Luis Elizondo: Naléhavé. Pohled do nitra pátrání Pentagonu po UFO. Překlad Petr Antonín. Carpe monumentum, Praha 2025. ISBN 978-80-905334-9-3.

Americké vydání Imminent. Inside the Pentagon’s Hunt for UFOs je k dostání i u nás a jako paperback je mnohem levnější než české v pevných deskách (Bonnier Books UK 2025; „imminnent“ může znamenat spíše urgentní, akutní ve smyslu blízké hrozby). České ohlasy na tuto literaturu faktu zdůrazňovaly senzačnost sdělení, ale to je přijatelné jen pro čtenáře zcela nevědomé. Pro ty, kteří se o tyto problémy dlouhodobě zajímají a sledují třeba History Channel se seriálem Ancient Aliens (nepřesně česky jako Vetřelci dávnověku), před více než 50 lety četli Dänikena nebo ještě dříve ruské „kosmisty“ Matesta Agresta nebo Iosifa Šklovského či paleontologa a spisovatele Ivana Jefremova, auzory scifi Stanisława Lema nebp Arthura Clarka, z nichž švýcarský, nedávno zesnulý badatel čerpal, nebo Zachariu Sitchina (Zacharija Sitčin, 1920 Baku – 2010 New York) to není obsahově v podstatě nic převratně nového.

Jméno Luise Elizonda je v komunitě vyznavačů paleoastronautiky notoricky známé už řadu let: to, co je šokující, i když ani to ne zcela, je jeho životní dráha a to, čím se zabýval na americkém ministerstvu obrany v přísně tajném oddělení známém pod zkratkou AATIP (Aerospace Threat Identification Program). To, z čeho tu Elizondo vychází, je známé a on sám mnoho vyčetl z knih a třeba i tajných materiálů ministerstva obrany USA, neboť to bylo součástí jeho práce. Nejatraktivnější je jeho nepokojné dětství, o němž by si s chutí přečetl třeba Sigmund Freud. Náročný otec, který ho ve věku, kdy děti sotva začínají chodit do školy, vyučoval bojovým uměním, střelbě z různých zbraní, jak je v jeho zemi zvykem. Sám Luis Elizondo III pocházel z Kuby, byl nejprve přívržencem Fidela Castra a zúčastnil se svržení Batistovy diktatury. Jakmile však zjistil, že se z Fidela stává diktátor a komunista, postavil se proti němu, emigroval a později se zúčastnil neúspěšného vylodění v Zátoce sviní, celý život toužil po svržení kubánského režimu. Matka Elizonda milovala; v jejích žilách proudila krev Indiánů (Čerokézů/Cherokees), ale i Peršanů a dalších; právě indiánský původ autor spojuje se svou schopností tzv. vzdáleného vidění, jež s ním cvičili v armádě. Z rozpadlého manželství rodičů, hádek a školní šikany hledal útočiště v armádě, je to voják par excellence i s vlastnostmi, které z toho vyplývají. Některé z nich využil bohatě právě v tajné službě: loajalitu, službu státu, odolnost a, jak sám neustále opakuje, oddanost americkému lidu.

Rodák z Texasu studoval na střední škole na Floridě, kde rodina tehdy žila (ostatně stěhování bylo pro ni příznačné), na univerzitě v Miami se zabýval mikrobiologií a imunologií. Vstoupil do armády a sloužil doslova v neuralgických bodech amerického angažmá ve světě: Jižní Korea, Kuvajt, poté vojenská rozvědka, účast na invazi do Afghánistánu, vedení protiteroristické operace proti Islámskému státu, Al Kajdě, Hizbaláhu, ale hlavně měl takříkajíc pod palcem neblaze proslulý detenční tábor na americké základně Quantanámo na Kubě. Tedy špičkový odborník.

Lidé z nově zřízené sekce AATIP, alespoň podle toho, co sám uvádí, ho asi delší dobu zkoumali, než mu nabídli, aby se sám stal jedním z nich. Tam zaujímal klíčový post. Úkolem nového, v podstatě obrovského úřadu bylo shromažďování údajů o jevu, jemuž se říká všelijak: UFO (Unidentified Flying Object/neidentifikovaný létající objekt), alternativně a dnes mnohem častěji UAP (Unidentified Anomalous Phenomenon/Unidentified Aerial Phenomenon/neidentifikovaný anomální jev/neidetifikovaný vzdušný jev), variantně USO (Unidentified Submerged Object/neidentifikovaný „ponořený“ /podvodní/podmořský objekt nebo dokonce Transmedium Craft/Vehicle/vozidlo pohybující se současně v různých prostředích). Jde o výzkum, jenž sahá dál do minulosti, alespoň do 20. století, i když ti, kteří sledují zmíněný seriál Vetřelci dávnověku vědí, že lidstvo se těmito jevy, jak dokládají četná výtvarná zpodobení, setkává během celého svého vývoje. Tedy heslo „Nejsme tady sami“ tu doplňují slovem „odjakživa“.

Co je vlastně cílem onoho přísně utajovaného sběru údajů o mimozemských plavidlech, která Zemi navštěvují patrně tisíce a snad miliony let? Oficiálně jde o bezpečnost USA, tedy nikoli o pouhou zvídavost a poznání. Tyto neidentifikované (unidentified), někde se nesprávně říká neidentifikovatelné (to by znělo spíše „unidentifiable“) objekty skutečně ohrožují lidi a lidstvo: od vojenského a civilního leteckého provozu, přes útoky na osamělé lidi nebo skupiny lidí, které napadají, zraňují nebo i zabíjejí, zanechávají čipy v jejich tělech, mrzačí dobytek; dále bylo zjištěno, že se často pohybují kolem sopek nebo místech havárií atomových elektráren či center atomového výzkumu nebo vojenských základen apod., což by svědčilo o zájmu o tyto jevy. Ale to vše je dávno dobře známo, včetně havárií mimozemských plavidel a patrně i využívání takto získaných mimozemských technologií armádou. Snahou Elizonda a jemu blízkých je seznámit s těmito desetiletí záměrně utajovanými skutečnostmi americký lid, jak píše, jinak řečeno, veřejnost. A z hlediska bezpečnosti zabránit tomu, aby se poznatků ze setkávání s mimozemšťany zmocnily privátní korporace. Od toho, co Elizondo popisuje, po jeho rezignaci na zmíněnou funkci, směřuje cesta ke slyšení v Kongresu USA a uvolnění informačních zdrojů z projektů, jejichž prostřednictvím vláda USA po léta UFO sledovala. Jak to vypadá, jde stále spíše o svobodu přístupu a uvolňování dosud utajovaných informací tohoto druhu. Otázka je, proč se to dělo a děje – a na to jsou různé názory: utajování mělo zabránit panice a civilizačnímu šoku; postupné uvolňování informací má vést k tomu, aby se lidstvo pomalu přizpůsobovalo těmto šokujícím informacím tzv. salámovou metodou, event. jde o výraz spolupráce s „vetřelci“, kteří si to tak už přejí. Tedy i Elizondova kniha může být výstupem oficiálními institucemi manipulovaného procesu. Stále však existují skeptici, kteří všechny tyto výše uvedené věty. tedy i celou Elizondovu knihu pokládají za fantazii, výmysl nebo záměrnou dezinformaci.

Ti, kteří se těmito jevy profesionálně nebo amatérsky nezabývají, to mohou posoudit jen stěží; ponechejme tedy verifikaci uvedeného na okraji: berme Elizonda jako autora literatury a podívejme se na její ctnosti nebo nectnosti. Tou první ctností je nepochybně její čtivost, a to i díky velmi dobrému českému překladu, autorovu talentu vytvářet a vést napínavý příběh, shromažďovat a zahušťovat šokující fakta, takže čtenářům asi běhá mráz po zádech, když se dočítá, jak funguje komplex Pentagonu s tisíci tajuplnými odděleními a místnostmi (jako v Kafkově Procesu), které se navzájem ani neznají, jak se zde rozhoduje a co vše se zkoumá – to je možná ještě více šokující než celá mimozemská agenda. A jsme poněkud překvapeni, když se z pera autora, tak hluboce ponořeného do tajných služeb světové supervelmoci, dovídáme, co řídí svět. To, co nepatří k autorovým ctnostem, spočívá v tom, že volně pracuje se znalostmi a koncepcemi, jako by na ně přišel sám, zcela opomíjí rozsálá bádání a literaturu předmětu spolu se jmény těch, které jsme mimo jiné uvedli na počátku tohoto textu: nenajdeme je ani v rejstříku, což je neodpustitelné. A další otázka, která možná není až tak důležitá: do jaké míry je sám Elizondo jediným autorem knihy. Tradiční anglosaská rubrika Acknowledgements/Poděkování je samozřejmě obsáhlá, ale z ní nevyplývá, že by se někdo přímo podílel na textaci. To, co je na knize ještě skvělé, jsou obrazové přílohy, grafy, celková výtvarné pojetí knihy – mám na mysli její české vydání.

Mezi současnou beletrií nových autorů, kteří i u nás bojují o všelijaké ceny, jež si autoři někdy udělují navzájem sami sobě, v změti různých poetologických impulsů, často prozrazujících přílišné sebevědomí, ale i širší vědomostní vakuum, vynikají dnes spíše texty na hraně fiction a non-fiction, literatury krásné a věcné, v nichž se zastírá, rozmazává, zamlžuje, rozostřuje rozdíl mezi faktem a fikcí, kde se často fakta vyjadřují z pochopitelné opatrnosti pod maskou fikce. Elizondo to i zde dokládá – a to je také všeobecně známé – tisíci doklady a příklady toho, jak lidé byli nuceni své zkušenosti s UFO zamlčovat, aby nepřišli o zaměstnání, nebyli prohlášeni za duševně nemocné, jak byl tento tlak silný už od známého roswellského případu z roku 1947, jak se lidé těmto informacím vyhýbali nebo o nich ze strachu mlčeli. Nyní se tímto problémovým okruhem zabývá už oficiálně věda i politika, alespoň v některých zemích, nyní zejména v USA. Můžeme jen doufat, že se těmto jevům nelze už jen tak posmívat, stejně jako těm, kteří o nich mluví nebo jimi argumentují a přinášejí i důkazy. To je oproti nedávné minulosti významný posun. Žijeme po všech stránkách v době nových objevů, odhalování po léta zadržovaných tajemství, v době velkého zlomu či přelomu, ve světě nového mocenského i myšlenkového uspořádání.

Kniha, která stojí za přečtení, dobrý úvod do problematiky pro neznalé a zajímavé doplnění pro obeznámené s tím, že „nejsme tady sami, odjakživa“. A můžeme se těšit na další Elizondovu knihu, která je ohlášena na srpen 2026: Reckoning: The Unspoken Truth about UFOs and the Urgency of Now/Posouzení: Nevyřčená pravda o UFO a nynější naléhavost (naklad. HarperCollins).

Ivo Pospíšil