Zdeněk Šmíd: Paměti a jiné texty z pozůstalosti. Artkrist a Knihovna města Plzně, Plzeň 2025.

Ladislava Lederbuchová je nezmar; po rozměrné monografii o Zdeňku Šmídovi (524 stran) jako editorka a komentátorka připravila k vydání Šmídovy Paměti a jiné texty z pozůstalosti (432 stran). Knižní soubor je rozvržen do čtyř částí – interpretace Ladislavy Lederbuchové autorových Pamětí, text Pamětí, její interpretace Šmídovy pozůstalosti a texty pozůstalosti (otázkou zůstává, zda pořadí částí nemělo být opačné – nejprve text Šmídův a pak jeho výklad).

Lederbuchová nepodává jen základní informaci o Šmídových Pamětech a o jejich vzniku, rozhlíží se po celém tomto žánru, charakterizuje jej a vyhledává autorův podíl na jeho vývoji. Činí tak až s nadměrnou podrobností, její interpretace je v podstatě zasvěcený pokus o definici memoárového žánru a všech jeho možných variant. Lederbuchová je tu daleko podrobnější než ve své šmídovské monografii, srovnává autorovy Paměti s řadou podobných, jež se po pádu komunismu hromadně objevily.

Sám text Šmídových Pamětí je nepatrné torzo, jež v podstatě zachycuje pouze prozaikovo dětství a počátky mladistvých let. Jisté novum v nich představují scény, v nichž

autorovu rodnou Kdyni osvobodili američtí vojáci. Nemalou předností Pamětí je Šmídova naprostá otevřenost a sdílení věcí, jež pamětníci obvykle zamlčují – viz např. jeho dětské hajlování. Jinak jde opravdu o malé torzo, které připomíná rovněž započaté a nedokončené memoáry ostravského Leopolda Vrly, kde se dovíme mnohé o rodné vsi a pak konec. V obou případech to nejzávažnější si oba vzpomínající odnesli na onen svět. O Kdyni hovoří Šmíd jako o krásném městě, pak se autor Babince přenesl do krušnohorské oblasti a k jeho lidským a charakterovým vlastnostem patří skutečnost, že novému prostředí, stejně jako rodnému, zůstal celoživotně věren. Nejen existenčně, ale především spisovatelsky. To jej mimo jiné znovu spojuje s ostravským Leopoldem Vrlou.

Poté následuje interpretace Ladislavy Lederbuchové Šmídovy veršované, prozaické a dramatické pozůstalosti. Teoretička ji zahajuje výkladem o autorově poezii a jeho písňových textech. Jde o nejzávažnější pasáž celé publikace, neboť se dotýká tvaru, struktury textu, hlubinné složky díla. Lederbuchová začíná svou studii interpretací textu Pět jar, v němž vidí jeden z vrcholů Šmídovy poezie. Záměrně vede paralely s tvorbou Karla Hlaváčka. Lederbuchová se však omezuje, stejně jako Šmíd, pouze na obsah sdělení, na „nostalgii uplynulého a smutkem nenávratného“ (249). Teoretička však zároveň uvádí poznámku Lubomíra Melichara, člena loketské kapely, který si s odstupem času vybavil, že text je „dvakrát delší než ten původní“ (249). Šmíd, jenž celý text založil na refrénu a jarem pátým ptáci letí k nám, v rozporu se smyslem textu (pět jar) rozšířil báseň do osmi strof o šesti verších. Tvůrce Cejchu stále zdůrazňuje pět jar, pět krátkých let, pět přípitků atd. atd., ale pouze v tématu, k promítnutí nesčetných pentád do výstavby textu u něho nedošlo. Na druhé straně je ovšem možné, že Šmíd se musel podrobit hudebnímu diktátu (hudebnímu textu). V počtu strof se mu ovšem podrobit nemusel, pouze v rozsahu veršů. Uvedené je jednotlivina, která však vypovídá o mnohém nejen ve veršovaných textech autora.

Ladislava Lederbuchová učinila jako teoretička a editorka pro Zdeňka Šmída maximum. V interpretačních studiích jej zařadila do českého literárního kontextu, podtrhla jeho osobitý přínos a v nejednom směru poukázala na jeho souvislosti s jinonárodním slovesným kontextem (její stať o Šmídově pozůstalosti začíná např. Rakušanem Robertem Musilem).

František Všetička