1 | PROUDY " /> 1 | PROUDY" /> 1 | PROUDY " />1" /> Proudy | Trestanec ze Sibiře ozdobený řádem<a class="sdfootnoteanc" name="sdfootnote1anc" href="#sdfootnote1sym" title="[1] Věnuji památce učitele mnoha brněnských rusistů doc. Jaroslava Mandáta (1924-1986), který ještě představoval akademický svět tak, jak jsme ho znali."><sup>1</sup></a>

Trestanec ze Sibiře ozdobený řádem1

(F. M. Dostojevskij, 1821-1881: Několik poznámek k dvojímu výročí světového autora)

Ano, větu, která tvoří titul tohoto zamyšlení, jsem poprvé četl v článku mého univerzitního učitele doc. Jaroslava Mandáta.2 Ta slova, která český rusista a znalec folkloru a ruské literární klasiky uvedl, napsal ve svém fejetonu v Národních listech tehdejší dopisovatel v Sankt-Petěrburgu a překladatel z ruštiny Jaromír Hrubý (1852-1916). V téže stati J. Mandát uvádí Čecha, který oba bratry Dostojevské formoval ve svém moskevském penzionátu – byl to Leontij (původně Leopold) Čermák, až do 40. let 19. století vlastník dobře prosperujícího vzdělávacího zařízení. Fjodor Dostojevskij vzpomíná na Čermáka hřejivými slovy: místo nelítostného drilu obvyklého v jiných penzionátech zde panovala přátelská, neuvěřitelně tolerantní atmosféra a Čermák od řady rodičů ani nedostával včas řádné školné (to byl i případ Dostojevských). J. Mandát končí svůj příspěvek tím, že Češi stáli u počátků vzdělání velkého spisovatele a také u jeho otevřené rakve. K tomu dodává ještě jméno českého lékaře carskoselského lycea, který o řadu let dříve léčil mladého Puškina – Františka Peschla.3

Dostojevskij je ostatně tradiční české téma, i když se k nám jeho díla dostávají jen zvolna a poměrně pozdě. Historie skoro anekdotická s překladem pozdějšího vynikajícího českého novináře ve Vídni a Praze a memoáristy Josefa Penížka (1858-1932; zajímavá je jeho „aféra“ s interview s T. G. M., který v české politice vzbudil značnou polemiku), z něhož Julius Grégr vyškrtl „nadbytečné“ úvahy, aby tak zůstala jen zajímavá kriminální kostra, je dostatečně známá. Faktem zůstává, že to bylo právě dílo Dostojevského, které patrně změnilo celý život prvního československého prezidenta T. G. Masaryka: aby Dostojevského jako čtenář pochopil, začal se nejen zabývat Ruskem a jeho myšlením, což popsal v Rusku a Evropě, díle napsaném německy na objednávku lipského nakladatele Diederichse (kompletně německy a česky až 1995, 1996), ale pod jeho vlivem značně zpolitizoval celou svou aktivitu, jak ji viděl u hraběte Tolstého a vojenského inženýra Dostojevského – oproti svým snům mládí a raným dílům soustředěným na estetiku, literaturu, logiku, dějiny filozofie a sociologii.4

V podstatě zvýšený zájem o ruského romanopisce u nás vyvolala až jeho smrt, kdy již realistický „zlatý věk“ ruské literatury byl za zenitem a uvolňoval cestu moderně.5 Ale jak víme, v Rusku je vždy všechno jinak: ruská moderna vzniká již v lůně realismu, a to i v dílech autorů, kteří ji nesmiřitelně kritizovali (např. pozdní Lev Tolstoj napadající francouzskou dekadenci v traktátu Co je to umění?, 1897, využívá dekadentní poetiku), a Dostojevskij se tak stal učitelem světových modernistů francouzských, německých a anglo-amerických.

Zvládnout sekundární literaturu o Dostojevském je úkol nadlidský, autor dávno překročil hranice Ruska a Evropy a dobyl svět. V posledních desetiletích se však přece jen ukázali dostojevskologové, jejichž dílo znamenalo a znamená milník v bádání o Dostojevském.6 Po Nikolaji Berďajevovi, Dmitriji Merežkovském a hlavně Michailu Bachtinovi tak přicházejí nová pojetí. Nicméně nejen k nám se Dostojevskij dostává jen zvolna: možná na tom měl „zásluhu“ i ambasador ruské kultury ve Francii Ivan Sergejevič Turgeněv, zprostředkovatel ruské literatury v Británii a dokonce USA,7 který neměl Dostojevského v lásce – a byl to cit oboustranný (Dostojevskij také Turgeněva ve svých dílech parodoval a v těchto souřadnicích se pohybuje i německý znalec ruské literatury Thomas Mann v novele Tonio Kröger z roku 19038).

I když Dostojevskij bývá pokládán za realistu, je v jeho díle, jak už uvedeno, silná vrstva romantická, která spodním proudem anticipovala poetiku moderny. Přítel z mládí Ivan Šidlovskij (podle jména příznačně polského původu – Szydlowski – úředník ministerstva financí pocházející z Charkovské gubernie) ho vedl k romantismu a oba bratři Dostojevští se dlouho nacházeli pod jeho vlivem – svědčí o tom sporadická korespondence.9

Dílo Dostojevského čerpalo z různých pramenů a jako každý ruský spisovatel transformoval podněty západních literatur k nepoznání: to se týká motivů dvojnictví, které přišly od královeckého rodáka a údajného a vypovězeného špiona pruského krále z území ruského Polska E. T. A. Hoffmanna (1776-1822) skrze Antonije Pogorelského/Perovského (1787-1836), gotického románu anglického, francouzského roman frénétique/noir, ale také sociálně kritických děl evropského realismu (H. de Balzac, jehož román Evženie Grandetová přeložil; monarchista Balzac měl „ruskou“ linku: miloval polskou statkářku Ewelinu Hańskou, roz. Rzewuskou, svou čtenářku; měl s ní poměr a jezdil za ní do Sankt-Petěrburgu, Kyjeva a Berdičeva (ukraj. Berdyčiv), nakonec si ji vzal za manželku, kdy mu už zbývalo jen pár měsíců života; oba jsou pohřbeni na pařížském hřbitově Père-Lachaise; román vyšel 1833 v originále, roku 1844 rusky v překladu Dostojevského jako jeho první literární dílo), podněty Ch. Dickense a dalších anglických realistů, samozřejmě celý kánon světové literatury včetně díla Dantova, Shakespearova, Cervantesova apod., o všem se mnoho psalo: pramenem je poznání spisovatelovy knihovny.10

Dílo Dostojevského lze rozdělit na tři období. První, jež začíná (pokud ne už rokem zmíněného překladu) vydáním prvotiny Chudí lidé a Dvojníka (obě díla vyšla 1846) a končí fragmentem románu Nětočka Nězvanovová (1849) a zatčením a odsouzením jeho a jeho druhů k smrti; rozsudek byl v zinscenovaném „představení“ změněn na omskou káznici (tento motiv je v autorově díle klíčový a vrací se). Je to intenzivní, koncentrované údobí s díly na poměrně malé ploše novely (povesť). Nizozemský autor de Jonge kdysi Dostojevského označil – i s ohledem na tyto novely – jako počátek „věku intenzity“,11 s čímž bych se ztotožnil, zatímco druhé období (sibiřské a poté až do roku 1866) extenzivní. Jde o kronikové „skládanky“ typu Zápisků z Mrtvého domu nebo Vesnice Stěpančikovo a její obyvatelé, vše končí intenzivními Zápisky z podzemí a Zločinem a trestem. Tato dvě díla, zejména to druhé, zahajují třetí, syntetické období vrcholící tvorbou psychologicko-filozofických románů (Idiot, Výrostek, Běsi) a kosmického románu Bratři Karamazovovi. O povaze románu Dostojevského se hodně psalo i v souvislosti s poněkud módním pojmem Michaila Bachtina (1895-1975) „polyfonický román“; nyní se na tyto věci pohlíží střízlivěji, věcněji, vracíme se také k tradičnějším pojetím, s nimiž Bachtin v Problémech poetiky Dostojevského (česky Dostojevskij umělec) polemizuje v podobě komentáře ke kritikám prvního vydání knihy (Problemy tvorčestva Dostojevskogo, 1929).

Určitou záhadou je fakt, že Dostojevskij je pro Evropana až nesnesitelně didaktický, ideologický, moralizující, ale současně je i esteticky působivý: to řadu čtenářů i skutečných odborníků dodnes šokuje. Vyjádřil jsem to kdysi tak, že čím je Dostojevskij tradičnější a didaktičtější, tím je esteticky působivější: ovládal, dobře alchymii přetavení etiky do estetiky – nebyl v tom ovšem mezi ruskými spisovateli osamocen.12

Patrně nejatraktivnějšími polohami tvorby Dostojevského jsou jeho exkursy do lidské psychiky, do různých psychických stavů, poruch a chorob: sám trpěl, jak známo, epilepsií a někdy se spekuluje, že tato nemoc také podnítila jeho tzv. genialitu: významných epileptiků ve světových dějinách je řada. Když jsme se na to jednou jako studenti ptali známého brněnského psychologa Libora Míčka (1931-2004), s jemností sobě vlastní odpověděl, že je to jen optický klam: spousta epileptiků, stejně jako neepileptiků, génii není. Asi měl pravdu. Nicméně Dostojevského popisy psychických nebo psychosomatických stavů, které znali už sentimentalisté, označují psychologové za dokonalé: to se týká zejména hysterie. Do značné míry měl pravdu Sigmund Freud, když v knize Dostojevskij a otcovražda (Dostojewski und die Vatertötung, 1927-1928, česky 1990) upozornil na utkvělou představu vraždy otce v Dostojevského podvědomí, jak se reflektuje v jeho díle (spojeno s kontroverzním vztahem k otci, lékaři, který asi zemřel násilnou smrtí zabit svými mužiky, jejichž ženy patrně zneužíval); určitě i bydlení v Inženýrském zámku na petěrburské Fontance, kde byl zavražděn Pavel I., a podle některých zdrojů byl mezi spiklenci přímo nebo nepřímo i jeho syn, budoucí poražený od Slavkova Alexandr I., k tomu přispělo. Dostojevskij je z hlediska psychologie jistě zajímavý, možná stejně jako tajemný Gogol se svou nejasnou sexualitou,13 ale možná ještě zajímavější jako amatérský teolog a filozof. Známý je jeho výrok, v němž příznačně použil jedno poněkud rusifikované německé slovo, o tom, že je poslabší ve filozofii, ale nikoli v lásce k ní („Ja švachovat v filosofii, no ne v ljubvi k nej, v ljubvi k nej ja silёn“). Kosmologické úvahy z Bratrů Karamazovových, stejně jako Legenda o Velikém inkvizitorovi se nejednou staly předmětem speciálního zkoumání.

S tím souvisí i motivy šílenství nebo odborněji duševní poruchy a nemoci, kterými se to jeho dílo hemží. Jde tu o návaznost na magické polohy, ale také to vyjadřuje vrstvu ruské kultury, v níž je šílenství nikoli politováníhodnou nemocí, ale mimořádnou vlohou spojenou s vizionářstvím, ale také útěkem do jiného prostoru a času, lepšího světa (Puškin, Gogol, Čechov).14

My Češi máme štěstí, že mezi kvalitními dostojevskology, kteří působili u nás, byl Alfred Bem (1886-?1945 – po zatčení a únosu oddíly sovětské rozvědky SMERŠ beze stopy zmizel: ani pátrání v 90. letech 20. století nevedlo k cíli), autor knihy Tajemství osobnosti Dostojevského (Тайна личности Достоевского, 1928), kterou do češtiny přeložila přítelkyně Mariny Cvetajevové Anna Tesková. Bem toho samozřejmě vytvořil více: pro nás je důležitý i překlad práce Jiřího Horáka, druhdy profesora v Brně (poté v Praze, po roce 1945 také československého velvyslance v SSSR) o Dostojevském a Przybyszewském (to přesně odpovídá jeho koncepci, že páteří slovanských literatur je osa rusko-polská) a redigoval pamětní sborník o Dostojevském (1931). Psal rusky, německy, francouzsky a byl ve své době vůdčí postavou mezinárodní dostojevskologie; jeho dílo má však trvalý význam.15

V novější době na tomto poli vynikli dva odborníci: Čech František Kautman (1927-2016) a Slovák rusínského původu Andrej Červeňák (1932-2012): s oběma jsem měl možnost a čest se poměrně dlouhou dobu až do jejich smrti stýkat. František Kautman spolu s Milušou Bubeníkovou a Radkou Hříbkovou obnovili pražskou Společnost Dostojevského, kterou založil právě A. Bem; na Slovensku Andrej Červeňák zase založil Klub F. M. Dostojevského. Kautman byl nejen literární vědec, kritik a historik, ale také výborný prozaik a básník: v pozůstalosti zůstalo obrovité dílo Bilance, které připomíná Dostojevského Deník spisovatele nebo Demlovy Šlépěje a které dosud čeká na nakladatele. Kautman měl dost složitý ideový vývoj: od stalinismu ke studiu v SSSR v době chruščovovského tání až po liberalismus, revizionismus a disidentství (byl signatářem Charty 77) a organizování českého samizdatu. Od 90. let 20. století vycházely jeho skvělé knihy, které psal od konce 60. do konce 80. let minulého století a které již nemohly vyjít. Byl spoluorganizátorem proslulé liblické konference o Franzi Kafkovi (1963). Červeňák je autorem desítek knih, práce o Dostojevském z nich vyniká antropologickou koncepcí. Kautman chápal Dostojevského jako existenciálního autora (Boje o Dostojevského. Praha 1966, Literatura a filosofie. Praha 1968, F. X. Šalda a F. M. Dostojevskij. Praha 1968. Dostojevskij – věčný problém člověka, původně 1976, Praha 1992), Červeňák ho nahlížel právě ze stanoviska kulturní antropologie: zkoumal například Dostojevského sny a uspořádal novou diskusi o Legendě o Velikém inkvizitorovi (Tajomstvo Dostojevského. Dostojevskij v recepci, Nitra 1991, Rozjímanie o Veľkom Inkvizítorovi. F. M. Dostojevskij. Andrej Červeňák, Miloš Ferko, Dalimír Hajko, Ján Tužínský. Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2005).

Jedna otázka zůstává: nakolik byl Dostojevskij spíše završitelem jedné etapy literárního vývoje, nebo inspirátorem nového vývoje, např. moderny, postmoderny apod. A samozřejmě: nakolik je jeho tvorba ještě živá i v generacích dnešních mileniálů, sněhových vloček (snow flake generation). Prokleté otázky jsou tedy nejen podstatou jeho díla, ale také jádrem jeho literárního dědictví.

Ivo Pospíšil


[1]Věnuji památce učitele mnoha brněnských rusistů doc. Jaroslava Mandáta (1924-1986), který ještě představoval akademický svět tak, jak jsme ho znali.

[2]J. Mandát: Dostojevskij a naše země. Slovanské studie I., UJEP, Brno 1979, s. 49-57.

[3]Viz J. Mandát: Viz naši stať Puškinův lékař František Peschl (Fakta a legendy). V knize: Na křižovatce umění. Sborník k šedesátinám prof. A. Závodského. Univerzita J. E. Purkyně, Brno 1973, 431—485. O J. Mandátovi viz mimo jiné naše vzpomínkové články: Od folkloru k románu: devadesáté výročí narození Jaroslava Mandáta. Universitas 2014, č. 2, s. 67-69. Z tradic Masarykovy univerzity: čtveřice zapomenutých aneb Co se už do TVARu nevešlo. Univerzitní noviny 2001, č. 11, s. 8–10. Dvacetiletí od odchodu Jaroslava Mandáta. Slavica Litteraria, X 9, 2006, s. 183–184.

[4]Viz I. Pospíšil: T. G. Masaryk a literárnost ruské revoluce. In: Tomáš Garrigue Masaryk a ruské revoluce. Sborník příspěvků z V. ročníku semináře Masarykova muzea v Hodoníně, 19. listopadu 1997. Masarykovo muzeum v Hodoníně, Hodonín 1998, с. 5-13. I. Pospíšil: T. G. Masaryk jako rusista. In: Tomáš Garrigue Masaryk a věda. Sborník příspěvků ze VII. ročníku semináře Masarykova muzea v Hodoníně 10. listopadu 1999. Masarykovo muzeum v Hodoníně, Hodonín 2000, с. 88-99.

[5]Dnes najdeme v Národní knihovně ČR 978 a v její součásti Slovanské knihovně 1425 položek, jež se týkají Dostojevského.

[6]Valentina Vetlovskaja: Poetika romana Braťja Karamazovy. Nauka, Leningrad 1977. Valentina Vetlovskaja: Roman F. M. Dostojevskogo Braťja Karamazovy. Izd. Puškinskij dom, S.-Peterburg 2008. Jacques Catteau (1935-2013): La Création littéraire chez Dostoievski. Institut d’études slaves. Paris 1978. Victor Terras: Reading Dostoevsky. Madison, University of Wisconsin Press 1998. V. Terras: Handbook of Russian literature. Ed.: Victor Terras. Yale University Press, New Haven, Conn.1985. A Karamazov Companion: Commentary on the Genesis, Language and Style of Dostoevsky's novel. Ed.: Victor Terras. Madison, University of Wisconsin Press 1981. V. Terras: The young Dostoevsky : (1846-1849). A critical study. Mouton, The Hague 1969. Robert L. Belknap: The Structure of Brothers Karamazov. Mouton, The Hague 1967.

[7]Viz D. Boden: Das Amerikabild im russischen Schrifttum bis zum Ende des 19. Jahrhunderts. De Gruyter, Hamburg 1968, reprint 2018, 2019. Návrat k psychologii literatury skrze pečlivé čtení Donna Tussing Orwin: Consequences of Consciousness. Turgenev. Dostoevsky. Tolstoy. Stanford University Press 2007. In: Novaja rusistika 2009, No. 2, s. 103-106. Turgeněv pro dnešního čtenáře: afirmace s otazníky (Horst-Jürgen Gerigk: Turgenjew. Eine Einführung für den Leser von heute. Universitätsverlag WINTER, Heidelberg 2015.). Slavica Litteraria, X 18, 2015, č. 1, s. 199-202.

[8]Viz Alois Hofman: Thomas Mann a Rusko. Nakladatelství ČSAV, Praha 1959.

[9]M. P. Aleksejev: Rannij drug F. M. Dostojevskogo. Vseukrainskoje izdateľstvo, Odessa 1921.

[10]Biblioteka F. M. Dostojevskogo.Opyt rekonstrukcii. Naučnoje opisanije. Nauka, Sankt-Peterburg 2005.

[11]A. de Jonge: Dostoevsky and the Age of Intensity. Secker-Warburg, London 1975.

[12]I. Pospíšil: Isključiteľnosť romana Dostojevskogo: mif, liji reaľnosť? In: Dvojstvennosť u Dostojevskogo. Rossica Olomucensia, Olomouc 2011, s. 69-81.

[13]Gøgøl: Exploring Absence. Negativity in 19th-Century Russian Literature. Edited by Sven Spieker. Slavica, Bloomington, Indiana University, 1999; viz naši recenzi: Gogol jako experimentátor. Alternativa Plus 1-2/2003, s. 98-100.

[14]Viz naši knihu Fenomén šílenství v ruské literatuře 19. a 20. století. Masarykova univerzita, Brno 1995.

[15]Viz Bemovy práce nebo podíl na nich: Dostojevskij: sborník statí k padesátému výročí jeho smrti. Melantrich péčí Společnosti Dostojevského, Praha 1931. Dostojewski, der geniale Leser. Walter de Gruyter, Berlin – Leipzig – Prag 1931, s. 468-476. Tajemství osobnosti Dostojevského: několik kritických kapitol. Přel. Anna Tesková (1872-1954), s úvodem E. Svobody. J. Otto, Praha 1928. Достоевский: психоаналитические этюды. Петрополис, Прага 1938. У истоков творчества Достоевского. Прага 1936.


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

1 | 2021
  1. Osmdesátiny básníka a prozaika Jindřicha Zogaty (Ivo Pospíšil)
2 | 2014
  1. Jurij Wićaz – zapomenutý lužickosrbský cestopisec (Judith Wjenkec)
1 | 2013
  1. Píseň vítězné lásky (Danuše Kšicová)
2 | 2012
  1. Pařížské přítelkyně (Danuše Kšicová)
1 | 2011
  1. Lev Nikolajevič Tolstoj (Danuše Kšicová)