Zemřel Boris Natanovič Strugackij

Rok 2012 lze z pohledu scifi (nebo obecně literární fantastiky) bez přehánění označit za černý. V rozmezí pouhých několika měsíců zemřeli Isaac Asimov, Ray Bradbury a Harry Harrison. 19. listopadu se k těmto nestorům žánru připojil také Boris Strugacký (nar. 15. 4. 1933), mladší ze známé ruské spisovatelské dvojice.

Informace o jeho smrti obletěla svět a neunikla dokonce ani pozornosti hlavních českých médií, na zprávy tohoto typu (navíc původem z evropského východu) jinak poměrně skoupých. Reakce, které skon Borise Strugackého vyvolal za hranicemi Ruska, však ještě mnohonásobně předčí ohlasy v samotných jeho mezích. A těžko se tomu divit – vždyť knihy bratrské dvojice zásadním způsobem ovlivnily myšlení a světonázor hned několika generací, ať už sovětských nebo postsovětských.

Není to žádné přehánění – bratři Strugačtí skutečně představují fenomén v ruské (ale i ve světové) literatuře 20. století. Přičemž fenomén nerozdělitelný: nelze psát o Borisovi bez zmínky o Arkadijovi, o Arkadijovi bez Borise. Dějiny písemnictví znají jen málo příkladů tak pevného sepjetí dvou spisovatelských individualit. Dohoda, kterou spolu oba bratři uzavřeli, totiž že díla, která nenapsali společně, nikdy nevyjdou pod jejich skutečnými jmény, nýbrž jen pod pseudonymy, byla dodržována vždy a za všech okolností. Bez nadsázky se tak dá konstatovat, že tvůrčí síla jménem Strugačtí zemřela již v roce 1991 spolu s Arkadijem.

Prohlásit o Strugackých, že psali scifi (či naučnou fantastiku, kterak byl tento žánr nazýván v Sovětském svazu), jak je to dnes zhusta prezentováno v médiích, by bylo až trestuhodně zjednodušující. Vždyť mezi zdroji jejich inspirace lze snadno vypátrat autory natolik různorodé jako Rudyard Kipling, Samuel Hammet nebo Friedrich Dürrenmatt. Scifi byla pro Strugacké vždy jen prostředkem, nikoli cílem; ve středu jejich pozornosti stáli především lidé a jejich osudy, zatímco vzdálené planety a vyspělá technika budoucnosti zůstávaly pouhými nezbytnými kulisami. Pro literární fantastiku jako takovou je ostatně symptomatické, že v podmínkách absence občanské společnosti přebírá cizí funkce – sociologie se v ní snoubí s psychologií, futurologie se sociální satirou. Díla Strugackých výtečně demonstrují všechny tyto aspekty: stačí si připomenout Pohádku o Trojce, Les, anebo například Obydlený ostrov.

Již v raných dílech se bratrům podařilo něco zdánlivě nemožného – zhmotnit obraz sovětského člověka vykreslovaný všudypřítomnou propagandou, jemuž však už v oné době věřil jen málokdo. Jejich hrdinové byli mladí, chytří, veselí, optimističtí… a přitom úžasně věrohodní, uvěřitelní. V knihách Strugackých ožila polozapomenutá teze o šťastné práci, nepůsobící ani trochu naivně; vymyšlený svět budoucnosti, pro který se vžilo označení svět Poledne, je prostorem pro nikdy nekončící obětavý a nezištný „subotnik“, jenž mění všední dny v ráj, maloměšťáky v komunardy a polozvířata v polobohy.

Není potřeba zdůrazňovat, v jak velkém rozporu byla tato vize se sovětskou realitou, v níž autorská dvojice žila a tvořila. Nelze se proto divit, že světlá budoucnost, vykreslená v raných knihách, začínala v těch pozdějších pozvolna temnět a do idyly pronikaly falešné tóny. To samozřejmě nemohlo uniknout pozornosti „zodpovědných míst“ – každé nové dílo Strugackých proto znovu a znovu přežvýkával moloch sovětské cenzury, aby ho vyplivl zmrzačené, ohlodané k nepoznání. Když to nestačilo, začaly se publikaci nových knih bratrské dvojice klást do cesty všemožné administrativní překážky, zatímco všem nakladatelstvím bylo nedvojsmyslně naznačeno, že od Strugackých mají „dát ruce pryč“. Období nemilosti skončilo vlastně až s Gorbačovovou perestrojkou, kdy konečně začaly vycházet původní, necenzurované verze děl obou bratrů (a objevily se i ty knihy, které předtím vůbec nesměly spatřit světlo světa). Tato restaurace se však bohužel vůbec nedotkla českých překladů, a tak u nás knihy Strugackých dodnes vycházejí v původní, „ořezané“ podobě…

Navzdory nezřídka bědným podmínkám a okolnostem, za nichž jejich tvorba vznikala, dokázali Strugačtí posunout mantinely scifi žánru, když se ve svých knihách vydali nejen do vzdálených hlubin vesmíru, ale také do snad ještě méně probádaných (a stejně nebezpečných) zákoutí lidské duše. Dobrodružství, napětí, humor, všechny tyto prvky jsou jejich knihám samozřejmě vlastní, ale vždy je tu ještě něco navíc, nějaký přesah, něco, co nutí k úvaze. Strugačtí chtějí po svém čtenáři, aby myslel, nemyslí za něj – jejich vlastní názor nezřídka zůstává nevyřčen (ač bývá odhadnutelný), takže je především na člověku samotném, jaké stanovisko zaujme a jaké závěry vyvodí.

Netřeba zastírat, že některé knihy bratrské dvojice z dnešního hlediska poněkud zastaraly, ale většina má co nabídnout i současnému čtenáři. Vždyť konflikty, jichž jsou díla Strugackých plná – mezi odlišnými civilizacemi, mezi starým a novým, mezi pokrokem a tmářstvím –, jsou a ještě dlouho zůstanou aktuálními. Naprázdno rozhodně nevyznívá ani varování před vládou nevychovaných a bezduchých lidí, pro které pojmy jako kultura a vzdělání postrádají význam a smysl, pro které jsou něčím naprosto nepochopitelným, a proto také nahánějícím strach. Takoví lidé, obzvláště ti na opravdu vysokých postech, dokáží napáchat mnoho škody, ať už žijí v Brežněvově Sovětském svazu, anebo v zemích nám časově i geograficky podstatně bližších.

Některé romány Strugackých vyznívají optimisticky, jiné již méně, ale jedno mají společné – víru v člověka, jenž v sobě navzdory všem svým nešvarům a slabostem nachází sílu udělat ve správnou chvíli správnou věc, dát průchod své lidskosti. Jistě, svět, ve kterém dnes žijeme, je na hony vzdálený světu Poledne, a ani to nevypadá, že by k němu ve svém vývoji směřoval. Knihy bratrů Strugackých však prostupuje přesvědčení, že na tom jako lidstvo ještě nejsme tak zle, že se dokážeme změnit, budeme-li chtít, že před sebou máme budoucnost. Zkrátka, dávají lidem naději v sebe sama – v tom tkví jádro tvůrčího odkazu bratrské dvojice, v tom spočívá jeho nadčasovost.


Konstantin Šindelář


Mohlo by vás z této kategorie také zajímat

2 | 2020
  1. Za docentkou Květuší Lepilovou (Jiří Gazda)
1 | 2018
  1. Keď sa vytratí šepkár a náhoda odnesie autora (Viera Žemberová)
1 | 2017
  1. Svrchovanost lidského rozumu (Ivo Pospíšil)
2 | 2016
  1. Jiskřivost a hloubka: in memoriam Františka Kautmana (Ivo Pospíšil)
2 | 2012
  1. Zemřel Boris Natanovič Strugackij (Konstantin Šindelář)