Píseň vítězné lásky

 Ke 130 výročí smrti I. S. Turgeněva

Orient, jenž přitahoval Evropany od raného středověku svým pohádkovým bohatstvím, se stal zdrojem inspirace i pro romantismus a neoromantismus. Již Friedrich Schlegel to vyjádřil knihou O jazyce a moudrosti Inků (1808). Orientální zdroje jsou patrné ve filozofickém systému Artura Schopenhauera i Friedricha Nietzscheho, jenž užil v titulu své nejpoetičtější knihy Tak pravil Zarathustra (1883–84) jména reformátora staroperského náboženství ze 7. – 6. stol. př. n. l. Není tedy divu, že Ivan Sergejevič Turgeněv, tvůrce řady „tajemných“ povídek, tvořících paralelní linii jeho realistických románů a próz, věnoval orientální tematice jednu ze svých nejartistnějších  novel.  Píseň vítězné lásky je stylizována jako úryvek ze starého rukopisu z poloviny 16. století. Děj se odehrává v renesanční Ferraře. Dva blízcí přátelé Fabius a Mucius – příslušníci starých  patricijských rodin – se zamilují do téže krásné a čisté dívky Valerie, jež má sama rozhodnout, komu z nich dá přednost. Na radu své matky,  která vycítila, kdo je její dceři bližší, Valerie zvolila malíře Fabia. Mucius dodrží slovo a bez reptání odjede do zahraničí.  Vrátí se až po pěti letech z Orientu. Na Fabiovo pozvání  se ubytuje v jednom z pavilonů jeho nádherného sídla. Vlastní děj tajůplné novely se začíná rozvíjet až od onoho okamžiku, kdy Mucius v doprovodu svého němého malajského společníka udivuje svoje hostitele nádherou cizokrajných darů, včetně perlového náhrdelníku, jenž však Valerii nesmírně tížil. Ještě podivnější byla hudba, kterou Mucius hrál na zvláštních houslích. Přímo magicky na manžele zapůsobila píseň, o níž hudebník prohlásil, že ji uslyšel  na Cejloně, kde ji pokládají za výraz šťastné lásky. Ona píseň se pak stává prologem všech následujících podivných nočních událostí.  Turgeněv v nich využívá podobně jako Puškin motivu snu, odhalujícího skryté duševní tajemství. Proto jej Valerie nemůže vyprávět svému manželovi, tím spíše, že obdobný sen se v téže době zdál i Muciovi. Rozdílnost povah dávných přátel  by bylo možno vyjádřit slovy Puškinova románu:

I sešli se. Vlna a kámen,

Verše  a próza, led a plamen

Jsou sotva si tak vzdáleny… (přel Josef Hora)

Podobně jako v Evženu Oněginovi je řešení konfliktu tragické  i v Turgeněvově novele, třebaže je u něho souboj nahrazen smrtelným zraněním soka žárlivým manželem. Místo smrti však následuje podivuhodné uzdravení, plné orientální mystiky, jehož analogii můžeme nalézt jen v kouzelných pohádkách.

 Je-li  hudba v Písni traktována jako dionýsovský princip a je tedy výrazem milostné vášně a tajemství, jež je podle Schillera nezbytnou součástí krásy, stává se v ní malířství, symbolizující něhu manželství Fabia s Valerií, výrazem principu apollinského. Fabius připomíná svou vizáží boha slunce a světla Apollóna. Usiluje o dosažení maximální harmonie ve svém životě i v portrétu Valerie, nad jehož dokončením pracuje. Valerii, jež má nádherný hlas, hudba sbližuje s Muciem, který nad ní nabývá stále více svou moc. Jakmile je její život poznamenán „nečistou“ silou v podobě Muciovy vášně, je narušena i Valeriina harmonie. Zrazuje ji její vlastní tvář, v níž Fabius pojednou marně hledá dosavadní čistotu a klid, bez nichž mladá žena již nadále nemůže být modelem pro vyobrazení světice. Obraz může být dokončen až poté, co Mucius zmizí z jejich života. Zásah nečisté síly je leitmotivem Písně, jež se však současně stává předzvěstí nového života. Valerie,  jež dosud marně toužila, aby se stala matkou,  poprvé pocítí své mateřství  při zvucích té podivné  písně. Její slova zůstávají utajena. Jediným citátem jsou verše,  jež Mucius šeptá v somnambulním snu. Jejich prostřednictvím je poprvé naznačeno řešení milostného trojúhelníku. Jsou i důkazem Turgeněvova lyrického talentu, který se v mládí projevil řadou veršů a poem. Verše jsou stylizovány secesně jako celá Turgeněvova novela:

Vyšel měsíc jak kulatý štít

řeka se leskne – hadí aksamit.

Procitl přítel, jen nepřítel spí –

slepičku chce jestřáb zardousit –

Pomozte!  (přel. DK)

Typickým secesním motivem je had, jenž je zde jedním z magických atributů, jimiž se Mucius snaží upoutat pozornost svých hostitelů, obzvláště Valerie. Hadí kůže obepíná indické třístrunné housle, na nichž Mucius hraje Píseň vítězné lásky. Podle rytmu Muciovy flétny se vlní hadi v jeho košíku. Jedním z oblíbených secesních šperků – perlami – se Mucius pokouší ovládat Valerii. Jejich síla je zlomena teprve poté, co jsou vhozeny do hluboké studny. Voda zbavující předměty nečisté síly patří ke starobylým archetypům, hojně užívaným v době romantismu i neoromantismu. Sepětí s romantismem navozuje již motto ze Schillera, zdůrazňující právo člověka na bloudění a sny. Není také náhodou, že Turgeněv věnoval novelu Gustavu Flaubertovi, s nímž se v 70. letech velmi sblížil. Nedlouho předtím než začal psát svou Píseň Turgeněv přeložil  dvě Flaubertovy prózy: Legendu o sv. Julianovi Milostivém a Herodiadu (1877).  Třebaže se obě týkají zcela rozdílné tématiky, jejich poetika je Písni velmi blízká.

 Kategorie vůle, jíž ve své tvorbě hojně využívá E. A. Poe, který byl Turgeněvovi blízký stejně jako jeho přátelům Baudelairovi,  Flaubertovi, bratřím Goncourtovým aj.,  spojuje Turgeněva se Schillerem,  Schopenhauerem i Nietzschem. Schiller v eseji O vznešeném (1794–96) zdůrazňuje, že vůle je hlavním  povahovým rysem  člověka, násilí jej proto zbavuje jeho podstaty. Jedinou překážkou vůle je smrt.  Toto vědomí člověka nikdy neopouští a je zdrojem jeho fantasmagorií.  Jen kultura je schopna přinést  osvobození. Schiller rozlišuje dva typy kultury: fyzickou, usilující o vládu nad přírodou a jejími silami, a ideální, morální, umožňující  harmonické soužití s přírodou. A právě tyto dva typy kultury Turgeněv personifikuje v obou hlavních protagonistech: fyzickou v dionýsovském Muciovi a ideální v apollinském Fabiovi. Ten svoji harmonii porušil jen jedenkrát,  když  se v návalu žárlivé bezmocnosti vrhl na Mucia, aby  prolomil magický kruh očarování,  zbavujícího  Valerii její vlastní vůle.

 Kontrast ideální harmonie a hrubé fyzické síly je vyjádřen některými naturalistickými detaily, jako je Malajcův vyřezaný jazyk či způsob, jak nutí mrtvého Mucia, aby znovu ožil. Malajec má sice nadpřirozené schopnosti, dovede jich však využívat jen ke službě svému pánovi. Ani Mucius, ani Malajec nejsou svobodní. Právě v tom prolnutí vůle a naprosté podřízenosti, moci směřující k ovládnutí druhé osoby, jež je tak zbavována svobody, hrůzy z vlastního strachu a tajné touhy, se projevilo Turgeněvovo mistrovství, s nímž spřádal jemné předivo psychologie a tajemna, halícího tuto pozoruhodnou novelu. Hlavní myšlenkou Písně – přesvědčením, že  láska je silnější než smrt – se  Turgeněv  ztotožňuje  se Schopenhauerovým  výkladem  metafyziky lásky, zdůrazňující význam vášnivé lásky pro zdravý vývoj následujících generací. Klíčem k vysvětlení tajemného podtextu Písně vítězné lásky je Schopenhauerova devíza, že největší obětí milujícího je zřeknutí se milované bytosti, které je však v novele ambivalentní, neboť jediným smyslem zahraničního pobytu Mucia i jeho návratu domů byla touha po získání Valerie i za cenu vlastního života. Turgeněvovo rozhodnutí, aby ve druhé redakci oba milostné rivaly nechal žít, koresponduje se Schopenhauerovým přesvědčením, že nejvyšší hodnotou je právě splnění tohoto kategorického imperativu života. Je jím i naplnění Valeriiny touhy po dítěti. Kdo je jeho otcem zůstává zahaleno tajemstvím, neboť z hlediska přírodních zákonitostí to není podstatné.


Danuše Kšicová


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Trestanec ze Sibiře ozdobený řádem (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Władysław Tatarkiewicz, polský vědec a akademik (Hana Vondrů)
1 | 2013
  1. Píseň vítězné lásky (Danuše Kšicová)
2 | 2011
  1. Česko-německé literární paralely Sylvie Stanovské (Ivo Pospíšil)
1 | 2011
  1. Lev Nikolajevič Tolstoj (Danuše Kšicová)