Ivo Pospíšil

Prý je tak pojmenovali skotští novináři z Edinburgh Review podle jejich místa pobytu, i když básnické ustrojení každého z těchto raných romantiků se značně lišilo. Na střední škole na konci 60. let 20. století to byla povinná látka v rámci výuky českého jazyka a literatury, kam patřil i přehled světového písemnictví. Pojem „jezerní škola poezie“, „jezerní básníci“ nebo v angličtině Lake Poets, Lake School of Poetry byly běžné, a dokonce jsme z vlastní četby – často něco i v angličtině – znali: Skládání o starém námořníkovi nebo Žluté narcisy, někdo dokonce i Kublaj chána, o němž se tehdy tajuplně mluvilo, že vznikl v době básníkova užívání opia. Dnes studenti tyto básníky často neznají ani jménem, ale jsou jistě výjimky potvrzující pravidlo. Toto okouzlení bylo posíleno krátkým pobytem (1973) v Jezerním okrsku či oblasti v hrabstvích Westmoreland a Cumberland, které se spolu s kouskem hrabství Lancashire a Yorkshire staly o rok později hrabstvím Cumbria s přírodní rezervací Lake District s dalšími pěti distrikty v severozápadní Anglii, a návštěvou obydlí „jezerních básníků“ na březích tamních jezer a projížďkou po jednom z nich, Když jsem se mnohem později zamýšlel na vývojem literárních směrů, včetně romantismu, s údivem jsem zjistil, že anglická literatura se svými Lyrickými baladami S. T. Coleridge a W. Wordsworthe (Lyrical Ballads, 1798) vstřebala nový směr zhruba ve stejné době jako ruská a daleko později než německá, kde to vše vzniklo, ale o něco dříve než francouzská a samozřejmě česká; pokud u nás romantismus v podobě niterné jako byla německá „die Deutsche Romantik“ nebo radikálně společensky kritické, jako byl třeba G. G. N. Byron, vůbec existoval, pokud to nebyly spíše fragmenty klasicismu nebo sentimentalismu, který se ostatně v naší literatuře v tvorbě Boženy Němcové dotýkal až sociálně kritické literatury, takže byl nepřesně nazýván realismem. Ale nechci se zaplétat do teorií, neboť faktem zůstává, že romantismus v tradičních příručkách štěpený na radikální či revoluční/aktivní a konzervativní či pasivní, má vskutku dvě podoby, ale poněkud jiné: „měkký“ a „tvrdý“, tedy ten, jenž vychází z návaznosti na klasicismus a osvícenství, a ten, který startuje tvrdým začátkem s negací předcházejícího vývoje. Asi bychom se podivili, kolik básníků patří k měkkému křídlu romantismu, třeba celá německá romantika, o jejímž vlivu na českou poezii již na konci 19. století psal známý slovinský, ale také německý a český filolog Matija Murko (Matthias Murko, Matyáš Murko) pozvaný Masarykem po vzniku Československa do Prahy, John Keats, jehož poezie je plná antických obrazů a pojmů, považovaný Angličany za lepšího básníka než Byron, jenž je ceněn spíše v kontinentální Evropě a o němž zasvěceně psal brněnský anglista Karel Štěpaník (Básnické dílo Johna Keatse, 1958), ale rozhodně právě jezerní škola navazující na klasicistické žánry. Toto zamyšlení přichází také v souvislosti s tím, že se mi dostalo, byť poněkud opožděně, do ruky nové vydání jezerních básníků, útlý svazek (Garamond, Praha 2019) v překladu Zdeňka Hrona, původně z konce 60. let 20. století. Zdeněk Hron (nar. 1944) vytvořil vskutku olbřímí dílo. Jednak je sám vynikající, snad i nedoceňovaný básník, ale hlavně překladatel, editor, redaktor a také krátce kulturní diplomat. To, co dosud do věku 81 let napsal, je obdivuhodné. I když je tedy překlad Samuela Taylora Coleridge (1772–1834) a Williama Wordsworthe (1770–1850) jen zrnkem v mohutné skladbě jeho slovesného díla, je to podle mého soudu překlad podstatný. Oba básníci skutečně tvoří celek „jezerní poezie“, ale obvykle se k nim řadí i poněkud temná a tragická postava Roberta Southeyho, jejich přítele, a také Thomase de Quinceyho (1785–1859), u nás možná ještě známějšího memoáry Confessions of an English Opium Eater, Skota Johna Wilsona (1785–1854) a dalších. Je známo, že de Quincey patřil k oblíbencům vydavatele a překladatele Josefa Floriana a jeho nakladatelství ve Staré Říši (paměti pod názvem Zpověď anglického poživače opia přeložil Jaroslav Skalický a upravil Albert Vyskočil, 1890–1966, vynikající a originální teoretik a překladatel, jenž anglofonní oblast jako celek Florianovi zprostředkovával); tisklo se v typografii Kryl (Karel Kryl starší, dědeček zpěváka Karla Kryla) a Scotti v Novém Jičíně. Zpověď vydali také Ladislav Kuncíř (1929) a ještě před ním slavná Kamilla Neumannová (1909). Inklinace katolického nakladatelství Josefa Floriana k de Quinceymu je pochopitelná: „jezerní básníci“ bedlivě sledovali stopy Boží Prozřetelnosti a spatřovali ji nejen v lidském životě, ale obecně v přírodě: to platí i o známé Wordsworthově básni o žlutých/zlatých narcisech; a kdo od března do května, nejčastěji však v dubnu viděl v Anglii obrovské plochy plné těchto květů, představí si i metafyzický rozměr této básně:

I wandered lonely as a cloud

That floats on high o'er vales and hills,

When all at once I saw a crowd,

A host, of golden daffodils;

Beside the lake, beneath the trees,

Fluttering and dancing in the breeze.

Continuous as the stars that shine

And twinkle on the milky way,

They stretched in never-ending line

Along the margin of a bay:

Ten thousand saw I at a glance,

Tossing their heads in sprightly dance.

The waves beside them danced; but they

Out-did the sparkling waves in glee:

A poet could not but be gay,

In such a jocund company:

I gazed – and gazed – but little thought

What wealth the show to me had brought:

For oft, when on my couch I lie

In vacant or in pensive mood,

They flash upon that inward eye

Which is the bliss of solitude;

And then my heart with pleasure fills,

And dances with the daffodils.

V krásném Hronově překladu:

Já bloudil samotný jak mrak,

Jenž hory doly přelít si,

vtom zástup upoutal můj zrak,

roj, hejno – zlaté narcisy;

tam u jezera, pod stromy

vítr jim kýval hlavami.

Věční jak hvězdy, které svítí

a v mléčné dráze blikají,

táhly se v nekonečné síti

nad zálivem tam při kraji:

vidím jich sta a tisíce,

hřívy se vlní od tance.

Tančily vlny, jiskření

vedle nich neměly však dost:

ať básník cítí nadšení,

že má tak skvělou společnost;

hleděl jsem…hleděl…nemyslel

na poklad, který jsem v nich měl.

Často však, v křesle před krbem,

Zadumán, nebo z prázdnoty,

vnímám je vnitřním pohledem,

který je darem samoty;

a srdce štěstím výskne si

a začne tančit s narcisy.

Připomenout si dnes pro mnohé poněkud zasuté básnické osobnosti není jen věcí povinné úcty k tradici, ale především umělecké kvality.