnohých nedočten zůstane i tento román), je z Brownova nového díla asi to nejobdivuhodnější. Jinak řečeno: Je toho dost, proč bychom si měli přečíst i tuto Brownovu knihu. Již kvůli sobě a stavu našeho světa.

Ivo Pospíšil