Vojtěch Dědek: Otakar Motejl, advokát nevyslyšených. CPress, Brno 2026. ISBN 978-80-264-5940-8.

V českém prostředí to byla výrazná odborná i politická postava, snad známá i na Slovensku (spíše starším generacím), nehledě na rozpad společného státu; byl to koneckonců, byť krátce i federální činitel. Otakar Motejl (1932–2010) pocházející z rodiny prvorepublikového advokáta se po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy se vydal cestou otce, i když ve zcela jiné době. Sám k tomu podle přítomné knihy prohlásil, že fakultu opustil bez titulu (titul iuris utriusque doctor – JUDr. – se tehdy neuděloval, dostal jej později bez nutnosti vykonat zkoušku navíc), nezatížen znalostmi práva, zato, jak sám údajně řekl, obohacen žertovnými citáty klasiků marxismu-leninismu. Po krátké advokátní praxi najednou věda: v letech 1966-1968 pracoval v tehdejším Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti a publikoval v oboru, 1968 – 1970 byl soudcem Nejvyššího soudu a měl na starosti rehabilitace (údajně předobraz soudce, v procesu z roku 1968 z příběhu Štvanice; herec Josef Němeček, 1918–1984, který soudce představoval v seriálu Třicet případů majora Zemana byl koncipován podle něho a příslušný herec vystudoval stejnou právnickou fakultu jako Motejl a byl mu i trochu podobný). Za normalizace už ve funkci nepokračoval a vrátil se k advokacii: často hájil odpůrce režimu, mezi jinými členy skupiny Plastic People of the Universe. Po roce 1989 začala jeho nová kariéra: nejprve předseda Nejvyššího soudu ČSFR, později (1993-1998) předseda Nejvyššího soudu ČR. Roku 1998 byl jmenován ministrem spravedlnosti; z funkce odešel poté, co neprosadil soudní reformu. Roku 2000 byl zvolen prvním českým veřejným ochráncem práv – ombudsmanem. Zemřel v podstatě nečekaně, i když po dlouhé nemoci, v Brně, sídle české justice. S monografiemi podobného typu se v posledních letech roztrhl pytel a vždycky mám obavu, aby to nebyla hagiografie, což se některým autorům takřka podařilo – naštěstí ne zcela. Motejl byl originální, jistě i rozpornou osobností a Dědek ho také tak pojal. Určitě ho právem obdivuje, ale současně vychází z pečlivé faktografie, je opatrný v hodnocení a závěrech, jak se sluší na první knihu a také ze svých názorů na určité události v právníkově životě. Byl to život plný aktivity a také nebezpečných peripetií, v nichž Motejl projevil značnou odvahu, ale i detailní znalost justičního, policejního a politického prostředí, jejich lidí a strategie a taktiky; byl opatrný a někdy dokázal i funkčně ustoupit a do něčeho nejít.

Autor rozdělil svou knihu přísně chronologicky na několik částí podle funkcí a činností, které Motejl vykonával; všechna období kriticky charakterizuje a nevyhýbá se ani sporným místům, názorové nejistotě i spekulaci, ale vždy s mírou a vkusem. Právě tyto vlastnosti bych jako čtenář na autorově prvotině vyzvedl, i když místy se třeba prodírat stylisticky méně zdařilými partiemi nebo možná i tvrzeními, která nejsou dostatečně zdůvodněna. Závěrečné části se týkají Motejlova působení ve funkci českého ombudsmana. Nutno dodat, že možná právě jeho osobnost s touto funkcí mnoho lidí smířila, totiž těch, kteří zastávají názor, že čím méně spravedlnosti, tím více ombudsmanů, nebo čím méně etiky, tím více etických komisí: kdyby státní systém fungoval, nebylo by těchto funkcí, institucí a komisí vůbec třeba. Motejl místy dokazoval, že ombudsman je užitečný, když se jeho role ujme člověk s rozsáhlou odbornou a životní zkušeností a lidským přístupem, což se ne vždy podaří; to však neznamená, že by předchozí řádky přestaly pro někoho platit. Rozmnožování různých funkcí, institucí nebo komisí je vždy výrazem bezmoci systému a znamením jeho rozkladu, nikoli zdokonalování, neboť ukazuje, že dosavadní funkci či instituce nejsou dostatečně využívány nebo prostě selhaly ony nebo jejich vykonavatelé. Životní dráha Otakara Motejla od advokáta přes právní vědu a vysoké soudcovské funkce zopět k advokacii, zase k soudům, ministerstvu a ombudsmanovi není zcela typická, ale ukazuje na široký okruh znalostí, které Motejl získal a také na rozsáhlé spektrum osobností a právních a politických názorů, s nimiž se setkával. Speciální částí knihy je kapitola o tom, jak se Motejl nestal prezidentem, i když měl k této funkci dobře našlápnuto. Ať tak či onak, ukazuje to i na fakt, že přece jen nebyl zcela imunní k nabídkám na role přinášející vrcholné společenské uznání a ocenění a mezinárodní známost. I to patří k portrétu významného člověka. Publikace je opatřena zajímavou fotografickou přílohou, seznamem, jak autor uvádí, podstatných zdrojů a archívních dokumentů a také jmény těch, které autor vyzpovídal osobně, tedy něco jako oral history. A také anglosasky rozsáhlé acknowledgements. Knihu tedy charakterizujeme jako dobrý, poctivý pokus o vystižení osobnosti, pokus o to důležitější, že se děje v době oplývající spíše neosobnostmi.

Ivo Pospíšil

Psáno pro Slovenské pohľady