Adam Hoffmeister, Martin Hoffmeister, Tomáš Vrba: Adolf Hoffmeister: Nenapsané paměti. CPress, Brno 2025, 327 s. ISBN 978-80-264-5755-8.

Bylo by možné citovat a opisovat celé krásné věty z reprezentativního, výtvarně skvělého vydání tohoto výjimečného spisu, ale raději začnu, jakož i jindy, osobně: na hranici prepuberty a puberty jsem s velkým zájmem a pořád dokola, jak to tak u oblíbených knih bývá, četl Dalekohled Aneb Kdo nevěří, ať tam běží Adolfa Hoffmeistera. Vyšla roku 1956 a byl to symbolický rok (i když zdaleka ne každý – pro pamětníky z pochopitelných důvodů – mohl tehdy „běžet“ do těch zemí, které jsou tu popisovány), kdy se společnost po letech strachu a hrůzovlády trochu svobodněji nadechla. Z knihy na nás proudí právě ta proklamovaná svoboda pohybu, neomezená možnost stýkat se s lidmi různých názorů, aniž by byl obviněn třeba ze špionáže, schopnost být tolerantní a zvažovat různé možnosti, patos všeobecného smíření a lásky člověku, tedy humanity a odmítání násilí, v podstatě to, co tak naléhavě ve své pomnichovské vizi uváděl v jednom sloupku Karel Čapek, tedy v době, kdy již bylo zase daleko od člověka k člověku, kdy se svět nezadržitelně štěpil a blížil se k propasti války, kdy končil projekt, za nějž se Čapek celý život odvážně bil: první Československá republika, kterou tímto nechci nijak idealizovat a v níž se mnohým z různých důvodů nežilo dobře. Pro kulturu a umění však utvářela atmosféru, kterou se už nikdy nepodařilo ani napodobit. V roce 1956 se ještě vydávaly knihy v celoplátěné vazbě a tato byla určena dětem do 11 let. Četl jsem ji i později a působila jako magnet: autor ji totiž adresuje přímo v rozmluvách synovi Cvočkovi, vlastně staršímu synovi Martinovi, ročník 1947, a popisuje v ní svá cestování a pobyty vlastně takřka po celém světě, od USA přes Afriku a Asii, o Evropě nemluvě. Ale není to jen běžný cestopis, je to cestopis kulturní, umělecký i politický, jímž procházejí významné osobnosti, s nimiž se Hoffmeister setkával, jako když se my setkáváme se spolupracovníky anebo sousedy – spisovatelé, malíři, politici. Je to ovšem výklad schematický a jemně didaktický, nejsou tu zaznamenány bolestné rozpory, jež by poněkud idylickému vyznění bránily: dospívající chlapec chce slyšet jasný názor a jasné principy, jimiž by se mohl řídit, i když musí počítat s komplikacemi a nemůže nakonec vidět věci tak jednoznačně, ale přece jen potřebuje hypotetický levný řád a ten mu kniha, byť i tehdy vznikající pod tlakem ideologie, dává. Autorovou tragédií bylo však právě to, že toužil po lepším světě a tím se řídil a musel narazit a někdy se ideologii, o jejíž podstatě měl jinou představu, musel, snad i dobrovolně, podrobit, pokud chtěl zachránit sebe a rodinu. To jsem si ovšem jako chlapec neuvědomoval. Když nyní do knížky nahlížím, připadám si jako čtenář Karla Maye: moravský básník Jan Skácel kdysi prohlásil, že když v dospělosti čte dobrodružné romány tohoto německého autora, musí vzpomínat na to, co cítil, když ho četl jako dítě.

Adolf Hoffmeister, český spisovatel, prozaik, dramatik, básník, výtvarník, malíř, grafik, vydavatel, překladatel, cestovatel, diplomat, kulturní vyslanec a zástupce státu v mezinárodních organizacích, nositel francouzského Řádu čestné legie a národní umělec (1967), se narodil roku 1902 v rodině dobře situovaného pražského advokáta a kultivované prostředí určilo i jeho jednání a chování a společenské postavení. Jeho strýci byli hudební skladatel Karel H. a klasický filolog Ferdinand H. Od roku 1914 žila rodina na rohu Spálené, Lazarské a Magdaleny Rettigové na pražském Novém Městě v činžovním domě Diamant, který nechal postavit a zaplatil Hoffmeistrův otec JUDr. Adolf Hoffmeister (secesní návrh Fridricha Ohmanna byl posunut ke kubismu architektem Emilem Králíčkem, stavbu provedla firma Matěje Blechy.) Po maturitě na proslulém gymnáziu v Křemencově ulici v Praze, kde, jak známo, studovala řada budoucích avantgardistů, které tam poznal, pokračoval ve studiu na právech a jako advokát se také nějakou dobu živil. Celý život se stýkal s lidmi, kteří v kulturním světě něco znamenali, jak je potkával na svých pracovních cestách. Hoffmeister, který zemřel náhle na své chalupě ve východočeských Říčkách, kde se mimochodem odehrává také vyprávění jeho Dalekohledu, byl v době počínající konsolidace či nesprávně normalizace odstraněn z veřejného života uměleckého, kulturního a politického: když chtěl uspořádat výstavu svých výtvarných děl, musel k tomu vlastně nelegálně využít vlastního malostranského domu Pod Bruskou 7 (nyní luxusní hotel Hoffmeister). Konec byl smutný: ještě v únoru 1969 se v Praze setkal s Grahamem Greenem, na jaře navštívil Paříž, byl účasten schůze Pen klubu v Londýně, přednášel ve Švédsku, ve Vincennes za stávky maoistických studentů, připomněl si své pobyty ve Francii, včetně věznění za špionáž v roce 1939, ale i příjemnější chvíle mezi umělci – odtud doslova na poslední chvíli únik do USA na silnou přímluvu přátel: v Protektorátu zůstat nemohl již pro svou levicovost, antifašismus a podporu německých protihitlerovských emigrantů. Jako profesor brutálně propuštěn z Vysoké školy umělecko-průmyslové, pro pravicovou orientaci vyloučen z KSČ, kam vstoupil po roce 1945 na radu rázovitého komunistického funkcionáře Václava Kopeckého, který ho vyzval k návratu do vlasti, jeho jako avantgardního intelektuála a člověka s obrovským mezinárodním renomé. Dalo by se sumarizovat, že jeho život byl přehlídkou osobností a úspěchů, ale také ztrát a katastrof: ta poslední byla spojena s invazí armád pěti států Varšavské smlouvy a byla to pro něho lidská tragédie, propad ideálů, jimž věřil. Československý stát se v 70. letech 20. století postaral o jeho likvidaci obrazně i reálně.

Adolf Hoffmeister nezanechal žádné memoáry, což je škoda. Ale jeho synové Martin (roč. 1947) a Adam (roč. 1953), provozující dva objekty v Praze a dvůr v Čičovicích, jeden filmový režisér-dokumentarista, druhý malíř, spolu s Tomášem Vrbou a dalšími blízkými je nahradili Hoffmeistrovými dopisy různým lidem (někdy museli poškozené listy doslova dešifrovat). Dopisy líčí jeho cesty, setkávání, úvahy v době, kdy ještě existovala epistulární kultura. Spolu s dalšími jeho texty a vyjádřeními jiných vznikl skvěle textově i výtvarně vypravený svazek. Už dlouho jsem neměl v rukou krásnější knihu.

Dopisy jsou adresovány rodině, ale také ženám, většinou blízkým i intimně, jimiž byly jeho femmes fatales, první manželka Marie Prušáková, po rozvodu manželka architekta Karla Honzíka, autorka pamětí Když hoří obrazy z roku 1989, druhá manželka Lilly Strichová, s níž má zmíněné dva syny, s nímž žila i v americké emigraci a kterou si vzal po návratu do vlasti v roce 1946. Hoffmeister miloval především Francii, ale také ruské umění, zejména avantgardu: Francie i SSSR ho však vícekrát zklamaly a způsobily mu velkou bolest (Mnichov, věznění a rok 1968).

Ale vraťme se k příjemnějším aspektům přítomného textu, vlastně obrovité textově výtvarné koláži, která přesně odpovídá Hoffmeistrově mnohostranné kreativitě. V kompletu fotografií, ilustrací a reprodukcí probleskují jména bratří Čapků, Kafkovy přítelkyně Mileny Jesenské, ostatně příbuzné dávného lékaře popraveného Habsburky roku 1621, slavného slovenského lékaře Jána Jessenia, jejíž současnější příbuzní se za Protektorátu stali obětí nacistického teroru, překladatelky Staši Jílovské a těch, kteří s ním zakládali Devětsil, členové výtvarného sdružení Mánes, lidé spjatí s nakladatelstvím Aventinum, s nímž výtvarně spolupracoval, jeho životem prošli Vladimir Majakovskij při svých návštěvách Prahy, režisér Jiří Frejka, E. F. Burian a jeho Voiceband, Lidové noviny a časopis Kmen řízený Juliem Fučíkem, kromě Aventina to byli majitelé nakladatelství L. Kuncíř, V. Petr, J. Fromek, Otakar Štorch-Marien aj. Hoffmeistrovou zásluhou vyšel český překlad Joyceova Odyssea, s nímž to dohodl, vystavoval v Paříži, odkud píše svým milým rozsáhlé dopisy, vlastně malé novely nebo snad i romány, jimiž procházejí význačné osobnosti (zdráhám se použít zprofanovaného slova „celebrita“): stýkal se s Tzarou, zmíněným Joycem, kterému do Paříže přivezl svůj překlad Anny Livie Plurabelly, Le Corbusierem, Gidem, Valérym, Picassem, prvním sovětským komisařem osvěty Lunačarským, Piscatorem, Shawem, Tairovem, Mejercholdem a řadou jiných, české a slovenské jsme z prostorových důvodů záměrně v podstatě neuváděli. Řekl bych, že Hoffmeister byl asi nejsvětovější český ambasador kultury a umění. To potvrzují i vyjádření lidí, s nimiž se stýkal, mimo jiné Edwarda Albeeho, Václava Havla, Pavla Kohouta, Milana Kundery, Jana Wericha, Jiřího Voskovce, Jaroslava Seiferta, A. J. Liehma, Ferdinanda Peroutky, jenž ho chápe jako oponenta, ale i blízkého člověka. Je tu i dojemný text syna Martina o Hoffmeistrově smrti. Je tedy poté, co stát se kdysi Hoffmeistrovi za jeho celoživotní kulturní misi „odvděčil“ na konci jeho života ostrakizací a zákazy jdoucími doslova až za hrob, je tato kniha, o niž se postarali jeho nejbližší, velkým zadostiučiněním. Ostatně ani po roce 1989 se mu podle mého soudu dostatečné satisfakce nedostalo – možná právě z opačných názorových důvodů. Kniha dokumentů nahrazuje neexistující autorovy paměti víc než důstojně a originálně. A hlavně Hoffmeistra právem ukazuje jako vyznavače ideje, že život a svět jsou cenné nikoli uniformitou, umělou jednotou, jediným vynuceným názorem, ale právě naopak pestrostí a názorovou pluralitou, kdy se baví každý s každým, kdy se mezi lidmi nebudují hranice, kdy si lidé různých osudů a názorů tolerantně naslouchají a váží si sebe navzájem, jak si to myslel Karel Čapek ve zmíněném sloupku Lidových novin v smutném podzimu 1938. Tato jeho představa nebyla ani dnes naplněna.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady