Osmdesátiny básníka a prozaika Jindřicha Zogaty

V malé monografii Jindřich Zogata – básník vzdorných cest (Brno, 2011) jsem o básníkovi (roč. 1941) napsal: „I když Zogatův autorský osud od 60. let minulého století nebyl dobrý, spíše tragický, ani nová doba mu neotevřela dveře dokořán: důvodem nebyla a není (doufejme) cenzura nebo „zakázané“ politické názory, ale – jak sám ironicky, ale se zlehčujícím úsměvem uvádí – „neviditelná ruka trhu“: bloudění některých jeho rukopisů po různých nakladatelských domech od počátku 90. let 20. století po dnešek by si možná samo zasloužilo literárního ztvárnění, jež by o naší nedávné minulosti a současnosti vypovídalo možná více než složitě strukturované příběhy. Jak jedním dvěma slovy označit Zogatovu osobnost, básníka, prozaika, esejistu, kritika? Nakonec jsme zvolili slovo „vzdorný“ nejen ve smyslu nekonjunkturální: vlastním osudem umělce je ztěžovat si cestu ke skutečnosti; již básnický jazyk, „řeč vázaná“ je toho dokladem. Zdálo by se, že Zogatův výrok z rozhovoru, který jsem s ním vedl, totiž, že „poezie je dech“, svou přirozeností jako by protiřečil této vzdornosti – spíše bychom čekali, že mu jde o volné plynutí. To zcela odpovídá Zogatovu pojetí poezie: je sice svým obsahem a povahou metafor někdy hněvivá a sarkastická, ale nepřestává být oním „dechem“, tedy přirozeným plynutím – a již tím se stává vzdornou vůči tomu, co tento přirozený běh nerespektuje, co jej chce ovládnout a manipulovat jím. Volí k tomu osobité přístupy, včetně jazykových, tvarových, kompozičních, které mají uvolnit skryté, dřímající síly, záměrně prochází cestami, jež nejsou dlážděné ani asfaltované, spíše zcela neprošlapané, aby z tlaku osobnosti a materiálu vytěžil nový pohled, který zasáhne nitro a – byť nakrátko – ozáří temná zákoutí člověka a světa a v jednom záblesku propojí jejich odlehlá místa.“

Básník a prozaik Jindřich Zogata se narodil na území dnešního Polska v Jaworzynce/Javořince 6. srpna 1941. Pochází z rolnické rodiny z dnešního rozhraní česko-polsko-slovenského, kam pravidelně jezdil na svou chalupu v Hrčavě. Rodina Zogatových je v kraji i mimo něj známá svým uměleckým založením: otec Pavel Zogata byl známý lidový gajdoš a vypravěč, strýc Ondřej Zogata zase řezbář; v hudební tradici pokračoval bratr Vladislav Zogata a jehy syn Jíří. Po válce (1946) rodina přesídlila do Československa a žila v Jablunkově, Jeseníku nad Odrou, Kuníně a od roku 1950 v Bukovci.

Prameny uvádějí, že jeho debutem (ve věku devíti let roku 1950) byla píseň v opavském časopise Radostná země. Od počátku 60. let publikoval hlavně poezii v různých periodikách, mj. Vpřed (Frýdek-Místek), Nová svoboda (Ostrava), Głos ludu (Ostrava), Rovnost a v renomovaných literárních časopisech Plamen, Host do domu, Sešity pro mladou literaturu, Literární listy a Zwrot (Český Těšín), a stále se tak vlastně pohyboval na česko-polském kulturním rozhraní, což pokračovalo i po jeho vynuceném mlčení (zákaz publikovat) v tehdejším Československu Na konci 60. let byly v různých nakladatelstvích přijaty k tisku básnické sbírky Ohně na horách, Na kameni kámen, Morana a Dřevěné pyramidy, začínající normalizace však jejich vydání znemožnila. Pro podpis 2000 slov byl propuštěn ze zaměstnání a pracoval v různých dělnických profesích (betonář, kulisák, řidič tramvaje aj.). V té době mu bylo umožněno uveřejňovat svá díla v Polsku, mj. v časopisech Agora a Wiadomości (Wrocław), Życie literackie (Kraków), Zielony sztandar a varšavská Poezja (byly to překlady Wilhelma Przeczka, Bogusława Sławomira Kundy, Władysława Sikory a Lucyny Waszkowé). V roce 1974 se vrátil do Brna, kde se stal mistrem Střediska veřejné zeleně při městské Technické a zahradní správě. Od roku 1993 byl správcem parku na hradě Špilberk, od roku 2004 je v důchodu.

Jen pro ilustraci, jak obtížně se jeho dílo publikačně prosazovalo z důvodů politických i jiných, ale také vinou „neviditelné ruky trhu“ uvádíme úryvky ze dvou dopisů, které jsou reakcí na nabídku rukopisu a knihy. V prvním případě šlo o rukopis Střední slunce a tehdejší nakladatelství Československý spisovatel. Přesně nevím, kdo byla osoba podepsaná pod textem a jaké měla v nakladatelství postavení, dopis je datován 3. 5. 1983. Nicméně její věty jsou signifikantní: „Vážený soudruhu inženýre, poslal jste nám k nahlédnutí rukopis Střední slunce. S politováním jsme Vám nuceni sdělit, že výsledky lektorského řízení jsou záporné. Jakkoli lze kladně hodnotit Vaši snahu zachytit zvláštnosti Beskyd a jejích obyvatel a pojednat i o dalších aspektech ‚genotypů Beskyd‘, jak píšete, výsledný tvar nelze považovat za zdařilý. Vaší próze chybí vnitřní řád, vyprávění postrádá jednotné tempo, text je zatížen neorganickými vsuvkami, které nezastřeně prozrazují didaktické tendence. Popisy krajiny i zachycení Cyrilových pocitů a dojmů jsou navíc místy nepřehledné, myšlenkově a jazykově příliš komplikované. Chaotický dojem podporuje i členění prózy. Také nadužívání nářečních výrazů a ukázek z folklóru se jeví jako samoúčelné. I kdybychom neměli tyto zásadní výhrady k úrovni uměleckého zpracování, pravděpodobně bychom Vám, vzhledem k omezené regionální tematice stejně doporučili, abyste svůj rukopis nabídl do Ostravy…“ (cit. ze strojopisu, opraveny chyby – ip). Není tam ani slovo o „nevhodné“ osobě autora, zdá se, že o tom nemá pisatel/ka ani potuchy nebo to zdařile předstírá, není ani jasné, kdo psal posudky, z nichž odmítavý dopis vychází, ale podstatné je jedno: totální nepochopení specifika jeho prózy, neboť to, co se mu zde vytýká, je právě její podstatou. A potom ten nešťastný regionalismus: ten, kdo píše o Beskydech, může uveřejňovat jen v Ostravě, takže z tohoto hlediska by v Praze měly vycházet jen knihy s tematikou Václavského náměstí a okolí. Bohužel tyto představy nezmizely ani dnes.

Možná jeho tvorbu do jisté míry vystihují názvy kapitol naší malé monografie z doby před deseti lety: Od kořenů k jádru 60. minulého století let, Řád přírody a úzkost z civilizace, Mezi poezií a prózou, Literatura na okraji a zákruty regionalismu, Na hranici jazyků, kultur a mentalit, Jazyk, styl a poetika, Zogatovo tvarování románu, Čím to je aneb umění údivu.

Od roku 2011, kdy Zogata slavil v plné síle sedmdesátiny a kdy byly napsány předcházející řádky, uplynulo dlouhých deset let a ty v díle Zogatově znamenaly výrazný posun, naznačovaný už dříve, novou kvalitu a hlavně pokus o syntézu a sumarizaci básnického díla. O jednotlivých sbírkách vytvořených v tomto desetiletí jsme už vícekrát psali, vedl jsem se Zogatou rozhovory publikované na stránkách periodik,1 psal jsem o něm i v odborných statích v Polsku, Bělorusku a Srbsku,2 ale hlavně recenzoval právě v Proudech, na Slovensku a v časopise HOST jeho opus magnum Údolí zvonu.3 Tam jsem Zogatovu poetiku charakterizoval tak, že je nesena výrazným rytmem a zvukovou expresí, silnou asociativností, překvapujícím až šokujícím spojováním představ, jak se na českou poezii sluší, ale nevyhýbá se ani klasičtějším polohám včetně sporadického rýmování, barvitou obrazností, koncentrovanými loci communes a hlavně jazykovou inovativností; je to básník pohybující se mezi proudy, na hraně různých poetik a to je jeho hlavní znak a přínos. Poslední dobou prožívá Zogatovo dílo – nehledě na občasné recenze v tisku a rozhlasové pořady a rozhovory zásluhou osvícených jedinců – v mediálním prostoru jistý útlum. Nevzpomněli si na něj ani věční udělovatelé nekonečných literárních cen, ani nebyl vzpomenut jako druhdy funkcionář Obce spisovatelů.Možná je to dobře: spisovatel, básník a prozaik není ten, kdo se opulentně vyskytuje ve slovnících, kde najdeme často i publicisty a novináře; spisovatel v našem slova smyslu není ten, kdo cosi spisuje, ale skutečný umělec: takový slovník českých spisovatelů už neurčovaný neomylnými ideologickými soudci by byl pěkně tenký. Skutečný spisovatel tvoří niterně, většinou v ústraní, nikoli na pódiích před kamerami a jeho hodnotu znají jen skuteční zasvěcenci. Zdá se, že nové generace ypsilon, zet a alfa mu rozumějí méně nebo vůbec ne nebo rozumět nechtějí – až na výjimky. Ale to se může lehce změnit, neboť nikdo skutečně lidsky a umělecky hodnotný nevydrží jen v sebestřednosti, neohrozitelném sebevědomí a skupinovosti, bude časem muset nahlédnout i za generační a mediální plot a s překvapením zjišťovat, že i tam jsou věci, jež ho mohou oslovit. Jako by mi tu znělo Puškinovo: „Neúcta k předkům je prvním znakem nemravnosti a barbarství.“ Takže mladým, které znám, doporučuji číst předchůdce. Zdali moje rada bude oslyšena nebo vyslyšena, bude jen házením hrachu na zeď, nebo se alespoň částečně ujme, nechávám na jejich vědomí a svědomí. Ostatně zase Puškin to vyjádřil ve své básni určené přímo básníkovi takto (prozaicky a doslova): „Básníku! Neupínej se k lásce lidí, chvilkový hluk nadšených pochval vyšumí a uslyšíš soud hlupáka a chladný smích davu, ale ty zůstaneš pevný, klidný a zachmuřený. Ty jsi pán: žij sám. Jdi volnou cestou, kam dosáhne svobodný tvůj um.“ Tolik básník k básníkovi. Takový osud není lehký, ale je krásný ve své suverenitě. Jindřichu, mnoga lěta!

Ivo Pospíšil


[1] Z období po roce 2011 viz mimo jiné naše stati a recenze: POSPÍŠIL, I. Dlouhá cesta. Zogata stále spíše hledačsky vrství, než bilančně zaobluje. V souboru: Spoza Moravy. Karol Wojtyła: Jestem bardzo w rękach Bożych. Notatki osobiste 1962-2003. Wydawnictwo Znak, Kraków, 2014. POSPÍŠIL, I. Jindřich Zogata: Dojení zlatého býka /variace/. Slovenské pohľady 2014, č. 12, s. 150-153. POSPÍŠIL, I. Jindřich Zogata: Dojení zlatého býka /variace/. Proudy2014, 1., dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/anotace/2014/1/Pospisil_Zogata_Dojeni_zlateho_byka.php>. POSPÍŠIL, I. Vzpomínky Jindřicha Zogaty: duchovní přesah. Proudy 2017, 1, dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2017/1/pospisil_vzpominky_j_zogaty.php>. POSPÍŠIL, I. Kontinent Rusko v nové sbírce Jindřicha Zogaty. Proudy 2018, č. 2, dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2018/2/pospisil_kontinent_rusko_jindrich_zogata.php>. POSPÍŠIL, I. Zvony v soumraku dozvonily, nebo střípky naděje? (ZOGATA, J. Údolí zvonu. Soubor veršů z let 2011–2019. Kresba na obálce: autor. Brno: Jan Sojnek – Galium, 2020). Proudy 2020, č. 1, dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2020/1/pospisil_zvony_v_soumraku_dozvonily.php>. POSPÍŠIL, I. Jindřich Zogata: Údolí zvonu. Soubor veršů z let 2011—2019. HOST 2020, č. 8, rubrika Recenze, s. 68. POSPÍŠIL, I. Poezie je dech. Rozhovor s Jindřichem Zogatou. TVAR, 20/1995, s. 9, 30. 11. 1995. POSPÍŠIL, I. Rozhovor Iva Pospíšila s Jindřichom Zogatom. Hledání, samostatnost, pokora? Na rozhraní národů a epoch. Romboid, 2017, č. 8, s. 24-30.

[2] POSPÍŠIL, I. Roždenije srednejevropejskoj poetiki (F. Kautman – O. Filip – J. Zogata – M. Viewegh). In: Vzaimodejstvije literatur v mirovom literaturnom processe. Problemy teoretičeskoj i istoričeskoj poetiki. Materialy X meždunarodnoj naučnoj konferencii v dvuch častjach. Meždunarodnaja associacija prepodavatelej russkogo jazyka i literatury, Učreždenije obrazovanija „Grodnenskij Gosudarstvennyj Universitet imeni Janki Kupaly, Grodno 2005, čast’ 1, s. 79-91. POSPÍŠIL, I Фрагментарный роман-хроника конца 20 века („Наследие исчезнувших свирелей“‚ „Овес на крышах“ и „Деревянные пирамиды“ Йиндржиха Зогаты: особенности жанра‚ стиля и поэтики). Stil 2003, s. 259-271. POSPÍŠIL, I. Dystopická látka jako básnický a prozaický experiment (Jindřich Zogata). In: Problemy utopii i antyutopii w literaturach słowiańskich i historii Słowian. Redakcja naukowa: Wojciech Gorczyca, Ivo Pospíšil. Akademia Techniczno- Humanistyczna w Bielsku-Białej. Bielsko-Biała 2014, s. 125-144.

[3] POSPÍŠIL, I. Zvony v soumraku dozvonily, nebo střípky naděje? Proudy 2020, č. 1, dostupné z: <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2020/1/pospisil_zvony_v_soumraku_dozvonily.php>. POSPÍŠIL, I. Jindřich Zogata: Údolí zvonu. Soubor veršů z let 2011—2019. HOST 2020, č. 8, rubrika Recenze, s. 68.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Osmdesátiny básníka a prozaika Jindřicha Zogaty (Ivo Pospíšil)
1 | 2015
  1. Mág ruské avantgardy Velemir Chlebnikov (Danuše Kšicová)
1 | 2013
  1. Píseň vítězné lásky (Danuše Kšicová)
2 | 2012
  1. Pařížské přítelkyně (Danuše Kšicová)
2 | 2011
  1. Jubileum Jindřicha Zogaty, básníka vzdorných cest (Ivo Pospíšil)