Helena Veličková: Krysař, Loď bláznů, Computer Media, Prostějov 2025, 236 stran.

Prozaička Helena Veličková vydala dvojici novel, jež navazují na tradiční a dávné náměty. Novely se jmenují Krysař a Loď bláznů, jejich názvy napovídají, o jakou tradici v prózách jde. Veličková se ovšem nespokojila s běžným zpracováním, obměnila staré náměty podstatnějším způsobem.

Je-li řeč o tradici, pak autorka navázala také na domácí tradici, neboť obě témata zpracovali už prozaici shodné generace. Viktor Dyk už za první světové války vydal svou verzi Krysaře a jeho generační druh Jiří Mahen krátce po ní zveřejnil sbírku próz pod názvem Měsíc, kde toto nebeské těleso – podobně jako u Veličkové – vypráví fantastické příběhy.

Helena Veličková obě tradiční látky obměnila, v nejednom směru značně. Staroněmeckou legendu o krysaři ponechala v původním německém středověkém prostředí a poněkud rozhojnila její děj. Zároveň psychicky prokreslila hlavní postavu díla, stejně jako některé hamižné vládce města Holsbergu, do něhož děj zasadila. Emocionálnost novely je dána především jejím protagonistou, krysařem, jenž v podání autorky představuje výjimečnou postavu. Ne pouze tím, že zbaví město nežádoucích hrabošů, ale zejména tím, že je neobyčejně vnímavý a vnitřně bohatý. Viz už první věty prózy: „Po dešti se rozklenula duha. Otočil se a zkoumavě si ji prohlížel, jako by počítal všechny její barvy, zda některá nechybí. Nebylo to poprvé, co tak bedlivě pozoroval přírodní jevy, znal jich spoustu za ty čtyři tulácké roky a máloco ho už mohlo překvapit. Ale barvy – ty ho vždycky vzrušovaly nejvíc, a letošní podzim jimi oplýval snad ještě víc než ty předešlé, navzdory častým deštivým přeháňkám, které nemilosrdně očesávaly zlátnoucí a rudnoucí listí ze stromů a křovin.“ Krysař je výjimečně nadaný tvor a autorka dovede tuto přednost náležitě podtrhnout.

Novele dala Veličková také sevřenější ráz, k němuž výrazným a určujícím způsobem přispěl motiv obrazu Útěk do Egypta. Motiv neustále naznačuje možnost a nezbytnost útěku, k čemuž v závěru nedojde. Krysař, podobně jako Loď bláznů, končí proto tragicky.

Na rozdíl od Krysaře je druhá novela podstatně rozvolněnější, k čemuž přispívá zejména její vypravěč. Je jím Měsíc, u Veličkové zásadně Luna, jež mnohomluvně a opakovaně vypráví historii příslušníků zlaté mládeže, kteří se po řece a posléze po moři vydali za nespoutaným dobrodružstvím. Vyprávění Luny je někdy zdlouhavé, což často zastiňuje příběh zhýčkaných mladíků a dívek, jejichž plavba parníkem spěje ke katastrofě. Podstata druhé novely tkví právě v kritice těchto blazeovaných členů zlaté mládeže, kteří svojí nerozvážností spějí ke zkáze. Na rozdíl od předchozího Krysaře, jenž se tradičně odehrává v německém prostředí, postrádá Loď bláznů přesnějšího národního a zeměpisného určení, napovídají to ostatně už jména postav (Odon, Aluše, Lisa). Neurčitost prostředí oslabuje výraznost příběhu. Autorka touto neurčitostí chtěla patrně naznačit obecnost příběhu, loď bláznů může plout kdekoliv na světě. Navíc byl-li Krysař spjat a zvýrazněn motivem útěku do Egypta, Loď bláznů takovýto kompoziční prvek (nebo podobný) postrádá. Je stavebně rozvolněna.

Po Černé labuti z roku 2023 se Helena Veličková znovu pokusila o rozměrnější prozaický útvar. Největšího úspěchu ze jmenované trojice próz dosáhla v Krysaři, je poutavý a přesvědčivý. Trojice těchto próz ukazuje, že autorka má zálibu v mýtech, navíc je mýtotvorná. Dokazuje to mimo jiné také její básnicky laděná Křížová cesta z roku 2016, a do značné míry rovněž obdobně laděné lavírované kresby dnes už zemřelého Bohumila Teplého.

František Všetička