PROUDY

Vážená truchlící rodino, vážení smuteční hosté, vážená paní Žažová,
dnes se loučíme s prof. Stanislavem Žažou, který od nás odešel v požehnaném věku nedožitých devadesátin 5. srpna tohoto roku. V jeho osobě nás opustil emeritní profesor Masarykovy univerzity, člen Ústavu slavistiky Filozofické fakulty, proděkan Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, dlouholetý vedoucí někdejší katedry ruského jazyka a katedry starověké kultury, člen Vědecké rady Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, člen Jazykovědného sdružení ČR, předseda a člen vědeckých komisí a grémií, předseda a člen redakčních rad vědeckých časopisů, účastník mezinárodních sjezdů slavistů, hostující profesor řady zahraničních univerzit, nositel zlaté medaile Masarykovy univerzity a řady dalších vědeckých a pedagogických ocenění.

V profesorovi Stanislavu Žažovi ztrácí Ústav slavistiky, Filozofická fakulta a Masarykova univerzita významného vědce a oblíbeného vysokoškolského pedagoga, který po několik desetiletí formoval podobu české lingvistiky, slavistiky, rusistiky, odborníka mezinárodního významu a především muže, jenž celý svůj aktivní život zasvětil Masarykově univerzitě a pracoval pro respektované postavení a prosperitu Filozofické fakulty a jejích členů. A v neposlední řadě – zní to v dnešní době staromódně a jakoby mimo současný diskurs – byl českým vlastencem v tom nejlepším slova smyslu: miloval svou zemi a pro ni podle svých možností skromně, nenápadně, nepateticky, ale usilovně pracoval. Snad i v tom byl a je dnes výjimečný.

Narodil se 14. dubna 1929 v Brně, navštěvoval Reálné gymnázium v Žabovřeskách. Každá generace, jakož i každý jedinec jsou obvykle určováni klíčovými událostmi většinou dramatického rázu, které se na jejich osudu projevily. Osudem prof. Žaži se stalo Brno a i když jedním z jeho koníčků bylo cestování a turistika, do Brna se vracel a prožil zde celý život. Když mu bylo deset let, zemřel mu otec. A nepochybně generačně silným traumatizujícím zážitkem byla německá okupace a válka. Uvedu jen tři epizody z jeho vyprávění, které mi utkvěly v paměti. To, že ve svém bydlišti – naproti Kounicovým kolejím – slyšel každé ráno, zvláště za heydrichiády, salvy, které kosily české životy. A vzpomínal na to, jak mu spolužák zahynul v krytu tehdejšího justičního paláce na dnešním náměstí Malinovského, kam se jel schovat ze svých Žabovřesk k svému otci, za strašného druhého náletu amerického letectva v listopadu 1944 – to, že člověk jde, aniž to tuší, vstříc nevyhnutelnému osudu, ho fascinovalo. Každá generace má své určující momenty, naše generace zase jiné a nejmladší generace na své osudové momenty teprve čekají. A jednou mi ukázal listinu československého ministerstva národní obrany, certifikát potvrzující jeho otci patent na slovo označující leteckou jednotku –„peruť“ – vyhrál s ním tehdy vyhlášenou soutěž. A i když je toto slovo dnes spíše užíváno historicky, neboť bylo nahrazeno slovem jiným, byť mnohem méně poetickým (letka), dokládá genetickou linii, z níž se vyvinul Žažův neuvěřitelný talent na jazyky a myšlení o nich: sám jich znal dvaadvacet, a i když se k jazykové úrovni prací svých žáků – tedy kdysi nás – vyjadřoval decentně a zdrženlivě, věděli jsme tváří v tvář jeho znalostem své...

Prof. Stanislav Žaža vystudoval po maturitě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity ruštinu, latinu a klasickou řečtinu v roce 1953, ale již od roku 1951 zde byl asistentem. Jeho učiteli byli všechny významné osobnosti jeho oborů té doby, mimo jiné František Trávníček, Josef Kurz, František Novotný, Frank Wollman, Ferdinand Stiebitz a další; nejbližší mu byl rusista Bořivoj Novák, s nímž ho spojovala práce odborná i organizační. Na FF získal titul doktor filozofie, v roce 1966 se stal kandidátem věd disertací Problematika interpunkce v souvislosti se syntaktickou a významovou stavbou věty a souvětí v ruštině, habilitoval se roku 1980 prací Sémantická a syntaktická stránka konstrukcí se slovesem быть/býti. Profesorem pro obor ruský jazyk byl jmenován 1. 10. 1989. V tématech jeho kvalifikačních prací se jako v kapce vody zrcadlí hlavní tematika jeho vědeckého výzkumu: syntax, souběžně morfologie, konfrontační studium, v jehož rámci zkoumal vztahy ruštiny, češtiny, němčiny a klasických jazyků. Prof. Žaža konal přednášky a semináře převážně v oboru ruské syntaxe (zčásti i z jiných lingvistických disciplín) a po několik let také cvičení z  latiny a klasické řečtiny na Ústavu slavistiky FF MU a rovněž na Ústavu klasických studií FFMU. V letech 1973–1981 byl vedoucím katedry ruského jazyka, v letech 1986–1990 vedoucím katedry starověké kultury, v letech 1973–1998 členem vědecké rady FF MU, v letech 1981–1989 proděkanem Filozofické fakulty, působil v redakčních radách odborných časopisů: Sborníku prací FFBU, 1973–1990 Československá rusistika, Rossica a Opera Slavica.

Jedním z podstatných výsledků jeho vědecké činnosti bylo spoluautorství dvousvazkové Příruční mluvnice ruštiny (Praha 1960, 1966, 1979), prvního důsledně konfrontačního popisu ruské skladby u nás, a na dalším zpracování této problematiky v rusky psané knize Русский синтаксис в сопоставлении с чешским (Praha, 1982). S tím bezprostředně souvisel i podíl na pořádání čtyř syntaktických sympozií s mezinárodní účastí na FF MU v letech 1961–1976 (z nich vzešly sborníky Otázky slovanské syntaxe 1.–4. (Praha–Brno, 1962–1980). Je autorem několika učebních textů, z nichž se učily a učí generace vysokoškolských studentů, mj. dvojdílné publikace Paradigmatika a akcentuace ruského slovesa I. (Praha, 1968, 1978, 1988), II. (Brno, 1991). V rámci konfrontačního popisu ruštiny a češtiny se zabýval analýzou divergentního vlivu němčiny a rovněž latiny na gramatiku a slovní zásobu obou jazyků, srovnej jeho příspěvky ve sbornících z konferencí Slawische und deutsche Sprachwelt (Berlín, 1996), Wyraz i zdanie w językach słowiańskich (Wrocław, 1998), Crossroads of cultures: Central Europe. (Brno, 2002) a z XII. MSS v Krakově – Česká slavistika (1998). Další sférou jeho zájmu byla oblast ruské morfologie. Stal se spoluautorem a spolueditorem publikace Morfologie ruštiny I (Brno, MU, 1966), II. (Brno, MU, 1997). Třetí složkou jeho publikační činnosti je výzkum vztahů fonické, grafické a gramaticko-sémantické realizace ruských a českých textů. Sem patří vedle řady článků i publikace Ruská interpunkce ve srovnání s českou (Praha, 1958) a rovněž autorská účast na vysokoškolské učebnici Орфография, пунктуация и книжно-письменная речь русского языка (Praha, 1979) a její stručnější verze pro širší veřejnost Příručka ruského pravopisu (Praha, 1983, 1989). Část publikační činnosti zaměřil také na uplatnění ruštiny v oblasti ekonomické a komerční problematiky. Byl významnou součástí slavné brněnské syntaktické školy, jež si po dlouhou dobu udržovala svůj obecně slavistický charakter.

Prof. Žaža dosáhl ve své akademické kariéře v podstatě všech titulů a hodností, jichž může špičkový vědec u nás získat. Ale i bez toho jsme všichni byli svědky jeho intelektuální brilance a brizance, kreativity, jeho encyklopedických znalostí jazykových, kulturních, historických, ekonomických i všeobecně přírodovědných – dokonale pokryl v podstatě všechny oblasti lidské činnosti a byly to znalosti někdy zcela minuciózní: je známo, že uměl hymny a písně různých národů v různých jazycích a různých historických období a politických režimů, což souviselo s jeho detailní znalostí starších i novějších dějin vůbec – i zde nebo právě zde se projevoval jeho jemný humor a ironie. Jako studenti a později kolegové jsme oceňovali jeho mírnost, skromnost, toleranci a empatii, ale také jsme viděli, jak se dokázal také pěkně rozčilit, když šlo o porušení zásad slušnosti a pracovní kázně. Byl v podstatě prvním skutečným akademikem, s nímž jsem se tehdy na podzim 1970 na fakultě setkal, a sdíleli jsme poté řadu událostí oné rozporuplné doby. Pod jeho vlivem a snad ještě prof. Romana Mrázka jsem dlouho zvažoval, zda se věnovat spíše lingvistice nebo literární vědě a zdá se, že jsem se k štěstí jazykovědy rozhodl správně, ale zůstalo mně ono nezbytné prolínání obou disciplín a nové návraty ke kdysi jednotné a poté pozapomenuté filologii jako bádání o jazyce a jeho textových produktech.

Prof. Stanislav Žaža prožil dlouhý, požehnaný, plodný život mezinárodně uznáván jako vědec a učitel, milován svou rodinou, svými žáky a spolupracovníky. Je to záviděníhodný osud, který je v našich zeměpisných šířkách a zvláště v našich akademických kruzích dopřán jen nemnohým. Budiž nám toto vědomí útěchou v těchto těžkých chvílích.

Smuteční proslov prof. PhDr. Iva Pospíšila, DrSc., při posledním rozloučení s prof. PhDr. Stanislavem Žažou, CSc., v brněnském krematoriu 13. srpna 2018.