Lermontov po dvou stoletích

Zpráva o mladém ruském básníkovi – Puškinově pokračovateli – se šířila v rozjitřené době po nešťastném souboji neobyčejně rychle. V době, kdy literatura žila v salonech předních osobností a kdy bylo zvykem přepisovat dosud nepublikované texty, kulturní veřejnost věděla téměř okamžitě, že mladý poručík Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841), od jehož narození uplyne 15. října 200 let, napsal podivuhodné verše na básníkovu smrt. První varianta textu zaujala i cara Mikuláše I. Jeho příznivé ocenění se však zcela změnilo poté, co se mu na stůl dostalo celé znění básně Smrt Básníka, včetně posledních šestnácti veršů, v nichž Lermontov vyzývá vládní garnituru na boží soud. Následovalo okamžité uvěznění autora i jeho přítele S. A. Rajevského, obviněného ze šíření veršů neschválených cenzurou. Konečný verdikt nebyl tak přísný, jak to vypadalo bezprostředně poté, co si car přečetl jeden z opisů osudného textu s nadpisem Výzva k revoluci. Prosby vážené Lermontovovy babičky Jelizavety Alexejevny Arseňevové (1773–1845), jež básníka po smrti jeho matky vychovávala, přispěly k tomu, že její vnuk nebyl suspendován. Byl sice odvelen na Kavkaz, shodou okolností se však tehdy přímých bojů nezúčastnil. V závěru svého pobytu na podzim r. 1837, kdy se babičce podařilo získat pro vnuka milost, odjížděl z Kavkazu dosti nerad. Dragounský pluk z Nižního Novgorodu, v němž sloužil, byl totiž v té době převelen do Tiflisu (dnešního Tbilisi), kde se autor ocitl v přátelské společnosti rodiny gruzínského básníka Alexandra Čavčavadze (1786–1846), jehož znal již z Petrohradu. Mládež tehdy přitahovala i jeho krásná mladší dcera Jekatěrina, sestra vdovy po proslulém dramatikovi Alexandrovi Gribojedovovi, zmasakrovaném r. 1828 v Teheráně. Lermontov se v Tiflisu učil turecky, což byl tehdy kavkazský dorozumívací jazyk. Přitahoval jej i turecký folklor, z něhož ztvárnil pohádku Ašik-Kerib.

Lermontov měl ostatně ke Kavkazu blízký vztah od útlého dětství, kdy jej do severokavkazských lázní vozila babička. Její sestra Jekatěrina Alexejevna Chastatovová, vdova po generálovi, měla totiž v usedlosti svého muže na hranici Čečny, na levém břehu proslulé kavkazské řeky Těrek, usedlost a závod na výrobu hedvábí. Situace se ovšem zcela změnila za dlouholeté kavkazské války o získání území mezi Ruskem a Gruzií, jejíž poslední panovník Heraklios II. požádal r. 1783 Rusko o ochranu, za níž následovalo r. 1801 připojení Gruzie k Rusku. Z usedlosti, nazvané příznačně Zemský ráj, se stala pohraniční pevnost, vystavovaná neustálým nájezdům Čečenců. Pro rodinu své sestry však Jekatěrina Chastatovová pronajímala dům v lázních Gorjačevodsku, dnešním Pjatigorsku. Počátkem dvacátých let zde pak postavila dřevěný dům, který Lermontov navštěvoval i za svých pozdějších lázeňských pobytů, když sloužil v kavkazské armádě. V dětství zde byl básník třikrát v letech 1818, 1820 a 1825. Arseněvová sem přivážela vnuka i děti svého bratra, provázena služebnými, domácím lékařem a vychovateli dětí. Cesta trvala tři týdny a v posledním úseku, kde se již blížila fronta, byl nutný kozácký ozbrojený doprovod, opatřený dělem. Vojenská ochrana byla nezbytná i kolem lázní, kde tehdy horká minerální voda tryskala přímo ze země a koupele se odbývaly v bečkách umístěných na kumyckých vozech.

Není proto divu, že je kavkazská tematika přítomná již v rané Lermontovově lyrice i v řadě jeho skladeb lyricko-epických. Básníkovy sympatie k horalům bojujícím za zachování nezávislosti své země jsou patrné již z veršů napsaných v šestnácti letech, v době, kdy se po r. 1828 sjednotil k odboji celý Kavkaz. Válka se pak vlekla až do r. 1864, i když velkým oslabením bylo r. 1859 zajetí hlavního vůdce Šamila v dagestánském aulu Gunibu.

(Případně vložit něco z překladů básní z r. 1830: Kavkaze, země vzdálená , Kavkaz, Mám rád řetězce modrých hor, Ráno na Kavkaze – DK).

Podobně jako lyrika, tematicky úzce korespondující s básníkovými akvarely či olejomalbami, je s touto podivuhodnou krajinou spjata i řada jeho dalších děl. V ruské literatuře sehrál Kavkaz stejnou roli jako exotické kraje Řecka a Přední Asie v literaturách západoevropských. V souvislosti s válečnými událostmi se tehdy o Kavkaze hodně psalo. Tvůrčí podněty mladý Lermontov ovšem čerpal i z Puškina, jak o tom svědčí jeho varianta Kavkazského zajatce či náčrt poemy Čerkesi. Básnickým idolem se mu stává Byron, podle jehož Korzára vzniklo Lermontovovo mladistvé torzo. Již v těchto raných pokusech je však patrné, že nejde o skladby epigonské, ale o zkoušení vlastní básnické potence. Osmnáctiletý autor to demonstruje hrdými verši Ne, nejsem Byron (1832), v nichž jakoby v tajné předtuše zdůrazňuje krátkost času, jež je mu v životě vyměřena. Možnost nahlédnout do svého nitra dává pouze samému Bohu.

Byronovi je Lermontov blízký především základní koncepcí svých kavkazských poem: sympatiemi k boji kavkazských národů za nezávislost i zájmem o jejich etniku a mentalitu. Touha pomoci Řekům v jejich odboji proti turecké okupaci Byrona stála život. Lermontov svoje přesvědčení nezměnil ani v době, kdy se sám kavkazské války aktivně zúčastnil. Je to patrné v  románu Hrdina naší doby, především však v proslulé básnické povídce Novic (Mcyri), v níž jsou jeho sympatie zcela na straně dagestánského chlapce, kdysi v dětství uneseného z rodného aulu a platícího vlastním životem za touhu prchnout domů.

Ze třiceti Lermontovových poem je jich osm spjato s kavkazským prostředím, kam posléze přenáší i svou nejslavnější skladbu Démon. Poprvé v evropském romantismu je ve dvou z nich zpracováno téma krevní msty. Je to ústřední námět básnické povídky Kally = čerkesky vrah. Této přezdívky se dostalo jinochovi, který poslušen vžitému příkazu vyvraždil celou rodinu a pak žil jako psanec mimo lidskou společnost. Příkré odsouzení krevní msty obsahuje i skladba Chadži-Abrek neboli Vyvržený Chadži. Byla to první skladba, jež se bez autorova vědomí objevila r. 1835 v tisku. Kompozičně i psychologicky nejkomplikovanější a také nejdelší exotickou poemou je Izmail-Bej o reálném osudu kabardinského knížete, který získal vzdělání v Rusku a byl po návratu domů zabit svým bratrancem. Téma neopětované lásky a kruté msty je námětem básnické povídky Aul Bastundži, který jako dovršení lidské zběsilosti lehne popelem. O tvrdé mentalitě horských národů, připomínající zákony Sparty, svědčí kratičká skladba Zběh, končící sebevraždou toho, kdo nebyl schopen pomstít své blízké. Jejím reálným podkladem byla zvyklost přinést jako důkaz pomsty hlavu nepřítele. Jestliže se tak nestalo, musel Kavkazan, který takto svou odplatu nedokázal, živit celou rodinu padlého.

Z historických, folklorně stylizovaných skladeb jsou kavkazským poemám nejbližší Bojar Orša a Píseň o caru Ivanu Vasiljeviči, v níž Lermontov zachytil atmosféru pěstních zápasů na zamrzlých řekách tak, jak to vídával v dětství v okolí babiččiny usedlosti v Tarchanech.

Specifickou součástí Lermontovových epických skladeb jsou jeho burlesky, jimiž rozvíjel nejen podněty Byrona a Puškina, ale i dávného I. S. Barkova. Tuto nevázanou část klasikovy tvorby je však třeba pokládat především za daň hrubozrnnému prostředí vojenské kadetky, v níž se autor ocitl po nepříjemnostech na Moskevské univerzitě. Nejvýznamnější Lermontovovou burleskou je nepochybně existenciální skladba Paní důchodní z Tambova, v níž se předmětem vsazeným do karetní hry stává vlastní hráčova žena. V burleskní podobě tak ožívá dávné bolestné téma pokřivených rodinných vztahů, jež poznamenalo Lermontovovo dětství a mládí. Literární podobu dostalo v jinošských hrách, jejichž konflikt tvoří dítětem těžce prožívaná roztržka mezi dvěma milovanými bytostmi, otcem a babičkou, jež mu po léta nahrazovala předčasně zemřelou matku. Hry, v nichž se autor přiklání tu na stranu otce, tu babičky, se na scénu ovšem nikdy nedostaly. Ruského uvedení dramatu Maškaráda – romantické varianty Shakespearova Othela – se sám autor nedočkal. Později se stalo oblíbenou součástí domácího repertoáru, po němž občas sahají i evropské scény. Do dějin českých inscenací této tragédie se zapsalo zvláště brněnské válečné Jernekovo ztvárnění na prknech Starého divadla. Temná doba okupace dala hře rámec rozbitého zrcadla (1941). Vedle nejlepších částí Lermontovovy lyriky, vrcholných básnických povídek a románu Hrdina naší doby je ostatně Maškaráda tím nejlepším, co nám autor zanechal.

Láska a smrt – to zdánlivě neslučitelné spojení – ostatně básníka pronásledovalo po celý život. Poznamenalo jej již v útlém dětství, kdy jedinou vzpomínkou na milovanou maminku byla melodie písně, již si nemohl vybavit. Milostnou prohru pociťoval i v oblasti erotické. Poznal sice uspokojení z opětované lásky k jediné ženě, již opravdu miloval, již však nikdy nemohl nazvat svojí. Jmenovala se Váreňka Lopuchinová a protože oběma bylo šestnáct, nemohla brát chlapcovo milostné vytržení vážně. V tom věku byly tenkrát dívky již nevěstami na vdávání. Romantický cit nezahladilo ani odloučení poté, co básník odjel z Moskvy do Petrohradu a zcela změnil styl svého života. Dívčin sňatek pak jenom přilil oleje do ohně. Z básníkovy korespondence se dočteme i o jiných ženách, jež pro něho však někdy byly jen předmětem promyšlené hry. Známý je případ kněžny Suškovové, jíž se básník po letech pomstil hraným zájmem za výsměch, jehož se mu dostalo v útlém mládí. Mnohé osobní zkušenosti včetně soubojů, jež se mu nakonec staly osudnými, se dostaly i do Hrdiny naší doby, včetně základního životního postoje – fatalismu, jenž je námětem závěrečné kapitoly.

Autorova hra s osudem, kterou s nemilosrdností sama k sobě opakoval ve svých soubojích, mu přitížila již v konfliktu s de Barantem, který byl příčinou druhého Lermontovova vyslání na Kavkaz, tentokrát již na válečnou linii. Básníkovo pravdivé tvrzení, že střílel do vzduchu, totiž uražený Francouz pokládal za výsměch své statečnosti. Stejný postup v souboji se spolužákem z kadetky Martynovem, jehož potkal v červenci r. 1841 za krátkého ozdravného pobytu v Pjatigorsku, stál básníka život. Okolnosti tohoto podivného utkání s člověkem, jehož ješitnosti se básník dotkl, vedly v minulosti k řadě dohadů s politickým a proticarským vyzněním. Není proto divu, že za nové politické situace se právě tato část autorovy biografie stala opět předmětem podrobného výzkumu. Jeho výsledkem je jednoznačné zjištění, že nešlo o politický komplot, tím méně pak o plnění tajného carova příkazu, jak bylo v minulosti dokazováno v řadě prací. Z celého průběhu událostí je však patrné, že žádný z účastníků souboje si neuvědomoval, že by konflikt, vyvolaný tak banální zápletkou mezi lidmi, kteří se po léta znali, mohl vyústit ve skutečnou tragédii. Nikoho ze sekundantů ani nenapadlo vzít s sebou doktora. V daném případě by však ani jeho přítomnost nepomohla, protože básník byl na místě mrtev. Přesně tak, jak si to předpověděl v básni Sen. Jen místo smrti bylo jiné – tragédie se neodehrála v dagestánské strži, ale na úpatí hory Mašuk, v místě tehdy od Platigorska značně vzdáleném a po letech těžko určitelném. Dnes je tam městský park, v němž místo souboje připomíná jen neoklasicistický pomník a memoriál. Tělo milovaného vnuka nechala zoufalá babička rok po jeho smrti převézt do Tarchan, kde je uloženo v rodinné kapli.

Nad místem souboje snad dodnes bloudí svržený Démon, jehož pokus nalézt vysvobození v lásce skončil smrtí vyvolené. Démon z proslulé Lermontovovy poémy se tak v okamžiku milostného vytržení stává andělem smrti, o němž básník napsal kdysi pozoruhodnou básnickou povídku. Podobně tragickým způsobem Pečorin zasahuje do života lidí, s nimiž se setkává. S oběma díly se po letech seznámil i Friedrich Nietzsche. Protože měl v té době bolavé oči, četla mu je jeho maminka. Touha překročit vlastní stín, již vyčetl z díla Lermontovova, spoluutvářela jeho tragickou postavu Nadčlověka působícího na celé generace lidí hledajících místo ve světě a smysl vlastní existence.


Danuše Kšicová



Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2021
  1. Trestanec ze Sibiře ozdobený řádem (Ivo Pospíšil)
2 | 2014
  1. Jurij Wićaz – zapomenutý lužickosrbský cestopisec (Judith Wjenkec)
1 | 2013
  1. Píseň vítězné lásky (Danuše Kšicová)
2 | 2012
  1. Pařížské přítelkyně (Danuše Kšicová)
1 | 2011
  1. Lev Nikolajevič Tolstoj (Danuše Kšicová)