Jaroslav Šulc – Hana Švihlíková – Jaroslav Ungerman – Martin Fassmann: Inventura aneb Kam jsme došli? Nakladatelství Jaskmanický, Praha 2026. ISBN 978-80-900734-3-2.

Impozantní publikace, která byla – překvapivě – přijata vcelku kladně nebo alespoň sine ira et studio či neutrálně, i když její závěry nejsou nijak povzbuzující. Kvitujeme poslední věty svazku: „Výčet problémů, které bude muset Česká republika řešit v budoucnosti, tímto velmi stručným přehledem zdaleka nekončí. Měli bychom diskutovat také o tom, jak získáme jako stát kontrolu nad některými odvětvími, jako je například distribuce vody, nebo jak obnovíme tradiční vzdělanost a kreativitu našich řemeslníků a techniků (vždyť řemeslo má přece pořád zlaté dno), či jak rozvineme energetiku do podoby, která bude založená na trvalých zdrojích energie a o spoustě dalších námětů. Prostě a jednoduše: Uchovejme si vliv nad všemi činnostmi, které mají pro tak malý stát, jakým je tato země, strategický charakter, důležitý pro její přežití v měnícím se světě“ (s. 269). Již tyto přece jen politické věty prozrazují autorský názor po desítkách objektivistických výkladů, statistických grafů a rozpočtů vzbuzujících otázky. Především to ukazuje, že vytváření velkých, ekonomicky a politicky solidárních celků je spíše utopické. V nouzi se každý stará především o sebe, jinak by nám mohlo být jedno, komu patří ve státě půda, továrny, klíčové řídicí pozice v médiích, neboť vše by bylo spravedlivé a pracovalo by v zájmu rovnocenně všech členů tohoto společenství. Praxe posledních let ukazuje něco jiného a sladit zájmy všech asi nelze: někdo se musí uskrovnit, přizpůsobit, jiný nikoli. Výsledkem je jakoby zájem celku, ale ve skutečnosti je to o zájem velkých celků, jejichž kontury často ani nerozeznáme. Na to, aby taková solidarita reálně fungovala, je třeba mnoho času, trpělivosti, ještě více dobré vůle a hlavně jednomyslnosti.

Kniha čítající 275 stran přináší podrobný rozbor vývoje České republiky a na počátku i Československa od počátku 90. let 20. století, hlavně však tzv. transformace tak, jak se prováděla v České republice po roce 1993. Nicméně si myslím, že by nemusela být neužitečná ani pro Slováky a slovenské prostředí, i když zde mnohé probíhalo a probíhá přece jen podstatě jinak. Jak si stojí jednotliví autoři, včetně mediálně nejzdatnější z nich Ilony Švihlíkové, ponechám stranou, jistě se najdou obdivovatelé a stoupenci, stejně jako odpůrci, pokaždé z jiných důvodů. Nicméně impozantní rozpětí materiálově nasycené publikace, tematické, problémové, metodologické nelze ignorovat a domnívám se, že nic podobného v českém prostoru a pravděpodobně ani jinde v zemích s podobným CV (možná se však mýlím) nevzniklo. Určitě nevzbudí laciné uspokojení, spíše další otázky a varování. Laickým čtenářům, k nimž se přirozeně řadím, připadne výklad značně suchým, ale o to sugestivněji působí jeho chladná čísla v první kapitole, kterou autoři nazvali Mít vizi budoucnosti dnes není dvakrát snadné, se sumarizuje synchronní stav České republiky včetně nostalgie po starých časech, posunů na globální ekonomické šachovnici světa, výchozího rámce pro formulaci tzv. českého národního zájmu. Faktem však je, že někdo už nemusí národní zájem pokládat za relevantní, stačí mu zájem evropský nebo tzv. západní. Druhá kapitola sleduje cestu, po níž Československo a od roku 1993 Česká republika vydaly a jak se dostaly/dostala do dnešního stavu. Zde bychom poznamenali, že výraznější komparace se Slovenskem by studii prospěla. Autoři začínají restitucemi a privatizací čili odnárodněním, rozebírají bankovní sektor, to, jak jsme takzvaně vlezli do psychologické pasti, dopady zákona o bankách, konkrétní kauzy a bankovní pády, mimo jiné i skandální případ někdejší Investiční a poštovní banky. Za první oběť tzv. transformace pokládají Československo, tedy výsledkem byl rozpad federace. S tím je možné i nesouhlasit, alespoň ne globálně. Ukazují na případ tzv. Harvardských fondů, kupónovou privatizaci, rozpad rodinného stříbra Československa/České republiky, tedy doly, hutě, Transgas, především klíčový problém vody a vodárenství, dopravu a spoje, konsolidační balíček Fialovy vlády z roku 2023, vzestup stínové ekonomiky, tzv. důchodovou reformu, bytovou krizi, katastrofický demografický vývoj aj., a snaží se demonstrovat, kde bere stát peníze, jaké důsledky má Green Deal; to však souvisí s širším kontextem, tedy s členstvím v EU, což je vlastním obsahem poslední třetí kapitoly kladoucí zase znepokojivé otázky směrem k EU, a to již zmíněnou, jak tomu říkají, demografickou havárii aj. Následuje seznam grafů, tabulek a schémat. Řekl bych, že výklad je střízlivý, přesněji řečeno, spíše realistický, nikoli přímo alarmistický nebo katastrofický. Za to autory s troškou ironie osobně obdivuji. Otázka je, nakolik jsou ta čísla, statistiky, a hlavně práce s nimi pro někoho přesvědčivé a jakým směrem ukazují. Začíná to především odpovědí na ony známé otázky, jež známe z jedné národní literatury: Kdo je vinen a co dělat. Na to ani tato kniha jasně neodpovídá. A není naším úkolem to dělat místo autorů, neboť na to nemáme vzdělání, a odpovědi by tudíž byly nekvalifikované, spíše intuitivní. Ale je zřejmé, že bez odpovědí na tyto otázky nelze koncipovat ani další výhledy. Zvláště když někteří aktéři minulého vývoje se dnes tváří, jako by – řekněme to opatrně – chybami, které jsou dnes již jasné, neměli nic společného. Zapomnění pokládal kdysi Milan Kundera v jednom svém ještě česky napsaném románu za základní znak nyní již odešlé epochy. Otázka je, jestli toto znamení skutečně zemřelo s přelomovým obdobím 80.-90. let minulého století. Ještě důležitější než spekulativní úvahy je to, zda se ti, co nesou dnes odpovědnost, na tuto knihu alespoň kriticky pohlédnou. Leckdo se odborností ohání, ale opírá se o ni jen málo. Peníze investované do vědeckých institucí, jejichž jádro se nachází nikoli v různých firmách (i když jistě i tam), ale především na univerzitách, by se vracely rychleji a intenzivněji, kdyby těmto vědeckým institucím bylo více nasloucháno. A netýká se to jen ekonomiky, ale také politiky, kultury, psychiky, jazyka a literatury (bez znalosti různých jazyků, nejen angličtiny, a jejich textových produktů nelze poznat kulturní a geopolitický areál), historie a všech věd o nich apod., i když se to třeba na první pohled nezdá: je to někdy pochod na dlouhá léta, až uvidíme světlo na konci tunelu, ale vyplatí se to. Možná v tom spočívá výraznější vize, která by mohla z předložené knihy vyplývat. I když řada ekonomů nemusí s údaji a prací s nimi vždy souhlasit, představuje projekt ztělesněný v této kolektivní publikaci značnou hodnotu, byť jistě časově omezenou.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady